kazovacího -0 (jedn. číslo), -Te (množ. číslo) a koncovky (svou podstatou jmenné) tvarů minulého času a způsobu podmi-ňovacího -0, -a, -o (jedn. číslo), -h (množ. číslo) spolu se střídáním tvrdé -ji- (jodu. číslo) - - měkké -ji- (množ. číslo). Pozn. Koncovkami vyjadřují číslo jednotné a množné ve vztahu k podmetu nejen příčestí trpná, nýbrž také jmenné tvary přídavných jmen: -0, -a, -o (jedn. číslo), -h (množ. číslo). Jen syntakticky sc vyjadřuje osoba u tvarů minulého času a způsobu podmiňovacího (čeština ji zde vyjadřuje koncovkou, popř. koncovkou a osobním zájmenem zároveň; dělal jsem, dělal bych, já bych neřekl, sr. poznámku na str. 181), číslo je tu pak vyjádřeno dvakrát, syntakticky a koncovkami těchto tvarů. Jinak (u tvarů prézentních a tvarů způsobu rozkazovacího) se osoba vyjadřuje buď syntakticky a koncovkami zároveň (zpravidla u tvarů prézentních), nebo jen koncovkami (zpravidla u tvarů rozkazovacího způsobu). 147 Výrazové prostředky mluvnického významu osoby a čísla jsou v ruštině v podstatě obdobné jako v češtině; jejich rozložení a využití se však v obou jazycích nekryje. Dvojí možnosti vyjádření mluvnické osoby u tvarů prézentních a tvarů rozkazovacího způsobu (vyjádření syntaktického zájmeny a vyjádření koncovkami) využívá ruština k slohovému a expresivnímu odstínění. V jazyce psaném jsou slohově neutrální, a zcela běžné tvary přítomné a budoucí (prézentní tvary sloves dokonavých i složené tvary budoucí sloves nedokonavých) s osobními zájmeny. Na tomto pozadí se pak tvary bez osobního zájmena pociťují jako různě motivované, zvláště stylisticky nebo citově. Např. v uvedeném úryvku z Dostojevského povídky „KpoKOjtróii" je neužívání osobního zájmena takto komentováno: „Bceró 6ónee o6o3jihjio Mená tó, HTO oh noHTH yHíé coBcéM nepccxán ynoxpeôjíHTb jiHHiibie MecTOHMéiiHH — flo Toró 3aBá>KHHný. Fedin - Bot y3Háemb MeHH, xorjiá nepecxáHcinb ooňibCH. Korolenko. Tvarů způsobu rozkazovacího se zpravidla užívá bez osobních zájmen. Zde naopak užití osobního zájmena je podmíněno buď logickým zdůrazněním (např. Tu c GácoM, MómeHbKa, cadúcb npÓTHB ájii/ra. íí, npŮMa, cáfly npóxiiB Bxópbi. Krylov Bas proti altu seď - tak, kmotře, dostačí; já proti sekundu ...), nebo stupněm kategoričnosti rozkazu, výzvy, prosby apod. V postavení před slovesem zájmeno důraz zpravidla zesiluje (Tu y Mená núniiu TÓJibKo!), v postavení za slovesem naopak zmírňuje (He conpyvxáů mu Mená, CTapýxy! Turgeněv). Především se však užije osobního zájmena tehdy, je-li předmět závislý na slovese vyjádřen osobním zájmenem, např. Tu cnaMÚ CMý! Tu ydepwú eró ot óxoro peméHHH! V tvarech času minulého a způsobu podmiňovacího je v ruštině naopak základním a jediným výrazovým prostředkem osoby a čísla zájmeno osobní.; proto je mnohem závažnější než u tvarů prézentních (h paôóxaji, oh nncáji, hu HHxájin, bbi cna-3ájiH, h paôÓTaji 6bi, on nncán 6h, mh HHxájiH 6bi apod.). Nechybějí však, zejména v jazyce hovorovém, případy užití tvarů minulých bez osobního zájmena (PaccKaatý, KaK npoeeji naHHKyjibi - 3a6úji y>Ké (1. os.), ixo Bbi CKa3ájin). Pozn. Čeština zná také obdobné tvary minulé bez pomocného slovesa, zejména v 1. a 2. osobě obou čísel (Já říkal, že to zkazí. - My dělali, že nevidíme), ovšem jen jako hovorovou variantu vedle neutrálních tvarů spisovných se slovesem pomocným. Je zde tedy také využito dvojí možnosti vyjádření osoby k účelům slohového a expresivního odstínění (sr. Já říkal, že to zkazí. — Já f sem říkal, že to zkazí. — Říkal jsem, že to zkazí). Slovesný způsob a čas Soustava slovesných způsobů a časů K výrazně slovesným kategoriím patří slovesný způsob a čas (uaKAouéHue u epéMsi), Slovesný způsob vyjadřuje jednak vztah děje k subjektu, jednak 148 pojetí děje v jeho vztahu ke skutečnosti (poměr slovesného děje ke skutečnosti stanovený mluvčím). Podobné významy jako slovesný způsob vyjadřují i jiné jazykové prostředky, nejsou však gramatické (modálni slovesa, příslovce, částice, neosobní vazby modálni, intonace). Slovesný způsob vyjadřuje soustava trojích slovesných tvarů: způsobu oznamovacího, způsobu podmiňovacího a způsobu rozkazovacího. Základem, o nějž se opírá naše hodnocení způsobových významů, je způsob oznamovací (u3i,sieú,mejihHoe HanjioHénue). Oznamovací 18Q 181 způsob označuje děj podmětu podle pojetí mluvčího jako s k u í e č u ý. reálny, tvrdí jeho existenci nebo neexistenci. Je to význam základní, v poměru k ostatním bezpříznakový, který může být ostatními modálními prostředky (negramatickými) různě doplňován. Způsob podmiňovací {cocjiazämejihiioe n. ya/ióenoe iiaKjioiiénue) označuje na rozdíl od způsobu oznamovacího dej podmětu jako neskutečný, nereálný, jen možný, nejčastěji, jak říká jeho název, podmíněný nebo kladený jako podmínka. Způsob rozkazovací (noeejiúmejibnoe nanAonénué) označuje děj, jehož uskutečnění se podmětu ukládá, nejčastěji vůlí mluvčího lormou přímé výzvy. V tomto smyslu stojí způsob rozkazovací proti ostatním dvěma jako způsob „aktivní". Z významu způsobu rozkazovacího vyplývá, že označuje zpravidla děj, který teprve má existovat, a tím se způsob rozkazovací sbližuje se způsobem pod-miňovacím. Slovesný děj můžeme zařadit do přítomnosti, minulosti nebo budoucnosti z hlediska okamžiku promluvy. Tyto časové významy se nerozlišují všechny ve všech způsobových rovinách. Rozvinutý systém všech tří základních časů nacházíme jen v rámci způsobu oznamovacího,(rozkazovací způsob není časově rozlišen. Podmiňovací způsob v ruštině časové rozlišení nezná; v češtině máme však možnost rozlišovat děj zařazovaný do minulosti {byl bych {býval) přišel) a děj zařazovaný do přítomnosti nebo budoucnosti {přišel bych), není to však závazné. Tvary oznamovacího způsobu sloves nedokonavých jsou významem trojí: minulé {(fiópMM npoxuédmezo epéMcnu — nncán, iHTán), přítomné ((fiópMu nacmoáiueeo epéuenu — nnmý, MiiTáio) a budoucí {cpópMbi ôýdyiueeo epéueuu — 6ýuy nncáTt, 6ý,ny HHTáxt). Tvary sloves dokonavých jsou dvojí: minulé (Hanncáji, upowráji) a budoucí*) (Hanumý, npoHHTáio). V této soustavě časů se ruština a čeština shodují, rozdíl je jen ve výrazové stránce tvarů minulých (sr. četl jsem — (a) wráji). 1. Způsob oznamovací A. Soustava tvarů oznamovacího způsobu Způsob oznamovací má u sloves nedokonavých trojí tvary: jednoduché tvary přítomné a minulé a složené tvary *) Přítomné tvary nedokonavé a budoucí tvary dokonavé se koncovkami shodují. Tyto koncovky nazýváme prézentní. budoucí; u sloves dokonavých má tvary dvojí: jednoduché tvary budoucí (koncovkami shodné s tvary přítomnými sloves nedokonavých) a minulé (tvořené shodně s minulými tvary sloves nedokonavých). 1. Tvoření tvarů přítomného času a jednoduchých tvarů budoucího času {tvary prézentní) Tvary prézentní mají v ruštině dvojí osobní koncovky (vždy 149 s variantou prízvučnou a neprízvučnou), v pravopise jednak -y/-io, -enib (enib), -eT (-St), -eM (-Sm), -ere (-ěTe), -yx-/ioT, jednak -io/-y, -nuib, -HT, -hm, -HTe, -HT/-aT. Podle prézentních koncovek se slovesa dělí v mluvnicích na dvě časování. Koncovky obou řad jsou si značně podobné a výrazně jsou rozlišeny jen v poloze prízvučné; podle ustupující normy mqjkevské splývaly ve výslovnosti i neprízvučné koncovky 3. osoby množ. čísla I. a II. časování (sr. moskevské xÓAioT, hóciot); dnes se zpravidla rozlišují, hlavně vlivem jazyka psaného (písma). Prézentní koncovky se připojují ke kmeni prézentnímu, který je společný pro celou řadu tvarů (tvary prézentní). Prézentní kmen jo buď vyznačen zvláštní příponou (tou jsou přípony kmenové sloves I. časování -h-, -j-, příp. -uj-), nebo je bez přípony kmenové (má kmenovou příponu nulovou); zde dělíme slovesa jednak podle koncovek (I. a II. časování), jednak podle přípon kmenových (viz Třídění sloves). Prézentní kmen je většinou odlišný od kmene infinitivního. Střídání kmenové souhlásky mají slovesa I. časování vzoru něčem (sr. necý — Heceľ), neněm, MÚMcem, ôópemen (sr. SopójicH — ôopióct, 6ópeTCíi) a slovesa II. časování vzoru npócum, mépnum; ke střídání dochází v II. časování i u slovotvorné produktivních denominativ na -h-tb, jinak jen u sloves neproduktivních. Změnu kmenové souhlásky, pokud k ní dochází, mají přítomné tvary sloves I. časování (kromě sloves vzoru necěm, neněm) společnou se všemi tvary tvořenými od kmene přítomného; u sloves II. časování má z tvarů od kmene prézentního změněnou kmenovou souhlásku jen 1. osoba jedn. čísla (npomý, npócnmb..., 30Jioiý, 30jiOTnmb...). Ke střídání „tvrdá — měkká párová" dochází jen u sloves I. časování (vzor necěm, ôópemen); souhlásky (kromě střídání „tvrdá — měkká párová") se střídají takto: (k— h, r—jk, x—w jen v I. časování), c—m, 3—5K, «—hí, (fl— jkh jen v zast. CTpájKflex I. časování), t—q, t—m, 6—6ji, n—nji, m— mji (b—bji, (p— t. Koncovky -y, -aT sloves II. časování jsou grafickou variantou koncovek -to, -ht v poloze po šeplavé. 2. Ojedinělé jsou prézentní tvary s koncovkami jinými; jsou to tvary sloves nepravidelných flacT (též co3iiácT) a ecT, k nim se původem řadí ecTB, cyTb a tvar BecTb, známý jen z frazeologismů. Jsou to zbytky skupinky sloves, která se podle svého tvoření, již v nejstarších dobách neproduktivního, nazývají bezpříznaková, viz § 217. 2. Tvoření složených tvarů budoucího času Složené tvary budoucího času {cjiÔMcnan n. cocinaenáa (fiópMa ôýdyufeeo epéMenu) se skládají z tvarů slovesa 6htí. (Sýpy, 6ý,nemb, 6ýfleT, 6ý,a;eM, 6ýAeTe, 6ýflyT) a z nedok. infinitivu slovesa významového, např. 6ýfly iHTáTb, ôýflemB TOraTB...; 6ýfly pa6ó-TaTt, 6ýflemi. pa6ÓTaTt.... Vedle tvarů složených se v ruštině užívá opisných výrazů, které se skládají z pomocných sloves CTáuy, cráHemL..., Ha*fflý, HaraěmB... a nedokonavého infinitivu slovesa významového. Opisné výrazy se podle situace více či méně zřetelně liší od tvarů složených lazovým významem sloves CTány..., Ha*i-Hý... 184 ■ Pozn. Na rozdíl od češtiny netvoří v ruštině nedokonavá slovesa pohybu tvary budoucí předponou po- (půjde, pojede, poběží..Ruské noůdém, noédem, noôeoKÚm... jsou jednoduché tvary budoucí dokonavých sloves noĚTH^noéxaTt, no6e)KáTB... (utvořených od nedokonavých Hffrž, éxaTt, 6ejKáTt předponou no-) s úplným časováním, jako mají jiná slovesa dokonavá (v češtině máme vedle tvarů půjde, pojede, poběží... jen ještě tvary rozkazovací pojď, pojeď, poběž...). Těmto dokonavým prostým tvarům budoucím odpovídají nedokonavé složené tvary budoucí 6ýaeT hjtth, 6ý«eT éxaTB, 6ý#eT oeatáTb... Přízvuk tvarů prézentních 151 Velká většina má v tvarech prézentních přízvuk stálý, buď na kmeni nebo na koncovce (imáTt — qiiTáio, iMáemt..., HmáiOT; TOjiKHýrt — TOJiKHý, TOJiKHěnib..., Tojimiýr; roBopáTt — roBopró, roBopiíint..., roBopiŕr); všechna slovesa slovotvorně produktivní mají přízvuk stálý. Rada sloves (všechna jsou slovotvorně neproduktivní) má v tvarech prézentních přízvuk pohyblivý: 1. osoba jedn. čísla má prízvučnou koncovku, v ostatních tvarech je přízvuk na kmeni (kojiótb — kojiió, KÓjienrt..., kójiíot; naxáTb — nainý, námenib..., náruyT; npocÓTt — npomý, npócnmB..., npÓCHT; TepnéTt — TepnjíK), Tepnami...., Tépum). Pokud je vztah mezi infinitivem a tvary prézentními zřetelný, platí až na několik výjimek (ajiKáTb ■— ájiiy, ájiiemt...; KOJieôáTBca — KOJiéôjnocb, KOJiéÔJiemtcn...; KOJibixáTb — KOJiBímy, KOJiámemt...), že v 1. osobě jedn. čísla je přízvuk tam, kde je v infinitivu. Stálý přízvuk na kmeni mají slovesa ce.neT, jiéseT (I. 1. a)*), jnÓKei (I. 1. b), slovesa vzoru Máxcem na neprízvučné -aTb v infinitivu a uvedená aJiKáTb, KOJie6áTBCH a KOJiBixáTB, slovesa é^eT, 6ýn,eT (I. 1. f), slovesa vzoru KpáKHOT, cóxHem (slovesa 2. třídy na neprízvučné -HyTt), slovesa 3acTpjiHeT, fléHeT, CTáHeT (I. 2. b), slovesa vzoru inráeT a KpacHéeT spolu s těmi, která se k nim tvarově hlásí (kromě raněT), slovesa vzoru SecéjryeT, orpaHH3ýeT (kromě sloves typu KJiioěT), slovesa vzoru uadéemcn (kromě CMeěTCH), slovesa BÓeT, . KpóeT, MÓeT, HÓeT, póeT, 6péeT (I. 3. d), slovesa II. časování na neprízvučné -HTB, slovesa bhaht, 3aBÉCHT, oôhjiht (II. b na neprízvučné -eTB), cJitimaT (II. c na neprízvučné -ait). Stálý přízvuk na koncovce mají slovesa vzoru Hecem (kromě cáfleT, jié3eT), neněm (kromě jiHHteT, nómei), Medem (kromě ctóh6t), sloveso mjiěT (I. 1. d), slovesa TpěT, (3a-)npěT, yMpěT, B03BMěT, jkmět, híhSt, 3aĚMěT, nepeŽMěT, yŽMěT, HtHBěT, njibiBCT, cjiBiBěT, ymn6ěT (I. 1. f), slovesa vzoru tojikhSt, sloveso mněT (I. 3. a), slovesa HtyeT, KJiioěT, KyěT, ujikSt, cHyěT, cyěT (I. 3. b), CMeěTCH (I. 3. c), jjaěT, y3HaěT, BCTaěT, 6běT, jitěT, ntěT, mběT, noěT (I. 3. d), slovesa II. časování vzoru roBopÚT, mépnum (kromě bhhht, 3aBHCHT, o6h^ht, CMÓTpnT, BépTHT, TépnHT, tj. skoro všechna tohoto vzoru na prízvučné -éTb), *) Viz Třídění sloves. 185 KpuHúm (kromě cjihuiht, flép>kht, húiiiht, tóhht, tj. skoro všechna tohoto vzoru na prízvučné -áTb), chht, 6ohtch, ctoiít (II. c). Pohyblivý přízvuk mají: MÓweT (I. 1. b), CTÓHeT (I. 1. č), slovesa vzoru Máxcem na prízvučné -áTb v infinitivu (kromě a.'iKáTb, Koneôáľbcn, KOJitixáTb), slovesa vzoru óópemca, slovesa oôhhmot, otuhmôt, noflHHMeT, npiÍMeT, pa3Hií-MeT, CHiÍMCT (I. 1. f), TÓHeT, noMHHeT, thiigTj oÔMáHeT, B3rjiHHCT (I. 2.), slovesa II. časování vzoru npócum, sloveso BÓpTiiT, cmótpht, Tépniw (II. b), flép>KHT, flbiniHT, 1ÓHHT (II. c). Pozn. 1. Polotučné jsou vyznačeny vzory, podle nichž se časují slovesa slovotvorné produktivní; poměrně úplné prohledy jsou uvedeny v oddílu o třídění sloves u každého vzoru (případně skupiny), kam se neřadí slovesa slovotvorné produktivní. 2. Dokonavá slovesa s předponou bij- mají ve všech tvarech přízvuk na předponě (Bb'mecy, Bbraecemb, BbraecH, Bb'mec, Bb'mecTH; Bbiniimy, Bbiniiiim, BbinHca.i, BÚiiHcaTb; BÚ^aM, Bbiflaji, BÚ^aJia, Bb'maTb...). 3. Tvoření tvarů minulého času 152 V ruštině jsou tvary minulého času jednoduché, čeština má minulý čas složený, s výjimkou 3. osoby jedn. a množ. čísla (h pa-6ÓTaji, tu pa6ÓTaji, oh pa6ÓTaji, mh pašóTajin, bh paôÓTajiH, ohh pa6ÓTajw — pracoval jsem, pracoval jsi j j pracovals, pracoval, pracovali jsme, pracovali jste, pracovali). Tvoří se od kmene minulého zpravidla příponou -ji-, k níž přistupují koncovky (-0-, -a, -o; -h) vyjadřující rod a číslo (oh paôÓTaji, oná pa6ÓTajia, ohó pa6ÓTajjo — ohh paôÓTajín); v čísle jednotném je tato přípona -ji-tvrdá, v čísle množném měkká (iHTáji — HHTájin). Koncovka množného čísla -h je pro všechny tři rody; čeština má v množném čísle koncovky dvě, -í (koncovka mužská a ženská) a -a (koncovka střední), v pravopise rozlišuje ještě koncovky -i (koncovka životná mužská) a -y (koncovka mužská neživotná a ženská). Jedna koncovka v množném čísle tvarů minulých v obecné češtino {kuřata běhali) odpovídá stavu ruskému, spisovná čeština zachovává stav starší, nezjednodušený. Osoba se v minulém čase v ruštině vyjadřuje syntakticky (osobními zájmeny, též v 3. osobě, pokud není vyjádřena jinak), v. § 146. \ Pozn. Existence rodových koncovek a nedostatek vyjádření osoby je dána původem těchto tvarů; původně šlo o tvary složené (jako v češtině), sr. strus. cyflHjn, ecMb, BbmaJiT, ecMb. Tvary na -jit. byly neurčité (jmenné) tvary slovesné, příčcstí minulá činná; podobno jako v češtině jsou tyto tvary též součásti složených tvarů podmiňovacího způsobu (n MHTáji 6bi — četl bych). Tvoření příponou -ji- od kmene minulého je celkem pravidelné. Odchylné tvary minulé mají slovesa s minulým kmenem 186 na souhlásku, tedy slovesa 1. třídy I. časování vzoru necem, nenem, dále slovesa (co-)TpěT, (3a-)npěT, (y-)MpěT, (0T-)mH6ěT (I. 1. í) a většina sloves vzoru cóxnem 2. třídy I. časování. Slovesa s kmenem minulým na souhlásku kromě -p,-, -t- (zakončení kmene minulého sloves I. třídy uvedených vzorů je stejné jako zakončení kmene přítomného; u sloves vzoru cóxnem jo zřetelné před příponou -Hy-Tb) mají minulé tvary jednotné mužské bez přípony -ji (s příponou nulovou): Hec-ěT — Hec (vlastně Hěc-0-0), Be3-ěT — nes, jiés-ex — jies, rpe6-ÔT — rpě6, CKpe6-ěx — cnpěó; nei-ěT (neK-ý) — neK, 6epen<-ěT (Ceper-ý) — 6eper, mójk-ct (Mor-ý) — Mor; coTp-ěT — cTěp, 3anp-ěT — 3ánep, yiwp-ěT — ýiwep, OTrnnS-ěT — otihh6; cóx-h-ct — cox (viz Třídění sloves). Sr. v obecné češtině obdobné tvary přines, řek, nemoh — spis. přinesl, řekl, nemohl. Jinak než v ruštině je tomu v české 2. třídě slovesné, sr. stiskl, uschl — CTiícHyji, sacóx; v obecné češtino je ještě jednak stisk, usch, jednak stisknul, uschnul. Je tedy česká 2. třída, jak ukazují především tvary minulé, při základní shodě jinak tvarově uspořádána (proto také není v třídění ruských sloves třeba vzoru obdobného českému mine — minul). Slovesa s kmenem minulým na -3-, -t- (u vzoru coxnem jde v podstatě jen o sloveso /y-/BHHyxb) mají tvary minulé bez tohoto -T-; Beji,-ěT — nejí, njieT-ěx — njiěji, upn/i-ČT — npjui, cíífl-eT — ceji, yBH-H-CT (yBJÍR-mHH, yBHS-á-eT) —- vbhji. Sloveso hath (1. 1. a) s kmenem minulým ineji;- (npHméfl-HiHií) má v minulém čase iněji jako české šel; jinak čeština -d-, -t- v tvarech minulých zachovává (vedl, pletl, uvadl), v obecné češtině pak je (jako běžně v případech s kmenem minulým na souhlásku) ved, plet, uvad. Pozn. Sloveso pacTCT — poc, pacrá (I. 1. a) se vlastně řídí oběma pravidly: přípona -ji-, která se po zániku -t- (pacT-ěT) dostává do sousedství souhlásky -c-(poc-ji- > poc), odpadá. Přízvuk tvarů minulých 153 Přízvuk tvarů minulých je převážnou většinou stálý na kmeni, co do místa shodný s infinitivem (iHTá;r, -a... — qiiTáTb, roBopáji, -a... — roBopÉTb); stálý přízvuk na kmeni v minulém čase mají všechna slovesa II. časování kromě pofliÍTb, raaTb a cnaTb. Stálý na kmeni je přízvuk minulých tvarů všech sloves slovotvorně produktivních. Stálý přízvuk na koncovce a pohyblivý přízvuk mají jen slovesa slovotvorně neproduktivní: patří do 1. a 3. třídy I. časování, z II. časování jsou to jen pojyÍTb, raaTb a cnaTb, ze sloves nepravidelných flaTb. Stálý přízvuk na koncovce mají slovesa vzoru necem (I. 1. a) s infinitivem na -tu a sloveso (npo-)iécTb téhož vzoru, dále slovesa vzoru neném (I. 1. b) 187