Terapie ve speciálně pedagogické péči
PhDr. Ilona Fialová, Ph.D.
Terapie – uplatnění terapeutických postupů, cvičení a programů na zlepšení
narušených funkcí, na zprostředkování potřebných zkušeností a zážitků, na vytváření
prostoru pro formování, dozrávání a pozitivní změnu.
Ergoterapie
Ergoterapie je lékařem předepsaná léčebná činnost pro tělesně duševně
nebo smyslově postižené osoby, kterou vede ergoterapeut. Jde o využití práce nebo
různých jiných činností přiměřeným způsobem podle onemocnění a stavu pacienta
nebo rehabilitanta.
HISTORIE
Termín ergoterapie vznikl z řeckých slov ERGON (práce) a THERAPIA (léčba,
terapie). Můžeme se setkat i s termínem - činnostní léčba.
Ergoterapii zajišťují především ergoterapeuti. Ergoterapeut je odborně
vzdělaný pracovník, který pracuje na základě indikace lékaře. Provádí specifické
ergoterapeutické postupy jako např. ergoterapeutické vyšetření, analýzu
poškozených funkcí, analýzu zbylých funkcí aj.
Pracuje se buď s jednotlivcem, nebo se skupinou klientů.
Stanovuje krátkodobý a dlouhodobý ergoterapeutický program.
Provádí s klientem cílené praktické činnosti a aplikuje postupy, které zvyšují svalovou
sílu, koordinaci a rozsah pohybů postižených oblastí.
Nacvičuje s klienty soběstačnost v nemocničním, ústavním, ambulantním i domácím
prostředí.
Zacvičuje pro práci s klientem i rodinné příslušníky.
Navrhuje kompenzační pomůcky a učí klienty, případně i členy jeho domácnosti,
s nimi zacházet.
Poskytuje poradenské služby na případnou úpravu domácího prostředí.
V součinnosti s dalšími odbornými pracovníky (fyzioterapeuty, logopedy aj.) se
zaměřuje tak na výcvik komunikačních schopností a rozvoj kognitivních funkcí.
Poskytuje poradenské služby na případnou úpravu domácího prostředí.
Cíle ergoterapie
Hlavním cílem ergoterapie je dosažení maximální možné samostatnosti klienta,
jeho způsobilosti k jednání a udržení nebo pokud možno zvýšení kvality jeho života.
Ergoterapie napomáhá také k začlenění nebo k znovuzačlenění do společnosti
(např. po úrazech a těžkých chorobách), k návratu fyziologických, společenských a
pracovních funkcí. Ergoterapie se používá především v různých medicínských
oborech – v neurologii, psychiatrii, chirurgii, ortopedii, pediatrii, gerontologii atd. Je
součástí léčby buď spolu s fyzioterapií, nebo v návaznosti na ní.
Uplatňuje se tradičně v rehabilitačních zařízeních, při léčbě různých závislostí –
hlavně drogové a dokonce i při léčbě poruch výživy včetně mentální anorexie a
bulimie.
Ergoterapie bývá také zařazována do programu různých zařízení pro
znevýhodněné osoby (denních i pobytových). Plní pak úkoly léčebné, ale také
psychosociální a může být prevencí hospitalizačního syndromu. Nejde tedy o
ergoterapii ve smyslu lékařem předepsané činnosti řízené ergoterapeutem, ale o
výchovu a smysluplné využití volného času klientů a o jejich přípravu pro případnou
integraci pod vedením vychovatelů.
Hlavní oblasti ergoterapie
Kondiční ergoterapie – hlavním úkolem je odpoutat pozornosti od sebe
sama, udržet dobrou duševní pohodu klienta, navázání nových kontaktů,
činnosti zařazené do kondiční ergoterapie by měly klienta zajímat, měl by je dělat
s chutí. Je důležité vybírat vhodné činnosti, materiál, námětu, promyslet, jak se
výrobky využijí, aj. Tato oblast zahrnuje např. pletení, vyšívání, práci s hlínou, četbu,
atd.
Ergoterapie cílená na postiženou oblast – cílem této oblasti terapie je
zlepšení rozsahu hybnosti a zlepšení svalové koordinace a taxe (pohybová reakce
organizmu přibližovat se směrem ke zdroji stimulu – teplo, světlo, vlhko atd.). Je zde
nezbytná znalost pohybového aparátu – kostry a svalů a kineziologie (zákonitosti
mechaniky pohybu lidského těla). Pro dosažení cíle, musí být vykonávaný pohyb
přesný, cílený a dávkovaný.
Ergoterapie zaměřená na pracovní začlenění – cílem je na základě
ergodiagnostiky stanovit možnosti opětovného začlenění do zaměstnání, do
pracovního kolektivu, nebo navrhnout vhodné změny zaměstnání.
Ergoterapie zaměřená na výchovu k soběstačnosti – hlavním úkolem je
nacvičit soběstačnost v běžných denních činnostech. Výchova k soběstačnosti je
významnou náplní práce nejen ergoterapeutů, ale i vychovatelů, učitelů a všech
pracovníků, kteří s osobami různě znevýhodněnými pracují. Jedná se zejména o
nácvik oblékání, mytí, hygienických návyků, nákupů v obchodech, práce
v domácnosti aj.
Dramaterapie
Britská asociace dramaterapie (The British Association for Dramatherapists)
definuje disciplínu takto: „Dramaterapie pomáhá porozumět a zmírnit soc. a
psychologické problémy mentálního onemocnění i postižení a stává se
nástrojem zjednodušeného symbolického vyjadřování, díky němuž poznává
jedinec sám sebe a to prostřednictvím tvořivosti zahrnující verbální i
nonverbální složku komunikace (Valenta, 2001, s. 91).
Z léčebně pedagogického hlediska má dramaterapie největší vliv na ventilování
pocitů, sebepoznávání, sebeakceptaci, získávání pozitivních zkušeností,
umožňující sebevyjadřování, zlepšuje poznání sebe samého i druhých
(Majzlanová, 2001).
K hlavním cílům dramaterapie patří redukce tenze, rozvoj empatie,
fantazie, kreativity, odblokování komunikačního kanálu, rozvoj představivosti a
koncentrace integrace osobnosti, rozvoj sebedůvěry, sebeúcty, vytváření
pocitu zodpovědnosti.
V porovnání s psychodramatem, ke kterému má velmi blízko, je
dramaterapie více aktivitou skupinovou, která neřeší problémy a potíže jedince,
neproniká do individuálních traumat minulosti za účelem jejich přenosu, přesunutí do
vědomí, popř. vizualizování a verbalizování.
Dramaterapie pracuje se znaky a metaforami, akceptuje stylizaci a
kreativitu na rozdíl od realismu psychodramatu, kde se kreativita nezaměřuje na
tvorbu umělecké metafory jako spíše na hledání alternativního postoje, modelu
chování apt. Dramaterapie pracuje více divadelními prostředky včetně nastolení
fikce a primárně hraní jiných postav.
Kalifornská dramaterapeutka Renée Emunah (1994) předkládá následující cíle
dramaterapie:
- zvyšování sociální interakce a interpersonální inteligence
- navodění schopnosti uvolnit se
- naučit se kontrolovat svoje emoce
- změnit nekonstruktivní chování
- rozšíření repertoáru rolí pro život
- navodění schopnosti spontánního chování
- rozvoj představivosti a koncentrace
- posílení sebedůvěry, sebeúcty a zvyšování intrapersonální inteligence
- navození schopnosti poznat a přijmout svoje omezení i možnosti
Tedy základním prostředkem dramaterapie je improvizace, proto, že improvizace
odráží vnitřní stav klienta, jeho konflikty, volné asociace než strukturovaná hra.
Umožňuje expresi aktuálního stavu a cítění, rozvíjí spontaneitu, je zcela svobodná
v experimentování s různými rolemi, atd.
Dramaterapie rozlišuje tři typy improvizací (Emunah, 1994):
Plánovaná improvizace - klient se dopředu rozhoduje jaké místo v improvizaci
zaujme a improvizace je silně strukturovaná, klient má ale velmi málo času na
seznámení se s rolí a často je výsledek výstupu dopředu neznámý.
Neplánovaná improvizace – dopředu se neplánuje, ale klient má okamžitou
možnost volby zda vstup do určité role přijmout či nepřijmout.
Nepřipravená improvizace – je zcela mimo plán a záměr terapeuta a klient
dopředu nepředvídá roli ani situaci. Plynule přechází z jedné scény do druhé.
Mezi další prostředky dramaterapie patří mimická a řečová cvičení,
dramatická hra, verbální hra, hra v roli, scénář, mýty a příběhy, práci s textem,
vyprávění příběhů, líčení, masky, loutková a maňásková hra, pohyb, pantomima, hru
s objekty a kresba, simulace a charakterizace (Majzlanová, 1998).
Vojtova metodika (Vojtův princip) reflexní lokomoce
Tato metoda je jednou z nejrozšířenějších metod při rozvoji hybnosti v dětském
věku. Jejím zakladatelem je prof. MUDr. Václav Vojta, dětský neurolog, pocházející
z Prahy. Svoji rehabilitační metodu začal vyvíjet v roce 1954. Základem této metody
jsou dva pohybové prvky – reflexní plazení a reflexní otáčení. Cílem terapie je vývoj
napřimování až po dosažení bipedální chůze dítěte. Dle Vojty určitý podnět vyvolává
řadu reakcí, které jsou základem pro vývoj napřimování. Jedná se o
fyzioterapeutickou metodu. Využívá uvolnění spasticity či utlumení mimovolních
pohybů v časovém úseku po ukončení fyzioterapeutického cvičení, možnost zvýšení
stimulace orofaciální mototoriky a dýchání užitím spoušťových bodů v této oblasti
(např. podčelistní zóny) při cvičení reflexního otáčení.
Vhodná pro všechny osobo, nezáleží na mentální úrovni. Pro dospělé i seniory.
Petöho metoda
Je zaměřena na komplexnost a cílenou aktivizaci a důsledné zaměření aktivit k činnostem
spojeným s režimem dne. Vytvořil ji rakousko-maďarský lékař prof. Dr. Andras Petö. Při
terapii se využívají jednoduché pomůcky – židle, lavice, stoličky, kroužky, kolejnice aj.
S dětmi pracují terapeuti (konduktoři).
Bobathova metoda
MUDr. Karel Bobath byl český dětský neurolog, jeho žena Berta rehabilitační
pracovnicí. Svoji metodu začali rozpracovávat ve čtyřicátých letech min. století,
když za války uprchli do Londýna. Tato metoda obsahuje prvky fyzioterapie,
ergoterapie, logopedie. Jejich metoda vychází z předpokladů, že mnohé pohybové
potíže dětí s DMO jsou způsobeny vlivem patologických tonových reflexů a
hlubokých šíjových reflexů, které dítě nemůže překonat pro poruchu centrálního
nervového systému, která není většinou hrubšího morfologického rázu. Když se tyto
reflexy podaří utlumit (inhibovat, navodit inhibiční polohu), může se rozvinout
normální motorika, mohou být vybudovány základní vzory, které odpovídají
normálnímu rozvoji hybnosti. Využívá spolupráce rodičů, ale hlavně dítěte.
Terapie manželů Bobathových má tři hlavní cíle:
1. Normalizovat svalový tonus dítěte s DMO
2. Inhibovat primitivní reflexní vzory, které se projevují v hybnosti dítěte
3. Připravit další krok k normálnímu motorickému vývoji.
Vhodné pro osoby bez mentálního postižení, musí rozumět povelům.
Neuromotorická terapie prof. Castillo Moralese
Je přímo specializovanou reflexní metodikou pro orofaciální oblast, zaměřuje
se na činnost obličejových svalů, polykání a řečový projev. Využívá tah, tlak a vibraci
v obličejové a orofaciální oblasti a zintenzivňuje již stávající metody v této oblasti.
Doménou fyzioterapeutické práce je především rehabilitace obrn faciálního nervu,
která využívá diagnostiku mimických svalů dle svalového testu (Obrda, Karpíšek
1971, Janda 1974, 1988) a stimulační metody k obnově hybnosti. Kromě reflexních
metod existuje klasická metodika využívající cvičení jednotlivých mimických svalů
proti odporu a s dopomocí (Černý, Steidl 1985).
Muzikoterapie
Léčebný efekt zvuku a hudby je znám již od počátku lidstva.
HISTORIE
Nejstarší svědectví o terapeutickém využití hudby pochází ze 4. tisíciletí př.n.l.
Již ve starověké Číně, Izraeli, Egyptě a Řecku se lidé zabývali otázkami působení
hudby na lidský organismus.
V 17. a 18. století se léčba hudbou nazývala "iatromusica", kde se věnovala
pozornost i biochemickým a fyziologickým procesům provázejícím hudební percepci.
Po druhé světové válce se využití zvuku a hudby silně rozvíjí. V roce 1948 zakládá A.
Pontvik tzv. švédskou školu zaměřenou na muzikoterapii (z řeck. moisika - hudba,
therapeineio - léčit). Paralelně s ní vzniká i jedna z prvních škol amerických. Poté
následuje zrání mnoha hudebně terapeutických teorií a rozvoj škol v dalších zemích.
V posledních deseti až patnácti letech prožívá muzikoterapie
v západoevropských zemích a také v České republice renesanci. Především na
základě nových poznatků a zkušeností z psychiatrie, psychologie, fyziologie i
speciální pedagogiky se muzikoterapie postupně začleňuje do oborů lékařských,
psychologických, sociálně a speciálně pedagogických. Tendencí posledních let je
chápat muzikoterapii jako možnou formu psychoterapie – muzikopsychoterapii.
Hlavní účinek hudby spočívá v tom, že hudba přímo ovlivňuje emocionálně
aktivizující struktury lokalizované sluchovým nervem v limbickém systému a
v retikulární formaci. Podle nejnovějších poznatků může hudba potlačit aktivitu
určitých struktur působících bolest přímo v mozkovém kmeni.
Poslech hudby vyvolává v člověku určité psychické i somatické procesy.
Člověk vnitřně pociťuje a prožívá působení hudby. Hudba a jednotlivé zvuky v něm
vyvolávají jisté nálady, pocity, afekty, jakož i změny chování a současně jsou
ovlivněny i nejdůležitější vegetativní funkce, ale i tvorba hlasu, řeči i vlastní hudební
aktivity.
Programy muzikoterapie lze rozdělit:
- z hlediska počtu příjemců na:
 Autoterapii
 Heteroterapii
- individuální
- skupinová (8-15 osob)
- hromadná (více než 15 osob)
-
z hlediska účasti klienta na:
 Aktivní – dítě osobně hraje, zpívá nebo alespoň vyťukává rytmus, hudebně
pohybové hry.
 Pasivní (receptivní, poslechová) – dítě indikovanou hudbu poslouchá, vnímá.
Využití hudby jako komunikačního prostředku zahrnuje nejen nonverbální
formy typicky hudební, ale i nehudební formy, mezi které patří mimo jiné i mimika a
gestikulace. Tyto formy je možno považovat za převážně emocionální výrazové
projevy, které mnohdy bývají diagnosticky cennější než výpovědi verbální.
Muzikoterapie je často cenným diagnostickým prostředkem. Člověk se stává v
průběhu terapie lépe "čitelný" a mnoho vazeb, reakcí a nosných momentů se projeví
transparentněji.
V posledních desetiletích se prosadila volná hudební hlasová improvizace i se
všemi možnými druhy hudebních nástrojů.
Výběr hudebního nástroje je velmi důležitý, nástroj funguje jako most mezi
pacientem a okolím. Kromě toho dostává nástroj často funkci „alter ego“… v literatuře
také označováno jako „pomocné Já“. „Ono“ může říkat věci, které „já“ nesmím. Za
obzvlášť důležité považujeme „nástroje vlastního těla“. Za nástroje vlastního těla jsou
považovány všechny možnosti vydávání zvuků, které má člověk k dispozici bez
technických či mechanických pomůcek (tleskání, dupání aj.).
Nejdůležitějším nástrojem vlastního těla je však hlas.
 Tradiční hudební nástroje naší kultury jsou všeobecně pro použití při
muzikoterapii méně vhodné, protože vytváření zvuků je většinou dost těžké.
 Při používání hudebních nástrojů, které si pacienti sami vytvořili, dochází ke
spojení tvořivé terapie a muzikoterapie.
 Další možností je používání předmětů denní potřeby jako hudebních nástrojů.
Model muzikoterapie
1. příchod, pozdravení, seznámení s prostředím, zklidnění dětí
2. příprava na vlastní muzikoterapii
3. dýchání ve stoji
4. dýchání v leže na podložce
5. relaxace (tlumené světlo, živá hudba)
6. uvolněné vstávání, protažení
7. pochod (před zrcadlem)
8. aktivní část
- rytmizace
- rytmická hra „Jak se jmenuješ“
- sborový zpěv
- závěr aktivní části, úklid hudebních nástrojů
9. relaxace
10.závěr a hodnocení lekce
Muzikoterapie v práci s dětmi i dospělými mentálně retardovanými
zaznamenává velmi kladné výsledky. Pro rozvoj hudebnosti i mentálně
retardovaných dětí se velmi osvědčil hudebně pedagogický systém německého
hudebního skladatele a pedagoga Carla Orffa. Muzikoterapie v těchto případech
rozvíjí sluchové schopnosti vnímatelů, využívá jejich zájmu o jednotlivé zvuky a tóny
a prohlubuje citové prožitky. Také lze trénovat rozvoj motoriky a v některých
případech i koncentrace. Navíc je zvuk a hudba ideálním prostředkem abreakce k
uvolnění zátěžových stavů a nastřádané tenze.
Využití muzikoterapeutických zkušeností a postupů má velký význam i v
oblasti somatopedie. Důležitá je spolupráce mezi muzikoterapeutem,
fyzioterapeutem a lékařem. Hudba a zejména pak rytmus ovlivňují, jak bylo výše
uvedeno, retikulární formaci, což následně vede k budivým reakcím v somatické
sféře a podporuje pohyb, který je významnou součástí v muzikoterapeutické praxi.
Možnost pohybovat se podle rytmické hudby vede k prohloubení vnímání dynamiky a
rytmu. Hudba sama se stává silnou motivací a usměrňuje a podněcuje pohyby
celého těla.
V oblasti logopedie jsou hudební aktivity již dlouhou dobu rozvíjeny.
Týká se to především koktavosti - poruchy fluence, ale i dalších vad řeči.
Mimořádná pozornost je věnována zpěvu, protože především pravidelné
dýchání, rytmická složka písní a také spontánní motivace daná radostí z hudby má
blahodárný vliv a pomáhá při zlepšení řeči.
Arteterapie
Arteterapie je léčebný postup, který využívá výtvarného projevu jako
hlavního prostředku poznání a ovlivnění lidské psychiky a mezilidských vztahů.
Někdy bývá přiřazována k psychoterapii a jejím jednotlivým směrům, jindy je
pojímána jako svébytný obor.
Arteterapie je léčba pomocí výtvarných prostředků, např. kresba, malba,
ale také výtvarná práce s jinými materiály, zejména pak s keramickou hlínou,
která je vhodná především pro práci dětí trpících DMO (uvolňování spasticity,
procvičování jemné motoriky). Dále je možné využít např. dřevo, kámen, kov,
případně plasty atd.
Používá se jako metoda samostatná nebo ve spojení s muzikoterapií,
dramaterapií, biblioterapií a u dětí především s hrovou terapií.
Jako terapeutická metoda se arteterapie začala cíleně využívat ve 30. až 40.
letech dvacátého století v návaznosti na rozvoj psychoanalýzy a dalších
terapeutických směrů. Průkopníky arteterapie byli většinou výtvarníci, kteří prošli
psychoterapií a hledali možnost propojení výtvarného působení
s psychoterapeutickými postupy a jejich uplatnění v léčbě (Naumburgová, Lewis,
Kramerová aj.).
U nás se arteterapie využívala od 50. let v různých léčebných a
psychoterapeutických zařízeních jako součást psychoterapie. V 70. letech vznikla na
půdě Psychoterapeutické společnosti ČLS J. E. Purkyně arteterapeutická sekce,
založená a vedená PhDr. Kocábovou. V roce 1994 vznikla Česká arteterapeutická
asociace, jako samostatné profesní sdružení.
Hlavním cílem arteterapie je navodit kontakt s dítětem, posílit jeho
sebevědomí, zprostředkovat mu uvolnění, relaxaci, prožitek, umožnit mu vyjádření
pocitů, emocí, konfliktů, traumat a úzkostných stavů, rozvíjet jeho fantazii, nadhled a
celou osobnost dítěte.
Při práci ve skupině potom navázání kontaktů, přátelství, komunikace prostřednictvím
výtvarného projevu, společné řešení problémů.
Modely arteterapie
1. Volný výtvarný projev je spontánní vyjádření dítěte při použití jakékoli
výtvarné techniky. Má velký diagnostický význam.
2. Tématický výtvarný projev. Při tématickém výtvarném projevu můžeme
použít řadu konkrétních témat (vlastní minulost i přítomnost, moje rodina,
abstrakční formy – láska, zlost, nenávist, atd., archetypální témata, průběh
života, portrét, autoportrét).
3. Skupinové výtvarné činnosti využívají dynamiky skupinových tvarů.
Zaměřujeme se především na spolupráci dětí, navázání komunikace.
4. Řízený výtvarný projev je postaven na společné práci dítěte s terapeutem.
5. Výtvarný projev při hudbě. Hudba je velmi silným zdrojem uvolnění tvořivých
sil, důležitý je však její výběr. Za nevhodné se považují populární skladby,
které jsou zpívané. Vhodné jsou spíše instrumentální skladby. Existují 2
základní postupy při malování s hudbou:
a) Muzikomalba – propojení rytmicko pohybové činnosti do malby.
b) Asociativní výtvarný projev – asociace vyvolaná při poslechu hudby
se přenáší do výtvarného díla. Při této formě terapie je důležité dodržet
tento postup: relaxace, poslech hudby, výtvarný projev.
Kresba je jedním z nejvhodnějších přístupů poznání osobnosti dítěte. Je
projekcí jeho psychomotorických schopností. Podle kresby můžeme hodnotit
inteligenční úroveň dítěte, povahové rysy, hyperaktivitu, agresivitu, nízké
sebevědomí. Kresba vyjadřuje znalost dětského těla, jeho situování v prostoru. Dítě
nekreslí věci takové, jaké je ze zkušenosti zná. Vyzdvihne a zdůrazní v kresbě to, co
je pro ně podstatné, což je pro terapeuta velmi důležitý fakt z hlediska
diagnostického.
Vymezení pojmu artefiletika
Podle J. Slavíka je artefiletika postavena mezi výtvarnou výchovu a arteterapii. Na
rozdíl od arteterapie nemá artefiletika v pravém smyslu charakter léčby. Orientuje se
prioritně na samotnou tvorbu, neanalyzuje obrazové symboly vytvořených děl, ani nehledá
motivy jednání. J. Slavík definuje artefiletiku jako výchovné pojetí, které klade důraz na
propojení výrazové hry s reflektujícím dialogem.
Artefiletika je velmi úzce propojena s arteterapií využíváním arteterapeutických
technik, jejich účelem má být seberozvoj a sebepoznání.
Artefiletika má za cíl umožnit člověku procesem tvorby odhalení vlastní možnosti a hranice,
dát příležitost k osobnímu růstu a nalezení vlastního místa ve společnosti i v samotném životě.
ZOOTERAPIE (ANIMATERAPIE)
Hipoterapie
Hipoterapie je speciální formou léčebné rehabilitace, ve které jsou
využívány podněty z koňského hřbetu, jež se přenáší na jezdce a příznivě ovlivňují
jeho zdravotní stav. Je zařazována mezi proprioceptivní neuromuskulární facilitační
metody.
Kůň slouží jako terapeutický prostředek díky trojrozměrnému pohybu svého
těla. Při něm dochází k neustálému střídání napětí a uvolňování těla pacienta, který
je tak nucen se neustále přizpůsobovat pohybové sinusoidě koňského hřbetu a to i
při své naprosté pasivitě. Klient se přizpůsobuje rytmu koně a vyhledává těžiště.
Indikaci k hipoterapii posuzuje odborný lékař (neurolog, rehabilitační lékař, pediatr) a
má nad ní též supervizi.
Prakticky ji vede a provádí speciálně vyškolený fyzioterapeut. Ten má případně
ještě k dispozici pomocníka, který klienta zabezpečuje před pádem, resp. úrazem.
Za přípravu koně je odpovědný speciálně vyškolený hipolog. Základní terapeutická
jednotka trvá 20 až 40 minut. V literatuře se uvádí délka 2-3 měsíce s intenzitou 2-3x
týdně.
Velmi důležitá je příprava koně na hipoterapii. Zásady výcviku koně se
orientují na vyloučení spěchu, trestů a hrubého zacházení s koněm, požadavky na
koně jsou pozvolna stupňovány. Nedílnou součástí přípravy koně je přivykání na
pacienty a rehabilitační pracovníky. Přednost se dává klisnám a valachům před
hřebci, nejvhodnější jsou koně starší, výška v kohoutku max. 150 cm, širší svalnatý
krk, užší průměr hrudníku, málo vystupující oblý kohoutek, měkká, klidná chůze
s dlouhým krokem.
V rámci hipoterapie se rozvíjí dva programy:
- Hiporehabilitace
- Léčebně pedagogicko-psychologické ježdění (velmi oblíbené ve
Francii, např. ve Finsku se hipoterapie už nevyužívá).
Hipoterapie je indikována u jedinců:
- s roztroušenou sklerózou
- s DMO
- se svalovou atrofií a dystrofií
- se stavy po úrazech (poranění páteře, míchy, zlomeniny)
- s vadným držením těla, skoliózou
- s amputacemi
- s mentálním postižením
- s kardivaskulárním a plicním onemocněním
- s poruchami řeči
- s Parkinsonovým syndromem, LMD
U DMO je indikace hipoterapie ideálním pokračováním Vojtovy metody, kdy je dítě již
vertikalizováno a jeví tendenci pohybu vpřed.
Léčebně pedagogicko-psychologické ježdění
Jedná se o psychoterapii a socioterapii prostřednictvím koně. Používá se
jízda na vedeném koni nebo aktivní ovládání koně klientem. Dále jako terapeutický
prvek slouží navozování kontaktu s koněm, práce ve stáji, ošetřování. Důležitým
prvkem je kůň se svými reakcemi a interakce terapeut – kůň, klient – kůň – klient a
vzájemné ovlivňování mezi nimi.
Terapie je skupinová, vyžaduje-li to stav klienta, je přístup individuální.
Cílovou skupinou pro léčebně pedagogicko-psychologické ježdění jsou:
- děti s omezenou schopností učení
- děti a adolescenti s poruchami chování
- děti s mentálním postižením
- děti se smyslovým postižením
- lidé s psychosomálními problémy
- děti s výchovnými problémy.
Působení hipoterapie
Vliv na fyzickou stránku:
- posílení svalstva
- správné držení těla
- normalizace svalového napětí
- koordinace pohybů, zlepšení rovnováhy
- rytmizace organismu
- mobilizace páteře a kloubů
- narušení patologických stereotypů
- nácvik chůze
- zlepšení funkce vnitřních orgánů – plíce, srdce
- zlepšení řeči
Vliv na psychickou stránku:
- navozuje pocit pohody a uvolnění
- odbourává úzkost, zábrany, nedůvěru, strach
- zprostředkovává nové prožitky
- trénuje komunikaci
- učí adaptaci, koncentraci, sebeprosazení
- zvyšuje sebevědomí
- zlepšuje soběstačnost
- zklidňuje hyperaktivitu
- tlumí agresivitu
- vychovává k odpovědnosti a kázni.
Canisterapie
Canisterapie je označení způsobu terapie, při níž dochází k působení
psa na člověka. Je jednou z forem zooterapie. Zabývá se uplatněním psů
v psychoterapii dospělých, dětí, seniorů, lidí tělesně i mentálně postižených,
epileptiků, vězňů.
Canisterapie se odehrává pro dítě v přirozeném prostředí, které navozuje pocit
jistoty. Realizuje se v prostředí školy, stacionáře nebo letního rekondičního tábora
podle přísných norem Canisterapeutické společnosti. Při prvním kontaktu pes – dítě
bývají přítomni rodiče. Terapeut může pozorovat interakci mezi rodiči, rodičem a
dítětem, dítětem a psem.
Terapeut volí činnost klienta se psem dle toho, zda je dítě samostatně
pohyblivé nebo částečně či zcela imobilní.
Velkým přínosem psa v práci s epileptikem je jeho schopnost varovat
terapeuta 15 – 20 minut před záchvatem klienta (pes reaguje na změny v chování,
pachu potu a elektromagnetického pole těla atd.).
Metody canisterapie
S postupnou profesionalizací canisterapie se začaly v 80. letech rozšiřovat dvě metody:
1) Animal Assisted Therapy (AAT) – terapie pomocí zvířat, cílené intervence –
posílení žádoucího chování nebo utlumení nežádoucího chování pacienta
2) Animal Assisted Activities (AAA) – činnosti za účasti zvířat, výsledky lze
vyjádřit pouze v pocitech – radost, spokojenost, štěstí.
AAA lze rozdělit na:
- pasivní, kdy pes má pozitivní efekt již pouhou svou přítomností v určitém
prostředí
- interaktivní, kdy klient pečuje o zvíře stále (rezidentní typ – zvíře přítomné
v ústavu) nebo formou projektů v různých časových délkách a pravidelnosti
(návštěvní typ)
Konkrétní oblasti, ve kterých se využívá CT
1) Rozvoj citových schopností
 terapie v herně nebo venku – hlazení psa, mazlení (uspokojování potřeby
něžnosti)
 navozování komunikace dítěte se psem – cílem je snížit nesmělost a
uzavřenost a podpořit spontánnost projevu ve vztahu k jiným osobám
 při používání velkých psů - rozvoj pocitu bezpečí, při použití malých psů –
rozvoj ochranitelských a pečovatelských postojů u dítěte
 při poznávání nových věcí ve společnosti zvířete odbouráváme
neopodstatněný strach a odvádíme pozornost od vlastních potíží dítěte
 při použití skupinové terapie (více psů a více dětí) – rozvoj komunikace a
zvládnutí chování v kolektivu
2) Rozvoj rozumových schopností
 cílenou hrou a plněním úkolů budíme u dítěte zájem o určité aktivity s cílem
zvyšovat dobu soustředění se na tuto činnost
 pozorováním chování psa, zkoumáním jeho stavby těla (uši, ocas, oči,…)
rozvíjíme pozorovací schopnosti i správné návyky chování se k ostatním
(lidem i zvířatům)
 s použitím různých pomůcek (míče, kroužky) a zadáváním různých úkolů
dítětem psovi se zlepšují komunikační dovednosti, rozšiřujeme slovní zásobu
a zejména v oblasti logopedie i vyjadřovací schopnosti. Mohou se zde zapojit i
výtvarné a hudební techniky
 k nácviku sebeovládání dítěte využijeme krmení psa či jiné situace, kdy je
třeba psa nevyrušovat
 pro autisty, kteří mají svůj vlastní vnitřní svět a komunikují na jiné úrovni , je
kontakt se zvířetem, které komunikuje jednoduše a jednoznačně ,
srozumitelný. Autisty se zvířaty sbližuje jejich způsob myšlení- myšlenky
probíhají v obrazech, a proto pes velmi dobře plní roli prostředníka
v komunikaci s lidmi. Prostřednictvím psa můžeme zmírňovat u těchto dětí
agresivitu, neboť ke zvířeti si najdou cestu rychleji a chovají se k němu lepším
způsobem než k jiným členům rodiny.
3) Rozvoj pohybových schopností
 Formou různých společenských her (házení míčků, napodobování činností
psa, dosahování vzdálených míst – překážková dráha, honění apod.)
zvyšujeme u dětí motivaci k pohybu i jejich pohybové schopnosti, rozvíjíme
hrubou i jemnou motoriku, ve společnosti psa učíme děti vhodně relaxovat.
Další terapie: delfinoterapie, felinoterapie, ornitoterapie aj.
Speleoterapie….atd.
Herní terapie
" Podstata hry není ve vítězství, ale ve hře samotné". J. London
 Pro dítě je hra nejpřirozenější činností, neodmyslitelnou součástí dětského
světa, která se odlišuje od světa dospělých.
 Je nejlepším a nejvýznamnějším výchovným prostředkem.
 Je pro dítě životní potřebou.
 Jeden z nejdůležitějších způsobů výchovy.
 Má vliv na rozvoj všech stránek osobnosti dítěte
Hra se vyznačuje těmito znaky:
1. Přináší radost a zábavu.
2. Slouží učení – dítě se učí hrou, zdokonaluje si své dovednosti, jejím
prostřednictví poznává život, vytváří si k němu vztah.
3. Nemá charakter výsledného jednání, není vždy cílevědomá (na rozdíl od
práce).
Hra je pro dítě přirozenou aktivitou, která vyplňuje jeho velkou část dne. Her existuje
velké množství a jejich prostřednictvím dochází k rozvoji odlišných psychických
stavů, procesů a vlastností a výchovné účinky her jsou tak různě široké.
Klasifikace her je velmi obtížně stanovitelná, protože se jednotlivé hry prolínají a
v čisté podobě neexistují.
Hra bývá hodnocena z hlediska:
a)převládající činnosti – manipulační, konstruktivní, pohybové tématicky
intelektové, slovní, dramatické, rytmicko-hudební apod.
b)úrovně kognitivního vývoje – procvičovací, ta, která vede ke zvládání
dovedností, hra symbolická, hra s pravidly atd.
c)sociálního významu – divácká, izolovaná, kooperativní aj.
Hra se tedy využívá i pro diagnostické účely.
Hra má velký význam pro děti s postižením. Pomáhá překonávat mnohá úskalí.
Při hospitalizacích dítěte často funguje působení herního terapeuta.
Velmi významný fakt je ten, jakou formu postižení dítě má, popř. dospělý. Podle
druhu postižení se hra odvíjí. Velmi důležitý je výběr hraček. Musí vycházet
z vývojové úrovně dítěte. Důležité je využití hračky k možné reedukaci či kompenzaci
základní formy jejich postižení.
Nejen děti, ale i dospělí si mohou hrát. Měli by si hrát a ke svým hrám přizvat i jiné
dospělé.
Dobrá hra není jen zbytečné utrácení času.
Pomáhá rozvíjet tvořivé způsoby myšlení, zabraňuje zkostnatění schopnosti člověka
se rychle učit, obohacovat staré poznatky a přijímat nové.
Pro udržení fyzické kondice je známa celá řada cvičení různých forem, pro udržení
duševní kondice je sice výběr horší, ale existuje např. celá řada různých moderních
společenských her, které dávají podněty k zamyšlení nad sebou, nad reakcemi
přátel, celá řada her, testů a hlavolamů podporujících tvořivost, dovednost, trpělivost,
odhalujících naši povahu, schopnosti atd.
Terapie hrou se uplatní prakticky všude: od našeho soukromí počínaje, přes
zábavnou a relaxační činnost dětí i dospělých ve skupinách, až po její profesionální
využití v psychoterapii, pedagogice, v sociální oblasti apod.
Použitá literatura:
Hintnausová, M., Hintnaus, L. Účast rodičů a pedagogů při ergoterapii dětí se
zdravotním postižením. Praha: IPPP ČR, 1999
Jankovský, J. Ucelená rehabilitace dětí s tělesným a kombinovaným postižením.
Praha: Triton, 2001. ISBN 80-7254-192-7
Klenková, J. Možnosti stimulace preverbálních a verbálních schopností vývojově
postižených dětí. Brno: Paido, 2000. ISBN 80-85931-91-5
Pipeková, J., Vítková, M. (ed.) Terapie ve speciálně pedagogické péči. Brno: Paido,
2001. ISBN 80-7315-010-7
www.konik.cz
www.cantes.info