Geografie výrobní sféry
Přednáška č. 1
Geneze a kořeny sociální a ekonomické geografie, jejich
postavení v obecném systému věd a vztah k příbuzným
disciplínám.
Úvod do geografie zemědělství.
Úvod do SE geografie – vznik geografie
 Již v období antického Řecka se z původně všezahrnující filosofie (lásce k moudrosti) jako jedna z prvních
disciplín vyčlenila geografie. Konkrétně to byl řecký učenec Eratosthénes, který ve 2 století př. n. l. pro
schematické znázornění území, zaznamenávání v něm probíhajících změn a vytvoření souboru informací
o nich zavedl název geografie.Vlastní pojem je spojením řeckého slova geos – Země a grafie – popis.
 Z nejstarší jednotné vědy geografie se posléze oddělila kosmografie (astronomie), geologie a historie,
takže geografii zůstala krajinná sféra jako celek (vedle toho se pochopitelně pro dílčí objekty a aspekty
jejich vědeckého poznání vydělila fyzika, matematika, geometrie).
 Členění (strukturalizace) věd však probíhalo i směrem dovnitř, takže poměrně rychle se samotná
geografie rozdělila na obecnou, regionální a kartografii (sebeprimitivnější zobrazování zemského povrchu
se stalo základem pozdější kartografie (geografické k. x od k. technické), která je tak od počátku spojena
s geografii jako její nejdůležitější metoda (kartografická metoda, analýza).
 Antická geografie ovlivňovala vývoj geografického myšlení prakticky až do 17. století. Strabó u antické
geografie hodnotí obrovský význam pro život společnosti a způsob vládnutí.
 Vedle toho evropskou geografii významně ovlivnila také arabská geografie.
 Významnou historickou éru ve vývoji geografie dále představuje období zeměpisných objevů.
Vývoj geografie
 Počátky moderní geografie většinou klademe do 19. století (A. Humboldt (1769–1859 –
všezahrnující geografie), K. Ritter (1779–1859), F. Ratzel (1844–1904 – zakladatel
antropogeografie), P.Vidal de la Blache (1843–1918 – geografie člověka - géographie l´humaine),
A. Hettner (1859–1941 – popisný obor studující jenom prostorové uspořádání (inventarizace
geografického rozmístění jevů).
 Geografie skutečně moderní je ovšem spojena až s využitím empirického analytického a
syntetického způsobu geografického popisu (geografická analýza, syntéza), s kvantifikací a
kvantitativními přístupy například až k prognóze (aplikace matematicko-statistických metod,
modelování).
 Ve vývoji moderní geografie můžeme ovšem zachytit i období pokusů o generalizaci nebo
systemizaci různorodých jevů, jenž je bezprostředně spojeno s poznáním pravidelností a zákonitostí
v rozmístění, prostorovém uspořádání objektů či jevů (geografie jako hledání příčin a souvislostí
mezi obecným, zákonitým x regionálním - zvláštním, specifickým x jedinečným, unikátním).
Dalším vývojovým krokem je například etapa zdůrazňující studium kauzality prostorového chování
(vztahy a podmíněnosti). Poslednímu období zatím jednoznačně vévodí ekologizace geografického
myšlení.
Socioekonomická geografie
 Socioekonomická geografie studuje formování, fungování a vývoj sociálních,
kulturních a ekonomických prvků, složek, jevů či procesů v prostoru (jev – část
procesu či prvku) nebo socioekonomická geografie studuje diferenciaci, integraci a
organizaci prostorových socioekonomických prvků v krajinné sféře.
V obou definicích vystupuje prostor, resp. prostorový aspekt nebo pojetí,
charakteristické pro celou skupinu vědních disciplín (geografických, prostorových,
regionálních).
 STRUKTURA SE GEOGRAFIE – dílčí disciplíny:
 geografie obyvatelstva a sídel (představuje páteř celého systému)
 geografie ekonomická (často dále členěna na část výrobní a nevýrobní)
 geografie politická (orientující se na politické a správní struktury) - dodnes není
obecná shoda, zda ji zařadit mezi dílčí disciplíny socioekonomické geografie nebo
na její úroveň
Geografie zemědělství
 Postavení v kontextu geografických věd: typická mezní, hraniční,
disciplína, souvisí s některými dalšími tak těsně, že mezi nimi nelze vést
zcela ostrou hranici
Geografie
zemědělství
Ekonomika
SE geografie
Zemědělské
vědy
FG
geografie
Vývojové směry geografie zemědělství
 Popisný – (1. pol. 19. stol.) – reprezentují ho první práce zaměřené na popis charakteru zemědělství
daného regionu (HANG, GETZ)
 Statistický – (70. a 80. léta 19. stol.) – formulování základních, obecných a nových metodických
postupů, s využitím prvních statistických údajů – užívají se kvantitativní metody (HAHN)
 Ekonomický – zbožíznalecký – studium ekonomických a tržních podmínek v hospodářství – pochopení
a využití produkčních a tržních podmínek zemědělských produktů (CHISHOLM)
 Historický – (konec19. a začátek 20. stol.) – vznik a šíření zemědělství jako hospodářské činnosti
člověka – hledání center domestifikace kulturních rostlin (HETTNER, DECANDOLLE, HAN,
SAUVER,VAVILOV)
 Výzkum zaměřený na využívání země (STAMP, KOSTROWICKI)
 Výzkum vztahů mezi zemědělstvím a obyvateli – zdůrazňuje se závislost zemědělství na kulturních i
hospodářských podmínkách (BERNHARD, KASTRO, SORE)
 Regionalizace a zemědělská typologie – (počátek 20. století) – rozsáhlé používání statistických údajů
kartografické vyjadřování sledovaných jevů (ENGELBRECHT, BAKER, FINCHE,KOSTROWICKI)
Geografie zemědělství - definice
 Geografie zemědělství je disciplína, jež se zabývá z geografického hlediska zemědělskou výrobou
 Geografie zemědělství se zabývá zákonitostmi rozmístění zemědělství
 Geografie zemědělství se zabývá studiem druhů a výsledků využití půdy, systémem rostlinné a
živočišné výroby v jejich vztahu ke způsobu hospodaření, faktorům přírodního prostředí,
obyvatelstvu a jeho způsobům výroby a ostatním hospodářským odvětvím. Dále se zaměřuje na
studium a klasifikaci forem územní organizace zemědělské výroby, na stanovení výrobních typů
zemědělství zemědělskou regionalizaci a analýzu zemědělských regionů (RAKITNIKOV 1970)
 Předmětem studia je zemědělská výroba, a to především její rozmístění, na základě jejich
jednotlivých forem, zaměření, struktury, intenzity apod. a dále podmínky a zákonitosti tohoto
rozmístění
 Při plnění těchto úkolů se při socioekonomicko-geografické interpretaci územních rozdílů
zemědělské výroby hodnotí nejen rozdílnost podmínek přírodního prostředí, ale i stupeň
intenzity a produktivity výroby
Geografie zemědělství - geografové
 Mezi zakladatele geografie zemědělství je řazen J. H. vonThünen – teorie o
rozmisťování zemědělské výroby (1826)
 W. Götz – vymezení geografie zemědělství
 J. P. du Grenédan – první učebnice geografie zemědělství (1903)
 …
 ČR
 První práce na počátku 20. stol. (V. Dvorský, F. Štůla)
 A. Götz – regionalizace zemědělství
 A.Věžník
 P. Spišiak (SR)
 I. Bičík
 V. Jančák
Zemědělství
(poněkud v užším pojetí zemědělská výroba)
 je možné charakterizovat jako vědomé obhospodařování
půdy za účelem výroby rostlinných a živočišných produktů
pro uspokojování potřeb lidské společnosti
 Zemědělská výroba je hospodářská činnost, kterou
společnost uskutečňuje, organizuje a tedy i rozmísťuje
v rámci určitého prostoru, ve společenských a přírodních
podmínkách značně regionálně diferencovaných
 Z toho plyne i rozdílná kvalita zemědělské výroby mezi
jednotlivými regiony (státy)
Specifikum zemědělství
 Zemědělství, jako odvětví materiální výroby, slouží svými produkty především
k uspokojování základní existenční potřeby člověka – je zdrojem potravin rostlinného i
živočišného původu nutných k výživě obyvatelstva.
 Zemědělská výroba se tak podílí rozhodující měrou na vývoji životní úrovně společnosti.
 Mimo potravin pro spotřebu v čerstvém stavu a surovin, zpracovaných potravinářským
průmyslem, je zemědělství též producentem různých surovin pro jiná průmyslová
odvětví.
 Zemědělství se vyznačuje velkou závislostí na přírodních podmínkách.Tato závislost má
svou příčinu především v objektivní realitě přírodou daného územního rozmístění ploch
zemědělské půdy, která slouží zemědělské výrobě jako její základní výrobní prostředek.
 Hlavním obsahem zemědělství je biologická prvovýroba, v níž činnost člověka spočívá
v usměrňování růstu rostlinných a živočišných organismů.
Zemědělská výroba je činností s níž je od určité etapy rozvoje lidské
společnosti spojeno:
 vědomé a systematické využívání přírodních sil a zdrojů, za účelem
zajištění potravy
 vznik a rozvoj organizovaných společenských celků, které přesahují rámec
původních populačních jednotek (rod, kmen)
 postupné vytváření společenské struktury uvnitř nových celků – sociální
hierarchie
 nutnost vyrovnávat se s vlivy vnějšího prostředí, poznávat je a
přizpůsobovat jim svou činnost
 postupné vytváření a využívání pojmu času a prostoru jako souboru
vzdáleností
 první faktické změny v rozmístění, spojené s postupným rozšiřováním
obydlené části zemského povrchu
 zemědělská výroba vytvořila v materiální výrobě i v nadstavbě civilizační
základnu, na níž se především v prostoru Evropy začala vyvíjet
průmyslová civilizace moderní doby
 Základním předpokladem a výrobním prostředkem zemědělství je půda
 Z celkové rozlohy souše cca 135 mil. km2, bezAntarktidy, je lidstvem
využíváno cca 30,1 %
 Z této plochy pevniny, přístupných lidským aktivitám, tedy bez ledu má:
 plných 75,4 % nulovou produkční kapacitu (pouště, hory apod.)
 11,2 % - nízkou, 8,2 % - střední a jen 5,2 % vysokou produkční kapacitu, tj. 7
mil. km2
 Produkční bezcenná půda zabírá plné ¾, přičemž její rozloha se každým
rokem zvětšuje o více než 200 tis.km2
 Zemědělská půda se dělí na půdu ornou a trvalé travní porosty (TTP), tj.
louky a pastviny
 Podíl orné půdy na zemědělské půdě tvoří tzv. procento zornění
 K orné půdě jsou řazena především pole, dále též zahrady, ovocné sady,
vinice, chmelnice, plantáže a též úhory, pokud ovšem nejsou vyčleněny jako
samostatné kategorie
Postavení zemědělství v národním hospodářství
je dáno:
 stupněm zajištění výživy obyvatelstva
 účastí na zahraničním obchodě
 vztahy k ostatním odvětvím
 podílem na tvorbě společenského a národního produktu
 podílem obyvatelstva zaměstnaného v zemědělství
Zemědělství – základní výrobní orientace
 výrobní struktura
 rostlinná výroba
 živočišná výroba
Funkční (účelové) hledisko při členění struktury zemědělské výroby:
 primární zemědělská výroba – (RV)
 sekundární zemědělská výroba – (ŽV, včetně organických hnojiv, zásoby krmiv
apod.)
 Zemědělská výroba produkuje menší část z hrubé hodnoty materiálních statků vytvořených lidskou
společností.
 Na celkové produkci materiální výroby se podílí 15–20 %.
 Problém stanovení skutečné produkce – podíl naturální (samozásobitelské) produkce – odhady, zvláště
HMVZ
 V rámci světového průměru tak existují značné regionální diference
 Absolutně objem zemědělské
výroby stále roste, avšak podíl
na materiální produkci se nadále
snižuje.
 ZV se rozvíjí pomaleji než
průmyslová výroba, vliv
přírodního prostředí, nižší
produktivita práce apod.
 Zemědělská výroba musí
respektovat určitý rytmus
výrobního procesu s daleko
menší kontrolovatelností vnějšího
prostředí a vlivů.
 Ani rychlý růst vkladů do ZV,
nemusí vždy vést ke zvýšení
tempa rozvoje
 Růst zemědělské výroby byl v hosp. vyspělých zemích vyšší než přírůstek
obyvatelstva – růst životní úrovně
 V mnoha hosp. méně vysplělých zemích však růst ZV za tímto
přírůstkem zaostává, takže objem produkce na jednoho obyvatele je zde
často nižší než před 2. sv. válkou – problém hladu ve světě
 Snižování podílu ZV na produkci materiálních statků je v relaci
s objektivním ekonomickým vývojem, který probíhá od první etapy
průmyslové revoluce (jen hosp. vysp. země)
 Význam ZV však nelze hodnotit jen podle podílu na materiální produkci,
respektive na národním důchodu, protože význam zemědělství je
mnohem širší
 V hospodářství státu působí zemědělství jako důležitý stabilizační faktor,
předpoklad celkově vyváženého rozvoje
 Funkce zemědělství – ekonomická, krajinotvorná, ekologická, osídlovací,
atd. –TUZ
 V podmínkách celkově vyspělé ekonomiky je ZV typickým nabídkovým
odvětvím
 V hosp, méně vyspl. zemích zemích se zpravidla mění v poptávkové
odvětví
Zaměstnanost v zemědělství
 V zaměstnanosti je ZV vedoucím odvětvím, zejména v hosp. méně vysp. zemích
 Skrytá nezaměstnanost
 Z celosvětového počtu ekonomicky činného obyvatelstva pracovalo v roce 1983 – 43,5 % v zemědělství,
v roce 2000 – 45,2 %….
 Podíl obyvatelstva zaměstnaného v zemědělství je zpravidla jedním z ukazatelů hospodářské vyspělosti státu
 V průmyslově vyspělých státech
sice klesá počet obyvatelstva činného
přímo v zemědělské výrobě, (zemědělská
prvovýroba), ale na druhé straně pracuje
pro zem. výrobu stále více osob v různých
prům. odvětvích (zem. strojírenství,
výroba hnojiv, chemické prostředky,
výroba krmiv, …) – agrokomplex
 V moderní ZV klesají nároky na množství pracovních sil, ale rostou požadavky na odborné kvalifikované síly
– problematika zaměstnanosti žen
 Ve většině HMVZ je stále ZV na nízké úrovni agrotechniky a pak výrobce často vychází ve své činnosti
pouze ze svých praktických zkušeností, které často ovlivňuje značný konzervatizmus, který je tak zpravidla i
překážkou dalšího rozvoje zemědělské výroby
Historie zemědělství
 1. sběrné hospodářství
 nejnižší stupeň hosp. činnosti, člověk sbírá bez nástrojů potravu, nestará se o
obnovu
 2. lov
 vyšší stupeň materiální kultury a hosp. činnosti
 Člověk začal myslet a používat nástroje (zbraně)
 Období, kdy končí lov a začíná se věnovat půdě = neolitická revoluce
 V JV Asii zřejmě člověk začal poprvé vědomě obdělávat půdy, odtud se
zemědělství začalo šířit dál
 Člověk se usazuje, začíná pěstovat plodiny a dokáže vytvořit nadprodukci =
civilizační rozvoj – obyvatelstvo se mohlo věnovat obchodu, výrobě,… dochází
k první hierarchizaci a ke vzniku prvních států
C. O. Sauer:
 1. Zemědělství nevzniklo z lovu z nedostatku potravin
 2. Ohniska zdomácnělých zvířat a rostlin jsou v místech, kde je
velká diferenciace
 3. Nejstarší zemědělství bylo v pahorkatinách, ne v nivách (kvůli
povodním)
 4. Původně obývaná území byla zalesněná – likvidace lesů
zďářením, vynález sekery
 5. První zemědělci získali znalosti pomocí experimentů
 6.Tvůrci zemědělství byli usedlí, protože to vyžadovala délka
vegetačního období – budování trvalých osad a obydlí
Centra domestikace a šíření zemědělství
 Konec 19. stol. - teorie Francouze De Candolle, který předpokládal, že pravlast kulturních plodin jsou oblasti,
kde dodnes rostou tyto rostliny divoce, což vyvrátil A. I.Vavilov (1926) – za pravlast jednotlivých druhů kult.
rostlin považuje oblasti, kde je největší rozmanitost a diferenciace dnešních rostlin = gem centra – 6 základních
center původu dnešních rostlin
 1. JZ Asie
 těžiště na horských svazích mezi Hindukúšem a Himalájemi
 Obiloviny, len, hrách, luskoviny, čočka, meruňky, broskve, vinná réva
 2. Přední a zadní Indie
 Tropické rostliny – rýže, cukrová třtina, bavlna, kokos, mango, banány
 3.VAsie – S Čína + Korea + Japonsko
 Sója, ječmen, pšenice, oves, sezam
 4. Středomoří – oblast Středozemního moře + ZAsie
 Oves, luskoviny, cukrová řepa, chmel, olivy, fíky
 5. SVAfrika (hl. Etiopie)
 Káva, ječmen, pšenice, oves, sezam
 6. Regiony nového světa (Střední a J Amerika)
 Brambory, tabák, podzemnice olejná, kaučukovník, batáty, kakovník, agave, rajčata, paprika, tykve, fazole,
tabák
 Rostliny a zvířata se postupně šířila všemi směry
 Nejstarší zemědělství – kopaničářská kultura, doplněná vegetativním rozmnožováním
rostlin
 Nejstarší forma zemědělství v JVAsii
 Půda se neobhospodařuje celá, ale rozmnožovali rostliny pomocí klíčků a sazenic
 Po vyčerpání půdy – přesun jinam
 První rostlina, která se pěstovala – derris (způsobovala ochabnutí ryb a zlepšení
rybolovu)
 Nejstarší jedlá rostlina – taro (bohatý na škrob, cukr a vitamíny)
 Bílkoviny získávány hl. konzumací ryb a měkkýšů
 První zdomácnělá zvířata – prase, vodní husy, kachny, pes
 Zvířata nebyla chovaná za ekonomických cílem
 Šíření z JVAsie na všechny strany (JZAsie,Afrika – Guinea, Středomoří,
Tichomořské ostrovy,Amerika)
 Selekce pěstování při přesunech – hl. díky klimatu
 Z kopaničářských oblastí se zemědělství šířilo do mírnějších oblastí a do vyšších nadmořských
výšek – nové plodiny – brambory (umožnily vyšší hustotu zalidnění) – vznik semenářského
zemědělství – lokalizace na okrajích kopaničářských oblastí
 Člověk zjistil, že původní plevely jsou vhodné k potravě
 1. oblast Z indická
 Sprašová oblast Číny
 Etiopská vysočina
 Plodiny obsahující škroby (obiloviny), bílkoviny (luštěniny), tuky – tyto plodiny potřebují
sezónní obdělávání – trvalejší usazování
 Zdomácnění stádových zvířat – stř. a J Irán – ovce, kozy, horský dobytek, kůň – původně
tažná zvířata
 Specifická semenářská kult. Se formuje v SAmerice u Indiánů – fazole, kukuřice, dýně;
vyšší polohy Mexika a SAmeriky – krocan
 Pastýřství
 mladší forma zemědělství
 Formuje se na bázi semenářských kultur
 Vzdalování od trvalých zem. oblastí, postupné odtržení
 Osídlení chladnějších území a hor
 Způsoby obdělávání půdy:
 1. kopaničářství – půda se získá žďářením, rozmnožování zakopáním sazenice
 2.Vyšší formy:
 přílohové zemědělství – část půdy pole, druhá část pastvina, pak výměna
 Úhorové zemědělství – úrodnost půdy se obnovuje
 V období průmyslové revoluce, koncem 18. stol. – zemědělství zdokonaleno
 Vytvořena nadprodukce – tržní hospodářství – rozčlenění obyvatelstva, nástup nových
systémů – obyvatelstvo se stěhuje do měst, věnuje se průmyslu
 Základní prvky 19. století:
 Výrazná diferenciace společnosti
 1. vysoce industrializované státy nejsou schopny pokrývat spotřebu vlastní výrobou
 2. vytváří se specializované regiony – rozvoj dopravy (i lodní)
 3. zavedení nových výživných produktů na Z trh a jejich dovoz
P
úhor
ozim
jař
pícnin
y
ozim
jař