Masarykova univerzita v Brně

Pedagogická fakulta









Obecné dějiny novověku I.

(16. století)

PhDr. Kamil Štěpánek, CSc.














                                                                                     BRNO

                                                                                2002



























Vedoucí katedry: doc. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc.






Recenzoval: doc. PhDr. Jaroslav Vaculík, CSc., PdF MU


Copyright © Kamil Štěpánek 2002


ISBN

Obsah


Úvodem ………………………………………………………………………….

1. Velké geografické objevy a první vlna koloniální expanze ………………..

2. Renesance a humanismus ……………………………………………………

3. Evropská reformace, katolická obnova (reformace) a protireformace …..

4. Habsburská říše ………………………………………………………………

5. Nizozemská revoluce …………………………………………………………

6. Náboženské války ve Francii v 2. polovině 16. století ……………………...

7. Anglie (a Skotsko) ……………………………………………………………

8. Polsko, Rusko a osmanská říše ……………………………………………..

Jmenný rejstřík …………………………………………………………………

Doporučená literatura ………………………………………………………….

























































Úvodem


Počátky novověku můžeme vystopovat již v renesanci nebo  zámořských plavbách a velkých
geografických objevech 14. a 15. století. Ostatně málokterá epocha lidské civilizace se může
pochlubit tak dalekosáhlými proměnami jako právě tato. Evropští mořeplavci se ujistili, že opravdu
objevili Nový svět, a začali jej kolonizovat. Renesance a reformace patřící mezi myšlenková hnutí
rozbíjející středověké pojetí světa  pomohla položit základy  novověkého světa a člověka.
Následovaly další objevné cesty lidského ducha, jež měly za následek “osidlování dosud
neprobádaných území” vědy, víry a umění, jaké dosud v lidských dějinách nemělo obdoby.

Uváděné kompendium si neklade za cíl synteticky pojmout první novověké století, nýbrž pouze
přiblížit sledovanou epochu na vybraných tématech. Poněvadž bylo nezbytné sledovat klíčové
historické jevy od počátků, případně reflektovat jejich důsledky, vybočuje předkládaný učební text
v nutných případech za rámec inzerovaného 16. století. Po úvodních kapitolách naznačujících proces
přeměn evropské společnosti: 1. Velké geografické objevy a první vlna koloniální expanze,
2. Renesance a humanismus, 3. Evropská reformace, respektive katolická obnova a protireformace
následují popisy vývoje a mocenských zápasů nejvýznamnějších států kontinentu s důrazem na
politické děje.

K prohlubujícímu studiu je vhodná další doporučená literatura, za samozřejmou se však považuje
souběžná práce s historickým atlasem a v případě kapitoly o renesanci doplnění textu nahlédnutím do
obrazové části příslušného oddílu desetisvazkového souboru Dějin umění od José Pijoana (dosud ve
třech vydáních Odeon a Knižní klub).

Skriptum představuje první část širšího pětidílného projektu katedry historie Pedagogické fakulty
MU určeného studentům. Navazující učební text Obecné dějiny novověku II.-III. je věnován 17. a 18.
století, díl IV. zahrnuje období 1789 až 1918. Svazek V/1 popisuje dění první poloviny dvacátého
století od roku 1917 do roku 1945 a kompendium V/2 (1945‑1990) řadu učebních textů uzavírá.


(Zpracovaná témata jsou chápána především jako učebnice. Záměr nabídnout snažší orientaci v jejím
obsahu vedl k proložení textu trojím typem písma: klíčových osobností tučně, skutečností významných
v toku historického děje nebo organizačně v rámci kapitoly tučnou kurzívou a literárních či
uměleckých děl – kurzívou. Zdali byla tato snaha účelná, nechť posoudí uživatel sám.)
















Kapitola 1.


Velké geografické objevy a první vlna koloniální expanze



Předpoklady zámořských objevů

Koncem středověku a počátkem novověku se prvořadým cílem řady západoevropských panovníků, jejichž
země ležely v příznivé zeměpisné poloze na pobřeží Atlantiku, stala Asie: Indie,
Cipango (Japonsko), Moluky, Kataj (Čína)… Začali podporovat své mořeplavce, dobrodruhy a
dobyvatele, aby našli novou cestu ke zlatu, koření a dalšímu zboží, které tehdejší Evropané nutně
potřebovali. Vladařská podpora však byla pouze vyvrcholením celé řady vzájemně působících
společenských, technických, ekonomických či vědeckých vlivů, v jejichž důsledku se užaslým
křesťanům  zjevil zcela jiný svět, než jak si jej s určitostí celá staletí představovali.

Již pozdní středověk přinesl pozoruhodný technologický pokrok ve stavbě lodí a navigačních
přístrojů. Galéry poháněné hlavně vesly začaly střídat několikastěžňové lodi s vysokou přídí
ovladatelné i při plavbě proti větru – karavely a karaky.  Rovněž se stalo běžným užívání
navigačních pomůcek: magnetického kompasu, astrolábu,  Jakubovy hole a vývoj kartografie přispěl
kvalitnějšími mapami obsahujícími popisy pobřeží - tzv. portolány.

Po celou dobu, v níž tyto technologické změny probíhaly,  obchodovala Evropa s Orientem. Za
dovážené zboží však jako protihodnota odplývaly na východ drahé kovy. V 15. století jejich zvýšenou
potřebu evropské doly již zdaleka nestačily krýt a navíc situaci na dosavadních obchodních trasách
ovládaných Benátčany a Janovany zkomplikovala invaze osmanských Turků. Provozní náklady se neúměrně
zvýšily, rizika pro obchodní karavany dále stoupla, zisky poklesly.

Svůj podíl na zámořských objevech proto nakonec sehrály i hlasy renesančních učenců vědomě
navazujících na antickou vzdělanost. Právě v helénistickém světě se zrodily první poznatky o
kulatosti Země a tudíž o možnosti cesty do Asie západním směrem, obeplutím Afriky ap.

Jako první zahájili dlouhou řadu objevitelských plaveb  počátkem 15. století Portugalci, a v této
souvislosti není bez zajímavosti ani individuální reakce italských městských republik. Benátčané
vytlačovali Janovany v souboji o východní trhy na druhé místo, a to také rozhodlo o jejich postoji
k zámořským objevům. Pokračovali v tradiční orientaci na suchozemské spojení přes egyptskou
Alexandrii a arabské kupce, novým obchodním trasám tudíž nevěnovali patřičnou pozornost. Naopak
Janov (a v menší míře finančně také Florencie) podporoval pravidelným přísunem zdatných mořeplavců
a námořníků (Kryštof Kolumbus) nová námořní spojení vedoucí do Asie mimo Středomoří.



Počátky zámořských objevů

Za první krok  rané fáze expanze, v níž se Portugalci zaměřovali na boj s Maury, na africké zlato a
obchod s otroky, je možno považovat dobytí severoafrické Ceuty roku 1415. Výraznou osobnost tohoto
období portugalských dějin představuje nepochybně  mladší králův syn Jindřich Mořeplavec
(1394-1460)*Jindřich Mořeplavec (1394-1460), portugalský princ*, který obyčejným  kořistnickým
výpravám dodal nový objevitelský rozměr i dlouhodobou perspektivu. Na svém zámku v Sagresu na jihu
Portugalska vytvořil výzkumný a organizační tým, který rok co rok vysílal expedice podél afrického
pobřeží. Položil tím nezbytné geografické základy pro následující zásadní objevy. Za krále Jana II.
vypluly dvě výpravy, z nichž mise Bartolomea Diaze (asi 1450‑1500)*Diaz, Bartolomeu (asi 1450-1500)
portugalský mořeplavec*v letech 1487/1488 obeplula mys Dobré naděje. Tak se otevřela cesta pro
další výpravu Vasco da Gamy (asi 1469‑1524)*Gama, Vasco da (1469-1524) portugalský mořeplavec*do
Indie v letech 1497-1498. Vasco da Gama sice ztratil polovinu lodí a dvě třetiny posádky, ale
náklad koření, který přivezl, pokryl bohatě všechny náklady. Portugalci, vidouce své šance,
neztráceli čas a přehnali se rychlostí  větrné smrště Indickým oceánem. Během pouhých dvanácti let
odtud vytlačili Araby a zřídili opevněné obchodní stanice od Mosambiku přes Perský záliv až po
Moluky. Roku 1513 přistála jejich loď v jihočínském Kantonu a v polovině století navázali
diplomatické a obchodní styky s Japonskem.

Na rozdíl od Španělů však rezignovali na kolonizaci vnitrozemí, na niž se jim zjevně nedostávalo
sil. Mezi těmito opěrnými body vynikala na západoindickém pobřeží zejména proslulá Goa, na
Malajském poloostrově pak Malakka jako centrum obchodu s kořením.

Počátkem 16. století mělo Portugalsko sotva přes milion obyvatel, a i na vrcholu slávy ve třicátých
létech 16. století sloužilo v námořních silách asi tři sta lodí. Proto zůstává jedním
z nejpozoruhodnějších jevů první vlny koloniální expanze, že tato chudá země vytvořila obrovské
námořní impérium a pokoušela se kontrolovat dva oceány!

V době, kdy se portugalské výpravy  probíjely neznámými vodami podél Afriky do Indie, ucházel se u
portugalského krále   o stejný cíl, avšak západním směrem, Janovan Kryštof Kolumbus
(1451-1506)*Kolumbus Kryštof(1451-1506) španělský mořeplavec it. původu*.   Jeho představy o
velikosti zeměkoule však byly značně nepřesné, dosavadní výsledky výprav domácích mořeplavců na
cestě do Orientu příliš slibné, a tak neuspěl. Kolumbus se nevzdal. Obrátil se na španělský dvůr,
který však právě vedl válku s maurským granadským královstvím. Teprve po jeho pádu vypluly v srpnu
roku 1492 tři karavely z přístavu Palos. 12. října dorazila výprava po řadě obtíží k ostrůvku, jenž
nazvala San Salvador. Na pevninu se Kolumbus nedostal. Podnikl v letech 1492 až 1504 celkem čtyři
výpravy k americkému kontinentu, přičemž zůstal do konce života pevně přesvědčen, že dosáhl
asijského pobřeží.



První koloniální říše a další zámořské objevy

Soupeření “pyrenejských conquistadorů” o ovládnutí co největšího zámořského území vedlo
nevyhnutelně ke sporům. V letech 1474-1479 vyhlásilo Portugalsko Kastilii válku s cílem připojení
Kastilie k Portugalsku. Původně regionální incident přerostl v první koloniální konflikt
v dějinách  a byl ukončen mírem, znamenajícím v podstatě první koloniální dělení světa mezi
evropské velmoci. To však bylo pouze provizorní řešení. Jak Portugalsko, tak Španělsko cítily
potřebu vymezit sféru svých zájmů. Jako první  se takto obrátili na papeže Ferdinand a Isabela
s žádostí o stanovení demarkační čáry vedoucí od pólu k pólu. Oboustranným jednáním v Tordesillasu
v roce 1494, zakončeným smlouvou, předcházela bula papeže Alexandra VI.*Alexandr VI. (1431-1503)
vl.jménem Rodrigo Borghia papež (1492-1503)* Již objevená, ale i dosud neznámá území v Atlantiku
byla rozdělena čarou asi 2000 km západně od Kapverdských ostrovů a  dál na západ od stanovené linie
nyní patřila Španělsku, území na východ od ní připadla Portugalsku. O třicet let později vznikla
podobná hranice určující zájmové sféry obou velmocí i v Tichomoří, zdálo se, že svět je natrvalo
rozdělen. Atlantická hranice vymezená smlouvou nesahala původně tak daleko na západ, avšak její
definitivní umístění sehrálo v zámořských objevech svoji historickou roli.  Portugalský král
Manuel I. (1495-1521)*Manuel I. (1495-1521) portugalský král* oficiálně pověřil Álvarese Cabrala
(1460-1526)*Cabral Pedro Álvares (1460-1526) portugalský mořeplavec* roku 1500 stvrzením
portugalské přítomnosti v Orientu. Loďstvo vyplulo z Lisabonu sice stejnou cestou jako Vasco da
Gama, avšak za dodnes ne zcela jasných okolností nakonec zakotvilo u pobřeží amerického kontinentu.
Cabral jej pojmenoval Terra de Vera Cruz - Země Pravého Kříže (později ji začali nazývat Brazílie),
zabral, zaštítěn smlouvou, území  pro Portugalsko  a pokračoval dále do Indie.

Kolumbovy a da Gamovy cesty podnítily další objevitelské výpravy, ke kterým se přidávali i
příslušníci jiných národů.  John Cabot*Cabot John (1420-1480it. Mořeplavec v angl. službách)*
z Anglie v r. 1497 například objevil Newfoundland a Nové Skotsko. Francouz Jacques Cartier*Cartier
Jacques (1491-1557) fr. mořeplavec* prozkoumal řeku sv. Vavřince  a prohlásil za francouzské území
dnešní Kanadu, avšak hledaly se především nové cesty do Indie, ty nenašel a Cartierova domovina
prozatím ztratila zájem.

I Španělsko nadále vysílalo své výpravy na americký kontinent. Roku 1513  zakotvil Vasco Núñes
de Balboa* Balboa, Vasco Núñes de  (1475-1517) šp. mořeplavec a dobyvatel* u pobřeží Panamy, neboť
měl od Indiánů zprávy, že na druhé straně hor se rozprostírá velké moře. S malou výpravou se vydal
přes hřebeny  a jako první Evropan stanul  u Tichého oceánu. Tím se potvrdila hypotéza předložená
italským zeměpiscem Amerigem Vespucim*Vespuci Amerigo (asi 1451-1512) italský zeměpisec*(účastníkem
 výprav k pobřežím Jižní Ameriky), že pevnina objevená Kolumbem není žádná Asie, ale  kontinent ve
starověku neznámý, prostě  “Nový svět”. Roku 1507 jej jeden lotrinský kartograf pokřtil na počest
Vespuciho a jak známo, pojmenování se ujalo – America.

Vynikající zisky Portugalců v Asii a dosavadní poznatky o Novém světě vedly Španěly v září roku
1519 k vypravení pěti lodí  pod vedením Portugalce Fernăo Magalhăese*Magalhães Fernãu
(ok.1480-1521), španělsky Fernando de Magellan, port. mořeplavec* (španělsky Fernanda Magellana)
(ok.1480-1521), s cílem objevení skutečné západní cesty do Indie. Po tříměsíčním hledání objevil
konečně nebezpečnou úžinu vedoucí do Tichého oceánu. Teprve v březnu následujícího roku lodi
dorazily k Filipínám, kde byl Magalhães v boji s domorodci zabit. Jen dvě lodi pokračovaly dále
k Molukám.

Jeden z Magalhăesových důstojníků Sebastian del Cano*Cano Juan-Sebastian del (+1526) mořeplavec*
nakonec po třech letech (září 1522) doplul se zbytkem posádky na poslední lodi naložené kořením
zpět do Španělska a stal se jedním z lidí, kteří poprvé obepluli svět. Byl uvítán s velkou slávou,
povýšen do šlechtického stavu a v jeho znaku se zaskvěla zeměkoule, již jako první člověk obeplul.
Plavba kolem světa se stala velkým objevitelským činem, který potvrdil, že je možno dosáhnout Indie
západním směrem, dále že Země je kulatá, vyjasnila a upřesnila  skutečné vzdálenosti mezi Novým
světem a Asií a ozřejmila také skutečnost, že je tato cesta pro svoji délku vlastně
neupotřebitelná.

Přibližně v době, kdy Magalhãesovy lodi brázdily zpěněné vody jižního Atlantiku, vyrazila do
Mexického zálivu jiná flotila. Ve službách španělského krále si pod vedením Hernanda Cortése
*Cortés Hernando (1485-1547) špaň. dobyvatel*nekladla menší cíl než podmanění aztécké říše. První
zprávy o ní ze svých cest přivezl  Kolumbus a v době, kdy ji objevili Evropané, se již nacházela za
zenitem své moci. Král byl volen z princů jako nástupce boha Quetzalcoatla, který měl předpovědět
příchod bílých dobyvatelů z východu. Této záležitosti conquistadoři úspěšně při podmaňování
využili. Aztékové ovládali kmenový svaz porobených Indiánů, kteří se rychle přidávali na stranu
Španělů. Své sehráli rovněž nikdy nevidění koně, meče z ocele, pistole, arkebuzy, děla a brnění.
Několik set Španělů s indiánskou posilou se tak dostalo rychlými pochody až k hlavnímu městu
Tenochtitlanu (dnešní Mexico City), kterého se snadno zmocnili. Hernando Cortés okamžitě zajal
vládce Montezumu*Montezuma II (1466-1520) aztécký panovník* a teprve po jeho zavraždění byl nucen
definitivně zničit nebo podrobit vzbouřené Aztéky silou. Stalo se tak v srpnu 1521. Cortés
přejmenoval celé Mexiko na Nové Španělsko  a získal ve jménu svého krále Karla I.*Karel I.
španělský král, viz.Karel V.* nadvládu nad územím, které bylo větší než Pyrenejský poloostrov. Na
pořadu dne nyní bylo Peru.

Zprávy o úspěších conquistadorů v Mexiku podnítily zájem  dalších  válečných  veteránů pod vedením
(negramotného) Franciska Pizarra (1475-1541) *Pizarro Francisko (1475-1541) špaň.
dobyvatel*(původním povoláním pasáka vepřů) a Diega de Almagra *Almagro Diego de (+1538) špaň.
dobyvatel* o bohaté země jihoamerického kontinentu známé z vyprávění domorodců. Incká říše tu
existovala jen velice krátkou dobu, neboť vznikla sotva sto let před svou likvidací. Zato se
dokázala bleskově rozšířit od Kolumbie do dnešního Chile díky nekompromisní hierarchicky
propracované státní, politické a vojenské organizaci. Prosperující říše však měla jedno slabé místo
- veškerá moc se odvíjela od nejvyššího inky. Když v roce 1525 umírající “syn Slunce”   pominul
uznávané zákony říše (nebylo nikoho, kdo by mu v tom mohl zabránit)  a  zanechal  dva dědice jako
rivaly,  začala krvavá občanská válka.   V této, pro další vývoj říše osudové době, se na
historické scéně  objevují Španělé, a navíc byly do země zavlečeny evropské  neštovice.  Málo
početní, ale dobře vyzbrojení dobyvatelé,  kteří vypluli z Panamy v roce 1531, příštího roku
překročili horské hřebeny a vynořili se na andských náhorních planinách. Obdaření neuvěřitelnou,
takřka šílenou odvahou, postupovali podle osvědčené taktiky z Mexika a později zajatého panovníka
Atahualpu*Atahualpa (1525-1533) peruánský panovník*, za něhož si nechali zaplatit obrovské
výkupné,  rovněž zavraždili. Vojska inků zdecimovaná občanskou válkou, nemocemi a pád hlavního
města Cuzca 1533 znamenaly  konec i tohoto indiánského státu a jeho postupné včlenění do
španělského koloniálního impéria, “říše, v níž Slunce nezapadalo”. Roku  1580 se rozrostla o
portugalské državy na Dálném východě, dosáhla vrcholu své expanze a s ní i jejích hranic.

Kolonizace španělské Ameriky byla řízena Indickou radou (Consejo de las Indijas) a Kontraktačním
domem. V první fázi se  španělská koruna zaměřila pouze na exploataci bohatství dobytých území a
teprve později kolonisté zaváděli evropské způsoby hospodaření. Místní obyvatelstvo vedla ke
katolické víře a využívala jeho pracovní sílu, avšak vysilující práce a nemoci způsobily vymření
části indiánského etnika, jenž bylo nutno začít nahrazovat ještě v průběhu 16. století masovým
dovozem černých otroků z Afriky. V evropské historii nenajdeme mnoho temnějších kapitol než právě
tuto. (Pro srovnání:  Populace Mexika se ztenčila z 27 milionů v roce 1500  na dva a snad i pouhý
milion o sto let později. Podobně drasticky se snížil i počet domorodých Peruánců ve sledovaném
období ze sedmi milionů na 500 000.)



Počátky nových koloniálních mocností

Ve druhé polovině 16. století se na koloniálních výbojích začínají podílet další země. Do popředí
se dostali zejména Nizozemci, jejichž  lodě nabraly východní kurs a zamířily do Tichomoří, do
Indonésie a na Moluky. Nizozemští obchodníci brzy pochopili, že se na východě prosadí pouze tehdy,
spojí-li své síly a proto začali zakládat obchodní společnosti. Roku 1602 to byla známá
Východoindická společnost, finančně koloniální podnikání podporovala Amsterodamská banka založená
1609 i zdejší burza. Nizozemci na Jávě současně vybudovali své nové centrum Batávii, do poloviny
17. století se jim odtud podařilo vytlačit Portugalce, zabránit pronikání Angličanů a na dalších
tři sta let ovládli pro sebe celou Indonésii.

U zrodu anglických  koloniálních držav nalezneme významný prvek - pirátské plavby, jejichž cílem
bylo původně narušování španělských námořních tras a jež postupně přerůstaly v objevitelské a
kolonizační (sir Francis Drake*Drake Francis (1545-1596) angl. mořeplavec*. Tímto způsobem
Angličané nakonec pronikli až k prvnímu území, na něž vznesli nárok -  východnímu pobřeží Severní
Ameriky. Roku 1584-1585 přistál u břehů dnešní Virginie  sir Walter Raleigh (1552-1618)*Raleigh
Walter (1552-1618) angl. mořeplavec*, aby se z ní o  třicet let později  stala první královská
kolonie. Obchod s koloniemi podporovala akciová sdružení: Levantská spol. (založena 1581),
Východoindická spol. (založena 1600) a další. Angličané posléze zaměřili svoji pozornost na vlastní
Indii  a Kanadu, kde v 18. století svedli vítězný boj s Francouzi a položili  tak základy svého
budoucího panství.

Část dnešní Kanady obsadila Francie již roku 1535, avšak skutečný zájem začala projevovat teprve
v průběhu 17. století. Francouzské kolonizační snahy  jsou  neodmyslitelně spjaty se jménem
ministra Ludvíka XIV.*Ludvík XIV. (1638-1715) franc. král od 1648* Colbertem*Colbert Jean*, jenž
chtěl přeměnit celé území ve skutečnou Novou Francii a podporoval její osidlování. V mateřské zemi
vznikaly podobně jako u sousedů organizace obchodující s koloniemi  (Kanadská založena 1598,
Východoindická založena 1664).

Organizace správy zámořských území se z dlouhodobého ekonomického hlediska ukázala jako
rozhodující, přičemž mezi prvními koloniálními velmocemi Portugalskem, Španělskem a jejich
následovníky existoval podstatný rozdíl. Prvně jmenované  spravovaly svá zámořská území
prostřednictvím centrálního řízení a státního monopolu.

Nizozemí, Francie, Anglie a jejich následovníci odevzdali nejen řízení  obchodu, ale i vládní
pravomoci soukromým akciovým společnostem. Tyto měly  právo vydržovat vlastní ozbrojené síly,  vést
válku, uzavírat spojenectví, zřizovat správu  apod. Často bylo sice obtížné rozhodnout, zda se
jedná o obchodní společnost, nebo takovou, která se zabývá spíše provozováním pirátství, avšak
tento druhý způsob řízení se také záhy ukázal jako daleko výnosnější.



Shrnutí některých důsledků zámořských objevů

Jedním ze závažných důsledků velkých geografických objevů se stal přesun dosavadních obchodních
tras. Svoji klíčovou pozici ve světovém obchodě ztratilo Středomoří, Severní Itálie a hanza ve
prospěch atlantických center  jako byly Antverpy, Lisabon, Cádiz nebo Sevilla náležející  Španělům,
Portugalcům, respektive Holanďanům.

Od dvacátých let 16. století zaplavil Španělsko nečekaný příliv zlata a stříbra a přes ně
pokračoval do celé Evropy. Důsledkem byl pokles ceny kdysi nedostatkových kovů a naopak nárůst cen
nejrůznějšího zboží. Krize z nedostatku kovů se tak rázem změnila v krizi cen obecně označovanou
jako cenová revoluce.

Objevení neznámých nových světadílů vyvolalo vlny koloniálních expanzí. Nejprve Portugalska a
Španělska. Později přišli na řadu Nizozemci, Francouzi a Angličané. Za nimi pak následovaly další
evropské národy.

V dlouhodobějším časovém horizontu vzniká skutečný světový trh, vzrůstá množství obíhajícího zboží
– z obojího dokázala v období raného novověku profitovat zejména holandská a anglická ekonomika.

Za hospodářský přínos lze považovat i pozdější rozšíření celé řady kulturních plodin, jako byly
brambory, kukuřice, tabák, bavlna nebo fazole.

Objevitelské plavby znamenaly též přínos evropské vzdělanosti. Rozšířily znalosti o světě a vedly k
rozvoji celé řady vědních oborů. Za jiné uveďme kartografii. Objevitelský duch 16. i
předcházejícího století tak doplňoval renesanční a humanistickou představu o smělém a odvážném
člověku.


















Kapitola 2.


Renesance a humanismus



Pojem renesance je odvozen od latinského re-nascio, znamenající obrození nebo znovuzrození. Do
češtiny se ovšem nedostal z italského rinascita, nýbrž přes francouzštinu. Pojmenování se prosadilo
zejména v novém pojetí lidského bytí, životního stylu a umělecké sféře. Doménou filosofie epochy
označované termínem humanismus, se staly především společenské a přírodní vědy, literatura  a
uplatnil se též v politické teorii.

V samotných základech nové epochy stála antická kultura, jejíž odkaz působil nejživěji na italském
území. Povědomí o vyspělé starověké společnosti nevymizelo po celý středověk (do určité doby však
byla vnímána jako pohanská civilizace dávno překonaná křesťanstvím) a italští vzdělanci a umělci
byli první, kdo se její odkaz rozhodli následovat. Za zásadní je přitom nutno považovat skutečnost,
že důkladné studium antiky nevedlo pouze  k bezhlavému a nekritickému obdivu, naopak  se stalo
konstruktivní inspirací a přijaté hodnoty byly přetvářeny k  dobovým potřebám.

Klasické znalosti nikdy zcela nezanikly. Nejlepším dokladem přetrvávajících vazeb středověku
s antikou akceptovaných církví se stala osobnost Aristotela.*Aristoteles* Za další pozitivně
přijímané autority je možno považovat helénistického astronoma a geografa Ptolemaia nebo matematika
a fyzika Eukleida.*Eukleides* Tam, kde absentovala úcta a přízeň středověké Evropy, se o uchování
poznatků postarali Arabové. Itálie rovněž udržovala styky, ač nijak hojné, s dědicem římského
impéria a potomky starověkých Řeků – Byzancí. Významnou roli v těchto kontaktech sehrál posléze pád
Konstantinopolu (1453). Řečtí učenci (Agrypopulos*Agrypopulos*, Laskaris*Laskaris*), kteří nalezli
v Itálii azyl, začali se soustavnou popularizací starověkých vědomostí. Nebyli však zdaleka první,
neboť již dlouho před nimi obrátili domácí nadšenci pozornost ke klasickým latinským zdrojům.



Projevy epochy v architektuře, malířství, sochařství a životním stylu (renesance)

Průlom, jenž vyústil v objevení člověka a světa, nejvýrazněji ztvárnilo umění, které se také značně
podílelo na  formování jednotlivých vývojových etap. Přibližně třísetleté období italských  dějin
od 14. do 16. století se obvykle člení na tři fáze: trecento (14. stol.), quattrocento (15. stol.)
a cinquecento (16. stol.). 14. století je přitom nejčastěji  považováno za  jakousi předfázi
následovanou ranou etapou 15. století s uměleckou metropolí Florencií. Vývoj kulminuje v poměrně
krátkém časovém úseku mezi léty 1500-1520(1527) s centrem v Římě, aby vyústil do pozdně renesanční,
respektive manýristické fáze. Ve finálním  období sehrály na italské půdě významnou roli Benátky.
Ostatní zaalpská Evropa se tomuto vývoji plně otevřela se  značným zpožděním převážně až v
16. století.

Při vzniku renesančního umění bývá často zdůrazňována zásadní role toskánské Florencie. Lidnatého,
podnikavého města plného manufaktur na zpracování sukna a finančníků, provozujících první bankovní
domy. Zprvu republikánská forma vlády  a poměrně vysoká životní úroveň  umožňovala značnému počtu
osob realizovat své umělecké zájmy i  studovat antiku ve zdejší medicejské akademii. Zásadní zlom
ve vývoji nastal po příchodu  rodiny Medicejů do čela florentského státu. Zejména vláda Cosima
de Medici (1389-1464)*Medici Cosimo de (1389-1464) florent. podnik. a šlecht. zvaný Starší*a jeho
vnuka Lorenza de Medici (1449-1492)*Medici Lorenzo de (1449-1492) vládce florent státu, zvaný
il Magnifico* přezdívaného il Magnifico (Velkolepý) vstoupila do dějin jako epocha všestranných
mecenášů umění, přestože právě v tomto období došlo k přeměně republiky na signorii. Ve vrcholné
renesanci  podobnou roli podporovatelů umění sehráli v Římě pontifikové Julius II.
(1503-1513)*Julius II. (Giuliano della Rovere) (1443-1513), papež od 1503* a Lev X. (1513-1521)*Lev
X. (Giovanni de Medici) (1475-1521), papež od 1513*.

Obecným úkolem nového umění se na rozdíl od gotiky stala oslava pozemského života a bylo nyní
určeno člověku, který se ocitl v jeho  středu. Humanismus se svým odlišným chápáním prostoru
podepsal i na jiném pojetí architektury. Renesanční stavitelé začali uplatňovat novou prostorovou
estetiku, jejímž nejvýraznějším prvkem se staly kupole. Prostor však nezakončovaly, ale naopak jej
otvíraly. Objevila se celá řada zásadnějších stavebních přístupů jako symetrie, jednoduchost,
převaha horizontálních linií nad  vertikálními i dílčích nosných a zdobných  prvků:
trojúhelníkových štítů, půlkruhových oblouků a  sloupů – odvozených z klasického stavitelství.

V malířství osvobozeném od byzantského vlivu se pod dojmem zkoumání antických soch (malířské vzory
známy nebyly) a stavby lidského těla projevuje snaha o co nejvěrnější zachycení skutečnosti. Kromě
znovuobjevení krásy a přirozenosti nahého lidského těla ztvárněného v  uměleckém aktu přibývá
mytologických, světských námětů a důležité je zasazení figur do volného prostoru – rovnocenné
složky obrazu. Umělec vyjadřuje svým obrazem zcela jiné místo člověka na světě než lidé středověku.
Prvkem obohacujícím dosavadní způsoby zobrazování se stala analýza zákonitostí lidského vidění, za
jejíž úspěšný výsledek je možno považovat objev  lineární (Bruneleschi) a vzdušné perspektivy
(sfumato) (Leonardo da Vinci).

Sochařství ještě v gotice chápané pouze jako doplněk architektury se nyní s ostatními uměleckými
směry zrovnoprávnilo. Zásadní novinkou se oproti vnějškově dokonalé tvorbě mistrů starověku stalo
důsledné úsilí o zobrazení duševních stavů ve tváři člověka.

Renesance a humanistické myšlení se promítly taktéž do životního stylu měšťanských a šlechtických
vrstev. Byl to zejména požadavek soužití lidské bytosti s přírodou, který vedl k přestěhování
majitele  hradu do pohodlného zámku, vily nebo letohrádku od nynějška obklopeného zahradou. Na
přelomu 15. a 16. století se vzdělanému čtenáři posléze dostává četby, v níž rozpoznává své tužby a
životní vzor. Humanismus totiž usiloval i o to, aby se plně osvobozený člověk stal bytostí tělesně
a duševně rozvinutou. Nyní již nebyl ideálem rytíř – válečník, nýbrž uhlazený dvořan. To byly
důvody výjimečného úspěchu Dvořana Baldassarra Castigliona (1478-1529)*Castiglione Baldassare
(1478-1529) it. spisovatel*. Jedinec měl podle dobové módy vyzařovat své osobní vlastnosti,
vzdělání, udržovat si pěstěný vzhled a elegantně vystupovat.

V rané fázi vývoje přichází Filippo Bruneleschi (1377-1446)*Bruneleschi Filippo (1377-1446) it.
renes. umělec*s realizací smělé kupole na florentském dómu, odvozené od kupole římského Pantheonu.
Na něj navázal a architektonickou  problematiku dále teoreticky rozpracoval vzdělaný a všestranně
nadaný  Leone Battista Alberti (1404-1472)*Alberti Leon Batista.(1404-1472) it.renes. filosof a
umělec*

Ranou fázi bezesporu nejvíce ovlivnila v  sochařství díla Donatella (1388-1466)*Donatello (Donato
di Botto Bardi) (1386-1460) it. renes. sochař*. Jako jeden z prvních postihl podstatu antického
zobrazování lidské postavy, o čemž svědčí jeho sv. Jiří, bronzový akt Davida, či jezdecký pomník
kondotiéra Gattamelaty.

Za prvního skutečně renesančního malíře lze považovat Masaccia (1401-1428)*Masaccio (1401-1428) it
renes. malíř*, nicméně stěžejním umělcem této fáze je nepochybně Sandro Botticelli
(1445-1510)*Botticelli Sandro (1444-1510) it. renes. malíř*, jehož mnohovýznamově mytologické práce
Zrození Venuše a Primavera  bývají právem považovány za jeden ze symbolů celé epochy.

Do počátku cinquecenta, období pontifikátu Julia II., spadá stavitelská a urbanistická činnost
Donata Bramante (1444-1514)*Bramante Donato (1444-1514) it. renes. stavitel* (někteří jej pro
radikální zásahy ve staré římské zástavbě přezdívali “mistrem ničení”). Jeho vrcholným dílem se
stala katedrála sv. Petra, původně založená ještě na byzantské centrální dispozici. Trojicí
univerzálně nadaných jedinců Leonarda, Rafaela a Michelangela umění italské renesance vrcholí.
Leonardo da Vinci (1452-1519)*Leonardo da Vinci (1452-1519) it. renes. umělec a vynálezce* snad
nejvíce ze všech renesančních umělců dovedl sloučit umění s vědou,  teorii s praxí a navíc byl
ještě vynikajícím vynálezcem a inženýrem.  Podle něj pravé a přesné vědy jsou vědy mechanické,
umožňující odhalit skutečné příčiny věcí, proto se nejvíce ze všeho cítil inženýrem. To mu ovšem
nebránilo, aby se soustavně věnoval i anatomii, optice, botanice a dalším naukám. Postupně pracoval
na zakázkách v Miláně, Benátkách, Florencii. Je známo da Vinciho autorství celkem sedmnácti obrazů,
z nichž deset se zachovalo v originále. Nejslavnější je bezesporu portrét  Mony Lisy. Ale mezi
významná díla se pojetím řadí i neméně známá Madona ve skalách. Leonardovo   neustálé
experimentování s neověřenými technikami se podepsalo na špatném stavu proslulé Poslední večeře
v refektáři milánského kláštera. Poměrně málo víme o jeho sochařské činnosti – zachovaly se pouze
kresby a studie, zato proslul jako autor řady architektonických projektů a realizátor rekonstrukce
milánského dómu. Přes svoji genialitu ovlivnil přítomnost  méně, než bychom očekávali. Jen nemnozí
ze současníků tušili význam jeho nápadů. Leonardo je  sám nezveřejňoval a tudíž o nich málokdo
věděl. Navíc pro realizaci oněch vynálezů tehdy chyběly technologie.

U Michelangela Buonarrotiho (1475-1564)*Buonarroti Michelangelo (1475-1564) it. renes. sochař,
malíř a stavitel* se vlohy k sochařství projevily velmi brzy. Působil nejprve pod ochranou
medicejských mecenášů, aby po jejich pádu několikrát rychle vystřídal Benátky, opět Florencii -
socha Davida a skončil nakonec v Římě. Z monumentálního nedokončeného náhrobku Julia II. pochází
proslulý Mojžíš. Michelangelovou doménou bylo sice sochařství, ale jako pravý renesanční génius
zasáhl i do řady jiných oborů. Později byl pověřen výzdobou Sixtinské kaple, tak vznikají jeho
monumentální fresky Stvoření světa a Poslední soud. Zanechal za sebou rozsáhlou básnickou tvorbu,
je autorem řady sonetů a epigramů (v nichž navíc uplatnil novoplatónskou filozofii, jíž byl
stoupencem). Na konci života se intenzivně zabýval architekturou, v níž je možné spatřovat syntézu
veškeré jeho tvůrčí  činnosti. Pověřen papežem pracemi na chrámu sv. Petra přepracoval novátorským
způsobem Bramantovy plány a pro zastřešení chrámu vyprojektoval monumentální kupoli, jejíž dostavby
se však již nedočkal. Michelangelo se postupně dokázal osvobodit od estetických norem renesance a
některými svými díly se blíží baroku. Jeho dílo však navíc ve své syntéze tvoří  hodnoty obecně
nadčasové.

Umělecká tvorba Rafaela Santiho (1483-1520)*Santi Rafael (Raffaelo Sanzio) (1483-1520) it. renes.
malíř* je spjata zpočátku s Urbinem, Perugiou, později Florencií a vrcholí v Římě v papežských
službách. Přes své nadání je považován spíše za geniálního dovršitele než za průkopníka nových
cest. Přestože byl činný i jako architekt  a dočasně řídil stavbu sv. Petra v Římě, stal se
především jednou z malířských veličin  západní civilizace. Jako typický představitel renesančního
pojetí harmonické krásy vytvořil desítky Madon (nejznámější Sixtinská madona). Vyzdobil taktéž
papežské úřední místnosti ve Vatikánu – Stanza della segnatura celostěnnými freskami.
Nejpozoruhodnější z nich je nepochybně Aténská škola oslavující řecké filosofy, která se stala
jedním ze symbolů renesance vůbec.

Benátky s jednou podstatnou výjimkou nijak zvlášť do vývoje zmiňované kulturní epochy
nezasáhly.Významné místo patří zdejší malířské škole, v níž v období pozdní renesance působila
hvězdná trojice Tizian, Tintoreto*Tintoretto (Jacopo Robusti) (1518-1594) it. renes. malíř* a Paolo
Veronese*Veronese Paolo (1528-1588) it. renes. malíř* , z nichž především Tizian* Tizian (Tiziano
Vecellio) (1490-1576) it. renes. malíř*  bývá považován za největšího malíře všech dob.  Způsobil
to mimo jiné zejména jeho novátorský a geniální přístup k barevnosti – kolorismus. Ve městě a okolí
(Villa Rotonda) rovněž působil významný architekt Andrea Palladio (1508-1580)*Palladio Andrea
(1508-1580) it. renes. stavitel* , jenž výrazně ovlivnil formování architektury následujícího
století, a to zejména v Anglii.

Jestliže ještě v 2. polovině 15. století hleděla většina Evropy na kulturní a myšlenkový vývoj
v Itálii zdrženlivě, byl konec věku již ve znamení triumfálního šíření renesance za Alpy. Zpoždění
téměř jednoho století však způsobilo, že se umělci z ostatní Evropy setkávali jak s díly rané, tak
vrcholné renesance, a k tomu brzy přistoupily ještě módní trendy manýrismu. Situaci komplikovaly i
složité společenské podmínky a vzrůstající náboženská roztříštěnost dělící zaalpskou Evropu stále
více na země protestantské a katolické. Vše mělo posléze najít svůj odraz v umění i myšlení doby.





Vlivy epochy v literatuře, filozofii a vědách (humanismus)

Filosofií, myšlenkovým proudem renesanční kultury se stal humanismus:  soustava (etických,
právních, jazykových,…)  názorů renesančních vzdělanců, obsažená v duchovních oborech lidské
činnosti, v nichž  nepředpokládali bezprostřední božské působení. Nazvali je proto studia humana,
aby se odlišily od teologie a dalších příbuzných disciplin, zabývajících se studiem věcí božských –
studia divina.

Myšlenky humanismu šířila především literatura. Humanističtí autoři se sice zpočátku vyjadřovali
latinsky, ale protože naráželi na bariéru jazykové neznalosti čtenářů, začali psát vlašsky
(italsky). Poté co se hnutí rozšířilo do ostatních zemí, přispělo zásadním způsobem k rozvoji
národních literatur a příslušných jazyků. Tento proces by neproběhl zdaleka tak rychle, nebýt
významného technického vynálezu knihtisku. O jeho zavedení se zasloužil Němec Johannes Gutenberg
(1398-1468)*Gutenberg Johannes (1398-1468) vynálezce knihtisku* po roce 1450. Vzdělanci začali své
znalosti uplatňovat nejprve ve filologii a použitím vědecké komparace dosáhli prvních badatelských
výsledků. Odhalili například tzv. Konstantinovu donaci jako  padělek (humanista ve službách
neapolského dvora Lorenzo Valla*Valla Lorenzo (1405-1457) it. filozof a humanista* ji srovnal se
starším řeckým textem).

Itálie však v této době nebyla osamělou baštou vědy a filologie jediným kolbištěm. Mnoho učenců
trápily astronomické otázky podnícené zámořskými plavbami, při kterých se naráželo na nesrovnalosti
u stanovení polohy plavidel. Skutečné postavení oběžnic totiž  neodpovídalo geocentrickému názoru
Ptolemaiovu. V zásadě správné řešení podal polský učenec Mikoláš Koperník (1473-1543)*Koperník
Mikoláš (1473-1543) pol. matematik a astronom* výkladem o pohybu planet po kružnicích kolem Slunce.
Zbývající nepřesnosti posléze odstranil německý matematik a astronom Johannes Kepler
(1571-1630)*Kepler Johannes (1571-1630) něm. astronom* žijící na pražském dvoře Rudolfa II. zákonem
o eliptických drahách oběžnic, v nichž je Slunce ohniskem. Již  z  Koperníkových názorů vyvodil
smělé filozofické závěry Ital Giordano Bruno (1548-1600)*Bruno Giordano (1548-1600) it. filozof*.
Předpokládal totiž v nekonečném vesmíru nesmírné množství slunečních soustav jako je naše. Za své
postoje byl však církví pronásledován, vězněn a nakonec upálen.

Jak italský, tak evropský humanismus charakterizoval zájem o antiku,  dávné, ale pro renesanční
epochu nové etické, životní i morální hodnoty a ideály. Návrat do starověku se stal pouze
prostředkem  k všestrannému poznání člověka  a k formulování nové koncepce jeho podstaty. Na rozdíl
od středověkého kolektivního pojetí je zdůrazňován individualismus. Platón vytěsnil Aristotela.
Nejvýznamnější z platoniků, florentský myslitel Marsilio Ficino (1433-1499),*Ficino Marsilio
(1433-1499) it. filozof* vyložil nově platónskou filozofii jako směřování lidské osobnosti
k dokonalosti a nadsmyslné kráse. Rukou nerozdílnou tu výtvarní umělci společně s humanisty
zasvětili renesanci ideje člověka, jeho slávě, veškerou tvorbu. Lze tedy přímo hovořit o
antropocentristické koncepci renesance. Počátky nového pohledu na svět a člověka lze rozpoznat již
v literárních dílech 14. století u Danta Alighieriho (1265-1321)*Dante Alighieri (1265-1321) it.
básník*, Francesca Petrarcy (1304-1374)*Petrarca Francesco (1304-1374) it. humanista, diplomat a
básník* a Giovanni Boccacia (1313-1375)*Boccacio Giovanni (1313-1375) it. spisovatel*. Objevují se
názory považující člověka za Boha na Zemi (Ficino), anebo vznikají  díla o velikosti  a důstojnosti
člověka (Mirondolla), hledají se mimořádné úkoly a poslání.

Někteří humanisté se od převažujících názorů na člověka vzdálili. Ve středu jejich zájmu se ocitlo
postavení člověka ve společnosti, v níž žije, a nikoli jeho úloha ve světě. Do této skupiny patří
Ital Niccolo Machiavelli a Angličan Thomas More. Oba myslitelé vycházeli při svých úvahách ze
stejného předpokladu: že totiž člověka, jeho osobnost,  formují společenské  podmínky, v nichž
žije.

Niccolo Machiavelli (1469-1527)*Machiavelli Niccolo (1469-1527) it. filozof a politik* pocházel
z Florencie, získal obsáhlé humanistické vzdělání a v letech 1492-1512 pracoval ve vysokém úřadu
sekretáře florentské republiky. Teprve poté začíná psát své traktáty, které teprve následující
generace buď přijímaly s velkým nadšením, nebo zcela zavrhovaly. Nejvíce pozornosti získal
bezpochyby Il Principe (Vladař) – obraz mechanismu vlády, jenž autor zároveň doplnil celou řadou
praktických rad a návodů. Přestože nejzřetelněji na povrch díla vystupuje myšlenka účel světí
prostředky, je třeba se při jeho hodnocení vyvarovat nekritických zjednodušení. Machiavelli žil
v územně roztříštěné Itálii sužované četnými válkami a zahraničními intervencemi, jíž se
sjednocující snahy  i takových politicky bezohledných osobností jako papežův syn Cesare
Borgia*Borgia Cesare (1478-1507) řím. šlechtic* jevily ospravedlnitelné. Jsou však známy i jiné
práce velebící občanské ctnosti:  Rozpravy o prvé dekádě Tita Livia.

Zatímco Machiavelli naznačoval, jak v postupovat v již daných společenských podmínkách, Angličan
Thomas More (1478-1535)*More Thomas (1478-1535) angl. politik* ve svém díle Utopie podal návod, jak
tyto podmínky změnit. Jeho schopný autor, ač neurozeného původu, získal  záhy titul, důvěru
Jindřicha VIII. a úřad královského kancléře. Otázka Jindřichova rozchodu s Římem jej však přivedla
ke konfliktu s panovníkem a nakonec na roku 1535 na popraviště.  Dílo je rozděleno na dvě části,
přičemž první podává obraz hospodářského a společenského života tudorovské  Anglie na počátku 16.
století a zároveň její kritiku. Ve druhé části fiktivní kapitán Rafael Hitlod seznamuje čtenáře se
životem společnosti na neexistujícím ostrově. Systém vlády je zcela demokratický, úředníci
vrcholných orgánů výkonné moci jsou voleni. Na ostrově vládne náboženská tolerance a  zdejší
obyvatelstvo zcela odstranilo  soukromé vlastnictví. Renesanční vzdělanci přijali dílo s velkým
zájmem a uznáním.

Za největšího představitele humanistického kriticismu je možno považovat  Nizozemce  Erasma
Rotterdamského (1465-1536)*Erasmus Rotterdamský (1465-1536) humanista*. Ústřední pozici  v jeho
tvorbě zaujímá  Chvála bláznovství. Autor předkládá v mistrovské satiře  myšlenku o bídě lidské
existence stojící  v ostrém protikladu proti chvalozpěvným tónům. Navazuje na Sofokla*Sofokles*,
když tvrdí, že pouze bláznovství přináší lidskému jedinci iluzi štěstí  nebo štěstí skutečné.

Francouz Michel de Montaigne (1553-1592)*Montaigne Michel, de (1533-1592) fr. humanista* se zabývá
vlivem  geografického prostředí na lidskou společnost, a rozvíjí úvahy o člověku,  nejkřehčím ze
všech tvorů.

Na samém sklonku renesanční epochy uchopili otázky týkající se smyslu lidské existence zcela novým
způsobem myslitelé typu Angličana Williama Shakespeara (1564-1616)*Shakespeare William (1564-1616)
anglický dramatik* či Španěla Miguela de Cervantes (1547-1616)*Cervantes de Saavedra, Miguel
(1547-1616) španělský básník a romanopisec*, snažíce se novým způsobem (tragický humanismus)
odpovídat na otázky lidské existence.

Závěrem nutno zdůraznit, že humanistická studia byla pouze záležitostí společenské elity a taktéž
okruh jejích konzumentů byl nutně  po celou dobu působení značně omezený. Humanisté se ovšem
nepokoušeli svět vyložit jednotným způsobem, pouze o něm jistým způsobem  uvažovat. Potom pro ně
však nebyl překážkou ani zánik jedné epochy, v níž se zrodily jejich myšlenky nebo státní hranice,
ani  náboženské vyznání či sociální rozvrstvení a dědictví humanismu se mohlo stát jedním ze
základů novověké evropské společnosti.














Kapitola 3.


Evropská reformace, katolická obnova (reformace)

a protireformace



Příčiny reformačních snah

Pátý lateránský koncil  pod taktovkou papeže Lva X. v letech 1512-1517 nedokázal odstranit žádné
zásadní nešvary panující v katolické církvi. Není proto velkým překvapením, že jeho závěr časově
koresponduje s Lutherovým vystoupením.

Soudobá církev  se jevila většině křesťanstva  jako instituce, zabývající se téměř výhradně
opatřováním finančních prostředků (fiskalismus). Prodej církevních úřadů za peníze (simonie) byl
běžnou záležitostí a vlastníci takto nabytých obročí nebyli schopni dostát duchovním úkolům na ně
kladeným.   Svatí otcové byli v oněch  dobách   zvyklí jednat často zcela světsky,  navíc  úřad
chápali jako zaopatření pro  svoji rodinu (nepotismus)  a  společně s představiteli vyšší církevní
hierarchie se nezřídka utápěli v pohoršlivém chování. Za nedostižný příklad nad jiné je v tomto
směru  možné uvést jméno papeže Alexandra VI. (1492-1503) z rodu Borgiů.  S tvrdou kritikou se
setkávala i snaha papežského dvora vyzdobit Řím uměleckými díly a přeměnit jej na centrum
renesančního umění a vzdělanosti. Pochopení nenalezla ani  plánovaná okázalá dostavba
Svatopetrského chrámu, největšího svatostánku křesťanstva. Papežství tak zanedbávalo kvůli
teritoriálním, osobním a světským  zájmům klíčový úkol – reformu církve.

Kritika celé instituce a výzvy k její reformě se nyní spojovaly s vizí  původní podoby, osobní
zbožností, spása se hledala ve víře samotné, než v  okázalé vnější formě. Viditelným terčem
nelibosti, který nebylo nikomu na ulicích měst dopřáno minout, se stal obchod s odpustky - peněžní
úplata za odpuštění hříchů. Představoval bezpochyby nejprovokativnější způsob získání finančních
prostředků, udržující si v církvi již po staletí neochvějně  svoji tradici (soudobá veřejnost byla
o některých absurditách dobře informována – například saský kurfiřt Fridrich Moudrý*Fridrich III.
Moudrý (1486-1525) saský kurfiřt* vlastnil  odpustky v množství dostačujícím na odpuštění dvou
milionů let v očistci).

Pokusy o reformu jsou ovšem mnohem staršího data. Mezi zásadnější hlasatele nápravy patří John
Viklef (asi 1330-1384)*Viklef John (1330-1384) angl. náb. reformátor* z Oxfordu – navrhovaná
radikální léčba církve spočívala v okamžitém odebrání světské moci,  i Jan Hus (asi 1371-1415)*Hus
Jan (asi 1371-1415) český náb. reformátor*. Kolektivní snahu o nápravu nejkřiklavějších nedostatků
projevilo též konciliární hnutí, jež se zároveň pokusilo nadřadit nad papežskou autoritu. Svého
vrcholu dosáhlo na dvou velkých koncilech 15. století kostnickém (1414-1418) a basilejském
(1431-1449). Papežství se pochopitelně bránilo, jak proti reformám, tak proti hnutí   samotnému a
jeho snaha byla ještě v témže století korunována úspěchem.



Reformace v Německu

Nástup reformace se uskutečnil v zaalpské části  Svaté říše římské národa německého, tedy
v oblasti, která byla na počátku 16. století nejvíce postižena kořistnickými požadavky Říma.
Církevní břímě bylo do té doby zmírněno ve Francii, Anglii i Španělsku, avšak nestalo se tak
v Říši. Není divu, že stále přepjatější finanční požadavky římské kurie vyvolávaly rostoucí odpor
německých klerikálních kruhů.

Duchovním vůdcem německé reformace se stal Martin Luther (1483-1546)*Luther Martin (1483-1546)
německý náb. reformátor*. I on vystoupil podobně jako kdysi Jan Hus nejprve proti odpustkům a jeho
cílem v žádném případě nebylo rozštěpení církve, nýbrž její náprava, přesto na konci reformního
boje zůstalo definitivní rozdělení evropského křesťanstva na dva tábory (nepočítame-li dřívější
rozkol s pravoslavím).

Luther pocházel ze Saska, získal teologické vzdělání, působil v augustiniánském řádu,  avšak chyběl
mu ještě humanistický rozhled charakteristický pro jeho následovníky. Nějaký čas rovněž pobýval
v Římě, kde jej šokoval především rozmařilý život papežské kurie.  Později přednášel na universitě
ve Wittenberku a zde  se také začaly formovat jeho náboženské názory.

K vystoupení proti Římu se Luther rozhodl v souvislosti s konkrétní odpustkovou akcí pořádanou
papežskou kurií. Poté co začali zemi opět obcházet zdatní kazatelé doprovázení zástupci obchodního
domu Fuggerů *Fuggerové rodina něm. obchodníků a bankéřů*, přibil 31. října 1517 na dveře
wittenberského kostela svých 95 tezí  o podstatě odpustků. V těchto svých článcích ještě podstatu
odpustků uznával a zabýval se zatím jen dílčí kritikou, byla to  pouhá výzva k odborné teologické
diskusi, přesto chápaná coby vypovězení poslušnosti vyvolala ohromný ohlas. Luther sám se dostal do
situace, kdy nemohl couvnout před otevřeným bojem s papežskou kurií. Na rozdíl od Husa mohl však do
svých služeb zapojit technický pokrok. Zatímco jeho předchůdci sloužilo k šíření myšlenek pouze
pero a kazatelna, Luther  mohl mezi léty 1517 až 1520 v evropských zemích vytisknout celkem třicet
spisů ve více než 300 000 exemplářích s do té doby neslýchaným a nevídaným účinkem.  Roku 1520 tedy
veřejně za přítomnosti svých přívrženců spálil papežskou bulu Exurge Domine zavrhující jeho
kacířské učení a  stejně neústupně si vedl na říšském sněmu ve Wormsu na jaře následujícího roku,
kde se odehrál slavný konflikt vzpurného mnicha se samotným císařem Karlem V. Luther byl poté
uvržen do klatby a jeho spisy zakázány. Od dob Husových se však mnoho změnilo a o další režii
dramatu se postarali Lutherovi mocní ochránci. Saský kurfiřt Fridrich Moudrý nechal mnicha “unést”
na svůj hrad Wartburg, kde reformátor strávil téměř rok, aby tu  inkognito  pracoval na dalších
polemických spisech, přičemž také přeložil do němčiny Nový zákon. Klíčové názory shrnul především
v pracech  O babylónském zajetí církve a O svobodě křesťana.

Luther ve svém učení o spáse lidské duše vycházel z představy, že je možná pouze prostřednictvím
víry v dílo Kristovo a v pokoře před božím milosrdenstvím. Spásy tedy podle něj nemůže být
dosaženo  vlastními zásluhami (dobrými skutky), neboť lidská vůle je nesvobodná, ani vnějšími
církevními úkony, a proto zde nemá žádný význam zprostředkovatelská role církve. Důsledkem bylo
odmítnutí řady církevních úkonů a některých svátostí. Pouze křest, pokání, a přijímání (podobojí)
si podle něj zachovaly určitý význam. Stejně negativní postoj zaujal ke kultu Panny Marie a světců.
Očistec neexistuje. Řeholní řády postrádají smysl své existence. Křesťan se měl od nynějška opírat
sám o  nejvyšší autoritu bible, zatímco ji Luther upřel papeži i koncilům.

Reformátor svůj provokativní rozchod s Římem dovršil porušením celibátu. Uzavřel sňatek s bývalou
jeptiškou Kateřinou von Bora a zplodil s ní celkem šest dětí.

Lutherův boj proti církevní autoritě vyvolal v lidových vrstvách ovlivněných tradičním
vizionářstvím, náboženským sektářstvím i očekáváním brzkého konce světa výbuch radikalismu  a
ohrožoval tak úspěch reformace.  Novokřtěnci a další sektáři odmítali ve jménu prvotní křesťanské
rovnosti jakékoli státní či církevní zřízení  a věřili pouze očekávaným zjevením. Nakonec propukla
v letech  1524-1526 mohutná lidová povstání zachovávající si v historiografii souhrnný název
německá selská válka.

Samotné válce v Říši předcházelo vojenské povstání říšského rytířstva v letech 1522-1523.
Nezaměstnaní válečníci si slibovali od reformace sekularizaci církevního majetku a právní změny,
které by je uvedly na úroveň knížecího stavu.  Lancknechti pod velením  Franze von
Sickingen*Sickingen Franz, von (1481-1523) německý válečník* zaútočili na trevírské arcibiskupství
a odvolávali se přitom na Lutherovo učení, avšak byli knížaty poraženi. Rytířstvo pak jako stav
ztratilo politický význam.

Centrum selských rozbrojů leželo ve středním Německu v Durynsku, v jihozápadním Německu ve Francích
a Švábsku, dále pak v alpských zemích Solnohradsku a Tyrolsku. Vzbouřenecké požadavky z chudých
městských a selských vrstev formulovali a vznášeli  jejich ideologové jako Thomas Müntzer (asi
1489-1525)*Müntzer Thomas (asi1489-1525) náb. vůdce v něm. selské válce*, Michael Gaismair*Gaismair
Michael (asi1490-1532) vůdce něm. selské války* nebo novokřtěnecký kazatel Balthasar
Hubmaier*Hubmaier Balthasar (+1528) novokřtěnecký kazatel*. Jejich teologické názory byly propojeny
s dalekosáhlými sociálními a politickými požadavky. Žádali “svobodné kázání slova božího”,
svobodnou volbu farářů, odstranění dosavadních výhod šlechty a měšťanstva, zrušení daní a desátku,
právo na pastvu, rybolov, hon a další záležitosti.   Sedláci mezitím plenili kláštery a zámky,
bořili pevnosti a někdy dokonce pobíjeli i vrchnost. Protiúder byl nepoměrně krvavější. Početnější,
ale špatně vyzbrojení a vojensky nezkušení sedláci se většinou při střetu s lancknechty rozutekli.
Ten, kdo se dostal žoldnéřům do rukou byl zabit, vesnice vypáleny a  řada měst sympatizujících se
sedláky  zpustošena (odveta si údajně vyžádala 100 000 obětí).  Porážka selského hnutí odstranila
zbytky staré selské samosprávy a omezila rovněž městská práva. Vítězi se stala zemská knížata,
která  opět posílila své postavení vůči císaři. Poté, co  v roce 1525 vyšel Lutherův spis Proti
loupícím a vraždícím  houfům sedláků vyzývající knížata, aby se sedláckou vzpourou skoncovala, byly
široké vrstvy obyvatelstva v jižním Německu reformací zklamány, a naopak vzniklá situace nabídla
bavorskému a švábskému katolicismu v dlouhodobém časovém horizontu dobré vyhlídky.

Dozvuky selské války nalezneme ještě ve třicátých letech v novokřtěnecké komuně v Münsteru ve
Vestfálsku (1534/1535). Zdejší založené “sionské království” zavedlo společné vlastnictví a
mnohoženství. Po dobytí města byli všichni krutě odsouzeni a potrestáni.

Katolíci se pod vedením Karla V. pokusili  další osud reformace rozhodnout hlasováním o správnosti
Lutherových teorií na sněmu ve Špýru roku 1529. Menšina podala slavný protest -odtud tradiční
označení protestanti.

V roce 1530  předložil na říšském sněmu v Augšpurku kurfiřt Jan Saský  reformované
augšpurské vyznání (Confessio Augustana) zformulované Philippem Melanchtonem (1497-1560)*Melanchton
Philipp (1497-1560) něm náb. reformátor*, spolupracovníkem Luthera. Luther sám se v té době ještě
nacházel v klatbě, pro jistotu sledoval jednání z bezpečí z jihosaského hradu Coburgu a do vývoje
zasahoval pouze písemně. Přestože dokument sloužil jen  jako východisko k disputaci a dorozumění
s katolíky se zdálo možné, Melanchton sám nakloněn řadě kompromisů a obětí ve prospěch konsensu  s
katolíky musel konstatovat neúspěch. Spis se tedy stal základem závazného vymezení protestantské
konfese vůči všem ostatním křesťanským věroukám.



Reformace ve Švýcarsku

Země uprostřed Alp představovala na počátku 16. století dva zcela odlišné světy, spojené pod tlakem
staletých bojů s říšskými knížaty, císařem a burgundskými vévody do obranné konfederace. Jeden
z těchto světů - lesní (nebo také horské) kantony (Schwyz, Unterwalden) charakteristické chovem
dobytka a pastevectvím zároveň značně profitovaly na žoldnéřském systému, najímání švýcarských
sedláků do válečných služeb v zahraničí. Lesní kantony byly smluvně spojeny se španělskými
Habsburky, papeži a francouzskými katolickými kruhy, k reformačním změnám se proto od počátku
stavěly odmítavě. Zcela jiné poměry panovaly v městských kantonech (Bern, Curych, Ženeva). Široké
městské vrstvy podnikající v kvetoucím bankovnictví, obchodě,  řemeslech a rozvíjejících se
manufakturách byly  od počátku zainteresovány  jak na  nápravě  církve samé, tak též i na
sekularizaci církevního majetku.

Počátek reformace ve Švýcarském spolku je spojován se jménem  Ulricha Zwingliho (1484‑1531)*Zwingli
Ulrych (1484-1531) švýc. náb. reformátor*. Dostalo se mu teologického vzdělání a díky nadání a
intelektuálním schopnostem brzy zakotvil v diplomatických misích. Zásadní vliv na jeho obrat
k protestantské víře měly zlořády panující v tehdejší katolické církvi, vliv humanistických studií,
kterým se pilně věnoval (zejména osobnost Erasma Rotterdamského), a taktéž jeho působení u
námezdních  švýcarských oddílů v zahraničí. Po bitvě u Marignana roku 1515 se stal největším
bojovníkem  za zrušení tohoto nehumánního povolání svých krajanů.

Zwingliho působištěm se stal Curych, kde počátkem dvacátých let 16. století  provedl vlastní
reformaci, v mnoha ohledech radikálnější, než byla reformace luteránská. V teologické rovině
doznala věrouka následujících změn. Bibli označil za jediný zdroj víry. V otázce transsubstanciace
(Poslední večeře) – oficiálního dogmatu katolické církve, podle níž při mši dochází  k přeměně
chleba a vína v tělo a krev Ježíše Krista,  se názorově rozešel i s Lutherem   a celý akt považoval
pouze za symbolickou připomínku. Zmíněný rozpor vedl ke krachu společných disputací obou
reformátorů v Marburku roku 1529 a zániku zamýšlené jednoty těchto konfesí. (Tu ostatně narušily i
Zwingliho predestinační názory.) Zrušil mši, odebral rovněž ostatním svátostem význam přisuzovaný
jim katolickou církví a ponechal jim význam výlučně symbolický. Bohoslužbu nyní tvořila pouze
četba  bible, kázaní v národním jazyce a přijímaní podobojí. Taktéž vnější a vnitřní vzhled
protestantských kostelů v Curychu prošel důkladnou obrazoboreckou očistou.

Sociální rovina jeho reforem směřovala k vybudování křesťanské obce, která by tvořila samostatnou
jednotku  podřízenou městským orgánům s význačnou pozicí kněží spojenou v teokratický celek.

Zwingli však musel brzy čelit opozici přicházející ze dvou směrů. Ostře se proti němu postavili
radikálové domýšlející důsledně reformátorské myšlení – novokřtěnci (anabaptisté). Došli
k přesvědčení, že křest dětí dokud nemohou mít víru, je nesprávný  a bezúčelný. Nedávali křtít
novorozeňata, dokud nedospějí k samostatnému  myšlení,  a jelikož Zwingli  na křtech trval, začali
jej napadat. Městská rada odpověděla pronásledováním a zatýkáním. Došlo i na rozsudky smrti. Za
ideového otce sekty je považován Baltazar Hubmaier *Hubmaier Baltazar (asi 1485-1528) vůdce
novokřtěnců*, popravený roku 1528 ve Vídni. Novokřtěnci se před represemi rozutekli do celé střední
Evropy. V drtivé většině se neprotivili násilí, existovaly však výjimky. V očekávání brzkého konce
světa se stoupenci Melchiora Hoffmanna*Hoffmann Melchior (16. st.) radikální novokřtěnec* rozhodli
vybojovat ve vestfálském Münsteru Boží říši zbraněmi (viz. odstavec německá selská válka).

Proti reformaci se rovněž postavily katolické horské kantony zainteresované na zahraniční
žoldnéřské službě. Švýcarský spolek se tak ocitl v občanské válce. Sám Zwingli se tedy opásal mečem
a válečnou sekerou, vytáhl do boje a byl zabit. Stalo se v bitvě u Kappelu roku 1531. Jeho tělo
bylo rozčtvrceno a spáleno. Ideologický protivník Luther prý tehdy bez lítosti prohlásil: “Dostal
co mu patří!” Brzy poté došlo k usmíření  a obě náboženství se stala ve Švýcarsku rovnocennými.

Zwingliho nástupce Heinrich Bullinger (1504-1575)*Bullinger Heinrich (1504-1575) Zwingliho
švýcarský nástupce* proslulejší spíše jako diplomat a organizátor než náboženský myslitel rozumnými
ústupky dosáhl roku 1566 dohody a spojení  obou švýcarských reformních hnutí. Kalvinisté a
zwingliáni se sdružili do tzv. druhé helvetské konfese. Název helvetské vyznání je dodnes běžně
rozšířen.

Za dovršení reformace a nejradikálnější reformační proud je možno považovat učení Jeana Kalvína
(1509-1564)*Kalvín Jean (1509-1564) radikální protestantský reformátor*, původem ze
severofrancouzské Pikardie. Usadil se ve frankofonní švýcarské Ženevě, která od počátku třicátých
let 16. století představovala oporu evangelických náboženství a proměnil ji tak, že byla nezřídka
nazývána protestantským Římem.

Kalvín studoval nejprve práva, posléze teologii a roku 1533 prošel procesem proměn k luteránské
víře. Poté, co ve Francii vypukly represe namířené proti nekatolíkům, odešel do exilu, aby  nakonec
uprchlíka přijala švýcarská Ženeva. Během svého prvního pobytu zde  působil jako profesor
teologie  a potom jako pastor, přičemž roku 1536 zveřejnil své stěžejní dílo Základy víry
křesťanské. Pokusil se zreformovat život městských obyvatel podle přísných evangelijních zásad –
(mimo  jiné byly zapovězeny i následující činnosti: tanec, veselice, lenivost, obžerství, pití
alkoholických nápojů, četba románů, nošení svátečních šatů  apod.) z pochopitelných důvodů narazil
na odpor části obyvatelstva a byl nucen město opustit.

V roce 1541 byl povolán zpět a mohl si diktovat podmínky. Vytvořil syntézu církve se státem a těmto
institucím též podřídil veškerý život občana ženevského městského státu. Kalvínská církev se řídila
demokratickými principy: vůdčí pastory volili věřící, jakákoli hierarchie byla zrušena. V čele
samosprávné církevní obce stáli také starší (presbyteři) vybraní ze světských příslušníků obce.
Společně tvořili konzistoř řídící náboženský život komuny a všechny náboženské přestupky.  Mezi
uplatňovanými zásadami, kde morální poklesky byly hodnoceny jako zločiny, zaujímala přední pozici
zásada absolutní poslušnosti, dále   zásada netolerance vůči všem protivníkům v oblasti dogmatu (v
této oblasti bychom nalezli styčné body s poměry jaké panovaly v katolické církvi) a proto opozice
končila nejméně ve vyhnanství, ne-li na hranici. Přísnost, s jakou se zasahovalo proti odpůrcům,
nelze sice srovnat s působením inkvizice, přesto je známo 56 rozsudků smrti a 78 případů
vyhnanství. Snad nejvíce se do dobového evropského povědomí zapsal případ španělského učence
Miguela Serveta*Servet Miguel (1511-1553) španělský lékař a humanista* upáleného v Ženevě roku
1553.

S cílem napomoci šíření nového učení vznikla roku 1559 v Ženevě kalvínská univerzita  školící
pastory pro celou Evropu.

Kalvín sice vyšel z Zwingliho učení, avšak přisoudil větší význam Starému zákonu. Božské působení
nevyžaduje žádného prostředníka, takže jakékoli lidské – kněžské  zprostředkování je zbytečné.
Proto také kalvíni velmi radikálně odmítali jakékoli obřadní formy, taktéž mše se pro ně stala
pouhou symbolickou vzpomínkou.  Lidské skutky nemohly podle kalvinistického učení rozhodnout o
spáse. Spoluúčast člověka na svém spasení se ve srovnání s luteránským pojetím ještě zmenšila. Bůh
si na základě tohoto učení vybral své vyvolené  a jeho syn Ježíš svým utrpením tyto vyvolené
spasil. Lidský jedinec byl dvojnásobně předurčen ke spáse nebo zatracení. Obec  vyvolených tvoří
neviditelnou Kristovu církev a jejím základním znakem je vzorový život podle Bible. Kalvíni
hovořili o dvojí predestinaci. Varovali své příznivce před přílišnou sebedůvěrou i pochybnostmi,
avšak připouštěli názor, že člověk o pravděpodobnosti vlastního spasení  může usuzovat podle
výsledků svého pozemského snažení. Predestinační myšlenka se tedy nestala demobilizující. Ve
zbožném způsobu života, v majetku získaném podnikavou prací  viděli kalvinisté důkaz správnosti
svého učení. Tento věroučný křesťanský směr přispěl nábožensky podmíněnou vysokou pracovní morálkou
svých zastánců ke vzniku moderních podnikatelských vrstev.



Rozšíření reformace v Evropě

V první polovině 16. století přijala rozsáhlá evropská území  věrouku a formu církevní organizace
protestantských vyznání.

Vliv Lutherova působení zasáhl ještě ve 20. letech kromě severní části  dnešního Německa  severní
Evropu. Tato část kontinentu  představovala na prahu 16. století  teoreticky jeden politický celek
pod dánskou nadvládou. Spory mezi reformovanými, podporovanými královským dvorem, a katolickou
opozicí přerostly v občanskou válku, zakončenou vítězně mladým panovníkem Kristiánem III.*Kristián
III. (1534-1559) dánský král* Roku 1536 sekularizoval majetek církve a zavedl zemskou církev po
vzoru Saska. Norsku byla však  vnucena jako bezprávné dánské provincii. Později ji násilím
prosadilo i na Island.

Švédsko  v permanentním boji za samostatnost vůči Dánsku postupovalo v otázce reformace obdobným
způsobem. Gustav z rodu Vasa *Gustav I. Vasa (1523-1560) švédský král*zvolený ve dvacátých letech
za krále sekularizoval církevní majetek a prosadil roku 1530   augšpurskou konfesi. Záhy byla
přijata i ve Finsku, organické součásti  švédského království.

Roku 1525 přijal luterství Albrecht Hohenzollernský *Albrecht Hohenzollernský (1490-1560) velmistr
Řádu německých rytířů*velmistr Řádu německých rytířů. Převedl tak Prusko do protestantského tábora,
stal se leníkem polského krále a zároveň světským knížetem ( historický základ pro sjednocení
Pruska  a Braniborska).

V přibližně stejné době přijala luterskou konfesi některá hanzovní města ve východním Pobaltí jako
Tallin, Královec či Riga, ale i řada měst na jinak katolickém území Polska – Poznaň, Toruň. V
konfesijně nejednotných Uhrách získala příznivce především na území Sedmihradska (sedmihradští
Němci) a dnešního Slovenska zejména mezi šlechtou a měšťany. V obou státech však byla evangelická
vyznání v průběhu 17. století katolickou protireformací potlačena.

Kalvinismus se šířil Evropou i v druhé polovině století  a ovlivnil vývoj prakticky všech
evropských zemí, avšak s výjimkou pozdějšího Holandska se mu nepodařilo nikde získat jednoznačnou
převahu.  Počátkem 17. století se stal ve Spojených nizozemských provinciích státním náboženstvím
a blahodárně přispěl k rozvoji země.

Značné zásluhy za průnik kalvinismu do jednotlivých zemí si na své konto připsala ženevská akademie
vychovávající permanentně od roku 1559  pastory a kazatele. Tak byl připraven pro své poslání
Kalvínův žák a reformátor John Knox *Knox John (1505-1572) skotský protestantský kazatel a
reformátor*“architekt” skotské kalvinistické církve. Radikální protestantské vyznání tu zakotvilo
zejména mezi měšťanstvem a šlechtou jako výraz opozičního odporu proti katolické královně Marii
Stuartovně. Predestinační nauka se ujala v některých zemích Říše, nejzřetelněji v porýnské Falci.
Odezvu nalezlo Kalvínovo učení i v Polsku mezi šlechtou a v Uhrách mezi maďarským měšťanstvem.

Stoupencům Kalvínova učení se dostalo ve  Francii označení hugenoti v Anglii  puritáni. Kalvinismus
se značně rozšířil i v zámoří v Severní Americe, kde svým důrazem na střídmost, odříkání, kázeň a
píli plně vyhovoval tamním tvrdým životním podmínkám. Nové osadníky, kteří většinou prchali před
náboženským pronásledováním z mateřských zemí, jejich vyznání motivovalo navíc k podnikavosti a
soutěživosti a brzy se pozitivně projevilo na rozvoji  země.



Katolická obnova (reformace) a protireformace

Katolická církev se snažila již od středověku menšími reformami dosáhnout nápravy nejkřiklavějších
nedostatků. V 16. století  přibývá těchto snah zejména ve Španělsku a Itálii. Zatímco prvně
jmenovaná země těžila zejména z fanatismu a důrazu na dogmatismus, zrozeného a upevněného staletími
reconquisty, v Itálii byli nositeli těchto myšlenek především humanističtí vzdělanci. Zprvu se
zdálo, že zvítězí snášenlivý postoj, nakloněný dohodě s evangelíky.  I u nich však ve čtyřicátých
letech převládla představa ostrého nesmiřitelného kursu vůči všem kacířům. Neméně významným se
stalo působení nových náboženských řádů: paulánů, kapucínů, voršilek či salesiánů přičemž, jak se
ukázalo později, rozhodující úlohu v protireformaci sehráli jezuité.

Ve Španělsku se již před více než půlstoletím (1478) aktivizovala Svatá inkvizice jako represivní
instituce proti nepohodlným složkám obyvatelstva a   roku 1542 na ni navázala inkvizice římská.
Reformace způsobila katolické církvi ohromné ztráty a donutila ji k rozhodující ofenzívě. Na
papežském stolci se však dlouho neobjevovala autorita, která by byla schopna se daného úkolu
ujmout, až kolegium kardinálů zvolilo muže, jenž přijal jméno Pavel III. (1534-1549)*Pavel III.
(1534-1549) (vl. jménem Alessandro Farnese)* Jeho patnáctiletý pontifikát znamenal konečné
nastoupení dlouho očekávaného reformního kursu.

Prvním opatřením se stalo potvrzení nového náboženského řádu Societatis Jesu -Tovaryšstva Ježíšova.
V čele stanul sám zakladatel řádu, baskický šlechtic Ignác z Loyoly (1491-1556)*Ignác z Loyoly
(1491-1556) zakladatel jezuitského řádu*. Pojetí řádu se výrazně odlišovalo od řádů středověkých.
Byla zavržena meditace, mystika a odloučenost od vnějšího světa. Je zajímavé, že některé metody
byly převzaty od protestantských protivníků, zejména účinek  kázání.  Jezuita musel být v neustálém
kontaktu s lidmi, učil je, zpovídal působil na ně. Významnou roli hrála rozumová argumentace,
jejímž úkolem bylo doložení všech církevních pravd a osvojení psychologického nátlaku,
uplatňovaného zejména při zpovědi. Jezuité sami se proto věnovali velmi důkladnému a široce
pojatému vzdělávání. Uchazeči o členství v řádu byli podrobováni přísnému výběrovému řízení, v němž
hrála významnou roli schopnost bezmezné  poslušnosti. Celá instituce byla organizována na
vojenských principech, a proto se mohla stát skutečným nástrojem katolické církve v boji
s protestantskou opozicí.

Vzápětí bylo Pavlem III. za výrazné podpory důsledných odpůrců reformace v kardinálském kolegiu
založeno Sacrum Officium, nejvyšší inkviziční tribunál.

Za pontifikátu Pavla III. byl také svolán do Tridentu (dnešní Trento) všeobecný koncil s   úkolem
obnovení jednoty církve. Koncil trval s přestávkami osmnáct let: 1545-1563. V druhé polovině
padesátých let se shromáždění ocitlo ve slepé uličce. Do čela církve byl zvolen více než
netolerantní kardinál Carafa, nechvalně známý též vydáním (1559) od té doby neustále
aktualizovaného Indexu librorum prohibitorum (seznamu zakázaných knih). Carafa, jenž přijal jméno
Pavel  IV. (1555-1559)*Pavel IV. (1555-1559) papež (vl. jménem Gian Pietro Carafa)*, se dokonce
pustil do války s Habsburky, označuje je za  “luteránské zrádce”. Tento postoj jistě k jednotě
církve nepřispěl. Teprve následující papež (Pius IV.)*Pius IV. (1559-1565) (vl. jménem Giovanni
Angelo Medici)* přivedl koncil k závěru. Mezitím se prosadil nekompromisní postoj odsuzující
všechny nekatolické teze.

Koncil systemizoval, utřídil a upřesnil dogmata, která dosud platí pro všechny přívržence římského
katolicismu jako  tridentské vyznání víry. Víra byla nezbytná, sama o sobě však nestačila. Sněm
zdůraznil účinnost skutků pro spásu duše. Svátosti si uchovaly veškerou svoji důležitost, neboť
udělovaly milost. Eucharistie předpokládala skutečnou přítomnost Krista a koncil znovu potvrdil
transsubstanciaci (přeměnu chleba a vína v tělo a krev Krista). I v jiné záležitosti katoličtí
hodnostáři nepokrytě útočili proti tomu, co hlásal protestantismus, jestliže v závěrečných
usneseních  konstatovali: “…moc odpustků byla církvi předána Kristem…”. Otcové na sněmu přistoupili
rovněž k definování povinností kněží a odpovědnosti prelátů, sepsání katechismu, potvrzení úředních
povinností pro biskupy a vytvoření seminářů pro vzdělávání kněží. To byly nejvýznamnější úspěchy
posledních zasedání. Neochota vést dialog s protestanty přispěla k ještě  většímu náboženskému
rozkolu v Evropě.

Tridentský koncil vytvořil předpoklady k novému nástupu katolické církve.  Její důležitou složku
představoval nyní diplomatický aparát rozšířený do pravidelného systému nunciatur. Papežští
nunciové se v jednotlivých zemích stali nezřídka přímými organizátory protireformace a
soustřeďovali kolem sebe horlivé příznivce. Takovéto okruhy radikálních katolíků byly často
nazývány podle hlavní opory rekatolizace “španělskou stranou”.















Kapitola 4


Habsburská říše


Říše Karla V.

Državy císařské dynastie Habsburků tvořily na počátku  16. století dědičné a zděděné země rakouské,
Štýrsko, Korutany, Kraňsko, Tyrolsko, Terst, Burgundské vévodství a zároveň byly nepevnou součástí
svazku Svaté říše římské, od roku 1474 doplněné přívlastkem “národa německého”. Habsburkové vládli
v této říši jako císaři. Dobře organizované stavy jim však v dědičných  zemích nedovolovaly
vládnout absolutisticky. Nejdůležitějším článkem habsburských držav se počátkem šestnáctého století
nepochybně stalo burgundské dědictví.

Vévodství burgundské tvořilo Nizozemí (v podstatě celý dnešní Benelux), Alsasko, Lotrinsko a
Franche – Comté. Bohaté a lidnaté Nizozemí představovalo (spolu se severní Itálií) nejvyspělejší
evropské území. Na jeho rozkvětu se podepsal nejenom úpadek Hanzy, ale  i vzrůstající obchod
s Novým světem. Pro Habsburky bylo v nastávajících válkách důležitým zdrojem krytí válečných
výdajů.

Roku 1516  se panovníkem Španělska stal Karel Habsburský a pro poddané svého nového království  to
byl od nynějška Carlos Primiero – Karel I. (1516-1556)*Karel I. (1516-1556) španělský král (a
římskoněmecký císař)*. Jaké dědictví se mu to na Pyrenejském poloostrově dostalo do rukou?
Španělskou jednotu, kterou jsme zvyklí datovat od roku 1479, představoval velice volný svazek
Kastilie a Aragonu (na hranicích obou zemí se nadále vybírala cla). Jedním z důvodů váhavého
prohlubování spojenectví byla i značně odlišná expanzivní orientace. Zatímco Aragon byl tradičními
vazbami spjat se Středomořím, Kastilie se zaměřila nejprve na Afriku a oceán a po objevení neznámé
pevniny napřela na ovládnutí Ameriky všechny své síly. V polovině 16. století byla první etapa
conquisty zakončena a Habsburkové kontrolovali  většinu Nového světa.

Španělské obyvatelstvo bylo převážně románské, avšak jeho důležitou složku  tvořili Židé   a
muslimští Mauři. Je zřejmé, že složení muselo být pestré i po stránce náboženské a brzy se začalo
projevovat antagonismy. Vládnoucí románské obyvatelstvo zahájilo pronásledování Židů, kteří se
bránili přestupováním ke křesťanství. Konverze nepřinesla žádoucí efekt, neboť tu šlo i o soupeření
ekonomické. Rok 1478 znamenal aktivizaci církevní instituce soudního charakteru Svaté inkvizice
udělením práva králi Ferdinandovi papežem ke jmenování inkvizitorů. Tak vstoupil na dějinnou scénu
nechvalně známý Tomas Torquemada*Torquemada Tomas de (1420-1498) španělský inkvizitor*. Ještě
v roce objevení Ameriky byl vydán  edikt vyhánějící Židy ze Španělska. Roku 1502 se inkvizice
obrátila proti Maurům  a muslimské obyvatelstvo muselo během několika měsíců přijmout křesťanství
nebo emigrovat.

Pokusy o panovnický absolutismus jsou v této zemi rovněž staršího data. Realizovali je již na
sklonku 15. století Ferdinand s Isabelou, jimž ovšem nezbylo, než se potýkat s tuhou opozicí.
Staletí reconquisty dala vzniknout mocné vrstvě španělských grandů vládnoucích vlastním ozbrojeným
silám řádově tisíců ozbrojenců. Odpor vysoké aristokracie byl nakonec zlikvidován za pomoci měst
spojených do tzv. Svaté hermandady. Nový španělský král a římský císař měl nicméně o základně své
moci jiné představy a opětně upřednostnil práva šlechty. Španělská města s bohatým Toledem v čele
rozhořčeně odpověděla v letech 1520‑1521 revoltou známou jako povstání komunerů. Akt neposlušnosti
se povstalcům nevyplatil (ovšem viděno z delšího časového horizontu – ani odplata vládci). Panovník
po vítězství města zatížil obrovskými daněmi, jež zcela podvázaly obchodní a podnikatelskou
aktivitu, naopak šlechta byla od berní osvobozena.  Důsledkem tohoto postupu se stal plíživý
hospodářský úpadek, jehož postup nemohl zastavit ani příliv amerického zlata a stříbra. Již
v průběhu 16. století bylo patrné, čím se Španělsko ekonomicky negativně odlišuje od Francie nebo
Anglie.



Proti rodu Valois, Osmanům, knížatům i papeži

Karel I. se pokusil na základě dynastické politiky o vytvoření univerzální světové katolické
monarchie. Rodinné ambice Habsburků se přitom střetly se zájmy evangelických říšských stavů,
Francií, Turky, papežem …

Říše Karlova leckdy moderně interpretovaná jako jeden z pokusů o evropskou jednotu svým integračním
a nadnárodním charakterem jednoduše nemohla obstát před soudobým náboženským štěpením - započatým
(sice nevinně) renesančně individualistickou potřebou  prozkoumat svobodně text Bible, avšak
zakončeným vznikem národních protestantských církví.

Stejně tak knížata  v Říši, a nejen evangelická, projevovala  pokročilé touhy po samosprávě –
habsburský model byl pro ně tudíž dávno nepřijatelný.

Jakmile bylo sjednáno dočasné příměří, začal se císař, jenž si osoboval roli ochránce křesťanstva,
okamžitě zabývat myšlenkami na křížovou výpravu. Osmanská říše svírala Evropu hned z několika stran
a nezdálo se, že by na válečném poli vyřkla své poslední slovo. Samostatnou kapitolu představovaly
konflikty s papeži. Jak dlouho jen císaři trvalo (kolik desetiletí), než přinutil duchovní hlavu
křesťanstva svolat všeobecný církevní koncil? Shromáždění, od něhož se očekávalo, že provede
zásadní církevní reformu a zamezí onomu obávanému rozštěpení církve.

Je obtížné říci, ve které rovině vlastně renesanční individualismus Karla I(V.) ohrožoval více.
Jisté nicméně je, že jeho politickou podobu – vytváření suverénních a navzájem nezávislých národů
(respektive států) dokonale ztělesnil František I. (1515-1547)*František I. (1515-1547) francouzský
král*,  francouzský král z rodu Valois, jenž se stal Karlovi téměř celoživotním soupeřem.

Mladý Habsburk byl  vzděláván ve  francouzském jazyce a vychováván v burgundské tradici. Jeho volbu
za římského krále Karla V. (1519 -1555)*Karel V. (1519-1555) římskoněmecký císař (a španělský
král)* ohroženou zejména francouzským rivalem nakonec rozhodly peníze Fuggerů. Zisk titulu jej však
stál celkem 852 000 zlatých. 28. června  1519  byl tedy v kapli kláštera svatého Bartoloměje ve
Frankfurtu nad Mohanem jednomyslně zvolen sedmi kurfiřtskými hlasy. Na rozdíl od středověku byl
s touto hodností prakticky ztotožněn titul císaře. Podobně jako tomu bylo již za
Maxmiliána I.*Maxmilián I. (1493-1519) římskoněmecký císař*,  tři dny po obřadu dorazil papežský
souhlas s užíváním titulu “zvolený císař”. Korunován byl nejvyšším pontifikem teprve roku 1530 v
Bologni.

Habsbursko - francouzský  spor se stal základním rozporem západoevropské politiky. Těžiště
mocenských zájmů přitom spočívalo v Itálii. Neapolsko kdysi patřívalo Anjouovcům, koncem 15.
století se je tedy  Francouzi znovu pokusili dobýt, podpořili však osudové sblížení Habsburků
s panovníky španělského státu. O čtvrt století později zasáhl do bojů na italské frontě i Karel V.
Spojil se s papežem, Anglií a vyhnal Francouze z Itálie, přičemž přenesl dokonce bojiště do jižní
Francie. Františkův protiútok do Itálie se nezdařil a jeden z velkých střetů  této války bitva u
Pavie roku 1525 skončila jeho drtivou porážkou. Upadl na rok do císařova osobního zajetí a byl
propuštěn teprve po podepsání potupných podmínek Madridského míru (1526). Karlova moc nyní dosáhla
takových rozměrů, že francouzský král mohl celkem snadno popřít vše co podepsal a vytvořit
proticísařskou v ligu Cognacu.  Mezi spojenci se pro změnu nacházeli Anglie, papež, Benátky i
Miláno.  Aniž by něco podobného císař původně zamýšlel, jeho žoldnéři nezaopatření patřičným platem
pronikli triumfálně do Říma a několik dní omráčeni papežským bohatstvím Věčné Město  důkladně
plenili a drancovali. Znásilňování jeptišek a vození prelátů na oslech ulicemi města patřilo
k nejoblíbenějším zábavám německých lancknechtů. Událost z roku 1527 vstoupila do dějin jako Sacco
di Roma. Nový útok osmanských Turků ve střední Evropě (obležení Vídně na podzim 1529) nakonec
přivedl obě strany ke kompromisnímu míru v Cambrai  z roku 1529. Boloňská korunovace hlavou
křesťanstva však pozvedla Karlovo sebevědomí tak, že na sněmu v Augšpurku opíraje se o dobrozdání
katolických teologů odmítl vše a nařídil protestantům, aby se k určitému datu (květen 1531)
podřídili katolické víře, jinak proti nim bude postupováno podle říšského práva. Vzápětí prosadil
ve Frankfurtu nad Mohanem volbu svého bratra Ferdinanda *Ferdinand I. (1526-1564) český a uherský
král od 1556 římskoněmecký císař* římským králem. Voliči postaveni před nebezpečí protestantské
jednoty nyní souhlasili, ač byli původně proti. V reakci nato projevila protestantská knížata
semknutost ještě větší a počátkem roku 1531 v Hessensku uzavřela známý šmalkaldský obranný spolek.
Náboženský rozkol v Říši nabíral obrátky.  Zostřené vztahy mezi císařem a evangelickými stavy
pomohlo zmírnit teprve obnovené turecké nebezpečí z roku 1532, které se po celou dobu vlády
Sulejmana I. neomezovalo pouze na střední Evropu, ale hlásilo se stejně hrozivě i v západním
Středomoří. Karel V. zde dosáhl alespoň částečného úspěchu dobytím Tunisu roku 1535.

Francouzská diplomacie si velmi brzy uvědomila, že turecké karty lze využít ve vlastní prospěch a
bez ohledu na špatnou pověst, kterou si tím získala  v křesťanské Evropě, koordinovala s Osmany
vojenské operace proti Habsburkům. Roku 1536 znovu vpadla do Milánska a boje tu s přestávkami
pokračovaly ještě na počátku čtyřicátých let bez viditelných úspěchů. Roku 1544 bylo opět uzavřeno
příměří (Crépy) a Karel V. si tak mohl uvolnit   ruce k rozhodnému úderu proti Šmalkaldské jednotě.

Ve Šmalkaldské válce probíhající v letech 1546-1547 hrály náboženské motivy druhořadou roli, spíše
došlo k rozhodujícímu zápasu mezi císařem a jeho protivníky v Říši. Vůdce jednoty, kurfiřt Jan
Fridrich byl v rozhodující  bitvě u Mühlberka roku 1547 na hlavu poražen a zajat, ztratil majetek i
hodnost. Kýžené stabilizace poměrů v Říši však dosaženo nebylo, neboť síla Karla V. všechny nemile
překvapila, dosavadní spojence nevyjímaje.

Na počátku padesátých let proto  vyvolal nový francouzský král (Jindřich II.)*Jindřich  II.
(1547-1559) francouzský král* další válku, protihabsbursky orientovaný papež Pavel IV.  zahájil
kontakty  s Paříží a na sněmu v Augšpurku   roku 1555 skončila jednání mezi panovníkem a
evangelickými stavy o rozsahu konfesionálních svobod vyhlášením podmínek náboženského míru (jedním
z nejdůležitějších ustanovení míru se stala zásada cuius regio, eius religio – čí země toho víra,
protestantské náboženství bylo uznáno de jure). Pro Karla V. znamenaly porážku.

To se však již císař nacházel ve fázi abdikačních aktů, kterými předával jednotlivé země svému
bratrovi Ferdinandovi a synu Filipovi. Bylo zřejmé, že jeho pokus vytvořit jednotnou  univerzální
křesťanskou monarchii selhal. Z této skutečnosti vyplynuly další důsledky: Dohodou o dědictví se
oddělila  rakouská a španělská linie habsburské rodiny a rovněž do roku 1559 si mírem
v Cateau-Cambrésis  velmoc z Pyrenejského poloostrova a Francie na dlouhou dobu potvrdily dosažený
poměr sil.





Španělská monarchie Filipa  II.

Filip II. (1556-1598)*Filip II. (1556-1598) španělský král* si na rozdíl od svého otce zvolil za
sídlo Madrid  a cílevědomě začal budovat centralizovaný státní aparát. Není náhodou, že si právě on
vysloužil charakteristiku první byrokrat na trůně a svoji světovou říši spravoval téměř výhradně
z pracovny v Escorialu. V některých dnech byl schopen přečíst a podepsat až 400 dokumentů, které se
mu nahromadily na stole. V úřednické práci byl neúnavný a mohl pracovat kdekoli a kdykoli.
Prostřednictvím této činnosti si vysloužil pověst “krále papírníka”.

Jednu z výrazných a temných kapitol Filipovy vlády představuje pokračující náboženská
nesnášenlivost. Španělskou ofenzívu proti kacířům v 2. polovině 16. století  představovalo
jedenadvacet tribunálů Svatého oficia. Vrchní dozorčí orgán tvořila  rada pro inkvizici nazývaná
Suprema. Svaté oficium čas od času konalo slavnosti víry, tzv. autodafé na kterých se rituálně
odsuzovali proslulí kacíři s následnou popravou provedenou často upálením zaživa. Filip II. pokud
mohl, účast na autodafé nevynechal. Statistiky hovoří přibližně o 40 000 inkvizičních případů,
které tribunály Svatého oficia v letech vlády Filipa II. projednaly, tedy tisíc ročně.

Inkvizice ve Španělsku obrátila svou pozornost zejména na početné morisky. Její přehnaná aktivita
společně s necitlivou politikou státu vedla nakonec k povstání této etnické skupiny o vánocích
1568. Přestože byli moriskové podporováni Turky, byli vojensky poraženi a podrobeni rozsáhlým
deportacím. Předpokládá se, že přibližně 20% z celkového počtu 100 000 deportovaných zahynulo při
přesunech. Ti, kteří přežili, skončili v koloniích rozptýlených po celém Španělsku. Celá
přesídlovací operace nakonec nedosáhla kýženého záměru – násilné integrace a moriskové byli na
počátku 17. století definitivně vypovězeni ze Španělska. Toto opatření mělo vážné demografické a
ekonomické důsledky.

V letech 1568–72 zaznamenal Filip II. skvělé, zejména zahraničněpolitické úspěchy a přes “horkou
půdu” v Nizozemí tuto úspěšnou sérii korunoval událostí v sousední monarchii. Roku 1580 vymřela
v Portugalsku dynastie Aviz. V okamžiku, kdy na uprázdněný trůn usedl Filip II. a došlo ke
sjednocení poloostrova, dosáhla moc Španělska svého vrcholu. Zdejší větev Habsburků nyní
kontrolovala skutečnou světovou koloniální říši a tak tomu mělo být  následujících šedesát let.
Španělský monopol v zámoří však musel nutně narazit na zájmy Francie a Anglie.

Filip II. se proto v průběhu osmdesátých  let pokusil prosadit svůj vliv ve Francii zmítané
náboženskou válkou, zlomit vzpouru Nizozemců a vojenskou  invazí začlenit do své říše i anglické
království. Ke kontrole Anglie se však nabízela též jiná cesta a pro své plány získal i papeže, jak
tomu nasvědčovala tajná smlouva mezi Madridem a Římem. Zbývalo ještě necelých deset let, ve kterých
se zdálo, že svět leží Španělsku u nohou. Potom přišla porážka v kanálu La Manche, posílila
povstalce v Nizozemí a ve svém důsledku oslabila španělské pozice ve Francii. V roce 1596 Anglie,
Francie a Holandsko vytvořily mocný (greenwichský) pakt a přinutily pyrenejskou velmoc k dalšímu
měření sil. Situaci se podařilo na čas zklidnit teprve  nástupci Filipu III. (1598-1621)*Filip III.
(1598-1621)*.

Třebaže se současníkům zdály finanční i vojenské zdroje habsburské říše nevyčerpatelné, nemohla
tato dynastická aliance nikdy zvítězit nad svými konkurenty. Sám Karel rekrutoval ke konci své
vlády v jednotlivých říšských územích na 150 000 mužů, o půlstoletí později na počátku dánské
války  se již jeho syn Filip II. chlubil více než 300 000 muži. Válečné výdaje rostly ve spirále a
důsledkem se stal nutně trvalý zápas o solventnost. Karel si neustále půjčoval    a  s tím, jak
vázlo splácení, rostly úrokové sazby  stále nedůvěřivějších bankéřů. Při  svém odchodu z politické
scény  odkázal synovi státní dluh ve výši 20 000 000  dukátů. Když odcházel z jeviště dějin
Filip II., dluh se zpětinásobil  a dosáhl neuvěřitelné výše 100 000 000 dukátů.













Kapitola 5.





Nizozemská revoluce




Nizozemská území netvořila jednolitý celek s dlouhou historií. Oblasti se ocitaly postupně pod
nadvládou Habsburků od panování císaře Maxmiliána I. válkami, koupí a sňatky a v jednolité území
byly formálně přetvořeny až roku 1548.

Konglomerát sedmnácti provincií obývali na jihu románští Valoni a na severu germánští Vlámové.
Kromě národnostních rozdílů bychom však též vypozorovali i rozdíly mezi  zchudlou venkovskou
šlechtou na jihu  a bohatými měšťany na severu. Třetí odlišnost mezi severem a jihem představovala
odlišná náboženská orientace. Podnikavému měšťanstvu nesmírně vyhovovalo kalvínské učení o
predestinaci, jenž ještě více posilovalo jeho aktivity, zatímco venkovská šlechta zůstala převážně
věrná katolické víře.

V době, o které hovoříme, představovalo Nizozemí nejrozvinutější hospodářskou oblast Evropy i
světa. Rotterdamem a Antverpami procházelo přes 50% světového obchodu. Antverpská burza platila za
finanční centrum Evropy.

Jednotlivé provincie měly vlastní samosprávu, svůj sněm, v čele územní jednotky stál královský
místodržitel. Celek 17 provincií volně spravovaly Generální stavy (místní název pro všeobecný
sněm), Státní rada a generální místodržící.   Mezi domácími nepanovala zpočátku žádná zvláštní
jednota, avšak ve dvou věcech se shodovali všichni. Každá provincie by si měla podržet kontrolu nad
místními záležitostmi a o obecných problémech by měl rozhodovat nebo alespoň diskutovat generální
orgán. Náboženská politika Madridu nerespektovala ani jednu z těchto představ,  neboť inkvizice si
přála vydávání kacířů mimo domovské provincie a ostatně i celá koncepce náboženské politiky byla
vypracována ve Španělsku a Nizozemí vnucena.

Filip II. přenechal vládu nad poddanými v Nizozemí své nevlastní sestře Markétě Parmské
(1522-1586)*Markéta Parmská (1522-1586) správkyně Nizozemí* a zároveň jmenoval několik rádců, mezi
nimiž si uchoval největší vliv kardinál  Antoine Granvella (1517 -1586)*Granvella Antoine
(1517-1586) kardinál, rádce v Nizozemí*. Kardinál jako nejvyšší církevní představitel byl pověřen
bojem s reformací a reagoval na šířící se kalvínství jak aktivizací inkvizice, tak i povoláním
jezuitů roku 1556 do země.

Nizozemští političtí vůdci  jako admirál Hoorn*admirál Hoorn, hr. z Montmorency (1518-1567)
nizozemský státník a vojevůdce, Vilém Oranžský (1533 -1584)*Vilém I.  Oranžský (1533-1584)
vojevůdce za nizozemské revoluce, nizozemský místodržící * nebo hrabě z Egmontu (1522 -1568)*hrabě
z Egmontu (1522-1568) nizozemský státník a vojevůdce* byli rozčarováni způsobem vlády Filipa II.
Rozhodli se nespolupracovat při prosazování zákonů o kacířství, neboť se domnívali, že problémy
v náboženských záležitostech znepokojí krále nejvíce a pomohou jim při řešení dalších sporných
otázek. Nikdo z nizozemské politické elity nebyl v té době protestantem, chtěli nový prvek na
náboženské scéně  pouze využít k získání politických výsad. Nevěděli ovšem, že podle Filipova
pevného přesvědčení  nemohla být náboženská politika předmětem vyjednávání.

V reakci na panovníkovu neústupnost vydala skupina šlechticů petici vyzývající ke zrušení inkvizice
a zmírnění zákonů o kacířství a vnutila ji místodržitelce Markétě Parmské. Kalvinistické bohoslužby
pořádané od jara 1566 každou neděli i svátek pod širým nebem brzy  pojaly několik tisíc lidí
najednou. Iniciativu si několik měsíců podrželi kazatelé a jimi řízené masy, až se nové aktivity
ujala 10. srpna skupina protestantů, která začala ve Flandrech ničit náboženské obrazy. Během
měsíce byla takto “očištěna” většina kostelů ve všech provinciích. Pod tlakem událostí byla sice
vyhlášena náboženská tolerance a pozastaveny zákony o kacířství, avšak Filip začal zároveň verbovat
armádu. Rozhodl se Nizozemí vnutit svou vůli silou. Povstalci byli poraženi hned  v prvním střetu
vládními jednotkami  na jaře 1567 a bylo zřejmé, že není třeba mobilizovat 70 000 mužů, jak se
původně zamýšlelo.   Hlavní vedení  nového desetitisícového vojska redukovaného na španělské
veterány v Itálii bylo svěřeno vévodovi z Alby (1507-1582)*Alba de Toledo (1507-1582), vévoda
z Alby*. Armáda dorazila v srpnu do Bruselu  a okamžitě začala pacifikovat povstalce. Vzápětí
začalo zatýkání velkého množství osob obviněných ze spoluúčasti na vzpouře. Řada opozičních vůdců,
a mezi nimi především Vilém Oranžský, proto raději uprchla do Říše mimo dosah Alby. Roku 1568
vnikla vojska exulantů pod Vilémovým vedením do Nizozemí, aby byla opět poražena a vyhnána. Vévoda
zároveň tvrdě zakročil proti těm,  kteří se mu dostali do rukou. Španělé uvádějí 1000 popravených,
protestantské prameny zhruba osmkrát více.  Na popravišti skončili i dva  významní představitelé
admirál Hoorn a hrabě Egmont, ačkoli v době represí oba konvertovali ke katolicismu a postavili se
na stranu Markéty Parmské.  Vzápětí byl zkonfiskován majetek přibližně 9000 osob postavených mimo
zákon.  Albovu hrůzovládu je tedy vhodnější chápat jako  represivní  z pohledu celého konfliktu.
Jako příklad poslouží obléhání Haarlemu. Povstalci nabídli za určitých podmínek kapitulaci, Španělé
však trvali na kapitulaci bezpodmínečné. Boj se pak protáhl na sedm měsíců a poražení zaplatili za
svoji troufalost 1200 popravami. Holanďané se na základě této zkušenosti v podstatě rozhodli
bojovat do posledního muže.

V předjaří 1569 byl generálním stavům předložen návrh zákona předpokládajícího v Nizozemí zavedení
španělského daňového systému zvaného alcabala. Tuto soustavu představovala jednoprocentní daň
z majetku, pětiprocentní z transakcí s ním a především desetiprocentní daň z prodeje jakéhokoli
zboží. Za zhoubnou byla považována právě ona desetiprocentní složka a vyvolala tedy značné
pobouření. Alba sice souhlasil s odložením platnosti o dva roky, ale přesto  pod pohrůžkou část
daně vybral.

Aby se vyhnula pronásledování či vymáhání daní, odešla řada obyvatel do lesů, odkud drobnou
guerillovou válkou nebo také obyčejnými loupežemi znesnadňovala Španělům život. Tito lesní gézové
působící zejména v jižním Nizozemí však nemohli vývoj zásadním způsobem ovlivnit. Ze severních
provincií se rekrutovali odvážlivci, kteří se zmocnili v průběhu roku 1569 několika španělských
lodí a lodí jejich přívrženců – námořní gézové.  Svými  přepady  zneklidňovali zejména španělské
pobřežní pevnosti. Během dvou let čítala flotila několik desítek korábů, jimž královna Alžběta
poskytla  azyl v anglických přístavech.

Mezitím španělské pozice v Nizozemí rovněž upevnila  vítězná námořní bitva svaté ligy u Lepanta
(říjen 1571). Porážka Turků italsko–španělským loďstvem pod vedením Juana d´Austria
(1547-1578)*Juan ď Austria (1547-1578) vévoda*, Filipova nevlastního bratra, bývá sice v historii
přeceňována, nicméně značně posílila španělské sebevědomí.

Námořní gézové donucení opustit své základny v Doveru  po pohrůžce války Anglii  Španělskem se na
jaře 1572 rozhodli k zoufalému činu - vylodění u města Brielle na nizozemském pobřeží. Akce byla
úspěšná a zahájila zároveň novou fázi národně osvobozenecké války. Vojska Viléma Oranžského znovu
vstoupila do země a společně s francouzskými hugenoty a městským obyvatelstvem bylo v průběhu
několika měsíců dobyto Holandu, Zélandu a Geldern.

Dordrechtská dohoda z léta téhož roku mezi veliteli gézů a stavy vyjasnila jednotný postoj
severních provincií, postavila do čela osvobozeneckého hnutí Viléma Oranžského a poskytla mu
finanční pomoc. Zde je možno vystopovat počátek rozpadu země. Hugenotská podpora sice po událostech
Bartolomějské noci  odpadla, avšak již v průběhu příštího roku utrpěli Španělé další dvě velké
porážky. Vévodův syn u Alkmaaru a španělská flotila v Zuiderském moři. Problematickým se stalo pro
vévodova vojska výše zmíněné dobytí Haarlemu provázené masakry.

Ke španělskému dvoru docházelo na Albovu vládu stále více stížností. Důvěryhodné zdroje popisovaly
vévodovu hrabivost, zkorumpovanost a bezcitnost. V podstatě dospěly k názoru, že poslední odhodlané
povstání Nizozemců způsobil vévoda sám. Španělský dvůr zvažoval, zda se spokojí pouze s jeho
odvoláním, či jej podrobí hanbě vyšetřovací komise.

Roky 1573 a 1574 se staly roky nezdarů a samo vydržování flanderské armády si vyžádalo jen
v sedmdesátém čtvrtém  3,7 milionu zlatých zatímco ještě v roce 1571 pouhých 119 000 zlatých. V
létě a na podzim  1576 se vzbouřily  španělské oddíly,  z nichž některým byl již šest let zadržován
žold, aby v listopadu vydrancovaly hospodářskou metropoli Evropy Antverpy. Při plenění bylo zničeno
kolem jednoho tisíce domů a zabito 8000 tisíc obyvatel. Událost vstoupila do evropských dějin jako
nové “Sacco di Roma” nebo “španělská furie” a vedla k nečekanému prohloubení spolupráce
představitelů obou částí země. V listopadu 1576 byla uzavřena tzv. gentská pacifikace
předpokládající společný boj severu a jihu až do úplného vyhnání Španělů ze země. Obsahovala řadu
dalších důležitých ustanovení pro charakter revoluce – zejména předání náboženských záležitostí do
rukou generálních stavů, všeobecnou amnestii, restituci konfiskovaného majetku atd. Můžeme ji
hodnotit jako poslední vážný pokus o zachování jednoty země.

V této pro Španělsko obtížné situaci se ujal vlády nový místodržící Don Juan d´Austria a počátkem
roku 1577 podepsal věčný edikt, opírající se sice v řadě ustanovení o články gentské pacifikace,
ale spíše mu šlo o získání času. Již v červenci porušil mír a zahájil boj se silami generálních
stavů. Dokázal sice, že je vynikající voják, zvítězil nad převahou vojsk Viléma Oranžského u
Gembloux, avšak záhy po vítězství zemřel. Jeho nástupce Alexandr Farnese*Farnese Alexandr
(1545-1592) kníže Parmský, místodržící ve vzbouřeném Nizozemí* sice nedosahoval jeho vojenských
kvalit, ale projevil se jako schopný diplomat. Obratně využil prohlubujících se rozporů mezi
katolickým jihem a protestantským severem. Netolerance radikálních protestantů zejména z Holandu a
Zélandu již delší dobu vyvolávala obavy katolického jihu, který se nakonec odvrátil od Viléma
Oranžského jako vůdce revoluce, ačkoli ten usiloval především o politické řešení konfliktu. Farnese
snadno přiměl jižní provincie Henegavsko, Artois a část Flander k podepsání tzv. Arraské unie z 6.
ledna 1579. Pod podmínkou potvrzení stavovských svobod a ústavy bylo v zemi zachováno katolické
náboženství a Filip II. panovníkem.  Bylo tak dosaženo částečné konzervace španělského panství.

Do tří týdnů reagoval sever vyhlášením Utrechtské unie, k níž se brzy  připojila i všechna významná
města jihu a váhající Vilém Oranžský, jehož předním politickým cílem zůstalo zajištění jednoty
Nizozemí. Bezmocně nyní přihlížel procesu definitivního rozdělení. Proces ve svých důsledcích
znamenal pro sever formování novodobého nizozemského národa v češtině označovaného Holanďané,
zatímco na jihu bylo vlivem tohoto politického i náboženského  rozdělení vytvořeno národnostně
smíšené území s francouzsky mluvícími Valony a zbytkem germánských Vlámů, etnicky i jazykově
prakticky identických  s Holanďany (od Bruselu na sever). Zásadní odlišnosti proto spíše nalézáme
v kulturně náboženské oblasti. Sever se stal přísně kalvinistickým a přijímal nastupující kulturní
proudy v modifikované, pro něj přijatelné podobě, katolický jih se nebránil okázalé a
nádherymilovné podobě, populární ve Španělsku či později Rakousku apod. (nejzřetelněji je snad
tento rozdíl vyjádřen v přijetí baroka).

Španělé, které pacifikace části území posílila, pokračovali v náporu na sever a Filip II. učinil z
Viléma psance vypsáním odměny na jeho hlavu. Odpovědí generálních stavů  v Haagu byla detronizace
Filipa II.  a  Prohlášení nezávislosti svobodného Nizozemí (26. 7.) roku 1581, v němž se objevuje
myšlenka o oprávněnosti boje proti panovníkovi – tyranovi. Další boje, do kterých na čas zasáhla i
Francie, sledujíc tu vlastní mocenské zájmy, se vyvíjely do 1585 v neprospěch revoluce (rukou
fanatika, pravděpodobně podpořeného Španěly zemřel roku 1584 i sám Vilém Oranžský)  a teprve poté
za podpory Anglie přešly do specifické  poziční války.  Alžbětiny intervence tak jen uspíšily
neodvratný konflikt se Španělskem.

Kapitola 6.



Náboženské války ve Francii (1562-1598)




Francie prodělala v druhé polovině 16. století řadu vnitropolitických krizí, které měly podobu
občanských válek. Tyto se pak nesly ve znamení  náboženského zápasu mezi katolíky a hugenoty –
přívrženci radikálního protestantismu.

Kalvínovo učení se v zemi rozšířilo zejména na jihu  mezi početnou drobnou nemajetnou šlechtou a
podnikavým obyvatelstvem provinciálních měst.Venkovské obyvatelstvo se jim však většinou přesvědčit
nepodařilo a vesnice zůstala spíše pod vlivem katolické církve. Hugenotská menšina tvořila asi
desetinu veškerého francouzského obyvatelstva, mezi šlechtici a měšťany bychom však zjistili mnohem
vyšší procento.  Zvláště závažnou okolnost představovalo přijetí tohoto učení vedlejší linií
královského rodu Bourbonů, kteří získali nevelké, avšak významné království na pomezí Francie a
Španělska.Také princ z královské krve Ludvík de Condé*Condé de, Ludvík (1530-1560) vévoda z rodu
Bourbonů, hugenot* a admirál Gaspard de Coligny (1519-1572)*Coligny de, Gaspard (1519-1572) franc.
generál, předák hugenotů* dávali najevo nechuť magnátů podřídit se královské moci.

Obdobně své ambice demonstroval mocný vévodský francouzsko-lotrinský rod Guisů taktéž spřízněný
s panovníkem, tentokráte z militantně katolických pozic. Jako spojenec se nabízela propapežská
skupina, jejímž jádrem byl nově založený řád Tovaryšstva Ježíšova.

Uprostřed těchto nábožensko-zájmových skupin se nacházel panovník  opřený o tradiční, galikánskou,
na Římu již od 15. století  do značné míry nezávislou církev.

Smrtí Jindřicha II. (1547-1559) roku 1559  byla panovnická autorita  ve Francii na dlouho oslabena.
Jeho synové byli vážně nemocní nebo nezletilí a ke slovu se tedy přihlásila současně královna-matka
Kateřina Medicejská (1519-1589)*Kateřina Medicejská (1519-1589) francouzská královna*, Bourboni i
Guisové. První signály nestability naznačovaly události jako nezdařený atentát skupiny hugenotů
proti rodu Guisů, či úmrtí mladého krále.

Na počátku roku 1562 procházel se svými oddíly severní Francií vévoda František de Guise*Guise de,
František (1519-1563) vévoda, předák katolíků*. Zastavil se v městečku Vassy, a přestože věděl o
probíhajících disputacích mezi katolíky a kalvíny, dal hugenoty, které zastihl v místní stodole při
bohoslužbě pobít. Tento masakr se stal startérem třiceti let trvajících náboženských válek.
Hugenoti zahájili odvetné vojenské operace, které vyústily v bitvu u Dreux,  byli v  ní však na
hlavu poraženi. Stáhli se do opevněných měst, na která zase nestačily síly protivníka. Celá
šedesátá léta jsou vyplněna boji a jednáními, kdy na obou stranách vystoupilo do popředí několik
mladých bojovníků, kteří se během následujícího desetiletí stali ústředními postavami celého
dramatu. Shodou okolností se všichni jmenovali Jindřichové. V čele militantní katolické ligy stanul
Jindřich de Guise*Guise de, Jindřich (1550-1588) vévoda, předák katolíků*, a hugenotské zájmy
Jindřich Bourbonský, zatímco královskou moc  reprezentoval pozdější Jindřich III. (
1574-1589)*Jindřich III. (1574-1589) francouzský král*.

Protestantský admirál Coligny projevil v průběhu bojů  vynikající strategické schopnosti,
představoval  pro hugenoty největší autoritu a myslela-li Kateřina Medicejská své usmíření
s kalvíny zpočátku upřímně, nebylo jiné cesty, než mu udělit místo v královské radě. Coligny však
jako obratný politik získal vliv na mladého krále, s čímž se nemínili smířit radikální katolíci.
Kateřina se proto rozhodla zmírnit narůstající rozpory  přípravou sňatku   své dcery Markéty
s navarským dědicem Jindřichem Bourbonským, o němž věděla, že není náboženským fanatikem. Sňatek
byl stanoven na srpen 1572.

Úspěch námořních gézů přiměl ve Francii hugenoty a jejich předáka admirála Colignyho,  aby se
snažil na pomoc Nizozemcům vybudovat a v život uvést anglo-francouzsko-nizozemskou koalici proti
Španělům. Vyhlídkou na připojení přinejmenším části Nizozemí pro Francii získal Coligny souhlas
mladistvého krále Karla IX. (1560-1574)*Karel IX. (1560-1574) francouzský král*. Proti plánu
Colignyho  se stavěla královna-matka Kateřina Medicejská, protože  rušil její politiku rovnováhy se
Španělskem, Anglií a Říší. Vojenské vystoupení proti Albovi (Španělsku) pokládala za ohrožení
Francie. Tuto situaci způsoboval převládající vliv Colignyho na mladého krále a proto se rozhodla,
že jej odstraní násilím.

Jindřich Navarrský  a Markéta byli oddáni 18. srpna. Coligny se ještě v průběhu oslav chystal odjet
k armádě, když jej brzy ráno zranila střela z arkebuzy. Pokus o atentát se tedy nepodařil a
Kateřina si mohla být jista, že odveta hugenotů bude namířena proti ní a Guisům. Pokusila se proto
získat krále povídačkou o chystaném státním převratu. Získala tím králův souhlas  k zavraždění
Colignyho a jeho nejbližších. Podcenila však fanatismus Guisů a nenávist pařížského obyvatelstva.
Zdá se, že v poslední chvíli chtěla od plánu couvnout, ale bylo již pozdě. S Colignym bylo o tzv.
Bartolomějské noci na 24. srpna 1572 zabito asi 3000 hugenotů a v dalších dnech se k nim přidaly
oběti z provincií.

Masakr byl, jak se brzy ukázalo, velkou chybou. Nejenže nebyla zlikvidována celá hugenotská špička,
ale naopak se obětí stalo mnoho rodin, které s věcí neměly nic společného, avšak byly bohaté. Papež
Řehoř XIII. *Rehoř XIII. (1502-1585) papež od 1572 (vl. jménem Hugon Buoncompagni)* přijal zprávu
s potěšením a nechal na počest této “velké události” razit pamětní minci.

Výsledkem bartolomějské noci byl dokonce pravý opak toho, co zamýšleli její organizátoři. Špička
hugenotské šlechty byla sice vybita, o to tvrdošíjněji se nyní na odpor postavila jihofrancouzská
protestantská města, která prakticky tvořila stát ve státě.

Karel IX. nemínil vzniklé situaci trpně přihlížet, avšak než stačil cokoli podniknout, nečekaně
zemřel. Nyní byla řada na mladším bratrovi, jenž v podstatě uprchl z polského trůnu a nastoupil na
francouzský jako Jindřich III.

Považoval další boj s hugenoty nyní již vedenými Jindřichem Navarským za marný a byl nakloněn
politice tolerance. Počínající rozklad státu a oslabení ústřední královské moci však vedlo
k polarizaci na opačném křídle. Guisové zorganizovali militantní šlechticko-městský svaz Katolickou
ligu (1574) a začali další náboženskou válku. Ta se s přestávkami táhla do poloviny osmdesátých
let. Nový impuls získala po smrti posledního králova bratra. Představa, že by po bezdětném
Jindřichovi III. měl na francouzský trůn nastoupit hugenotský “Navarra”, mobilizovala všechny
katolické síly včetně sousedního Španělska.

Střet se změnil ve válku “tří Jindřichů”. Jako první sáhl k úkladné vraždě coby prostředku
k odstranění protivníka Jindřich III. Svolal na zámek v Blois zasedání generálních stavů a
Jindřicha de Guise, muže, jenž ovládl Paříž i Katolickou ligu, dal odstranit násilím. Vzápětí se
spojil Jindřichem Navarským. Tento akt vyhodnotila katolická strana jako definitivní zradu,
odpověděla povstáním a vyslala fanatického vraha, pod jehož rukou král v srpnu 1589 dokonal.
Jindřich Navarský *Jindřich IV. Bourbonský (Navarský) (1589-1610) francouzský král*z rodu Bourbonů
mohl jako nejbližší příbuzný zcela legitimně nastoupit na trůn. K tomu však bylo třeba dobýt Paříž
dosud oddanou věci Katolické ligy.

Jindřich Navarský byl ve své době, kdy náboženskou toleranci vnímali jako slabost, výjimečným
politikem. Nebyl náboženským fanatikem a projevil ochotu přestoupit ke katolicismu. Následovala
korunovace a téhož roku (1594) jej přijala i Paříž. Odpor uvnitř země slábl po Jindřichově konverzi
velice rychle a také se Španělskem se podařilo roku 1598 potvrdit mírové podmínky
z Cateau-Cambrésis před čtyřmi desetiletími.

Vzápětí po ukončení válek Jindřich, respektive šťastně vybraní rádcové, dokázali rychle rozpoznat,
co je třeba k obnově země. Jako první přišli na řadu Jindřichovi spolubojovníci hugenoti. Jejich
požadavky uspokojil  Ediktem nantským z roku 1598. Od nynějška měli  s katolíky stejná práva.
S výjimkou Paříže směli legálně provádět své bohoslužby a  rovnoprávně s katolíky jim byl umožněn i
výkon úřední moci. Měli však světit nadále katolické svátky a platit desátky vrchnosti. Hugenotům
stát povolil nadále více než sto míst, kde mohli udržovat své ozbrojené síly ze státní pokladny.
Stát platil i jejich duchovní.

Země a její finance se ovšem nacházely ve velmi žalostném stavu. Zcela prázdná státní pokladna
byla  zatížena astronomickou dlužnou částkou 300 milionů livrů, přičemž v roce Jindřichova nástupu
se očekávaly příjmy pouhých 5 milionů. Paradoxně byly sníženy státní daně, aby napomáhaly zotavení
venkova. Specifickým zdrojem zisků se stalo ustanovení o odkazu úřadů jako dědictví, jestliže
z něho bude odváděn každoroční poplatek. Svůj význam mělo i prosazování zásady o převaze vývozu nad
dovozem. Je to též doba vzniku prvních manufaktur na luxusní zboží na francouzském území.

Přes mírovou smlouvu z roku 1598 zůstávalo v tomto krátkém období rychle se obnovující francouzské
stability nepřítelem číslo jedna Španělsko, respektive habsburská dynastie.

Jindřich se odhodlal znovu otevřeně zaútočit na habsburské sevření ve chvíli, kdy v Říši vypukl
roku 1609 známý spor o severoporýnská knížectví Kleve a Jülich. Uprostřed válečných příprav jej
však 14. května 1610 dostihla dýka fanatického mnicha Ravaillaca.

Královražda měla dalekosáhlé politické následky. Nezletilý Ludvík XIII. (1610-1643)*Ludvík XIII.
(1610-1643) francouzský král* se ocitl ve vleku své matky-regentky z rodu Medici, jíž však chyběl
politický rozhled. Francie se proto na další desetiletí octla v zajetí španělské a papežské
politiky, provázené vnitřními rozbroji a zmatky. Jestli si byl mladý Ludvík XIII. něco schopen
uvědomit, pak nepochybně fakt, že vnitřní rozbroje oslabují francouzské zájmy a hledal nového
schopného rádce. Našel jej beze zbytku v osobě kardinála Armanda Jean du Plessis Richelieue
(1585-1642)*Richelieu, Jean Armand du Plessis (1585-1642), kardinál, první ministr Ludvíka XIII.*,
jenž následně vtiskl svou nenapodobitelnou pečeť vnitřní i zahraniční politice Francie první
poloviny 17. století.
























Kapitola 7.



Anglie (a Skotsko)



Anglie za vlády prvních Tudorovců a anglikánská reformace Jindřicha VIII.

Ani anglickému království se v první polovině 16. století nevyhnuly náboženské spory. V této zemi
však nebyly vnímány jako odboj proti Římu a katolické církvi, přestože i zde její bohatství a
kněžské prohřešky  vyvolávaly nepřátelské nálady. Podnět k rozluce s papežskou kurií zavdaly
problémy  spíše politického a  dynastického charakteru.

V zemi panovala od roku 1485 dynastie Tudorovců, ztělesňovaná v počátečním období osobností
Jindřicha VII. (1485-1509)*Jindřich VII. (1485-1509) anglický král*. Jeho vláda je pro Anglii
obdobím stabilizace a obnovy. Jelikož se stará aristokracie vybila ve víru války růží, umožnil ke
dvoru a úřadům přístup drobné šlechtě z venkova – gentry. Vznikla tak vrstva nové aristokracie
odlišující se nejen svou oddaností a pocitem zavázanosti vůči panovníkovi, ale také tím, že se
nespokojovala s pouhým hromaděním bohatství a získané prostředky obratem  investovala do dalšího
podnikání.   Panovník sice posiloval samosprávné složky, upevnil však také svoji moc zřízením
Hvězdné komory - zvláštní instituce soudního charakteru, zcela nezávislé na ostatních orgánech
jurisdikce (označení se jí dostalo podle stropní výzdoby místnosti, kde se zasedání konala). Tento
orgán měl v průběhu 16. století vynést  v Anglii řadu politicky motivovaných rozsudků  a byl zrušen
teprve za Anglické revoluce.

Roku 1509 nastoupil po  svém otci  na trůn Jindřich VIII. (1509-1547)*Jindřich VIII. (1509-1547)
anglický král*, vladař obdařený snad všemi pozitivními i negativními vlastnostmi renesančního
panovníka. V době, kdy v římsko-německé říši vypukla náboženská revoluce, vystoupil jako první
s veřejnou obranou katolicismu a za své protireformační traktáty obdržel dokonce od papeže (1521)
titul Defensor Fidei (obránce víry).

Jindřich sice proslul záhy jako svérázný sňatkový dobrodruh, avšak s Kateřinou Aragonskou jej
oženili ze státních důvodů ještě jako mladíka. Byl to čistě politický svazek, jehož ziskem se mělo
stát španělské přátelství, pro Anglii coby druhořadou mocnost bezpochyby významné.  Zájmy koruny se
však pod vlivem událostí dvacátých let na kontinentě změnily. Španělský král a římsko–německý císař
v jedné osobě Karel V. se totiž  bitvou u Pavie (1525), po drtivé porážce Francouzů, stal pánem
Evropy a ovládal i papeže. Hrozivý vzrůst moci habsburské dynastie byl očividný, rovnováha sil
porušena a původní cíl - spojenectví se španělským trůnem proti Františku I. se stal nyní více než
tíživým  poutem.

Jediným žijícím potomkem královského páru zůstávala pozdější panovnice Marie a Jindřich mající na
zřeteli především práva dynastie po meči, začal cílevědomě usilovat o rozvod. Ostrý odpor, na který
narazil u papeže, jej vedl nejprve ke svolání parlamentu roku 1529 a když papež nesouhlasil se
samovolným rozvodem (1533) a  novým sňatkem s dvorní dámou Annou Boleynovou*Boleynová Anna
(1507-1536) 2. Manželka Jindřicha VIII., anglického krále*, podnikl řadu klíčových kroků, které
vyvrcholily roku 1534. Prohlásil se hlavou nezávislé anglikánské národní církve, přičemž tento
rozchod s Římem legalizoval parlament

v zákoně o supremaci (svrchovanosti) v listopadu téhož roku. Anglikánská reformace nepřinesla žádné
podstatné změny v oblasti filozofické, či dogmatické. Panovník se však rázně obrátil proti
církevnímu  bohatství. V letech 1535-1539 došlo zejména na radu kancléře Thomase Cromwella
*Cromwell Thomas (asi 1485-1540) kancléř Jindřicha VIII.* k sekularizaci církevního a klášterního
majetku (za čtyři roky zrušeno 563 klášterů, vyhnáno 9000 mnichů a jeptišek). Značně se přitom
obohatila nová šlechta, aby se svému panovníkovi cítila ještě více zavázána.

Náboženské záležitosti byly podřízeny  politickým. Rozhodující nebyla  otázka pravověrnosti nebo
kacířství jako v kontinentální Evropě, nýbrž otázka královské svrchovanosti a loajality řešené
přísahou. Odmítnutí řešil zákon o velezradě.

Opozice proti reformě byla brutálně potlačena mimo jiné za pomoci Hvězdné komory a výše zmíněného
zákona. Nejznámější velezrádný proces s kancléřem Thomasem Morem (1478‑1535)*More Thomas
(1478-1535) angl. humanista a kancléř Jindřicha  VIII.* skončil roku 1535 rovněž na popravišti.

Následnické, politické i osobní záměry a nároky přivedly Jindřicha celkem do šesti manželství.
(Sňatkový maratón zahájily již vzpomenuté svazky s Kateřinou Španělskou  a vlastní dvorní dámou.
Zatímco Annu  Boleynovou nechal popravit tři roky po svatbě, její nástupkyně Jana Seymourová
zemřela v zápětí po porodu. Hans Holbein*Holbein Hans ml. (1497-1543) něm. renes. malíř*, králův
dvorní malíř, je slavný především jako představitel renesančního realismu. V případě čtvrté ženy
Anny Klévské přezdívané “vlámská kobyla” byl však jeho štětec, který vyvolal vzplanutí
Jindřichových vášní, asi značně velkorysý. Vladař se s ní rozvedl krátce po sňatku pro nedostatek
půvabu, aby svého služebníka vzápětí málem obvinil z velezrady. Pátou choť v pořadí Kateřinu
Howardovou potkal za podezření z nevěry osud Anny Boleynové. Až šestá manželka Kateřina Parová
svého muže přežila.)

Po sedmiletém intermezzu vlády nezletilého Eduarda VI. (1547-1553)*Eduard VI. (1547-1553) anglický
král* nastoupila na trůn  dcera  Jindřicha VIII. a jeho první choti Kateřiny Aragonské – Marie
(1553-1558)*Marie Tudorovna (1553-1558) anglická královna*, jež byla rozhodnuta přivést zemi zpět
ke katolicismu. Množství hranic, které během její krátké vlády vzplálo s “kacíři”(uvádí se asi
300), přispělo posléze k obohacení jména o nelichotivý přívlastek Krvavá.



Alžbětinská Anglie a Skotsko

Dceři z Jindřichova druhého manželství, pozdější Alžbětě I. (1558-1603),*Alžběta I. (1558-1603)
anglická královna* se období katolické vlády podařilo přežít, a co víc, zůstávala jedinou legitimní
uchazečkou o trůn. Během Mariina panování se k této princezně stále více upínaly naděje Angličanů,
aby se roku 1558 naplnily. Nebylo pochyb o tom, jaká bude politika nové královny, neboť podle
katolického kanonického práva nenastoupila do úřadu právoplatně a dokud tuto věc neupravil
parlament, i podle anglických zákonů.

Alžběta I. udělila anglikánské církvi opět řadu výsad. V devětatřiceti  Článcích  víry sepsaných
roku 1563, které nově vymezily a potvrdily víru anglikánů, je více patrný vliv  kalvinismu, zároveň
však formulovaly  odlišnosti od luteránství  a kalvinismu – obou hlavních proudů reformace.
Artikuly dogmatu připouštěly pouze dvě svátosti – přijímání a křest. Zůstala nicméně zachována
katolická hierarchie i liturgie. Ta však zcela opustila latinu a zavedla jako bohoslužebný jazyk
pouze a definitivně angličtinu. Zrušena byla taktéž povinnost celibátu pro kněží. Reformovaná
anglikánská církev přesto dále narážela na odpor katolíků i domácích kalvinistů (puritánů), jimž se
nezdál anglikánský kompromis dostatečný a chtěli provést od “papeženeckého” katolicismu důslednou
očistu.

Anglie představovala v druhé polovině 16. století nejmocnější protestantský stát v Evropě a pomoc u
ní tedy hledali všichni vzbouřenci proti katolickým panovníkům. Když Alžběta přebírala vládu nad
zemí, byla tradičním soupeřem království stále ještě Francie, avšak tato situace se měla pomalu,
ale nezadržitelně změnit, aby se nepřítelem číslo jedna stalo Španělsko – země s níž dosud
neexistovaly zásadnější spory. Rozhodující střet vznikl jako výslednice složitě strukturovaného
souboru politických, náboženských i hospodářských příčin: Filip II. uplatňoval na tudorovský trůn
dědická práva posilovaná zneuznaným postavením Alžběty v katolickém světě, Angličané intervenovali
ve vzbouřeném Nizozemí, zatímco španělský vyslanec v Londýně poskytoval na oplátku  pomoc zdejším
katolíkům.

Další ohnisko sporů se poznenáhlu vytvářelo v zámoří. Sféry vlivu vymezené kdysi pyrenejskými
koloniálními mocnostmi  v Tordesillasu byly ve druhé polovině 16. století stále častěji narušovány
obchodními flotilami Angličanů a jelikož Španělé odpovídali útokem, reakcí byla v podstatě
nevypovězená válka, v níž sehráli významnou roli piráti, těšící se neoficiální přízni koruny.
K nejproslulejším patřili námořní kapitáni John Hawkins*Hawkins John (1532-1595) angl. pirát* nebo
Francis Drake*Drake Francis sir (1540-1596) angl. mořeplavec a pirát*, přezdívaný Španěly pro své
obávané útoky El Draque (drak).  Rozbuškou  k otevřenému  konfliktu trvajícímu až do roku 1604 se
stal nakonec případ skotské katolické královny.

Skotsku vládla Marie Stuartovna (1542-1567)*Marie Stuartovna (1542-1587) skotská královna*, po dobu
nezletilosti a nepřítomnosti zastupovaná regentkou Marií de Guise. Stuartovna opustila roku 1558
zemi, aby se stala manželkou francouzského krále Františka II., avšak jeho předčasná smrt ji
donutila k návratu do vlasti. Většina skotské šlechty mezitím přestoupila pod vlivem kazatelského
působení  Johna Knoxe (1505-1572)*Knox John (1505-1572) skotský protestantský kazatel a
reformátor*  ke kalvinismu. Opakovaný konflikt s aristokracií, jejíž moc se pokusila potlačit, ji
nakonec donutil roku 1568 k předání vlády dvouletému synu Jakubovi a útěku do Anglie. Katolický
svět připisoval Marii nadějné vyhlídky na anglickou korunu a za podpory španělského vyslance nebylo
daleko ke konkrétním pokusům o podpůrná povstání  a spiknutí katolické anglické šlechty. Všechny
tyto akce byly snadno zlikvidovány. Španělsko Filipa II. si nebylo jisto, zda by výslednici nakonec
nepředstavovalo posílení francouzského vlivu, a nebylo proto ve své podpoře důsledné. Nemínilo však
trpět podporu neposlušnosti svých nizozemských  poddaných a tady najdeme skutečné příčiny prudkého
zhoršení vztahů mezi oběma zeměmi. Nakonec, v únoru 1587, postavili před soud Marii Stuartovnu a
zanedlouho ji popravili. Stačila ještě zbavit svého syna nároku na anglickou korunu, přenesla toto
právo na španělského Filipa II. a zapřísáhla ho, aby provedl invazi do Anglie.

Poprava katolické královny bastardskou kacířkou pochopitelně nahrávala do  Filipových karet.
Unáhleně byla tedy vystrojena trestná flotila, pokřtěná papežem na Nepřemožitelnou armádu a
připravena dvanáctimetrová korouhev se znakem Španělska a nápisem “Povstaň, Bože, a obhaj svou
věc”. Roku 1588 vyplulo ze španělských přístavů 130 lodí s  10 000 námořníky, 20 000 vojáky na
palubách  a dalších patnáct tisíc žoldnéřů  se mělo přidat cestou -  síla, která mohla dát
Angličanům jistě pořádně za vyučenou. Na anglické straně bylo nasazeno do nadcházejících bojů
přibližně dvě stě mnohem menších, avšak obratnějších lodí s 16 000 muži posádky,  vybavených
modernějším, účinnějším dělostřelectvem.  Bitevní vřava se odehrávala na počátku srpna podél kanálu
La Manche a Španělsko v ní utrpělo drtivou porážku. Co nezničili Angličané, dokonaly bouře a
pobřežní útesy. Trosky flotily raději obepluly Britské ostrovy a vrátily se do mateřských přístavů.

Tak skončila první bitva o Anglii častokrát parafrázovaná v kritickém roce 1940. Samotná událost a
její výsledek se staly významným mezníkem v dějinách země i mezinárodním kontextu. Španělská
hegemonie byla zlomena a  zároveň v Evropě vznikla skutečná   protestantská velmoc,  jež si
porážkou mocného soupeře vytvořila  předpoklady pro svou budoucí britskou   koloniální říši. Roku
1604 Jakub I. Stuart *Jakub I. Stuart (1603-1625) anglický král* uzavřel se Španěly mír a teprve
ostrá polarizace politické scény v Evropě na počátku třicetileté války zařadila Anglii jednoznačně
do protihabsburského tábora.

Období alžbětinské Anglie představovalo též výrazný demografický, ekonomický, a v relativně
svobodomyslném ovzduší  i kulturní rozkvět. Značný rozvoj zaznamenalo soukenictví, vzrostla těžba
černého uhlí, i železa. Vznikla řada  společností obchodujících se zámořím (viz. kapitola Velké
geografické objevy a první vlna koloniální expanze) a na anglickém venkově pokračoval proces
ohrazování, tj. likvidace obdělané půdy ve prospěch ohrazených pastvin pro výnosné ovce. Klíčovou
roli v kulturní oblasti sehrálo jednoznačně divadlo a do historie žánru se zapsaly hry tak
významných dramatiků, jako byli Christopher Marlowe (1564-1593)*Marlowe Christopher (1564-1593)
anglický dramatik* nebo geniální William Shakespeare (1564-1616)*Shakespeare William (1564-1616)
anglický dramatik*, působící ve slavném londýnském divadle Globe.







Kapitola 8.



Polsko, Rusko a osmanská říše



Cesta k polskému “šlechtickému ráji”

Polská šlechta si vydobyla již v raném středověku silnou pozici a účinně vzdorovala pokusům o
vytvoření silné královské vlády. V některých obdobích ústřední panovnická moc prakticky
neexistovala. Jen vnější nebezpečí, zejména útoky výbojného řádu německých rytířů, nutily polskou
šlechtu čas od času ke spojení branných sil. V dobách míru se však polský stát téměř rozložil
v domény velkých magnátů. Ve 13. století, kdy v sousedství probíhala konsolidace, tento  proces
vrcholil. Alespoň formálně se podařilo sjednotit polský stát teprve Vladislavu Lokýtkovi
(1306-1333)*Vladislav Lokýtek (1306-1333) polský král* a jeho synovi Kazimíru Velikému
(1333-1370)*Kazimír Veliký (1333-1370) polský král*.

Vytvoření polsko-litevské personální unie pod vládou Jagellonců sice posílilo mezinárodní prestiž
polského státu a porážky křižáků trvale odstranily nebezpečí hrozící ze severu, ale o vnitřní
upevnění státu se nová dynastie snažila marně.

Polská šlechta sílila hospodářsky, budovala rozsáhlé velkostatky a když počala ve druhé polovině
15. století  vzrůstat v západoevropských zemích poptávka po obilí, využila výhodné lodní dopravy a
ve velkém rozsahu vyvážela ze svých velkostatků obilí na západoevropské trhy. Tato šlechta
zatlačovala do pozadí nejen měšťanstvo a drobnou šlechtu, ale vytvořila i pevnou hráz  proti všem
pokusům panovníka o posílení ústřední moci. Rozhodující moc ve státě přešla do rukou vysoké
aristokracie a polští králové se stali jen bezmocnými figurkami.

Šlechta si pojistila řadou královských privilegií  nezcizitelnost dědičných statků, osobní
nedotknutelnost, řadu hospodářských výsad  a zemské sněmy ovládané šlechtou rozhodovaly o osudech
státu a obyvatelstva. Dávaly zemi zákony, určovaly způsob a výši vybírání daní, rozhodovaly o míru
a válce apod.

Roku 1454 donutila šlechta panovníka  potvrdit tyto výsady tzv. něšavské privilegium  a zpečetit
tak šlechtický charakter polského státu. Roku 1505 prosadila zákon zvaný Nihil novi, tedy “nic
nového”, který polským králům natrvalo svazoval ruce, neboť jim znemožňoval měnit dosavadní ústavu
bez souhlasu šlechtického sněmu. Značnou váhu měly v politickém životě oblastní sněmíky zde zvané
sejmíky, které nejen rozhodovaly o místních záležitostech, ale volily také zástupce na zasedání
zemských sněmů  a sestavovaly politické instrukce pro tyto delegáty.  Po vymření domácí dynastie
(1572) se v Polsku  plně prosadila zásada volitelnosti panovníka, takže každý zájemce o trůn se
musel ucházet o přízeň mocné šlechty  a vykupovat  zvolení dalšími ústupky v politické nebo
hospodářské sféře. O této panovnické bezmoci vypovídají výmluvně tzv. ”Jindřichovy artikuly”, na
které musel přísahat před přijetím na trůn francouzský princ Jindřich z Valois (brzy z Polska
raději utekl a dlouho se neobjevovala další vhodná oběť). Rozhodování panovníků přísně kontrolovala
stálá rada a bez souhlasu šlechty neprošel ani jediný královský výnos. Královo odmítnutí splnit
jakýkoli svůj závazek zbavovalo urozené poddané poslušnosti. Na sněmu mohla být navíc přijímána
rozhodnutí jen při jednomyslnosti, jediný hlas poslance tedy zabránil rozhodnutí všech. Tzv.
princip “liberum veto”. V žádné evropské zemi neměla šlechta tak rozsáhlé pravomoci a výsady jako
v Polsku.

Tato zásada jednomyslnosti zpočátku sehrála vcelku pozitivní roli. Umožňovala menšině bránit
přijetí zákonů, jež by ji poškozovaly,  a v praxi měla jen odkladný účinek. Sněm jednal tak dlouho,
až menšina uznala potřebu podřídit se celostátním zájmům  a vzdala se dalších námitek.   Později
však převážily negativní stránky principu jednomyslnosti.   Jednotlivci stále častěji zneužívali
své pravomoci  a tvrdošíjným odporem bránili přijetí usnesení ze zcela malicherných důvodů a
brzdili zákonodárnou činnost sněmů. Polský extrém sice neměl v Evropě obdoby, ale jistě lákal
alespoň část šlechty některých zemí k napodobení, a také  mnohý příslušník české aristokracie
záviděl pánům za humny jejich rozsáhlé svobody.



Zahraniční politika polského státu

Polská diplomacie prodělala v průběhu 16. století několik zásadních změn. První z nich se týkala
proměny vztahu se sousedem na severu – křižáckým řádem. Ani po toruňském míru si Polsko nemohlo být
jisto jeho poslušností. Křižáci se plnění závazků snažili vyhnout a taktéž i složení lenního slibu
polským králům jako svým suverénům. Tradičně přitom spoléhali na pomoc císaře. Polskou zahraniční
politiku  proto příjemně překvapilo, když velmistr řádu Albrecht Hohenzollernský  přijal
luteránství (1525) a prohlásil se světským knížetem. Bylo zřejmé, že od nynějška nemohl počítat
ani  s pomocí císaře ani papeže a musel se ke svému sousedovi chovat vlídněji. Složil nyní jako
pruský kníže hold  polskému králi, aby na oplátku napříště zasedl na čestném místě v polském sejmu.
Jedna kapitola polských dějin se uzavřela, nepočítáme-li však budoucí zrod Pruska, nepřítele ještě
nebezpečnějšího.

Za panování Zikmunda II. Augusta (1548-1572)*Zikmund II. August (1548-1572) polský král* vypukl
rozsáhlý a vyčerpávající konflikt s Moskevskou Rusí nazvaný podle sporného území livonská válka
(1558-1582). Tamní řád mečových rytířů také přijal svrchovanost Polské koruny a přeměnil se na
světské knížectví.  S tím se nesmířil Ivan IV. Hrozný, usilující zároveň cílevědomě  o přístup
k moři. Nástupci na trůně sedmihradskému Štěpánu Báthorymu (1576-1586)*Štěpán Báthory (1576-1586)
polský král*, jehož vláda je v polských dějinách ostatně považovaná za jednu z nejúspěšnějších, se
sice větší část Livonska podařilo uhájit, výhledově však musel počítat v tomto prostoru se střety,
a to zejména se Švédskem. Snaha zabezpečit si do budoucna hranice vedla Polsko ke smlouvám se
značnými historickými důsledky. Jedna z nich přivedla na polský  trůn švédské Vasovce, jiná
souhlasila s dědickým přesunem knížectví pruského po vymření zdejší linie na braniborskou.

Prioritu v polské zahraniční politice v této době představovala východní hranice. Důsledkem se
proto stalo konečné uspořádání vztahů mezi Polskem a Litvou. Litevci si uvědomovali, že rozsáhlou
hranici proti Moskvě sami neubrání a byli nyní nakloněni užšímu spojenectví. Proto byla dosavadní
personální unie přeměněna roku 1569 v Lublině na unii reálnou -Lublinská unie. Polská převaha se
projevila v připojení částí dosud pod litevskou svrchovaností – Volyň, Podlesí a Kyjevsko (v
podstatě na území dnešní Ukrajiny). Zbytek si však zachoval samosprávu. Jednotný stát měl nyní
v čele volitelného panovníka, jednotnou  minci a společný sněm rozhodující o jedné zahraniční
politice. Svolávání delegátů do Varšavy učinilo z tohoto dosud malého města  od konce 16. století
(1590)  novou metropoli. Rzeczpospolita Polska (název vznikl překladem latinského res publica) se
v této době vžila jako běžně užívané  označení. Početnost vládnoucího aristokratického stavu byla
tak neobvyklá, asi 10% veškerého obyvatelstva, že na ni poukazovali i zahraniční pozorovatelé.
Soustátí se pyšnilo  impozantní rozlohou přes 800 000 km^2, přičemž jen 40%  z 8-9 milionů
představovali Poláci.

Reformace nevynechala ani Polsko. Vliv jednotlivých proudů tu kulminoval zejména v šedesátých a
sedmdesátých létech, kdy se ve městech ujalo především luteránství, v řadách šlechty pak
kalvinismus. Pro zdejší  protestantismus se stala typickou nejednotnost, avšak polská tolerantní
společnost naplno otevřená renesančním a humanistickým myšlenkám mu zaručila prakticky úplnou
náboženskou svobodu. Díky tomuto moudrému přístupu se Polsko v 16. století, stejně jako Anglie,
vyhnulo náboženským válkám. První století novověku je obecně považováno za zlaté období země.
Rzecpospolita se naplno otevírala působení renesančních a humanistických myšlenek. Stala se
azylovou zemí pro řadu prominentních osobností pronásledovaných kvůli svému náboženskému
přesvědčení. Měšťanstvo i šlechta bohatly z obchodu obilím a polská věda i kultura se stávaly
evropsky proslulou. Za jiné vzpomeňme astronoma Mikuláše Koperníka (1473-1543)*Mikuláš Koperník
(1473-1543) polský matematik a astronom* z Toruně, autora heliocentrické teorie.

Polský stát byl nepevným útvarem neustále ohrožovaným z vnějšku, o  čemž v  16. století svědčilo
zvláště nebezpečí tureckých vpádů, ohrožujících  jihovýchodní oblasti státu. Politický kapitál
vytvořený Báthorym se podařilo proinvestovat poměrně rychle po nástupu dynastie švédských Vasovců
(1587). Zavlečení státu do řady stravujících válek rychle vyčerpalo státní pokladnu a umožnilo
definitivní přeměnu panství magnátů na státy ve státě. Šlechtická svoboda měla řadu stinných
stránek a perspektivy dalšího vývoje se proto jevily jako  značně nepříznivé. Důsledky vnitro i
zahraničněpolitického vývoje vyvolané enormními aristokratickými privilegii se měly projevit
v následujícím století po třicetileté válce a vyvrcholily plnou silou v 18. století, kdy se Polsko
stalo bezmocnou hříčkou okolních mocností, aby jimi bylo posléze vymazáno z mapy Evropy.





Počátky samostatného moskevského státu

S úpadkem tatarského státu Zlaté hordy pokrývajícího východní Evropu sílila snaha dosud ovládaného
slovanského obyvatelstva o obnovení vlastní suverenity. V 15. století se centrem sjednocovacího
procesu stalo Moskevské knížectví, které svou pozici v průběhu druhé poloviny téhož století ještě
upevnilo připojováním dalších území. Nejpřínosnější byl dozajista zisk Novgorodské městské kupecké
republiky. K rozhodujícímu měření sil se odhodlal Ivan III. (1462-1505)*Ivan III. (1462-1505)
moskevský velkokníže*. Přestal odvádět Tatarům poplatky a roku 1480 vydobyl státu vnější
nezávislost. K této události ostatně došlo v době, kdy již do značné míry pokročil proces rozpadu
Zlaté hordy a její transformace na nástupnické státy: Kazaňský na střední,  Astrachaňský chanát na
dolní Volze a Krymský chanát s Nogajskou hordou na dnešní Ukrajině.

Jako jediný nezávislý pravoslavný panovník své doby se po sňatku (1472) s byzantskou princeznou
Sofií Paleologovnou*Sofie Paleologovna (15. stol.) byzantská princezna, manželka Ivana III.* začal
považovat za dědice východořímských císařů a užívat jejich znak dvouhlavého orla. Implantoval
zároveň Moskevské Rusi podle byzantských vzorů základy autokracie (samoděržaví), které se budou
následovníci s menšími či většími úspěchy snažit dále rozvíjet. V Ivanově konsolidačním díle
pokračoval Vasilij III.*Vasilij III. Ivanovič (1505-1533) moskevský velkokníže*, avšak během jeho
vlády nebyl sjednocovací, ani centralizační proces zdaleka ukončen. Dobovou atmosféru
velkoknížecího dvora odráželo i církevní prostředí, kde byla řeholníkem  Filofejem poprvé
formulována teze o historickém významu moskevského státu a nadřazenosti pravoslaví. Ve svém poslání
carovi napsal: “Dva Římy padly, třetím je Moskva, čtvrtého nebude”.





Moskevská Rus za Ivana IV. na cestě k samoděržaví

Poté, co nastoupil na trůn po svém otci Ivan IV. (1533-1584)*Ivan IV. (1533-1584) ruský car* jako
tříletý, umožnilo vzápětí oslabení státu silným šlechtickým rodům Bělských a  Šujských svádět mezi
sebou neustálé boje o moc. Regentka matka byla sice k nepřátelům dynastie a státu nemilosrdná,
avšak brzy byla pravděpodobně otrávena a malý carevič  vyrůstal i nadále v atmosféře plné násilí
navíc jako sirotek. Je velmi pravděpodobné, že toto období se podepsalo na pozdější Ivanově duševní
chorobě i projevech sadismu.

V sedmnácti letech  (1547) se nechal korunovat na cara (=cézara, císaře) vší Rusi, aby tím stejně
jako předchůdci demonstroval byzantskou absolutistickou koncepci vlády, k níž se hlásil. Vstupoval
na trůn s nejlepšími úmysly nebo je alespoň dával veřejně najevo.  V  první fázi panování provedl
celou řadu politických, hospodářských, správních i vojenských reforem přinášejících potřebnou
stabilitu a další posilování centrální moci. Na počátku jeho vlády se poprvé v historii země sešel
skutečný zemský sněm a roku 1550 vydal zákoník Suděbnik  Ivana IV., jenž reformoval a sjednotil
zákonodárství pro celé Rusko. Ve stejném období začal budovat pravidelné vojsko vyzbrojené
střelnými zbraněmi – střelci. Málokdo tehdy pochyboval o blahodárném vlivu mladého panovníka a
velikosti zítřků, které Rus očekávají.

Zaútočil proti dvěma pozůstatkům Zlaté hordy na východě Kazaňskému  a Astrachaňskému chanátu.
Významnější pozici z obou následnických států si uchovávala Kazaň. Rusové svůj atak uskutečnili
roku 1552 a pod carovým osobním velením hlavní město dobyli. Obyvatelstvo chanátu se však urputně
bránilo až do roku 1556. Po porážce proto následovalo to, co bývá v moderních dějinách přirovnáváno
ke genocidě. Prakticky souběžně (1556) padl i chanát v ústí Volhy. Moskevská Rus se takovýmto
razantním způsobem zbavila neustálého nebezpečí nájezdů z těchto polokočovných tatarských států a
rovněž ovládla důležité obchodní cesty vedoucí do Persie a Číny.

Byl tu však ještě třetí neméně významný aspekt. Před státem Ivana Hrozného se otevřely možnosti
expanze do nekonečných prostor za Uralem. Jejich následné osidlování může být svým rozsahem i všemi
průvodními jevy směle srovnáváno s tím, co se odehrávalo na americkém kontinentě.   Skromnou úvodní
kapitolu, jíž zahájil kroniku stejně nelítostného kolonizování Sibiře, tu napsal v letech 1582-1585
známý ataman Jermak*Jermak Timofejevič (+ 1585) kozácký ataman*. Pod vlivem kupecké rodiny
Stroganovových, která si jej  původně najala na ochranu svých obchodních zájmů na Uralu, zaútočil
v čele tehdy ještě nevelkého oddílu donských kozáků na sibiřský chanát vládce Kučumy*Kučum
(1563-1581) sibiřský chán*, nacházející se doposud ve vazalském vztahu  k Moskvě. Přestože sám při
bojových operacích zahynul, do konce století se západní Sibiř ocitla v ruských rukou.

Roku 1558 zahájila Moskevská Rus válku proti řádu livonských rytířů s cílem získat jejich území
(žádoucí byl i podíl na baltském  obchodu) přiléhající k Baltskému moři (přibližně dnešní Estonsko
a Lotyšsko) a otevřít tak Rusku “okno” do západní Evropy. Po počátečních úspěšných ofenzívách
v livonské válce 1558-1582  však přišly první porážky. Ustupující mečoví rytíři chytře rozpustili
svůj řád (1561)  a jednotlivé části Livonska podřídili světské svrchovanosti Švédska, Litvy, Polska
a Dánska. Ivan dokázal ještě chvíli vzdorovat čtyřem protivníkům, avšak jeho vojska se brzy začala
uchylovat k masakrům na místním obyvatelstvu. Car přesvědčen o tom, že nezdary mají na svědomí
zrádní bojaři, přistoupil k zavedení opričninského teroru (1565). Potíží se však nezbavil. K jejich
kulminaci přispělo rovněž vytvoření nového mocného souseda Polsko-litevské unie v roce 1569.
Neúspěšné finále znamenal pro Rusko nástup vojensky zdatného Štěpána Báthoryho na polský trůn. Jeho
energická tažení  korunovaná řadou vítězství zakončila mírová jednání zprostředkovaná papežským
legátem v roce 1582. Moskevská Rus se jimi vzdala všech nároků v Livonsku a vzápětí uzavřela
podobný mír i se Švédy. Rekapitulace vyčerpávající čtyřiadvacetileté války byla více než nepříznivá
a historický úkol dobytí Pobaltí odložen ad acta pro Petra  I.

Vlastnictví pozemků sehrávalo ve středověkém a raně novověkém státě klíčovou roli. V ruském státě
je představovala votčina (v zemi otců), dědičná držba půdy a poměstí, půda, kterou přiděloval
panovník za služby bez dědického práva z nových územních zisků nebo vlastní domény (protiklad
votčiny).  Ivan IV. se do historie těchto vlastnických vztahů zapsal ještě vznikem území, která
sebral zákonným držitelům a přidělil je nové oddané služebné šlechtě - tzv. opričniny. Zábor byl
kompenzován v okrajových částech státu - zemštinou.

Již koncem padesátých let uzrával carův úmysl zbavit se nepohodlných rádců z řad bojarstva, které
v době carevičovy nezletilosti získalo mimořádnou politickou moc.  Na počátku roku 1565 nečekaně
obvinil vysokou aristokracii z problémů, v nichž se země nachází, a zahájil plánovitý proces její
eliminace. Opričninu z  let 1565-1572  lze chápat jako specifický politický systém, jehož hlavním
úkolem se stala likvidace moci bojarstva. Klíčový nástroj tohoto systému představovalo rozdělení
země na dvě odlišná území, opričninu a zemštinu. Opričninu tvořily úrodné kraje v centrální části
státu, které se nyní staly prakticky soukromým carovým územím, v němž platily bez omezení jeho
zákony. Všichni představitelé starobylé šlechty (asi dvanáct tisíc bojarských rodin) zde byli
vyvlastněni a uprostřed kruté ruské zimy odesláni na druhý konec země do náhradních méně úrodných
území (zemštiny). Pod hrozbou trestu bylo obyvatelstvu zapovězeno poskytovat jim jakoukoli pomoc.
Část půdy v opričnině car rozdělil úředníkům a nové služebné šlechtě. Vytvořil se tak zvláštní
úřednický a vojenský aparát bezmezně oddaný vladaři pověřený šířením teroru. Část speciálního
útvaru - opričnické vojsko na černých koních oděné do černých mnišských kuten, ostatně působící
odstrašujícím dojmem již svým vzhledem, mělo u sedla připnuty symboly svých “posvátných” úkolů: psí
hlavu (kousat a slídit carovy nepřátele) a koště (zamést ruskou zemi).

Carova patologická zloba však nepadla pouze na nejmocnější bojary, ale rovným dílem i na obyčejné
dvořany a šlechtice, postihla mnohem více osob z nižších vrstev a řadovými rolníky a měšťany
decimovanými popravami  se jeho svědomí vůbec nezatěžovalo. Jen oficiální seznam významnějších
obětí, za něž car nechával sloužit mše, čítal 3300 osob.  Jestliže byla opričnina namířena proti
bojarské opozici, potom ostatní jmenované oběti neměly žádný smysl a je třeba je přičíst Ivanovým
sadistickým sklonům. Podle soudobých svědectví bylo snad nejbrutálnějším represáliím podrobeno
město Novgorod obviněné ze zrady, kde umučili a utopili v průběhu několika dnů v řece Volchov asi
patnáct set lidí. Podle oficiálního carského historiografa plenění a řádění vojáků neuniklo ani
okolí města. Celkem bylo povražděno na šedesát tisíc osob. Nedlouho po novgorodské tragédii
proběhla v Moskvě exekuce 130 odpůrců vynalézavě popravovaných rozřezáním, uvařením v kotli,
rozsápáním psy a podobně. Není možné si dělat iluze o podobných praktikách v ostatní Evropě oné
doby. Krutost byla navíc příznačná nejen pro toto století, avšak Ivan IV. vzhledem k patologickým
rysům své osobnosti své současníky na Západě v této oblasti ještě předstihl. Osobně se na
krutostech podílel a často je i vymýšlel. V řadě případů byly u nepohodlných osob soudní procesy
zinscenovány. Atmosféra teroru a strachu, která se vytvořila, s sebou však nesla řadu jevů, které
si ruský car nepřál. Rozpadl se systém zemské hotovosti způsobený hromadným přesídlením šlechty,
avšak ani nová šlechta se nestala očekávanou oporou armády. Obyvatelstvo zatížené novými daněmi a
stále více připoutávané k půdě začalo vylidňovat úrodné centrální kraje, zemědělství upadalo.

Car pod tlakem livonské války navíc konstatoval další selhání opričnických vojsk v létě 1571, kdy
mu krymští Tataři provokativně vypálili hlavní město Moskvu, aniž by jeho, pro domácí obyvatelstvo
tak obávané  oddíly, efektivněji zasáhly.

Ivan IV. hluboce zklamán výsledky celý systém roku 1572 zrušil. Není pochyb o tom, že i
z historického hlediska se jednalo o totální  omyl. Hospodářská moc bojarstva byla sice podkopána,
avšak celkový výsledek vyzněl pro Moskevskou Rus naprosto negativně. Souboj mezi stavovskou a
panovnickou mocí přeměnil vladař na nejhlubší teror, který přinesl bez rozdílu vážné ztráty všem
vrstvám ruské společnosti, vnitřní ekonomickou krizi i ztrátu mezinárodní prestiže.



Od Rjurikovců k prvním Romanovcům

Poslední Rjurikovec se svému ambicióznímu otci příliš nepodobal. Fjodor I. (1584-1598)*Fjodor I.
(1584-1598) ruský car* přenechával rozhodování rádcům, avšak tato okolnost se po otcově krutovládě
neprojevovala nijak negativně. Panování Ivanova duševně mdlého syna představovalo pro Rusko období
relativní stability, již také proto, že úlohu zemského správce po celou dobu vlády převzal ač
negramotný, přesto neobyčejně schopný a inteligentní   Boris Godunov (1598-1605)*Godunov Boris
(1598-1605) zemský správce a ruský car*. Ivan Hrozný připravil vlastní dynastii o životaschopné
pokračovatele. Syna Ivana, se kterým se počítalo jako s nástupcem, v záchvatu vzteku zabil (1581),
Dimitrij byl ještě nemluvně, a tak favorizované postavení využívající příbuzenského vztahu
s carskou rodinou brzy získal právě onen Boris Godunov. Jak se záhy ukázalo, vedla cesta tohoto
muže až k vladařskému žezlu, neboť o několik let později zmizel ze scény násilnou smrtí carevič
Dimitrij, poslední potomek dynastie.

Nechybělo mnoho, aby se boj o nejvlivnější post v zemi  změnil v dynastický zápas, který strhl
téměř všechny společenské vrstvy do občanské války v ruské historii označované jako “smuta” –
“smutnoje vremja”(1605-1613). Boris Godunov sice dokázal Rusku vrátit mezinárodněpolitickou prestiž
a naoko udržet i domácí klid, přesto bylo zřejmé, že země spěje k občanské válce. Vnitřní opozice
z řad nespokojených bojarů se sjednotila a vyvolala přízrak posledního Rjurikovce (Dimitrije),
který měl zázračně přežít. Nyní se  nečekaně  vynořil, táhl na hlavní město, aby svrhl “uzurpátora”
a nechal se řádně korunovat. Pomoc katolického Polska však brzy vyvolala nenávist Moskvanů a
svržení nepravého Dimitrije-Lžidimitrije*Lžidimitrij I. (1605-1606) ruský car, mnich Griška
Otrepjev vydávající se za zavražděného careviče Dimitrije*.  Na nejistém trůně se dlouho neudržel
ani další bojarský kandidát vybraný spiknutím z vlastních řad Vasilij Šujskij (1606-1610)*Šujskij
Vasilij (1606-1610) ruský car*. Ohrožován novými samozvanci, kteří se v neklidné době rodili jako
houby po dešti – Lžidimidrijem II. *Lžidimitrij II. vydávající se v letech 1608-1610 zavražděného
careviče Dimitrije* a ještě dvěma dalšími, skončil závratnou kariéru v nedůstojné polské internaci.

Hluboká vnitropolitická krize vybízela sousední Polsko stále důrazněji k vojenským intervencím a k
zájmu o trvalou uzurpaci trůnu. Okupace země však vyvolala rovněž patřičnou reakci - vlnu
vlastenectví. Po vytlačení polských posádek se vytvořily podmínky pro východisko z krize. Jelikož
byli reprezentanti předních bojarských rodů zkompromitovaní spoluprací s nepřítelem, zrodila se
druhá ruská dynastie volbou sotva šestnáctiletého příslušníka velmožského rodu Michaila  Romanova
(1613-1645)*Romanov Michail (1613-1645) ruský car*. Vládla v zemi přes  tři sta let až do únorové
revoluce v roce 1917.



Osmanská říše v období největšího rozmachu

Sultán Mehmed II. Dobyvatel (1451-1481)*Mehmed II. Dobyvatel (1451-1481) turecký sultán* pokořitel
byzantské Konstantinopole (1453) odkázal svým nástupcům mocný stát v očekávání nových výbojů. Na
počátku 16. století se Porta skutečně rozhodla soustředit nápor do tří hlavních směrů: 1) Jižně od
svých dosavadních hranic dobýt Egypt a severní Afriku, 2) na východě porazit Persii a 3) pokračovat
 expanzí v  jihovýchodní Evropě na Balkáně, jež  byla zastavena porážkou u Bělehradu po polovině
15. století. Nejprve však bylo nutno ukončit nástupnické boje o moc a převraty, které říši
přechodně oslabily. Situace se stabilizovala poté, co na trůn dosedl roku 1512 nejmladší ze synů
posledně svrženého panovníka Selim I. (1512-1520)*Selim I. (1512-1520) turecký sultán*. Aby
zabránil opakování situací, které tak důvěrně poznal za svého mládí, nechal  nemilosrdně povraždit
a odstranit všechny  své bratry, bratrance i další příbuzné, kteří by mohli vystoupit s jakýmikoli
dědickými nároky na trůn. Není těžké uhodnout, proč vstoupil do historie s přívlastkem Yavuz
(Hrozný).

Turečtí sultáni si podmanili řadu zemí. V bezprostředním sousedství  jim dokázala vzdorovat pouze
Persie. Od  počátku 16. století zde vládla dynastie Safíjovců, která sjednotila pod odlišnou
šiítskou formou islámu všechny odpůrce Turků a s její podporou opakovaně po příští tři staletí
vedla poměrně úspěšně s Osmany řadu válek.

Rok 1514 však mohl málokterý Peršan jen stěží považovat za úspěšný. Vojska Porty vyslaná proti
šáhovi Ismáílovi mu připravila v horách u Caldiranu (poblíž jezera Van v dnešním východním Turecku)
drtivou porážku a zabrala Persii její západní provincie, čímž se  ovšem osmanský stát dostal do
přímého kontaktu s další, mamlůckou říší. Selim I. ji během dvou let vojensky zničil a roku 1517
padlo i hlavní město Káhira. Stal se tak nejen pánem Egypta, Sýrie, Palestiny a velké části Arábie,
ale připojil ke své říši i tři nejsvětější místa islámu Mekku, Medínu a Jeruzalém, čímž nesmírně
vzrostla jak jeho moc, tak prestiž osmanské dynastie v islámském světě.

Další dobyvatelská vlna pokračovala za Selimova syna Süleymana I. Zákonodárce (Kánúní)
(1520-1566)*Süleyman I. Zákonodárce (Kánúní) (1520-1566) turecký sultán, v Evropě zvaný též
Sulejman Nádherný* v Evropě nazývaného Sulejman Nádherný. V zápětí po nástupu na trůn byly obnoveny
rozsáhlé vojenské operace na severu. Roku 1521 padl Bělehrad, brána do Uher. Osamocená uherská
armáda byla nucena svést nešťastnou bitvu u Moháče (srpen) 1526 proti mnohem početnějšímu
protivníkovi a důsledky na sebe nenechaly dlouho čekat. Již za tři roky (1529) se Turci poprvé
objevili před hradbami Vídně. Byli sice odraženi, ale pro příští jeden a půl století zůstali vážnou
hrozbou střední Evropy. Do roku 1541 tu s Habsburky sehráli mocenský zápas, jehož výsledkem se
stalo rozdělení zemí svatoštěpánské koruny na tři části. Střední s hlavním městem   jako Budínský
pašalík začlenil Süleyman I. do svého státu a jeho nástupci odtud ještě dlouho řídili nájezdy na
jižní Slovensko. Východní Sedmihradsko udělil v léno vazalským vévodům a pouze  sever a pruh země
na západě zůstal  pod kontrolou Habsburků.

Za Süleymanovy vlády Turci rovněž postupovali z Egypta dále na západ s cílem ovládnout celé
severoafrické pobřeží Středozemního moře. Brzy získali pod kontrolu Alžírsko (pověstnou pirátskou
základnu). Po epizodických úspěších císaře Karla V. v tomto prostoru (Tunis 1535) však zisk
kontroly nad těmito oblastmi proběhl bez větších potíží (Tunis 1574, Alžírsko 1554).

Za sultána Zákonodárce říše dosáhla svého největšího územního rozsahu. Již ve třicátých letech 16.
století se počítala mezi světově významná impéria. Výkonné úřednictvo ovládalo čtrnáct miliónů
poddaných, přičemž výstavnou  metropoli obývalo více než 500 000 obyvatel-   tolik, že se jí žádná
jiná v Evropě zdaleka nemohla rovnat.



Vnitřní uspořádání a některé odlišnosti říše od soudobé evropské civilizace

Stát Turků se již na přelomu 15. a 16. století uzavřel do sebe, zavrhl všechny pokusy o sblížení
evropské a  islámské kultury a zůstal tak na kontinentě hluboko do novověku izolovaným cizorodým
prvkem. Zásadní podíl na tomto vývoji nesl sultán Bajezid II. (1481 ‑1512)*Bajezid II. (1481-1512)
turecký sultán*.

Nejvyšší světskou i duchovní moc  ve státě představoval sultán a vykonával ji absolutně. Muslimské
duchovenstvo bylo velmi vlivné, avšak představovalo pouze jednu složku islámského teokratického
státu. Další prvky složité struktury státního aparátu ztělesňovala u monarchie založené na expanzi
pochopitelně armáda a úřednictvo. Naprosto výjimečným politickým vlivem byli obdařeni janičáři
(snadno poznatelní podle dlouhých per na pokrývce hlavy). Tyto původně zfanatizované oddíly
vybraných mladých mužů, kteří byli zajati během balkánských válek, koncem 16. století stále více
podléhali svodům intrik sultánova dvora, do jehož aparátu se postupně infiltrovali. Zároveň
porušili tradice původních přísných řádů (přestali vychovávat neznámé křesťanské děti, zakládali
rodiny a posílali do služby vlastní, což vedlo postupně k úpadku bojové morálky).

Správu státu dále jednotil velký zákoník Süleymana I., který upravil postavení každého občana říše.
Správa absolutistického státu se koncentrovala na sultánově dvoře. Zákoník také proto přesně
rozdělil nejvyšší úřady dvorské kanceláře nazývané podle vysoké vstupní brány (odtud se ujal název
pro celé impérium Vysoká Porta).

V 16. století proběhla rovněž zásadní proměna v systému držby půdy, který představoval prioritní
kontrolu  státu nad leníkem. Dosud byl majitelem  veškeré půdy stát a osoba vykonávající státní
službu pouze majitelem výnosu z ní. Dotyčnému chyběla na rozdíl od evropského  šlechtice i soudní
pravomoc nad svěřeným územím. Držitelé uvedené formy léna se navíc velmi rychle střídali.
V průběhu  prvního století novověku  se začíná prosazovat dědičná držba půdy, vzniká společenský
stav podobný evropské aristokracii, avšak nikdy nedosáhne právních záruk.

Účinnou brzdou v prohlubování tohoto procesu zůstával názor o veškerém vlastnictví půdy jediným
věčným majitelem – Alláhem. Z uvedeného faktu pak vyplývala ještě další skutečnost. Každý muslim
v osmanské říši získával reálnou možnost vzestupu až po nejvyšší příčky společenského žebříčku na
rozdíl od evropské společnosti nevázaného na příslušnost k této urozené vrstvě. V tureckých
dějinách zmiňovaného období  o tom lze nalézt mnoho dokladů. Nerozhodovala rasa, národnost, ani
sociální pozice, pouze přijetí koránu.

Obyvatelstvo  porobených zemí, které  odmítalo  k islámu přistoupit, sice strádalo do určité míry
zvláštním daňovým útiskem a nejrůznějšími odvody, avšak svoji víru si mohlo ponechat. Princip
náboženské svobody uplatňovaný ve vztahu k podmaněným národům  byl Osmany uplatňován důsledně a
ostře kontrastuje zejména s inkvizičními praktikami katolické Evropy používanými i v zámořských
koloniích.

Osmanská říše by ke svému dalšímu růstu potřebovala zcela mimořádné vedení, avšak po Süleymanově
smrti převzalo vládu postupně třináct sultánů nevalných vladařských kvalit. Ke stabilitě nepřispěly
ani zhoubné náboženské třenice na Blízkém východě. Šiítská větev islámu usazená na území dnešního
Iráku usilovně odporovala zavedeným sunitským zvyklostem a náboženské rozbroje se do značné míry
podobaly střetu mezi katolictvím a protestantismem v tehdejší Evropě. Sultán se sice šiítské
odpadlíky snažil rozdrtit, avšak za perského vládce šáha Abbáse Velikého (1587-1628)*Abbás Veliký
(1587-1628) perský šáh* vzrostl náboženský a vojenský odpor v této oblasti proti Turkům do té míry,
že jej nakonec politicky vyjádřila osmanská ztráta Bagdádu. Odpovědí na náboženskou vzpouru bylo i
zpřísnění přístupu ke všem formám svobodného myšlení.  Proto se dostává ke slovu cílevědomější
ochrana před všemi inovacemi a zkušenostmi přicházejícími z Evropy. Zůstal zakázán knihtisk, export
zboží ke křesťanům, přehlíženy nové poznatky  v lékařství… Dalekosáhlé důsledky však přinesl
konzervatismus v armádě. Již koncem 16. století se začalo projevovat zaostávání Vysoké Porty  při
stavbě válečných plavidel a v ignorování novinek spojených s vývojem palných zbraní, zejména
dělostřelectva.

V průběhu následujícího století říše nevyhnutelně ustrnula. Stále se sice ještě jednalo o
diplomatickou, vojenskou a obchodní velmoc, avšak vnitřní boje o trůn, dvorní intriky podněcované
janičáry a dalšími vysokými  úředníky se odrazily  na úpadku jejího mezinárodního postavení. Teprve
velkovezírská dynastie Koprülü (vládla v letech 1656‑1683) se nakrátko postarala o sanaci režimu.
Vídeňané pocítili konsolidaci sil impéria pověstným druhým obležením svého rodného města roku 1683
a novým ohrožením střední Evropy, jež však bylo opět neúspěšné a znamenalo definitivní zlom ve
vývoji turecké expanze. Od této chvíle byla Osmanská říše trvale na ústupu.





























Jmenný rejstřík







Doporučená literatura


DAWSON, CH.: Rozdělení nebo reforma  západního křesťanstva? Praha 1998.

Dějiny Francie. Praha 1988.

Dějiny Ruska. Praha 1995.

DRŠKA,V.- SKŘIVAN, A. – STELLNER, F.: Kapitoly z dějin evropské politiky do roku 1648. Praha 1995.

CHAUNU, P.: Dobrodružství reformace. Svět Jana Kalvína. Brno 2001.

JANÁČEK, J.: Století zámořských objevů. Praha 1959.

JOHNSON, P.: Dějiny křesťanství. Brno 1999.

KINDER, H.- HILGERMANN, W.: Encyklopedický atlas světových dějin. Praha 1998.

KENNEDY, P.: Vzestup a pád velmocí. Praha 1996.

MACKENNEY, R.: Evropa šestnáctého století. Praha 2001.

PALMER, A.: Úpadek a pád osmanské říše. Praha 1996.

PARKER, G.: Filip II. Praha 1998.

PIJOAN, J.: Dějiny umění 5. Praha 1979.

PIJOAN, J.: Dějiny umění 6. Praha 1989.

POLIŠENSKÝ, J.: Dějiny Británie. Praha  1982.

PROCACCI, G.: Dějiny Itálie. Praha 1997.

ROBERTS. M. J.: Ilustrované dějiny světa V. Praha 2000.

ROBERTS. M. J.: Ilustrované dějiny světa VI. Praha 2000.

SEIBT, F.: Karel V. Praha 1999.

ŠUSTA, J.: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku  V. Praha 1939.

WEIROVÁ, A.: Děti Anglie, Praha 2001.