Seminář k psychologii duševního vývoje SZ7BP_sPDV Mgr. Tereza Škubalová 67915 Pojmy Socializace (sociální učení) • osvojování sociálních dovedností (návyků, postojů) • formování motivů a charakteru • učení se sociální komunikaci, interakci a percepci • cílem procesu socializace - získání specificky lidských vzorců vnímání, cítění a snažení, tj. získání vlastností umožňujících život ve společnosti (přizpůsobení se obyčejům, mravům a zákonům kultury a normám skupin, jejichž je členem) • zvíře se rodí do světa již vyvinuté a jeho svět je již předurčen x člověk a jeho vývoj je podroben neustálému společensky determinovanému vlivu = > mnoho způsobů JAK se stát člověkem Rozlišení primární a sekundární socializace Primární socializace: • dítě získává v rámci vztahu emocionální oddanosti k významným druhým (zprostředkují dítěti svět ve vztazích tváří v tvář) • výbava základních sociální dovedností a přesvědčení • internalizuje svět jako celek Sekundární socializace: • internalizace institucionálních subsvětů s rozvinutou dělbou činnosti • proces adaptace stávající výbavy rolí získané v primární socializaci na nové institucionální prostředí (druhotnost) • socializace je zde procesem získávání specifické výbavy pro roli (jazyk, dovednosti, znalosti) • učení se zde odehrává skrze institucionální funkcionáře -vedením a kontrolou správnosti • formalita a anonymita generalizovaných rolí stvrzených normami Berger, Luckman(1999) Sociální konstrukce reality. Pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK. Průběh a výsledky socializace Formování psychiky v následujících směrech: • pudové projevy → lidské vlastnosti • konkrétní chápání → chápání vztahů a pojmové myšlení • bezprostřední projevy komunikace → schopnost používat symbolů (používání jazyka) • naprostá fyzická závislost → relativní osamostatnění • pouhé uspokojování tělesných potřeb → vytváření vyšších cílů a duchovních hodnot • zaměřenost na vlastní já → podřízení zájmům skupin, ve kterých se jedinec pohybuje (rodina, škola…) • prvotní prostorová a sociální vázanost → rozšiřování pole působnosti a sítě vazeb (díky sociálním interakcím) Celoživotní hledání rovnováhy mezi pohyby: k sobě – láskou od sebe - identitou Sociální učení • Napodobením • Sociálním zpevňováním • Identifikací Učení napodobením • nejstarší forma soc. učení (od ran. vývoje, i zvířata) • podmínkou nápodoby je přítomnost vzorů, modelů, které podněcují jedince k této formě sociálního učení • učíme se mimice, gestikulaci, řeči, živému či zdrženlivému projevu citů, sympatie či antipatie k různým druhům zábavy i práce, způsob života, způsob chování k ostatním lidem • jedinec nejprve poznává činnost a chování vzoru • přímým pozorováním (observační učení – Albert Bandura) • zprostředkovaně (zástupné učení) - na základě slovního popisu či zobrazení důsledků chování jiných lidí (pohádky) • Výsledkem je kognitivní obraz o činnosti a chování vzoru, podle kterého jedinec s různým časovým odstupem i různými způsoby zpodobňuje či zobrazuje svůj vzor. • vzory pozitivní („takové chování se mi líbí“) x negativní („takto se nikdy nechci chovat“) Učení sociálním zpevňováním (posilováním) • prostřednictvím odměn a trestů sociální povahy – sociální odměny – pochvaly, projevy uznání, sympatie, lásky – sociální tresty (SANKCE) – projevy nesouhlasu, odmítnutí, odepření projevu sympatie a lásky, pohrůžky zavržení atd. • pozitivní posílení – upevnění chování • sociální trestání - může nemít zjevné účinky, vést k úniku, předstírání, dezorganizaci chování • sebedisciplinace - lidé sami sebe utvářejí (v souladu s tím, jak jsou utvářeni ostatní), aby se vyhnuli sankcím a získali odměny být jako ostatní= normální Identifikace • ztotožnění s osobou (vnitřními charakteristikami), k níž má jedinec velmi kladný vztah a chce se jí připodobnit • modelem může být osoba z nejbližšího sociálního prostředí (ze školy učitel nebo spolužák), ale i postava z literatury, historie apod. • interiorizace (zvnitřnění) motivů a způsobů chování vzoru • při identifikaci hraje důležitou úlohu autoregulace a sebevýchova Socializační činitelé •Rodina •Vrstevnická skupina •Škola •Média •Náboženství •Práce Způsoby působení socializačních činitelů • Manipulace – povzbuzování k žádoucímu jednání • Kanalizace – usměrňování k objektům a aktivitám (příslušných pohlaví) • Verbální označování – jména, která je učí identifikovat se vhodnými rolemi (genderem – hezká dívenka) • Povzbuzování v rozdílných aktivitách Jáství Jáství • odvozeno od zájmena „já“; psychologický pojem popisný či výkladový „Já“ (např. tělové Já) • základem je odlišení sebe sama od všeho ostatního - naučené (podmíněno kognitivním vývojem + společenské působení) • člověk je autoregulovaný systém - základní podmínka fungování - dobrá orientace → v prostředí + sobě samém = vnitřní subjektivní akceptování a uspořádání mnohdy zcela protikladných informací o světě i sobě • pojem jáství = úroveň jednoty (integrace) duševního života • = souhrn psychických jevů a procesů jejichž obsahem je vlastní osoba – tělesná+duševní stránka Tělové Já • nikoliv fyzická hranice těla, ale ta prožívaná, vnímaná, myšlená (co ke mně ještě patří – toxický tuk,prsní implantát, dítě v děloze ) • novorozenec neodlišuje sebe od okolního světa (sající ústa od prsu) • vědomí tělového Já se vyvíjí u dítěte nejdříve • tělové schéma – obraz, představy o vlastním těle (prostorové) – zdroj sebehodnocení – může být narušeno (intoxikace, fantomový úd, poruchy příjmu potravy) Pokus – „tělesný střed“ Psychické Já • uspořádání vnitřního světa, myšlenky, city, přání s nimiž se ztotožňujeme • jeví se jako nositel aktivity (vůle), odpovědnosti • představa užívání dovedností a schopností jako nástrojů x trpné Já – city a pocity si neporučíme • zvládání rozporů, „vyjednávání“ mezi a) přáním dosáhnout slasti (id); b) příkazem či zákazem svědomí (superego); c) výkonnou složkou Já (ego) – jaké jednání bude řídit………→ kompromis x konflikt • oslabení Já – při ztrátě kontroly (pozitivní – milostný akt x negativní – dezintegrace) Charakteristiky Jáství Kontinuita • prožívání sebe sama v čase (stále tentýž, tatáž Já) • hledání se (dospívání) • vytvářeno společensky (jméno, odpovědnost za činy a sliby, včleňuje do struktur= závazky) • je relativní (fikce; smrt starého Já), důležité pro duševní pohodu (budu Já i nadále) Integrita • psychika jako harmonický, jednotný celek • není samozřejmá – naučená, vyvíjená, dosahovaná… • x dezintegrace – depersonalizace (pocit, že čl. není sám sebou) Projevy jáství • Sebepoznávání • Sebepojetí • Sebehodnocení Sebepoznávání • odhadování reálné způsobilosti • dítě – hledá jistotu a bezpečí v zařazenosti a podrobivosti→ vedeme k nacházení bezpečí a jistoty sami v sobě = individualismus • seberozvoj s pomocí dospělých - správný odhad sil, možností, schopností, dovedností (na co stačím, co zvládnu) • souvisí s úrovní aspirace - velikost cíle, kterého se jedinec snaží dosáhnout (má vliv na úspěšnost) Sebepojetí • osobně koncipovaná představa sebe sama (jaký se mi líbí být, diktát sebe sama vůči sobě samému) • Sebepojetí - není jen souhrnem poznatků či představ o sobě - zastoupeny nejrůznější aspekty jak racionálně-poznávacího „sebepoznání“, tak i imaginativně-emotivního „prožívání sebe sama“ • Sebepojetí tedy zahrnuje, na rozdíl od sebeuvědomování a sebepoznávání, také výrazný prožitkový a konativní aspekt • dítě má názor na to jaké je, jaké by chtělo/mělo být (ideál dle nejbližších vzorů, pak vzdálenějších) • zprvu roztříštěné, nesourodé, proměnlivé, směšuje realitu s ideálem, odporuje si („nikdy se nebojím, jsem vždy hodný, každého přeperu, nežaluji, jsem dobrá v kopané“) Sebehodnocení • subjektivní sebeoceňování vlastní hodnoty • základním zdrojem je atmosféra rodiny – přístup rodičů k dítěti – zrcadlová teorie – dítě přejímá názory jiných, jiní jsou mu zrcadlem, hodnotí jeho projevy a ono pak na sebe tak nahlíží – teorie modelu – dítě vnímá vlastní sebehodnocení rodičů • 8-10 let sebehodnocení výsledkem samostatnějšího porovnávání sebe sama s normami (vnější)– vliv vrstevníků, spolužáků – získávání pozice a role ve skupině jako zdroj sebehodnocení Vývoj sebehodnocení batole – „Jsem to, co mohu svobodně dělat“ předškolní věk – „Jsem to, co učiním“ dětství – „Jsem to, co dovedu“ dospívání – „Jsem to, čemu věřím“ raná dospělost – „Jsem to , co miluji“ střední dospělost – „Jsem to, co poskytuji“ zralá dospělost – „Jsem to, co po mně zůstane“