Kapitola 4. Jak si nakreslit plán aneb
Na co jsou hypotézy
I'm short enough and ugly enough to succeed on my own.
Woody Allen, Play it again Sam
Až dosud jsme si jenom stěžovali. Stěžovali jsme si na nezvládnutelnou velikost přirozených systému v sociálních vědách, na trampoty, které z toho vyplývají: na nutnost pracovat s neúplně popsaným a ještě neúplněji anályzovatelným systémem, na to, že jsme v důsledku této redukce vystaveni mnoha typům zkreslení. Stěžovali jsme si na to, že jsme schopni potvrdit existenci příčinné závislosti téměř výhradně jen experimentem.
A stěžovali jsme si také na náš drahý veliký problém: na nutnost nepřímého měření, na 10, že transformace studovaného jevu do indikátorů, ve kterých tento jev pozorujeme, měříme a analyzujeme, je mnohem delší a mnohem riskantnější než ve většině jiných věd. Naříkali jsme nad nejistou validitou našeho měření.
V téhle kapitole se podíváme nu to, co se s tím dá dělat. Neočekávejte tu žádné zázračné recepty. Udělat slušný empirický výzkum, 10 dá fušku. Mnoho a mnoho hodin přemýšlení a psaní ještě před tím, než máme viibec možnost ušpinit si ruce Takty. Dlouhé dny v terénu, dlouhá dny strávené analýzou dat, a 10 se nakonec může stát, že naše hypotézu bude fakty vyvrácena. Alespoň jsme zjistili, že tudy cesia nevede. Horší je, když ji naše výsledky ani nepotvrdí, ani nevyvrátí. I 10 se někdy stane. Ale přesto přesc všechno, je 10 veliká krása dělat výzkum. Vždyt studovat vztahy mezi lidmi je velké dobrodružství. Pevnina sociálních vztahů a struktur je ještě jen málo prozkoumaná a zaplňovat prázdná místa na mapě je veliké dobrodružství. Zkuste to, a uvidíte, že se vám to bude líbit. Ale pozor, je to návykové.
V téhle kapitole se budeme zabýval spíše logickými pravidly výzkumu než podávat recepty, jak technicky připravit výzkum. Tím se zabývá celá řada jiných knih. Věříme však, že tato;
74
pravidla jsou důležitou pomôckou i pro optimalizaci rozhodnutí o mnohých technických krocích ve výzkumu.
Jesle jednu dúiežiiou poznámku než opravdu začneme: v trio kapitole, stejně jako v předchozích, se budeme zabývat hlavně kvantitativním výzkumem, a lo ještě většinou v jeho silně standardizované verzi. Není to proto, že bychom tento typ výzkumu považovali za nadřazený. Jediný důvod pro tento popis je fakt, že v kvantitativním výzkumu jsou všechna naše zranitelná místa jasně viditelná.
4,1. Výzkum jako idiot
Může
Pící! dávnými a dávnými časy by! představen tisku jeden z prvních počítačů. Byl tibnwský, nesmíme drahý, pomalý a neuměl o moc víc, než trochu lepSí kalkulačka.Ale protože io bylo dävno a dávno, novináři byli okouzleni. Hovořili 5 jedním z tvůrců mho počítače:
Novinář: "Pane profesore, ten poíítat je génius!"
Pryfcittt: "Aie. pánové. 10 sc mýlíte. To je úplný idiot. Unií je jednu víc: rozeznat nulu tid jedničky. Ale umí to velmi rychle a nĽdílá chyby."
75
Empirický kvantitativní výzkum v sociologií je také takový itiioL Umí jenom rozoznal, zda existuje souvislost mezi dvěma nebo více proměnnými. Bohužel, neumí to rychle a delá mnoho chyb.
Kvantitativní výzkum není nic 'jiného než testování hypotéz. Podívejme se blíže, co to vlastně znamená v termínech epistemologie vědy. Při produkci poznání zde užíváme v podstatě dva odlišné postupy: indukci a dedukci.
Deduktivní metoda vychází z teorie neho z ohecně formulovaného problému. Teoretický nebo praktický problém je přeložen do jazyku hypotéz. Hypotézy navrhují, jaké spojení mezi proměnnými bychom měli najít, je-li naše hypotéza pravdivá. Pak následuje sběr dat. Odpovídiijí-ii závislosti mezi sebranými daty vzorci předpovězenému v hypotézách, přijmeme hypotézy jako platné. Jinak musíme hypotézy odmítnout.
Induktivní metoda je značně odlišná. Začíná pozorováním, ve kterém pátráme po pravidelnostech, vzorcích, které snad existují v objektivní realitě. Objevené pravidelnosti popíšeme ve formě předběžných závěru. Ty pak ověřujeme dalším pozorováním. Konečným produktem je nová teorie.
A teď st zkusme, zda jsme rozdílům mezi dedukcí a indukcí dohře porozuměli:
Kvantitativní vvyklim «
jen určitou
Cvičení A.l,
Kterou z tédttn metod používal velmistr dedukci:, slavný detektiv Slierhck ílalmex?
Kvantitativní vý2fcu
"toví Prommy, baí h m kZtK™<*npro . "ereje možno popsat
proměnnými.
75
77
Přeformulovat problém tak. aby vyhovoval těmto podmínkám, přeložit teoretický problém tío jazyku výzkumu. nemusí být studně*. Naštěstí m áme násiroj. kierý nám lulo operaci podstatně ulehčí. Jsou io pracovní hypotézy. Je to velice užitečný nástroj, který nim pomůže minimalizovat problémy vyplývající /. redukce a transformace informací, nevyhnutelně v sociologickém výzkumu.
4.2. Aby hypotézy nebyly jen hypotetické
Cesta od teorie k výzkumu je díouhá a musíme se snažit, aby nebyla příliš klikatá. První krok od teorie k výzkumu je obvykle formulace základních, ještě dost obecných hypotéz. Taková hypotéza může být definována třeba takto: "Hypotéza je očekávám o charakteru věd, vyvozené ; teorie" (Bahbie 1979). Uveďme si alespoíi jeden příklad tukově hypotézy:
Hypotéza 1.
Čím více podnětů týkajících se politiky osohu dostává, lim vyšší je pravděpodobnost, že bude participovat v politice.
Lcslct \V. Milbraiii, Pnlilical Participii trou. Chicago I1l>5, Mr.3íí
« konkrétnější, než většinu hypotéz na této úrovni. Přesto nemůže být :chnickou konstrukci výzkumu a výzkumných
Tato hypotéza je mnohem konkrétnej ještě bezprostředním východiskem pro nástrojů. Je třeba ji rozložit do souboru pracovních hypotéz.
My deílnujeme pracovní hypotézu takto; Tabulka 4.2.
Sas*** ™-
Všechny proměnné zmíněné v hypoí definici.
éze musí mít validní operační
Soubor pracovních hypotéz musí zahrnovat neien oroměnnp významne zkresli! tnterpretaci testovaných vztahů.
2   ™ "        <**■«.» — ™tn „ Mn,cc, Začnčmc dnoduc
h' a udí,i' roa"ku kys*u    *»* -** ^ ú
Opera™ ^ kyseliny hy mohb mil Bi lakl(>: ^ je iatm, KkMina ^ *™ fcW*, W«„ : ,,„„,r, ,„, lmmm Vid(mo. žc „pcrarn( Jefinjc
Jc Ma ^Jcdnu vdicc užitt£„„u v|Mn()si: dM tezpro51fcdn;nävo poznat, co j« kyselina. J
V operační definici je koncept vyjádřen
popisem operací, kterými bude měřen.
J
o*» i opíra£ll( dcllnicc mus( hýI zakuirena v Mrii pruwrm ^ ^ y sodá]nfch ^
78
79
je vzdálenost mezi teoretickým konceptem a jeho operační definicí značná, a to mijže nhra7.it valí lihu našich operací. Ale lo všechno už známe: diskuse o operačních dennících je v podstatě opakováním nají diskuse o indikátorech z předchozí kapitoly.
Podívejme se zde aJcspofi najeden klasický přiklad operacionalizace. Emile Dürkheim uvedl ve své klasicko" knize Sebevražda 11897) koncept anomie. Anomie je obvykle definována lako nepřítomnost norem. V dobách dramatických sociálních změn staré sociální normy ztrácí platnost a nové normy nejsou ještě obecné přijímaný. Jednotlivec si již není jíst. co bude spojeno 5 negativní sankcí a co s odměnou. Dürkheim zvolil sebevraždu, "výsostný individualistický a osobní akt", za ukazatel annmíe. Nesmírně komplexní teoretický koncept anomie byi silně redukován: anomie určité oblasti je operačně definována jako počet sebevražd za rok připadajících na každých sin tísíc obývate!. 1 stručná úvaha nám ukáže, jak mnoho zajímavých a důležitých dimenzí piivodního konceptu je v této operacionalizact ztraceno.
Redukce informací je nevyhnutelné břemeno, které nás bude provázet na každém kroku výzkumných operací. To však nemusí být fatální. Zhoubný by in bylo tehdy, kdybychom uvěřili, že operační definice je perfektní reprezentací teoretického konceptu, že můžeme* skutečně položit rovnítko mezi anomii a frekvenci sebevražd.
Naštěstí praxe empirického sociologického výzkumu se obvykle zabývá koncepty zmřnČ.. jednoduššími, než je Durkheimova anomie. Uvidíme také brzy. že empirický výzkum není to; testovat platnost "grand theories" (a většinou ani teorií středního nv/sahu) jako celku. 1 to! operace jsou jednoznačně dtimórwu teorie. >:• A led se už můžeme vrátit k mnohem skromnějším konceptům a zamyslel se nad je :h překladem do jazyka pracovních hypotéz. Vratme sc k Milbraihově hypotéze o parťicij ci v polilice: & Hypotéza i, f Čím více podnětu týkajících se politiky osoba dostává, tím vyšší je pravděpodnhn il
že bude participovat v politice.
Podívejme se, jak tato hypotézu odpovídá naší definici pracovní hypotézy, uvedené v tttbu'c
SO
3.2. Hypotéza předpovídá existenci spojení mezi dvéma proměnnými, ale pro žádnou z nich nemáme operační definici a ještě nevíme, co znamená třetí podmínka, zmíněná v tabulce. Je však zřejmé, že hypotéza 1. není pracovní hypotézou, že musí být do ní teprve přeložena.
Nejdříve můžeme začít s pátráním po měřitelných ukazatelích politické participace. Není těžké vyjmenovat jich celou řadu. Za krátkou dohu bychom mohli skončil se seznamem obsahujícím několik desítek přijatelných indikátoru. Ale které z nícfi vybrat? Takový seznam může obsahoval všechno, od faktu, že respondent je třeba předsedou vlády, kandiduje na politickou pozici, přes účast na demonstracích, až po prostě hlasování ve volbách a všichni víte z nedávně minulosti, že stávka, účast na mši. na určitém divadelním představení nebo koncertě muže být navýsost politickým aktem. Stejně dobře si umíte představil, že záměrná neúčast v oficiálních kanálech politické participace, může být velice silným a významným vyjádřením politického postoje.
Co tedy vybrať! Záleží především na cíli výzkumu, na teoretickém rámci, vc kterém chceme politickou participaci studovat. Milbrathova hypotéza by mohla být použita právě tak ve studii zabývající se psychologickými a filosofickými dimenzemi politické participace, jako ve výzkumu snažícím se- porovnat participaci ve standardních politických kanálech u různých
skupin ohyvatelstva. Operační definice politické participace by ovšem musela být v obou
případech různá.
A ovšem, definice závisí na konkrétním politickém a historickém kontextu. Operační definice politické participace obyvatel hlavního měsia Prahy 1991 by se podstatně lišila od definice participace na téže populaci o pět let dříve. Jiné indikátory musí být použity pro měření politické participace v různých politických systémech. Indikátory použitelné' v demokratických zemích by sotva daly smysluplné výsledky, kdyby byly aplikovány v zemi. kde je demokracie silně omezena. ! v zemích se shodným politickým systémem mobDU být ukazatele platné v jedné zemi být neplatné v jiné, stejně demokratické. Prostě se tyto země tiší v politické , kultuře, různé politické akty mohou míi různý význam a nebo nemusí míl v určité zemi vůbec žádný význam.
Participace v běžných formách politiky je v severní Americe měřenu často ukazateli podobnými tem uvedeným v naší tabulce 4.3. Tyto ukazatele bývají často exportovány do Jiných zemí, bohužel
často jen mechanicky, a to muže vyvolat povážlivé zkreslení, 81
nebezpečné zejména ve srovnávacím výzkumu. K icimu se vrátíme v jedné z našich budoucích pohádek. Bude to smutná pohádku, proiože je pravdivá.
Naše tahuika je adaptací ukazatelů hierarchie politické participace, navržených Milhrathem (Milbralh 1982, sir. 18) Indikátory jsou řyzeny sestupně. První skupina zahrnuje aktivity, které jsou v angloamerické literatuře označovány jako "gladiátorské" aktivity, poslední skupina
"divácké" aktivity. Prostředni reprezentuje přechod mezi oněma vyhraněnými typy.
Tabulka 4.3.
Výkon veřejné funkce nebo lunkce v politické slraně Kandidování na lakovou pozici Vybírání peněz pro politické účely Participace na politických schůzích plánujících strategií Aktivní členství v politické straně AMivní účast v předvolební kampani
účast na politických schůzích 3 ^r°^tdltovi _
Politické plakáty na nárazníku auta, na trávníku před domem Přemlouváni druhých, aby hlasovali určitým způsobem Iniciováni politické diskuse Hlasování
Poncchme stranou oiázku platnosti hierarchie jednotlivých ukazatelů a podívejme se na i>iiih«.ihjí validiiy íčciuo ukazatelů v naSich poměrech. | Cvičení 4.2.
Zhu-.ii: odhadnout, klen' z it-cluo ukazatelů by /mihly vyvnliH zkreslení, kdyby byly pnu politické participace v našich poměrech.
82
^1
I když bychom pravděpodobně pro výzkum u nás některé z těchto ukazatelů  vypustili, je zřejmé, že naše závisle proměnná, politická participace, musela být měřena v celé řadě proměnných. Protože si nemůžeme být jisti, že každý z indikátorů odráží politickou participaci tejné míře. každý z indikátorů musí být použit ve zvláštní pracovní hypotéze.
Podívejme se teď na naši nezávisle proměnnou, expozici politickým stimulům. Ta by mohla h\; sledována kupř. následujícími ukazateli:
- frekvence sledování politických pořadů v TV
■ [rekvence sledování politických pořadů v rozhlase ikvence člení politických úvodníků litické debaty v rodině litické debaty s přáteli
- odebírání nebo pravidelná četba politicky orientovaných periodik
: by bylo možno v tomto výčtu pokračoval. Tradice politické participace v rodině může velmi silným politickým stimulem. Tento jev by ovšem musel být operacionalizován do
několika proměnných (kupř. kdo z rodiny participoval v politice; jak; jak intenzivně; kdy atd.)
Jii!>"m, pravděpodobně silným politickým stimulem by mohla být čelba knih s politickou nikou, a tak bychom mohli ještě hodnou chvíli pokračovat v našem výčtu.
1'ru jednoduchost předpokládejme. ?e pro popis politických stimulů použijeme jenom prvých šest proměnných. Každá z nich ovšem musí být použita v samostatné hypotéze; každý i. těchto politických podnětů může mít různě silný vliv na různé typy politické participace. Řekněme, že bychom pro popis politické participace použili třeba jen šest proměnných. Některé z nich jsou u nás sotva validní, jak jste sami zjistili ve cvičení 4.2. U jiných je trekvence výskytu tak nízká, že je v řadě výzkumů můžeme ignorovat {kupř. v USA v prvých h typech "gladiátorské" participace působilo méně než 2e7c populace).
Máme tedy 6 proměnných popisující politické stimuly a 6 dalších, popisujících politickou participaci. Naše pracovní hypotézy by mohly vypadal třeba takto:
Osoby, kleré čtou pravidelně politické úvodníky, hlasují ve volbách častěji, než osoby, které je nečtou.
Osohy, kleré čtou pravidelně politické úvodníky, jsou častěji aktivními členy politické strany než osoby ostatní.
Čím   častěji   respondent   sleduje   televizní   politické   porady,   lim   vyšší je pravděpodobnost, že sľ bude aktivně podílel na předvolební agitaci.
Abychom popsali všechny vlivy stimulů na všechny typy participace, museli bychom zformulovat 36 podobných pracovních hypotéz. Vidíme, že nám počei hypotéz požehnané roste a to ještě nejsme zdaleka u konce s naším úkolem. Zutím jsme se ještě ani nestačili vypořádávat s třeli podmínkou z naší definice pracovni hypotéky: s nutnosti zahrnout do souboru hypotézy o proměnných, které by mohly podstatně zkresííí naši interpretaci vztahu mezi diskutovanými proměnnými.
A opět je tu naše stará bolest: komplexnost přirozených systémů v sociálních vědách. Podívejme se alespoň na nejmarkantnější příklady:
í kdyby čtení úvodníku nemělo vůbec žádný vliv na aktivní členství v politické straně, je vysoce pravděpodobně, že souvislost mezi čtením a členstvím .stejné naměříme. Je to projev naší staré známé z prvé kapitoly, nepravé korelace. Ve věiSině demokratických společností . vzdělanější osoby participují v poliiicc více, než lidé méně vzdělaní. Ale více vzdéJauí respondenti budou také s daleko větší pravdě podobností vystaveni politickým stimulům. Je tídy možné, že souvislost mezi politickými stimuly a participací je /cela nebo částečně ' vyvolaná viř vcítí vzdělání na obě diskutované proměnné. Podohnou roli může hrát kurtr.".; i sociálně ekonomický status. Osoby v určitém ekonomickém postavení mohou býVt angažovány v politice, protože je to dohře pro jejich obchod. Z téhož (Jitvodu pátrají po,.; informací o politických problémech a záměrně sc Icúy vystavuj) politickým stimulům. .fí
Takových situací, kde nejaká vnější proměnná ovlivňuje vztah mezi studovanými je1 t| hýl mnoho. Naštěstí, statistická analýza je schopna odizolovat vliv těchto ''ľ'jg proměnných. Můžeme toho však docílil jen lehdy, vímc-ři o každém respondentovi, jak-5 jiř|; jeho vzdělání, socioekonomický status atd. I kdyby náš výzkumný cíl bvl vclii ■„■! kdybychom se zajímali jenom o vztah mezi politickými siimuly a participací, musíme ůth našeho souboru pracovních hypotéz zahrnout třeba lyux |
Čím vyŠŠí je jednotlivcovo vzdělání, lím je vyšší pravděpodobnost, že bud | navštěvoval politické schůze a shromáždění. ? Osoby s vyšším vzděláním čtou politické úvodníky častěji než osoby méně v/ikAivi-
84
Osoby, kieié vlasmi v obci obchod, budou participovat v předvolební kampani pro mísLní vylby časiěji, než osoby ostatní.
Takových hypotéz budeme muset formulov.it mnoho: víme z literatury i z denní zkušeností, že úřas! v politických aktivitách je silně ovlivněna proměnnými jako pohlaví, věk, sociabilita jedince, jeho sociální sebedůvěra a mnoho dalšími a většina z těchto proměnných může být asociována s lím. jak silné je jedinec vystaven politickým stimulům.
s nezávisle proměnnou. Pramennou a fsou přitom asociovány take
A ještě jedna důležitá terminologická poznámka: termín "závislá" a "nezávislá" proměnná neznamenají existencí kauzální závislosti a často ani ne očekávaný směr vlivu. Většinou je lo jen terminologická konvence, jejíž užitečnost vyplyne, až se budeme zabýval statistickou analýzou. Kupříkladu v našem případě, kdyhy naše obecná hypotéza byla potvrzena daly, tento výsledek může být interpretován v termínech expozice stimulům ovlivňujících participaci, stejně dobře jako vliv participace na espozici stimulům. Ale to všechno už dobře známe 7. diskuse kauzality a experimentu v prvé kapitole.
■1-3. Je to k něčemu?
Teď už jasně vidíme, že konstrukce pracovních hypotéz je nesnadný úkol, jíž jen vzhledem b pouhému počtu nezbytných hypotéz. Je to úkol náročný, většinou spise nudný, avšak bohužel nezbytný. Pracovní hypotézy hrají ve výzkumu několik velice důležitých rolí:
.k Formulace pracovních hypotéz je icstem, zda je výzkum vuhec možnv.
V kvantitativním výzkumu můžeme zkoumat jen takové problémy, které je možné přeložit do jazyka pracovních hypotéz, (j. jen takové problémy, jež je možno vyjádřil jako vztahy mezi Písmennými, pro které máme validní operační delíniei.
85
2. Pracovní hypotézy jsou důležitým nástrojem ,pro optimalizaci redukce inťnrmací.
Lék na naši nej ne bezpečnější chorobu, nutnost pracovat s neúplným popisem reality, nebude asi nikdy vynalezen. Musíme se tedy naučil, jak optimálně s touhle nemocí žít. Musíme st být rozumní jistí, že jsme vybrali alespoň ty ncjdůiežitější proměnna, které ovlivňují zkoumaný problém, a zároveň se vyhnout sbírání informací, kicré nutně nepotřebujeme. Víme už sice. Že zavedení proměnných, které nepatří do zkoumaného systému, nevyvolá /kreslení, ale každá proměnná navíc znamená investici Času. peněz a energie, a to je něco, co si prostě nemůžeme dovolit. Většinou jsou naše limity překročeny ještě dříve, než jsme zahrnuli do výzkumu proměnné, které považujeme za nezbytné. Omyty tohoto typu jsou bohužel dosti častě. Nás výzkum má totiž ještě jednu populární dětskou nemoc: začíná zpravidla formulací otázek pro interview nebo dotazník. To je zajímavá, vzrušující a tvořivá činnost; zdaleka ne tak nudná, jako formulace pracovních hypotéz. Skončíme se seznamem chytrých a zajímavých otázek, které s našim problémem nějak souvisejí. Bohužel, při analýze dal zjistíme, že pro řadu proměnných nemáme žádné použití. To není moc dobré. Ale horší je. když při analýze zjistíme, že kdybychom položili jednu jedinou, hloupou otázku navíc, mohli jsme opravdu něco objevit. To je opravdu nepříjemné, já vím. Sám jsem si to taky vyzkoušel.
Ovšem esence pracovních hypotéz, jak svědčí naše pravdivá pohádka č. 7, nemusí být automatickou pojistkou proti katastrofám tohoto typu.
Pohádka pro odrostlejší děti 7.
Pohádka v prvé osobě jednotného čísla.
Bylo, nebylo, byl jsem kdysi zodpovědný za metodologii mezinárodního srovnávacího výskumu. V průběhu se k nám pripojili kolegové z jedné půvabné zeme. Převzali větSinu našich pracovních hypotéz, přidali několik svých, zmenili několik operačních definic tam, kde by naše původní indikátory byly v jejich zemi neplatné, a pečlivě testovali validitu nových indikátorů. Připravili takřka perfektní výzkumný nástroj.
Ale když přišla data na zpracování do Toronta, nevířil jsem svým očím'. Hledal jsem
a hledal, ale nikde jsem nemohl najít údaj o pohlaví respondenta. Při přepisovaní dotazového
archu vypadla rubrika pro záznam pohlaví. Nikdo si toho nevšiml, až bylo pozdí. U
některých osob bylo mo/no pohlaví odhadnout. Uvedí-Ji respondent povolaní "Žena
v dnmácnnsli". pravdépndobně to nebyl muž. Ale ve většině případů museli tazatelé znovu
do terénu. Nechtěl bych být v jejich kůži. Nemusí být pravě příjemné zaklepat znovu na
téměř líista dveří s pošetilou otázkou: Jsie muž, nebo žena?
A lak, máme-li smůlu, ani pracovní hypotézy nepomohou.
^E^mnl hypotézy oh^jj^^í^^nt
výzkumu
ÍiDaaci,pr» optimální rozhodnutí o trehniw,*
Tak jsme zase nu/.páluk u naší dětské nemoci "začneme s dotazníkem". Nejenže dotazník se v podmínkách postindustriální společnosti stává pomalu a!e jistě nepoužitelným monstrem, ale na samém začátku výzkumu nemáme prosté dostatek informatik rozhodnutí, kterou z dost bohaté pokladnice technik sběru informací vyhrát. Teprve pracovní hypotézy nám umožní se optimálně rozhodnout. Tomuhle problému však věnujeme později celou kapitolu. Pracovní hypotézy, protože popisují strukturu spojení mezi proměnnými, ukáží nám, alespoň v hrubých obrysech, jaký lyp statistických operací budeme potřeboval. í v tomto časném stadiu výzkumu tak budeme schopni odhadnout, zda pro analýzu dat použijeme kalkulačku, osobní počítač, nebo zda hudeme muset - je-li náš vzorek opravdu obrovský - bojovat o čas na střediskovém počítači.
66
SI
Většinou leprve po(om, když jsme připravili .soubor pracovních hypotéz, jsme schopni alespoň přibližně odhadnom, jak náročný nude náš výzkum. Obvykle budeme překvapení; teprve proces formulace pracovních hypotéz nám uká/e, jak mnohv proměnných, a ještě více analyzovaných vztahů mezi nimi potřebujeme pro řešení zdánlivě jednoduchého problému. Pracovní hypotézy jsou důležitým výchozím bodem pro časové, a tedy i finanční plánování výzkumu. A na závěr ještě jedno velice nevědecké, ale užiiečné doporučení pro odhad času, klerý budeme potřeboval: udílejme nejdříve spise pesimistický odhad, násobme odhadnutý čas třemi, a když všechno dobře půjde, snad tento nový termín splníme. Tenhle spise prostoduchý recept se nám u7, časlo dobře osvědčil.
Vidíme ledy, že ty nepříjemné pracovní hypotézy mohou býí velice užitečné. Neměli bychom se jim vyhýbat. Alespoň ne ze začátku, alespoň ne po prvých deset, dvacet !el výzkumné praxe. Ale pak už je ?. toho návyk; dost zdravý a hlavné bezpečný.
Řešeni" úkolů z kapitoly 4.
Cvičení 4.1.
Bohužel, tento mistr dedukce používal induktivní metodu. Snažil se najít vzotec, vysvěllen/, kferé existuje ve fyzických stopách chování. Podívejte se pro potvrzení na kteroukoliv z Doyleovýcfi povídek, ve které tento hrdina vystupuje, a pokud by Vám tento důkaz nestačil, přečtěte si "Skandál v Čechách", kde Holmes explicitně popisuje svoji gnozeologii. Ale s tím se v téhle knížce ještě setkáme.
Cvičení 4.2.
Některé z ukazatelů prostě neodpovídají naši politické kultuře a tradicím, nicméně jejich použití by nevyvolalo vážně zkreslení. Jen frekvence pozitivních odpovědí by byla nízká. Psaní dopisů veřejným činitelům, finanční příspěvky na politické účely jsou ti nás mnohem řidší než v USA, kde byla lato stupnice vytvořena. Jedna z nejbéžnějších forem amerického politického výrazu, "bumperslickers" a volební tabule umístěné na frávníku před rodinnými domky u nás téměř neexistují. Když však jsou takové indikátory použily beze změn ve srovnávacím výzkumu, vyvolají nebezpečné etnocentrické zkreslení, S jedním takovým případem se později seznámíme.
39