Dějiny pedagogiky (přednáška)

Antický Řím, helénismus: Plutarchos, Cicero, Seneca, Quintilianus

Charakteristika antické výchovy

Antičtí římští myslitelé

Marcus Tullius Cicero: 106p - 43p
Proslul jako římský řečník, státník (republikán), spisovatel a filosof. Zabýval se morální filosofií, snažil se vysvětlit základní ctnosti (pojmy dobra, pravdy, spravedlnosti atd.). Ve filozofii hledal poučení pro život. Praktickou zaměřenost římského vzdělání obohatil o výběr řeckých filosofických myšlenek. Je autorem výroku: "Který větší a lepší dar můžeme přinést státu, než když učíme a vzděláváme mládež?" Vyzdvihoval všestranné vzdělání, vedení k občanské ctnosti a mravní dokonalosti. Tyto požadavky ztělesňoval dokonalý řečník, znalý krásné mluvy a schopný řídit stát. Ideálem výchovy pro něj byla lidskost = humanitas. Definoval ji jako jednání směřující k pravdě a cti bez nároku na odměnu. Předpokladem k lidskosti je rozum. Vysoko si cenil i smyslu pro pospolitost (= lidské společenství), který v lidech probouzí šlechetnost, dobročinnost a mezilidskou pomoc. Zájmy jednotlivce podřizuje zájmům celku.

Spis s pedagogickou tematikou: O povinnostech

Lucius Annaeus Seneca mladší: 4p - 65
Seneca byl přívržencem stoické filozofie, proslavil se jako politik, humanista, podílel se i na výchově krutého císaře Nera. Právě nepříjemná zkušenost s výchovou Nera jej vedla k názoru, že všechno vzdělání je bezvýznamné, pokud není hlavním výchovným cílem ctnost. Ta právě činí člověka člověkem. K dosažení tohoto cíle je potřebné spojit teoretickou a praktickou morálku. Ve výchově vyzdvihoval sebevzdělávání/ sebezdokonalování, které přináší člověku pocit svobody, duševního uspokojení, ctnost a životní moudrost. Hlavní význam zde sehrává cvičení rozumu (svobodná umění připravují ducha, aby přijal ctnost) a vůle. Žádal výchovu příkladem. V sociální oblasti hlásal rovnost všech lidí. Otroky považoval za rovné se svobodnými lidmi, měřítkem kvality lidí bylo nadání ke ctnosti. Kritizoval zločinnost válek. I on šířil ideu pospolitosti, která je člověku vrozena. V mezilidských vztazích by měl každý jedinec plnit povinnosti k sobě samému i k ostatním.

Spisy s pedagogickou tematikou: Listy Luciliovy. O dobrodinních.

Marcus Fabius Quintilianus: 35 - 100
Nejvýznamnější římský pedagog a teoretik výchovy. Císař Vespasiánus ho jmenoval prvním veřejným, státem placeným profesorem rétoriky. Vytvořil systém všestranného studia, jehož produktem měl být řečník. Navrhl třístupňový vzdělávací systém. Cílem výchovy je vědění a mravnost (MV stojí nad RV). Doporučuje veřejnou státní výchovu, protože rozvíjí družnost a podnětnost. Ve škole si žák zvykne na pospolitost, vytvoří si trvalá přátelství a naučí se kontaktu s lidmi. Výuka má probíhat hravou formou, učitel má mít k žákům individuální přístup, v metodice pak střídat výklad (metoda akroamatická) s dialogem (metoda erotematická). Vylučoval tělesné tresty, kázeňské prostředky měly směřovat k rozvíjení smyslu pro čest. Z jeho odkazu čerpal např. Komenský /didaktické principy) nebo Tolstoj (láska ke studiu se nedá vynutit, opírá se o vůli jednotlivce)

Spis s pedagogickou tematikou: O výchově řečníka (= Základy rétoriky)

Plutarchos: 50 - 123
Stal se nejčtenějším autorem helénské naučné literatury díky eticko-výchovnému spisu Životopisy velkých Řeků a Římanů. Byl odměněn i různými politickými úřady a tituly. V Chaironeji zřídil školu, jejíž hlavním předmětem byla filozofie. Vysoce oceňoval rozum a právě filozofii, kterou považuje za lék proti bolestem duše a díky níž člověk dovede jednat ctnostně. Ctnostné jednání považoval za výsledek působení vloh, poučení a návyku. Dobré mravy jsou cílem výchovy dětí. Důležitost přikládal i přiměřené TV. Ve vzdělávání radil cvičit paměť žáků, odsuzoval jejich přetěžování učivem. Speciálně se zaměřoval na výchovu dospívajících. Zde radil otcům, aby bedlivě střežili vývoj svých synů. Chlapci se museli vyvarovat styku se špatnými lidmi. Otcové měli prokazovat dostatek přísnosti i shovívavosti zároveň. Plutarchos vyzdvihoval metodu osobního příkladu. Držel se zásady, že dobře vychovává ten, kdo dobře žije. Řádné vzdělání a kvalitní výchova vedou ke ctnosti a blaženosti.

Spis: O štěstí a přátelství

Stoická etika:
Základním požadavkem je život v souladu s přírodou. Pokud chce člověk dosáhnout blaženosti (tzn. být moudrým), musí pomocí rozumu potlačit afekty. Potlačení afektů/vášní se nazývá apatheia. Teprve nyní lze rozpoznat, co je v lidském životě dobré a co špatné, případně lhostejné. Dosažení moudrosti vede k vnitřní svobodě a člověk se stává nezávislým na všem vnějším. Stoikové připravili svým učením a prosazováním sociálních požadavků půdu pro křesťanství. Vyzdvihovali totiž lásku ke všem lidem (tedy i k otrokům a k nepřátelským barbarům) a spravedlnost. Kázali přísnou morálku, humanismus, dodržování ctností a plnění mravních povinností, pohrdali vnějším bohatstvím. Paradoxně přes mnohé paralely s křesťanstvím stoikové neústupně bránili tradiční římské náboženství. V teorii poznání vycházeli ze smyslového poznání (sensualismus). Věřili v osudovost (fatalismus) a účelnost chodu světa podle božské prozřetelnosti. Mezi hlavní představitele patřili: Zénón z Kitia, Seneca, císař Marcus Aurelius, Epiktétos.

Problémová otázka

Zkuste vysvětlit, proč zrovna v antickém Římě se stal humanismus jednou z axiologických priorit.

Charakteristika helénské a římské antické výchovy

Helénismus:

Počátek období helénismu můžeme datovat bitvou u Chairóneie (338 p.), ve které Řekové byli poraženi Makedonci a ztratili tak nezávislost (konec klasického období Řecka).
Politicky helénismus začal výboji Alexandra Makedonského a skončil r. 30 p. připojením Egypta k Římu. V této době probíhal boj mezi prohelénsky smýšlejícím Antoniem a prořímsky centralisticky orientovaným Octavianem. Vítězství Octaviana posílilo pozici římských občanů a Řekové se tak definitivně politicky zařadili pod Římany. Ve vědách a v umění však Řekové zůstali na vrcholu. Kulturně helénismus trval do první poloviny 6.st., kdy byzantský císař Justinián uzavřel všechny filosofické školy (zvláště Platónovu Akadémii). Helénismus se rozšířil na Blízký východ i do západního Středomoří.
Pro vyšší a střední třídy obyvatel znamenalo toto období zlepšení životní úrovně. Došlo k oživení mezinárodního obchodu a kolonizace. Vzrostla chuť žít a užít.
Ve filosofii se zdůrazňovala biotechnika, tzn. otázky způsobu života. Společensko-ekonomické změny se odrazily i v přehodnocení tradičních řeckých hodnot. Pozornost se soustředila na individuum a jeho osobní problémy. Filosofie měla poskytovat praktickou radu a morální útěchu (důraz na etiku). Mezi nové filosofické školy se zařadil stoicismus, epikúreismus a skepticismus.
V kulturním rámci došlo ke vzájemnému ovlivňování a prolínání řecké a orientální složky. To se týkalo nejen filozofie, ale i náboženství. Olympští bohové ztráceli na významu. Jako východisko z nastolení nových poměrů někteří lidé shledávali v útěku před realitou a tak si oblíbili např. boha vína Dionýsa či bohyni osudu Tyché.
Civilizovaný svět se stával kosmopolitním, rozlišení Řek x barbar bylo vystřídáno obecným pojmem lidství bez sociálních a etnických určení.
Helénismus vyšel z Aristotelova názoru, že volný čas má být vyplněn sebevzděláváním. Vedle tradičních center vzdělanosti (v Athénách Platónova Akadémie, Aristotelovo Lykeion) se objevila nová konkurenční centra. Především se jednalo o město Alexandrii, kde byla vybudována badatelská instituce Múseion s rozsáhlou knihovnou. Velkého rozmachu dosáhly technické exaktní vědy.

Řím:

K základním znakům římské výchovy řadíme: praktičnost, střízlivost, užitečnost a racionalitu. Při výchově byl kladen důraz na osobní statečnost, občanskou zdatnost, tuhou kázeň a podřízenost zájmů jednotlivce zájmům státním. Římané vynikli jako zdatní právníci, státníci a vojevůdci.
Kulturní hodnoty přebírali převážně od Řeků (prostřednictvím Etrusků), ale upravovali je vlastním potřebám. Hovoříme o tzv. eklekticismu. Ve filosofii se prosadil především stoicismus.

Dějiny Říma se dělí na dobu královskou, republikánskou a císařskou. Každé období se lišilo i z hlediska výchovných přístupů.

V královské době (do 510 p.) tvořila základ přísná rodinná výchova, v čele stál otec. Důraz byl kladen na TV a vztah k rolnictví. Obdobně jako ve Spartě docházelo k uznávání novorozeňat za vlastní, pohozené děti byly považovány za otroky.

V době republiky (510 p. - 27 p.) se preferovala statečnost, láska k vlasti, TV. Římané opomíjeli estetickou složku výchovy. Vlivem helénismu došlo k vzestupu učenosti. Pro politickou kariéru se stala nezbytnou potřeba řečnického vzdělání. Učitelství bylo pro Římany nedůstojné (tuto práci přenechávali vzdělaným otrokům). V elementárních školách, které sloužily pro děti z bohatých rodin, se vyučovalo čtení, psaní, počtům a tzv. Zákonům dvanácti desek. Vlivem helénismu došlo ke vzniku vyšších škol gramatických, kde se vyučovala latina, řečtina a poezie a škol rétorských (též latinské rétorské školy). Rétorské školy byly zaměřeny na řečnictví, filosofii a právo. Tělesné tresty se běžně užívaly.
Vedle škol se v republikánském období rozvíjely i soukromé knihovny, zvláště oblíbená byla veřejná čtení. Odborné vědy (právnictví, gramatika, rétorika, zemědělská literatura) sloužily praxi.
Z odkazu polyhistora Varra Reatina a jeho encyklopedie vzniklo sedmero svobodných umění. Trivium mělo humanitní charakter – gramatika, rétorika, dialektika = logika. Kvadrivium mělo přírodovědný charakter – astronomie, geometrie, aritmetika, hudba).

V době císařství (27p - 476 n.l.) se rozšířil dozor státu na výchovu mládeže (příčinou byl i amorální život Římanů). Po pádu republiky se těžiště politického života přesunulo z veřejnosti do zákulisí, rétorika již nebyla nástrojem politiky, ale normou vzdělanosti. Vedle škol elementárních, gramatických a rétorských se objevily školy právnické, lékařské a filosofické. Císař Hadrianus založil první státní VŠ Athenaeum, přednášky se konaly z rétoriky, filozofie, práva a literatury. Athenaeum připravovalo studenty na dráhu úředníka. Od 2.st. stát pečoval o výživu chudých dětí a sirotků – úředník praefectus alimentorum.