Podstatou rozmnožování je zachování druhu. Žádný z organismů není nesmrtelný a jedinou možností je přežívání ve svých potomcích. Protože se však v horizontu stovek a tisíců let mohou měnit podmínky na území obývaném určitým organismem, nemohou přežít všichni jedinci jednoho druhu. Největší šanci na přežití mají ti s nejvýhodnějšími vlastnostmi v měnícím se prostředí. Toto přizpůsobení se změnám může jit až tak daleko, že dá vzniknout novým druhům organismů. V tomto případě hovoříme o fylogenetickém vývoji a touto cestou pravděpodobně vznikly dnešní i vyhynulé druhy organismů na naší planetě.

Obrázek č.XXX Pravděpodobný vývoj druhů

Určitým znaků příbuznosti mezi organismy z různých míst si poprvé všimnul Charles Darwin (1809 – 1882) při své cestě po Galapágách. Na základě svých poznatků formuloval teorii o vývoji druhů přirozeným výběrem. Tedy že přežívají jen ty organismy, které jsou lépe přizpůsobeny prostředí. Tím dal základ studiu evolučních teorií o vývoji druhů.

2.2 Pohlavní rozmnožování

Ke kombinování vlastností uvnitř jednoho druhu organismu dochází u pohlavního rozmnožování. Jeho podstatou je, že rodičovské organismy vytvoří pohlavní buňky, které obsahují pouze jednu sadu chromozomů a spojením pohlavních buněk dvou jedinců vznikne nový - dceřiný organismus, který v sobě kombinuje vlastnosti obou rodičů. Výhodou tohoto typu rozmnožování je právě možný vznik nových vlastností vhodnějších pro přežití.

Pohlavní orgány produkují samčí nebo samičí buňky, nikdy obojí najednou. U živočichů se nejčastěji setkáváme s odděleným pohlavím, kdy má samičí pohlavní orgány vaječníky část populace – samice a druhá část samčí pohlavní orgány varlata – samci. Toto rozdělení nemusí být vždy v poměru 50% na 50%, v populaci mohou převládat samci (např. u žab), jindy zase samice (např. kopytníci). Živočichy s odděleným pohlavím označujeme jako  gonochoristy. U některých druhů jsou dokonce jedinci opačného pohlaví natolik tvarově či barevně rozdílní, že je můžeme rozlišit již při prvním pohledu. Hovoříme tedy o pohlavním dimorfismu. Jako typické příklady lze uvézt kur domácí (slepice a kohout), kachna divoká (kačena a kačer) srnec obecný (srnec a srna) a mnozí další.

Obrázek č. XXXX Pohlavní dimorfismus

Méně často se u živočichů setkáváme se situací, kdy jsou u jednoho živočicha přítomny jak samčí, tak samičí pohlavní orgány, tedy varlata i vaječníky. Pro rozmnožování tak stačí, když se potkají dva libovolní jedinci jednoho druhu. Ti si vzájemně vymění spermie, které oplodní vajíčka. Nikdy však nedochází k oplození vajíček vlastními spermiemi. Tyto organismy označujeme jako hermafrodity. Modelovými hermafrodity jsou např. hlemýžď zahradní a žížala obecná.

U kvetoucích rostlin slouží k rozmnožování orgány nazývané květy. Za vznik samčích pohlavních buněk odpovídají tyčinky vytvářející pyl, samičí pohlavní buňky vajíčka vznikají v pestíku. Pokud se tyčinky i pestíky nachází v jednom květu, hovoříme o květech oboupohlavných, jak to známe u většiny rostlin. U určité části rostlin nacházíme na jedné rostlině květy nesoucí pouze tyčinky a květy nesoucí pouze pestíky. Květy těchto rostlin označujeme jako jednopohlavní a mají je např. jehličnany, ale také líska.

     

Obrázek č. Z Líska (jednopohlavní květy)      Obrázek č. ZZ Lilie (oboupohlavní květ)

2.3 Nepohlavní rozmnožování

Druhou možností rozmnožování, kterou využívají jen některé druhy organismů, je rozmnožování nepohlavní. Nově vzniklý jedinec je přesnou genetickou kopií rodičovského organismu a má přesně stejné vlastnosti. (Pokud nedojde k náhodné mutaci nebo takové změně v prostředí, která by vlastnosti organismu přímo pozměnila). Nevýhodou je, že organismy vzniklé nepohlavnímu rozmnožování se hůře přizpůsobují případným změnám, celou populaci (jedince určitého druhu na daném místě v daném čase) např. snadno zlikviduje nějaká choroba. Výhodou naopak je ve většině rychlejší obnovení populace a zachování vlastností, což je preferováno především v pěstitelství.

Mezi možnosti nepohlavního rozmnožování u rostlin patří např. množení cibulemi, hlízami, stonkovými nebo listovými řízky. Některé sukulenty si dokonce samy vytváří na svých listech mladé rostlinky po oddělení schopné samostatného života - tzv. viviparie.

Obrázek č. ZZZ Viviparie u rostlin