Region  a  regionalizace

Region je vedle pojmu krajina ústředním geografickým pojmem. Pojmy rajón, oblast, areál, územní obvod, ale i stát, kraj, okres, obec a další jsou podmnožinami pojmu region. Region je spojitá, unikátní a charakteristická část území (krajiny), odlišující se od okolních regionů určitými zvláštnostmi, vlastnostmi, vývojem, funkcemi, strukturou, atp. Jednoznačněji je region definován až v rámci jednotlivých typologií regionů.

Typologie regionů podle jejich vnitřní organizace a funkce:

• regiony homogenní jsou vymezeny homogenitou výskytu nějakého jevu, kombinace jevů. Jde o maximální homogenitu uvnitř regionu a o maximální odlišnost přes rozhraní mezi sousedními regiony. Příkladem může být region národnostní, kdy vyčleňujeme region jedné národnosti, region sousední druhé národností a eventuelně i region, kde jsou obě národnosti smíšeny.
• regiony heterogenní jsou vymezeny určitým typem uspořádání jevů v regionu. Příkladem je biochora vymezená jako charakteristická mozaika biotopů (např. biochora hluboce zaklesnutého údolí Vltavy mezi Č. Krumlovem a Č. Budějovicemi složená z geobiocenóz lužní nivy, zalesněných svahů různých orientací, sklonů a podloží, geobiocenóz skal, kamenných moří,…).
• regiony vztahové (většinou nodální – vážící se vztahově na jádro regionu – nodus) jsou vymezeny integritou vazeb mezi geografickými objekty. Jde o maximální provázanost vazeb uvnitř regionu a o minimální přesah vazeb přes rozhraní regionu. Příkladem může být spádový region denní dojížďky do zaměstnání a za službami (například spádový region Milevska, zahrnující sídla a katastry v severovýchodní části okresu Písek), průmyslový výrobní komplex (například kamenouhelný v Ostravské pánvi), telefonní obvod, atp. Ve fyzické geografii lze jako příklad uvést povodí. K regionům vztahovým řadíme obvykle i regiony administrativní (obec, okres, kraj, stát, sdružení států).
• regiony funkční jsou určeny plněním nějaké funkce (funkcí) v rámci nadřazeného regionu. Za jistých okolností se funkční typ regionu může překrývat s typem homogenním, heterogenním, vztahovým, plánovacím.
• regiony plánovací jsou vymezeny územím, pro které plánujeme nové využití, změnu vnitřní struktury, nové funkční řešení, atp., především v procesu prostorového (územního, krajinného, …) plánování.

 

Typologie regionů podle míry jejich komplexity:

• regiony elementární vymezené na základě sledování jednoho jevu. Například region pěstování chmele vymezený jako plocha sousedních katastrů, ve kterých jsou zastoupeny chmelnice alespoň na 3% plochy, přičemž rozloha regionu je alespoň 50 km². Příkladem může být také povodí, region pozemních vod, region polské menšiny, region s vysokou hustotou zalidnění, telefonní obvod, region místní autobusové dopravy, ...
• regiony složkové vymezené homogenitou, resp. charakteristickou strukturou složky   krajiny, nebo charakteristickou kombinací několika geografických jevů. Příkladem jsou regiony biogeografické, klimatické, …
• regiony sociálně geografické a fyzicko geografické – jsou již značně komplexní a vymezují se obtížně. Fyzickogeografický (přírodní) region vymezený rozvodnicí by rozděloval „homogenitu“ orografickou, neboť rozvodnice vede obvykle po hřebenech vypouklých orografických jednotek. Relativně komplexní sociálně geografické regiony lze vymezit o něco snadněji. Většinou jde o vztahově nodální regiony, jejichž charakter je dán na „okresní“ úrovni především vztahy město – zázemí (osobní doprava, služby, obchod, dojížďka do zaměstnání, částečně i dodávka zemědělských produktů).
• regiony komplexně geografické – prakticky je nelze v kulturní krajině vymezit, i když hydrogeografický a sídelní region má v mnoha případech blízké vymezení.

 

Typologie regionů podle jejich hierarchického významu:

• nejmenší a hierarchicky nejníže postavené regiony můžeme označit jako topy (ploška, geotop, biotop, ekotop, geobiocenóza, ev. zemědělský pozemek, zóna sídla), jsou vnitřně relativně homogenní.Někteří autoři je nepovažují za regiony.
• hierarchicky o stupeň vyšší regiony jsou již složeny z topů a to na základě vztahů mezi topy nebo na základě charakteristické mozaiky topů. Tyto regiony ve fyzické geografii označujeme obvykle jako chorické regiony, geochory (například biochora). V sociálněgeografické sféře na této hierarchické úrovni mluvíme například o spádovém regionu střediska osídlení místního významu, který je vymezen především dojížďkou za základními službami.
• následují regiony n + 2, n + 3, …, n + k řádu. Například pro biogeografické členění ČR platí hierarchická řada geobiocenóza, biochora, biogeografický region, biogeografická podprovincie, biogeografická provincie, biosféra. Pro sídelní systém pak platí hierarchická řada – zóna sídla, sídlo, obec, spádový region střediska osídlení místního významu, okres, kraj, stát, společenství států, antroposféra. Skladebnost regionů m – řádu do regionu m + 1 řádu bývá podmínkou.

Regionalizaci (proces vymezování regionů) často doprovází proces územní (krajinné) typologizace. V tomto druhém procesu jde o vymezování typově homogenních regionů (včetně topů) v území (krajině). Výsledkem je mozaika regionů (topů) rozdílných a shodných typů. Vztah mezi regionalizací a územní typologizací je těsný. Region (XY) je územní jednotkou prostorově unikátní a územně spojitou (např. Sahara). Sahara je součástí typu A (pouště). Typ A zahrnuje ještě další regiony XY (například Kalahari, Gobi, Negevskou  poušť, …). Existují i další provázanosti – region XY (např. biochora)  jako charakteristická mozaika typů topů a,b,g, a d.

Vymezení regionu školy

Region školy je území, které má pro výuku hodnotu, je pro pedagogy a žáky z různých hledisek pozoruhodné, přínosné. Proto se vymezení regionu školy bude lišit u jednotlivých škol. Při tvorbě regionální učebnice doporučujeme zohlednit čtyři základní myšlenky:

1.       Region je veliký podle toho, kam se můžu dostat vlastní silou (dojít pěšky nebo dojet na kole) nebo snadno prostředky hromadné dopravy (např. spádovost obcí, z nichž děti docházejí do školy). Je to tedy záležitost osobní dostupnosti.

2.       Region je tak veliký, jaký je citový dosah pro žáka v daném místě, kde žije, kde se narodil, kde to zná, kde má svoje blízké. Region má tedy i citovou složku (prožitky, vzpomínky, tradice, historie, rodina atd.).

3.       Region je prostor, který vidím, když se rozhlédnu z nebližšího kopce nebo kostelní věže. Přesněji, region je velký podle toho, kam chci pomyslně dohlédnout, tedy co v něm chci najít:

a)      z pohledu žáka – náš dům; les, do kterého chodím na houby; rybník, kde se koupu atd.

b)      z pohledu pedagoga – místa s jevy nebo objekty pro výuku didakticky zajímavými, názornými, efektivními (biotopy s rozmanitou biodiverzitou; kontrast dvou geomorfologických celků nacházejících se v okolí školy; významné krajinné prvky nebo historické objekty; pozoruhodná místa s geniem loci aj.).

4.       Je to prostor, ve kterém je sledovaný jev stále ještě konzistentní. Sahá tedy až tam, kde má ještě zkoumaný jev logickou spojitost (oblast se společnou historií, tradicemi, zvyky, obyčeji apod.)

 

 

Proces vymezení regionu školy

Role místních pedagogů je při vymezování regionu školy nezastupitelná, protože tvorbě regionální učebnice by měla předcházet diskuze pedagogů místní školy (místních škol) o tom, co bude obsahem regionální učebnice a proč, kdo bude garantem jejího zpracování, členem autorského týmu. Produktem debaty by měl být především konsenzus, představa o obsahu budoucí regionální učebnice:

• pojmenování výchovně vzdělávacích cílů, které nám regionální učebnice pomůže naplnit (v návaznosti na koncepci rozvoje školy);
• koncept tematických oblastí i prostředků, které hodlá škola zařazovat do výuky.

Ze společně stanoveného výchovně vzdělávacího obsahu pak logicky vyplyne představa o území, tedy vymezení regionu. V regionální učebnici můžeme pozornost věnovat okolí jediné vesnice, v níž se škola nachází nebo také okolí všech spádových obcí školy, respektive okolí všech spádových obcí více škol, pokud se pedagogové těchto škol domluvili, že se na přípravě společné regionální učenice budou podílet. Role úředníků a odborníků „odjinud“ nechť je při tvorbě regionální učebnice vítaná, ale pouze poradní.

Vzhledem k veřejnosti odporučujeme vymezit region školy podle následujících kroků:

V závorkách jsou uvedeny příklady

• vymezení regionu (okolí spádových obcí základních škol nacházejících se v údolí říčky Bublavy);
• symbolické pojmenování regionu (Školy v údolí říčky Bublavy);
• instituce, které reprezentují region školy (Základní škola Veselice, málotřídní Základní škola Kamenice, málotřídní Základní škola Březová);
• zakotvení regionu školy jako části regionálního systému a regionálního povědomí společnosti (Školy v údolí říčky Bublavy spadají do Mikroregionu Bublavské žleby, Kraj Jihomoravský).

Zdroj: Zouharová, D. a kol. Manuál k tvorbě regionální učebnice. Brno: Lipka - Ediční centrum, 2012.

Příklady regionů dle různých regionálních učebnic

Regionální výuka jako virtuální naučná stezka (Jiří Vorlíček)

„Představili jsme studentům náš region jako virtuální naučnou stezku, která pomáhá vytvářet obraz a příběh krajiny. Skládá se z charakteristických míst (zastavení), na kterých můžeme studovat krajinu a jevy v ní obsažené. Tato místa nám umožní se v krajině zastavit a zamyslet se nad jejím odkazem ve všech jejích rozměrech. Na každé zastavení se váže několik sad úkolů, ty mohou být jedno- i víceoborové. Vzájemně je pak spojuje dané místo v krajině, kde se jevy různých oborů prolínají. Naše naučná stezka vede jak prostorem - od zastavení k zastavení, od města k vesnici, od kulturní krajiny k divočině, tak i časem – od geologické tvorby krajiny k jejímu osídlení lidmi, přes středověk až po současnost. Je to tedy stezka nejen okolím Moravských Budějovic. Provází studenty po různých typech české krajiny a po událostech, které ji v minulosti postihly. Procházíme též historickými obdobími a hledáme jejich obraz ve své obci, u svých předků. Hlavním cílem je však vytvořit si vlastní příběh krajiny poznáváním specifik místního regionu a prohloubit vztah k místu, v němž žijeme.“ (Zdroj: VORLÍČEK, J. a K. KABELKA. Krajinou našeho regionu I: Regionální metodika pro střední školy. Geografické rozhledy. Praha: Nakladatelství ČGS, s. r. o., 2012, roč. 21(č. 3), 12-13 s.)

 (upraveno podle VORLÍČEK, J. [eds.] (2011): Krajinou našeho regionu. Moravské Budějovice a okolí.: Metodika k poznávání místního regionu nejen pro gymnázia., 1st ed.; Učíme se o domově; Chaloupky, o. p. s.: Kněžice, 2011. 142 s.)

Regionální žákovské portfolio Naše Tvarožná (Ivana Majerová)

Regionální učebnice vlastivědy a přírodovědy obsahuje základní texty přiměřené věku žáků. Jsou svázané ve formě kroužkového bloku, s nímž žáci pracují jako s portfoliem. Texty jsou určeny žákům 2. – 5. ročníku (s těžištěm 3. – 4. ročník přírodověda a 4. – 5. ročník vlastivěda). Žáci si během školní docházky portfolio doplňují o své vlastní poznatky, výzkumy, projekty, mapy, kresby, fotografie. Cílem je naučit je aktivnímu přístupu k získávání a zpracovávání informací a posílení vztahu dětí ke své obci (Obec Tvarožná).

 

Regionální přírodovědné portfolio (Dáša Zouharová)

Soubor didaktických materiálů (šanon i digitální verze) týkajících se regionu (spádových obcí) čtyř sousedních škol dostupný pedagogům všech škol. Obsahuje texty jako zdroj informací pro pedagogy nebo odkazy různého tematického zaměření, metodické materiály, pracovní listy, ukázky žákovských výstupů, prezentace – názorné nebo dokumentující realizované akce. Stejně jako u žákovského portfolia není ani učitelské portfolio cílem. Důležité jsou činnosti, kterým se pedagogové v průběhu práce s portfoliem věnují, tj. především sbírání, třídění, průběžné reflektování a sebehodnocení, sdílení, prezentování a obhajování kvality, účelnosti a smysluplnosti didaktických materiálů.

Naučné stezky (Dáša Zouharová)

Naučná stezka v okolí školy usnadňuje didaktické využití regionu při výuce. Slouží jako zdroj informací, je v terénu pro žáky i pedagogy orientačním místem. Jejím vhodným doplňkem jsou například tematické regionální publikace, zejména však pracovní listy, které využívají žáci během výuky nebo ve volném čase při vycházkách s rodiči. Naučné stezky mohou být umístěné blízko školy, např. v parku, též ve větší, ale pro žáky dostupné vzdálenosti. Klasické panely jsou dnes nahrazovány přenosnými zafóliovanými archy různých formátů (A 5, A 4, A 3 apod.) nebo nejmodernějšími technologiemi – v terénu rozmístěnými nevelkými tabulkami s QR kódy, pro jejichž přečtení je důležité mít tzv. chytrý mobil připojený k internetu, do kterého si předem většinou zdarma, žák stáhne jednoduchý software. Mobil se přímo v terénu po přečtení čárového kódu přesměruje na internetovou stránku, z níž žák stáhne potřebné informace o místu, na kterém se právě nachází

Zdroj: Zouharová, D. a kol. Manuál k tvorbě regionální učebnice. Brno: Lipka - Ediční centrum, 2012.