Příprava řečnického projevu a jeho stavba[1] rétorika pro Herenia (Ad Herrenium libri quator de arte rhetorice) 4 knihy - rozdělení částí rétoriky (tzv. dispozice) podle peripatetiků na inventio, dispositio, elocutio, memoria, pronunciatio - rozdělení řečí na soudní, poradní a oslavné (resp. útočné) dle Aristotela - části řeči: exordium (úvod), narratio (vyprávění, líčení faktů), divisio (osnova), confirmatio (argumentace), confutatio (protiargumentace), conclusio (závěr) - předaristotelské - výklad ctností řeči dle Teofrasta - nom. Teofrastos - obsahové členění řeči na statusy dle Hermagorova díla ad příprava řeč. projevu - oddíly rétorické teorie předaristotelského původu (Kraus, s. 24-26) - inventio - nauka o vyhledávání důkazů, úvodní oddíl rétoriky, nauka na hranicích rétoriky a logiky, avšak v rétorice nejen striktně logické důkazy, ale užívají se i soudy, úsudky založené na pravděpodobnosti - dispositio - učení o dispozici; výstavba řeči, starobylá nauka, o čemž svědčí ustálenost struktury veřejných řečí, eposů i tragédií - elocutio - učení o jazykovém stylu a jeho prostředcích, zvl. tropech a figurách, pokládána v antice za nejdůl. oddíl, v dalším vývoji sem řazena i klasifikace žánrová a stylistická - memoria - učení o paměti, mnemotechnický systém - spojování konkrétních předmětů (místností v domě, květin…) s věcnými údaji v textu a jednotl. temati - opora pro paměť řečníka; další oporou paměti - loci comunes (dosl.společná místa) - schémata, ustálené textové šablony pro oslovení, zdvořilostní výrazy , úvodní a závěr pasáže, přirovnání a příklady (mytická, biblická klišé) atd. - pronuntiatio - přednes, 1. učení o hlasové kultuře, 2. o tělesných pohybech a) mimika obličeje, b) gestikulace ad dispozice = části 1 řeči, tj. ad stavba řeči (Kraus, s. 22-23) = učení o lineárním členění řeči na části, původ u nejstarších sicilských řečníků a dále Theodoros z Byzantia (konec 5. st. př. K.) 1. exordium - úvod: řečník vyloží cíl projevu o okolnosti, kt. ho vedly k vystoupení 2. narratio - vyprávění: nejzávažnější informace, v soudní řeči fakta projednávané události 3. partitio - upřesnění: slouží k orientaci mezi úseky projevu, usnadňuje pochopení vztahů mezi jednotl. fakty 4. argumentatio - uvedení důkazů na podporu řečníkova výkladu, nebo záporných důkazů, kt. vyzvracejí argumentaci protivníka 5. presumptio - předpoklad: odpověď, předjímající námitky, kt. by mohly být vzneseny 6. peroratio, conclusio - závěr a shrnutí řeči ad ctnosti řeči = stylové požadavky na řeč (Kraus, s. 47) dle Teofrasta z Eresu (asi 371-286 př. K.), Aristotelův nástupce ve vedení školy peripatetiků 1. čistota - gramatická správnost, strohost, jistá archaičnost 2. jasnost - přímý, nekomplikovaný vztah mezi výrazy a skutečností, bez složitých obrazů 3. přiměřenost - přizpůsobení řeči okolnostem, podmínkám sdělování, jednota řečníkova intelektu, vůle a citu 4. ozdobnost - bohatství výrazové stránky jazyka ad členění řeči na statusy (Kraus, s. 62n.) dle Hermagora z Temnu (pol. 2. st. př. K.) - statut řeči = otázka po věcném obsahu soudního projevu příprava řečnického projevu (Svobodová, s. 75) - sledujeme, jak to odpovídá jednotl. rétorickým naukám, tomu prvnímu dělení, kt. jsem uvedla 1. námět - volba tématu, stanovení cíle projevu, shromažďování materiálu,vyhledávání sporných bodů (odpovídá inventio) 2. ujasnění role - obhájit si svoji roli řečníka: proč právě já mám mluvit, čeho tím chci dosáhnout? (proč až druhé, to snad mám vědět dříve, než začnu na vystoupení pracovat) 3. kompozice - setřídění faktů do logické posloupnosti, formální uspořádání textu, volba příkladů, výběr argumentů, kt. použiji (ne všechny, ale 2-3 nejsilnější) - (odpovídá dispositio) jazykové a stylist. rozvržení (odpovídá elocutio) vše ve vztahu k podmínkám vystoupení (posluchači, vymezený čas, cíle projevu, důležitost řečeného) členění projevu: úvod (název tématu a jeho rozčlenění = osnova, neprozrazovat argumenty a pointu), jádro (rozvedení jednotl. bodů v logickém sledu, na závěr může být každý bod shrnut), závěr (rekapitulace, odpovědi, řešení otázek, které jsme si kladli v úvodu, měla by být nejpůsobivější, nejdůraznější část) = zjednodušené dělení dle dispozic 6 částí řeči 4. interpretace - volba modulačních prostředků (tempo, pauzy, intonace, místa ke zdůraznění, místa k emocionálnímu projevu x neutrálnímu projevu) - opět ve vztahu k podmínkám vystoupení (odpovídá memoria a pronuntiatio) _____________________________________________________________________ př. k bodu 3. kompozice téma přednášky- výživa kojenců a batolat 1. úvod - dobré začít výrazným příkladem: představit se, uvést téma, o kterém budeme mluvit 2. ideální podíl jednotl. potravin v jídelníčku, jejich výčet 3. obiloviny - co obsahují, v čem jsou prospěšné 4. ovoce, zelenina atd. 5. mléčné výrobky 6. maso, vejce, tuky 7. ochucovadla (cukr, sůl, koření, bylinky) 8. nápoje a pitný režim 9. vhodné kombinace a příklady receptů 10. vyvrácení námitek typu - to je všechno hezké, ale když on(a) to nejí (např. psychické příčiny nechutenství, škodlivost nucení do jídla, důležitý osobní příklad) 11. závěr - shrnutí nejčastějších nedostatků v dět. výživě, kvalitní dětská strava - základ pevného zdraví pro celý další život, ______________________________________________________________________ Stylové zařazení řečnických projevů a jejich druhy (Svobodová, s. 69, Jelínek a kol. 197n.) funkční styly - základy teorie ve 2. pol. 20. a ve 30. letech Pražský lingvistický kroužek, podoba textu je nejvíce ovlivněna jeho komunikační fcí a dále také např. tím, je-li text psaný/ mluvený ● konverzační, hovorový, prostě sdělovací - psaný protějšek epistolární styl (styl dopisů) ● odborný - vědecký, praktický, populárněvědecký, učební ● publicistický - žurnalistický (zpravodajský, analytický) ● administrativní ● umělecký (poesie, beletrie) - všechny styly, co jmenovány, mohou mít svoji mluvenou formu, tj. podobu veřejného vystoupení projevu, příklady projevů: ○ politický projev (patří do textů public. fkčního stylu) ○společenský projev (přípitek, svatební a smuteční projev) - do textů konverzač. stylu ○ pracovní projev (pracovní, vědecký referát, přednáška, diskuse) - do textů odborného stylu ○ soudní projev - na pomezí odbor. a admin. stylu ○ náboženský projev - prvky konverzač., publicist., odborné i umělecké - záleží na osobnosti řečníka a typu publika, kt. určeno ○ didaktický projev - do odborného stylu př. společenského projevu - vítání občánků „ I největší básník sotva najde výraznější a přesvědčivější symbol lidského štěstí, než jsou blažeností zářící oči maminky a tatínka při pohledu na své novorozeňátko. Svou láskou mu dali život, aby odevzdali poselství existence lidského rodu další generaci.“ To podtržené jsou klišé. ________________________________ [1] literatura: Jiří Kraus: Rétorika v dějinách jazykové komunikace. Praha 1981.