Pedagogové 17/18. století

 

Přestavitelé předosvícenské  pedagogiky

John Locke 1632 - 1704
Anglický filosof, lékař, pedagog. Byl zastáncem přírodních věd, prosazoval smyslové (empirické) poznání. Tvrdil, že duše je v době narození tzv. "tabula rasa" (= nepopsaná deska), na kterou teprve vlastní zkušenosti, vycházející ze smyslů, vytvářejí systém poznatků. Tento systém je završen aktivitou rozumu. V oblasti pedagogiky vynikl jeho spis "Několik myšlenek o výchování". Jádrem jeho působení se stala individuální výchova mladého gentlemana. Stranou však nezůstávala ani péče o děti dělníků. Navrhoval pro ně zřídit pracovní školy (od 3 do 14 let), které měly být pod patronací obcí. Základem byla pracovní výchova, tělesná výchova a přísná mravní výchova(presbyteriánská morálka). Přikláněl se k praktickému zaměření školních znalostí. Vztah vychovatele a chovance má být podle Lockea nejprve založen na bázni dítěte, teprve postupně je vhodné projevovat laskavý přístup vychovatele. Locke připisoval velkou důležitost vlivu výchovy na život člověka. Hodnotil ji výše než učenost, dával přednost morálním vlastnostem před naučenými vědomostmi.  Speciálně vyzdvihoval dobu raného dětství na rozvoj osobnosti jedince. Vrchol výchovného působení spatřoval ve sladění svobody a kázně, zájmu a povinnosti.

 Madame de Maintenon 1635 - 1719
V soukromém životě se proslavila jako manželka francouzského krále Ludvíka XIV. V sociální pedagogice získala obdiv jako zakladatelka a ředitelka dívčího ústavu pro zchudlé šlechtičny i chudé venkovanky. Smyslem ústavu v Saint Cyr bylo vychovat dívky pro rodinný život a uchránit je vlivu špatné společnosti. Pokrokovou se stala metoda rozhovorů zaměřených na popis sociálních vazeb mezi chovankami, bylo využíváno divadelních her i soutěžení. Maintenon věřila v účinnost mírné výchovy založené na taktním působení učitelek, individuálním přístupu a částečné svobodě ve volnočasových aktivitách (s cílem nenuceně poznat sklony chovanek). Obdobně jako Benedikt z Nursie, působila na dívky formou stručných sentencí, vyjadřujících sociálně morální požadavky. Neúměrná záliba dvořanů i samotného krále o chovankyně ústavu mohla způsobit degradaci původního záměru této instituce. Proto se Maintenon rozhodla předělat ústav na klášter (s mírným režimem) a omezit divadelní představení pro veřejnost. Výchova v klášteře nadále směřovala k původním světským cílům.

 Jean Jacques Rousseau 1712 - 1778
Je považován za předchůdce pedagogické psychologie a sociální pedagogiky. Svými názory se řadí mezi pedagogické romantiky. Ve výchově požadoval zásadu přirozenosti a sepětí s přírodou (v podstatě zamýšlel ponechat dítěti volný prostor v jeho utváření v duchu následování jeho svobodných projevů) , aktivitu dítěte, cit a důraz na mravnost. Známý je jeho názor podporující negativní výchovu. Chtěl tím zacílit výchovu na odstraňování škodlivých vlivů společnosti a umožnění přirozeného vývoje dítěte bez umělých vychovatelových zásahů. Rousseau podal detailní popis osobnosti dítěte a jeho specifických zvláštností. Nesmrtelnost získal spisem "Emil čili o výchově". Zde podal popis vývojových období dítěte od narození po dospělost, konkrétně po sňatek s odpovídající nevěstou. Přirozenou výchovu (negativní výchovu) vyžadoval do dvanáctého roku života. Dítě do dvanácti let má být vedeno ke cvičení smyslů, tělesné výchově a osvojení mateřštiny. Jako jeden z prvních si Rousseau uvědomoval specifičnost dětského věku a právo dítěte na vlastní svět. Odmítal považovat dětství za předstupeň dospělosti, resp. nedokonalost malých dospělých... Kromě toho Rousseau dokázal charakterizovat období puberty, které nazval druhým narozením. V sociálně etické oblasti se zasazoval o výchovu dítěte k soucitu s trpícími, cvičení empatie a vedení k cnostem. Odmítal církevní dogmata i státní moc, preferoval zvnitřnění hodnot prostřednictvím srdce, citu a víry. V sociálně pedagogické oblasti razil požadavek odstranění sociální nerovnosti studentů, která je podle něj založena na nerovném rozdělení soukromého vlastnictví. Podporoval zavedení stipendií pro chudé a rovněž žádal zrušení společenské nerovnosti mezi chlapci a dívkami (jeho požadavek diferenciace výuky podle přirozených sklonů se jeví pokrokovým i v dnešní době). Ve svých teoretických úvahách žádal veřejnost výchovy, podporu rovnosti a bratrství, spolupráci a hravost při výuce. Zlom v jeho životě, jak sám poznamenal, způsobilo oznámení veřejné soutěže vypsané dijonskou Akademií. Soutěž byla zaměřena na problém, zda pokrok věd a umění přispěl ke zkažení nebo očistě mravů. Rousseau soutěž vyhrál, když podal zdrcující kritiku vlivu civilizace a společnosti na přirozenost člověka. Zajímavou se jeví jeho teorie odcizení, která rozebírá ztrátu identity člověka žijícího v civilizované společnosti (když se člověk stane společenským = stává se slabým nesvobodným otrokem). Společnost, politické zřízení, zákony nenávratně zničily přirozenou svobodu a zajistily právo vlastnictví a nerovnosti. Řešením je návrat k prvopočátkům, k původní přirozenosti.
Paradoxně jako praktik Rousseau nedosáhl ve výchově úspěchů. Unáhleně odložil vlastní děti do nalezince a ztroskotal i jako vychovatel, což sebekriticky přiznal ve spisu Konfese. Svými filozoficko - politickými myšlenkami ovlivnil i Francouzskou revoluci r. 1789. Rousseaův odkaz můžeme chápat v několika rovinách. Předně varoval před následky rozvoje industriální civilizace, před podmaňováním přírody, před proměnou hodnot.

Spisy: Emil čili o výchově. Rozpravy o původu o základech nerovnosti mezi lidmi. O společenské smlouvě. Nová Heloisa. Vyznání savojského vikáře.

 Denis Diderot 1713 - 1784
Francouzský filosof (materialista), pedagogický reformátor, průkopník osvícenství (spoluzakladatel Encyklopedie umění, věd a řemesel). Připisoval velkou moc výchově, přesto (na rozdíl od osvícence Helvetia) si uvědomoval vlivy prostředí a dědičnosti na osobnost jedince. U osvícenců se na člověka pohlíželo jako na občana, podobně jako v antice měl osvícenský občan sloužit svému národu, vlasti, ale i respektovat zákony. U Diderota nalezneme i sociální požadavky ve výchově. Prosazoval princip rovnosti, koedukace, všeobecné a bezplatné základní školství pro všechny děti, přístup na výběrové školy podle výsledků ve studiu a ne podle sociálního statu žáků. Nejchudším dětem měla škola zajistit stravu i učební pomůcky. Podporou chudých v přístupu ke vzdělání hodlal docílit nejen vzestup vzdělanostní úrovně společnosti, ale i zamezení selektivního odlivu potenciálních talentů, kteří by sloužili pro blaho státu.

 Johann Bernhard Basedow 1724 - 1790
Průkopník filantropismu, německý osvícenský školský reformátor, zakladatel ústavu (filantropina) v Dessavě. V teologii se díky své svobodomyslnosti neuplatnil. Proto se zaměřil na pedagogické působení. Jeho stěžejní myšlenkou byla idea zkvalitnění výchovy mládeže jako předpoklad k dosažení blahobytu společnosti. Vzdělávání mládeže se věnoval i ve své disertaci. Proslavil se jako autor manifestu vyzývajícího k provedení školské reformy zaměřené na tzv. třetí stav (měšťané, podnikatelé). Úlohu dohlížitele i podporovatele vzdělávání  mládeže přisuzoval státu. Aby stát docílil dosažení občanských ctností obyvatel, musel podle Basedowa zlepšit situaci ve školách. Basedow žádal zpřístupnit elementární vzdělání pro všechny děti. Na středním stupni vzdělávání chtěl zrušit stavovský selektivní přístup a vedle dětí ze šlechtických rodin měly usedat i děti měšťanů. Reforma dělila vzdělávání mládeže do tzv. malých a velkých škol. Velké školy měly sloužit lidovým (chudým) vrstvám a výuka zde měla upřednostňovat pracovní zaměření. Vysoce si cenil mravní výchovu, pro niž speciálně vytvořil vedle učitele i  působnost tzv. edukátora. Basedow preferoval základy věcného poznání, proto podporoval tvorbu učebnic a vytvořil i ojedinělou encyklopedii pro mládež (Elementarwerk). Jako praktik se zasloužil o vznik mezinárodního ústavu v Dessavě pro chlapce. Ústav fungoval na zásadách Komenského a Rousseaua. Zajímavostí v činnosti chovanců se stalo pravidelné měsíční vytváření spartánských podmínek (i pro děti šlechticů), vyžadování bezvýhradné poslušnosti pro chlapce do dvanácti let nebo udělování tzv. bodů zásluh. Filantropinum zaniklo zřejmě následkem změn ve školské politice některých států, odkud pocházeli chovanci ústavu.

 Christian Gotthilf Salzman 1744 - 1811
Kritik společenských poměrů, filantropista, protestantský farář. Jako učitel zažil fungování dessavského filantropina. Vedle pozitivních stránek ústavu poznal i jeho nedostatky (např. rivalita učitelů, špatná organizovanost, nespolupráce). Sám pak založil mnohem úspěšnější filantropinum ve Schnepfenthalu založené na budování rodinné atmosféry, volnočasových aktivit v přírodě a vycházející ze zájmů dětí. Ve vzdělávání vycházel z přírody, proto ústav umístil na venkově. Pro pedagogiku rozpracoval osobnost vychovatele a potřebu jeho sebevzdělávání. Výchovné neúspěchy kladl na vrub vychovatelů, nikoli chovanců. Obdobně jako Xenofon tvrdil, že vychovávat druhé znamená vychovávat sebe. Proslavil se i jako autor pedagogických publikací ("Mravenčí knížka" pro rodiče, "Račí knížka" pro učitele, "Konrád Kiefer" - obsahová návaznost na Rousseauova Emila). V sociálně laděném románu "Karl von Karlsberg čili o lidské bídě" podává zdrcující kritiku společenských nepravostí (podvýživa, nemoce, diskriminace žen a Židů, lhostejnost, nedostatečné kvality učitelů, církevní nadřazenost). Vyústěním románu byl požadavek sociální a školské reformy.

 

Problémová otázka

Osvícenství přineslo nový pohled na postavení a úlohu člověka ve světě. Dokážeme si uvědomit, v kolika oborech a směrech lidské činnosti přineslo osvícenství moderní ideje, se kterými se ztotožňuje i současná evropská civilizace?