Mezi kladivem a kovadlinou

Maxim Gorkij



Ivana Ryčlová



Maxim Gorkij – málokterá postava z dějin ruské literatury minulého století vyvolává tolik emocí.
Žádný ze spisovatelů nebyl tak usilovně kanonizován jako Maxim Gorkij, aby zaujal v sovětské
historii a literatuře to místo, které mu určil Stalin a které zůstalo v podstatě nezměněno i poté,
co byl Stalinův kult zkritizován Chruščovem. U žádného sovětského spisovatele nebyl zároveň tak
monstrózně zdeformován jeho lidský a tvůrčí obraz.[1] Kdo byl tedy Maxim Gorkij? Poměrně výstižně a
nikoli náhodou přirovnal jeden z Gorkého biografů spisovatelův status k pozici „mezi kladivem a
kovadlinou“.[2] Stejnojmenný pětisvazkový román Friedricha Spielhagena,[3] německého spisovatele,
který věřil, že společenské reformy mohou uskutečnit idealizovaně vidění intelektuálové, Gorkij
přečetl s největší pravděpodobností již v raném mládí. Být „mezi kladivem a kovadlinou“ se stalo
jedním ze spisovatelových oblíbených rčení. Potřeboval-li obrazně vyjádřit, že situace je nadmíru
komplikovaná, že se někdo nachází pod dvojím tlakem, z něhož není východiska, často tato okřídlená
slova používal.

            Legend a mýtů o Gorkém existuje nepřeberné množství. Od krajních interpretací nedávných
let, v nichž byl Gorkij (především díky obrazu vytvořenému Alexandrem Solženicynem) líčen jako
opěvovatel gulagu, až po zobrazování Gorkého Stalinovy oběti. Obě tyto krajnosti, nezřídka
s přídechem senzace, deformují pohled a odvádějí od skutečnosti. Maxim Gorkij nebyl přesvědčeným
stalinistou, ale ani bojovníkem se Stalinovou diktaturou. Byl však jedním z mála lidí, kteří
s diktátorem, když se po Leninově smrti roku 1924 dostal k moci, udržovali osobní kontakty. Gorkého
vztah ke Stalinovi, lze-li takto nazvat styky, v nichž motivy obou stran jsou účelové, byl ve
své podstatě jakýmsi pokračováním spisovatelovy v mnoha ohledech materialistické a pragmatické
taktiky být zadobře s tím, kdo stojí v čele státu. Bez Leninovy, později Stalinovy ochrany a přízně
by v podmínkách nového režimu jen stěží mohl počítat s realizací jakékoli kulturně-vydavatelské
činnosti. To spisovatel Gorkého formátu, tak bohatých tvůrčích a duchovních zájmů, pochopil. Proto
přijal všechny „podmínky hry“ Leninova nástupce. Na kontakty na nejvyšší úrovni byl zvyklý, stejně
jako na jistou formu ochrany své osobnosti, jíž nebylo nikdy upíráno právo polemizovat. Stěží mohl
tušit, k jak tragickým kolizím tato lehkovážná hra, motivovaná mimo jiné i osobním pohodlím,
povede. Sotva mohl předpokládat, že se postupem času v podmínkách stalinského režimu dostane do
situace, v níž nebude volby, z níž uniknout mu umožní až smrt.

            Velikost Gorkého osobnosti, bohatství jeho tvůrčích a duchovních zájmů, obrovská
kulturněorganizátorská činnost, těžko obsáhnutelné styky téměř se všemi význačnými činiteli
světového literárního a kulturního dění činí z Maxima Gorkého fenomén. V soukolí stalinského režimu
však i tento fenomén dospěl v bolestných srážkách do slepé uličky. Jaká byla cesta, která dovedla
někdejšího radikálního odpůrce říjnového převratu do Stalinovy náruče a jaký osud mu v ní byl
přichystán, na to se pokusí odpovědět následující text.



Odvržené dítě


Maxim Gorkij, vlastním jménem Aljoša Peškov, se narodil roku 1868 v Nižním Novgorodě. Existuje
několik verzí o Gorkého dětství i původu jeho rodičů,[4] v jednom se však monografie i slovníky
shodují: legenda o proletářském spisovateli, který vzešel ze samého dna společnosti, není pravdivá.
Otec Maxim Peškov patřil ke středostavovské vrstvě, matka, za svobodna Kaširinová, pocházela
z kupecké rodiny. Spisovatelovo dětství však příliš idylické nebylo, spíše plné neradostných
událostí – matka považovala Aljošu za příčinu svého nešťastného vdovství a chlapce ve třech letech
odložila k prarodičům. Definitivně pak skončilo, když kupecká živnost Kaširinů zkrachovala a matka
v roce 1879 podlehla plicní tuberkulóze. Malý Peškov musel opustit školu a začít si sám vydělávat.
Bez rodinného zázemí bylo těžké protloukat se životem. Místo vstřebávání vědomostí manuálně
pracoval, tak jak to později popsal ve své autobiografické trilogii (Dětství, Mezi lidmi, Moje
univerzity). Navzdory skutečnosti, že těchto několik tříd bylo jediným formálním vzděláním
budoucího spisovatele, dosáhl jako samouk téměř encyklopedických znalostí. Gorkij měl fenomenální
paměť, na tom se bez rozdílu shodují všichni, kteří se s ním kdy setkali. Jeho obzor nebyl
ohraničen znalostí děl ruských a světových klasiků, živě a velmi intenzivně se zajímal o všechny
oblasti lidského poznání; vědu nazýval „nervovým systémem 20. století“.

            Nejkrásnější léta života, jež jsme si zvykli označovat jako „bezstarostné mládí“, byla
pro budoucího spisovatele permanentním bojem o holou existenci. Bylo to však zároveň období, kdy se
toulá po Rusi. Poznává hrubé a nesmírně zaostalé provinciální Rusko a s ním také život nejvíce
deklasovaných vrstev, vyděděnců předrevolučního Ruska – bosáků (z ruského bosjak – tulák, trhan).
Setkává se však také s neuchopitelnou krásou nespoutané ruské krajiny. Aniž to sám tuší, rodí se
v něm umělec-romantik, lyrik přírody, jenž pak ve svých raných prózách, obrazně řečeno, lehkými
tahy štětce maluje svítání ve stepi, slunce zapadající nad mořem či husté stádo černých mraků před
bouří.

Pro literární začátky zvolil Aljoša pseudonym příznačný pro svůj dosavadní život: Maxim Gorkij
(Hořký). Pod tímto jménem, ještě jako provinciální novinář, debutoval na počátku devadesátých let
povídkou Makar Čudra (1892). Nebyl to však jeho jediný pseudonym. Jako novinář a autor břitkých
fejetonů odhalujících bolavá místa ruské provincie skrýval svou identitu za jménem Jegudiil
Chlamida (pod povídky se ale podepisoval Maxim Gorkij). Vedle publicistiky, která zaznívala
z Gorkého pera nebývale sociálně naléhavě, napsal v tomto období legendu Stařena Izergil (1894),
Píseň o sokolu (1895), Píseň o Bouřňákovi (1901) a další díla příznačná tím, že se v nich snoubí
alegorická obraznost ruských legend a folkloru s duchem revolučního romantismu.

Jako jeden z vedoucích redaktorů provinčního listu Samarskaja gazeta potkává Peškov-Gorkij-Chlamida
mladičkou korektorku Jekatěrinu Volžinovou, kterou si po šestiměsíční známosti v roce 1896 bere za
ženu. Volžinové bylo osmnáct, Gorkému o deset let více. Z manželství s Jekatěrinou Volžinovou měl
Gorkij dvě děti: syna Maxima, jehož smrt, stejně jako později i úmrtí jeho otce, zůstává dodnes
plná otazníků, a dceru Káťu, která zemřela v pěti letech. I když nepotrvá dlouho a Gorkij vzplane
láskou k jiné ženě, Marii Andrejevové, Jekatěrina Volžinová-Peškovová[5] zůstane i po jejich
rozchodu v roce 1903 až do spisovatelovy smrti jeho jedinou legitimní ženou.

Na popud své nové životní družky, herečky a revolucionářky Marie Andrejevové, femme fatale mnoha
významných mužů své doby, věnoval Gorkij nemalou část ze svých finančních prostředků, jimiž v té
době – již jako uznávaný představitel ruského kulturního života – disponoval, na podporu
bolševického hnutí. Světová jeviště tehdy hrála za bouřlivých ovací jeho hry protestující proti
nespravedlivému uspořádání života v kapitalistické společnosti (Měšťáci, Na dně, Letní hosté), Črty
a povídky, próza s bosáckou tematikou, patřily, řečeno současným jazykem, ke čtenářským hitům
v Rusku i mimo ně…



První kontakty s ruským revolučním hnutím


Když dojde v lednu 1905 v Petrohradě ke střelbě carské armády do více než stotisícového davu
protestujících dělníků, k událostem, které vstoupily do historie jako „krvavá neděle“, je Gorkij
jako aktivní účastník dění a autor výzvy „Všem ruským občanům a veřejnému mínění evropských
států“[6] zatčen a na měsíc uvězněn v Petropavlovské pevnosti. Režim má však velmi mírný: vyžádal
si papír a tužku, a než byl po měsíci propuštěn na kauci, atmosféru neblahé neděle vtisknul do hry
Děti slunce. Celý rok 1905 Gorkij navazuje kontakty s revolučním podzemím, publikuje
v probolševickém časopise Novaja žizň, vydávaném jeho družkou Marií Andrejevovou. Ze spisovatele se
tedy stává aktivní účastník revolučních událostí. Aby jasně deklaroval svou stranickou příslušnost,
vstupuje do Ruské sociálnědemokratické dělnické strany. Když je v prosinci vládou potlačeno
ozbrojené povstání v Moskvě, jehož příprav se Gorkij s Andrejevovou účastnili, hrozí jim oběma
zatčení. Aby se mu vyhnuli, opouštějí v roce 1906 společně Rusko a vydávají se do Spojených států.

Atmosféra cesty koresponduje s revolučním zápalem Andrejevové a její houževnatou snahou opatřit
další finanční prostředky pro stranickou pokladnu. Putování po USA však zanechalo v Gorkém velmi
nepříjemné vzpomínky.[7] Negativní publicita, která jeho zdejší pobyt provázela (mimo jiné byl
obviněn z mnohoženství, neboť do amerického tisku pronikly zprávy o tom, že dosud není rozveden),
dokonce přiměla spisovatele k návratu do Evropy. Během pobytu ve Spojených státech vytvořil nejen
řadu literárních črt a protiamerických pamfletů, ale také politickoagitační román Matka (1906),
označovaný svého času za vzor socialistického realismu v literatuře.



V pozici emigranta


V Evropě si vybral Gorkij za svůj nový domov slunnou Itálii, konkrétně ostrov Capri (1906–1913).
Ten spisovatele okouzlil nejen svou krásou, ale měl také vyhovující klima pro léčení jeho
tuberkulózy. Díky agilnosti Andrejevové, která patřila k nejbližším spolupracovníkům Vladimira
Iljiče Lenina,[8] se na jaře 1907 v Londýně na sjezdu Ruské sociálnědemokratické dělnické strany
poprvé setkává s budoucímu vůdcem ruské revoluce a dostává se do jeho blízkého okruhu. Ortodoxní
marxismus Gorkému však příliš nevyhovoval. Jeho naturelu byly bližší ideje
marxismu-„bohostrůjcovství“. Tento směr se snažil interpretovat činnost strany jako aktivitu jakési
„nové církve“, přinášející světu „novou víru“ – marxismus, opírající se o „reálného boha“, jímž byl
kolektiv proletariátu, který disponuje silou i vůlí, potřebnými k radikální kulturní přeměně světa.
Nutno zdůraznit, že bohostrůjcovství jako filozoficko-religiózní směr bylo založeno na odmítání
násilných změn společnosti.

            Z období Gorkého první emigrace máme k dispozici obsáhlou korespondenci s Leninem,
ze které je zřejmé, že mezi budoucím vůdcem ruské revoluce a spisovatelem to jiskřilo, jejich
komunikace byla plna emocí, v nichž bychom nalezli ledacos, jen ne názorovou shodu. „Občas se mi
zdá,“ píše Gorkij Leninovi v listopadu 1909, „že každého hodnotíte jen podle toho, jak je pro Vás
užitečný – jak se Vám hodí k uskutečnění Vašich cílů, myšlenek, úkolů.“[9] Snadno se lze domyslet,
proč byla tato pasáž odtajněna až v roce 1993. Předtím místo ní publikovali tečky v závorkách
s poznámkou „kráceno“. A kráceno bylo všude tam, kde řádky, odstavce, nezřídka celé stránky
narušovaly stranická dogmata a stereotypy.

            V literární tvorbě desátých let Gorkij pokračuje v demaskování společenských poměrů
odlehlých míst ruské provincie, pro něž je příznačná kritika maloměšťáctví a sociálního
parazitismu. Vznikají tak prózy Město Okurov nebo Život Matveje Kožemjakina. Aby nastínil krizi
předrevoluční společnosti poznamenané nejistotou, obrací se Gorkij znovu k dramatu. Žánrově
rozmanité hry Vassa Železnovová, Podivíni, Zykovi, Falešná mince, Stařík zachycují názorový rozklad
v řadách inteligence.

Když je v únoru 1913 u příležitosti tří století vlády Romanovců vyhlášena politická amnestie,
Gorkij opouští ostrovní vilu na Capri a vrací se do vlasti. Je však rozčarován. Atmosféra, která
jej obklopuje, nezavdává mnoho důvodů k radosti a optimismu, cítí nejistotu a smutek. „Špatně si
zvykám – všechno je nějak jednotvárné, žádné slunce, lidé jsou pořád zachmuření, moc se neusmívají
a ještě méně se smějí, chodí líně, s nechutí. Pole jsou zarostlá plevelem. Všude spousta opilců. Je
to obrovský rozdíl, nevím, jak to vidíš – máš stejný pocit...?“[10] Tyto řádky čteme na počátku
roku 1914 v dopise synovi, který se taktéž vrátil po letech putování mezi Paříží a Itálií s matkou
z emigrace.



Kritik revoluce


Svržení carského režimu v únoru 1917 přijal Gorkij s pocitem, že revoluce, která proběhla, byla
opravdová a dlouho očekávaná. Žádnou potřebu přátelství ani spolupráce s Leninem, navrátivším se z
emigrace v zaplombovaném vagoně přes nepřátelské Německo, nepociťoval. Každý z nich měl svůj cíl:
Lenin – uchvátit moc, Gorkij – podepřít vědu a kulturu, literaturu a umění. Kvůli represivním
opatřením Prozatímní vlády, především pak zákazu svobody slova, se však Gorkij ocitá v situaci,
která se bude v nadcházejících letech ještě několikrát opakovat. Na jeho obranu se postaví, jako by
si ho chtěli zavázat, vlichotit se do jeho přízně, ti, kteří se pak budou nesčetněkrát ve jménu
svých politických cílů přátelstvím s velkým spisovatelem zaštiťovat – bolševici. Ústřední výbor
odborů přijímá rezoluci vůči „zlým pomluvám proti Maximu Gorkému, pýše ruské literatury a
neochvějnému zastánci pracujících mas“.[11] Navzdory projevu přízně bolševické strany spisovatel
své pozice neopouští: i po převratu z podzimu roku 1917, nazvaném jeho strůjci Říjnovou revolucí,
zůstává k bolševikům nebývale kritický. Mezi lety 1917 a 1918 napsal a publikoval množství
protibolševicky zabarvených politických statí, jež souhrnně nazval Nečasové úvahy a opatřil
podtitulem Poznámky o revoluci a kultuře. Tyto statě, publikované na stránkách listu Novaja žizň,
byly velmi ostrou polemikou s bolševiky, kteří násilím uchvátili moc. „Proletariát nezvítězil,
v celé zemi probíhají bratrovražedná jatka, stovky a tisíce lidí se zabíjejí navzájem,“ hřímal
Gorkij z novin dva měsíce po revoluci[12] a ani v novém roce nepolevil. „Vím, že provádějí
(bolševici – pozn. autorky) nejkrutější vědecký experiment s živým tělem Ruska,“ volal na pomoc své
čtenáře v květnu 1918.[13] Leninova tolerance vůči stupňujícím se ostrým výpadům „přítele“ měla své
meze: v červenci 1918 noviny, v nichž Gorkij publikoval, zakázal.

Dal tak spisovateli poprvé pocítit, kdo je silnější. Lenin ho sice umlčel, zamezil mu vystupovat
v roli protibolševického publicisty, zároveň mu ale dal najevo, že jej nezatratil. Gorkij se poprvé
ve svém životě ocitl, použijeme-li jeho okřídlené fráze zmíněné na počátku stati, „mezi kladivem a
kovadlinou“. Nepotrvá to však dlouho a nalezne diplomatické řešení.



Hledání kompromisu


O pár týdnů později, 30. srpna 1918, se eserka Fanny Kaplanová pokusí o atentát na Lenina. Vůdce
revoluce, spěchající po mítinku v jednom z moskevských závodů ke svému vozidlu, je zasažen střelou
z pistole a raněný odvezen. Následující den po nezdařeném atentátu přichází do Kremlu telegram:
„Jsme strašně roztrpčeni, znepokojeni, přejeme z celého srdce brzké uzdravení, buďte dobré mysli.
Maxim Gorkij, Marie Andrejevová.“[14] Po osobním telegramu poslal Gorkij ještě jeden, tentokrát
oficiální, společně se svými spolupracovníky z nakladatelství. Stálo v něm: „Šílenství lidí
zaslepených nenávistí se snažilo změnit Váš život, věnovaný osvobození pracujícího lidstva. Přejeme
brzké uzdravení a co nejsrdečněji zdravíme.“[15] O několik dnů později Gorkij uzdravujícího se
Lenina navštívil. Podrobnější zprávy o tom, jaká byla atmosféra tohoto setkání, bohužel nemáme. Ani
Gorkého memoáry žádné detaily k této schůzce neobsahují. Nebo obsahovaly, ale podlehly, jak bylo
již zmíněno, „krácení“?

            Co se tedy vlastně odehrálo? Co přimělo spisovatele, jenž tak jasně a opakovaně

vyjádřil své negativní stanovisko vůči bolševikům i vůči Leninovi osobně, aby učinil manévr, jemuž
se v námořním jazyce říká „zařadit zpětný chod“? Nepříliš jasnou odpověď lze nalézt v jeho
pozdějších rukopisných poznámkách, kde se dočteme, že se od roku 1903 cítil bolševikem, ale že jej
Vladimir Iljič popudil v říjnu 1917 „svou neuvěřitelnou drzostí“.[16] Introspekci uzavírá věta: „Od
roku 1918, ode dne ohavného atentátu na Lenina, jsem znovu ucítil, že jsem bolševik.“[17] Je možné,
aby se člověk Gorkého naturelu začal zničehonic chovat tak iracionálně? Mohl jeden výstřel –
v situaci chaosu a šílenství, kdy se střílí každý den a krev teče proudem – způsobit takovou
radikální změnu v postoji člověka, aby se zřekl názorů, jež krátce předtím tak kategoricky
zastával? V posledních deseti letech se v ruské literární historii stále více objevují názory,
nebývale otevřená tvrzení, že podstatnou roli v tomto nepochopitelném zvratu sehrála pravděpodobně
Marie Andrejevová, jejímuž vlivu, jak se shodují biografové, Gorkij podléhal. Nebo spisovatel
jednoduše pochopil čím dál jasnější skutečnost, že bolševická vláda se stabilizovala, jak se zdálo
nadlouho, a proto je třeba se pragmaticky přizpůsobit? Těžko soudit, dnes můžeme vyslovovat už jen
domněnky.

            Přestože začal Gorkij hledat kompromis mezi svým svědomím a bolševiky, žádnou
stranickou aktivitu neprojevoval a vůči revoluci zůstával nadále velmi rezervovaný. O těchto
skutečnostech se v odborných pramenech dlouhá léta z pochopitelných důvodů mlčelo. Kromě zmíněných
spisovatelových Nečasových úvah, kontroverzních poznámek o revoluci a kultuře, byly utajovány i
Gorkého dopisy nejvyšším představitelům bolševické strany. Donedávna netušili ani literární
historici, že Gorkij vedl současně se stranickým vedením velmi vyhrocenou písemnou polemiku, která
se pohybovala na samé hranici možného. Nebo dokonce až za ní… Teprve na sklonku sovětského režimu
spatřily světlo světa některé ze zmíněných dopisů. Spisovatel v nich ostře útočí na revoluci,
likvidující duchovní kulturu i inteligenci. „Dívám se na zatýkání jako na barbarství, jako na
vyhlazování nejlepších mozků země, a na závěr dopisu prohlašuji, že sovětské zřízení ve mně
vyvolává nepřátelský postoj,“ sděloval například v říjnu 1919 lidovému komisaři vnitra Felixi
Dzeržinskému své stanovisko k perzekuci vědců.[18]

Byť Gorkij, jak dosvědčuje odtajněná korespondence, ze všech sil vystupoval proti „jedu
bolševismu“, kritizoval nezákonné krutosti, jako popravy bez soudu, „vrhající temný stín na celé
socialistické hnutí“, chápal, že jeho protesty na chodu věcí bohužel nic nezmění. Tato skutečnost
na spisovatele definitivně dolehne v létě 1921, kdy je rozpuštěn Pomgol (zkratka z ruských slov
pomošč golodajuščim), Všeruský výbor na pomoc obětem hladomoru, jehož založení se Gorkij společně
s významnými představiteli šlechty, vědecké a kulturní veřejnosti účastnil (mezi iniciátory
založení výboru byli akademici Ivan P. Pavlov, Vladimir M. Bechtěrev a další). Nebolševičtí členové
výboru jsou zatčeni, některým hrozí zastřelení. Gorkij jako Leninův chráněnec zůstává jediný na
svobodě. Mobilizuje síly k záchraně kolegů z Pomgolu, jejichž propuštění je nakonec dosaženo. Tyto
události ovšem Gorkého přesvědčily, že jako umělec je proti politickému despotismu, prosazovanému
podle principu „buď – anebo“ , bezmocný. Teprve nyní mu dochází význam dopisu, v němž se ho Lenin
před rozpuštěním Pomgolu, další vlnou „rudého teroru“, snažil přimět k odjezdu z Ruska. Vůdce
revoluce se ze všech sil snažil separovat Gorkého od Pomgolu, dříve než výbor zlikviduje. „Máte
chrlení krve, a zůstáváte! To je nezodpovědné a nerozumné. (…) Odjeďte, uzdravte se. Nevzdorujte,
prosím Vás. Váš Lenin.“[19] Tak stálo v dopise z počátku července 1921.

Dodejme jen jednu důležitou informaci ze spisovatelova osobního života: v té době již
s revolucionářkou Andrejevovou nežil. Její místo zaujala o čtyřiadvacet let mladší půvabná žena
s cambridgeským univerzitním vzděláním a spisovatelova sekretářka, Marie Budbergová (dívčím jménem
Zakrevská). Tato dáma, známá v Gorkého biografii jako Mura, je opředena mnoha legendami. Podle
všech dostupných informací pracovala zároveň jak pro sovětskou rozvědku, tak pro britské tajné
služby. Pro svou pověst chytré a velmi nebezpečné ženy se jí na Západě přezdívalo „rudá Mata Hari“.
Stýkala se s nejvyššími politickými špičkami sovětského impéria včetně Stalina.



Podruhé v emigraci


V říjnu 1921 Gorkij opouští vlast a ocitá se podruhé v životě v pozici emigranta. Je nemocen – k
chrlení krve, jemuž již přivykl, se přidaly další komplikace. Potřebuje kvalitní lékařskou péči.
Místo toho však zamíří do Berlína, toho času centra ruské emigrace (obdobně jako jím byla později
v třicátých letech Paříž). Nejhorší pro Gorkého bylo vyhranit se politicky, neboť logika
emigrantského života si žádala především jednoznačnost. Toho Gorkij nebyl schopen. Jeho
korespondence je plná protikladů, a kdyby člověk nevěděl, kdo je vyjadřuje, myslel by si, že patří
různým osobám. Diplomatickými cestami, prostřednictvím své bývalé družky Marie Andrejevové,
udržoval písemný kontakt s Leninem, standardní cestou si pak vyměňoval dopisy především s Romainem
Rollandem. Leninovi sliboval, že kniha, kterou hodlá psát, bude „apologií sovětské moci“,[20]
Rollandovi zase sděloval: „Bylo by chybou domnívat se, že ruská revoluce je výsledkem aktivity
ruských lidových mas.“[21]

         Vzhledem ke Gorkého názorové rozkolísanosti bylo zřejmé, že dlouho v emigrantském
prostředí, tedy v Berlíně, nevydrží. Itálie zůstávala zatím kvůli vízu nedostupná, přátelé mu proto
poradili Československo. Praha však byla také plná ruských emigrantů, a tak spisovatel tráví zimu
v Mariánských Lázních. Jelikož Gorkého provázela velmi podezřelá pověst a mnoho nejasných,
složitých okolností, musel se za něj při udělení víza zaručit osobně prezident Masaryk.

         Dvaadvacátého ledna 1924 přichází Gorkému z Moskvy telegram od ženy se zprávou o Leninově
smrti. Bylo to podruhé, co Lenin nepřímo zasáhl do jeho života. Poprvé, po nezdařeném atentátu
v srpnu 1918, se Gorkij, dosud zarputilý odpůrce bolševiků, najednou rozhodl s nimi spolupracovat.
Teď smrt vůdce podruhé nutila spisovatele, aby se jasně vyjádřil. Mlčet, zůstat neutrálním v pozadí
nebylo možné. Druhý den telegrafuje lakonickou odpověď: „Na věnec napiš: Na shledanou,
příteli.“[22]



Příklon k marxismu?


Leninova smrt představuje v ideologickém a duchovním vývoji spisovatele zlomový moment. Navenek vše
vypadalo tak, že se přiklání k marxismu. Statě, které Gorkij publikuje, myšlenkově stále častěji
korespondují s duchem oficiálního sovětského tisku a v pohledu na sovětskou skutečnost se stále
více rozcházejí s emigrantským prostředím.

         Avšak v Poznámkách z deníku (Zametki iz dněvnika) a v dopisech nejrůznějším adresátům
spisovatel odhaluje nitro plné rozporů. I když vůdce revoluce již nebyl mezi živými, pokračuje
s ním Gorkij v započaté polemice. Ostatně výmluvně tuto skutečnost dokumentují jeho vzpomínky na
Lenina, sepsané na objednávku Moskvy. Název byl gorkovsky lakonický – Člověk. Vzpomínky na Lenina,
jež byly opublikovány v mnoha zemích ještě předtím, než to stačila Moskva zakázat, vyvolaly ve
spisovatelově vlasti skandál.[23] Kreml shledal obraz Lenina, charakterizovaného slovy „neexistuje
vůdce, který by v té či oné míře nebyl tyranem“,[24] nepřijatelným. Těžko říci, měl-li Gorkij
v úmyslu touto pasáží Lenina zaštítit, či naopak obvinit. Oficiální stanovisko Moskvy pak na
vzpomínkovém večeru věnovaném Vladimiru Iljiči vyjádřil Lev D. Trockij, když konstatoval, že Gorkij
Lenina nepochopil a „přistupoval k němu s intelektuálskou povrchností, která je pro Gorkého
v posledních letech stále více příznačná“.[25]

         V souvislosti se spisovatelovými vzpomínkami na Lenina je třeba dodat, že mají několik
dalších variant, v nichž místa kritizovaná Trockým již nenalezneme. Gorkij text mnohokrát
přepracoval. Kanonizovaná verze, jak je zřejmé i z následujícího úryvku, má již ráz jednoznačné
apoteózy. „Měl v sobě jakýsi magnetismus, který k sobě přitahoval srdce a sympatie lidí práce. (…)
Jeho smích byl okouzlující, skutečně srdečný smích muže, který uměje výborně prohlédat lidské
hlouposti i akrobatické záludnosti rozumu, dovedl se radovat z dětské naivnosti prostým srdcem,“
dočteme se ve vzpomínkách na Lenina datovaných pravděpodobně rokem 1930 (nebo 1933).[26] Právě tyto
a jim podobné pasáže dráždily zřejmě později Stalina, který se obdobného portrétu, byť o něj tolik
usiloval, od Gorkého nikdy nedočkal. Skutečnost, že Stalin postupem času začínal tušit, že na svůj
„lidsky hřejivý“ portrét čeká marně, zhoršovala společně s prohlubujícími se názorovými rozpory
s přibývajícími lety jeho vztah ke spisovateli. Nepředbíhejme však události a zůstaňme ještě
v období, kdy byly otištěny v původní podobě.

         Vzpomínkami na Lenina se spisovatel u těch, kteří převzali „kormidlo moci“, příliš dobře
nezapsal. Nebyla to právě příjemná situace, Moskva totiž platila náklady spojené s jeho pobytem
v zahraničí. Kromě toho se také obával, že zveřejněné vzpomínky na Lenina zkomplikují vydání jeho
italského víza. Audience sovětského velvyslance u Benita Mussoliniho však proběhla bez problémů,
s jedinou výhradou: duce si nepřál, aby se „ruský rebel“ usadil znova na Capri. Obával se, aby
Gorkého přítomnost nevyprovokovala ostrovany k politickým aktivitám. Gorkij neměl námitek. Krásných
míst bylo v Itálii dost i bez Capri. Volba padla na Sorrento. Do jihoitalského města dorazil
unavený, vyčerpaný, zavázán – morálně i materiálně – kremelským dobrodincům. O tom, že by tuto
podporu „hrdě odmítl“ a stal se tak ve svém myšlení i skutcích svobodným, však neuvažoval. Bylo to
pohodlné, obzvlášť nyní, když mu milovaná Itálie otevřela nakonec dveře. Bylo příjemné žít
s rodinou na státní útraty v krásné zemi, kam bušení kladiv a údernické tempo budování nové
skutečnosti nedoléhaly. Navíc: v Moskvě se chopili moci Grigorij Zinovjev a Lev Trockij, s nimiž
oběma měl spisovatel v minulosti konflikt (Zinovjev inicioval mimo jiné domovní prohlídku Gorkého
bytu). Stalin zatím jako by neexistoval – pro Gorkého nebyl vůdcem, ale prostě „jedním z nich“.

         Dalo by se říci, že v tomto období byl Gorkij šťastný. Nikde nepracoval s takovým pocitem
nezávislosti a svobody jako nyní tady, v Sorrentu. Obklopen svými nejbližšími – synem, snachou,
brzy přibyla vnučka – cítil se v bezpečí. Mura žila konečně po jeho boku a vykonávala nejrůznější
povinnosti věrné pomocnice. Vedla Gorkého korespondenci v několika cizích jazycích a organizovala
strojopisný přepis jeho rukopisů,[27] k nimž mimo jiné patřil i román Podnik Artamonových (1925),
osobitá rodinná kronika zachycující degradaci tří pokolení rodu ruských podnikatelů jako proces
znehodnocení díla lidských rukou a tvořivého umu.



Dotek reality


Idyla je však záhy narušena událostí, jejímž prostřednictvím se nová sovětská realita poprvé dotkla
spisovatele i přesto, že byl od ní v Sorrentu bezpečně vzdálen: v Leningradě je zatčen redaktor
Alexandr Tichonov, Gorkého přítel a spolurealizátor nakladatelských projektů. Zároveň je zastaveno
vydávání nezávislého berlínského časopisu Beseda, s nímž spisovatel spolupracoval. Gorkij zasypal
nejvyšší stranické představitele dopisy a telegramy na záchranu zatčeného. Nakonec se po
intervencích u samotného Dzeržinského, šéfa Lubjanky, podařilo Tichonova osvobodit. A byl to právě
Dzeržinskij, kdo, byť nechtěně a posmrtně, přispěl k fatálnímu zvratu ve spisovatelově životě. Když
Dzeržinskij, jehož smrt zůstává dodneška neobjasněna, koncem července 1926 náhle umírá, Gorkij na
tuto zprávu mimoděk reagoval v soukromém dopise jednomu z vysoce postavených stranických činitelů
kolegia lidového komisariátu pro zahraniční styky. Předmětem Gorkého dopisu bylo především řešení
finančních problémů, které na spisovatele se stále větší intenzitou v Sorrentu doléhaly. Mimo jiné
se však i několika soustrastnými slovy vyjádřil k Dzeržinského smrti. „Díky jeho lidskosti a
spravedlivosti bylo vykonáno hodně dobrého. Naučil jsem se ho mít rád a vážit si ho,“ psal Gorkij
pln empatie a vděčnosti o člověku, který nechal bez možnosti obhajoby popravit půl milionu
lidí.[28] Za několik dní – 11. srpna 1926 – dvoje hlavní sovětské noviny, Pravda a Izvestija,
otiskly text tohoto dopisu a opatřily ho titulkem „Maxim Gorkij a soudruh Dzeržinskij“. Otázku
publikace čistě soukromého dopisu bez vědomí autora nikdo v redakcích zjevně neřešil. Adresát
dopisu – stranický funkcionář propojený jak s jejím ústředním výborem, tak s Lubjankou – o tomto
spontánním projevu citů sorrentského vyhnance informoval Stalina a ten situace chytře využil.

         Reakce ruské emigrace na sebe nenechala dlouho čekat. Jméno Felixe Dzeržinského bylo
synonymem bolševického teroru (inicioval masové popravy lidí podezřelých z nedůvěry v bolševický
stát). Vyjádřil-li Gorkij smutek nad smrtí „státního vraha“, jako kdyby šlo o blízkého přítele,
slovy, která drásala srdce matkám, ženám, všem statečným lidem, nemohl být nadále v řadách ruské
emigrace tolerován. Ani on však nezůstal svým kolegům nic dlužen a definitivně se s nimi rozešel
výrokem: „Jaká je to špína, tahle emigrace, a jak rychle zahnívá.“[29] Nyní už jiné cesty pro
Gorkého nebylo: pouze do Moskvy… Ale tam se mu pochopitelně nechtělo. Nechtělo se mu nikam, spojení
s vnějším světem udržoval v Sorrentu jen poštou. Logika událostí jej sice stále více a více nutila
dívat se pouze jedním směrem, zatím však ještě neztratil cit pro realitu a dobře si uvědomoval, co
se v Rusku děje, i když dramatickým zákrutám surového mocenského boje příliš nerozuměl.



Deset let po revoluci


Ke třetímu výročí Leninovy smrti – 21. ledna 1927 – otiskla Pravda faksimile Gorkého poznámky
určené „neznámému adresátovi“ bez data. Mimo jiné v ní stálo: „Svět čekal na tohoto člověka (Lenina
– pozn. autorky), on se objevil, ukázal cestu a po této cestě lidé půjdou, před sebou světlý obraz
nesmrtelného vůdce.“[30] Touto neobvyklou formou spisovatel vstoupil do nové etapy: započal svou
pravidelnou spolupráci se sovětským tiskem. Postupně přivykal myšlence, že Rusko je třeba přijmout
takové, jaké je z vůle historie. Nehledal a už by ani nenašel místo na Západě, a Stalin to velmi
dobře věděl. Věděl také to, že v Gorkém má potenciálního spojence ve svém boji s Trockým a
Zinovjevem. Začala systematická kampaň, která měla přimět spisovatele k návratu do vlasti.

         Zájem na tom, aby se Gorkij vrátil, byl o to intenzivnější, že rok 1927 měl být rokem
mohutných oslav desátého výročí vítězství Říjnové revoluce. Tón kampaně udal již v lednu Vladimir
Majakovskij básní „Dopis spisovatele Vladimira Vladimiroviče Majakovského spisovateli Alexeji
Maximoviči Gorkému“, zveřejněnou v časopise Novyj Lef. Úderné Majakovského verše kladly spisovateli
jedinou otázku: proč jej není vidět „na staveništi našich dní“? Básník volal Gorkého, spatřuje
v něm vůdce a učitele sovětských spisovatelů, naléhavě domů. Adresát Majakovskému neodpověděl, ale
pochopil. Začal pozvolný přerod Gorkého z emigranta v „normálního“ sovětského spisovatele:
publikoval v sovětském tisku, zesílil svou levicovou orientaci. Vztahy mezi západními spisovateli a
Gorkým – bez ohledu na to, že být „doleva“ bylo mezi intelektuály na Západě módní – citelně
ochladly. Nebude to trvat dlouho, pouhých několik měsíců, a před světovou veřejnost vystoupí nový
spisovatel, sovětský Maxim Gorkij. Jak k této přeměně jednoho literáta v druhého v rámci totožné
fyzické osoby došlo? Velmi jednoduše.

         V červenci 1927 otiskly Poslednije novosti, ruské emigrantské noviny v Paříži, výzvu,
která doputovala z Moskvy. Podepsala ji anonymní „skupina ruských spisovatelů“ a nesla název
„Spisovatelům světa“. V tomto zoufalém výkřiku byl odkrýván mechanismus ubíjení svobodného slova
v komunistickém Rusku. Po marné snaze obrátit na sebe pozornost Západu oslovili autoři výzvy
otevřeným dopisem Romaina Rollanda.[31] Ten se obrátil na Gorkého – pouze jeho názoru důvěřoval.
Expertiza následovala obratem. Gorkij vyjádřil pochybnost, že by spisovatelé v sovětském Rusku
mohli něco takového napsat, neboť i když podléhají cenzuře, jsou podle jeho mínění mnohem
šťastnější než spisovatelé v „buržoazních zemích“.[32] Větší loajalitu vůči režimu již projevit
nemohl, Stalin byl spokojený. Pro finální podobu jeho plánu však stále zbýval ten nejdůležitější
krok: triumfální návrat Gorkého do vlasti.

                S přibližujícím se výročím bolševického převratu v Rusku nabývaly na intenzitě
antisovětské nálady v zahraničí. V tomto období Gorkij také zformoval svůj postoj k současnému
historickému procesu. Aniž by zavíral oči před nedostatky sovětského zřízení („nejsem hluchý ani
slepý“), spisovatel věřil, že se v SSSR poprvé v obtížných podmínkách buduje socialistický stát
pracujících a snažil se vidět sovětskou skutečnost co nejpozitivněji. Proto se jeho krédem stala
obrana „výdobytků revoluce“ před podle něj nespravedlivými útoky „buržoazní propagandy“ společně s
ostražitým vztahem k „sebekritice“. V situaci zostřujícího se vnitrostranického boje termín
„sebekritika“ získal specifický význam: skrývala se za ním kampaň směřující k „odhalení“
Stalinových politických odpůrců. Plameny kritiky byly proto namířeny proti
„trockisticko-zinovjevskému“ bloku, což vyvrcholilo v prosinci 1927 na patnáctém sjezdu Všesvazové
komunistické strany (bolševiků) odsouzením Lva Kameněva a Grigorije Zinovjeva a jejich vyloučením
ze strany. Už v létě, dávno před touto událostí, Gorkij (který měl s oběma uvedenými
spolupracovníky Lenina předtím konflikt) v jednom z dopisů vysokému stranickému činiteli napsal:
„Je samozřejmé, že tomu, kdo je špatný, musí být vyhlášen nelítostný boj, vedoucí k jeho
zničení.“[33]

Spisovatel ovšem brzy zjistil, že úryvky z jeho dopisů – jeho úvahy o „dobrém“ a „špatném“ – jsou
podobně jako v neblaze proslulém případě, kdy vyjádřil soustrast se smrtí Dzeržinského, publikovány
v sovětském tisku. Netrvalo dlouho a v politickém listu Krasnyj voin se objevila část Gorkého
dopisu, doprovázená redakčním komentářem. Mimo jiné v něm stálo: „Dlouhou dobu byl Gorkij členem
sociálnědemokratické dělnické strany, sympatizoval s bolševiky, v jeho bytě nejednou probíhaly
bolševické schůze, když byla strana v ilegalitě.“[34] Pro Gorkého znamenala tato slova odpuštění
starých „hříchů“ a „chyb“. Pochopil, že mu Stalin jde vstříc v naději, že v něm získá spojence pro
boj s opozicí. Jako na pokyn taktovky neviditelného dirigenta otiskly Gorkého dopisy adresované
jednomu z vysokých stranických činitelů hned několikery noviny.[35] Aby měl čtenář možnost pocítit
atmosféru doby, jeden úryvek za všechny: „Jsem pro, aby se více psalo o tom, co je dobré. Proč?
Nikoli proto, že by špatné bylo ještě horší, než bylo vždycky, ale proto, že dobré je u nás tak
dobré, jako nebylo nikdy a nikde předtím. Nepřeceňuji skutečnost, nejsem hluchý ani slepý, vím, že
je u nás hodně všelijakého neřádu … vidím, že většina lidí se cítí stále pouze dělníky, že si vůbec
neuvědomují, že jsou už úplnými hospodáři své země, že veškerá jejich práce, i kdyby se jim zdála
sebevíc bezvýznamná, že je prací státní a prací pro sebe, a ne pro ‘cizího strýčka’, a kromě toho
je příkladem pracujícímu lidu celého světa.“[36]



První návštěva vlasti


Na pokyn neviditelného dirigenta pak v prosinci 1927 přijel do Sorrenta vysoký státní úředník, již
zmíněný Jakov Ganěckij. Přivezl s sebou reakce čtenářů, pochopitelně jen kladné, na publikaci výše
vzpomenutých dopisů, a aby se mu lépe vyjednávalo, nechyběly ani nějaké dárky pro spisovatele.
Důvod této mise byl jediný a souvisel s blížícím se Gorkého významným životním jubileem –
šedesátými narozeninami. Uspořádat velkolepé oslavy a přimět tak Gorkého-jubilanta prozatím alespoň
k cestě do sovětského Ruska bylo prvním krokem Stalinova plánu, jehož završením měl být
spisovatelův definitivní návrat do vlasti. A Ganěckij svůj úkol splnil: dohodl s Gorkým, že cestu
do vlasti podnikne.[37]

         V souvislosti s šedesátinami spisovatele je třeba zmínit, že se staly událostí, kterou
slavil celý kulturní svět. Koncem března 1928 byl zasypán gratulacemi. Více než padesát evropských
spisovatelů sestavilo kolektivní Album-adresář, ve kterém byl nazýván „géniem světové literatury a
učitelem života“, „mohutnou životadárnou silou nového Ruska“, „věrným bojovníkem, jenž vždy bojoval
a bojuje za svobodu“.[38] Někteří z těch, kdož Gorkému tak srdečně blahopřáli, přitom krátce
předtím dali jasně najevo, co si myslí o bolševickém Rusku. O masových popravách v sovětských
lágrech byli informováni americkým žurnalistou Isaackem Donem Levinem, ten také vyzval významné
intelektuály na Západě, aby tato zvěrstva odsoudili. Thomas Mann tehdy napsal: „Karel Marx by se
obrátil v hrobě, kdyby věděl, co se děje v sovětských věznicích a lágrech.“[39] A Herbert George
Wells prohlásil: „Užití síly k potlačení politické opozice, která sílu nepoužívá, je zločinem,
který má na svědomí sovětská vláda.“[40] Gorkij, taktéž považovaný za jednoho z nejvýznamnějších
evropských intelektuálů, mezi těmi, kteří odsoudili bolševický teror, nebyl. Dal přednost
zdrženlivému mlčení. Ostatně nebyl sám: Romain Rolland, George Bernard Shaw, Upton Sinclair i jiní
mlčeli také, a nejen to: kategoricky odmítli svou účast v „antisovětské propagandě“. Výše uvedený
incident byl sice nepříjemný, Stalinův scénář jej ale přehlušil. Speciální jubilejní komise ve
všech regionech se postaraly o to, aby „radost pracujících nic nezkalilo“, o průběhu oslav podrobně
informoval sovětský tisk.

         Gorkij, kterému okázalá pozornost věnovaná vlastní osobě nebyla zrovna příjemná, se
bombastickým oslavám svých narozenin vyhnul. Stalinova mrzutost, že jubilant nepřijel, však trvala
sotva pár týdnů. Po šesti a půl letech strávených v zahraničí se spisovatel nakonec vydal na cestu
do vlasti. Když vystoupil 27. května 1928 v Moskvě z vlaku, na peroně kromě členů komunistického
politbyra čekaly tisícové davy lidí, které lemovaly cestu z nádraží ke Gorkého bytu… Atmosféra byla
taková, aby se cesty předního „proletářského spisovatele“ a „vůdce prvního proletářského státu“
mohly konečně protnout. Pár hodin po příjezdu se Gorkij poprvé setkal se Stalinem. Stisk jeho ruky
byl pevný, úsměv odzbrojující. Mnoho pamětníků potvrdilo, že když Stalin chtěl, dokázal si získat
lásku i těch největších skeptiků. A tím už Gorkij dávno nebyl…

         Projevy Stalinovy přízně chápal Gorkij jako něco, co jej velmi zavazuje. Jednomu se však
ve svých projevech na mítincích v závodech, redakcích a institutech vyhýbal: uznat Stalina za
jediného vládce. Místo toho jej (Stalina) nazýval „kolektivním Leninem“.[41] Je to myšleno tak, že
„kolektivním Leninem“ nazýval Stalina, nebo sovětské vedení?

Objasnění: „jej“ je gramaticky správným alternativním tvarem 2.p. zájmena „on“, jednoznačný výklad:
„kolektivním Leninem“ nazýval Gorkij Stalina. Zájmeno jsem použila proto, abych neopakovala dvakrát
v obou větách Stalinovo jméno.  Kdybych použila druhý přípustný tvar „ho“ , bylo by to poněkud
krkolomné:  „toho ho“.



Dojmy z cesty po „zemi sovětů“


Svou první cestu do vlasti, kdy od června do října 1928 putoval a vstřebával novou skutečnost
(potom se vrátil zpět do Sorrenta), nazval Gorkij „návštěvou pozorovatele“. Cesta po „zemi sovětů“,
kterou pak vylíčil v podobně nazvaném cyklu črt, v něm zanechala velmi různorodé dojmy. Co vlastně
viděl? Viděl nebývalý rozmach stavebnictví, obrovský entuziasmus pracujících, viděl zemi, kde se
mnohé změnilo k lepšímu. Nevšiml si však autoritářského stalinského vedení, ani tragických důsledků
násilné kolektivizace, ani hrůz gulagů. Jeho statě a dopisy z tohoto období jsou plné euforie a
nadšení. Teprve postupně získával střízlivější pohled na věci.

         Črty Po Svazu sovětů dnes vyvolávají nejvíce výčitek vůči spisovateli, neboť podle
Alexandra Solženicyna jsou dostatečným důvodem vidět v Gorkém nadšeného opěvovatele Stalinova
režimu, a dokonce apologeta gulagů. Na Gorkého nadšení projeveném v uvedených črtách, psaných pro
časopis Naši dostiženija (Naše úspěchy), dnes nic nezměníme. Je však nutno zmínit jednu skutečnost:
Gorkého návštěva se odehrávala podle předem připraveného scénáře, nad nímž bděl jeho tajemník
Krjučkov, s nímž spisovatel spolupracoval již od roku 1918. Gorkij hned po příjezdu do Moskvy
cítil, že způsob, jakým probíhají jeho setkání, mu nedovoluje poznat život v jiné než oficiálně
prezentované formě. Rozhodl se tedy pro poněkud nestandardní řešení: nasadil si paruku a vydal se
v přestrojení společně se svým sekretářem a synem Maxem poznávat skutečnou Moskvu. Zvyklý na život
v západní Evropě, byl nadšen. Ulice čisté jako v Berlíně, všude radost. Gorkij ani jeho syn
neprohlédli lest: ulice, po nichž se pohybovali, byly předem upraveny a personál, jenž jim
servíroval levný a chutný oběd v nádražním bufetu, tvořila státní policie. Když se pak vydal
poznávat život i v dalších částech Ruska, jeho doprovod sestával z množství čekistů, kteří coby
šoféři, kuchaři a podobně kontrolovali každý spisovatelův krok. Kromě toho se starali o to, aby
všude, kam přijeli, byli vítáni jásajícími davy a dechovými orchestry, které měl vzácný host tolik
v oblibě. Gorkij chápal projevy přízně jako součást hry – ironizoval ji, ale rád se jí účastnil.
Inscenace však měla své trhliny, které ani neviditelný režisér se svými neomezenými prostředky
nedokázal ovlivnit: v množství dopisů, jež spisovateli každodenně přicházely z celého Ruska, byl
nejen obdiv, ale čím dál více také projevy nevole a zklamání. Lidé, kteří spisovatele dlouhá léta
považovali za morální autoritu, byli šokováni jeho proměnou. Gorkij výtky neunesl. Odpověděl těmto
lidem urážlivým stylem, který si dosud dovolil pouze vůči ruské emigraci, a nazval je „mechanickými
občany SSSR“.[42] Jeho dopis plný zloby otiskly zároveň noviny Pravda a Izvestija.



Na nejvyšší úrovni


Od tohoto okamžiku se zrodí pravidlo: vše, co v tomto žánru vytvoří, bude paralelně publikováno
v obojích hlavních novinách země a zároveň chápáno jako stranická direktiva společně se Stalinovými
příkazy. Takto nebyl poctěn žádný další autor. Pravidlem se také stane to, že Gorkij bude do
Sovětského svazu přijíždět v květnu a na podzim se bude vracet s odvoláním na zdravotní důvody do
své milované Itálie (drsná ruská zima jeho tuberkulózou zasaženým plicím skutečně nesvědčila).
Tento stav potrvá pět let (1928–1933), než velký inscenátor usoudí, že je čas na finále hry.
V duchu pravidel hry však bude třeba, aby sovětské obyvatelstvo nepochybovalo o tom, že spisovatel
opouští vlast nerad. Proto bude tisk pokaždé podrobně informovat o možných zdravotních
komplikacích, jež by pro „Alexeje Maximoviče, přivyklého za poslední léta teplému italskému
klimatu“,[43] mohly při dalším setrvání ve vlasti nastat. A Gorkij, vděčný inscenátorovi hry za
tento velkorysý přístup, bude posílat lidu telegramy, jako je například tento: „Jedu nerad. Stěží
si lze představit návrat k životu, který by byl víc klidný než ten, který jsem vedl v Sovětském
svazu. Mrzí mne, že tělesné neduhy mi znemožnily vyjádřit sílu duševní svěžesti, kterou jsem u vás
načerpal. Na shledanou v květnu. Srdečně zdraví Maxim Gorkij.“[44]

         V roce 1929 se vrcholem spisovatelova pobytu v Sovětském svazu stala díky Solženicynovi
nechvalně proslulá návštěva pracovní kolonie na Soloveckých ostrovech. Někteří současní autoři
zpochybňují, že návštěva proběhla tak, jak ji popisuje Solženicyn ve svém Souostroví Gulag, a
odvolávají se na Solženicynovu nechuť na tuto otázku, kdykoli mu byla položena, odpovědět.[45] (Pro
ty, kteří nečetli nebo již zapomněli: Solženicyn píše, že při naaranžované návštěvě dětské kolonie
se čtrnáctiletý chlapec, jehož jméno neznáme, zeptal Gorkého, zda chce vědět pravdu o tom, co právě
vidí. Ten přikývl a chlapec mu mezi čtyřma očima vše vypověděl. Sotva Gorkého parník odplul,
chlapce zastřelili.)[46] Verze historiků a Solženicyna se rozcházejí. Solženicynovi však nelze
upřít, že narozdíl od mnohých současných ruských autorů, kteří o Gorkém píší, cituje prameny
přesně. Nevíme tedy, jak proběhla spisovatelova návštěva Solovek, ale z pamětní knihy, speciálně
pro něj pořízené, známe jeho pocity: „Nejsem schopen vyjádřit své dojmy několika slovy. Nechci a
také se stydím upadnout do šablonovitých pochval podivuhodné energie lidí, kteří jsou bdělými a
neúnavnými strážci revoluce.“[47]

         Jak již bylo řečeno, Gorkij byl při návštěvách vlasti neustále obklopen čekisty. Otázkou
zůstává, zda chápal, že mu neukazují skutečnost, ale „Potěmkinovy vesnice“. Že nakládači ve
volžských přístavech nemají každý den klobouky holandských námořníků, že mužici nepijí kakao a
vězňové na Solovkách nespí v bílých peřinách a nečtou si ve volném čase denní tisk.[48] Na tuto
otázku by nám pravděpodobně odpověděly spisovatelovy zápisky, nebýt jedné události zachycené ve
vzpomínkách Naděždy Peškovové, spisovatelovy snachy, která ho na cestách po Sovětském svazu
doprovázela: z Gorkého domu za velmi podivných okolností zmizela postupně dvě zavazadla s jeho
rukopisy: „Jednoho krásného dne, když nebyl (Gorkij – pozn. autorky) doma nebo spal, kufr
s rukopisy zmizel...“[49] Za dva měsíce se zavazadlo sice vrátilo ke svému majiteli, místo Gorkého
poznámek z cest však v něm byla krabička popela. Lidový komisař vnitra Genrich G. Jagoda pak
spisovateli objasnil, že když se jim podařilo dopadnout zloděje a ti zjistili, že se jedná o kufr
s rukopisy světoznámého spisovatele, vyděsili se natolik, že je spálili…[50] Poněkud krkolomná
fabulace. Že zápisky zachycovaly i jiné skutečnosti než výhradně ty, které byly hodny opěvování,
lze soudit z malého útržku náhodně zachovaného u snachy: „Vy jste stříleli a věšeli lhostejně, my
střílíme s odporem.“[51] Výmluvné doznání jednoho z dozorců gulagu.

         Tak či onak, co bylo spáleno, zůstane spáleno. V Gorkého archivu se zachoval dostatek
statí či jejich fragmentů, v nichž autor hovoří o kolosálním kulturním významu přerodu „sociálně
nebezpečných v sociálně prospěšné“. Jak vzpomínala jeho poslední životní družka Marie Budbergová:
když něco nezapadalo do jeho ideálu, předstíral, že je hluchý a slepý. Jak čas plynul, zanícení pro
„velkou myšlenku“ jej čím dál častěji nutilo nevidět neslyšet…

            Když se ztratil i druhý kufr s poznámkami, napsal Gorkij v lednu 1930 Jagodovi: „Zdá
se, že za črty o ‘Solovkách’ se Vám budu muset omluvit…“[52] Díky této črtě pak autor proslul jako
„opěvovatel gulagu“. Její otištění zvedlo velkou vlnu protestů především v řadách ruských
emigrantů. Za všechny uveďme alespoň úryvek z „Otevřeného dopisu Maximovi Gorkému“, jehož autorem
byl S. D. Dmitrijevskij (tohoto autora se mi nepodařilo na internetu ani v mně dostupných
encyklopediích najít, pokud byste znala křestní jméno, prosím doplňte je): „Proč jste Vy,
spisovatel světového jména, jehož by se neopovážili dotknout, starý člověk, který už nemá co
ztratit, nenašel v sobě odvahu, obdobně jako (Alexej – pozn. autorky) Tolstoj, abyste pozvedl svůj
hlas proti popravám be soudu, proti veškerému násilí páchanému nynější mocí?“[53] Z porovnání tří
redakcí textu, jež máme dnes k dispozici, a z toho, co bylo opublikováno jako Gorkého črta,[54] je
zřejmé, že původní Gorkého text Jagodu neuspokojil. Korektorovo pero připsalo všechno, co bylo
třeba. Autor, který varování pochopil, neprotestoval. Črta pak vyšla v té podobě, v jaké ji známe:
se superlativy o čekistech.

Po „S.D. Dmitrijevském“ jsem taktéž dlouho pátrala v encyklopediích i na ruském netu, mohl jste mi
napsat dříveJ Konzultovala jsem to také s kolegy… Nakonec jsem použila jméno tak, jak bylo uvedeno
ve zdroji. Může to být totiž zcela fiktivní postava. To bylo v sovětském tisku běžnou praxí, že se
publikovali fiktivní rozhovory, že se texty podepisovali jmény neexistujích čtenářů či publicistů,
jen aby mohl být otištěn text ideologicky zabarvený tak, jak bylo potřeba. Někdy je psali sami
straničtí činitelé (mistrem byl Trockij). Manipulovalo se tímto způsobem se čtenářskou veřejností,
když bylo potřeba „rozdmýchat“ nějakou kauzu. Viz např. Trockého fiktivní rozhovory se západními
novináři publikované v „Pravdě“ v souvislosti s kauzou „Parník filozofů“.

Je varianta opatřit toto jméno poznámkou shrnující to, co jsem napsala výše.


Proti třídnímu nepříteli


Počátek třicátých let bychom mohli v Gorkého životě nazvat obdobím metamorfóz. Jeho publicistika
svědčí o tom, že ve jménu záštity „prvního socialistického státu na světě“ se začíná ostře
vymezovat vůči „třídnímu nepříteli“. Patřičně se změnilo jeho chápání spravedlnosti a humanismu:
z abstraktně křesťanských hodnot se staly hodnoty uvědoměle třídní. Z incidentu s Jagodou, z toho,
že v jeho přítomnosti mohou z jeho vlastního domu zmizet dva kufry, které se pak s redukovaným
obsahem záhadně objeví, pochopil, že je mu adresován jasný signál: spolupráce s mocí je žádoucí.
Stalin byl však i nadále nebývale velkorysý: až do roku 1933 se umělec pokaždé mohl vrátit na
podzim zpátky do Sorrenta. O stranických a státních záležitostech pak Gorkého informoval
lakonickými účelovými frázemi („Všechno jde dobře“, „Nevedeme si špatně“) a nikdy se nezapomněl
zeptat na spisovatelovo zdraví. Viděno prizmatem Stalinových cílů, jeho korespondence s velkým
spisovatelem – navzdory několika politickým excesům stále světově uznávaným – se vyvíjela příznivě.
Reálný život, nyní již v podmínkách socialistického státu a tvrdé vlády, plný neřešitelných
protikladů, poskytoval dostatek materiálu k úvahám i výměně odlišných názorů. Filozofovat bez
definování vlastního stanoviska však nelze donekonečna. Bylo více než zřejmé, že umělec si bude
muset své místo v budování nové společnosti brzy vymezit, že bude muset učinit zásadní rozhodnutí,
volbu jednou provždy.

         Významné místo v dialogu, který umělec a diktátor na dálku vedli, zaujímá téma soudních
procesů na počátku třicátých let. Stalin se ukázal jako zkušený politik, schopný dovedně formulovat
„obraz nepřítele“ ve spisovatelově vědomí. Čtyřiadvacátého října 1930 v dopise Gorkému jakoby
náhodou uvádí: „Říká se, že píšete divadelní hru o nepřátelích, určitě by se Vám hodily příslušné
materiály. Shromáždil jsem pro Vás nové materiály o nepřátelích, které Vám posílám. Brzy je
obdržíte.“[55] Spisovatelova zpočátku neutrální reakce (v dopise Stalinovi z 2.listopadu 1930 pouze
poděkoval za zaslaný materiál a posteskl si, že by bylo lépe, kdyby nic „nového“ v této oblasti
nebylo)[56] se po nastudování materiálů změnila v gejzír emocí. Vznikla jeho proslulá stať „Když se
nepřítel nevzdá, bude zničen“, kterou 15. listopadu 1930 opublikovaly oboje hlavní sovětské noviny,
Pravda a Izvestija. Mimo jiné v ní stálo: „Nejchytřejší nepřátelé uvnitř strany proti nám
organizují hladomor, kulaci terorizují rolníky, kteří jsou pro kolektivizaci, tím, že je vraždí,
zapalují jejich stavení a páchají na nich mnohá další zvěrstva. Proti nám je vše, co už dávno patří
minulosti, a to nám dává právo, abychom současný stav stále ještě pociťovali jako občanskou válku.
Odtud přirozeně plyne jediný závěr: když se nepřítel nevzdá – bude zničen.“[57] O dva dny později,
17. listopadu 1930, náležitě „přiživena“ informacemi od sekretáře Krjučkova, pak následovala
Gorkého odpověď Stalinovi: „Jsem Vám nesmírně vděčný za zaslaný materiál! Když jsem se s ním
seznámil, napsal jsem výzvu pracujícím, jejíž text přikládám. Možná že Vy i ÚV budete považovat za
užitečné publikovat ji v zahraničním tisku.“[58] Velký inscenátor mohl být konečně spokojen! Gorkij
měl na mysli svou stať „Dělníkům a rolníkům“ (K rabočim i kresťjanam), v níž vyzýval lid Velké
Británie a Francie, aby vystoupil proti vládnímu spiknutí těchto zemí, proti ruské emigraci a
nepřátelům sovětského státu. Stať opět otiskly zároveň deníky Pravda a Izvestija, a to 25.
listopadu 1930, v den zahájení soudního procesu se členy „Průmyslové strany“ (Prompartija). Text
dokonale korespondoval se Stalinovým záměrem, a proto byl okamžitě vydán nákladem milionu výtisků
jako samostatná brožura.

         Tak mistrně Stalin rozdmychával plamen Gorkého nenávisti k záškodníkům, manévroval jej do
řečiště politiky, aby z něj učinil aktivního účastníka kampaně rozpoutané proti „nepřátelům lidu“.
Hru Somov a ti druzí autor nakonec nevydal, neboť vytvořený obraz nepřítele, jak se sám vyjádřil,
byl „v porovnání se skutečností nicotný“.[59] Kdyby býval Gorkij hru přepracoval a vytvořil
v dramatickém žánru obraz nepřítele odpovídající jeho skutečné „velikosti“, dílo by zaplavilo
sovětská jeviště a stalo by se nepochybně opěrným pilířem stalinské propagandy. Byť „hrůznost“
materiálů, kterými byl spisovatel doslova zaplavován, se v tomto případě ukázala jako
kontraproduktivní, Stalin ve své taktice pokračoval. Jen pokaždé informace o činnosti
nejrozličnějších „záškodnických skupin“ doprovodil upřímnou prosbou, aby se spisovatel
neznepokojoval a nebral si obsah dokumentů příliš k srdci: „Hrdinové dokumentů za to nestojí. Jsou
na světě čistější ničemové než tihle darebáci.“[60]

         I když Stalin Gorkému záměrně předkládal skutečnosti tak, aby v něm rozněcovaly nenávist
vůči údajným nepřátelům státu, nelze spisovatelův příklon k moci, který nastal počátkem třicátých
let, omlouvat rozšířenou verzí, že byl v zahraničí izolován od skutečných událostí, že byl
dezinformován a klamán svým nejbližším okolím. Každý den přicházely spisovateli do Sorrenta nejen
všechny zásadní sovětské tiskoviny (Pravda, Izvestija, Litěraturnaja gazeta…), ale také zahraniční
a emigrantské tiskoviny z Paříže (Poslednije novosti, Vozrožděnije, Sovremennyje zapiski), z
Berlína (Rul), z Prahy (Volja Rossii), z Rigy a z dalších center Každé ráno mu při snídani
překládali italské, anglické, francouzské listy. Mnozí z těch, kteří žili v Sovětském svazu, mohli
Gorkému informovanost v otázkách politiky, vědy a kultury jen závidět. Ljudmila Spiridonovová ve
své studii uvádí, že spisovatel denně dostával kolem třiceti dopisů, mezi nimi zprávy od Stalina,
Bucharina, Rykova, Tomského, Kameněva, Jagody.[61] O tom, že těmto listům nelze věřit, jej přitom
informovali četní návštěvníci z vlasti. Měl pravdivé zprávy o šachtinském procesu,[62] stejně jako
věděl o zatýkání nevinných – členkou Mezinárodního červeného kříže a Spolku politických trestanců
(Obščestvo politkatoržan) byla i jeho žena Jekatěrina Peškovová. Od prostých lidí mu pak docházely
stovky dopisů, které nepřímo, ale o to naléhavěji vypovídaly pravdu o sovětské realitě. Za všechny
ocitujme z dopisu rolníka Anufrijeva, kterým se v červnu 1932 „na přání negramotných rolníků“
obrací na spisovatele. Dopis až dojímá bezprostředností, naivitou a otevřeností: „Pověz nám, drahý
Alexeji Maximoviči, co je pravda na tom, že v kolchozech se bude žít lépe … a je-li pravda, že
Trockého od nás zbůhdarma vyhnali, a je-li pravda, že ti v novinách nedovolí psát pravdu. A je-li
pravda, že pětiletku nesplníme a kolektivizace přivede všechny rolníky do záhuby a nebude chléb. To
všechno bychom chtěli my, rolníci, většina, vědět. Prosíme, abyste nám napsal čistou pravdu do
novin „Za kolektivizaciju“, do novin se přeci má psát pravda. A je pravda, co se říká, že soudruh
Stalin je k lidem velmi krutý? (…) Kdybys nemohl napsat do novin pravdu, možná Ti to úřady
nedovolí, pošli mi dopis, Vašemu dopisu budeme věřit. Prosím, Alexeji Maximoviči, neuváděj moje
jméno a příjmení, jinak mě zatknou.“[63] Dopis se zrcadlovou přesností odráží tehdejší sovětskou
realitu, ale také zmatek v myslích a srdcích prostých lidí. Strach ze surového vládce, nejisté
budoucnosti, ale také ochotu přinést jakékoli oběti ve jménu „lepšího“ života, vytrpěné „pravdy“: „
Budeme-li vědět, že poslední čtyři léta nebyly hřebíky ani petrolej a nebylo co jíst jen proto, že
jsme plnili pětiletý plán, budeme i druhou pětiletku snášet všechny těžkosti, pochopíme to.“[64]
Gorkij si některá místa v dopise podtrhal červenou tužkou. Zda odpověděl, se však z archívu
nedozvíme.



Projevy diktátorovy přízně


Pětileté mezidobí 1928 až 1933, kdy Gorkij do „země sovětů“ jen zajížděl (s výjimkou roku 1930),
bychom mohli nazvat obdobím projevů Stalinovy přízně. Pokaždé, když spisovatel přijel, čekal ho
nějaký dárek, nějaké překvapení. Jednou to bylo pojmenování významných moskevských a leningradských
ulic jeho jménem, podruhé divadel, potřetí spisovatelovo rodiště Nižnij Novgorod zmizelo z mapy a
stalo se z něj nové socialistické město Gorkij… Spisovatel sice protestoval, ale jen chabě, aby se
dárce neurazil.

         Jakou kvalitu měla Stalinova přízeň, jak moc byla „upřímná“, snad není třeba komentovat.
V této souvislosti bych ráda uvedla jeden velmi zajímavý pramen. Je jím kniha vzpomínek
spisovatelova předchůdce a Stalinova poradce ve věcech literatury Ivana Gronského[65] a stenogram
jeho vystoupení o vztazích mezi Stalinem a Gorkým, který je uložen ve fondech Archivu Maxima
Gorkého.[66] Význam těchto pramenů se od jiných liší tím, že Gronskij dlouhá léta (1928–1934)
pracoval jako redaktor deníku Izvestija, nacházel se blízko kormidla moci a měl možnost být
v kontaktu jak s Gorkým, tak se Stalinem. Podle Gronského se Stalin choval ke spisovateli velmi
chladně. Považoval ho za člověka, který není ve svých pozicích stálý. Gronskij zdůrazňuje, že mezi
oběma osobnostmi nebyly žádné vzájemné sympatie, a Stalinova motivace byla pragmatická: spisovatel
představoval pro Stalina cenný politický kapitál, který bylo nutno využít ve prospěch státu. „Je
nutno připoutat ho ke straně,“ říkával Stalin Gronskému, když mu objasňoval svou taktiku. „Stalin,“
konstatuje Gronskij, „mistrně rozehrával přátelství s Gorkým, ale ve skutečnosti mu nedůvěřoval.“
[67] Byla to filigránská hra, jejímž cílem bylo využít spisovatelovu autoritu.

         Nutno zdůraznit, že ani Gorkij nepodléhal iluzím a vytrvale sledoval své cíle: nutil svého
vysoce postaveného „ochránce“ k ústupkům v kulturní oblasti. Úporně napomáhal jmenování odvržených
vůdců opozice (Kameněva, Bucharina, Rykova, Radeka, Tomského) do funkcí, což odpovídalo
spisovatelově snaze využít při budování socialismu potenciál staré inteligence s předrevoluční
minulostí. To sice vyvolávalo Stalinovu nelibost: „Nechápu, proč se Gorkij pořád zastává
opozičníků. Proč se stále snaží o jejich návrat do řídících funkcí?“[68] Avšak v mnoha případech
Gorkému ustoupil.[69] Stejně tak Stalin ustupoval i spisovatelovu naléhání při obraně literátů,
kteří na konci dvacátých a počátkem třicátých let upadli v nemilost a byli vystaveni štvavým
kampaním na stránkách sovětského tisku (Boris Pilňak, Jevgenij Zamjatin, Michail Bulgakov a jiní).
Argumenty, jimiž Stalina přesvědčoval, však dostávaly postupem času stále více stranickou rétoriku:
„Nemá smysl dělat z nich mučedníky idejí,“ psal v listopadu 1931 Gorkij v souvislosti s Bulgakovem.
„Nepřítele je nutno buď zničit, nebo převychovat. To je snadné“ [70] Nejen Bulgakov, ale i další
spisovatelé, kteří se na Gorkého obraceli, měli společný problém: protože nemohli publikovat,
neměli z čeho žít. Gorkij si uvědomoval jejich talent, a proto Stalinovi navrhoval, aby místo
jejich likvidace zkusil metodu převýchovy. Ta měla být jednoduchá: za chléb – práce pro společnost.
„Bulgakovovy stížnosti mají jeden prostý motiv: nemá z čeho žít. (…) Je třeba zapojit je
(problémové spisovatele – pozn. autorky) do společenské práce, hlouběji. To je moje starost,“
dočteme se v dopise Stalinovi z konce roku 1931.[71]

         Talent byl podle Gorkého národním bohatstvím, proto prosazoval tento přístup. Jedna otázka
však zůstává nezodpovězena a neobjasní ji ani sebedůkladnější analýza korespondence: do jaké míry
stranickou rétorikou Gorkij přikrýval dobré úmysly a do jaké míry byla tato rétorika opravdová. Ať
tomu bylo jakkoli, podstatné je, že v dialogu se Stalinem si byl spisovatel jist svým statusem
váženého literáta, a bylo-li toho zapotřebí k intervencím ve prospěch konkrétních spisovatelů a
také vědců, své autority využíval. Právo vměšovat se do řešení těch či oněch problémů odůvodňoval
v jednom z dopisů Stalinovi následovně: „Nikdy jsem se necítil pouze literátem, výrobcem rukopisů,
ale od prvních okamžiků, kdy jsem začal pracovat v oblasti literatury, jsem si zvykl považovat ji
za svou osobní věc. Právě proto jsem – a budu – pro mnohé vydavatele a literáty velmi váženou
osobností. Tím si nestěžuji ani se nechlubím, říkám to proto, abych vysvětlil své právo vměšovat se
do budování sovětské literatury.“[72]



Zpátky v Sovětském svazu


Když přijel spisovatel na jaře 1932 do vlasti, o měsíc dříve než obvykle, čekalo na něj skutečně
mimořádné překvapení: poprvé se účastnil oficiálních prvomájových oslav. Stál na Leninově mauzoleu
po Stalinově boku. Manifestanti nesli stovky Stalinových portrétů – člověk s knírem v prosté
vojenské blůze zaplnil Rudé náměstí… Otázka definitivního návratu Gorkého do Sovětského svazu byla
zdá se vyřešena. Poslední sorrentská zima 1932/1933 se nesla v duchu loučení.[73] Mohli bychom tedy
říci, že vše nasvědčuje tomu, že spisovatelovo rozhodnutí opustit Itálii bylo plánované a skutečně
dobrovolné. Existují však náznaky pamětníků z Gorkého nejbližšího okolí, které dokládají pravý
opak. Výmluvné svědectví lze nalézt také například v Rollandově korespondenci: Gorkij ho dva dny
před odjezdem informoval o své cestě do Moskvy, nezmínil se ale o tom, že tentokrát nejde o
tradiční letní pobyt a že mění adresu. Udivenému Rollandovi pak přišel v prosinci jeho dopis zpět,
jelikož „adresát nebyl zastižen“. Ať už byly okolnosti jakékoli, na podzim 1933 se spisovatel do
Itálie již nevrátil. Sorrentskou vilu vyměnil za dvě jiné, které pro něj Stalin připravil – jednu
speciálně zrekonstruovanou bývalou šlechtickou rezidenci na Krymu, druhou v Moskvě.

         Z pohledu moci šlo s Gorkým všechno hladce. Byť jeho návrat časově korespondoval
s hladomorem na Ukrajině, provázeným tragickými případy kanibalismu, spisovatel „neviděl a
neslyšel“. Věděl, že se od něj očekává loajalita a také to, aby se distancoval od svých dřívějších
názorů. Jako člověk, který zbloudil, oponoval Leninovi, sovětské moci, který pochyboval o
socialistické revoluci, se musel nejdříve veřejně očistit. Ve svých vystoupeních opěvoval Leninova
génia, psal, že se mýlil, a ujišťoval moc i lid ve své oddanosti dílu Leninovu a Stalinovu. Avšak
čím více se „kál“, tím méně mu zůstávalo možností k odporu proti tomu, s čím tak úplně nesouhlasil.

         Bylo vůbec nutné, aby se Gorkij takto opožděně „kál“? Nepochybně ano, protože v paměti
lidí ještě nevybledly vzpomínky, zůstaly v ní uchovány mnohé podrobnosti z „hříšného“ období
spisovatelovy biografie. Někteří uvědomělí pracující se dokonce obraceli na redakci novin Izvestija
s dotazy, jak je možné, že v roce 1922 psaly o Gorkého kontrarevolučních, protisovětských postojích
– a nyní, po deseti letech, proti tomuto kontrarevolucionáři nikdo nepozvedne hlas: „Nebo snad
Gorkij učinil pokání? Ale jeho pokání nikde nebylo publikováno. Doufám, že redakce listu Izvestija
tuto otázku na svých stránkách vysvětlí – jinak budou čtenáři v rozpacích. V roce 1922 se v
Izvestiji píše jeden názor na Gorkého – a v roce 1932 názor opačný – a ničím se tento rozpor
nevysvětluje.“[74]

         Když se Gorkij definitivně vrátil do vlasti, byl s politickou situací ve své zemi
spokojen. Po návratu takzvané pravé opozice (Bucharina, Rykova, Tomského) do stranického života
v roce 1929 byl rád, že formování nové společnosti ovlivňují lidé jemu blízcí. Viděl v tom důkaz
rostoucí autority komunistického předvoje, správnosti generální linie strany. Nepředvídal tragické
důsledky Stalinovy samovlády, na jejímž upevňování se aktivně podílel – mimo jiné třeba tím, že
jako nejvyšší literární autorita v zemi vyslal v roce 1933 delegaci sto dvaceti spisovatelů na
Stalinův Bělomořský kanal, aby „umělecky pravdivě zobrazili skutečnost“. V rekordně krátkém čase
pak vznikla kniha, v níž byla nucená práce představena jako vzor socialistické převýchovy.[75]



První mezi sovětskými spisovateli


Na počátku třicátých let, kdy zdaleka nebylo jisté, zda se podaří přimět Gorkého k návratu do
vlasti, Stalin nabádal ty, kteří se na realizaci tohoto úkolu podíleli: „Buďte opatrní – Gorkij je
nejcennější kapitál strany, který je třeba ze všech sil chránit.“[76] Nyní, kdy tento kapitál
vlastnil, začal taktiku postupně měnit. Ochrana byla vystřídána tvrdostí. Už první rok
spisovatelova pobytu ukázal, že jeho představy o řízení kulturního a literárního života v zemi jsou
v rozporu s představami jeho dříve tak velkorysého a příjemného hostitele, nyní pána. Gorkij byl
mimo jiné Stalinem povolán do vlasti proto, aby vytvořil členskou základnu Svazu sovětských
spisovatelů a jeho prvním sjezdem slavnostně zahájil novou kulturní etapu v Sovětském svazu – etapu
umění socialistického realismu. V této souvislosti bych chtěla podotknout, že tvůrcem koncepce
umění socialistického realismu nebyl Gorkij, ale již zmíněný Ivan Gronskij, jehož pak Stalin
z funkce nejvyšší literární autority země odvolal,[77] aby tento post mohl zaujmout Maxim Gorkij.
(Ivanu Gronskému také patří památný výrok, že socialistický realismus je, volně parafrázováno,
„Shakespeare, Beethoven a Rembrandt ve službách proletariátu“.)[78]

         Když se ukázalo, že se má ze svazu spisovatelů stát nástroj politického řízení literatury,
že kritériem nadřazeným nad uměleckou hodnotu díla je jeho „stranickost“, prožil Gorkij po návratu
do vlasti první velké rozčarování. Další ranou, kterou mu při vrcholících přípravách prvního sjezdu
Svazu sovětských spisovatelů na jaře 1934 osud zasadil, byla smrt syna. Max – tak se říkalo Maximu
Gorkému juniorovi – zemřel podle oficiálního oznámení na zápal plic. Existuje však opodstatněná
domněnka, že byl odstraněn Jagodou. Nejenže totiž nebylo žádným tajemstvím, že se Jagoda dvořil
jeho ženě, ale byly též známy napjaté vztahy mezi Maxem a Gorkého tajemníkem Krjučkovem, Jagodovým
agentem. Tato nepochopitelná smrt spisovatele paralyzovala. Nedával však najevo své zoufalství ani
bolest a vůlí zmobilizoval síly: věděl, že musí pracovat.

         První sjezd Svazu sovětských spisovatelů byl zahájen v Moskvě 17. srpna 1934 za účasti
významných představitelů světové literatury a trval dva týdny. Mramorový interiér Sloupového sálu
Domu sovětů, křišťálové lustry a plyšové lóže bizarně kontrastovaly s obrovskými portréty Lenina,
Stalina a Gorkého, připevněnými na fasádě budovy. Jen jedna věc narušovala dojem této velkolepé
oslavy „literatury pravdivě zobrazující socialistickou skutečnost“: její hlavní aktér. Vyhublý,
propadlé tváře, ostrý nos, vystouplé lícní kosti, hlas, který bylo sotva slyšet – to byl po smrti
syna Maxim Gorkij. Jeden ze zahraničních účastníků sjezdu napsal: „Slyšeli jsme nemocného, bledého
spisovatele, snažícího se ze všech sil projevit loajalitu vůči státu.“[79]

         Byť na prvním sjezdu spisovatelů Gorkij odehrál roli, která se od něj čekala, myšlenky, že
nechce stát v čele Svazu sovětských spisovatelů jako organizace sdružující grafomany bez talentu,
se nevzdal. Když nevyhověl jeho žádosti o uvolnění z funkce Stalin, obrací se po skončení sjezdu
Gorkij, pln negativních dojmů z vystoupení některých méně vzdělaných, ale náležitě uvědomělých
spisovatelů,[80] dopisem na ústřední výbor komunistické strany. Apeluje na to, že nelze připustit,
aby diletanti – jenom proto, že jsou straníky – zaujímali vysoké funkce ve vedení svazu: „Lidé
nevzdělaní budou řídit lidi, kteří jsou mnohem vzdělanější nežli oni. (…) Tato okolnost mne ještě
naléhavěji nutí k tomu, abych vás požádal o uvolnění z funkce předsedy správy svazu
spisovatelů.“[81] Také tento Gorkého apel zůstal bez odezvy. Stalin již neměl v úmyslu Gorkému
ustupovat. Naopak: nasadil tvrdý, nekompromisní kurz směřující k posílení stranického vedení
sovětské literatury. Realizace stalinské politiky v oblasti literatury se chopili představitelé
nové generace stranické byrokracie (Pavel F. Judin, Lev Z. Mechlis, Alexandr S. Ščerbakov), z nichž
později proslul především Andrej Alexandrovič Ždanov (pokud byste znala křestní jméno Ščerbakova,
prosím doplňte je).

Alexandr Sergejevič Ščerbakov (1901-1945), Ždanovův švagr, upil se k smrti


Kruh se uzavírá


Poslední rok dva před smrtí Gorkij cítil, že mezi ním a jeho bývalým dobrodincem, nyní věznitelem,
se mnohé změnilo. S odůvodněním, že jde o spisovatelovu bezpečnost a zdraví, učinil Stalin z
jeho moskevské vily „zlatou klec“. Od té chvíle nebyl pánem v domě Gorkij, ale muži v dobře
padnoucích oblecích – čekistická ostraha. Nikoli on a jeho blízcí, ale tito muži rozhodovali o tom,
kdo smí či nesmí spisovatele navštívit. Neméně důsledně dbali také na to, aby spisovatel neopustil
dům. Jediným pojítkem se světem byly pro Gorkého noviny. Netušil, že Pravda, kterou mu jeho
tajemník Krjučkov každé ráno předkládal, se tiskla v jediném exempláři speciálně pro něj. Bylo to
tím jednodušší, že se dalo navázat na předchozí zkušenost. Před lety tiskli na Stalinův příkaz
speciální Pravdu pro soudruha Lenina, „aby nebyl nemocný zneklidněn“...

         Gorkij se stal rukojmím, jeho situace nebyla ničím jiným než domácím vězením. Proč
neprotestoval? Bál se. Po smrti syna se bál represí svých blízkých. Maxův osud ukázal, že tyto
obavy jsou opodstatněné. Izolace a hrůza věcí kolem, které si začal uvědomovat, mu braly síly.
Kdysi bodrý a plný energie, byl teď slabý, unavený, nahrbený se opíral o hůl. Osobní vztahy se
Stalinem byly den ode dne složitější. Proč nemá stále hotovou vůdcovu biografii, kterou slíbil
napsat? Proč, mohl-li psát o Leninovi, nyní váhá a vymlouvá se, že píše jakýsi Život Klima Samgina,
nekonečný román o vymyšleném maloměšťáckém ruském intelektuálovi!?[82] Důvod byl prostý: Gorkého
nadšení Stalinem začínalo ochabovat. Kdysi obdivoval jeho vůli, ale teď si stále častěji kladl
otázku, zda směr, kterým diktátor svou vůli upírá, je správný. Mnoho věcí se od dob, kdy Gorkij
obdivoval „muže z oceli“, Stalina, změnilo, mnoho lidí zmizelo.

         Když začal diktátor v polovině třicátých let likvidovat své nejbližší spolupracovníky,
komunikace s ním byla stále obtížnější. Ve spisovatelově mysli se vrstvily dojmy z politiky
prováděné Stalinem. Mnohé si stále vysvětloval jako chyby, přehmaty, jimž se nelze během grandiózní
společensko-politické přestavby celé země vyhnout. Se svými připomínkami, s rozporuplnými pocity,
které v něm vyvolávalo dění v zemi, se stejně jako dřív obracel na Stalina. Gorkého znepokojovala
především ta opatření, jež získávala charakter organizovaných kampaní proti talentovaným
spisovatelům, nonkonformním hudebním skladatelům (především proti mladému Dmitriji Šostakovičovi),
režisérům avantgardních divadel, vedla k jejich veřejnému zatracování. A bylo proč se znepokojovat:
začalo systematické potlačování tvůrčího ducha ruské kultury. Avšak Gorkij, „první“ sovětský
spisovatel, „první“ umělec země, vyzvednutý hlavou státu na piedestal kulturní moci, žádnou reálnou
moc, jíž by toto barbarství zastavil, neměl. Pryč byly doby, kdy Stalin pravidelně přicházel na
přátelské posezení do spisovatelova domu. Pryč byly doby, kdy si první ruský spisovatel a první muž
státu vyměňovali pravidelně dopisy. Diktátor na dopisy neodpovídal, nezvedal telefony. Spisovatele,
který kritizoval kulturní politiku strany, nepotřeboval.



Signál z nebe


Jakýmsi varováním, symbolickým předznamenáním Gorkého osudu, se stala tragická havárie agitačního
velkoletadla „Maxim Gorkij“, jejíž skutečnou příčinu už zřejmě nikdo nezjistí. Osmnáctého května
1935 se nad Moskvou k nebi vzneslo největší letadlo světa.[83] Leteckou exhibici měl umocnit
doprovodný stíhací letoun, který však nezvládl akrobatický prvek, narazil do křídla „Maxima
Gorkého“ – a před zraky diváků se oba stroje zřítily na zem. Posádka i pasažéři obou letadel
zahynuli. Všechny noviny pak psaly o tragickém konci „Maxima Gorkého“. Na těchto zprávách by nebylo
nic divného, nebýt toho, že zakrátko uvozovky z nadpisů zmizely. U stárnoucího nemocného
spisovatele, na něhož od smrti syna se stále větší naléhavostí dopadaly obavy, že nešťastné náhody
se ve Stalinově Rusku nedějí náhodou, musela četba těchto zpráv vyvolávat velmi stísněný pocit.

V té době již Gorkij nepochyboval, že Stalin přešel od pronásledování svých protivníků k jejich
fyzické likvidaci. Dříve se nebál smrti, jenom šílenství a slepoty. Nyní ho však myšlenka na
blížící se smrt děsí. Stále hůř se mu dýchá, často kašle. Pobyt na Krymu už nepomáhá. Noci tráví
v křesle, trvale potřebuje kyslík. Celý život Gorkij pracoval pro revoluci. Nyní vidí, že výsledek
vůbec nezapadá do jeho představ: jeho rodná země je policejním státem založeným na násilí.

V dubnu 1936 vystoupí Gorkij v Pravdě se statí „O formalismu“. Jaké myšlenky v ní předloží
čtenářům? „Historicko-kulturní nevzdělanost našich spisovatelů ve spojení s malým vzděláním
technickým stává se pro ně za našich podmínek hrozivou. (…) Příliš ochotně a žvanivě hovoří naši
spisovatelé o nových plánech a často tisknou tak ostudné nesmysly, že mohou úplně zkompromitovat
naši literaturu v očích západních spisovatelů, lidí historicky vzdělaných a technicky
vyspělých.“[84] Gorkij, jenž se dosud striktně držel pravidla být za každou cenu loajální, nevidět
neslyšet, ať se děje co se děje, tímto počinem otevřeně vypověděl poslušnost. Stalin přešel Gorkého
výpad v novinách mlčením. Poslal mu na Krym dopis, který obsahoval jen prázdné fráze o tom, že je
velmi zaneprázdněn prací a přeje Gorkému hodně zdraví a spokojenosti.

Spisovatel čekal cokoli, jen ne takové ponížení. Příměří bylo zrušeno, vypukl boj, který spisovatel
nemohl vyhrát. Přesto reagoval. Tón odpovědi byl adekvátní Stalinovu listu. Gorkij začal obšírnou
zprávou o svém zdraví a vyjádřením pochopení pro Stalinovu zaneprázdněnost. Jelikož jako vůdce
„nemá samozřejmě čas na to, aby četl“, informuje ho tedy o stavu literatury: „Situace v literatuře
ve mně vyvolává stud a obavy. Hovořím o tom tak často, že už Vás přestanu ohlušovat svým skřípěním
zubů. Přijedu do Moskvy v druhé polovině května a předložím Vám návrhy na reorganizaci armády
našich spisovatelů, převážně lenochů, zbabělců a lhářů. Stranické vedení svazu (spisovatelů – pozn.
autorky) je špatné, nevzdělané, bez autority.“[85] I hlupák by pochopil tuto narážku. Stalina
nezajímala umělecká kvalita. V literatuře viděl jen nástroj politického boje. Rozpor mezi Stalinem
a Gorkým začínal být nesmiřitelný. Gorkij, jenž svůj dopis doprovodil obšírným seznamem projektů
vedoucích ke vzkříšení uměleckých hodnot literatury, nezahrnul do svých úvah jednu podstatnou
skutečnost: Stalin nepotřeboval umělecky hodnotnou literaturu, natož někoho, kdo mu bude oponentem.
Gorkému, jenž nedávno oslavil své osmašedesáté narozeniny, tato skutečnost stále nedocházela. Když
si Stalin s Gorkým vyměnili zmíněné dopisy, jeden ani druhý nemohli tušit, že spisovateli zbývají
sotva dva měsíce života.



Osudná cesta vlakem


Sedmadvacátého května spisovatel narychlo přijíždí do Moskvy: dostal zprávu, že obě vnučky
onemocněly chřipkou, stejná příčina přece způsobila Maxovu smrt! Ve vlaku bylo horko, v Moskvě
chladno… Změna klimatu měla osudové následky. Rovnou z vlaku spisovatel spěchá na synův hrob, potom
pln obav za nemocnými vnučkami. Když se ujistil, že jsou v pořádku, odjíždí na daču do Gorek. Už
večer se necítí dobře. Prvního června lékaři diagnostikují těžkou chřipku s rychle se rozvíjejícím
zápalem plic. Pro člověka s tuberkulózou plic byla takováto infekce životu nebezpečná. Péči o
nemocného přebírají nejlepší specialisté v zemi, lékaři Maxim Končalovskij, Dmitrij Pletněv, Lev
Levin a Georgij Langa. Tou dobou již noviny publikují chmurné komentáře. Z Londýna přiletěla
někdejší spisovatelova družka Mura, jako kompenzaci za své cesty přivezla Stalinovi spisovatelův
archiv. Vlastnit Gorkého archiv, který po spisovatelově odjezdu do vlasti odvezla Mura ze Sorrenta
do Londýna, mělo pro Stalina klíčový význam. Obával se, že je plný materiálů nelichotivých vůči
sovětské zemi a jejímu vůdci. O zveřejnění těchto materiálů na Západě pochopitelně nestál. Nyní,
když měl archiv v rukou, měl svou zahraniční image zase pod kontrolou. K diktátorově klidu zbývalo
jen jediné: aby vše dopadlo tak, jak potřeboval, aby jej příroda sama osvobodila od tohoto
nevyzpytatelného člověka…

Situace v domě umírajícího spisovatele byla zvláštní. Sjeli se do něj lidé, kteří hráli v různých
etapách Gorkého biografie různé role. Byla zde spisovatelova první a jediná legitimní žena
Jekatěrina Peškovová (i když spisovatel a jeho žena měli v životě další partnery, nikdy se
nerozvedli), která stála celý život v politické opozici proti svému muži, Gorkého poslední družka
Mura, snacha, vnučky, zdravotní sestra Čertkovová… Společně s profesionálním zdravotním personálem
tvořili jakýsi bizarní kolektiv, který o spisovatele po sedmnáct dní, kdy sváděl boj se smrtí, dnem
i nocí pečoval. A jak tyto napjaté dny prožíval ten, kterého se události dotýkaly neméně osobně,
„přítel“ Stalin? Třikrát se přijel diktátor na nemocného v doprovodu členů politbyra (Molotova a
Vorošilova) před smrtí podívat. Tyto návštěvy měly demonstrovat, že státníkovy obavy o spisovatelův
život jsou opravdové a jejich vzájemné přátelství hluboké. Při každé ze Stalinových návštěv došlo
k něčemu, co Gorkého blízcí přirovnávali k „zázraku“: spisovatel, jehož duše byla od tohoto světa
již hodně vzdálená, ožil. Jednou vypil se Stalinem a jeho suitou láhev vína, podruhé hovořil o
svých dalších tvůrčích plánech a žertoval, že již brzy bude zase fit. Těžko soudit, jaké pocity
generalissimus zažíval, když při každé jeho návštěvě pacient doslova vstával z mrtvých. To, že se
po každé návštěvě z politbyra pacientovi udělalo lépe, vysvětlila později ve svých pamětech
prozaicky zdravotní sestra Čertkovová. Poté co 8. června lékařské koncilium dospělo k názoru, že
situace je bezvýchodná, vzpomněla si, jak jednou v Sorrentu spisovatele zachránila injekce velké,
nedovolené dávky kafru. „Šla jsem za Levinem a řekla: ‘Dejte mi svolení, abych mu píchla kafr,
dvacet kubíků, je to stejně jedno, stav je beznadějný.’ (…) Levin se poradil s doktory, řekl:
‘Dělejte, co chcete.’ Píchla jsem mu kafr. Otevřel oči a usmál se: ‘Cože jste se tady tak sešli?
Budete mě snad pohřbívat?’ V tom okamžiku vstoupil Stalin aj. A[lexej] M[aximovič] s nimi mluvil
jako zdravý…“[86]

Avšak rezervy organismu zmobilizovaného podpůrnými injekcemi a vůlí umírajícího se chýlily ke
konci. Sedmnáctého června došlo k nečekaně silnému chrlení krve, které prudce zhoršilo spisovatelův
stav. Osmnáctého června 1936 před polednem umírá. Přijel sochař Sergej Merkunov, aby sňal posmrtnou
masku, přijeli lékaři, aby provedli pitvu. Plíce byly celé pokryté vápnem. Je s podivem, že vůbec
ještě dýchal. Devatenáctého června proběhla na Rudém náměstí smuteční ceremonie. Účastnilo se jí
osm set tisíc lidí. Stalin, Molotov, Kaganovič a Ordžonikidze nesli nosítka s prachem zesnulého.
Vpodvečer byla urna pohřbena u kremelské zdi.



Fakta a verze o Gorkého smrti


Gorkého smrt, jež přišla Stalinovi velmi vhod, zůstává dodnes opředena mnoha legendami. Obsáhlý
sborník Kolem smrti Gorkého, vydaný Ruskou akademií věd,[87]poprvé sumarizující veškeré archivní
materiály, nám dovoluje vrátit se ke sporu o jejích příčinách. Rozbor všech verzí konce
spisovatelova života by vydal na samostatnou obsáhlou studii. To, co máme dnes k dispozici, jsou
svědectví získaná během třetího moskevského procesu, mlhavé fámy vzniklé v dobách teroru, lékařské
záznamy o průběhu choroby a pitevní zpráva.

Analýza faktů vyvrací nejrůznější legendy a fámy o tom, že Maxim Gorkij byl na Stalinův příkaz
otráven čekisty za aktivní pomoci Mury, agentky tajné policie a spisovatelovy někdejší družky. Ani
polský spisovatel Gustaw Herling-Grudziński, zaujímající nekritický postoj k různým hypotézám,
v nichž se stírá hranice mezi fakty, výmysly a domněnkami, nemá ve své stati „Sedm smrtí Maxima
Gorkého“ pravdu.[88] Současné historii se jako nejpravděpodobnější jeví verze, že Gorkij zemřel
přirozenou smrtí. Když začalo docházet mezi Stalinem a Gorkým k názorovým neshodám, spisovatel již
nebyl tím, kým býval na vrcholu svých sil. Byl to vyčerpaný člověk, zlomený smrtí syna. Proč by
Stalin zabíjel spisovatele, jenž byl beztak stár a na pokraji smrti? Neměl důvod zasahovat do chodu
událostí vyvíjejících se tak, jak si sám přál. Více než čtyřicet let spisovatel trpěl tuberkulózou,
zděděnou po matce, k tomu přičtěme následky průstřelu plic, který si v mládí způsobil, když se
neúspěšně pokusil o sebevraždu. Obojí jej činilo náchylným k zápalům plic. Svůj stav konzultoval
se zahraničními specialisty. Jeho situace byla z lékařského hlediska považována za beznadějnou a
byla mu doporučena pouze kyslíková terapie.

Koncem května 1936 přijel Gorkij do Moskvy nemocný a vyčerpaný. I bezvýznamné letní nastydnutí se
mohlo v jeho stavu proměnit v životu nebezpečnou chorobu. Když nastaly závažné komplikace, lékaři
již byli bezmocní. Výsledky pitvy ukázaly, že spisovatelovy plíce byly v žalostném stavu:
s vrostlou pohrudnicí, zvápenatělé. Koncem osmdesátých let nejlepší plicní specialisté znovu
studovali průběh choroby. Nikdo z nich nezpochybnil diagnózu ani léčbu. Lékaři Levin a Pletněv,
vysoce erudovaní odborníci, v rozpoutaném soudním procesu obvinění ze smrti Maxima Gorkého, léčili
spisovatele správně. Aby byl výčet obviněných v dané souvislosti úplný, je třeba dodat, že smrt
Gorkého tvořila jednu z položek na seznamu obvinění směřujících v roce 1937 k likvidaci šéfa NKVD
Jagody. Věděl toho příliš mnoho, proto se Stalin potřeboval svého někdejšího muže číslo jedna
zbavit, i když Jagoda – jak dlouhá léta kolovalo v legendě – spisovatele neotrávil.[89] Ze smrti
Gorkého byl obviněn i sekretář Krjučkov. Oba čekisté – Krjučkov a jeho nadřízený Jagoda – byli
zastřeleni na jaře 1938.



Místo závěru


Přestože bylo v posledních dvou desetiletích odtajněno množství archivních materiálů, nelze je
zdaleka považovat za úplné. Je třeba přistoupit na to, že některé události Gorkého života zůstanou
pravděpodobně navždy tématem diskusí. Pochyb a nejasností provokujících k úvahám bude v této kauze
vždycky dost. Jedno však ze skutečností, jež dnes známe, vyplývá zcela neochvějně: stěží najdeme
v ruské literatuře dalšího spisovatele, jehož pozice by byly tak proměnlivé jako pozice Maxima
Gorkého. Gorkij nebyl svým naturelem hrdina. Nestálo ho mnoho úsilí přesvědčit sám sebe, že na tom,
jak koná, není nic zavrženíhodného, že to, čemu slouží, je skutečně „nové a pokrokové“. Kompromis
umělce s mocí vždycky byl a bude věcí mravní integrity a svědomí. Viděno takto nezbývá než
konstatovat, že mravně konzistentní osobností Maxim Gorkij nebyl. Spisovatelů, kteří rozpustili
svůj talent ve stranické rétorice novinových statí, bylo v sovětské literatuře mnoho, žádný z nich
však nepřispěl k rozbujení stalinismu jen proto, že neviděl, co nechtěl, takovou měrou jako Maxim
Gorkij. V hodnocení jeho osobnosti a role, již mu bylo souzeno hrát ve společenském a politickém
dění rodícího se „prvního proletářského státu na světě“, zůstanou zřejmě navždy dvě krajní polohy:
Maxim Gorkij, který přímluvami na nejvyšších místech pomohl ulehčit konkrétní lidské osudy,
zachránit životy – a Maxim Gorkij, který dal mezinárodně uznávanou autoritu svého hlasu k dispozici
jednomu z největších zločinců minulého století. I když byly v období perestrojky tisícům továren,
škol, ulic a náměstí v Rusku, jež byly pojmenovány po někdejším „prvním sovětském spisovateli“,
vráceny jejich původní názvy, i když se četní teoretikové a historici literatury snažili
přehodnotit mnohé z toho, co se ve zpolitizovaných dějinách ruské literatury sovětského období
odehrálo, Maxim Gorkij nezmizí. Zůstává centrální postavou dramatu ruské literatury první třetiny
20. století.






Výběr z literatury o Maximu Gorkém



BARACHOV, Vladimir S.: Drama Maksima Gorkogo: Istoki, kollizii, metamorfozy. Moskva, IMLI RAN 2004

BARANOV, Vadim I.: Gorkij bez grima: Tajna smerti. Moskva, AGRAF 1996

BARANOV, Vadim I.: Maksim Gorkij: Podlinnyj ili mnimyj. Moskva, Prosveščenije 2000

BASINSKIJ, Pavel V.: Gorkij. Moskva, Molodaja gvardija 2005

GORKIJ, Maxim: Něsvojevremennyje mysli. Sankt-Petěrburg, Azbuka-klassika 2005

GORKIJ, Maxim: O literatuře. Praha, Československý spisovatel 1951

HERLING-GRUDZIŃSKI, Gustaw: Sedm smrtí Maxima Gorkého. In: TÝŽ: Hodina stínů. Praha, Torst 1999, s.
221–244

HONZÍK, Jiří: Klasik a současník: K 25. výročí úmrtí Maxima Gorkého. In: Literární noviny, roč. 10,
č. 24 (1961), s. 1 n.

HONZÍK, Jiří: Spisovatel na rozhraní epoch. (Rukopisná stať z roku 1969, 26 stran. Psáno pro
sborník deseti studií, který měl vyjít v nakladatelství Leasing Verlag v Dortmundu v SRN.)

HONZÍK, Jiří: Život a dílo Maxima Gorkého. (Rukopisná osnova přednášky realizované v semestru
2005/2006 na Pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni, 12 stran.)

KADLEC, Josef: Poznámky o Gorkém. In: GORKIJ, Maxim: Zapomenuté povídky. Praha, SNKLU 1964, s.
381–436

KASACK, Wolfgang: Slovník ruské literatury 20. století. Praha, Votobia 2000

KJETSAA, Geir: Maksim Gorkij: Suďba pisatělja. Moskva, Nasledije 1997

Lenin – Gorkij: Dopisy. Vzpomínky. Dokumenty. Praha, SNPL 1962.

POSPÍŠIL, Ivo a kol.: Slovník ruských, ukrajinských a běloruských spisovatelů. Praha, Libri 2001

PRIMOČKINA, Natálka N.: Pisatěl i vlasť. Moskva, ROSSPEN 1998

SOLŽENICYN, Alexandr I.: Souostroví Gulag, sv. II/3–4. Praha, OK Centrum 1990

SKATOV, Nikolaj N. a kol.: Russkije pisatěli: Bibliografičeskij slovar v dvuch čašťjach, sv. 1.
Moskva, Prosveščenije 1998

SPIRIDONOVA, Ljudmila: M. Gorkij: Dialog s istorijej. Moskva, Nasledije 1994

SPIRIDONOVA, Ljudmila: M. Gorkij: Novyj vzgljad. Moskva 2004

VAKSBERG, Arkadij I.: Gibel burevestnika: Maksim Gorkij. Poslednije dvadcať let. Moskva,
Terra-Sport 1999

Vokrug smerti Gorkogo: Dokumenty, fakty, versii. Moskva, IMLI RAN – Nasledije 2001

ZAHRÁDKA, Miroslav: Toulky s ruskými spisovateli. Ústí nad Orlicí, Oftis 2007.

ZAHRÁDKA, Miroslav: Ruská literatura XX. Století: Literární proudy a osobnosti. Olomouc, Periplum
2003
________________________________

[1] Odmítání dogmat a schémat, která byla vlastní sovětské literární vědě a historii, vyústilo ve
snahu o nový pohled na složitou a protikladnou postavu Maxima Gorkého jako spisovatele, myslitele,
člověka své doby. Výčet stovek sovětských, ruských i zahraničních publikací na toto téma a jejich
kritický rozbor v rozsahu poznámky k této stati není možný. Jen samotné utřídění a kategorizace
revidovaných a nově publikovaných historických dokumentů, korespondence, literárněhistorických a
literárněvědných studií by vydaly na objemnou knihu. Zevrubnou představu o stavu ruské i zahraniční
gorkovské literární vědy a historie na přelomu 20. a 21. století  podává např. Ljudmila
Spiridonovová v závěru své publikace M. Gorkij: Novyj vzgljad (Moskva, IMLI RAN 2004, s.
218–232). V posledních dvou desítkách let byly přehodnoceny mnohé gorkovské axiomy. Tímto hlediskem
byl také motivován výběr pramenů použitých k této stati (jejich přehled je zařazen za textem). Stať
volně navazuje na biograficky laděný dvojdílný portrét spisovatele, který byl otištěn na jaře
loňského roku v časopise Proglas, příloze brněnské Revue Politika (RYČLOVÁ, Ivana: Maxim Gorkij –
mýtus a skutečnost. In: Proglas, roč. 19, č. 2 a 3 (2008), s. 8–14 a 8–13). Podrobněji česky o
literární tvorbě Maxima Gorkého viz např. HRALA, Milan: Ruská moderní literatura 1890–2000. Praha,
Karolinum 2007.

[2] Mohla byste prosím uvést konkrétní odkaz? BARACHOV, V.S.: Drama Maxima Gorkogo. Moskva, IMLI
RAN, 2004, s.266.

[3] Friedrich Spielhagen (1829–1911) napsal román Kladivo a kovadlina (Hamer und Amboss) v roce
1861. Jeho hlavní myšlenkou je požadavek solidarity podnikatelů a dělníků.

[4] O jednotlivých verzích podrobněji viz BARANOV, Vadim I.: Maxim Gorkij: Podlinnyj i mnimyj.
Moskva, Prosveščenije 2000, s. 14–19. Autor na základě studia monografií o Gorkém a slovníků
vydaných v SSSR i v zahraničí uvádí, že je potřeba důkladné revize pramenů, neboť různorodost
variant o původu Gorkého je skutečně extrémní: od verze, že byl „bosákem“ vzešlým z těch
nejspodnějších vrstev lidu, jenž se pílí vypracoval, přes středostavovský kupecký původ až po
verzi, že pocházel z buržoazního prostředí. Jak v roce 1993 sarkasticky podotkl významný norský
filolog Geir Kjetsaa, „v množství nevědění bují nejrůznější legendy, jež znemožňují skutečné
pochopení spisovatele“ (citace viz tamtéž, s. 19).

[5] Jekatěrina Volžinová byla velmi silná osobnost. Když došlo mezi ní a Gorkým po šesti letech
manželství k rozchodu (nikoli rozvodu), nevzdala se svého oficiálního postavení. Kontaktů
s nejvyššími stranickými kruhy využívala po bolševickém převratu pro práci Politického červeného
kříže, který se snažil zvrátit osudy nespravedlivě odsouzených. Její politické sympatie byly na
úplně jiné straně politického spektra, než by kdo předpokládal u životní družky budoucího „prvního
proletářského spisovatele“: patřila k eserům, po revoluci vstoupila do ženské zednářské lóže.

[6] „Ko vsem russkim graždanam i obščestvennomu mněniju jevropejskich gossudarstv”.

[7] V rovině soukromé byla Gorkého cesta po USA poznamenána ještě jednou událostí: po dlouhém
období beze zpráv z domova přichází 20.8.1906 z Ruska telegram od ženy – zemřela pětiletá dcerka
Káťa. Gorkij je zdrcen. „Je mi líto holčičky, ale ještě více Tebe…,“ píše v zármutku ženě. (Dopis
je datovaný kolem 22.8.1906.) Tento dopis bývá často citován Gorkého biografy, avšak bez odkazu na
pramen, pouze s uvedením příbližného data, kdy byl napsán.

Já jsem dopis našla ve strojovém přepisu s kopií části rukopisu v zaprášené složce svázaných
materiálů o Gorkém v moskevské divadelní knihovně v září  2008. Nevím, jak specifikovat poněkud
chaotické materiály (zaprášené složky) tohoto ústavu, nemají je katalogizovány, jak je zvykem
v archivech a histor. ústavech. Upravte údaj prosím tedy tak, aby odpovídal zvyklostem vašeho
časopisu. In: databáze/složka Maxim Gorkij, Archiv knihovny Bibliotěka sojuza těatralnych dějatelej
RF, Strastnoj bulvar 10, Moskva. Kopie části rukopisu a strojový přepis.

[8] Lenin ji díky oddanosti a schopnosti získávat bohaté mecenáše pro subvencování stranické
pokladny nazýval tovařišč Fenomen.

[9] Citováno podle: VAKSBERG, Arkadij I.: Gibel burevestnika: Poslednije dvadcať let. Moskva,
Terra-Sport 1999, s. 10.

[10] Gorkého dopis synu Maximovi z 22.1.1914 (podle ruského kalendáře), resp. ze 4.2.1914 (citace
viz tamtéž, s. 45).

[11] Tamtéž, s. 14.

[12] Viz Novaja žizň, č. 205 (19.12.1917, resp. 1.1.1918); také in: GORKIJ, Maxim:
Něsvojevremennyje mysli. Zametki o revoljuciji i kulture. Sankt Petěrburg, Azbuka-klassika 2005, s.
107.

[13] Viz Novaja žizň, č. 100 (resp. 315), (13.5.1918, resp. 26.5.1918); také in: TÝŽ:
Něsvojevremennyje mysli, s. 185.

[14] Lenin – Gorkij: Dopisy, vzpomínky, dokumenty. Praha, Státní nakladatelství politické
literatury 1962, s. 158. Telegram byl odeslán z Petrohradu do Moskvy druhého dne po atentátu na
Lenina, 31.8.1918.

[15] Tamtéž, s. 21.

[16] Tamtéž, s. 22.

[17] Tamtéž.

[18] Viz Izvestija CK KPSS, č. 1 (1989), s. 239.

[19]  Leninův dopis Gorkému z 9.7.1921. ZDROJ. Lenin – Gorkij: Dopisy. Vzpomínky. Dokumenty. Praha,
SNPL 1962, s. 221.

Opravila jsem datum na 9.7. (v textu také) tak, jak je uvedeno v českých materiálech, z nichž je
citováno. Rozdíl je  důsledek změny kalendáře, která v Rusku proběhla

[20]  VAKSBERG, A. I.: Gibel burevestnika. Moskva, s. 150.

[21] Tamtéž.

[22] Tamtéž, s. 176.

[23] Poprvé byly publikovány v roce 1924 v časopise Russkij sovremennik, vycházejícím v Leningradě
a Moskvě, s titulem „V. I. Lenin“.

[24] Viz VAKSBERG, A. I.: Gibel burevestnika, s. 178.

[25] Viz tamtéž.

[26] GORKIJ, Maxim: Vzpomínky. (Sebrané spisy Maxima Gorkého, sv. 17.) Praha, Svoboda 1950, s. 295.

[27] Tato činnost jí umožnila být legální součástí Gorkého životopisu jako „spisovatelova
sekretářka“.

[28] VAKSBERG, A. I.: Gibel burevestnika, s. 190, dopis Maxima Gorkého Jakovovi Ganěckému
z července 1926.

[29] Tamtéž, s. 191.

[30] Tamtéž, s. 202.

[31] Iniciátory otevřeného dopisu byli spisovatelé Ivan Bunin a Konstantin Balmont, otištěn byl
v malotirážních pařížských novinách l’Avenir.

[32] Text Gorkého posudku viz VAKSBERG, A. I.: Gibel burevestnika, s. 208.

[33] Citováno podle: SPIRIDONOVA, Ljudmila: M. Gorkij: Dialog s istorijej. Moskva, Nasledije 1994,
s. 216.

[34] Tamtéž, s. 216.

[35] Pskovskij nabat, Kommuna, Krasnaja gazeta, Rabočaja gazeta a další.

[36] SPIRIDONOVA, L.: M. Gorkij, s. 217, dopis Maxima Gorkého Sapelovovi z 24.6.1927. Dopis původně
otiskla Rabočaja gazeta.

[37] Osud Jakova Ganěckého (1879–1937) stojí za připomenutí. Je známý především tím, že na své
náklady poslal Lenina a jeho doprovod po únorové revoluci roku 1917 v zaplombovaném vagoně do
Ruska. Finančně podporoval také bolševickou revoluci a svržení Prozatímní vlády. Do Ruska se vrátil
po Říjnové revoluci. Za sovětské vlády zaujímal vysoké administrativní funkce a žil s rodinou
v Kremlu. V rámci „velkého teroru“ byl 18.7.1937 zatčen a na Stalinův příkaz 26. listopadu téhož
roku zastřelen. K trestu smrti byl odsouzen i zbytek jeho rodiny s výjimkou dcery. Rehabilitován
byl v roce 1954.

[38] Viz VAKSBERG, A. I.: Gibel burevestnika, dopis evropských spisovatelů a intelektuálů Maximu
Gorkému z března 1928, s. 210. Tady je jistá nesrovnalost: v textu se mluví o gratulaci evropských
spisovatelů, v poznámce ale o amerických. Navíc v dataci v poznámce je asi překlep, nebyl citovaný
dopis z března 1928, jak by odpovídalo 60. narozeninám MG? Omlouvám se, šlo o překlep.

[39] Citováno tamtéž.

[40] Citováno tamtéž, s. 211.

[41] Po Stalinově smrti se tímto termínem inspiroval Nikita S. Chruščov a obohatil politický
slovník o pojem „kolektivní vláda“.

[42] Viz VAKSBERG, A. I.: Gibel burevestnika, s. 218.

[43] Tamtéž, s. 220.

[44] Tamtéž.

[45] Např. viz KJETSAA, Geir: Maxim Gorkij: Suďba pisatělja. Moskva, Nasledije 1997; BARANOV, Vadim
I.: Gorkij bez grima: Tajna smerti. Moskva, AGRAF 2001, s.430.

[46] Podrobněji viz  SOLŽENICYN, Alexandr: Souostroví Gulag: 1918–1956. Pokus o umělecké pojednání,
sv. II/3–4. Praha, OK Centrum, s. ???.

[47] Citováno tamtéž, s. ???. Původně byl zápis otištěn v časopise Soloveckije ostrova, č. 1
(1929), s. 3. V Gorkého sebraných spisech není publikován.

[48] Solovecký tábor osobogo naznačenija vznikl roku 1923, kdy na sever přivezli první skupinu
vězňů, převážně „politických“. Starý klášter s neproniknutelnými stěnami byl zdevastován nedávným
požárem a jeho první nedobrovolní obyvatelé se museli hodně snažit, aby jej uvedli do stavu, jenž
se dal nazvat obyvatelným. Potom vězňů přibývalo a přibývalo, začaly se pro ně stavět baráky,
hloubit zemljanky. Tábor si postupně vybudoval vlastní hospodářství a brzy připomínal jakýsi stát
ve státě. Kromě knihovny a divadla existovala na Solovkách škola, muzeum a symfonický orchestr,
skvěle interpretující Rossiniho, Verdiho, Beethovena, pěvecký soubor Svoji… V roce 1929, v době
Gorkého návštěvy, však tábor zdaleka nevypadal tak jako v době svého založení a pak později po
Gorkého smrti. Známý historik Sergej P. Melgunov, vypuzený z Ruska, vydal roku 1923 v Berlíně knihu
Rudý teror v Rusku 1918–1923. Je mimo jakoukoli pochybnost, že Melgunovova kniha nezůstala
v sovětském Rusku nepovšimnuta, a co víc, byla pečlivě nastudována těmi, jimž tato činnost
příslušela. Tenkrát se zrodila myšlenka zorganizovat na bázi týchž Solovek tábor osobogo
naznačenija, který by bylo možné ukázat jakémukoli hostu včetně západních žurnalistů. Šlo
v podstatě o jakýsi „antitábor“. Pomocí tohoto unikátního modelu by bývalo bylo možné  přesvědčit
společnost, že systém lágrů není ani v nejmenším nelidský, že nabízí každému nepřeberné možnosti
k nápravě. Byl to, dalo by se říci, výstavní exemplář lágru, jeho zářící výkladní skříň.

[49] Citováno podle: SPIRIDONOVA, L.: M. Gorkij, s. 217.

[50] Tamtéž, s. 217.

[51] Tamtéž, s. 220.

[52] Podrobněji viz tamtéž.

[53] Tamtéž, s. 224.

[54] Tamtéž, s. 223.

[55] DUGINSKAJA-DŽALILOVA, T. – ČERNĚV, I: Žmu Vašu ruku, dorogoj tovarišč: Perepiska M. Gorkogo i
Iosifa Stalina. In: Novyj mir, č. 9 (1997), s. 173.

[56] Tamtéž, s. 174.

[57] Viz http://gorkyi.lit-info.ru/rorkiy/articles/article-344.htm.

[58] DUGINSKAJA-DŽALILOVA, T. – ČERNĚV, I: Žmu Vašu ruku, dorogoj tovarišč, s. 176.

[59] Viz KELDYŠ, V. A. (ed.): Něizvestnyj Gorkij: K 125-letiju so dňa rožděnija. (Gorkij i jego
epocha: Matěrialy i issledovanija, sv. 3.) Moskva, Nasledije 1994, s. 176, dopis Maxima Gorkého
Genrichu G. Jagodovi z 2.1.1930.

[60] DUGINSKAJA-DŽALILOVA, T. – ČERNĚV, I: Žmu Vašu ruku, dorogoj tovarišč, s. 183, dopis Josifa V.
Stalina Maximu Gorkému z 10.11.1930.

[61] Podrobněji viz SPIRIDONOVA, L.: M. Gorkij, s. 224.

[62] Proces se konal ve dnech 18.5.–6.7.1928 v Moskvě se členy (techniky a inženýry) organizace,
která působila od roku 1923 zejména v šachtinském okrese Donbasu ve službách bělogvardějského
emigrantského tzv. Pařížského centra. O jeho průběhu informoval Gorkého P. S. Osadčij, který přijel
po skončení procesu na návštěvu do Sorrenta.

[63]. Citováno podle: BARACHOV, Vladimir S.: Drama Maksima Gorkogo: Istoki, kollizii, metamorfozy.
Moskva, IMLI RAN 2004, s. 320, dopis E. M. Anufrijeva z vesnice Uda Maximu Gorkému z června 1932.

[64] Tamtéž.

[65] GRONSKIJ, Ivan M.: Iz prošlogo… Vospominanija. Moskva, Izvestija 1991. Ivan Michajlovič
Gronskij (1896–1985), vlastním jménem Fedulov, byl mj. předsedou organizačního výboru, který se
zabýval přípravou a realizací prvního sjezdu sovětských spisovatelů v roce 1934, a hrál významnou
roli ve společensko-literárním životě té doby. V roce 1937 byl zatčen a strávil 11 let ve
stalinských vězeních.

[66] Podrobněji viz BARACHOV, V. S.: Drama Maksima Gorkogo, s. 276.

[67] GRONSKIJ, I. M.: Iz prošlogo…, s. 151 (citováno podle: BARACHOV, V. S.: Drama Maksima Gorkogo,
s. 277).

[68] BARACHOV, V. S.: Drama Maksima Gorkogo, s. 277.

[69] Např. jmenování Kameněva do nakladatelství Akademija, zařazení Bucharina a Radeka mezi
účastníky sjezdu spisovatelů s možností přednést referát apod.

[70] DUGINSKAJA-DŽALILOVA, T. – ČERNĚV, I: Žmu Vašu ruku, dorogoj tovarišč, s. 188 n., dopis Maxima
Gorkého Josifu V. Stalinovi z 12.11.1931 (citováno podle: BARACHOV, V. S.: Drama Maksima Gorkogo,
s. 279).

[71] Tamtéž.

[72] Dopis Maxima Gorkého Josifu V. Stalinovi ze 7.11.1934 byl publikován v časopise Litěraturnoje
novoje obozrenije, č. 40 (1999), s. 266 (citováno podle: BARACHOV, V. S.: Drama Maksima Gorkogo, s.
280).

[73] Kromě jiného znamenal Gorkého definitivní odjezd z Itálie také nevyhnutelný konec jeho
nelegitimního svazku s Murou, která jej nemohla do Ruska následovat. Jejich svazek ve skutečnosti
ovšem již dávno žádným svazkem nebyl a byl na obtíž oběma. Muru čekal v Londýně Wells, s nímž byla
předchozí léta vždy, když Gorkij pobýval v Rusku.

[74] Dopis občana Zeleněckého redakci listu Izvestija ze 30.9.1932, uložený v Archivu Maxima
Gorkého, je přetištěn v publikaci Vladimira S. Barachova Drama Maksima Gorkogo, s. 283.

[75] Bělomořský kanál, 227 kilometrů dlouhý průplav, který spojil Bílé moře s Oněžským jezerem,
kopalo 123 tisíc „entuziastů“ nucených prací těmi nejprimitivnějšími nástroji. Práce trvaly 500
dní, pracovalo se na tři směny pod dozorem ozbrojených příslušníků NKVD.

[76] SPIRIDONOVA, L.: M. Gorkij, s. 246.

[77] I když byl v létě 1933 Gronskij zproštěn funkce předsedy organizačního výboru Svazu sovětských
spisovatelů, zůstal činný při přípravách sjezdu i nadále jako tajemník organizačního výboru.

[78] Viz Novyje Izvestija z 19.5.2006 (http://www.newizv.ru/news/2006-05-19/46515).

[79] Výrok je citován podle publikace: KJETSAA, G.: Maxim Gorkij, s. 276.

[80] Mezi spisovateli, které Gorkij kritizoval za jejich nevzdělanost, byl i Alexandr Fadějev,
pozdější předseda Svazu sovětských spisovatelů (1946–1954).

[81] Dopis Maxima Gorkého adresovaný ÚV VKS(b) z 30.8.1934 je citován podle publikace Vladimira S.
Barachova Drama Maksima Gorkogo, s. 280.

[82] Život Klima Samgina je panoramatickým obrazem čtyřicetiletého vývoje ruské společnosti na
přelomu věků (1877–1917), podaný se vší jeho historickou složitostí a myšlenkovou rozporuplností.
Zůstal nedokončený.

[83] Rozpětí křídel bylo 63 metrů. Na palubě se kromě kina a dalších zábav nacházela i tiskárna se
vším, co bylo potřebné k výrobě letáků.

[84] GORKIJ, Maxim: O formalismu. In: TÝŽ: O literatuře. Praha, Československý spisovatel 1951, s.
545 n.

[85] Dopis Maxima Gorkého Josifu V. Stalinovi z 1.5.1936 je citován podle publikace Vadima I.
Baranova Gorkij bez grima, s. 335.


[86] BARACHOV, V. S.: Drama Maksima Gorkogo, s. 339.

[87] Vokrug smerti Gorkogo: Dokumenty. Fakty. Versii. (Maksim Gorkij: Matěrialy i issledovanija,
sv. 6.) Moskva, IMLI RAN – Nasledije 2001.

[88] HERLING-GRUDZIŃSKI, Gustaw: Sedm smrtí Maxima Gorkého. In: TÝŽ: Hodina stínů. Praha, Torst
1999, s. 221–244.

[89] Jagoda byl v procesu proti „trockistickému křídlu“ obviněn z mnoha zločinů, které nespáchal,
jak to bylo u obětí moskevských procesů obvyklé. Během soudního procesu na tato obvinění, k nimž se
během předchozích výslechů přiznal, odmítal jakkoli slovně reagovat.