Právní systém ČR Základní informace České vs. mezinárodní právo Čeští občané a české orgány jsou vázáni jak právními předpisy přijímanými českými zákonodárci, tak právem Evropské unie a mezinárodními dohodami, které jsou ratifikovány českými orgány. Zjednodušeně lze uvést, že právo EU je pro výklad ostatních norem, českých zákonů, směrodatné. Pokud by došlo k rozporu mezi právní úpravou evropských předpisů a českých zákonů, přednost má při výkladu právo evropské. Je odpovědností českého zákonodárce sladit české předpisy podle norem EU (viz dále výklad týkající se směrnic). Česká republika je přitom zavázána právem EU logicky od vstupu ČR do EU, tzn. k 1. 5. 2004. Část zákonodárné iniciativy tak ČR ztratila, protože je předána EU. Zde je základním zákonodárným orgánem Evropský parlament. Mimoto uzavírá ČR mezinárodní dohody, bývá také členem mezinárodních organizací. Přitom podle čl. 10 ústavy platí, že vyhlášené a ratifikované mezinárodní dohody mají před národními zákony přednost.[1] Pokud by tedy případně mezinárodní úprava obsahovala jiné právní normy než národní zákon, tzn. zákon by byl s dohodou v rozporu, přednostně se použije mezinárodní dohoda. Podobně tomu je v případě práva EU. Právní teorie přitom neuvádí, že by mezinárodní dohody měly vyšší právní sílu než české předpisy, ale že je třeba využít tzv. aplikační přednosti. V případě rozporu se tedy přednostně použije (aplikuje) nadnárodní předpis. Vytváření a aplikace právních předpisů přitom může být dále v rámci jednoho státu vnitřně členěna. Zejména je tomu tak tehdy, pokud je stát zřízen jako federativní. Také Československo bylo federací, a to mezi léty 1969-1992. V této době jsme měli vlastní orgány, Slovensko mělo svoje orgány, a společné orgány, federální, jim byly nadřízeny. Existovalo tak české Národní shromáždění, slovenské Národní shromáždění, a dále Federální shromáždění. Federální shromáždění přijímalo předpisy týkající se základních otázek fungování státu, zatímco jednotlivé národní orgány si upravovaly vlastní záležitosti. Tak tomu bývalo o dříve, například na našem území v době existence Rakouska – Uherska (vznik dualismu: 1867). Nejprve existovalo habsburské soustátí – rakouské, kde byli Uhři (Maďaři) jedním z národů, podobně jako Češi. Na rozdíl od Čechů si nicméně Uhři vydobyli vznik dualismu. Tzn. nadále se monarchie začala nazývat Rakousko – Uhersko: bylo patrné, že Uhry si chtějí vlastní záležitosti upravovat sami. Proto na úrovni federální byly řešeny některé otázky spojené s obrannou politikou, záležitosti vojenské a obdobně významné, ale další běžné záležitosti přijímaly zvlášť rakouský a zvlášť uherský zákonodárný sbor. Obdobné rozdělení tedy fungovalo i v době československé federace (pozor: název ČSFR platil sice až od roku 1989, tzn. v názvu jsme měli uvedeno přívlastek „federativní“ až od pádu totality, to ale z hlediska státoprávního neznamená, že před rokem 1989 jsme federací nebyli – není totiž podstatné, zda to je v názvu: název před rokem 1989 byl veden zájmy ideologickými, nikoli politologicko – státoprávními). Jiné státy jsou vnitřně členěny jiným způsobem (například ve Francii jsou zřízeny departementy, Německo je spolkovou republikou, tzn. určité věci jsou řešeny na spolkové úrovni, určité na úrovni místní, například bavorské, saské apod., v Rusku jsou autonomní oblasti, ad.). Opakem federativního zřízení je pak zřízení unitární. Takovým příkladem je mj. Česká republika, která není vnitřně členěna například na spolkové republiky, jako je tomu v Německu, nebo na kantony ve Švýcarsku (švýcarské kantony mají tradičně velmi zásadní úlohu a navíc až na výjimky jsou veškeré veřejné záležitosti řešeny prostřednictvím přímé demokracie). Vedle toho ČR je příkladem fungování zastupitelské (nepřímé) demokracie, ačkoli s prvky přímé demokracie (referendum). Charakter našeho státu shrnuje článek první Ústavy ČR, když uvádí, že Česká republika je demokratickým, svrchovaným, jednotným, právním státem. Přitom přívlastek demokratický znamená, že veřejná moc je vykonávaná skrze zástupce, jež jsou voleni ve svobodných parlamentních volbách. Skutečnost, že se jedná o stát svrchovaný, znamená, že českým orgánům nemůže mezinárodní orgán brát suverenitu. Jednotným státem jsme proto, že nejsme rozděleni dle federativní uspořádání. A konečně stát právní značí, že státní orgány se musí řídit zákonem. Musí vládnout právo, nikoli konkrétní orgány nebo funkcionáři a jejich zájmy (faktem ale je, že v historii se i diktátorské režimy snažily vyvolat dojem vlády práva, ve skutečnosti ale bylo právo a také soudy silně zneužívány pro naplnění politických zájmů[2]). V historii ale v některých fázích platilo, že panovník nebyl omezen vůbec nikým (občas bohem, občas ale dochází ke ztotožnění panovníka s bohem) a ničím. Příkladem je římský císař nebo další antičtí a starověcí panovníci vůbec: egyptský faraon je ztotožňován s bohem. Není tak logické, aby byl čímkoli omezován. Až v době procesu parlamentarismu v Anglii[3] můžeme hovořit o omezování formálního vlivu panovníka. V tomto smyslu je vznik parlamentu a omezení absolutní moci anglického krále zcela fatální záležitostí: od Magny Charty Libertatum, tzn. Velké listiny svobod (1215), již král nemá zcela absolutní moc: musí se řídit totiž zákonem, nemůže jednat zcela libovolně. Pokud bychom chtěli dále pojmenovat některou historickou skutečnost, která by se zasadila o rozšíření politického vlivu a moci nikoli jen na bohaté a urozené, ale také na prosté občany, nemůžeme nejmenovat zejména Velkou francouzskou revoluci (heslo: „Volnost, rovnost, bratrství!“), tzn. jestliže Magna charta omezuje poprvé krále, cílem revoluce ve Francii je ukotvit politickou moc i pro tzv. třetí stav, tzn. prosté lidi. Takto tedy vznikala demokracie. Přesto i například v Rakousku se ještě v 19. století uchovává systém tzn. kuriální, tzn. nikoli všichni mají stejný politický vliv – lidé byli rozděleni podle sociálního postavení do kurií a podle toho jim připadal větší či menší volební, politický vliv. Právo EU: základní principy Základním zákonodárným sborem EU je Evropský parlament. Obdobně jako v ČR máme tedy Parlament ČR jako orgán zákonodárný, jeho obdobou je Evropský parlament. Europoslanci jsou vysíláni z jednotlivých členských zemí. Podle počtu obyvatel dostane ta která země křesla v Evropském parlamentu. Naopak výkonným orgánem, podobně jako naše vláda, je v rámci EU pak Evropská komise. Za ČR byl eurokomisařem pro sociální záležitosti Vl. Špidla, nyní je komisařem Št. Fülle. Mezi české europoslance mj. patří například komunističtí poslanci Miloslav Ransdorf (= zvláštní poznávací znamení: porucha paměti, díky které má astronomické znalosti – díky poruše nic vlastně totiž nezapomíná) nebo Vladimír Remek (= zvláštní poznávací znamení: bývalý astronaut). Rozhodovací, exekutivní moc, přitom v EU není svěřena jen Evropské komisi, některé úkoly má také Evropská rada (≠ Rada Evropy nesouvisí vůbec s EU). Pokud jde o třetí typ moci, tzn. soudní, je vrcholným orgánem EU Soudní dvůr Evropské unie. Oproti dalším vrcholných orgánům, sídlícím povětšinou v Bruselu, sídlí SDEU v Lucemburku. SDEU řeší spory vyplývající z předpisů vydávaných orgány EU. Českým soudcem SDEU je profesor mezinárodního práva Jiří Malenovský. Vedle toho je třeba připomenout, že na rozdíl od právě popsaného soudu naopak štrasburský soud, tzn. Evropský soud pro lidská práva (ESLP), nemá s EU nic společného. Na štrasburský soud se tak mohou obracet nikoli občané zemí EU, ale občané těch zemí, které přijaly Evropskou úmluvu o lidských právech a základních svobodách (oficiální název: Úmluva o lidských právech a základních svobodách). Jde o úmluvu, která nesouvisí s EU. Byla podepsána v roce 1950 na půdě Rady Evropy a podepsala ji také ČR, resp. Československo. Právě na základě této úmluvy byl ustaven ESLP. Zatímco SDEU rozhoduje spory týkající se práva EU, ESLP rozhoduje výhradně o tom, zda bylo porušeno některé právo stanovené v uvedené Evropské úmluvě o lidských právech a základních svobodách. Abychom se mohli jako občané smluvního státu obrátit na štrasburský soud, nejprve je třeba, abychom vyčerpali domácí opravné prostředky (všechny soudní instance), dále je třeba, aby šlo o významnou, nikoli bagatelní právní otázku, a dále tedy je třeba namítat porušení některé z práv uvedených ve zmíněné Evropské úmluvě. K nejvýraznějším rozhodnutím štrasburského soudu proti ČR patří vedle otázky související se vzděláváním Romů (D. H. a ostatní vs. ČR, viz předchozí výukový materiál) dále např. rozhodnutí Havelka vs. ČR a Wallovi vs. ČR. V uvedených záležitostech soud rozhodoval o případném odebrání dětí z rodin. Soud uvedl, že sociální okolnosti a majetkové poměry v rodině rozhodně nemají být důvodem k odebrání dětí do ústavů. Soud uvedl, že stát musí napřít veškeré síly k tomu, aby rodinám pomohl, nikoli aby je preventivně rozděloval. Oddělení dětí od rodičů musí být až krajním prostředkem = ultima ratio. Nařízení ústavní výchovy tedy podle soudu musí být užíváno velmi striktně tam, kde není jinak možno postupovat. Podle soudu ČR zasáhla nařízením ústavní výchovy do práva na rodinný život uvedených rodin. Paralelou s českým, německým apod. ombudsmanem je v EU Evropský ombudsman. Na evropského ombudsmana se lze obrátit tehdy, pokud se občan některého členského státu domnívá, že některý orgán EU jednal nezákonně. Více k fungování jednotlivých orgánů EU a historie EU viz na webu www.euroskop.cz. Zde jsou také informace k aktuálním předsedajícím státům apod. Právo vydávané v rámci je v teorii práva rozdělováno na právo primární, sekundární a terciární. Primárním právem je souhrn zakládajících smluv, tzn. mnohostranných úmluv mezi jednotlivými členskými zeměmi. Právem sekundárním, které je pro nás podstatné, je právo v podobě vydávaných nařízení a směrnic. Jestliže nařízení se někdy přezdívá „evropský zákon“ a bývá vydáváno v menším počtu případů, směrnic je naopak poměrně hodně a mají stát „nasměrovat“ v tom, jak uvedenou právní otázku začlení do své právní úpravy, do vlastního právního řádu. Tzn. směrnice je nejprve, na rozdíl od nařízení, implementovat (tzn. včlenit) do národního práva. Například právě na základě směrnic byl vydán mj. český antidiskriminační zákon, protože orgány EU byla ČR kritizována za nedostatečný právní rámec ochrany před diskriminací. Národní úprava přitom může být přísnější než směrnice, nikoli ale benevolentnější. Směrnice udává základní mantinely. Jestliže stát neprovede (neimplementuje) směrnici v přidělené lhůtě, může být sankcionován. Většina směrnic zakotvuje právní vztahy, resp. účinky, jen ve směru vertikálním, tj. ve vztahu státu vůči občanovi, nikoli mezi dvěma občany státu. Adresátem povinností ze směrnice tedy jsou ve velké většině státy samotné, ne občané. Právní systém ČR Z teoretického hlediska můžeme právo, právní systém členit zejména následujícími způsoby. Předně jde o právo soukromé a veřejné, které popíšeme nejprve. A) Právní systém lze rozlišit především na soukromé a veřejné právo. Zatímco soukromé právo se týká spíše jednání soukromých, fyzických osob, typicky uzavírání smluv mezi soukromými osobami, právo veřejné se dotýká zejména postavení a působení státních orgánů, státní moci. Zatímco v právu soukromém platí, že co není výslovně zakázáno, to je povoleno (= pro soukromé osoby), veřejné právo je naopak charakterizováno zásadou: co není výslovně povoleno, to je zakázáno (= pro veřejné orgány). Znamená to tedy, že jestliže se dva občané domluví, že uzavřou dohodu, která není upravena v zákoně, lze tak učinit. Stát jim do toho zasahovat nemůže, ledaže by se jednalo o smlouvu, která nějak obchází zákon nebo je v rozporu s dobrými mravy. Význam dobrých mravů je poměrně relativní, v konkrétním případě by musel rozhodnout o tom, co je v rozporu s dobrými mravy, soud. Smlouvou proti dobrým mravům by například byla i v médiích uváděná smlouva mezi dvěma německými občany o tom, že jeden druhého zabije a pak jej sní. Přestože obě smluvní strany s tímto souhlasily (občan, který byl zabit a sněden, byl masochista, takže s tím souhlasil), u soudu bylo napadáno, že smlouva nemohla být platná. Ovšem z historie známe smlouvy, které sice de iure (podle práva) platnými nebyly (mnichovská „dohoda“ z roku 1938 byla podepsána bez stanoviska Československa, přitom se jednalo o narušení státních hranic, tzn. samozřejmě jde o neplatný právní úkon), ale to nikoho v daném historickém kontextu nezajímalo, tzn. de facto podle nich bylo postupováno. Zatímco tedy občané jsou omezeni pouze tím, co je výslovně zakázáno (tzn. mají značnou autonomii vůle = smluvní svobodu), veřejnoprávní orgány, tzn. úřady, soudy, policisté atd. mohou konat jen to, co jim zákon výslovně dovoluje. To uvádí již článek druhý Ústavy ČR, když říká, že státní moc je možno vykonávat jen v mezích stanovených zákonem. Uvedený článek ústavy (článek druhý) tak uvádí: (1) Lid je zdrojem veškeré státní moci; vykonává ji prostřednictvím orgánů moci zákonodárné, výkonné a soudní. (2) Ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. (3) Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon. (platí pro veřejné právo) (4) Každý občan může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. (platí pro soukromé právo). B) Dále lze právo rozdělit na vnitrostátní, tzn. předpisy vydané národním zákonodárcem (u nás Parlament ČR, dříve národní shromáždění, federální shromáždění, v Rusku duma, v Polsku sejm, v Izraeli kneset), a vedle toho právo mezinárodní, kde původcem a současně smluvními stranami jsou samotné státy. Také právem mezinárodním a mezinárodním smlouvami je český zákonodárce, podobně jako český soudce, vázán. Znovu upozorňuji na speciální případ mezinárodního práva, jímž je také ČR vázána, a tím jsou právní normy vydané orgány EU. C) Jiné členění práva vychází z historického vnímání vývoje práva: jedná se o právo obyčejové vs. právo psané. Jde zejména o to, že dříve se právo přenášelo jen ústně, přenášením tradičních právních pravidel z generace na generaci. Jestliže se určité pravidlo zachovávalo po dostatečně dlouhou dobu, začalo být všeobecně uznáváno jako platná norma chování, tzn. právní obyčej. Naproti tomu dnešní právo je systematizováno a sepsáno v podobě kodexů = zákoníků nebo klasických zákonů a jiných předpisů. Nelze ale uzavřít, že právní normy psané by byly záležitostí nejnovější doby, zatímco právní obyčeje platily jen dříve a byly vždy ústní – již z doby vzniku římského státu známe nejznámější starověký soupis právních obyčejů, tzv. Zákon dvanácti desek = Lex duodecim tabularum. D) Podstatnější ale je členění práva nebo právních norem na normy kogentní a dispozitivní. Dispozitivní normu mohu ve svém právním vztahu nepoužít tím, že uzavřu smlouvu, v níž bude jiná úmluva ohledně dané otázky. Pokud se ale od dispozitivní normy neodchýlím smluvní dohodou, bude platit to, co říká dispozitivní norma. Dispozitivní normy jsou přitom typické pro soukromoprávní vztahy (zejména je objevíme u občanskoprávní a obchodněprávních vztahů), protože tam platí značná míra autonomie vůle, tzn. smluvní svobody. Účastníci právních vztahů musí mít možnost co nejširší smluvní autonomie, což jim dispozitivní normy umožňují. Naproti tomu normy kogentní převažují v právu veřejném a jde o normy, od nichž se odchýlit smluvně nelze. Jde tedy o normy, u nichž nedává zákonodárce možnost je prostřednictvím odchylné smluvní úpravy nepoužít. Samozřejmě například celé trestní právo je kryto kogentními normami. Není totiž možné, z důvodu závažných veřejných zájmů, které jsou trestním právem chráněny, aby se od trestních norem účastníci právních vztahů odchýlili. Například také právo spotřebitelské, resp. právní úprava ochrany spotřebitele, je kogentní, a to z toho důvodu, aby nebylo možné „slabší“ straně, tzn. zde spotřebiteli, například smluvně vnutit pro něj nevýhodnější úpravu smluvního vztahu. E) Dále lze právní normy členit na normy procesního a hmotného charakteru. Hmotné normy, například v právu trestním, uvádějí, co se chápe trestným činem, jaké existují tresty, kdy nebudu trestně odpovědná, ačkoli jsem trestný čin spáchala apod. Vedle toho trestní normy procesní uvádějí, u kterého soudu budeme žalovat obžalovaného, resp. které soudy řeší trestní případy, do které lhůty musí být podán opravný prostředek, jak soud postupuje po podání odvolání a podobně. Můžeme použít příklad z trestního práva. Pramenem trestního práva hmotného totiž je trestní zákon, naproti tomu trestní právo procesní je upraveno trestním řádem. Stejně tak platí uvedené i pro občanské právo: hmotné normy (jaké lze uzavřít smlouvy, kdo má způsobilost k právům apod.) jsou upraveny občanským zákoníkem, zatímco procesní normy (jak se lze domáhat určitého nároku na soudu) nalezneme v občanském soudním řádu. Podobně normy procesní ve správní oblasti upravuje správní řád, občansko-právní řízení pak obsahuje občanský soudní řád. Pokud jde tedy o prameny procesních norem, typicky se takový pramen nazývá „řád“. Soukromé vs. veřejné právo: právní odvětví 1) Soukromé právo skýtá čtyři právní odvětví, a sice právo občanské, obchodní, rodinné a pracovní. OBČANSKÉ právo přitom je upraveno v občanském zákoníku a občanském soudním řádu. Jejím zaměřením je především určení, za jakých okolností je možné uzavírat smluvní vztahy, kdo má k tomu způsobilost, jaká existují majetková práva a jak je lze převádět, jak přecházejí skrze dědění, jak jsou upraveny vazby k nemovitostem skrze katastr nemovitostí. Současně je třeba uvést, že ačkoli se většinou uvádí odděleně právo občanské a rodinné, podle nového občanského zákoníku bude součástí občanských vztahů také rodinné vztahy. K bližším informacím o novém občanském zákoníku viz následující web: http://obcanskyzakonik.justice.cz/cz/uvodni-stranka.html. Upozorňuji v souvislosti s novým OZ zejména na skutečnost, že nově již nebude zvíře vnímáno jako objekt vlastnictví jeho majitele, ale jako bytost se svými právy (to ovšem neznamená, že dosud nebylo nepříznivé zacházení se zvířaty zakázáno: jednak existuje zákon na ochranu zvířat proti týrání, jednak v určitých případech je nelidské nakládání s nimi i trestné). Propříště zvíře již nebude věcí v právním smyslu a nebude možné ho zabavit v rámci exekuce. RODINNÉ právo upravuje vznik a zánik manželství, úpravu styku s dítětem například pro případ rozvodu, rodičovskou zodpovědnost, a dále náhradní rodinnou péči, tzn. problematiku osvojení a pěstounské péče. Nyní je problematika upravena v zákoně o rodině. OBCHODNÍ právo je upraveno zejména v obchodním zákoníku a také v některých dalších zákonech. Předmětem obchodního práva je vznik a fungování obchodních společností a družstev, obchodování prostřednictvím cenných papírů, uzavírání obchodních závazkových vztahů mezi podnikateli. Obchodní zákoník tedy především platí pro subjekty podnikající (pozor: podnikatelem není vždy právnická osoba, tj. obchodní společnost – podnikatelem je i fyzická osoba na základě živnostenského oprávnění). Dále je předmětem obchodního práva tzv. nekalá soutěž, tzn. situace, kdy podnikatel parazituje na pověsti jiného podnikatele, nebo jinak klame spotřebitele nebo soutěžitele. Zakázána v tomto smyslu je například kromě parazitování na pověsti také srovnávací reklama, klamavá reklama, nebezpečí vyvolání záměny apod. PRACOVNÍ právo upravuje vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem, tzn. náležitosti pracovní smlouvy, podmínky výpovědi atd. (individuální pracovní právo), jakož dále také problematiku vzniku a fungování odborů a uzavírání kolektivních smluv, tzn. smluv mezi zaměstnavateli a odbory (kolektivní pracovní právo). Základním předpisem je zákoník práce (platí pro fázi uzavřeného pracovního poměru a upravuje hlavně vztahy mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem), podstatnými jsou ale také zákon o zaměstnanosti (týká se především fáze před uzavřením pracovního poměru), zákon o mzdě, zákon o minimální mzdě. 2) Veřejnoprávními odvětvími vedle toho jsou právo ústavní, trestní, finanční a správní. ÚSTAVNÍ právo je vůbec nejpodstatnějším odvětvím celého právního řádu. Zakotvuje celý rámec fungování právního státu, když v ústavě rozlišuje tři složky státní moci, vymezuje hlavní znaky zákonodárného sboru, upravuje problematiku voleb apod. Součástí ústavního pořádku není jen Ústava ČR, ale také v neposlední řadě Listina základních práv a svobod. Dalšími předpisy ústavního práva jsou zákony upravující volby do parlamentu nebo volby do krajů a obcí. TRESTNÍ právo je represivní součástí právního řádu. Jejím cílem je především ochrana veřejných závažných zájmů, jako je ochrana života a zdraví občanů ČR, majetku občanů ČR, ochrana veřejných financí, ochrana životního prostředí apod. Cílem je tedy prošetřování trestných činů a následné potrestání osoby, která je vinna za spáchání trestného činu. Základními předpisy jsou mimo trestní zákon dále trestní řád a dále zákon o soudnictví ve věcech mládeže. FINANČNÍ právo upravuje problematiku vybírání daní a jiných plateb, většinou poplatků. Orgány odpovědnými za uvedené vybírání daní do veřejných rozpočtů jsou finanční úřady a finanční ředitelství. Základním předpisem je daňový řád. SPRÁVNÍ právo je velmi rozsáhlým právním odvětvím, které v sobě zahrnuje celou řadu předpisů. Nejpodstatnějším z nich je nicméně správní řád. Podle tohoto předpisu postupují většinou úřady (správní orgány), pro určité otázky ale existuje speciální právní úprava ve speciálních zákonech. Například pro úsek správy ochrany přírody a krajiny existuje speciální předpis – zákon o ochraně přírody a krajiny. Tento zákon upravuje některé přestupky proti této ochraně. Jiné přestupky mohou být v jiných zákonech. Obecné přestupky jsou nicméně upraveny ve správním řádu. Například pokud je přijímáno dítě ke vzdělávání v základní, mateřské, střední apod. škole, je ředitel při takovém rozhodování správním orgánem. To znamená, že musí dodržet obecné zásady správního rozhodování (tzn. předvídatelnost, efektivita, nestrannost a další). Protože v daném případě obsahuje ale školský zákon speciální úpravu pro takový případ, použiju samozřejmě tato speciální ustanovení. Pouze tam, kde není stanovena speciální úprava, se použije obecných ustanovení správního řádu. Správní řád tak je velmi podstatným, zastřešujícím předpisem správního rozhodování a postupu správních orgánů. Dalšími správními orgány jsou všechny ústřední orgány státní správy (tzn. ministerstva, Česká školní inspekce, Státní úřad inspekce práce, Česká obchodní inspekce a d)., obecní a krajské úřady pro oblast přenesené působnosti, ale například také policista nebo strážník. Všichni tito jsou tedy povinni držet se zásad dobré správy, tak jak je uvedl veřejný ochránce práv.[4] ________________________________ [1] Podle uvedeného čl. 10 ústavy „Vyhlášené mezinárodní smlouvy, k jejichž ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je Česká republika vázána, jsou součástí právního řádu; stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva.“ [2] Viz monstrprocesy v komunistickém Československu především v 50. letech. Ty nebyly jediným prostředkem zbavení se nepohodlných. Mj. se uplatňovala tzv. vaporizace (v přírodních vědách termín značí „vypaření“), tzn. bývalí funkcionáři KSČ byli vymizeni. Byli například smazáni z oficiálních politických fotografií apod. Obdobně postupoval stalinský systém, od kterého řadu prostředků československý systém převzal. [3] Velká Británie vznikla až počátkem 18. století (1707), tzn. do té doby bychom měli užívat spíše historického označení Anglie. [4] Více informací: www.ochrance.cz