Evropští sociální pedagogové

Janusz Korczak 1878 - 1942
Polský vychovatel židovských sirotků a zanedbané mládeže, lékař, obhájce dětských práv, soudní expert na kriminalitu mladistvých. Cílem jeho pedagogického působení bylo rozvinutí mravního jednání chovanců a jejich aktivního, odpovědného přístupu k životu. Kladl důraz na rodinný charakter ústavů, kde působil. Nevyhledával spolupráci s veřejností, spíše se klonil k izolovanosti a nerušenému chodu dětských domovů. Své chovance vedl k samostatnému rozhodování při řešení problémů, zavedl dětskou samosprávu při řízení ústavu. Vycházel z názoru, že děti se více socializují nápodobou a srovnáváním se svými vrstevníky než radami vychovatele. Korczak plně chápal úlohu empatie ve výchovném procesu, rozuměl psychologii dítěte a snažil se dodržovat zásady humanismu. Napsal publikaci "Jak milovat děti", která je přínosná zvláště pro vychovatele. Za zmínku stojí i sociálně zaměřené dílo "Dítě salonu" kritizující nepoměr ve společnosti mezi bohatými a chudými. V době represí  v průběhu druhé světové války se stal společně se svými chovanci obětí nacistické zvůle. Jejich životy zhasly  v plynové komoře v Treblince.

 Herman Nohl 1879 - 1960
Německý zakladatel lidových VŠ, profesor pedagogiky v Göttingen, průkopník sociální pedagogiky. Byl zastáncem historické hermeneutiky ve výkladu pedagogických jevů (zkoumal realitu výchovného procesu s cílem porozumět jejímu kontextu). Chtěl popsat reálnou výchovu, nikoli její teoretické, ale v praxi neuskutečnitelné ideály. Základem pro pochopení výchovy mu byla analýza dějin edukačních koncepcí a studium duševních procesů dítěte. Zajímavý je jeho závěr, kterým se snažil zdůvodnit právo pedagogiky na samostatnost v rámci ostatních věd - cílem pedagogického vztahu je situace, kdy vychovávaný jedinec se stává zralým (soběstačným) a tak již není potřeba dalšího pedagogova působení, práce pedagoga se tak stává zbytečnou. Z hlediska cíle pedagogického vztahu je tedy úspěšným výsledkem jeho nepotřebnost. Na angažovanost v sociálně pedagogické oblasti u Nohla měla vliv situace v Německu po první světové válce. Jeho úsilí o znovuobnovení vitality Německa a překonání společenské krize bylo zacíleno na aktivní výchovu mládeže. Aplikoval konkrétní individuální pomoc sociálně postiženým, hlásal prevenci při začleňování mládeže do normálního života (různé formy poradenství), podporu k aktivnímu a optimistickému řešení nouzové situace. Ve výchově preferoval důraz na vytváření morálních kvalit jedinců a na humanistický zřetel.

 Anton Semjonovič Makarenko 1888 - 1939
Ukrajinský a sovětský vychovatel delikventní mládeže, spisovatel a originální tvůrce výchovných metod. Důsledky občanské války v SSSR mezi tzv. bílými a rudými způsobily obrovský nárůst kriminality mládeže a množství bezprizorních dětí. Východiskem z neutěšeného stavu se mohly stát kolonie na bázi pracovní výchovy pod dohledem citlivého vychovatele. Své proslulé kolonie pro sociálně narušenou mládež zakládal Makarenko u Poltavy a u Charkova. Přes závistivou kritiku z řad komunistických orgánů prosadil do výchovy řadu originálních prvků. Jedním z nich byla např. tzv. velitelská pedagogika. Jejím smyslem bylo umožnění všem členům kolektivu získat odpovědnost za dočasné velení, při kterém se všichni pravidelně střídali i poslušnost před rozhodnutími právě velícího člena skupiny. Hlavním prostředkem převýchovy mladých delikventů se Makarenkovi stala práce (k její aplikaci měl nepřeberné množství příležitostí následkem zničeného sovětského hospodářství po válce). Při práci oceňoval její organizovanost, kvalitu a kázeň. Kázeň v Makarenkově duchu vycházela z důvěrného vztahu mezi vychovatelem a chovancem a rovněž spočívala i v kladení náročných úkolů jako projevu důvěry v síly a schopnosti chovanců. S kázní úzce souvisela tzv. kolektivní výchova. Právě prostřednictvím kolektivu, který je chápán jako sociální organismus, měl vychovatel ovlivňovat jednotlivce. Zde jasně vyplývá nadřazenost zájmů kolektivu nad zájmy jednotlivce. Rozvoj osobnosti jednotlivých členů byl závislý na úrovni kolektivu. Motivačním prvkem se u Makarenka stalo vytváření perspektivních cest či cílů, vedoucích k dosažení kolektivní radosti a tím i naděje na lepší budoucnost. Ta však vedla přes trnitou cestu překonávání překážek, disciplínu a podřízení se zájmům celku. Makarenko organizoval pracovní aktivity v zemědělství, řemeslnických dílnách i v továrnách. I když chovanci věnovali část dne i školní výuce, je zřejmé, že Makarenko rozumovou výchovu opomíjel.

Problémová otázka

Pokusme se analyzovat, jaký vliv měly důsledky první a druhé světové války na strukturu a koncepci oboru sociální pedagogiky.