Lokalizační faktory zemědělství
Geografie výrobní sféry
Přednáška č. 2
Lokalizační faktory zemědělství
 Přírodní
 Reliéf
 Klimatické
 Pedologické
 Sociálně-ekonomické
 Celá řada faktorů (viz dále
 Ve vztahu s rozmístěním působí celý komplex přírodních podmínek,
územně diferencovaný
 Topografická poloha na Zemi může být modifikována lokálními
činiteli
Vliv georeliéfu na zemědělství
 Nezbytnou základnu pro veškerou hospodářskou činnost lidské společnosti (až na výjimky)
představuje pevnina
 ZV potřebuje největší plochy
 Georeliéf ovlivňuje zem. využití půdy především:
 nadmořskou výškou,
 svažitostí,
 typem georeliéfu ,
 expozice
 Horizontální pásmovitost
 Výšková stupňovitost
 Typy georeliéfu ovlivňují ZV v makro i mezo měřítku
 Každá rostlina má v dané zeměpisné poloze svůj výškový limit – s rostoucí nadm. výškou zem.
ubývá
 Nížiny poskytují ve světovém měřítku větší možnosti pro zem. Na druhé straně nížiny
v rovníkovém klimatu jsou výjimkou, jsou méně přitažlivé než okolní pohoří (Peru, Mexiko)
 90 % zem. výroby se vyprodukuje do nadm. výšky 300 m, tj. necelé 4 % celkové rozlohy souše
 J a JZ svahy proti S svahům
 Nadmořská výška rovněž ovlivňuje způsob využití půdy
 Jedná se především o možnosti a stupeň mechanizace jednotlivých
operací
 Nesprávné využití mechanizace na svazích (např. orba po svahu…) má
za následek urychlení svahových pochodů – eroze půdy
 Zejména spolu s použitím erozně nebezpečných plodin na svazích –
kukuřice, brambory…
 Odnos půdy ochuzuje pole o živiny (horní část) a spláchnuté materiály
ohrožují komunikace, čistotu vod v tocích a celkově zhoršují ŽP
zemědělských krajin (dolní část)
 Obecně platí – s rostoucím sklonem pozemků klesá výkonnost mech.
prostředků, rostou požadavky na různé jejich konstrukční úpravy a tím
i jejich cena
 Georeliéf výrazně ovlivňuje ZV i svojí svažitostí, tj. sklonem svahů
Z hlediska nasazení mech.prostředků lze pozemky podle sklonu rozdělit na:
 pozemky se sklonem 0–12° – bez omezení, komplexní mechanizace všech
pracovních operací je vyřešena
 pozemky se sklonem 12–22° – omezení tahovými a stabilizačními vlastnostmi, je
nutné konstruovat a používat speciální zařízení
Sklon svahů:
 do 10, max. 15°, polní hospodaření je možné
 do 20–25°, pastvinářství
 do 30°, lesní hospodářství, zřídka do 35°
 od 30 do 60°, vinohrady s použitím terasování
 S velkou svažitostí a nebezpečím eroze se již vyrovnaly některé národy od
nejstarších dob (Čína, Japonsko, Filipíny)
 Terasování pozemků na výhodných slunečních svazích (až do 2300 m n.m.)
Vliv půdy na zemědělství
 Půdní fond – základní výrobní prostředek
 Půda vzniká z matečné horniny díky půdotvorným procesům, půdní poměry se mění
v závislosti na povaze matečné horniny a charakteru půdotvorných procesů, které závisejí
na podnebí, vegetaci atd.
 Z hlediska geografie zemědělství je důležitá otázka vhodnosti jednotlivých půd pro
zemědělství a stupeň jejich využití pro zem. účely
 Zvláštnosti půdy – nelze libovolně rozšiřovat, tak jako jiné výrobní prostředky, investice
vkládané do půdy nevytváří novýVP, jen jí pouze obnovují (např. hnojením)
 Půdy jsou složeny ze čtyř základních materiálů:
 anorganické látky (alochtonní – přinesené, autochtonní – vzniklé na místě)
 organické látky (neživé zbytky org., živé org. v půdě)
 voda (několika formách), nejpodstatnější je voda dostupná rostlině, schopná rozpouštět
a transportovat do rostliny minerální látky
 vzduch – jeho množství a složení kolísá podle stavu nakypření a přítomnosti organismů
v půdě
 Podle zrnitostního složení rozlišujeme půdní druhy. ČSN rozlišuje celkem 7
základních druhů (třídění je dáno především procentuálním zastoupením
jílnatých částic – menší než 0,01 mm).
 V běžné zemědělské praxi se půdy, podle zrnitostního složení dělí na lehké,
střední, těžké a velmi těžké
Lehké půdy
 Písčité půdy (do 20 % jílnatých částic), obsahují větší množství hrubších
částí, zejména písku. Půdy chudé na živiny, snadno se vysuší a rostliny na
nich trpí nedostatkem vláhy. Snadné vyluhování živin, vyplavovány do
spodních vrstev, dobře se zahřívají, ale rychle ztrácejí teplo.
 Jemnější tzv. hlinité písky, jsou nejúrodnější
 Váté písky – jsou méně vhodné pro zemědělství
 Lehké půdy se hodí jen pro některé plodiny – brambory, některé teplomilné
plodiny, musí mít dostatek vláhy a být dostatečně hnojeny
Střední a středně těžké půdy
 Obsah jílnatých částic od 20 do 45 %, od písčito-hlinitých půd až po jemnější hlinité
půdy
 Jsou to půdy s výraznější převahou jemných půdních částic nad písečnými zrny
 Mají ze všech půdních druhů nejpříznivější vlastnosti, mají nejvhodnější poměr vody
a vzduchu
 Nerozbředají deštěm a při nedostatku vláhy v půdě příliš nevysýchají
 Mají dobrou soudržnost a po obdělání zůstávají dlouho kypré
 Hodí se pro pěstování většiny plodin
Těžké půdy
 Jílovito-hlinité půdy (45–60 % jílnatých částic)
 Půdy tuhé, vazké a uléhavé, za vlhka se mažou, za sucha tvrdnou
 Zpracovatelnost ještě není tak obtížná
 Při vhodné vlhkosti se snadno obdělávají a kypří
 Za sucha se hroudy dají rozdrobit
 Jsou vhodné pro obiloviny i jiné plodiny
Velmi těžké půdy
 Jílovité půdy (60–75 % jílnatých částic)
 Obsahují největší množství jílnatých a koloidních částic
 Mají velkou soudržnost, značnou vodní kapacitu a silnou sorbční schopnost
 Vyznačují se malou provzdušněností
 Jsou málo propustné, snadno se zavlažují
 Při vysýchání se na jejich povrchu tvoří kůra, která praská a tvoří se v ní trhliny
 Rozklad org. látek v nich probíhá pomalu, jsou biologicky méně činné
 Lze je ovšem zúrodnit příslušnými agrotechnickými zásahy
 Hodí se pro pěstování kukuřice, řepy a daří se i pšenici
Kamenité půdy
 Představují zvláštní skupinu, která je rozšířena především ve vyšších polohách,
obsahují více než 80 % hrubozrnné drtě a kamení
 Možné využít jen pro pěstování málo náročných plodin
 Jen tehdy obsahují-li alespoň 15 % jemných částic
 Jsou velmi chudé na živiny, dobře propustné a vzdušné
 Biologická činnost je v nich velmi slabá
 Na základě působení půdotvorných činitelů a geneze půd
jsou rozlišovány jednotlivé půdní typy:
 půdy tundrové
 podzoly a půdy podzolové
 hnědé lesní půdy
 šedé lesní půdy
 černozemě
 kaštanové půdy
 šedé půdy
 slané půdy
 laterity a půdy lateritické
 náplavové (nivní) půdy
 rendziny, slínovatky
 Na území ČR se setkáváme s následujícími hlavními půdními typy
 V názvosloví (nomenklatuře) půd nepanuje dosud ani v rámci našeho státu naprostá shoda, proto jsou uvedeny
některé ekvivalentní názvy
Černozemě (Haplic Chernozem)
 Jsou nejúrodnější půdy a proto jsou zemědělsky nejvíce využívány, jsou rozšířeny v našich nejsušších a
nejteplejších oblastech, kde vznikly v raných obdobích postglaciálu pod původní stepí a lesostepí.
 Matečným substrátem jsou většinou spraše, jen místy se uplatňují také zvětraliny slínovců, vápnité terciérní jíly
nebo vápnité písky
 Nadmořská výška výskytu černozemí zpravidla nepřesahuje 300m, roční úhrn srážek 450-650mm, prům.roční
teplota je nad 8°C.
 Pro půdní profil je charakteristický nápadně mocný, tmavě zbarvený humusový horizont, který obvykle
zasahuje do hloubky 60-80 cm.
 Č. jsou nejčastěji středně těžké, bez skeletu s vyšším až vysokým obsahem kvalitního humusu (3%), mají
neutrální reakci a velmi dobré sorpční vlastnosti
 Také fyzikální vlastnosti jsou většinou velmi příznivé
 Podle uplatnění podřízeného půdotvorného procesu lze v rámci černozemí rozlišit hlavní subtypy:
 Č.karbonátová – s obsahem uhličitanu vápenatého v celém horizontu
 Č. (typická) – s hum.hor.ochuzeným o uhl.vápenatý
 Č. degradovaná – s náznakem iluviálního hor. na přechodu do matečného substrátu
 Č. lužní – s projevy oglejení nebo glejového procesu, depresní polohy.
 V současné době jsou Č prakticky bez výjimky využity jako orná půda.
 Č. mají vysokou agronomickou hodnotu, jsou vhodné pro naše nejnáročnější plodiny: cukrovku, kukuřici,
pšenici, ječmen a vojtěšku.
Hnědozemě (Orthic Luvisol)
 Jsou zastoupeny v nižším stupni pahorkatin nebo v okrajových částech nížin
 Podnebí je poněkud vlhčí než u černoz. obl., roční úhrn srážek je od 500 do 700 mm, prům. roční teplota od 7
do 9°C
 H. vznikaly pod původními dubohabrovými lesy
 Půdotvorným substrátem ke nejčastěji spraš, dále sprašová hlína nebo i smíšená svahovina
 H. jsou nejvíce rozšířeny mezi 200 až 450 m n. m., na plošinách nebo mírněji zvlněných pahorkatinách, někdy i
vrchovinách.
 Hlavním půdotvorným procesem je illimerizace
 Pod humusovým horizontem (25–30cm) leží slabě zesvětlený eluviální (ochuzený) horizont,který je u většiny H.
orbou zcela zlikvidován (přiorán).V hloubce 30-50cm je mocný, hnědě až rezavohnědě zbarvený horizont
iluviální (obohacený), o jílovou substanci,
 H. jsou nejčastěji středně těžké, někdy i těžší půdy.
 Obsah humusu je nižší než u Č. (1,5–2%), jeho složení je však stále příznivé
 Půdní reakce je zpravidla slabě kyselá, sorpční vlastnosti jsou poněkud zhoršeny, fyzikální vlastnosti jsou obvykle
příznivé
 U H. lze rozlišit tyto nejdůležitější subtypy:
 H. typická – s hum.horizontem přecházejícím přímo do iluv.hor.,eluv.h. byl orbou likvidován
 H. oglejená - s projevy oglejení v půdním profilu. Eluv.h.zpravidla opět chybí
 H. illimerizovaná – se zachovalým eluviálním horizontem
 Také H. jsou velmi hodnotnými zem. půdami, které se agronomickou hodnotou blíží Č.
 Proti Č. mají výhodu, že jsou méně náchylné k vysýchání
 Nejvhodnějšími plodinami jsou především náročné obiloviny, pšenice a ječmen, dále cukrovka a vojtěška
Illimerizované půdy (Albic Luvisol)
 Jsou značně rozšířené ve středních výškových stupních, zejména v pahorkatinách a vrchovinách.
 Podnebí je již značně humidnější, roční úhrn srážek kolísá v rozmezí 550–900 mm, prům. roční teplota se
pohybuje mezi 6 až 8 °C.
 Tyto půdy vznikaly převážně pod kyselými doubravami a bučinami
 Matečným substrátem jsou nejčastěji sprašové hlíny, středně těžké glaciální sedimenty, smíšené svahoviny atd.
 Il.půdy jsou nejvíce zastoupeny mezi 250 až 500 (max. 600m) m n. m., v terénu s ploššími úseky někdy jen
mírně , jindy i výrazněji zvlněného reliéfu.
 Hlavním půdotvorným procesem je opět illimerizace, která se zde uplatňuje velmi výrazně
 Pod humusovým hor. (do 30 cm), leží několik dm mocný eluviální horizont, zpravidla i silně vybělen, postupně
přechází v rezivohnědý iluviální horizont, který zasahuje velmi hluboko do matečného substrátu
 U il.půd se setkáváme s další charakteristickou vlastností, s oglejením
 Zrnitostně jde o středně těžké a těžší půdy, obsah humusu je střední (1,5–2 %), jeho kvalita je méně příznivá
 Půdní reakce je obvykle kyselá, sorpční vlastnosti jsou již silně zhoršené
 Fyzikální vlastnosti, zejména v zhutnělém iluviálním horizontu, jsou značně nepříznivé (malé provzdušnění)
 Hlavní subtypy:
 Ill.půda typická – se slabším uplatněním procesu oglejení
 Ill.půda oglejená – s výrazným uplatněním tohoto procesu
 Zem. jsou tyto půdy podstatně nižší kvality , zejména vzhledem k občasnému převlhčení, možnost podstatného
zlepšení skýtají meliorační úpravy
 Vhodnými plodinami jsou zejména obiloviny, jetel, místy v nižších polohách i vojtěška s cukrovkou
Hnědé půdy (Eutric Cambisol)
 Jsou nejrozšířenějším půdním typem v ČR (v pahorkatinách a vrchovinách, tak i v horách)
 Klima převažuje humidnější, mírně teplé, roční úhrn srážek se obvykle pohybuje mezi 500 až 900 mm, prům. roční teplota
mezi 4 až 9 °C.
 Původní vegetací byly listnaté lesy (dubohabrové až horské bučiny)
 Jako matečný substrát se uplatňují téměř všechny horniny skalního podkladu
 Hnědé půdy jsou nejvíce rozšířeny mezi 450–800 m n.m.
 Jsou vázány většinou na členitý reliéf, svahy , vrcholy, hřbety apod.
 Statigrafie H. půd – pod obvykle mělkým humusovým horizontem leží hnědě až rezavohnědě zbarvená poloha, ve které
probíhá intenzivní vnitropůdní zvětrávání.Teprve hlouběji vystupuje méně zvětralá hornina, v tomto horizontu rovněž
přibývá skeletu
 Půdy jsou lehké (pískovec, žula), středně těžké ( čedič, ruly), nebo i těžké většina břidlic, lupky)
 Obsah humusu silně kolísá, složení humusu je zpravidla méně kvalitní
 Půdní reakce je obvykle slabě kyselé až kyselá
 Sorpční vlastnosti se mění v závislosti na obsahu humusu a zrnitostním složení
 Podobně kolísají i fyzikální vlastnosti
 U hnědých půd rozlišujeme tyto hlavní subtypy:
 H.půda eutrofní – s vysokým obsahem humusu, bazické horniny
 H.půda typická – nižší obsah humusu, poněkud zhoršené sorpční vlastnosti, kolem 400m
 H.půda kyselá – 400-600m.n.m.
 H.půda silně kyselá – nad 600 m
 H.půda oglejená a glejová
 Hnědé půdy jsou střední až nižší kvality
 Jejich hlavní nevýhodou je malá mocnost půdního profilu, častá skeletovitost
 Využívají se pro pěstování brambor a méně náročných obilovin a lnu
Vliv klimatu na zemědělství
 Klima je komplexem základních faktorů, které ovlivňují zemědělskou výrobu
 Působí na ní zejména množstvím a formou vody a srážek, teplotou, větrem a slunečním
svitem
 Vymezuje hranice oblastí pro vhodné a efektivní pěstování plodin
 Kromě mikroklimatu má značný význam i místní klima (mezoklima), především teplotní
poměry v přízemní vrstvě vzduchu (mrazové kotliny), teplotní poměry na povrchu půdy i
v ní, vlhkost vzduch apod.
 Rostlinný kryt ovlivňuje tepelnou bilanci a vlhkostní poměry přízemní vrstvy vzduchu,
kladně i záporně
 Počasí (povětrnostní podmínky) se od všech ostatních faktorů podmiňujících výnosy liší
neobyčejnou proměnlivostí v prostoru i čase
 Závislost plodin na srážkách se zvyšuje nejen v závislosti na půdních podmínkách a suchosti
klimatu, ale i s nerovnoměrným rozdělením srážek
 55–65 % výnosové variability způsobují srážky
 Teplo a voda jsou dva prvky, které jsou nezbytné pro rostlinnou asimilaci a proto se jejich
vliv zvlášť výrazně a diferencovaně uplatňuje u rostlinstva
TEPLO
 Nezbytnou podmínkou pro růst a vývoj rostlin
 Hl. zdrojem je primární sluneční záření, které proniklo atmosférou na povrch rostlin a teplota
jejich okolí
 Z hlediska růstu a vývoje všech rostlin mají základní význam tzv. kardinální body teploty
 Každá rostlina potřebuje v určitých fázích vývoje určitou teplotu, pohyb teplot přes tyto
meze vede k poškození nebo zániku rostliny
 minimální teplota – nejnižší teplota, při níž rostlina začíná růst
 teplota optimální – při nejrychlejším růstu
 maximální teplota – růst ustává
 V agroklimatické praxi jsou stanovovány tzv. teplotní charakteristiky ve vztahu k vegetaci
 Biologická nula – dána biologickým minimem teploty, při které příslušná rostlina přestává
vegetovat. U většiny polních kultur v pásmu mírného klimatu je to přiT = 5 ° C. Během
vegetace je však hodnota biologického minima pro různé růstové fáze velmi rozdílná. Liší se i
podle druhu a odrůdy rostlin.
 Aktivní teplota – teplota vzduchu pokud je vyšší než teplotní biologické minimum rostliny.
 Vegetační termická – součet průměrných denních teplot od zasetí do sklizně
 Velký význam má též doba nástupu a délka trvání nízkých teplot, tj. datum jarních i
podzimních mrazů
 Mráz ovlivňuje i možnosti zem. obdělávání půdy, např. trvale zmrzlé půdy nelze zemědělsky
využívat, pouze se spásá přirozený pokryv
 Rostliny se navzájem od sebe výrazně odlišují i co se týče nároků na SVĚTLO
 rostliny dlouhého dne (i nad 14 hodin) – (len, cukrovka, cibule, špenát)
 rostliny krátkého dne, vyžadující kratší dobu osvětlení – (konopí, kukuřice, salát, sója,
ředkvička)
VODA
 Nezbytná podmínka růstu rostlin
 Rozpouští minerální látky v půdě a transportuje je
 V oblastech, kde tento rozklad není možný rostlinstvo chybí, nejsou vhodné podmínky pro
zemědělství ani pro trvalé osídlení člověkem
 Nadbytek vody způsobuje uhnívání kořenů
 Nedostatek vody se projevuje poruchami metabolismu celé rostliny
 Nezbytné množství vody závisí na druhu rostliny, na teplotě a vlhkosti vzduchu
 Potřeba vody u rostlin se vyjadřuje tzv. transpiračním koeficientem
 množství vody transpirované na 1g vyprodukované sušiny.Výdajová složka – transpirace –
je určována jednak teplotním gradientem mezi listem a okolní atmosférou, jednak
relativní vlhkostí okolního vzduchu (i jeho pohybem)
 hodnotyTK pro různé plodiny rozdílné
 Pro rostliny jsou použitelné pouze ty zdroje, které v území zůstanou, tj. vsáknou
se do půdy a jsou dostupné kořenovému systému
 Zabezpečit rostlinám dostatek vody nebo omezit škodlivé důsledky nedostatku
vody lze jen regulací jak vodní bilance v rostlině, tak vodního režimu v půdě –
závlahy, meliorace apod.
 Destruktivní charakter vody – přívalový déšť, poničení vegetace, snížení výnosu,
dlouhodobé snížení přirozené úrodnosti půdy, zvýšená eroze půdy
 Eroze půdy – tenčí se vrstva ornice, kumulace jemného materiálu ve spodních
částech, vznik erozních rýh a strží, růst splavenin
 Průběh vodní eroze ovlivňuje mnoho faktorů (délka svahu, sklon svahu,
vegetační kryt, použitá agrotechnika…)
 Destrukce povětrnostními – vítr, krupobití, námraza, sníh apod.
 Proti některým se již zemědělci brání – např. větrolamy, kamenné zídky,
vyšlechtění odrůd s nižším vzrůstem atd.
 Vliv sněhu – srážky ve formě sněhu v období vegetačního klidu žádané – sníh zabraňuje vymrzání ozimů,
vysoušení či odvátí půdy, významný zdroj vláhy pro ornou půdu
 Na jaře sníh, hlavně ve vyšších polohách způsobuje řadu negativních dopadů – zpožďuje jarní práce,
prudké tání – záplavy
 Sněžení v době vegetace – negativní, často spojeno s mrazy, mokrý sníh – lámání dřevin, výrazné ztráty
sklizně (ovoce, vinná réva)
 Vliv větru – kladný vliv – opylování rostlin, vliv na vlhkost půdy, přečerpávání vody, pohonná síla
– negativní vliv – přenášení semen plevelů, větrná eroze, deflace, vysazování větrolamů
 Užitkovost zemědělské výroby ovlivňuje i výskyt škůdců, jak rostlinných (plevele), tak živočišných
(hmyz, hlodavci apod.) Značná vlhkost a vyšší teplota působí příznivě na růst hub, bakterií a plísní a
přispívá k šíření těchto nákaz
 Přírodní podmínky vytvářejí svým komplexním působením určité hranice zemědělství (limity). Může
jí být určitá nadmořská výška, zeměpisná šířka, sucho apod.
 Takových hranic lze stanovit řadu – tři odlišné a nejpodstatnější přírodní limity:
1. Skutečná hranice zemědělství (území, kde schází jeden z nepostradatelných faktorů zemědělství)
2. Hranice možná – člověk může svojí činností do určité míry limity posunovat
3. Hranice rentability – zemědělského využití daného území
Vliv SE faktorů na zemědělství
 1. Dosažená vývojová úroveň společnosti
 2.Vlastnictví a způsoby využívání a obdělávání půdy
 3. Koncentrace spotřeby – vytváření trhů
 4. Změny ve struktuře spotřeby potravin a zem. surovin
 5. Změny na úrovni odběratelských vztahů související se změnami v potravinářském průmyslu
 6. Doprava a poloha závodu
 7. Pracovní síly
 8. Opatření (zásahy) centrálních nebo místních státních orgánů motivované ekonomickými,
politickými a jinými skutečnostmi
 9.Velikost, typ závodu a jeho efektivnost
 10. Mechanizace
 11. Chemizace
 12. Biologizace
 13. Produktivita a intenzita výroby
 1. Dosažená vývojová úroveň společnosti
 Vliv na zem. výrobu na objem a strukturu zem. produktů a jejich
dodávání na trh
 Čím vyspělejší společnost, tím vyspělejší zemědělství
 2.Vlastnictví a způsoby využívání a obdělávání půdy
 Vlastnictví půdy ovlivňuje systém zem. podniků a využívání
 Státní/soukromé – individuální využití, menší výrobní jednotky –
farmy
 Družstevní – potlačení individuality
 Na Z převažuje velkovýroba, koncentrace půdního fondu
 Rozvojové země – nutná agrární reforma
 3. Koncentrace spotřeby – vytváření trhů
 Působení hl. v minulosti
 Nadbytek produkce – utváření měst a trhů – pokles venkovského obyvatelstva
 Zem. výroba byla velmi rozptýlená
 S nástupem dopravy se dováží více surovin – ve světě se vytváří specializované
produkční oblasti (koření, káva, kakao, kaučuk…)
 VonThünen
J. H. von Thünen – lokalizace zem. výroby
 Prostorová problematika se dostává do ekonomické analýzy teprve při zkoumání ekonomiky zemědělství v souvislosti s problematikou
pozemkové renty (Johann Heinrich vonTühnen, 1. pol. 19. stol.)
 Schéma „izolovaného státu“ odděleného od ostatního světa a nemajícího s ním žádné vztahy:
 Je uvažována úrodnost stejná pro všechny pozemky, stejné klimatické podmínky a stejné možnosti dopravy všemi směry
 Dopravní náklady jsou úměrné pouze vzdálenosti a množství dopravovaných výrobků
 Výrobní jednotky prodávány na jediném trhu uprostřed tj. v geografickém středu roviny a platí – li jednotná cena pro každý výrobek
zní základní otázka takto: jak se uspořádá okolo daného trhu výroba aby na každém pozemku bylo dosaženo maximální renty?
 Kdyby se jednalo o jediný výrobek, klesala by renta se zvětšující se vzdáleností od trhu – rozdíl ceny a dopravních nákladů. Obecně je
dána poloha pozemku a tím i jeho vzdálenost od trhu. Diferenciální renta závisí na:
 vyráběném výrobku
 ceně na trhu
 dopravních nákladech
 Chce-li majitel maximalizovat rentu musí vyrábět jen určitý výrobek. Jednotlivé plodiny se potom budou lokalizovat tak aby vyhověly
požadavku maximální renty na každém pozemku v dané vzdálenosti od trhu.To neznamená, že by se dosáhlo maximální renty na všech
pozemcích, ale jen maximalizace vzhledem k dané poloze.V tomto případě je však dosaženo maximalizace součtu všech rent
v izolovaném státě.
 Thünenova teorie tedy přináší tyto závěry:
 v blízkosti města se budou pěstovat produkty, které se vzhledem ke své ceně budou vyznačovat relativně velkou váhou a výrobky
lehko podléhající zkáze, které nesnášejí delší dopravu z technických příčin,
 se vzrůstající vzdáleností se budou postupně umisťovat takové výrobky, aby se pokud možno nezvyšoval poměr dopravních nákladů
k ceně,
 uspořádání výroby kolem jediného centra bude ve firmě koncentrických kruhů
 4. Změny ve struktuře spotřeby potravin a zem. Surovin
 Po 2. sv. v. – rostly příjmy obyvatelstva, rostla životní úroveň – změny ve spotřebě
potravin – narůstá spotřeba „drahých“ surovin, tzn. hl. živočišného původu
 Zemědělství muselo reagovat větší produkcí živoč. výrobků, změny v rozmístění
zem. výroby (obiloviny dřív pro lidi, později z 80 % jako krmivo)
 60., 70. léta – růst spotřeby živ. Produktů
 80., 90. léta – extenzifikace, alternativní zemědělství
 Současnost – spotřeba živ. prod. dosáhla maxima, hledí se více na kvalitu než
kvantitu
 5. Změny na úrovni odběratelských vztahů související se změnami v potravinářském
průmyslu
 Nové produkce v nejrůznější úpravě – konzervace…
 Otázka, kde zpracovávat produkty – v místě produkce nebo spotřeby? – lokalizační
faktory
 6. Doprava a poloha závodu
 Vnější funkce – výměna zboží mezi producenty a spotřebiteli
 Vnitřní funkce – uvnitř producenta
 Dříve jen zvířecí potahy – spotřeba omezena v určitém prostoru
 Nástup moderní dopravy umožnil vznik trhu, odtrhly se produkční oblasti od
spotřebních
 Rozvoj mrazírenství
 7. Pracovní síly
 Specifické rysy – dáno charakterem práce a zaostávání zem. výroby za ostatními
obory
 Vliv mechanizace – urychlení – změny v zaměstnanosti (pokles)
 Rozvojové země
 skrytá nezaměstnanosti
 Vysoká zaměstnanost v zemědělství (60–80 %)
 Pěstování některých plodin (čaj) umožňuje vysokou hustotu zalidnění
 8. Opatření (zásahy) centrálních nebo místních státních orgánů motivované ekonomickými,
politickými a jinými skutečnostmi
 Některé problémy trh nevyřeší, nutný zásah státu
 A) obchodní politika jednotlivých států (EU)
 Celní ochrana před zahraniční konkurencí
 Politika dotací – když je nadprodukce, musí se jít při vývozu pod cenu
 B) obchodní politika prováděná nadstátními organizacemi na základě mezinárodních dohod
sdružující významné producenty
 Nadnárodní celky, které si hlídají, aby nedošlo k nadprodukci a snížení cel
 GATT (liberalizace obchodu se zem. surovinami) –WTO
 CAIRNS – největší producenti potravin (USA, Brazílie, Kanada,…)
 EU
 9.Velikost, typ závodu a jeho efektivnost
 Malý podnik musí hospodařit s větší intenzitou, často specializace
 Velké podniky – extenzifikace
 V EU – značné regionální rozdíly ve velikosti farem
 10. Mechanizace
 Nahrazení ruční práce strojem, snížení výrobních nákladů
 Urychlení pracovních postupů, zvýšení produktivity
 Změny v rozsahu obdělávané půdy
 Precizní zemědělství – zem. systémy, které využívají moderní technologie
 11. Chemizace
 Růst intenzity rostlinné výroby
 Průmyslová hnojiva
 Ochranné chemické prostředky – pesticidy
 Herbicidy – ničí plevel
 Insekticidy – ničí hmyz
 Fungicidy – ničí houby a plísně
 Negativní vliv přehnojování
 12. Biologizace
 Snaha nahradit chemizaci
 A) užiteční živočichové – hl. ve sklenících
 B) houby a bakterie
 C) mikroorganismy a viry
 D) rostliny (např. ředkev zápachem odrazuje škůdce)
 E) feromony – signální látky, které negativně ovlivňují sexuální chování hmyzu
 F) repelenty a reduktory – odpuzují hmyz
 13. Produktivita a intenzita výroby
 Ukazatelem intenzity je hektarový výnos (produkce dosažená z jednotkové plochy)
 Intenzifikace (zvýšení množství produkce z jednotky plochy) x extenzifikace
 Produktivita – snaha o snižování práce na jednotku plochu
 Snaha států o vlastní produkci potravin
 Ne každá země má dostatek půdy – intenzifikace
 Země s dostatkem půdy (USA) – extenzifikace
 Makroekonomické podmínky – hosp. politika státu, politika sociální, …
 Mikroekonomické podmínky – působí uvnitř podniku (množství a kvalita výrobních
prostředků, počet a kvalita pracovních sil, organizace podniku)