Sokrates: 470p - 399p
Dosud nebylo objeveno žádné písemné dílo tohoto filosofa. Sokratovy myšlenky nám předali především Platon a Xenofon, jeho žáci. V pedagogice Sokrates proslul jako teoretik i praktik mravní výchovy. Svým příkladem a svými dialogy (metoda maieutická = porodnická) se snažil ovlivňovat především mládež, výsledkem bylo sebepoznání: "Vím, že nic nevím." Cílem jeho působení na dospívající bylo vedení k moudrosti a ctnosti (zvláště střídmost, udatnost, spravedlnost), což znamenalo dosažení blaženosti. Přínosem jeho metody byla dovednost správné argumentace, hodnocení, naslouchání druhým  a samostatného kritického uvažování. Na rozdíl od sofistů vyučoval bezplatně, podobně jako sofisté zaměřil svůj filosofický zájem na člověka. Sokratovi šlo o starost o duši ("Poznej sám sebe!"). Jeho jednání bylo motivováno vnitřním hlasem (daimonion), což považoval za božské poslání. Tvrdil, že nikdo není zlý úmyslně, nýbrž z neznalosti toho, co je skutečné dobro. Pilířem jeho pedagogického působení se stala idea o naučitelnosti ctnosti. Tím vytvořil tzv. etický intelektualismus. Stranou neponechával ani politickou výchovu občanů, kde se ústředním tématem stalo spravedlivé řízení obce. V praxi však jeho žáci v politice zklamali. Vzdělávání považoval za celoživotní proces.

Xenofon: 430p - 353p
Svou činností se stal příkladem kalokagathie, když proslul jako bojovník i vzdělanec. V pedagogice vyzdvihoval metodu výchovného vzoru (příklad starších), ideu sebeovládání, TV a MV. Prosazoval aktivní dosahování cílů jedince. Ve výchově dával přednost zásadám používaných ve Spartě. Nesmrtelnou se stala jeho myšlenka, kterou uvedl ve spise O Kýrově vychování: vládnout druhým znamená vychovávat je a vychovávat druhé pak znamená vychovávat sebe.

Platon: 427p - 346p
Jako filosof proslul svým idealismem. V pedagogice, resp. filosofii se zaměřil na charakterizování dokonalé společnosti (v praxi se neúspěšně pokoušel vybudovat ideální stát v Syrakúsách). Tento stát lze hodnotit z některých aspektů jako totalitní. Vycházel z přesvědčení o přirozené nerovnosti mezi lidmi. Ideální společnost měla být sociálně vyvážená a spravedlivá. Vládci se měli rekrutovat z řad filosofů, kterým věnuje převážnou část spisu Ústava. Stát měl každému jedinci zajistit stejné možnosti ve vzdělávání. Propagoval selekci ve vzdělání na základě nadání. Mezi základní elementy obsahu výuky považoval: gymnastiku, hudbu, matematiku, dialektiku. Zajímavý je požadavek separace dětí mladších deseti let, aby nebyly zkaženy špatnými příklady starších jedinců. Podobně i eugenické názory Platona (o plánované populační politice, kde ženy patří všem strážcům) mohou vyvolat řadu diskusí. Za průkopnické se jeví jeho názory v oblasti pracovní výchovy, kde formou hry má být cvičeno budoucí zaměření dítěte. Cílem výchovy je dokonalý občan, který dovede vládnout, zároveň se dovede podvolit spravedlivé vládě. Jednání podle zákona se má stát každému samozřejmostí. Platon rozpracoval systém celoživotního vzdělávání, kam zahrnul všechny sociální kategorie, včetně otroků. Ve své Akademii (fungovala 900 let) připravoval mládež na budoucí politickou kariéru. Platónovo učení o idejích bylo nejenom teorií bytí, ale i teorií poznání. Poznání chápal jako proces rozvzpomínání se nesmrtelné duše  na ideje, které kdysi spatřila. Zárukou nesmrtelnosti pro něj byly plody ducha. Nejvýše si cenil ideu dobra, kterou považoval za božský princip. Dobro je tak pro něj konečným cílem bytí. Obdobně jako Sókrates založil ctnost na vědění, dá se jí naučit. Jeho kardinálními ctnostmi byly: moudrost, statečnost, uměřenost, spravedlnost. Mezi pedagogické spisy lze zařadit: Ústava, Zákony, Menón. Psal ve formě dialogů.

Aristoteles: 384p - 322p
Byl to filosof, polyhistor, zakladatel vědních oborů, přírodovědec a systematik v oblasti klasifikace věd. Svět se snažil vyložit teleologicky (účelově), protože nic se neděje bez účelu. Poznávání účelů nás přivádí k pochopení smysluplnosti světa. Pohyb je klíčem k pochopení podstaty jevů. V pedagogice působil jako vychovatel Alexandra Makedonského. V Athénách založil školu Lykeion (zde se vyučovalo formou přednášek při procházkách v aleji = peripateická škola, ve škole už probíhala výzkumná činnost). Výchovu považoval za prvořadou starost zákonodárce. Výchova měla být opřena o autoritu zákona, protože člověk raději poslechne zákon než poučování vychovatele. Aristoteles prosazoval veřejnou výuku, přiměřenost duševních i tělovýchovných nároků školy, přípravu k zaměstnání i k odpočinku. Učení se pro volný čas považoval za vedení k blaženosti, zatímco učení se pro zaměstnání sloužilo nutnosti. Všeobecné vzdělání využitelné v praxi bylo předpokladem svobodné osobnosti. Všední zaměstnání nebo nádenickou práci považoval za nehodnou svobodného člověka, poněvadž činí lidi méně zdatnými ke ctnosti. Ve výcviku ctností doporučoval vést mládež ke středovému jednání (mezi charakterovými protipóly, např. lakomost-štědrost-rozhazovačnost). Ctnosti dělil na rozumové a etické. Pro každého je nejlepší to, co dělá přirozeně. Člověk má na rozdíl od zvířat duši rozumnou, proto má žít podle rozumu. Za nejvyšší dobro a cíl lidského konání považoval blaženost, kterou chápal jako rozumovou dokonalost. Člověka považoval od přírody za tvora státotvorného. Proto i stát byl podle něj přirozeným útvarem. Propagoval ústavní stát s převahou středně zámožných vrstev. Poněvadž každý občan patří státu, musí se přizůsobit vládě celku. V teorii poznání vycházel ze smyslového vnímání. Poznání však s vnímáním neztotožňoval. Na smysly navazuje používání rozumu, který dělil na trpný a činný (ten považoval za nezávislý na těle, za nesmrtelný a přisuzoval mu božský původ). Aristoteles se stal průkopníkem pojmové logiky. V kosmologii zavedl zeměstřednou teorii uspořádání vesmíru. Spisem O duši položil základy psychologie. V biologii provedl rozčlenění druhů rostlin a zvířat. Na rozdíl od Platóna si vysoko cenil manželství, rodiny a soukromého vlastnictví.

Pedagogické spisy: Etika Nikomachova. Politika.

Sofisté:
V překladu pojem znamená "učitelé moudrosti". Jednalo se o potulné filosofy, kteří za peníze vyučovali žadatele, dychtící většinou po politické kariéře. Nemožnost poznat objektivní pravdu (ale pouze relativní, záleží, jak ji vysvětlíme) vedla sofisty k názoru, že rozhodujícím aspektem úspěchu v kariéře je dosažení žádaného výsledku. To se negativně projevilo zvláště v oblasti mravní, kde např. uznávali právo silnějšího. V praxi učili řečnickým trikům a logickým úskokům (sofismata). Stali se specialisty v eristice, tedy v umění vyhrávat slovní spory. Pro svou skepsi v respektování pravdy a spravedlnosti, stejně jako získáváním peněz vyučováním, měli sofisté mnoho kritiků (Sokrates, Platon). Název sofista se stal nelichotivým označením. Pro nás však sofisté znamenají filosofický odvrat od studia přírody na činnosti člověka. Zaměřili se na hranice lidského myšlení a etické požadavky podrobili rozumovému zkoumání. Důrazem na cvičení výmluvnosti přispěli k rozvoji lingvistiky, gramatiky a nauce o argumentaci. Učení sofistů vedlo k demokratizaci vzdělání, poněvadž vyučovali kohokoli, ale zároveň tento fakt znamenal, že došlo ke zpovrchnění výuky. Nejznámějším sofistou se stal Protagoras (480p - 410p).

Problémové otázky

Existuje v současnosti obdoba sofistů v našem školství?
Je účelné používat didaktické metody Sokrata, Platona či Aristotela v českém školském systému?