Snahou ekumenického hnutí je odpovídat na dar Boží milosti, jímž jsou všichni
křesťané povoláni k víře v tajemství církve podle Božího plánu, kterým chce Bůh
skrze Ducha svatého přivést lidstvo ke spáse a k jednotě v Kristu. Toto hnutí je volá k
naději, že se Ježíšova modlitba "aby všichni byli jedno" plně uskuteční.9 Volá je k
lásce, která je novým Kristovým přikázáním a darem, jímž Duch svatý spojuje
všechny věřící. Druhý vatikánský koncil katolíky jasně žádá, aby láskyplně činili
první kroky a přicházeli za všemi ostatními křesťany s láskou toužící v pravdě
překonat vše, co je od sebe navzájem rozděluje, a aktivně se na překonávání rozdělení
podílet. Podle koncilu mají katolíci jednat s nadějí a v modlitbě a podporovat jednotu
křesťanů. Podněcovat a vyučovat je bude jejich víra v tajemství církve a jejich
ekumenická činnost bude inspirována a vedena pravdivým chápáním církve jakoby
"svátost neboli znamení a nástroj vnitřního spojení s Bohem a jednoty celého
lidstva".10
10. Učení církve
Katolická církev se na Druhém vatikánském koncilu slavnostně zavázala, že bude
usilovat o jednotu křesťanů. Dekret Unitatis Redintegratio vysvětluje, že jednota,
kterou chce Kristus pro církev, se uskutečňuje "věrným hlásáním evangelia a
udělováním svátostí prostřednictvím apoštolů a jejich nástupců, totiž biskupů s
Petrovým nástupcem jako hlavou, i jejich láskyplným vedením", a jednotu nahlíží
jako sestávající z "vyznávání jedné víry,... společného slavení bohoslužby a bratrské
svornosti Boží rodiny".32 Tato jednota, která ze své podstaty vyžaduje plné a
viditelné společenství všech křesťanů, je konečným cílem ekumenického hnutí.
Koncil potvrzuje, že jednota v žádném případě nepožaduje obětovat bohatou
rozmanitost spiritualit, disciplíny, bohoslužebných ritů a podrobných zpracování
zjevené pravdy, která mezi křesťany vyrostla, pokud tato rozmanitost zůstává věrná
apoštolské tradici.33
21. Od dob Druhého vatikánského koncilu je ekumenická činnost celé církve
inspirována a vedena jednotlivými dokumenty a iniciativami Svatého stolce a
ekumenická činnost partikulárních církví dokumenty a iniciativami biskupů, synod
východních katolických církví a biskupských konferencí. Je nutno si povšimnout také
pokroku, jehož bylo dosaženo v různých druzích ekumenického dialogu a v četných
formách ekumenické spolupráce. Ekumenizmus se slovy Biskupské synody konané v
roce 1985 "hluboce a nesmazatelně zapsal do povědomí církve".34
Ekumenizmus v životě křesťanů
22. Ekumenické hnutí je Boží milost daná Otcem v odpověď na Ježíšovu modlitbu35
a na prosby, které církvi vnuká Duch svatý.36 Přestože je uskutečňováno v rámci
všeobecného poslání církve, jímž je spojit lidstvo v Kristu, jeho vlastním úkolem je
znovu nastolit jednotu křesťanů.37 Ti, kdo jsou pokřtěni v Kristově jménu, jsou touto
pouhou skutečností voláni, aby se zapojili do úsilí o nalezení jednoty.38 Společenství
pokřtěných tíhne k plnému společenství církve. Žít svůj křest znamená být vtažen do
Kristova poslání, kterým je přivést vše k jednotě.
23. Katolíci jsou v souladu s pokyny svých pastýřů vybízeni, aby solidárně a vděčně
odpovídali na snahy o opětovné nastolení jednoty křesťanů, projevované mnoha
církvemi, církevními společenstvími a různými organizacemi, s nimiž spolupracují.
Tam, kde není prováděna žádná ekumenická činnost, nebo není prováděna účinně,
mají se katolíci snažit ji podporovat. Kde jsou jí kladeny překážky nebo je brzděna
sektářskými postoji a činnostmi vedoucími k ještě větším rozdělením těch, kdo
vyznávají Kristovo jméno, by měli být trpěliví a vytrvalí. Místní ordináři,39 synody
východních katolických církví40 a biskupské konference mohou někdy shledat
nezbytným zavedení zvláštních opatření na překonání nebezpečí indiferentizmu nebo
proselytizmu.41 Jako obzvláště potřebné se to může prokázat v případě mladých
církví. Při veškerých stycích s příslušníky jiných církví a církevních společenství mají
katolíci jednat poctivě, rozvážně a s věcnou znalostí. Připravenost k postupným a
uvážlivým krokům, při nichž nejsou přehlíženy obtíže, zároveň chrání před
podlehnutím pokušení indiferentizmu a proselytizmu, které by byly zanedbáním
pravého ekumenického ducha.
24. Aby katolíci byli schopni učinit zadost své ekumenické zodpovědnosti v jakékoli
místní situaci, musí jednat společně a ve shodě se svými biskupy. Především by měli
důkladně znát svou vlastní církev a být schopni vyložit její učení, kázeň a ekumenické
zásady. Čím lépe je znají, tím lépe je mohou předkládat v diskusi s ostatními křesťany
a podávat k nim dostatečná odůvodnění. Měli by také mít přesné znalosti o jiných
církvích a církevních společenství, s nimiž jsou ve styku. Je nutno bedlivě dodržovat
nezbytné podmínky ekumenické práce, které jsou vyloženy v Dekretu o ekumenizmu
Druhého vatikánského koncilu.42
25. Ekumenizmus je se všemi lidskými a morálními požadavky natolik zakořeněn v
tajemném plánu Otcovy prozřetelnosti skrze Syna v Duchu, že zasahuje do hlubin
křesťanské spirituality. Vybízí k "obrácení srdce a svatosti života spolu se
soukromými i veřejnými modlitbami za jednotu křesťanů", které Druhý vatikánský
koncil nazývá "duchovním ekumenizmem" a považuje je za "duši ekumenického
hnutí".43 Ti, kdo se hluboce ztotožňují s Kristem, se musí ztotožňovat s jeho
modlitbou a zvláště s jeho modlitbou za jednotu; ti, kdo žijí v Duchu, se musí dát
proměnit láskou, která pro jednotu "ať se děje cokoliv, vydrží, věří, má naději,
vytrvá";44 ti, kdo vedou kajícný život, nechť jsou obzvláště citliví k hříšnosti
rozdělení a nechť se modlí za odpuštění a obrácení. Ti, kdo hledají svatost, nechť
dokáží rozeznat její plody také mimo viditelné hranice své vlastní církve.45 Dojdou k
pravdivému poznání Boha, jako jediného, kdo je schopen spojit