753
© Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha 2009
Práce jako řešení? Strategie obživy
osamělých matek v ČR*
RADKA DUDOVÁ**
Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., Praha
Work as a Solution? Livelihood Strategies of Lone Mothers
in the Czech Republic
Abstract: When examining the gender of institutions of parenthood, lone
motherhood is a key issue. In this article the author focuses on the economic
implications of lone motherhood and on the strategies that women living with
children without a partner develop in order to ensure their livelihood. The author
begins by presenting the theoretical background and some results from
European and North American research on lone motherhood. She then provides
an overview of research on lone parenthood done in the Czech Republic
since 1959. Finally, the author describes the qualitative study she conducted
on divorced mothers. The results show how women deal economically with
marital separation and which livelihood strategies they opt for. The research
methodology was based on constructivist grounded theory and the technique
of interviews. From the research results the author distinguishes five basic
strategies that can be combined and that are based on the sources that women
have at their disposal. Those strategies may differ in terms of their degree of
success, dependence/independence on others, and their efficacy at different
points in time. The results also indicate that the success of these working strategies
depends mainly on the age of the youngest child in the family and the
caring responsibilities required by that age. The author argues that while for
some women heading one-parent families paid work is an option that allows
them to obtain a certain degree of independence and self-confidence, its efficacy
depends on the context and immediate conditions in which the women
find themselves. Overstressing the employment of lone mothers as a universal
solution may thus lead to new dependencies.
Keywords: lone mothers, poverty, work, divorce, gender, Czech Republic.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4: 753–784
* Text vznikl za podpory projektu „Souvislosti proměn pracovního trhu a soukromého,
rodinného a partnerského života v české společnosti“, č. grantu 1J034/05-DP2, a projektu
„Rodičovství po partnerském rozchodu – rodičovské role a identity rozvedených matek
a otců“, GA AV ČR, id. kód KJB700280503. Byl podpořen také grantem „Procesy a zdroje
genderových nerovností v pracovních drahách žen v souvislosti s proměnou české společnosti
po roce 1989 a členstvím ČR v EU“ (GA AV ČR, č. IA700280804) a projektem „Podpora
společenské akceptace a efektivního prosazování genderové rovnosti ve veřejné sféře“
(1QS700280503).
** Veškerou korespondenci posílejte na adresu: Radka Dudová, Ph.D., Sociologický ústav
AV ČR, v.v.i., Jilská 1, 110 00 Praha 1, e-mail: Radka.Dudova@soc.cas.cz.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
754
Rodiny vedené jedním rodičem v roce 2001 tvořily 19,8 procent ze všech rodinných
domácností, v případě rodin se závislými dětmi byl tento podíl ještě vyšší
a činil 23,9 procent.1
Osamělé rodičovství odhaluje mnohé o tom, jakou podobu
má současná instituce rodičovství, jaká sociální očekávání jsou spojena s rodičovstvím
u žen a u mužů a jaká omezení a nebezpečí skrývá „tradiční“ a ne příliš
problematizované rozdělení podílu na pečovatelské a placené práci v rodině.
Osamělé rodičovství je fenomén, za kterým se skrývá vysoce genderovaná zkušenost.
Nejenže osamělí rodiče jsou z 90 procent ženy – navíc ve svém každodenním
životě narážejí na genderovanost prostorů a institucí, do kterých vstupují
a se kterými se setkávají jako jediné živitelky/živitelé a zároveň pečovatelky/
pečovatelé o své děti. Významy spojené s osamělým rodičovstvím jsou utvářeny
představami spojenými s manželstvím, nukleární rodinou, institucí mužského
živitele a „správnými“ vztahy mezi muži a ženami, manželi a manželkami [Duncan,
Edwards 1997: 1]. Ačkoli skupinu osamělých rodičů tvoří dlouhodobě určitý
podíl osamělých otců, jejich sociální postavení, demografické charakteristiky
i jejich přístup k rodičovství měl a má svá specifika – osamělé otcovství není totéž
co osamělé mateřství. Je ovšem třeba poznamenat, že v současnosti se v některých
zemích situace osamělých otců přibližuje situaci osamělých matek – část
z nich čelí podobným problémům a rizikům [European Commission 2007: 36].
V této stati se zaměřuji na fenomén osamělého mateřství. Osamělé matky
v mnoha zemích reprezentují kategorii žen, které spadají mimo normy toho, jak
by ženy žít a co by měly dělat. Skrze komplex významů, charakteristik, chování
a sociálních podmínek, které jsou jim připisovány, bývají pokládány za problematickou
skupinu. Osamělé matky jsou poměřovány skrze obecně akceptované
normy nukleární rodiny a „provdaného“ mateřství. V textu se navíc zaměřuji na
ekonomický aspekt osamělého mateřství, přičemž vědomě ponechávám stranou
aspekty další, neméně zajímavé (např. péči o děti a výchovu v rodinách v čele
s matkou, mateřské a osobní identity žen stojících v čele těchto rodin, jejich interpretace
normy „intenzivního mateřství“ či jejich vztahy s otcem dětí [viz Dudová
et al. 2007]).
Matky v čele jednorodičovských rodin se po partnerském rozchodu velmi
často a relativně náhle stávají „samoživitelkami“, přitom ale zůstávají primárními
pečovatelkami svých dětí. Vzhledem ke strukturním podmínkám a povaze gender-kontraktu
[Pateman 1988] v české společnosti jejich příjmy bývají často nižší
než příjmy jejich bývalých partnerů. Výrazně zhoršená ekonomická situace je tak
jedním z hlavních rizik doprovázejících rozchod či rozvod na straně žen s dětmi
a osamělé matky jsou jednou ze skupin nejvýznamněji ohrožených chudobou
a marginalizací na pracovním trhu [Hora 2007: 19; Sirovátka, Mareš 2006: 629].
V této stati odpovím na otázku, jak se matky stojící samy v čele svých
rodin v České republice vyrovnávají s ekonomickou situací, v níž se nacházejí
1
Informace převzata z ČSÚ, Sčítání lidu, domů a bytů 2001. http://www.czso.cz/sldb/
sldb2001.nsf/tabx/CZ0000
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
755
ony a jejich děti, a jaké strategie obživy (livelihood strategies) volí. Strategiemi
obživy rozumím soubor aktivit vědomě volených aktérem/aktérkou v rámci
určitého časového období, směřující k zajištění okamžitého i dlouhodobého
přežití domácnosti. Strategie obživy zahrnují rovněž zvažování a rozhodování
mezi alternativními typy jednání. Koncept strategií obživy předpokládá, že lidé
nejsou pasivními obětmi mocenských a ekonomických omezení. Aktéři/aktérky
jsou vždy schopni volit, rozhodovat se a vytvářet strategie – ať je jejich prostor
jakkoli omezený [Ypeij 2009: 59]. Činí volby v kontextu významů, cílů, světonázorů
a jednání sdílených s ostatními aktéry [Long 1992: 25–28] a zároveň v kontextu
sociálních struktur, do nichž jsou začleněni. Tyto struktury mají zároveň omezující
i umocňující vliv na jejich jednání a ovlivňují zdroje, které dotvářejí jejich strategie
[Giddens 1984: 25]. Ačkoliv osamělé matky sdílejí mnohé zkušenosti založené
na jejich genderu a setkávají se s podobnými strukturálními obtížemi, přikládají
jim různé významy a vytvářejí pak různé strategie obživy a jejich kombinace.
Nejprve představím teoretické pozadí a vybrané výsledky zahraničních
výzkumů zabývajících se osamělým mateřstvím. V další části textu charakterizuji
postavení osamělých matek na území České republiky na základě dat kvantitativních
výzkumů, které se zaměřovaly na jednorodičovské rodiny, osamělé či
rozvedené matky v ČR v průběhu druhé poloviny minulého století a na počátku
století současného, a následně analyzuji strategie obživy žen v čele jednorodičovských
rodin na základě dat vlastního kvalitativního výzkumu rozvedených
matek závislých dětí.
1. Problematizace osamělého mateřství
Fenoménu osamělého mateřství je v zahraniční sociologické literatuře věnováno
dosti pozornosti. Boom studií zaměřených na ženy žijící s dětmi, ale bez partnera,
se v Evropě a v USA projevil v 90. letech 20. století, jako reakce na některé politické
reformy, jejichž cílem bylo omezit výdaje veřejného rozpočtu a maximálně
motivovat osamělé matky k vlastní ekonomické aktivitě. Zejména v USA a ve Velké
Británii se koncem osmdesátých let a v průběhu let devadesátých v médiích
a v politických kruzích prosadil pravicový diskurz nahlížející na osamělé mateřství
jako na kořen všech představitelných sociálních problémů a na osamělé matky
jako na příživníky na sociálním systému. S tím se pojila snaha omezit sociální
výdaje vůči této skupině, zároveň se snahou přenést zodpovědnost ze státu na
otce dětí, případně na rodiče osamělých matek. Média i politici se přitom odvolávali
na teorie pravicových konzervativních autorů [Murray 1990] a ignorovali
existující vědecké výzkumy, které tyto teorie nepotvrzovaly.
Konzervativní diskurz opomíjel soudobé demografické posuny, kvůli kterým
stojí v čele stále větší části rodin se závislými dětmi matka bez partnera.
Navíc se zapomínalo, že osamělé mateřství není statický jev, nýbrž se prolíná
životním cyklem. Ve výsledku má stále větší část žen bývalou zkušenost s osa-
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
756
mělým mateřstvím nebo může v budoucnu očekávat, že se osamělou matkou
stane. Není tedy již tak snadné vést dělící čáru mezi „úplnými“ a „neúplnými“
rodinami, mezi „naší normalitou“ a „jejich odlišností“. Osamělé matky bývají ve
veřejném a politickém diskurzu navíc často oběťmi generalizování, ačkoli jsou
mezi nimi velké rozdíly a jejich různé skupiny se potýkají s různými problémy
v závislosti na věku, rase či etnicitě, kvalifikaci či důvodu osamělosti atd. [McIntosh
1996: 149].
Na konzervativní směřování politik a veřejného diskurzu vzápětí reagovaly
feministické teorie, které zpochybňují „normalitu“ a bezproblémovost tzv.
úplných nukleárních rodin. Závislost ženy na muži živiteli je podle nich problematická
podobně jako závislost na státu. Autorky poukazují na to, že představa
muže živitele, jehož příjem pokryje potřeby celé rodiny, je v současné době do
značné míry mýtus. Navíc ne vždy manželé sdílí (celý) svůj příjem se svými rodinami
a v mnoha případech na tom mohou být ženy lépe, když hospodaří samy
a nemusí se spoléhat na svého partnera. Cílem těchto teorií nebylo dokázat, že
„jeden rodič je stejně dobrý jako dva rodiče“, ale poukázat na problémy, které se
vyskytují i v manželstvích a úplných rodinách a které jsou zviditelněné nárůstem
osamělého mateřství [Millar 1994].
I ze zahraničních studií je patrná problematičnost kategorie „osamělá matka“.
Mediální a politický diskurz ji používal jako homogenní kategorii, přičemž
nejenže opomíjel diference uvnitř ní, ale navíc ji chybně reprezentoval obrazy
či příklady, které jsou ve skutečnosti pouze minoritní (typická osamělá matka
jako neprovdaná mladá černá žena spoléhající na sociální dávky) [Phoenix 1996].
Ve vědě se pak objevuje obdobná chyba – o osamělých matkách je uvažováno
jako o monolitické homogenní kategorii, která je diferencována maximálně podle
sociálního statusu, vzdělání, věku a důvodu vzniku jednorodičovské rodiny.
Nebere se ale v úvahu, že tyto ženy žijí v konkrétním sociálním kontextu; že jejich
situace je výsledkem určitého procesu, který může mít různé individuální podoby.
Kategorie „osamělá matka“ navíc nemusí být právě tou kategorií, která určuje
sociální jednání těchto žen; mohou za ním stát důležitější kategorie, jako například
rasa či etnicita nebo charakteristika pracovního trhu v daném místě. Tyto
sociální odlišnosti mohou někdy zůstat skryté a přitom mají zásadní vysvětlující
potenciál [Duncan, Edwards 1999].
Ve Spojených státech je konstrukce osamělého mateřství výrazně racializovaná
– osamělá matka prezentovaná v médiích a přítomná ve většině diskurzů
je černá. Ve Velké Británii podle badatelek [Phoenix 1996] rasa osamělých matek
naopak z veřejných diskurzů zmizela – mimo jiné proto, že spojení rasismu a osamělého
mateřství je implicitní, je již dopředu přítomné v myslích většiny, a není
tedy nutné ho vyslovovat. Veřejná přesvědčení ale zpravidla neodpovídají skutečnosti
a neodrážejí statistickou realitu – počet bílých osamělých matek v obou
zemích vcelku převažuje. Osamělé matky z etnicky majoritní populace a osamělé
matky jiných etnik jsou přitom konstruovány odlišně: zatímco u bílých žen se
předpokládá individuální psychologické vysvětlení, u ne-bílých jako vysvětlení
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
757
slouží „kulturní důvody“ – odlišné skupinové kulturní normy, což dopředu diskredituje
jakoukoli formu veřejného zásahu či pomoci [Phoenix 1996: 183–184].
Velký objem zahraniční literatury se zabývá dopady osamělého rodičovství
na výchovu dětí, na jejich školní prospěch, jejich podíl na delikventním chování
apod. Není záměrem této studie zacházet zde do detailů; jen snad je možné zmínit,
že výsledky výzkumů v této oblasti rozhodně nejsou jednoznačné a mnohdy
je použitá metodologie velmi sporná. Jak podotýká Furstenberg a Cherlin [Furstenberg,
Cherlin 1991]: když chceme zjišťovat dopad rozvodu na děti, nemůžeme
je srovnávat se všemi dětmi v úplných rodinách, ale jen s těmi dětmi, žijícími
s rodiči v nešťastném manželství, kteří se rozhodli nerozvést se. Existující studie
se v podstatě shodují v tom, že děti žijící s jedním rodičem si vedou o něco hůře
než děti žijící s oběma svými rodiči. Jakmile se ale kontrolují další intervenující
proměnné, zejména sociální vrstva, rozdíly mezi dětmi se zmenšují – některé
zmizí úplně, jiné zůstávají velmi malé. Rozhodující intervenující proměnnou ve
výzkumech je příjem rodiny, ten je ale přímo kontrolován jen výjimečně [Burghes
1996: 166].
Mnoho sociálních výzkumníků se shoduje na tom, že osamělé mateřství
samo o sobě není zdrojem znevýhodnění dětí (ve vzdělávacím systému apod.).
Zdrojem znevýhodnění jsou nižší ekonomické zdroje a zejména chudoba [Ferri
1976; Burghes 1994; Utting 1995].
Mohli bychom sice předpokládat, že v době, kdy se ekonomická aktivita
stala pro většinu žen běžnou záležitostí a osamělé matky již nejsou nutně závislé
na příjmu muže, ekonomické problémy osamělého mateřství zmizí samy od sebe.
Ženy mohou zajistit příjem pro svou rodinu vlastní pracovní aktivitou. Přesto
ale i nadále zůstávají osamělé matky specifickou skupinou: zaprvé proto, že pracovní
příjmy žen jsou zpravidla nižší než příjmy mužů. Za druhé, osamělí rodiče
neprofitují ze společného vedení domácnosti a jejich náklady jsou tak v poměru
k jejich příjmům vyšší. A za třetí, nemají přístup k příjmu partnera – druhého
dospělého – a nesou sami zodpovědnost za ekonomické zajištění rodiny
[Sørensen 1994]. Přes všechny diference uvnitř kategorie osamělých matek i přes
rozdílné podmínky na pracovním trhu a rozdílné nastavení sociálních systémů ve
všech evropských zemích výzkumy ukazují, že riziko chudoby pro děti je vyšší
v rodinách vedených jedním rodičem než v rodinách dvourodičovských [Luxembourg
Income Study, podle European Commission 2007] – v různých zemích jsou
rozdíly různé, přičemž ČR patří k zemím s nejvyššími rozdíly mezi rizikem chudoby
pro rodiny s jedním a rodiny se dvěma rodiči.
1.1. Osamělé matky v sociálním systému
V evropských zemích představuje ochranu před rizikem pádu do chudoby sociální
systém. Evropské sociální systémy ale byly tradičně založeny na předpokladu
existence stabilní manželské rodiny, jejíž příjem byl garantován pracovní aktivi-
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
758
tou mužské hlavy rodiny. Původně sloužily jako ochrana proti rizikům způsobeným
neschopností muže-živitele pracovat a přinášet příjem – z důvodu nemoci,
smrti nebo stáří. V průběhu druhé poloviny 20. století se sociální systémy musely
přizpůsobit na jedné straně vývoji v oblasti organizace soukromého života – zvyšující
se rozvodovosti, nárůstu mimomanželských narození, oslabování tradičního
modelu mužského živitele a ženské pečovatelky, nestabilitě rodinných forem;
a na straně druhé novým ekonomickým rizikům vyplývajícím z transformací pracovního
trhu (méně stabilní a krátkodobé pracovní smlouvy, zvyšování negativní
flexibility, oblasti pracovního trhu, ve kterých jeden příjem sám o sobě nestačí
pro udržení uspokojivé životní úrovně rodiny). V postsocialistických zemích procházejících
ekonomickou transformací se k tomu v 90. letech přidala dezorientace
spojená s ustavováním nového politického, ekonomického a sociálního řádu
[European Commission 2007: 7] – nová rizika pracovního trhu se projevila náhle
v relativně krátkém časovém úseku a všichni aktéři byli nuceni se na ně rychle
adaptovat, na individuální i na systémové úrovni.
Srovnávací studie [Förster, Tóth 2000] analyzující trendy v chudobě dětí
v České republice, Maďarsku a Polsku v době ekonomické transformace zjistila,
že transformace byla provázena zvyšováním incidence chudoby právě u dětí
a u rodin s dětmi, přičemž nejsilněji byly dotčeny děti žijící s jedním rodičem.
V ČR se míra chudoby jednorodičovských rodin zdvojnásobila a relativní příjmy
osamělých rodičů poklesly o 7 procent. Studie konstatuje, že rodiny s jedním
rodičem v těchto zemích zakusily v období mezi 1991 a 1997 nejdramatičtější sociální
vývoj [Förster, Tóth 2000: 14].
Hlavní otázkou spojenou s ochranou jednorodičovských rodin v sociálním
systému je, zda mají být osamělé matky v sociálním systému cíleny jako skupina
se speciálními potřebami, či zda na ně mají být vztažena stejná pravidla a opatření
jako na zbytek populace. Pokud jsou osamělé matky definovány jako specifická
skupina, navazuje otázka další – jak posuzovat, kdo do této kategorie patří a kdo
již ne, a jakou podobu má mít kontrola. Pokud nejsou, jak se vyrovnat s tím, že se
jedná jednoznačně o jednu z nejohroženějších skupin populace, přičemž sociální
vyloučení se vztahuje na děti v těchto rodinách a v rámci sociální reprodukce se
přenáší do dalších generací [Skevik 2006]. Evropské sociální systémy se v současnosti
přiklánějí častěji ke druhé z těchto možností.
1.2. Osamělé matky a placená práce
Placená práce je zpravidla chápána jako zdroj ekonomické nezávislosti a jako
cesta k odstranění materiálních a sociálních znevýhodnění pro všechny typy
rodin, nejen pro rodiny s jedním rodičem. Většina sociálních systémů v Evropě
a v severní Americe jednoznačně usiluje o to, aby matky v čele jednorodičovských
rodin nebyly (dlouhodobě) závislé na sociálním systému, a způsob, jak se
z této závislosti vymanit, je spatřován právě v placené práci. V různých zemích
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
759
se přitom podíl pracujících osamělých matek liší. Mnoho výzkumníků se snaží
osvětlit, proč má v některých zemích osamělé mateřství „aktivační“ a v jiných
„deaktivační“ efekt – v některých zemích (Velká Británie, Irsko) osamělé matky
pracují méně často než matky žijící s partnerem, zatímco v ostatních zemích
zpravidla pracují častěji [Duncan, Edwards 1997; Kilkey 2000; Millar, Rowlingson
2001]. Rozdíly jsou dány nastavením sociálního systému, situací na pracovním
trhu (tím, zda jsou na pracovním trhu dostupné vhodné či vůbec nějaké pracovní
pozice pro osamělé matky), ale také normami a hodnotami obklopujícími mateřství
a jeho spojení s placenou prací mimo domov v různých kulturách. To, zda
osamělé matky (a matky vůbec) pracují, se neřídí jen ekonomickou racionalitou
rozhodnutí pro či proti práci z hlediska ekonomické výhodnosti, ale také tzv.
genderovou morální racionalitou – tedy tím, jaký vztah mezi mateřstvím a placenou
prací se v dané společnosti a kultuře pokládá za správný [Duncan, Edwards
1999: 3].
Tzv. „workfare state“ – tedy sociální systém, jenž svými podmínkami především
motivuje osamělé matky ke vstupu do placené práce, s sebou nese mnoho
paradoxů a otázek. Proč je placená práce prezentována jako jediná forma sociální
inkluze? Jakou hodnotu přisuzuje společnost neplacené pečující práci matky –
osamělé matky? Jaké může mít tento systém negativní důsledky z hlediska blaha
(well-being) dětí těchto matek? Evropské srovnávací šetření [European Commission
2007] dospělo při porovnávání sedmi evropských zemí (Norsko, Irsko, VB,
Nizozemí, Portugalsko, Španělsko a Itálie) k závěru, že obecně jsou osamělé matky
nuceny přijímat práce, které příliš nevyhovují – jejich časová flexibilita je negativní
a navíc jsou málo ohodnocené; koncentrují se v málo placených a nestabilních
zaměstnáních; a méně často než matky žijící s partnerem pracují na částečný
úvazek. Míra nezaměstnanosti osamělých matek je ve sledovaných zemích vyšší
než míra nezaměstnanosti matek žijících s partnerem [European Commission
2007; Skevik 2006]. V oblasti placené práce existují mezi ženami výrazné rozdíly
podle příčin vzniku jednorodičovské rodiny – zatímco mladé svobodné matky
zpravidla pracují méně často nežli matky s partnerem, zejména v zemích s vysokou
mírou ženské zaměstnanosti, rozvedené matky naopak pracují častěji než
matky v úplných rodinách [European Commission 2007: 37].
Jak je vysvětlováno znevýhodnění osamělých matek na pracovním trhu?
A. Skevik [2006] navrhuje pět vzájemně provázaných vysvětlujících faktorů: nižší
ekonomická participace osamělých žen ve Švédsku může být vysvětlena volbami
a preferencemi osamělých matek (některé ženy se rozhodnou nepracovat,
protože práce je pro ně za daných podmínek ekonomicky nevýhodná a/nebo
preferují věnovat např. v počátečním stresujícím období více péče dětem). Vyšší
nezaměstnanost a horší pracovní postavení lze vysvětlit demografickými faktory
(nižší vzdělání a kvalifikace, region apod.). Podle Skevik se ale ve švédských
výzkumech vliv těchto faktorů nepotvrzuje – nezaměstnanost osamělých matek
je vyšší, i když jsou kontrolovány. Vliv může mít také vyšší nemocnost a stres:
zejména v prvním období může mít vyšší nemocnost a psychické problémy podíl
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
760
na vysvětlení ekonomické neaktivity i nezaměstnanosti. Dalšími podstatnými
faktory vysvětlujícími nevýhodné postavení osamělých matek na pracovním trhu,
nezaměstnanost a případně i ekonomickou neaktivitu jsou jejich nižší flexibilita
(nemožnost dojíždění, práce v netypických hodinách či práce přesčas) a diskriminace
ze strany zaměstnavatelů. Ta se vztahuje na ženy obecně a v případě žen
žijících s dětmi bez partnera může dosahovat ještě vyhraněnějších podob.
Genderové znevýhodnění na pracovním trhu je ve shodě s teorií symbolického
universa Sandry Harding [1993] možné identifikovat ve třech úrovních:
v abstraktní rovině jazyka, kultury, hodnot, společenských institucí (ženskému
genderu jsou přisouzené méně prestižní oblasti pracovního trhu, a zároveň oblastem,
ve kterých se koncentrují ženy, je přisouzena menší prestiž i ohodnocení;
vyšší hierarchické pozice mají mužský gender); na úrovni genderované společenské
dělby práce (ženám je připsána oblast reprodukce, odpovědnosti a péče
o děti a jejich pracovní dráhy jsou chápány jen jako sekundární); a na úrovni
individuálních genderových rolí (ženy jsou socializovány k tomu, aby se neucházely
o vyšší funkce a ohodnocení a aby přijímaly podřízené pozice). Pro osamělé
matky z toho plyne přítomnost různých bariér, se kterými se setkávají při vstupu
na pracovní trh, při výkonu placené práce, při snaze vyjednat si pro sebe příznivější
podmínky práce apod.
Z tohoto přehledu je možné učinit pro studium problematiky osamělého
mateřství tři závěry. První se týká významu příjmového znevýhodnění rodin
v čele s osamělou matkou. Zahraniční výzkumy ukazují, že sociální problémy,
se kterými se osamělé matky a jejich rodiny setkávají (sociální exkluze, stigmatizace,
znevýhodnění dětí osamělých matek), významně souvisí s jejich nižšími
příjmy a horším ekonomickým postavením. Proto se v textu zaměřuji právě na
ekonomické postavení osamělých matek, jejich pracovní a jiné příjmy a způsoby,
jakými aktivně zajišťují ekonomické přežití rodiny. Jakou úlohu v minulosti hrála
a v současnosti hraje v jejich životech placená práce? Jak se proměňuje jejich přístup
k sociálnímu systému? Jaké alternativní volby se jim nabízejí a jak jednotlivé
strategie kombinují?
Druhým závěrem je problematika definice kategorie „osamělé matky“.
I v zahraniční literatuře, ačkoli je často poukazováno na chybné generalizace a na
křehkost a nejednoznačnost této kategorie, není toto označení mnohdy dostatečně
vyjasněno a konkretizováno. Termíny „lone mother“, „single mother“ a „lone
parent“ jsou často používány jako synonyma, pro označení všech žen (a případně
i mužů) žijících s dětmi, ale bez partnera. Další problém se objevuje u označení
rodin, trvale žijících jen s jedním rodičem. V češtině stále běžný termín „neúplná
rodina“ je v evropské literatuře i sociální politice považován za nevhodný a stigmatizující
[viz např. Lefaucher 1986, 1991], v naprosté většině zemí se od používání
jeho ekvivalentů upustilo. Např. v angličtině a ve francouzštině jej nahradil termín
„jednorodičovská rodina“ (one-parent family, famille monoparentale). Ten
je v současnosti ale také podroben kritice vzhledem k tomu, že neodráží realitu,
jelikož jen zlomek dětí v těchto rodinách má skutečně jen jednoho rodiče (uvede-
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
761
ného v rodném listě), v ostatních rodinách je druhý rodič v určité míře přítomen
– například se s dětmi po rozvodu občas stýká a podílí se na jejich materiálním
zajištění formou výživného. V případě střídavé péče je takovéto vymezení naprosto
neodpovídající. Z toho vyplývá i problematičnost nalezení vhodného českého
ekvivalentu, který by opustil stigmatizující „neúplnost“ těchto rodin a zároveň
odpovídal novým a proměnlivým realitám soukromého uspořádání. Přes nedokonalost
dostupných označení volím v textu termín „jednorodičovská rodina“,
hovořím-li o rodině tvořené kohabitací jednoho rodiče a jejích/jeho dětí. V textu
definuji používané kategorie takto: osamělé matky jsou všechny ženy, žijící s dětmi,
ale bez partnera. V rámci nich lze diferencovat – svobodné matky jsou ženy,
které porodily dítě mimo manželství a nežily od počátku společně s jeho otcem;
rozvedené matky jsou ženy, které se dostaly do kategorie osamělých matek rozvodem.
S těmito kategoriemi interferuje kategorie „neprovdané matky“ – může
se jednat o ženu žijící bez partnera, ale i s partnerem, či o ženu, která se s partnerem
rozešla po déletrvajícím soužití, či o ženu, která s partnerem nikdy nežila.
Kategorie „osamělí rodiče“ zahrnuje nejen matky, ale i osamělé otce. Kategorie
v textu používám podle toho, jak byly definovány v citovaných výzkumech.
Třetím závěrem je varování před zavádějící homogenizací kategorie „osamělé
matky“. Podle [Duncan, Edwards 1999] je „homogenizující“ přístup legitimní
v případě otevírání tématu – nejprve je nutné shromáždit základní informace
a popsat hlavní trendy, v další fázi pak je třeba pronikat hlouběji do dané
kategorie a odhalovat odlišnosti a různé typy kauzalit. Já ovšem postupuji opačným
směrem: namísto diferenciace v dané kategorii chci poukázat na podobnosti
v sociálním postavení a podmínkách a v dostupných alternativách strategií
obživy osamělých matek, které jsou dané genderovými vztahy a nerovnostmi,
jež určují jejich přístup ke společenským zdrojům. Tím rozhodně nezpochybňuji
existenci významných odlišností mezi různými skupinami, které do této kategorie
spadají. Záměrem je ukázat, že přes všechny odlišnosti mají tyto ženy něco
společného: jsou zároveň výhradními pečovatelkami a živitelkami; a od toho
se odvíjejí životní zkušenosti a situace, které jsou jim společné. Osamělé matky
podobně jako jiní sociální aktéři konstruují své každodenní životy v rámci společenských
struktur, a tento strukturální kontext zároveň umožňuje i omezuje jejich
jednání. Přehled výzkumů zaměřených na problematiku osamělého mateřství
v České republice od 50. let 20. století do současnosti a prezentace původního
kvalitativního výzkumu rozvedených matek ukazuje, že hlavní strategií obživy
je pro osamělé matky tradičně placená práce. Tento obecný závěr se pak vztahuje
na různé skupiny osamělých matek v různé míře a pro rozkrytí těchto diferencí
by bylo potřeba dalšího výzkumu (např. mladé osamělé neprovdané matky versus
rozvedené ženy, etnické minority, regionální specifika atd.).
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
762
2. Rozvod, ženy a placená práce v ČR od 2. poloviny 20. století
Historicky tradiční příčinou osamělého rodičovství (lone parenthood) je ovdovění.
V průběhu druhé poloviny 20. století ale tato příčina ztrácela postupně na
významu oproti příčinám ostatním, ať už v absolutních, nebo v relativních číslech.
To bylo způsobeno poklesem úmrtnosti a prodloužením naděje dožití, ale
zejména nárůstem rozvodovosti a později zvýšením počtu dětí narozených mimo
manželství. Do poloviny 80. let se na nárůstu počtu jednorodičovských rodin
v ČR podílela hlavně stále se zvyšující rozvodovost. Nejen že se od 50. let zvyšoval
počet rozvodů, zvyšoval se také podíl rozvedených manželství s nezletilými
dětmi z celkového počtu rozvedených manželství (z 50 procent v roce 1950 na 70
procent v roce 1962 a na 72 procent v roce 1989). Rozvod se tak stal hlavní příčinou
vzniku rodiny s jedním rodičem a závislými dětmi a osamělého rodičovství. Od
poloviny 80. let začala štafetu přebírat příčina jiná: narození dítěte neprovdané
matce. Zatímco od roku 1950 až do roku 1979 se podíl mimomanželsky narozených
dětí pohyboval kolem 5 procent, v 80. letech začal pomalý nárůst a v průběhu
90. let se jejich podíl zvýšil z 8,6 procent (v roce 1990) na 21,8 procent (v roce
2000) a 34,5 procent v roce 2007. Ne všechna mimomanželská narození ovšem
vedou k osamělému rodičovství. Odhaduje se ale, že minimálně polovina dětí
narozených neprovdané matce se rodí ženě bez partnera [Hamplová 2006: 25].
2.1. Osamělé mateřství v období 1950–1989
Nárůst rozvodů, který v Československu započal již v 50. letech 20. století, nebyl
dán pouze změnou právního řádu a změnou sociálního klimatu, ale také změnou
ekonomickou – postupným nástupem žen do placené práce. Od roku 1958 navíc
rostl počet žen, které navrhovaly rozvod. V 60. letech se poprvé objevil názor,
podle kterého je na vině vysoké rozvodovosti právě zaměstnanost žen. Autoři
[Pávek 1973; Marušiak 1964] oproti tomu poukazují na to, že ekonomická zajištěnost
žen sice umožnila nárůst počtu rozvodů, nezpůsobila ale nárůst samotných
partnerských rozvratů: „Ženy v domácnosti z ekonomických příčin nemohou
k rozvodu přistoupit“ [Marušiak 1964: 147]. Ekonomická aktivita žen znamená
skutečné právo na rozvod, které je jen formální, pokud je žena ekonomicky závislá
na manželovi.
Již v 50. letech minulého století byla hlavním zdrojem obživy žen a jejich
rodin v případě rozvodu placená práce. Výzkum o rodičovství 1956 [Srb, Kučera
1959] zjistil, že 94 procent rozvedených žen ve vzorku pracuje – pracovní aktivita
rozvedených žen tedy byla již v této době velmi vysoká. Jejich průměrný příjem
ze zaměstnání byl na úrovni příjmu žen vdaných. Rozvedené ženy byly podle
výsledků výzkumu v práci spokojenější a byly více pracovně orientované než
ženy vdané.
Kromě pracovní aktivity bylo dalším zdrojem příjmu pro rozvedené ženy
v této době (podobně jako nyní) výživné od bývalého manžela. To bylo ale podle
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
763
znění nového zákona (č. 265/1949 Sb., o právu rodinném) určené jen na potřeby
dětí, nikoli na výživné pro sebe. Žena měla nárok jen na příspěvek na nutnou
výživu, a to pouze v případě, že nebyla schopná se sama žádným způsobem
živit. To bylo v této době značně nespravedlivé ustanovení, vzhledem k tomu,
že mnoho žen v minulosti nepracovalo a věnovalo se péči o domácnost a rodinu,
mnohdy výslovně na přání manžela. Proto bylo také toto ustanovení ve své době
výrazně kritizováno. Stál za ním zjednodušující předpoklad, že každá žena je
schopna vydělávat sama, a to i když pečuje o děti. To ale pro všechny ženy neplatilo,
zejména se zřetelem k existující nedostatečné nabídce institucí péče o děti.
Pracovní strategie tak byly často doplňovány strategiemi návratu do původní
rodiny, zejména u matek malých dětí, které potřebovaly výpomoc v podobě hlí-
dání.
Podobná situace přetrvávala v 60. letech a i v průběhu 70. let byla podle
výzkumných poznatků hlavní strategií, díky které se rodiny rozvedených žen
vyhýbaly chudobě, převážně vysoká pracovní aktivita žen stojících v jejich čele.
Výzkum ČSVÚPSV [Junková et al. 1975] zaměřený na rozvedené ženy s dětmi
do 15 let ukázal, že 97,6 procent rozvedených matek mělo svůj vlastní příjem,
zatímco u vdaných žen to bylo jen 74,3 procent. Průměrné příjmy rozvedených
žen byly přitom podle dat z tohoto výzkumu významně vyšší než příjmy žen
vdaných. Podle autorek výzkumné zprávy tomu tak bylo díky daňovým úlevám
a započítání rodinných přídavků, které se v úplné rodině započítávaly do příjmu
manželovi. Zároveň to podle autorek bylo způsobeno tím, že rozvedené ženy
jako živitelky rodiny usilovaly o vyšší finanční ohodnocení a funkční zařazení
a zaměstnavateli byla tato snaha akceptována [Junková et al. 1975: 64]. Zaměstnavatelé
v centrálně řízené ekonomice totiž neusilovali primárně o tvorbu zisku,
nýbrž fungovali mimo jiné i jako garanti sociálního zabezpečení svých zaměstnanců.
Status živitelky rodiny tak rozvedeným ženám z hlediska jejich příjmů
a pracovní dráhy pomáhal. Příjmy rozvedených žen byly ale stále významně nižší
než příjmy mužů.
Téměř všechny rozvedené ženy tak v 70. letech 20. století v ČR pracovaly
– jen 6,8 procent žen v souboru nepracovalo, oproti 25,7 procent vdaných žen.
Rozvod neumožňoval výživné na nepracující manželku v takové výši, aby ji
zabezpečilo, a sociální příjmy pracovní příjem nenahradily, navíc byly mnohdy
vázány právě na pojištění vyplývající z pracovní činnosti. I nadále byly ovšem
zejména mladší rozvedené ženy (s malými dětmi) závislé kromě své práce také
na pomoci své původní rodiny. Značný podíl rodin rozvedených matek žil společně
s prarodiči, kteří jim poskytovali hmotnou i nehmotnou pomoc (téměř ¼
rozvedených žen žila s jedním či s oběma rodiči, oproti 13 procent úplných rodin)
[Junková et al. 1975: 64, 70].
Sekundární analýza dat z reprezentativního výzkumu třídní a sociální
struktury obyvatelstva, provedeného v roce 1984 Ústavem pro filozofii a sociologii
ČSAV, jejíž autorkou je Eliška Rendlová [Rendlová 1988] dále potvrdila stejné
tendence: zjišťuje, že mladé osamělé matky (20–29 let) se zpravidla vrací do
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
764
domácnosti svých rodičů a přijímají pomoc, ať už hmotnou, nebo s péčí o malé
děti. Pomoc rodičů jim umožňuje placenou pracovní aktivitu. Rodiny matek ve
věku 30–39 let jsou zpravidla autonomní a podobají se z hlediska vztahů s příbuznými
rodinám úplným. Data z tohoto výzkumu ukazují, že matky stojící samy
v čele rodiny měly podstatně větší zájem o přesčasovou práci než matky žijící
s partnerem. Osm procent osamělých matek ve věku 30–39 let pracovalo přesčas
prakticky denně [Rendlová 1988: 12]. Pracovní aktivita rozvedených žen tak měla
zásadní význam pro zajištění ucházející životní úrovně jejich rodin.
2.2. Osamělé matky v období transformačním a posttransformačním
Politicko-ekonomická změna v roce 1989 měla pro postavení rodin rozvedených
žen zásadní důsledky. V centrálně plánované ekonomice v období reálného socialismu
se podniky nezaměřovaly na tvorbu zisku a navíc hrály úlohu jednoho
z aktérů sociálního zabezpečení; neexistovala nezaměstnanost a panovala obecně
nízká produktivita práce [viz např. Kalinová 2007], takže rodinný život pracujících
osamělých matek nemusel být zaměstnavateli nutně vnímán jako ohrožující
pro jejich výkonnost a pracovní nasazení. Jak naznačuje Junková et al. [1975],
být matkou samoživitelkou spíše v zaměstnání představovalo výhodu z hlediska
vyššího platového ohodnocení a zařazení.
Proměna ekonomiky z centrálně plánované na tržní přinesla snahu zaměstnavatelů
maximalizovat zisk. Rozvedené matky se v novém prostředí mohou
utkávat se stereotypy, podle kterých nemohou být kvalitními zaměstnanci, pokud
mají samy na starosti péči o malé děti. Státní politika je přitom v pracovní aktivitě
příliš nepodporuje, naopak dochází ke zhoršování podmínek pro kombinaci
pracovního a rodinného života [viz např. Dudová 2008b; Křížková, Vohlídalová
2008]. Vznikající konkurenční pracovní trh ruku v ruce s mizením míst v jeslích
a mateřských školkách omezuje možnosti osamělých matek najít uplatnění
v práci a získat odpovídající pracovní příjem. Zároveň dochází ke zvyšování cen
a vzrůstají náklady na výchovu dětí. Podle autorek výzkumu VÚPSV z roku 1995
byly „neúplné rodiny handicapovány v tvořícím se konkurenčním prostředí, mj.
omezenou možností uplatnění na pracovním trhu při péči o závislé děti” [Lhotská,
Petrová 1996: 1]. Došlo ke zhoršování postavení osamělých rodičů na pracovním
trhu a výrazně se zhoršila jejich ekonomická situace.
Autorky výzkumu z roku 1995 zaměřeného na „neúplné rodiny v ČR“
[Lhotská, Petrová 1996] docházejí k závěru, že ještě více než v minulosti jsou některé
rodiny s jedním rodičem odkázané na pomoc prarodičů. Nejčastěji jsou prarodiči
podporovány rodiny s malými dětmi do 3 let (celé tři čtvrtiny), a nejčastěji
je pomoc poskytována v období bezprostředně po rozvodu (v období do dvou
let po rozvodu pomoc využívají opět tři čtvrtiny rodin). Totéž platí pro výpomoc
s péčí o děti a provozem domácnosti [Lhotská, Petrová 1996: 10–11]. Tato pomoc
je mnohdy nezbytná proto, aby žena mohla vykonávat placenou práci.
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
765
I nadále přes změnu ekonomického prostředí v případě finančního nedostatku
volili osamělí rodiče podle výsledků tohoto výzkumu zejména pracovní
strategie – změnu zaměstnavatele, zvýšení kvalifikace, zintenzivnění placené
práce například formou další pracovní činnosti. Oproti příslušníkům úplných
rodin ovšem méně často preferovali změnu práce spojenou s odloučeností nebo
časovou náročností. Ve svých aktivitách byli spíše ochotni prokázat větší pracovní
pružnost (např. zvýšení kvalifikace nebo naopak přijetí méně kvalifikované
práce v případě nutnosti nebo finanční výhodnosti). 23 procent dotázaných osamělých
rodičů ve výzkumu VÚPSV z roku 1995 se setkalo se ztrátou zaměstnání
a s následnou nezaměstnaností. Nejčastěji se jednalo o mladší ženy s malými
dětmi, s nízkým vzdělanostním a profesním statusem a bydlící v regionech se
zvýšenou nezaměstnaností, žijících v domácnosti samy s dětmi [Lhotská, Petrová
1996: 22–25].
Co se týče soudem určeného výživného na děti od druhého rodiče, vůbec
je nepobíralo 13 procent domácností rozvedených a svobodných matek či otců.
Z toho tvořily dvě třetiny svobodné matky, jejichž ekonomická situace je již od
50. let tradičně nejhorší. 22 procent rodičů bylo nuceno vymáhat výživné soudně
a třetina má zkušenosti s nepravidelností plateb. Zajímavé je zjištění, že zpravidla
rodiny s vyššími příjmy pobíraly vyšší výživné a naopak. To je spojeno se vzdělanostní
homogamií párů v ČR a s regionální diferenciací příjmů [Lhotská, Petrová
1996: 8–9].
V době posledního censu (2001) pak stála v čele 17,5 procent jednorodičovských
rodin ekonomicky neaktivní osoba, v 90 procentech se jednalo o matku.
Matky závislých dětí v čele jednorodičovských rodin jsou přitom v současnosti
ekonomicky aktivní častěji než matky závislých dětí z rodin se dvěma rodiči
(podle dat Generations and Gender Survey z roku 2005 participuje na pracovním
trhu 62 procent osamělých matek se závislými dětmi a 56 procent matek
vdaných či kohabitujících [Kuchařová 2007]). Jsou ale také častěji nezaměstnané:
zatímco v rodinách se dvěma rodiči je 7,7 procent nezaměstnaných žen, v rodinách
vedených matkou 13,6 procent. (U mužů tento podíl činí 4,8 procent ve
dvourodičovských a 9,9 procent v jednorodičovských rodinách.) Mezi zaměstnanými
matkami ty osamělé častěji vykonávají méně kvalifikovaná zaměstnání,
osamělé matky přitom ale mají v průměru o něco vyšší pracovní příjmy (mj. díky
podílu starších rozvedených žen) [Kuchařová 2007]. Větší podíl matek žijících
s partnerem a s dětmi nežli matek žijících jen s dětmi byl v době šetření (Generations
and Gender Survey 2005) na mateřské či rodičovské dovolené (29 procent
oproti 17 procentům), což může být vysvětleno menším počtem dětí u osamělých
matek, ale také tím, že osamělé matky zůstávají na rodičovské dovolené kratší
dobu [Chaloupková, Soukupová 2008]. Data Generations and Gender Survey
ukazují na určité znevýhodnění osamělých matek na pracovním trhu, a to zejména
v okamžiku návratu do práce po rodičovské dovolené, a poté z hlediska profesního
postupu v práci. Osamělé matky mají relativně nižší zastoupení ve vyšších
pozicích [Kuchařová 2007: 6].
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
766
Výsledkem této situace je snižující se životní úroveň osob žijících v jednorodičovských
rodinách v poměru k životní úrovni zbytku populace. 40 procent
rodin s jedním rodičem a dětmi je ohroženo chudobou (podle metodiky výpočtu
EU) [Český statistický úřad 2007]. O tom, že se situace těchto rodin v průběhu
ekonomické transformace zhoršila, svědčí i údaje Mikrocenzů: Podle Microcenzu
2001, pokud budeme brát průměrné příjmy jednorodičovských rodin jako základ,
měly „čisté úplné rodiny“ o 46 procent vyšší příjmy než „čisté neúplné“ rodiny.
Podle Mikrocenzu z roku 1973 tento rozdíl činil jen 21,8 procent [Schimmerlingová
et al. 1977: 67]. Podívejme se ale nyní na životní příběhy, které se skrývají za
těmito informacemi. To nám umožní kvalitativní výzkum Mateřství po rozchodu
rodičů, provedený v letech 2006–2007 v Sociologickém ústavu AV ČR, v.v.i. [viz
také Dudová et al. 2007].2
3. Strategie obživy: výzkum rozvedených matek
V této části představím dílčí výsledky výzkumu mateřství po rozvodu, provedeného
v rámci širšího výzkumného projektu zaměřeného na porozvodové rodičovství.
Vzorek je proto omezen na rozvedené matky jako jednu kategorii matek
v čele jednorodičovských rodin. Tento výzkum umožnil odhalit strategie, které
matky v případě partnerského rozchodu aplikují pro překonání obtížné ekonomické
situace. Studie se soustředila na nejčastější případ porozvodového uspořádání
výchovy, kdy je dítě svěřeno do výhradní péče matky, která se stává hlavní
živitelkou, a otec s ním ztrácí každodenní kontakt. Celkově se výzkum zaměřil se
na to, jak ženy tuto situaci zvládají, jaké strategie volí a jak vysvětlují své jednání;
jakými změnami prochází jejich chápání mateřské role, jejich rodičovská identita
a praktiky spojené s péčí a výchovou dětí. V tomto textu se zaměřuji výhradně na
ekonomické souvislosti osamělého mateřství (ačkoliv v rozhovorech ekonomické
souvislosti evidentně prolínaly s ostatními oblastmi života komunikačních partnerek).
Analyzuji rozhovory s ohledem na to, jak ženy hodnotily ekonomickou
situaci svých rodin po rozchodu, jak popisovaly ekonomické nároky nové situace
a jaké „strategie obživy“ volily pro bezprostřední i dlouhodobé naplnění těchto
nároků.
Ve výzkumu byla zvolena kvalitativní empirická metoda „rozumějícího
rozhovoru“ [Kaufmann 2001], kombinující etnologické techniky práce s informátory
a techniku semi-direktivního interview [Kaufmann 2001: 8], jež umožňuje
proniknout k hlubším obsahům názorů respondentů a porozumět jejich
vlastním významovým kategoriím, a na základě tohoto porozumění vybudovat
teorii založenou na faktech a jejich sociologické interpretaci. Tato metoda navazuje
na metodu „grounded theory“, běžně a s úspěchem používanou ve většině
2
Výzkum byl provedený v SOÚ AV ČR, v.v.i., v rámci projektu „Rodičovství po partnerském
rozchodu – rodičovské role a identity rozvedených matek a otců“. Autorkou výzkumu
je Radka Dudová.
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
767
kvalitativních výzkumů, a dále ji prohlubuje. Je to metoda umožňující flexibilně
reagovat na konkrétní průběh dotazování a zároveň ho vést k jádru zkoumaného
problému. K dotazovaným je přistupováno jako k informátorům, kteří mají
bezprostřední vědění o své situaci a vlastní sociální realitě; nepředpokládá se
neutralita tazatele, nýbrž jeho vtažení do procesu vytváření významů v sociální
interakci. Použitá metodologie čerpala taktéž z konstruktivistické verze „grounded
theory“ představené Kate Charmaz [2003a, b], která má s Kaufmannovým
přístupem mnoho shodných rysů.
Zkoumána byla skupina matek, které se rozvedly či rozešly s otcem svých
dětí a jsou hlavami rodin se závislými dětmi ve věku od 2 do 24 let. Bylo provedeno
celkem 19 rozhovorů s ženami z různých socioekonomických a vzdělanostních
kategorií. Polovina rozhovorů byla pořízena v okolí Brna (včetně venkovských
sídel) a na severní Moravě, druhá polovina komunikačních partnerek pochází
z Prahy a okolí Prahy. Rodiny všech komunikačních partnerek před rozchodem
bylo možné zařadit do kategorie nižší střední či vyšší střední socioekonomické
vrstvy; po rozvodu se ale jejich socioekonomický status více diverzifikoval. Z hlediska
vzdělání jsou ve vzorku zastoupené všechny vzdělanostní úrovně od vysokoškolaček
po ženy se základním vzděláním (7 vysokoškolaček, 7 středoškolaček
a 5 vyučených). Jen dvě ženy ve vzorku uzavřely nové manželství, ostatní žijí nejčastěji
samy s dětmi, případně ve vztahu s novým partnerem, nikoliv ale ve společné
domácnosti. Nízká reprezentace znovuprovdaných žen může být způsobena
tím, že jsou v populaci relativně neviditelné: ve své nové rodině se distancují
od statutu „rozvedené ženy“. Vzhledem k tomu, že mě více zajímala situace rozvedených
matek jako „osamělých rodičů“, více jsem se nezaměřila na vyhledání
žen, které uzavřely nový sňatek. Komunikační partnerky byly vybrány metodou
snow-ball. Rozhovory se odehrávaly v domově nebo v zaměstnání komunikačních
partnerek, bez přítomnosti dalších osob. Rozhovory trvaly 1–2 hodiny.
Z určitého pohledu se jedná o značně specifickou a vnitřně homogenní skupinu
osamělých matek. Komunikační partnerky žily s otcem svého dítěte či dětí
alespoň tři roky (většinou ale ještě déle) ve společné domácnosti, v převážné většině
za něho byly provdány (se dvěma výjimkami). Jejich věk se pohyboval od
28 do 57 let, k rozchodu3
došlo v době, kdy jim bylo 27–42 let. Ačkoliv v některých
případech došlo k rozchodu či rozvodu před více než 10 lety a v jiných před
rokem (těžiště se přitom pohybovalo mezi 3–7 lety), všechny spojovala situace,
kdy stály po určitou dobu v čele rodiny s dětmi mladšími 12 let. Všechny získaly
před narozením prvního dítěte určitou kvalifikaci nebo pracovní zkušenosti.
Všechny jsou příslušnice etnicky majoritní populace a všechny jsou heterosexuálně
zaměřené. Z tohoto složení výzkumného vzorku může také pramenit určitá
homogenita životních strategií, o kterých tyto ženy v rozhovorech vyprávěly.
3
Záměrně používám termín „rozchod“ i u žen, které byly vdané, jelikož formální rozvod
v některých případech následoval až několik let po faktickém rozchodu manželství.
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
768
3.1. Ekonomické postavení rodiny po manželském rozchodu
Ukázalo se, že rozhodující pro subjektivní hodnocení a spokojenost matek není
ani tolik reálná životní úroveň jejich rodiny, ale to, jak se tato úroveň vlivem rozchodu
změnila. Pokud i dříve zajišťovaly většinu příjmů rodiny ženy samy, může
pro ně být odchod manžela velkou ekonomickou úlevou. Pokud naopak v jejich
rodině před rozchodem panovalo tradiční rozdělení na matku pečovatelku a otce
živitele, přičemž otec po rozchodu přestal svou živitelskou roli plnit na sto procent,
cítí se „chudé“, ačkoli mohou mít ve srovnání s jinými uspokojivou životní
úroveň – porovnávají svou situaci totiž se stavem před rozvodem.
… tak si myslím, že pokud ženská vlastně je sama, tak nikdy nemá šanci, tady nějaké
alimenty jí nenahradí vlastně plat toho chlapa. Tak to vůbec. Tak je těžké, protože
ty děti jsou zvyklé na tu životní úroveň a vysvětlit jim, že najednou už není ani na
tu zmrzlinu, že samozřejmě se k žádnému moři nepojede. (Sylva, 35 let, práce ve
vzdělávací agentuře, dcera 13, syn 7 let)
Hodnocení životní úrovně rodiny po rozvodu tedy v první řadě souvisí
s tím, jakým způsobem otec dětí plnil, či neplnil svou úlohu živitele rodiny před
rozchodem, a potažmo s tím, jak ji plní, či neplní po rozchodu. Výjimkou nejsou
ani případy, kdy otec před rozchodem nejen rodině nijak ekonomicky nepřispíval,
ale navíc spíše představoval pro rodinu další finanční zátěž (to se týká čtyř
komunikačních partnerek).
Ale tím, že zpronevěřil peníze a musel platit nějaké měsíční splátky, tak jsem byla
přinucena jít do práce, abychom to zvládali všechno. A starala se o malou většinou
jeho mamka. (Hana, 32 let, dělnice, dcera 7 let)
Ačkoliv tedy rozvod znamená často propad životní úrovně osamělé matky
a dětí, pro tyto ženy byl rozvod naopak mimo jiné i řešením neudržitelné ekonomické
situace. Potvrzuje se tak teoretický předpoklad, že ani v úplné rodině
nemusí rodina disponovat mužovým příjmem, případně k němu nemusí mít
ostatní členové domácnosti přístup či dokonce mohou aktivity muže celkové příjmy
snižovat.
Pro většinu dotázaných ale představoval rozchod určitý ekonomický „šok“.
Náhle se vyrovnávaly s postavením hlavní živitelky svých dětí a sebe sama, navíc
mnohdy musely řešit otázku bydlení a zajištění péče o děti ve své nepřítomnosti.
Ve většině rodin komunikačních partnerek fungoval buďto model otce živitele,
případně otce pomáhajícího [Dudová 2008a] – tj. matka sama buďto neměla žádný
příjem, nebo byl její (nízký) plat vnímán jen jako sekundární zdroj financí.
Po rozchodu je náhle rodina závislá v zásadní míře jen na příjmu matky. Jako
nejtěžší se přitom jednoznačně jeví období bezprostředně po rozvodu, než žena
najde uspokojivé řešení své situace, než najde práci či si přibere brigádu nebo než
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
769
vyřeší bydlení, a také než se určí výživné na děti a než otec začne výživné pravidelně
platit, což může trvat i celý rok.
Při rozvodu se tak plně vyjevuje cena, kterou ženy ekonomicky „platí“ za
tradiční uspořádání genderových rolí v úplné rodině. Pokud plně spoléhaly na
ekonomické zajištění ze strany manžela a neměly žádné vlastní pracovní příjmy
(což je ve většině partnerství naprosto běžné, dokud jsou děti malé, tj. do 3–4 let
nejmladšího dítěte), ocitají se při krachu manželství v krizové situaci. To se týkalo
třetiny dotazovaných žen: k rozpadu manželství došlo v době, kdy byly na rodičovské
dovolené nebo ještě po rodičovské dovolené zůstávaly kvůli péči o děti
v domácnosti. Po rozchodu se vrátily do původního zaměstnání nebo rychle hledaly
zaměstnání jiné:
Děti byly ještě malé, takže jsem byla nucena si hledat zaměstnání, což lehký nebylo
v tý době. Vzhledem teda k těm třem dětem a dlouhý době, po kterou jsem byla na
mateřský dovolený. (Pavla, 40 let, právnička, děti 15, 12 a 11 let)
Dalších pět žen pracovalo v době rozchodu manželství v méně náročných
pozicích nebo na zkrácený úvazek, podle svých slov proto, aby se mohly dostatečně
věnovat dětem, vyzvedávat je ze školky, vodit na zájmové kroužky apod.
Jejich partneři byli hlavními živiteli rodiny a na ženách ležela zodpovědnost zajištění
péče o děti. Některé u takovéto práce zůstaly. Své rozhodnutí vysvětlovaly
tím, že preferovaly pro děti zachovat takovou míru péče a osobní přítomnosti, na
kterou byly zvyklé před rozchodem, ačkoliv v důsledku tohoto rozhodnutí došlo
k poklesu životní úrovně rodiny. Jiné přešly na náročnější pozici nebo hledaly
jinou práci, aby si zvýšily příjem. Ostatních sedm z dotazovaných žen pracovalo
v době rozchodu na plný úvazek v relativně dobrém zaměstnání, zejména díky
tomu, že jejich děti již byly větší. Ty hodnotily svou ekonomickou situaci v období
bezprostředně po rozchodu nejméně negativně.
Samotné ekonomické strádání ale nebylo matkami vnímáno jako klíčový
problém. Největší zátěž v porozvodové situaci (bez ohledu na jejich příjmy či
kvalifikaci) pro ně představovalo to, že jsou „samoživitelkami“ – to znamená,
že mohou podle svého mínění spoléhat pouze samy na sebe a že jejich děti jsou
závislé pouze na nich. To se týkalo nejen ekonomického zajištění rodiny, ale také
otázek výchovy, péče v době nemoci apod. Pokud by se přihodilo něco, co nemohou
vlastními silami ovlivnit, mají pocit, že je nikdo v jejich rodičovské práci
nezastoupí. Z ekonomického hlediska si jsou vědomy rizika nenadálých výdajů,
na které nejsou připraveny. Jen výjimečně mají k dispozici významnější úspory
(pokud nějaké mají, pohybují se v řádu několika tisíc korun) a na pomoc svých
vlastních rodičů se nechtějí či nemohou spoléhat. I v případě, že mají pravidelný
pracovní příjem a vyřešené bydlení, jedná se o ekonomicky velmi zranitelnou
skupinu.
Zkušenosti skandinávských zemí, zejména Švédska a Finska [Skevik 2006]
v době ekonomické recese v průběhu 90. let 20. století, ukázaly, že jednorodi-
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
770
čovské rodiny jsou v období krize vystaveny většímu riziku – právě proto, že
nemají žádné ekonomické rezervy již na počátku krize, a proto, že jejich pozice na
pracovním trhu bývají méně stabilní a jejich flexibilita je nižší (nejen kvůli pečovatelským
povinnostem, ale i proto, že zpravidla již akceptovaly práci na nižší
kvalifikační úrovni, než na jakou by mohly aspirovat, a už nemají kam „sestupovat“).
V období recese tak roste míra jejich nezaměstnanosti a navíc dochází
k rozpočtovým škrtům a rušení různých typů podpor, na kterých mohou být
jejich rodiny závislé. Tato hrozba se jeví vzhledem k výzkumným zjištěním jako
reálná i v případě osamělých matek v ČR.
3.2. Životní náklady osamělých matek a jejich rodin
Základní příčku výdajů rozvedených matek tvořily základní životní potřeby,
v první řadě potraviny. I ty se částečně staly pro některé rodiny vedené ženami
nedostupným zbožím – zvláště pro ty, které neměly před rozchodem vlastní příjem
a nebyly na porozvodovou situaci nijak připraveny. Častá byla situace trvající
až jeden rok po manželském rozchodu, kdy příjmy (pracovní a sociální) pokryly
pouze náklady na bydlení, poplatky za školku a nutné náklady pro pobyt dětí ve
škole, které se matky snažily zaplatit v první řadě hned poté, co obdržely svůj
pravidelný příjem. Z výplaty či sociální podpory pak ale již nezbývalo dost peněz
na zakoupení potravin. Náklady na bydlení představovaly pro rodiny s jedním
rodičem větší podíl na celkových nákladech, jelikož rodina zpravidla potřebovala
stejný prostor jako dříve, ale chyběl jeden příjem pro jeho financování. Náklady
na bydlení a služby s ním spojené tak představovaly největší položku v rozpočtu
rodin našich komunikačních partnerek.
Kromě těchto základních životních potřeb se jako velmi důležité jevily
i záležitosti jinak vnímané jako „nadstandardní“: jedná se o různé placené školní
a mimoškolní aktivity, zájmové kroužky, sporty a podobně. Matky je ale vnímaly
jako nutný standard, jako potřeby dětí, které je také nutné uspokojit. Ukázalo se,
že svou schopnost ekonomicky umožnit svým dětem tyto aktivity komunikační
partnerky vnímaly jako klíčovou při hodnocení celkové ekonomické situace
rodiny a zejména při hodnocení své vlastní schopnosti zajistit dětem dostatečnou
životní úroveň. To, zda matka může svým dětem tyto věci poskytnout, vnímá
jako známku toho, že situaci zvládá dobře a že děti vyrůstají v dobrých podmínkách.
Přitom propad životní úrovně po rozvodu se zpravidla projevil právě v této
oblasti; příjmy rodin žen samoživitelek často tyto náklady nemohly pokrýt. Ani
státní sociální politika tyto potřeby nijak nekompenzuje, sociální dávky mají za
cíl pokrýt životní minimum, nikoli tyto další potřeby dětí, které jsou považovány
za nadstandard. Právě v nedostatku zdrojů na tyto potřeby se pravděpodobně
projevuje hlavní ekonomický rozdíl mezi dvourodičovskými a jednorodičovskými
rodinami [viz např. Možný, Nerudová 1984]. V této oblasti navíc také existovaly
největší rozdíly mezi rodinami matek samoživitelek, zejména podle toho,
nakolik otec děti i po rozvodu finančně podporuje, či nikoli.
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
771
Další složkou finančních nároků rodiny bylo vytváření rezerv a spoření
do budoucna. Jak již bylo naznačeno, tato možnost zpravidla v rodinách komunikačních
partnerek úplně chyběla. Další kapitolou, na kterou příjmy rozvedených
matek zpravidla nestačily, bylo různé „luxusní“ zboží a hračky. Tyto věci
ale nebyly matkami vnímány jako potřebné či nezbytné. Uvědomovaly si ale, že
jejich děti se mohou cítit sociálně znevýhodněné, protože je nevlastní, zatímco
jejich vrstevníci ano. Ve třech rodinách dále tvořily významnou část rozpočtu
náklady na speciální potřeby dětí, které vyžaduje jejich zdravotní stav.
3.3. Strategie obživy
Většina dotazovaných matek před rozchodem nebo alespoň před narozením dětí
měla vlastní ekonomickou aktivitu. Jejich příjem ale v době trvání manželství hrál
v rodině zpravidla druhořadou roli. Po narození dětí všechny ženy na několik let
opustily sféru placené práce. Dvě pracovaly v manželově firmě a po rozvodu
o tuto práci přišly. Další byly v době rozchodu na rodičovské dovolené či pobíraly
rodičovský příspěvek (až do čtyř let věku dítěte). Další cíleně zvolily práci s nízkou
pracovní zátěží a zároveň s nízkým výdělkem, která jim nechávala dostatek
volného času na péči o děti. Po rozchodu všechny ztratily přístup k příjmu svého
bývalého partnera a navíc mohly čelit zvýšeným nákladům spojeným s hledáním
nového bydlení, stěhováním apod.
Po rozchodu komunikační partnerky volily jednu z následujících strategií
zvládnutí ekonomické situace, případně několik strategií různě v čase kombino-
valy:
1. Návrat a podpora původní rodiny: Vzhledem k celkové ekonomické situaci byl pro
rozvedené matky častým řešením návrat do původní rodiny, tj. přestěhování se
zpět k rodičům; tím minimalizovaly nejen náklady na bydlení, ale získaly cennou
pomoc v podobě hlídání dětí a případně i finanční pomoc v kritických situacích.
Pomoc rodičů mohla mít podobu zajištění péče o děti, aby žena mohla chodit do
zaměstnání: „Mně hodně pomáhají rodiče. Mamka hodně dlouho marodila a dali
ji do invalidního důchodu, takže je v částečném. Takže hodně pomáhá maminka
a já jsem v práci.“ (Hana, 32 let, dělnice, dcera 7 let)
Takovýto návrat ale nemusel být snadný – pokud již žena založila svou
vlastní domácnost a žila samostatně, může pro ni být nová závislost na rodičích
nepříjemná; zároveň to vytváří velké požadavky na prarodiče, kteří mají své
vlastní zájmy a nároky:
Proč já bych měla chtít peníze po mém otci, když on má konečně svůj důchod a svůj
život a já mám mu viset na krku. Ne, to jsou moje děcka a já si je musím uživit.
A když se tatínek moc nezajímá, tak to musím zmáknout sama. (Romana, kuchařka,
dcera 18, syn 16 let)
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
772
Původní rodina tak pro většinu rozvedených žen po překonání prvního
porozvodového období fungovala jako určitá pojistka, „kdyby se něco stalo“, ale
v každodenním životě se pokoušely hospodařit tak, aby se na ni nemusely spoléhat.
Zejména matky malých dětí byly ale na pomoci rodičů (nejčastěji své matky)
životně závislé.
2. Sociální příjmy a pomoc státu: Sociální příjmy hrály u našich komunikačních partnerek
spíše doplňkovou roli a rozhodně se na ně nemohly spoléhat jako na řešení
své ekonomické situace. Jakmile ženy pracovaly, jejich příjem (i když relativně
nízký) zpravidla přesahoval hranici životního minima, a přičetlo-li se k němu
určené výživné od otce dětí, ve většině případů jim nevznikal nárok na žádné
sociální dávky (kromě přídavků na děti). Na odbory sociální péče se obracely
matky jen tehdy, když měly více než dvě děti nebo pokud byl jejich plat společně
s určeným výživným tak nízký, že nedosahovaly životního minima, případně
pokud otec již delší dobu odmítal platit povinné výživné. Nejvýznamnější roli
pro osamělé matky hrály sociální příjmy zejména v prvním roce po rozvodu,
kdy musely čelit náhlým zvýšeným výdajům, a než se jejich ekonomická situace
stabilizovala. V této době ale pro ně bylo paradoxně těžší na pomoc státu dosáhnout,
jelikož nárok na příjmově testované dávky se počítá podle příjmů z již uplynulého
období, tedy zpravidla ještě z období, kdy hospodařily společně s man-
želem.
Asi nejhorší dopad měl v tomto směru rozvod či rozchod na ženy, jež byly
v době rozchodu dosud na rodičovské dovolené a nedisponovaly jinými vlastními
příjmy než dávkami vyplácenými státem:
Já jsem byla na mateřské, měla jsem dva a půl tisíce tehdá ještě a za to jsem koupila
plínky a sunar. ... Tak jsem šla na sociálku, tam mně řekli, že můj manžel vydělával
hodně peněz, tak oni mně nemůžou žádné dát, protože se to bere pozpátku rok. No
a vlastně půjčovala jsem si od matky, protože jsem neměla na plyn. (Olga, 32 let,
podnikatelka, syn 5 let)
Komunikační partnerky se vesměs vyjadřovaly, že práce je pro ně otázkou
hrdosti – jsou pyšné, že po prvotních peripetiích dokážou uživit své děti, a na
pomoc státu se příliš nespoléhají: „Radši než někam chodit žebrat pro peníze. To
budu radši sedět do dvanácti u počítače, než abych se chodila někam ptát, aby mi
někdo dal tisícikorunu na jídlo.“ (Markéta, 34 let, účetní, dcera 8 let)
3. Pracovní aktivita – zvýšení časového rozsahu práce: Pracovní příjmy tvořily největší
složku příjmů rodin komunikačních partnerek. Všechny kromě jediné byly
v době rozhovoru ekonomicky aktivní a pracovaly alespoň na poloviční úvazek,
včetně těch, které pečovaly o děti mladší tří let nebo o postižené dítě. Ty, které
pracovaly na částečný úvazek před rozvodem, volily nyní z ekonomických důvodů
práci na plný úvazek. Relativně velký podíl komunikačních partnerek přitom
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
773
pracoval ve školství a podobných odvětvích, která umožňují relativně snadné
skloubení pracovních a rodinných povinností.
Příjem z jejich hlavní pracovní činnosti ale na pokrytí potřeb rodiny s dětmi
zpravidla sám o sobě alespoň zpočátku nestačil. Mnoho komunikačních partnerek
cítilo potřebu si přivydělat, kterou ale nenaplňovaly hledáním lukrativnější
a kvalifikovanější práce. Spíše vyhledávaly další vedlejší, často nekvalifikované
práce, které mohly vykonávat po večerech nebo v noci doma (úklid, žehlení,
případně hodiny jazyka, tance, aerobiku, prodej kosmetiky). Více než jen jednu
výdělečnou činnost vykonávaly v nějakém období po rozchodu tři čtvrtiny žen
ze vzorku a tyto vedlejší „brigády“ pro ně byly takřka otázkou přežití.
Takže já jsem od těch osmi do těch deseti jenom chodila uklízet jakoby na tu poštu.
Pak jsem byla teda jakoby na poště v práci, a soboty, neděle jsem chodila ještě roznášet
občerstvení jakoby na schůze. ... No a nebo jsem chodila tady žehlit starým lidem
košile. (Petra, 36 let, poštovní doručovatelka, syn 13 let)
Příjem z hlavního zaměstnání v některých případech stačil jen na pokrytí
nákladů na bydlení a jiných pravidelných plateb, příjmy z vedlejších činností
sloužily na nákup potravin a dalších potřeb.
4. Pracovní aktivita – zvýšení kvalifikace: Přestože ženy po rozvodu často začínaly
nekvalifikovanou prací, postupně získávaly praxi a sebedůvěru a případně si
zvyšovaly kvalifikaci. Některé z komunikačních partnerek začínaly jako nezaměstnané
či málo kvalifikované a postupně se pod tlakem okolností dopracovaly
k pracovnímu úspěchu. Naďa (36 let, učitelka, děti 14, 11 a 1 rok) po rozvodu nejprve
sehnala dočasnou práci jako zastupující zdravotní sestra, což jí poskytlo sice
minimální, ale alespoň nějaký příjem pro překonání prvního krizového období.
Potom se při práci pustila do dálkového studia a po ukončení školy začala pracovat
jako speciální pedagožka. Petra (36 let, syn 13 let) zase původně pracovala
jako poštovní doručovatelka a po rozvodu si přibrala další dvě pravidelné nekvalifikované
brigády, aby rodina vyšla s penězi. Později ale byla povýšena a stala se
úřednicí za přepážkou, což znamenalo zvýšení příjmu a zvýšení životní úrovně
rodiny: „To bylo úplně ideální, to jsme si už mohli dovolit jet i na dovolenou.
A mohla jsem koupit věž a tak nějak jako nestrádali jsme.“
Simona (syn 12 let) zjistila, že svou prací na městském úřadě jako asistentka
na poloviční úvazek by po rozvodu své dítě neuživila a zejména by si nemohla
pořídit bydlení, které nutně potřebovala. Jako jediná z komunikačních partnerek
nevolila bezprostředně po rozvodu cestu dalších vedlejších přivýdělků, raději
práci opustila a začala pracovat v lukrativní pozici pro reklamní agenturu. S péčí
o syna jí přitom pomáhala její matka. Později si doplnila vysokoškolské vzdělání.
5. Vstup do nového partnerství: ačkoli vzhledem k původnímu zaměření výzkumu
a charakteru sběru dat se ve výzkumném vzorku objevilo jen omezené množstí
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
774
žen, které po rozvodu uzavřely nové manželství nebo začaly žít s dalším partnerem,
nelze opomenout ani tuto životní volbu, která může představovat mimo
jiné i „strategii obživy“. Úhrnná sňatečnost rozvedených žen v roce 2007 činila
46,6 procent [Český statistický úřad 2008: 13], mnoho rozvedených navíc žije
v nesezdaném soužití. Co se týče komunikačních partnerek v mém výzkumu,
život s novým partnerem představoval (mimo jiné) strategii obživy pro Veroniku.
Ta odešla od manžela, který ji podle jejích slov psychicky a fyzicky týral, s dvouletou
dcerkou k novému příteli. Nový sňatek jí umožnil zůstat na rodičovské
dovolené do tří let dítěte, zvolit si časově nenáročnou práci a pak nastoupit na
další rodičovskou dovolenou s dalším dítětem.
Takže vlastně já jsem se rozvedla a hned ten den jsem se vlastně přestěhovala, protože
pro mne to de facto bylo takové jak když vysvobození, že jsem potkala svého
nynějšího manžela. (Veronika, 40 let, uklízečka, děti 15 a 9 let)
Simona, druhá ze dvou žen, které uzavřely nové manželství, začala žít
s novým partnerem dva roky po rozvodu a manželství uzavřela po dalších pěti
letech. Ekonomicky ale na nového partnera v prvním období nespoléhala, našla
si lukrativní práci a díky ní si pořídila vlastní byt, ve kterém s novým manželem
žije. V době výzkumu byla na mateřské dovolené s dalším dítětem.
U jiných dotázaných žen se na druhé straně objevila nedůvěra ve spolehlivost
této strategie, vyvolená zkušeností s rozpadem prvního manželství. Naďa
měla v době rozhovoru ročního synka s novým partnerem, ale nový sňatek neuzavřela
a od partnera neočekávala, že ji bude živit či přispívat na její dvě děti
z předchozího manželství:
(Nový partner) mi jako dává nějaký peníze, ale já už nevím, po všech těch zkušenostech
jako nechci, a na (synka) mi dává jako hodně, v porovnání s (bývalým
manželem) jako víc peněz. Ale já nechci, aby on měl někdy pocit, že živil (nevlastní
dceru). Člověk fakt neví nikdy co se stane. (Naďa, 36 let, učitelka, děti 14, 11 a 1 rok)
Přes nízký věk dítěte raději pokračovala v práci a zachovávala si tak svůj
vlastní příjem; o dítě se přitom starala její matka: „Než tady tohle, tak jsem zase
domluvená s maminkou, že vlastně tady tohle není na plný úvazek.“
Rozvedené matky tedy mají k dispozici pět základních strategií, jak se
vyrovnat se zhoršenou ekonomickou situací své rodiny po rozvodu. V prvním
období jsou zpravidla nuceny spoléhat na „strategie závislosti“: na podporu
původní rodiny, případně dávky pomoci v hmotné nouzi. Zároveň postupně přistupují
k aplikaci „strategií nezávislosti“: nejprve rozšiřují čas, který věnují placené
práci (zpravidla se jedná o práci málo kvalifikovanou, kterou mohou vykonávat
doma nebo společně s dítětem), postupně si zvyšují kvalifikaci a získávají
lepší pracovní pozice. Často kombinují dvě i více strategií obživy dohromady;
mnohdy je dokoce aplikace jedné podmínkou úspěšnosti aplikace druhé. Výše
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
775
zmiňovaná Simona se tak například nejprve odstěhovala ke svým rodičům, poté
zvolila náročnější práci s vyšším výdělkem a s péčí o syna jí pomáhala její matka,
načež se odstěhovala do vlastního bytu. Po dalších dvou letech se znovu vdala
a s podporou manžela odešla na mateřskou a rodičovskou dovolenou s dalším
dítětem. Přitom si ale doplňuje vysokoškolské vzdělání.
3.4. Co ovlivňuje volbu strategií?
Rozdíly mezi tím, jaké strategie obživy dotázané ženy po manželském rozchodu
volily, není možné vysvětlit jednoduše jejich věkem či jejich kvalifikací. Nejvýznamnější
roli v jejich rozhodování hrál věk jejich nejmladšího dítěte. Pokud
k rozchodu došlo v době, kdy bylo nejmladší dítě ještě velmi malé nebo předškolní,
byly ženy bez ohledu na kvalifikaci při zvládání bezprostředních ekonomických
nároků po rozchodu anebo při zvládání běžného provozu péče o děti závislé
na svých rodičích. Ženy, které byly v době rozchodu na rodičovské dovolené
(tedy bez vlastní ekonomické aktivity nebo si k rodičovskému příspěvku jen „přivydělávaly“),
se nacházely jednoznačně v horším postavení než ty, které již měly
odrostlejší děti a nějaký čas pracovaly, bez ohledu na vzdělání. Tyto ženy se zpravidla
snažily urychleně obnovit placenou pracovní aktivitu – buďto v předchozím
zaměstnání, nebo najít nové pracovní místo. Pokud měly malé děti, doplňovaly
strategie placené práce strategiemi přijetí pomoci od svých rodičů, zejména
co se týkalo hlídání dětí či jejich vyzvedávání ze školky. Všechny dotázané ženy
bez rozdílu kvalifikace se však po prvotním období závislosti na svých rodičích,
výjimečně bývalém či novém partnerovi nebo sociálním systému, vydalo cestou
výdělečné práce – často ne příliš dobře ohodnocené a značně časově náročné, ale
zvolené a organizované tak, aby šla uspokojivě kombinovat s péčí o děti.
Vysokoškolačky zpravidla hledaly novou práci, jelikož před narozením
dítěte buďto studovaly, nebo dlouhou absencí na pracovním trhu o práci přišly, či
s dětmi nechtěly původní práci vykonávat. Hledaní práce mohlo trvat relativně
dlouho vzhledem k jejich požadavkům na flexibilitu pracovního místa, případně
přijaly práci sice flexibilní, ale málo finančně ohodnocenou. I vysokoškolačky
v prvním období po rozchodu (pokud měly malé děti) volily cestu různých brigád
(např. výuku cizích jazyků). Vysokoškolsky vzdělané ženy ve většině případů
volily práci v oborech a pozicích, které jim umožňovaly dostatečnou flexibilitu
nutnou pro zajištění péče o děti, ta s sebou ovšem nesla podprůměrné výdělky.
Vyšší kvalifikace jim přinášela pravděpodobně větší stabilitu zaměstnání, ale
nikoliv vyšší příjmy.
Středoškolačky s malými dětmi vykazovaly při výběru pracovních strategií
největší variabilitu – některé začaly vykonávat nekvalifikovanou práci, kterou
zvolily pro její časovou flexibilitu (uklízečka), jiné si po rozvodu doplnily kvalifikaci
a vystudovaly vysokou školu (administrativní pracovnice), další se vrátily
k původní práci, ve které se dalo i s malými dětmi dobře pokračovat (účetní). Ženy
s výučním listem pak zaznamenaly nejmenší problémy s návratem do původního
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
776
zaměstnání. Vykonávaly práce, ve kterých několikaleté přerušení v době rodičovské
dovolené nepřineslo ztrátu kvalifikace a které navíc dokázaly dobře přizpůsobit
novým nárokům na flexibilitu (poštovní doručovatelka, kadeřnice, uklízečka).
Hana v dělnické profesi například nejprve volila práci na noční směny, kdy jí
s péčí o dceru mohl pomáhat dědeček a ona pak s dcerou strávila den.
Spíše než nízká kvalifikace tedy pro dotazované ženy představovalo ekonomické
ohrožení dlouhé přerušení pracovní aktivity po narození dítěte, přizpůsobování
pracovní dráhy pečovatelským povinnostem a spoléhání na hlavní příjem
muže v rodině. Další strategie hrály spíše doplňující úlohu – pomoc sociálního
systému u některých v obtížném prvotním období; podpora původní rodiny jako
cesta ke snížení nákladů a k usnadnění pečovatelské práce.
Při volbě pracovních strategií se komunikační partnerky setkávaly s bariérami
pracovního trhu. O těch hovořily zejména ty, které nepracovaly ve školství
či ve veřejném sektoru. Buďto se setkaly přímo s diskriminací při hledání zaměstnání,
nebo se kvůli obavám ze znevýhodnění do dalšího hledání ani nepouštěly.
Pavla (děti 15, 12 a 11 let, právnička ve státní sféře) hledala práci ve svém oboru
9 měsíců, Gabriela vůbec práci odpovídající své kvalifikaci (administrativní pracovnice)
nenašla:
Protože my když jsme se rozváděli, tak P. byly dva roky, nebo dva a půl, M. akorát
ve školce a absolutně bez šance práce. Jak jsem řekla malý dítě, nezájem a nebo teda
takový služby, že to bylo od sedmi do sedmi do večera a to prostě nešlo nijak skloubit.
(Gabriela, 36 let, uklízečka, dcera 13, syn 10 let)
Hana setrvávala v zaměstnání, které ji neuspokojovalo, ze strachu, že by
jinou práci nenašla:
A taky vím, že bude docela těžké, nebo já su ráda, že mám zaměstnání, ale kdybych
ho náhodou někdy chtěla změnit, tak vím, že to bude dost těžké si najít nějaké dobré,
protože se posuzuje to, že je sama s dítětem a ještě není prostě ve věku, kdy by se
mohlo samo starat o sebe, když bude nemocné. (Hana, 32 let, dělnice, dcera 7 let)
Vědomí či přesvědčení o existenci diskriminujících postupů ze strany
zaměstnavatelů vůči osamělým matkám tak určovalo strategie, které tyto ženy na
pracovním trhu volily. Pfeiferová [2008] na základě svého výzkumu mezi pracujícími
osamělými matkami ukazuje, jak funguje mechanismus kumulace znevýhodnění,
jemuž osamělé matky na pracovním trhu v ČR čelí. Tyto ženy jsou znevýhodněné
zároveň jako ženy, jako matky a navíc jako osamělé matky. Na českém
trhu práce stále platí, že ženy jsou vnímány jako riziková skupina pracovníků,
ačkoli děti ještě nemají [viz Křížková 2007; Bartáková 2005]. V okamžiku, kdy se
stanou matkami, například pokud po rodičovské dovolené hledají nové zaměstnání,
stává se pro ně mateřství znevýhodňujícím faktorem. Zaměstnavatelé se
totiž mnohdy v rozporu se zákoníkem práce při přijímání pracovníků dotazují na
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
777
rodinnou situaci a dávají přednost těm uchazečům, kteří potenciálně nebudou
mít absence z důvodu nemoci dětí. U žen, které pečují samy o své děti, se nevýhody
plynoucí z mateřské role násobí rodinnou situací, v níž se nacházejí. Podle
Pfeiferové se mnohé setkaly s odmítnutím ze strany zaměstnavatele výslovně
argumentovaným tím, že žena je s dětmi sama, a bude proto často v práci chybět.
Přestože přítomnost dětí spolu s absencí partnera nejsou jediným faktorem majícím
vliv na pozici žen na trhu práce a podle jiných výzkumů [Soukupová 2007;
Lhotská, Petrová 1996; Junková et al. 1975] se do ní promítají faktory další, jako
např. dosažená výše vzdělání či věk, lze říci, že rodinná situace se na možnostech
volby pracovního uplatnění podílí významným způsobem. Pečovatelská zodpovědnost
(nesoucí znaménko ženského genderu) znamená v současných podmínkách
znevýhodnění na pracovním trhu – ovšem v případě vzniku jednorodičovské
rodiny je její ekonomická situace závislá právě na postavení a aktivitě daného
rodiče na pracovním trhu.
Závěr
Tento text představil hlavní strategie obživy, jakými matky po rozchodu či rozvodu
zvládají ekonomické zajištění své rodiny, a to na pozadí uvažování o osamělém
mateřství v evropské a americké sociologické literatuře a zároveň na
pozadí současných i dřívějších sociologických výzkumů situace rodičů v čele
jednorodičovských rodin v České republice. Výzkum zaměřený na rozvedené
ženy v České republice identifikoval pět takovýchto strategií: návrat do původní
rodiny a pomoc rodičů; podporu sociálního systému; časové rozšíření placené
práce; zvýšení kvalifikace a pracovní pozice; a vstup do nového partnerství. Tyto
strategie jsou různě kombinovány a obměňovány v čase. Přesto lze konstatovat,
že placená práce je stále a tradičně nejčastější strategií obživy, kterou rozvedené
ženy v České republice volí. Kvalitativní výzkum zaměřený na životní strategie
rozvedených matek v ČR umožnil hlouběji porozumět tomu, jak ženy samy prožívají
a interpretují svou situaci. Ukázal, že dotázané rozvedené matky dokáží
vlastními silami zvládnout ekonomické nároky vedení rodiny. Musí k tomu zmobilizovat
veškeré své síly, mnohdy i za cenu fyzického zdraví, za cenu brigádní
práce po večerech a o víkendech, za cenu přijetí práce, která je pod úrovní jejich
kvalifikace či která je neuspokojuje. Navíc čelí riziku, že pokud dojde k nějaké
nepředvídatelné události, která je zbaví možnosti takto intenzivně pracovat nebo
jim přinese nečekané výdaje, křehká ekonomická rovnováha rodiny se zhroutí.
Přesto pokud zvládnou prvotní krizové období, zpravidla dosáhnou takového
příjmu, který jim umožní udržovat dostačující životní úroveň, a to v první řadě
díky placené pracovní aktivitě. Při hledání práce či výhodnější pozice se ovšem
potýkají s řadou překážek a znevýhodnění.
Tyto výsledky potvrzují závěry dřívějších kvantitativních sociologických
výzkumů, zaměřených na osamělé rodičovství v České republice. Není pravda,
že by všechny rodiny v čele s matkou na tom byly nutně špatně. Špatná eko-
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
778
nomická situace je vždy výsledkem spolupůsobení některého dalšího znevýhodňujícího
faktoru (zejména péče o malé děti, podle kvantitativních výzkumů
i nízkého vzdělání, nezaměstnanosti, bydlení v defavorizovaném regionu). Tyto
marginalizující faktory jsou ale často vzájemně spojené; dále se k nim přidává
fakt, že ženy s nižším vzděláním a příjmem mají vzhledem ke sňatkové homogamii
často nárok na nižší nebo žádné výživné od bývalého partnera.
Z dostupných statistických údajů je zřejmé, že dochází ke snižování životní
úrovně jednorodičovských rodin vzhledem k životní úrovni rodin dvourodičovských.
Osamělé matky v ČR se totiž v minulých desetiletích spoléhaly zpravidla
na svůj pracovní příjem; sociální dávky a případně výživné od druhého rodiče
hrály v jejich celkových příjmech jen vedlejší roli. V současné době se jich ale stále
více nachází v pozici nezaměstnaných a marginalizovaných na pracovním trhu.
Ty, které pracují, musí volit takovou práci, kterou budou schopné dobře kombinovat
s péčí o děti – i za cenu nižších výdělků a snížení své vlastní konkurenceschopnosti
na trhu práce. Prohlubování nerovností mezi různými sociálními skupinami,
ke kterému od 90. let v ČR dochází, se tak děje zčásti na úkor osamělých
rodičů a jejich dětí. V rodině s jedním rodičem žije skoro 27 procent dětí v České
republice a jejich životní úroveň se stále snižuje v poměru k životní úrovni zbytku
populace. 40 procent jednorodičovských rodin s dětmi je ohroženou chudobou
(tj. jejich příjem nedosáhl 60 procent mediánu příjmů za všechny osoby) [Český
statistický úřad 2007]. Chudoba ekonomická má pak další neopominutelné sociální
a strukturální souvislosti.
Osamělé mateřství má velkou vypovídací hodnotu ohledně toho, jakou
podobu má v dané společnosti rodičovství pro muže a jakou pro ženy. Ve společnostech
se spíše tradiční genderovou dělbou práce (kde produkce je stále spíše
záležitostí mužů a reprodukce více vyhrazena ženám) se osamělé matky ocitají
v jakémsi „území nikoho“. Mohou buďto volit závislost na své původní rodině,
na systému sociální podpory, a/nebo zajišťovat obživu své rodiny prostřednictvím
placené práce. Přitom musí zároveň hrát několik různých a mnohdy kontradiktorních
rolí a naplňovat různé soubory sociálních norem zároveň.
Placená práce je pro mnohé z nich bezpochyby cestou, jak si zachovat pocit
nezávislosti, vlastní hodnoty a schopnosti „postarat se“ o svou rodinu. Pro ženy
v představeném výzkumu byla práce otázkou osobní hrdosti. Je ale otázkou, zda
se nejedná o nahrazení jedné závislosti druhou – namísto závislosti na podpoře
mužského partnera nebo příbuzných či státu se ženy stávají závislými na nestabilním
pracovním trhu a jeho měnících se podmínkách; na zaměstnavatelích,
kteří mohou osamělé matky zajišťující bez další pomoci péči o své děti vnímat
a hodnotit jako méně výkonné a kvalitní zaměstnance.
Od počátku 90. let stále více zemí klade silnější důraz na zaměstnanost
matek v čele rodin bez mužského živitele. Zaměstnanost se stává argumentem
pro omezení či rušení sociálních podpor a dávek určených pro osamělé matky
[Millar, Rowlingson 2001]. Znevýhodnění matek žijících bez partnera a jejich
rodin ale přetrvává – zaprvé proto, že nemají přístup k příjmu druhého dospělého
a nemohou těžit z redukce životních nákladů, kterou přináší život ve větším
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
779
společenství. Zadruhé proto, že se kvůli svému genderu pohybují na „negativním“
pólu symbolického univerza – v různých prostorech a institucích se dostávají
automaticky do podřízeného postavení. Tak tomu je na pracovním trhu, což
s sebou nese například jejich nižší průměrné výdělky, ale i například při vymáhání
výživného, při jednání s bankami či v rámci struktur sociálního systému
[Ypeij 2009: 55].
Osamělé matky a jejich děti, žijící v rodinách, které nenaplňují normativní
model „muž-živitel / žena pečovatelka a spoluživitelka“, se tak mohou stát
„občany druhé kategorie“ – jejich potřeby jsou v sociálním státu definovány,
a tudíž i uspokojovány jinak než u ostatních rodičů/rodin. (Například u matky
žijící s partnerem a pečující o malé dítě/děti se očekává setrvání v domácnosti
a intenzivní věnování se péči o děti; u osamělé matky se výše hodnotí aktivita
v oblasti placené práce pro ekonomické zajištění rodiny. Jesle jsou dostatečně
„dobré“ pro děti matek samoživitelek, ale „škodlivé“ pro děti obecně.) Přitom
se jedná o početně relativně významnou skupinu, vzhledem k tomu, kolik žen
se nachází v pozici osamělé hlavy rodiny nebo se do této pozice dříve dostalo či
pravděpodobně dostane v budoucnu.
Osamělé mateřství tak v praxi odhaluje genderovanost institucí, založenou
na chybných a nefunkčních stereotypech. Zpochybňuje legitimitu rozšířeného
modelu genderové dělby práce, z jehož předpokladu vychází většina sociálních
institucí (pracovní trh, sociální systém, instituce péče o děti či škola). Ty
jsou nastavené na fungování modelu „muž živitel / žena pečovatelka“, případně
„dvojí živitel-ka / dvojí pečovatel-ka“. Toto nastavení ovšem naráží v současné
době „chaotické lásky“ [viz Beck, Beck-Gernsheim 1995], charakterizované nestabilitou
partnerských vztahů.
I přes nepříznivou životní situaci ženy v postavení osamělých matek svým
jednáním hledají a nacházejí řešení. Aktivně volí strategie, kterými zajišťují okamžitou
i dlouhodobou obživu své rodiny, tyto strategie různě kombinují a upravují
podle měnících se zdrojů a potřeb. I závislost na sociálním systěmu, na
původní rodině či na příspěvcích bývalého partnera není jen pasivním stavem,
ale také vyžaduje volbu. Mnohdy se jedná o stejně vědomě volenou strategii, která
vyžaduje aktivní jednání jako např. strategie pracovní. Ženy spolu se svým jednáním
interpretují realitu, v níž žijí, a přikládají významy svým životům. Jejich
strategie obživy jsou pak provázány s těmito různorodými zkušenostmi, s jejich
chápáním skutečnosti a každodenního života.
Poznámka k transkripci
... No a nebo jsem chodila tady žehlit tři tečky označují vynechanou
starým lidem košile. výpověď mluvčí
(Nový partner) mi jako dává nějaký v závorce kontextuální informace,
peníze, ale já už nevím nikoliv výpověď mluvčí
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
780
RADKA DUDOVÁ je vědeckou pracovnicí Sociologického ústavu AV ČR, v.v.i. Ve své práci
se zaměřuje na problematiku proměn soukromého života a instituce rodiny a jejich souvislostí
s prací a pracovním trhem. Předmětem jejího výzkumného zájmu je otázka mateřství
a otcovství po partnerském rozchodu a problematika jednorodičovských rodin. Je autorkou
knihy Otcovství po rozchodu rodičovského páru (Praha: Sociologický ústav AV ČR,
v.v.i.,2008)aspoluautorkoupublikaceOtcové,matkyaporozvodovápéčeoděti(Sociologické
studie / Sociological Studies 07:7. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., 2007).
Literatura
Bartáková, H. 2005. „Znevýhodnění žen s dětmi na trhu práce.“ Pp. 91–103 in J. Winkler,
L. Klimplová, M. Žižlavský (eds.). Účelové programy na lokálních trzích práce. Jejich
význam, potřebnost a realizace. Brno: Masarykova univerzita.
Beck, U., E. Beck-Gernsheim. 1995. The Normal Chaos of Love. Cambridge: Polity.
Burghes, L. 1994. Lone Parenthood and Family Disruption: The Outcomes for Children.
London: Family Policy Studies Centre.
Burghes, L. 1996. „Debates on disruption. What happens to the children of lone parents.“
Pp. 157–173 in Silva E. Bortolaia (ed.). Feminist Perspectives on Lone Motherhood.
London: Routledge.
Chaloupková, J., E. Soukupová. 2008. „Skloubení práce a rodiny v rodinách s dětmi
do 10 let: záleží na rodinné struktuře?“ Příspěvek přednesený na konferenci
Reprodukce nebo intimita: k novému vymezení předmětu české sociologie rodiny. Brno,
27. 9. 2008.
Charmaz, K. 2003a. „Grounded Theory. Objectivist and Constructivist Methods.“
Pp. 249–285 in N. K. Denzin, Y. S. Lincoln (eds.). Strategies of Qualitative Inquiry.
London: Sage.
Charmaz, K. 2003b. „Qualitative Inteviewing and Grounded Theory Analysis.“
Pp. 311–330 in J. A. Holstein, J. F. Gubrium (eds.). Inside Interviewing. London: Sage.
Český statistický úřad. 2007. „Příjmy a životní podmínky domácností ČR za rok 2006.“
[online]. Praha: ČSÚ [cit. 3. 8. 2009]. Dostupné z: <http://www.czso.cz/csu/
2006edicniplan.nsf/p/30n2-06/>.
Český statistický úřad. 2008. „Sňatečnost.“ [online]. Pp. 11–16 in Vývoj obyvatelstva České
republiky v roce 2007. Praha: ČSÚ [cit. 3. 8. 2009]. Dostupné z: <http://www.czso.
cz/csu/2008edicniplan.nsf/t/B900435613/$File/400708a2.pdf>.
Dudová, R. 2008a. Otcovství po rozchodu rodičovského páru. Praha: Sociologický ústav
AV ČR, v.v.i.
Dudová, R. 2008b. „Promarněná šance na změnu: zhodnocení reformy rodičovského
příspěvku.“ Pp. 29–50 in A. Křížková, R. Dudová, H. Hašková, H. Maříková, Z. Uhde
(eds.). Práce a péče: Proměny rodičovské v České republice a kontext rodinné politiky Evropské
unie. Praha: Sociologické nakladatelství.
Dudová, R. (ed.), Š. Hastrmanová, H. Hašková et al. 2007. Otcové, matky a porozvodová
péče o děti. Sociologické studie / Sociological studies 07:3. Praha: Sociologický ústav
AV ČR, v.v.i.
Duncan, S., R. Edwards (eds.). 1997. Single Mother in an International Context. Mothers
or Workers? London: UCL Press.
Duncan, S., R. Edwards. 1999. Lone Mothers, Paid Work and Gendered Moral Rationalities.
London: Macmillan.
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
781
European Commission. 2007. Study on Poverty and Social Exclusion among Lone-Parent
Households. Brusel: European Commission, Directorate-General for Employment,
Social Affairs and Equal Opportunities.
Ferri, E. 1976. Growing up in a One-Parent Family. Windsor: National Foundation for
Education Research – Nelson.
Förster, M. F., I. G. Tóth. 2000. „Trends in child poverty and social transfers in the Czech
Republic, Hungary and Poland: Experiences from the years after transition.“
Luxembourg Income Study Working Paper 226. New York: Syracuse University.
Furstenberg, F. F., A. Cherlin. 1991. Divided Families: What happens to children when parents
part? Cambridge: Harvard University Press.
Giddens, A. 1984. The Constitution of Society. Outline of the Theory of Structuration.
Cambridge: Polity Press.
Hamplová, D. (ed.). 2006. Mimomanželská plodnost v České republice po roce 1989: sociální
a ekonomické souvislosti. Sociologické studie / Sociological Studies 06:5. Praha:
Sociologický ústav AV ČR.
Harding, S. 1993. The Science Question in Feminism. Ithaca: Cornell University Press.
Hora, O. 2007. „Příjmově znevýhodnění pracovníci. Pracovní uplatnění a nezaměstnanost
jako faktory příjmové situace domácností.“ [online]. IVRIS Working Papers 07/02. Brno:
FSS MU [cit. 3. 8. 2009].
Dostupné z: <http://ivris.fss.muni.cz/papers/index.php?page=cislawp&id=3>.
Junková, L. et al. 1975. Sociální situace neúplné rodiny. Výsledky empirického výzkumu sociálmí
situace rozvedené ženy s dětmi do 15 let. Praha: Československý výzkumný ústav práce
a sociálních věcí.
Kalinová, L. 2007. Společenské proměny v čase socialistického experimentu. K sociálním dějinám
v letech 1945–1969. Praha: Academia.
Kaufmann, J.-C. 2001. L´entretien compréhensif. Paris: Nathan.
Kilkey, M. 2000. Lone Mothers Between Paid Work and Care: The Policy Regime in Twenty
Countries. Aldershot: Ashgate.
Křížková, A. 2007. Životní strategie žen a mužů v řízení (a) podnikání. Praha: Sociologický
ústav AV ČR, v.v.i.
Křížková, A., M. Vohlídalová. 2008. „Kdo se bojí zaměstnané matky?“ Pp. 85–104 in
A. Křížková, R. Dudová, H. Hašková, H. Maříková, Z. Uhde (eds.). Práce a péče:
Proměny rodičovské v České republice a kontext rodinné politiky Evropské unie. Praha:
Sociologické nakladatelství.
Kuchařová, V. 2007. „Lone Mothers at the Labour Market: Their Requirements and
their Entitlement to Social Protection Measures.“ [online]. Příspěvek přednesený
na 5th International Research Conference on Social Security, Warsaw, 5–7 March 2007
[cit. 20. 9. 2008].
Dostupné z: <http://www.issa.int/aiss/Resources/Conference-Reports/Lone-
mothers-at-the-labour-market>.
Lefaucher, N. 1986. „Vous avez dit ‚monoparentale‘?“ Populations et sociétés (202): 3.
Lefaucher, N. 1991. „Les familles dites monoparentales.“ Pp. 67–74 in F. de Singly (ed.).
La Famille: l‘état des saviors. Paris: Editions la découverte.
Lhotská, V., I. Petrová. 1996. Ekonomická situace neúplných rodin. Praha: Výzkumný ústav
práce a sociálních věcí.
Long, N. 1992. „From paradigm lost to paradigm regained? The case for an actor-oriented
sociology of development.“ Pp. 16–42 in N. Long, A. Long. Battlefields of Knowledge.
The Interlocking of Theory and Practice in Social Research and Development. London, New
York: Routledge.
Marušiak, M. 1964. Rodina a manželství. Praha: Svobodné slovo.
McIntosh, M. 1996. „Social anxieties about lone motherhood and ideologies of the family:
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
782
two sides of the same coin.“ Pp. 148–156 in E. Bortolaia Silva (ed.). Feminist Perspectives
on Lone Motherhood. London: Routledge.
Millar, J. 1994. „Family, state and personal responsibility: the changing balance for lone
mothers in the UK.“ Feminist Review (48): 24–39.
Millar, J., K. Rowlingson (eds.). 2001. Lone Parents, Employment and Social Policy:
Cross-national Comparisons. Bristol: Policy Press.
Možný, I. L. Nerudová. 1984. „Opakovaná a neúplná rodina z hlediska kvality sociální
reprodukce.“ Demografie 26 (3): 209–215.
Murray, C. A. 1990. The Emerging British Underclass. London: Institute of Economic
Affairs, Health and Welfare Unit.
Pateman, C. 1988. The Sexual Contract. Cambridge: Polity Press.
Pávek, F. 1973. Rozvody očima soudce. Praha: Práce.
Pfeiferová, Š. 2008. „Matky samoživitelky na trhu práce.“ Pp. 181–200 in R. Dudová (ed.).
Nové šance a rizika: Flexibilita práce, marginalizace a soukromý život u vybraných povolání
a sociálních skupin. Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Phoenix, A. 1996. „Social construction of lone motherhood: a case of competing
discourses.“ Pp. 175–190 in Silva E. Bortolaia (ed.). Feminist Perspectives on Lone
Motherhood. London: Routledge.
Rendlová, E. 1988. Životní podmínky v neúplných rodinách. Závěrečná zpráva. Praha:
Československý výzkumný ústav práce a sociálních věcí.
Schimmerlingová, V. et al. 1977. Analýza vybraných problémů života a potřeb neúplných rodin.
Praha: Československý výzkumný ústav práce a sociálních věcí.
Sirovátka, T., P. Mareš. 2006. „Chudoba, deprivace, sociální vyloučení: nezaměstnaní
a pracující chudí.“ Sociologický časopis / Czech Sociological Review 42 (4): 627–655.
Skevik, A. 2006. „Lone motherhood in the Nordic countries: sole providers in dualbreadwinner
regimes.“ Pp. 241–264 in A. L. Ellingsæter, A. Leira (eds.). Politicising
Parenthood in Scandinavia. Bristol: Policy.
Sørensen, A. 1994. „Women´s economic risk and the economic position of single
mothers.“ European Sociological Review 10 (2): 173–188.
Soukupová, E. 2007. „Rodiny na trhu práce.“ Pp. 99–114 in D. Hamplová (ed.). Děti na psí
knížku? Praha: Sociologický ústav AV ČR, v.v.i.
Srb, V., M. Kučera. 1959. Výzkum o rodičovství 1956. Praha: Státní úřad statistický.
Utting, D. 1995. Family and Parenthood: Supporting Families, Preventing Breakdown.
York: Joseph Rowntree Foundation.
Ypeij, A. 2009. Single Motherhood and Poverty. The Case of the Netherlands. Amsterdam:
Aksant.
Šetření
Generations and Gender Survey, 2005. Výběrové šetření realizované v České republice
v roce 2005 v rámci mezinárodního programu Generations and Gender Programme
koordinovaného Ekonomickou komisí OSN v Ženevě. Výběrový rozsah byl 10 000
respondentů z populace mužů (N = 5000) a žen N = 5000) ve věku 18–76 let.
V souboru bylo zahrnuto 331 osamělých matek se závislými dětmi.
Radka Dudová: Práce jako řešení? Strategie obživy osamělých matek v ČR
783
Příloha1.Přehledkomunikačníchpartnerek(pokračovánínanásledujícístraně)
PseudonymVěkvdobě
konání
rozhovoru
VzděláníZaměstnáníPartnerská
situacevdobě
výzkumu
Věkdětívdobě
rozchodu
Věkdětívdobě
rozhovoru
Adéla38SŠobchodníreferentkanekohabitující
partner
syn10let13
Dana30VŠdiplomovanázdravotní
sestra
bezpartnerasynovédvojčata5let6
Gabriela36SŠuklízečkabezpartneradcera4roky,
syn1rok
13,
10
Hana32vyučenadělnicenekohabitující
partner
dcera2roky7
Helena42vyučenakadeřnicebezpartneradcera12let,
syn6let(těžce
zdravotněpostižený)
22,
16
Jarka37SŠškolnídružinářkabezpartnerasyn8let,
dcera6let
13,
11
Kamila57VŠučitelkabezpartneradcera18let,
dcera13let,
dcera6let
33,
28,
21
Katka46SŠzdravotnísestrabezpartneradcera16let,
dcera12let
23,
19
Linda29VŠkoordinátorkavzahra-
ničnímkulturnímcentru
bezpartnerasyn1rok3
Marie34VŠučitelkanekohabitující
partner
syn11let(lehce
zdravotněpostižený)
syn6let
15,
10
Markéta34SŠúčetníkohabituje
spartnerem
dcera2roky8
Sociologický časopis/Czech Sociological Review, 2009, Vol. 45, No. 4
784
PseudonymVěkvdobě
konání
rozhovoru
VzděláníZaměstnáníPartnerská
situacevdobě
výzkumu
Věkdětívdobě
rozchodu
Věkdětívdobě
rozhovoru
Naďa36SŠ(po
rozvodu
doplnila
VŠ)
školnídružinářkakohabituje
spartnerem
dcera6let,
syn3roky
14,
11,
synsdalším
partnerem1rok
Pavla40VŠprávničkanaoddělení
ministerstva
nekohabitující
partner
syn11let,
dcera6let,
syn5let
15,
12,
11
Petra36vyučenapoštovní
doručovatelka
kohabituje
spartnerem
syn4roky13
Romana39vyučenakuchařkabezpartneradcera9let,
syn7let
19,
17
Simona36SŠ,nyní
dokončuje
VŠ
momentálně
namateřské
dovolené
podruhévdanásyn4roky12,
synsdruhým
manželem3měsíce
Sylva35VŠkoordinátorka
vzdělávacíagentury
bezpartneradcera10let,
syn4roky(lehce
zdravotněpostižený)
13,
7
Věra39VŠučitelkabezpartneradcera10let,
syn6let
13,
9
Veronika40vyučenauklízečkapodruhévdanádcera2roky15,
dcerasdruhým
manželem9let
Pokračovánípřílohy1