Slovesa (verba) vyjadřují dynamický příznak substancí (děje a stavy) Dělení sloves: 1. podle toho, co vyjadřují a) činnostní (kreslit) b) stavová (spát) 2. podle významu a) plnovýznamová (mají samostatný věcný význam, většina českých sloves) b) významově pomocná (způsobová /např. chtít, muset/ a fázová slovesa /začít, začínat, přestat, přestávat/) c) významově prázdná (pomocná /součást složených slovesných tvarů/ – být, bývat) 3. podle morfologického hlediska a) slovesa s formou jednoduchou (tvary jednoduché – syntetické) b) slovesa s formou složenou (tvary složené – analytické) tvary ad a), b) se dělí: - určité (vyjadřují kategorie osoby, času a způsobu) - neurčité (nevyjadřují kategorie osoby, času a způsobu: infinitiv (volat, říct, péci), příčestí minulé (volal, -la, -lo, …), příčestí trpné (volán, -a, -o, …, rozbit, -a, -o, …), přechodník přítomný (volaje, volajíc, volajíce), přechodník minulý (přivolav, přivolavši, přivolavše). Tvoření tvarů: 1. z kmene přítomného: píš-e (podle kmene přítomného dělíme slovesa do 5 tříd) 2. z kmene minulého: psa-l (podle kmene minulého dělíme slovesa do 6 tříd, viz Příruční mluvnice češtiny) 3. z kmene infinitivního: psá-t Slovesa nepravidelná – mají zvláštní, nepravidelné tvary a ke třídám a vzorům se neřadí, tj. být, chtít, jíst, vědět. Slovesné kategorie: 1. kategorie osoby - vyjadřuje se souborem slovesných koncovek - vyjadřuje o ději, zda se vztahuje na: mluvčího (1. os.), adresáta (2. os.), někoho, kdo se promluvy neúčastní (3. os.) - posuny ve slovesné osobě (např. místo 1. os. j. č. se užije 3. os. j. č. Nadřu se tady jako kůň → Člověk se tady nadře jako kůň.) 2. kategorie čísla - je spjata s osobou, vyjadřuje se souborem slovesných koncovek - vyjadřuje singularitu nebo pluralitu původců děje (v aktivu) nebo objektů děje (v pasivu) - posuny ve slovesném čísle (např. vykání) 3. kategorie času - časy objektivní (podle vztahu k okamžiku promluvy): 1. prézens (probíhá v okamžiku promluvy) – tvar jednoduchý (kreslím) 2. futurum (probíhá před okamžikem promluvy) - tvar složený (nedokonavá slovesa – budu kreslit), - tvar jednoduchý = tvar indik. préz. dok. slovesa (dokonavá slovesa – nakreslit) 3. préteritum (probíhá po okamžiku promluvy) – tvar složený (kreslil jsem) - kategorie času se určuje jen u indikativu (oznamovacího způsobu) V češtině lze vyjádřit i časy poměrné, jde vždy o časy vzhledem k jiným (základním) časům, tj. o vzájemný časový poměr dějů. Děje se tak pomocí přechodníků, ale i prostředky lexikálními, syntaktickými atd. - časy poměrné (relativní): 1. současnost (Dívaje se na televizi, četl si knihu. / Díval se na televizi a zároveň si četl knihu.) 2. předčasnost (Dopsav to usnul. / Když jsem to dopsal, usnul jsem.) 3. následnost (Těším se, že příjde.) 4. kategorie vidu - dokonavá a nedokonavá slovesa se liší vztahem k završenosti děje: 1. dokonavá (perfektivní) – děj byl nebo bude dokončen (napsat) 2. nedokonavá (imperfektivní) – k ukončenosti děje se nevyjadřují (psát), z hl. vidového jsou nepříznaková - některá nedokonavá slovesa vyjadřují také násobenost (volává) Slovesa párová - řada českých sloves tvoří vidové dvojice = slovesa párová /liší se pouze videm, tvoří se pomocí předpon nebo přípon/, např. píše – napíše, koupit – kupovat. Některá česká slovesa vidové dvojice netvoří: 1. slovesa jednovidá a) imperfektiva tantum /pouze nedokonavá/, např. modální slovesa a některá stavová slovesa (např. muset, vědět;stát, spát) b) perfektiva tantum /pouze dokonavá/, např. nadchnout, prospat 2. slovesa obouvidá /fungují jako nedokonavá i dokonavá, ale v konkrétním textu mají jen jeden vid/, např. absolvovat, věnovat, darovat, jmenovat. 5. kategorie slovesného způsobu Slovesným způsobem se vyjadřuje vztah děje ke skutečnosti, tzn. děj se hodnotí z hlediska reálnosti, nutnosti nebo možnosti. Rozlišujeme tak: 1. oznamovací způsob (indikativ) vyjadřuje děj reálný, pouze ho konstatuje (budu cvičit, cvičím, cvičila jsem). Je to prostředek základní, neutrální. 2. rozkazovací způsob (imperativ) vyjadřuje apel. Může to být rozkaz (Utíkej!), zákaz (Neber to!), pokyn (Zde odtrhněte.), prosba (Podej mi klíče.). Tvoří se jen pro 2. os. sg. a 1. a 2. ospl. (utíkej, utíkejme, utíkejte). Pro 3. osobu se dá užít jen tzv. opisný imperativ (Ať nemluví.). Rozkaz se dá vyjádřit také infinitivem s příslušnou intonací (Sedět a psát!), tvary oznamovacího způsobu (Mlčíš!), citoslovcem (Pst!), jménem (Ticho!) 3. podmiňovací způsob (kondicionál) vyjadřuje děj možný: a) kondicionál přítomný vyjadřuje splnitelnou podmínku, tedy možný děj v přítomnosti nebo budoucnosti (Kdybys na mě počkala, šla bych do kina s tebou). b) kondicionál minulý vyjadřuje podmínku v minulosti nesplněnou nebo nesplnitelnou (Kdybys mu to byla (bývala) řekla o den dřív, bylo by to (bývalo) dopadlo úplně jinak). 6. kategorie slovesného rodu Slovesný rod vyjadřuje vztah mezi původcem děje a podmětem věty. V činném rodě je původce děje podmětem věty (Knihu přeložil Pavel Novák), v trpném rodě jím není, původce děje je z pozice podmětu odsunut (Kniha byla přeložena Pavlem Novákem). Trpný rod: 1. tvar opisného pasiva (příčestí trpné + tvary pomocného slovesa být): je přeložena, byla přeložena …, je zajat, byl zajat,…. 2. tvar zvratného pasiva: Pokusy se provádějí každý měsíc. Jeho užití je omezeno na 3. osobu. Obě formy pasiva (opisnou a zvratnou) nelze vždy libovolně zaměňovat. Zvratná forma pasiva se užívá spíše u sloves nedokonavých. V běžném vyjadřování se dává přednost zvratnému pasivu. Všechna slovesa v češtině však nemají schopnost vyjadřovat obojí rod, např. slovesa mít, chtít, moci, muset, smět, stát, sedět, běžet, růst, bát se, smát se mají jen rod činný. Obojí rod mohou vyjadřovat slovesa předmětová, a to především přechodná (pojí se s předmětem ve 4. pádě): Deště zničily stromy. – Stromy byly zničeny deštěm.