BÁSNICKÉ KNIHY
1 ŽALMY
1.1 Titul knihy, základní charakteristika a číslování žalmů
Žalmy jsou sbírkou 150 modliteb ve formě básní. V židovském kánonu patří mezi Spisy.
Nejedná se o jediné žalmy ve SZ (srov. např. Ex 15,1-18; Dt 32; Sd 5; 1 Sam 2,1-11; 2 Sam
23,1-7; Iz 12; Jon 2,3-10; Jdt 16). Mnohé starozákonní knihy popř. části knih jsou
prostoupeny jazykem žalmů (srov. např. Iz 40-55; Jer; Job). Knihu Pláč by bylo možné
dokonce označit za druhou kanonickou Knihu Žalmů.
Hebrejský název knihy této knihy je Te
hillîm (Chvály): souhrnná charakteristika žalmů co do
obsahu. V křesťanské tradici je obvyklé označení pro tuto knihu „Žalmy“. Slovo žalm pochází
z řeckého výrazu psalmos (hebrejsky mizmór), který slouží k označení zpěvu s hudebním doprovodem
na psaltériu (řecky: psalterion = strunný hudební nástroj): formální stránka žalmů.
Základní typy resp. stadia modliteb ve SZ: 1) stručné modlitby vázané na konkrétní životní
situaci (např. Sd 15,18); 2) modlitby v poetické formě obecnějšího rázu, vyjadřující nářek či
chválu, tj. spontánní reakci na určitou událost (např. Žl); 3) rozsáhlé modlitby v próze (např.
Ezd 9), vyjadřující díkuvzdání či prosbu, tj. akci modlícího se člověka.
Masoretský text, LXX i Vg mají shodný počet žalmů, ale liší se v jejich číslování - jde o
rozdíly dané spojením dvou žalmů v jeden nebo rozdělením jednoho na dva. Žalm 151 v LXX
je výslovně označen jako stojící mimo počet 150.
MT LXX MT LXX MT LXX
1-8 1-8 114/115 113 117-146 116-145
9/10 9 116,1-9 114 147,1-11 146
11-113 10-112 116,10-19 115 147,12-20
148-150
147
148-150
151
1.2 Struktura knihy
Žaltář 150 žalmů se členění skrze čtyři doxologické závěrečné formulace Žl 41,14; 72,18-19;
89,53; 106,48 do pěti „knih“. Těchto pět knih se vyznačuje uměleckým uspořádáním, jak je patrné
z níže uvedené tabulky. Žl 1-2 a Žl 146-150 tvoří rámec kolem těchto pěti knih. Uspořádání díla do
pěti částí, popř. do pěti knih je v židovské tradici oblíbené a zároveň programové, jak dosvědčují Tóra,
Pláč a Etiopský Henoch. Těžko datovatelný rabínský komentář k žalmům (3. – 9. stol.?) uvádí, že
záměrem závěrečné redakce Žaltáře mohlo být: „Mojžíš dal Izraelitům pět knih Tóry a David dal
Izraelitům pět knih Žalmů“. Žalmy jsou odpovědí Izraele na Izraeli danou Tóru. Toto zdůraznila
závěrečná redakce tím, že Tóra-žalm Žl 1 umístila „jako hermeneutický klíč“ na začátek knihy a
označila tak Žaltář jako „Tóru Davida“. Doxologická rámcová struktura Žaltáře činí z této knihy
odpověď Izraele na Hospodinovo jednání, která má formu chvály.
1-2 vstup: Tóra + Mesiáš/Sión/Boží vláda
3-41
41,14:
1. kniha Davidovy žalmy: 3-14.15-24.25-34.35-41
Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků na věky. Amen. Amen.
42-72
72,18-19:
2. kniha žalmy synů Korachových: 42-49
žalm Asafův: 50
Davidovy žalmy: 51-72
Buď požehnán Bůh Hospodin, Bůh Izraele; jedině on koná divy. Buď navěky
požehnáno jeho svaté jméno, celou zemi nechť naplní jeho sláva! Amen. Amen.
73-89
89,53:
3. kniha Asafovy žalmy: 73-83
žalmy synů Korachových: 84-89 (86: žalm Davidův)
Požehnán buď Hospodin navěky. Amen. Amen.
90-106
106,48:
4. kniha modlitby Mojžíše: 90-92
Hospodinovo království: 93-100 (bez titulu)
Davidova kompozice: 101-106
Požehnán buď Hospodin, Bůh Izraele, od věků až na věky!
A všechen lid ať řekne: „Amen“. (+ LXX: Amen.). Aleluja!
107-145
145,21:
5. kniha A chvála (toda): 107 (H. království)
B Davidovy žalmy: 108-110
abecední žalmy o Tóře: 111-112
pesachový halel: 113-118
abecední žalm o Tóře: 119
poutní písně (Sión+David): 120-137
B Davidovy žalmy: 138-145
A chvála: 145 (H. království)
Z mých úst zazní chvála Hospodinu, jeho přesvatému jménu
Bude dobrořečit všechno tvorstvo navěky a navždy.
146-150 Závěrečný halel 146-148 David/Jeruzalém/kosmos
(10x aleluja) 149-150 mesiánský lid a „všechno,
co má dech“, pod Boží vládou
1.3 Dílčí sbírky
Kromě „pěti knih žalmů“ je možné stanovit v Žaltáři různé sbírky podle rozličných kritérií
(obsah, nadpis či přisuzované autorství, úvodní slovo aleluja).
• Žl 3-41 jsou označovány jako sbírka „Davidových žalmů“. Kromě Žl 10 a 33 uvádí jejich
nadpis Davidovo jméno.
• Žl 42-83 jsou označovány jako „elohistické žalmy“, neboť používají častěji označení
Elohím/Bůh než Jahve/Hospodin.
• Žl 73-89 jsou až na výjimky „nedavidovské“, v jejich nadpise se objevují jiná jména: Asaf
(73-83; srov. též 50); synové Korachovi (42-49; srov. též 84-85.87-88), Etan (89).
• Žl 93-100 jsou tzv. „královské“ (kromě Žl 94), mají společnou tematiku – „Hospodin je král“.
• Žl 120-137 jsou sbírkou „poutních písní“
• Žl 146-150 jsou tzv. „alelujové“ žalmy.
1.4 Nadpisy žalmů
Tituly žalmů buď obsahují jméno osoby či skupiny osob (David, Asaf, synové Korachovi apod.)
nebo označují druh žalmu (např. poutní písně) příp. udávají pokyny pro liturgické použití (dnes už
málo srozumitelné). 73 žalmů je spjato se jménem Davidovým, přičemž nejde ani tak o autorství (srov.
dat. předložku le) jako spíše o souvislost s jeho osobou (viz poukazy na události z Davidova života,
které odhalují jeho lidskou slabost) - relektura, která v žaltáři vidí Davidův duchovní deník a současně
zrcadlo pro každého, kdo se jej modlí. Davidovo autorství je obvyklá pseudoepigrafie, v níž král
proslulý svými hudebními vlohami (srov. 1 Sam 16) a organizací liturgické hudby (srov. 1 Kron 16)
figuruje jako emblematická postava dodávající celé sbírce nejvyšší autoritu.
Žalmy jsou označovány různými názvy. Nejčastěji mizmór/žalm (od slovesa „zpívat/hrát“),
šír/píseň (od „zpívat“), maškíl (od „být rozvážný/moudrý“). Kromě označení skladeb obsahují nadpisy
i rozličné poznámky technického charakteru a pokyny k přednesu. Obvykle jsou překládány jako pro
strunné nástroje/flétny, pro předního zpěváka. Mnohé z termínů či pokynů jsou však ve skutečnosti
pro nás dost nejasné. Lze si všimnout, že nadpisy v řecké verzi mnohdy neodpovídají nadpisům
hebrejským.
1.5 Žalmy z hlediska literárního a historického
Nejběžnější výrazové prostředky, kterých používají žalmisté:
a) fonetické - aliterace (opakování stejných souhlásek), asonance (totéž se samohláskami),
onomatopoia (zvukomalba), akrostichon (mnemotechnická pomůcka pracující se sledem písmen
hebrejské abecedy)
b) sémantické - metafora (přenesení smyslu založené na vnější podobnosti), metonymie (spíše
vnitřní souvislost), synekdocha (pars pro toto), merismus (označení celku jeho krajními částmi)
c) stylistické - paralelismus membrorum (významový poměr dvou vedle sebe stojících vět, který
může být synonymický, antitetický nebo syntetický), chiasma (strukturální vzorec a b b' a'), ritornel
(opakování téže formulace na způsob refrénu), inkluze (stejný nebo podobný prvek na začátku a na
konci určitého celku)
Studium žalmů si do konce 19. stol. všímalo hlavně jejich individuální resp. kolektivní
povahy, jejich mesiánské interpretace a jejich datace. V 1. pol. 20. stol. H. Gunkel a S.
Mowinckel vyzvedají formálně historickou stránku žalmů - tvrdí, že žalmy byly původně
určeny pro liturgické účely komunity (čemuž napovídá jejich všeobecný ráz) a teprve později
zčásti přeneseny do jiného prostředí a individualizovány. Podle Gunkela existuje (kromě
několika druhotných) pět základních literárních druhů žalmů - hymny (též Siónské písně a
intronizační žalmy), kolektivní žalozpěvy, královské žalmy, individuální žalozpěvy,
individuální děkovné písně. Dnes je v popředí pozornosti exegetů spíše finální, kanonická
podoba žaltáře.
Datace žalmů je většinou dosti obtížná, jelikož pro ni chybí jakákoli konkrétnější opora;
žalmy zřejmě prošly v řadě případů dlouhým procesem literární formace, který měnil jejich
podobu v souvislosti se změnami chápání - počátky určité části žalmů jsou asi v době
královské, ale výsledný tvar spadá převážně do doby poexilní. Žaltář patrně dospěl k dnešní
podobě postupným seskupováním od dílčích sbírek přes tři větší bloky (dva jahvistické - Žl 3-
41; 90-150 a jeden elohistický - Žl 42-89) a nakonec rozčleněním celého souboru do pěti
knih.
1.6 Teologie a křesťanská interpretace žalmů
Nářek a chvála jako dvě základní duchovní polohy žalmistů vycházejí ze zkušeností smrti
(resp. všeho, čím je život ohrožen) a života (resp. všeho, co život posiluje) - tato dvojí celostní
lidská zkušenost je v modlitbě vztažena k Bohu, který je svou nekonečnou dobrotou naopak
zcela nakloněn člověku.
Z 26 blahoslavenství v žaltáři se jich nejvíce nachází v první (8) a poslední (11) knize, tedy
jak mezi převažujícími žalozpěvy tak chvalozpěvy - blaženost spojuje oba póly lidské
existence, aniž by byla vázána na okamžitou situaci člověka. Sporadický výskyt
blahoslavenství ve 2.-4. knize zároveň vypovídá o tom, jak je blaženost vzácná.
Žl 1 a 2 tvoří vstupní bránu do duchovního světa žalmů - v obou (tak jako v celém žaltáři)
jde o svár dobra a zla, reprezentovaný v Žl 1 konfrontací spravedlivého člověka s bezbožnými
(individuální rovina), v Žl 2 konfrontací krále s pohanskými národy (historická rovina).
Každý spravedlivý, žijící podle Božího zákona, představuje typ mesiáše, a naopak král,
Bohem vyvolený, ztělesňuje spravedlivého - zatímco Žl 1 hovoří spíše o jednání člověka
(stěžejní význam jeho volby), Žl 2 ukazuje, jak jedná Bůh (ochrana krále a porážka nepřátel).
Žalmy jsou nejen modlitbou Izraele, ale i modlitbou Ježíšovou (výrazem jeho vztahu k
Otci) - zcela legitimní je tedy jejich christologická četba, která je vidí ve světle Kristova
života. Spolu s Kristem se žalmy dále modlí církev (jeho tajemné tělo) a v ní každý jednotlivý
křesťan. Žalmy jsou nejpoužívanějším starozákonním spisem v liturgii Církve. Spolu s Iz jsou
nevíce citovanými knihami v Novém zákoně.
2 PÍSEŇ PÍSNÍ
2.1 Historická situace
Titul knihy je superlativem vyzvedajícím krásu Písně, která v radosti opěvuje lásku jako to
nejkrásnější, co člověk zná. Tato kniha patří mezi pět svátečních svitků, čte se o velikonocích.
Je to milostná poezie, dost možná i svatební. Bývá ji dáván přívlastek „Šalomounova“. Snad
na základě zmínek o Šalomounovi (1,1.5; 3,7.9.11; 8,11.12). Šalomounovo autorství je však
třeba chápat jako pseudoepigrafii.
Nesnadnost datace dokládají různá mínění odborníků, kteří se buď přiklánějí k době
královské nebo k době poexilní (perské či helénistické) nebo považují dataci za neurčitelnou.
Tato kniha totiž obsahuje jak mnohé aramejismy a perské výrazy, tak také četné archaismy.
Snad lze vycházet z pozitivního hodnocení tělesného aspektu lásky, které by mohlo
představovat polemiku s opačným postojem platonismu a svědčit tak pro vznik ve 3. stol.
2.2 Literární struktura o obsah
Od doby církevních otců se rozcházejí názory na to, zda Píseň představuje pouhou sbírku
na sobě nezávislých milostných básní, anebo zda má jednotnou koncepci - pro tento názor se
zdá hovořit opakování stereotypních formulí, motivů, výrazů, a především dialog mezi
hlavními postavami resp. dramatický spád celé skladby s vrcholem v 8,6. Původním
prostředím Písně byla pravděpodobně svatební slavnost. Homogenita výsledného celku může
být dána týmž autorem alespoň určité části básní, ale může také být teprve dílem redakčního
ztvárnění.
Pohledy na strukturu knihy jsou různé. Často bývá struktura stanovována podle dialogů a
monologů. Promlouvá on, ona (asi nejčastěji), či chór jeruzalémských dcer. V textu se opakují
některé refrény (2,7; 3,5; 8,4) či podobné motivy (2,8-17; 4,8-5,1a), které svědčí o konečné
jednotě knihy.
Často bývá upozorňováno na možné koncentrické uspořádání textu:
A 1,2-2,7: vzájemná láska a touha
B 2,8-17: pozvání muže adresované ženě k lásce ve volné přírodě
C 3,1-5: sen ženy a společně strávený čas milenců
D 3,6-5,1: svatba: „Jezte, přátelé, a pijte, opájejte se laskáním“ (5,1)
C’ 5,2-7,11: sen ženy, projev vzájemného obdivu a společně strávený čas milenců
B’ 7,12-8,4: pozvání ženy adresované muži k lásce ve volné přírodě
A’ 8,5-14: vzájemná láska a touha: „silná jako smrt je láska“ (8,8)
Děj se odehrává v Palestině, často jsou zmiňovány zeměpisné údaje, např. En-gedi (1,14),
Šáron (2,1), Gileád (4,1; 6,5), Karmel (7,6), Sión (3,11). Zaslíbená země je ideálním místem
pro lásku. Země připomíná zahradu – ráj, důraz je kladen na plody, květy a vůně. „Příběh“ se
vyznačuje silným napětím mezi hledáním a ztrácením milovaného.
2.3 Interpretace
a) Literní interpretace:
Píseň opěvuje lásku muže a ženy. Vyznačuje se erotickým jazykem, který však zůstává
velmi jemným a využívá množství symbolů. Kniha je proto považována za oslavu čisté a
výlučné lásky. K této interpretaci se kloní většina exegetů.
b) Duchovní interpretace:
V dějinách výkladu Písma svatého byly navrženy rozličné interpretace. Mezi méně
přesvědčující náleží ta, která spatřuje v milém a milé Šalomouna a moudrost. Je sice pravda,
že Šalomoun toužil po moudrosti a vyhledával ji (srov. Př 8,17; srov. též pozdější text Mdr
8,2), ovšem v knize hledá ona, ne on!
Někteří badatelé hovořili o možném mýtickém původu Písně písní a zdůrazňovali prvky,
jaké lze objevit v mezopotamském mýtu vysvobození boha Tamúze z podsvětí láskou bohyně
Ištar. Izrael mohl toto téma převzít a očistit od pohanských prvků. Z textu Písně písní ale
nelze tuto hypotézu nijak přímo doložit.
Nejčastější interpretace, jaké se Písni písní v dějinách dostalo, je oslava vzájemné lásky
Hospodina a Izraele/Krista a církve/Boha (Krista) a věřící duše. Jedná se o výklad rozvíjený
od nejstarších dob v židovském i křesťanském prostředí (mystikové). Píseň však lze těžko
srovnávat s alegoriemi proroků, protože není jako alegorie výslovně uvedena. Tento výklad
(je-li jednostranně spirituální) navíc nebere dostatečně v potaz její lidskou dimenzi.
2.4 Poselství
Píseň vyjadřuje autentickou lidskou lásku, která zahrnuje celou osobu obou rovnocenných
partnerů. Jejich vztah se vytváří radikálním vzájemným sebeodevzdáním, které je něžné a
čisté. Tato kniha hovoří o lásce výhradně optimisticky, jakoby vůbec nepředpokládala
problém hříchu. V rámci kánonu Písma svatého může být kniha považována za předzvěst
ideálního konce a naplnění lásky (srov. též Zj 19,7).
Tento Boží dar lásky je zasazen do prostředí jiného velkého daru - Zaslíbené země:
topografie a kolorit Izraele zde tedy netvoří pouhou kulisu, nýbrž představují výmluvný
symbol - obdobu rajské zahrady před hříchem. Láska je těsně spjata s krásou - úžas nad
krásou milované/ho se přirovnává k obdivu nad krásou toho, co stvořil Bůh, i toho, co
zhotovil člověk: analogie Božího uspokojení z dovršeného stvořitelského díla (Gn 1,31).
Polysémie básnického jazyka Písně a odkrývání jejích různých významových rovin
židovskými i křesťanskými relekturami ospravedlňuje nakonec (i při metodických výhradách)
také alegorickou resp. eschatologickou perspektivu díla, které mluví stejně tak o (Bohem
působené) lásce mezi lidmi jako o lásce Boha k člověku/lidem a člověka/lidí k Bohu.
3 PLÁČ
Básnická skladba vyjadřující s velkým emotivním nábojem bolest nad tragickým zničením
Jeruzaléma Nabuchodonosorovým vojskem v roce 587.
3.1 Titul knihy, autor, místo a doba vzniku
Povzdech échá (ach, jak...) je prvním slovem a také hebrejským titulem knihy, která
obsahuje celkem pět žalozpěvů. V LXX nese název Thrénoi (nářky) - překlad hebrejského
slova qînôt. LXX a Vg připisují knihu Jeremiášovi a zařazují ji v kánonu za jeho prorocký
spis. Snad je tato tradice autorství (dosvědčená rovněž v Targumu a Talmudu) inspirovaná
texty, ve kterých sám Jeremiáš naříká (srov. Jer 8,21-22) nebo které se zmiňují o tom, že
Jeremiáš skládal žalozpěvy (srov. 2 Kron 35,25). V hebrejském kánonu se Pláč řadí mezi
sváteční svitky - předčítal se 9. dne měsíce ab (tj. přelom července a srpna), v den připomínky
zboření chrámu (jak prvního, tak druhého).
Jeremiášovo autorství, dlouho zastávané židovskou i křesťanskou tradicí, se dnes považuje
za vyloučené. Převládá domněnka, že kniha Pláč pochází od několika anonymních autorů z
prorockých a kněžských kruhů a že vznikla s velkou pravděpodobností v Jeruzalémě, a to v
době babylónského zajetí (587-538 př. Kr.).
3.2 Literární druh a metrika
Nářky byly literárním druhem obvyklým v literatuře mezopotámské, řecké i latinské,
ovšem sumerský resp. akkadský vliv můžeme vyloučit. Pláč však neobsahuje nářky v „čisté“
formě, nýbrž promíšené s jinými literárními druhy (např. sapienciálním poučením). Nářky se
naopak vyskytují i jinde ve SZ (např. v žalmech).
Podnětem k nim byla smrt blízkého člověka v rodině příp. význačné osoby v národě většinou
je zpívaly ženy. Z tohoto původního Sitz im Leben (= místo v životě; tj. zakotvení
v určitém sociálním prostředí) se pak nářky přenesly i do sféry politické (někdy dokonce se
satirickým tónem). Metrické schéma, charakteristické pro nářky, je 3 + 2 (přízvučné slabiky v
hemistichu) - vyvolává dojem zajíkavého pláče.
3.3 Struktura knihy, teologický obsah a význam
Kniha se skládá z pěti jasně odlišných celků, které odpovídají členěním na kapitoly.
Z hlediska formálního uspořádání mají dočinění s abecedou. Kapitoly 1 a 2 obsahují
třířádkové strofy, zatímco kapitola 4 je tvořena dvouřádkovými strofami. Tyto strofy vždy
začínají po sobě jdoucími písmeny abecedy. V kapitole 3 dokonce všechny tři řádky každé
strofy začínají stejným písmenem. Pátá kapitola pak zahrnuje dvaadvacet veršů, tedy právě
tolik, kolik je písmen v abecedě (srov. Žl 33; 38; 50; 103). Tzn. „akrosticha“ jsou již doloženy
v akkadštině, v Bibli se s nimi setkáváme v Žaltáři (Žl 9n; 25; 34; 37; 111n; 119), v knize
Přísloví (Př 31,10-31) a např. rovněž zlomkovitě v Nah 1,2-8. Není jasné, zda vyjádřená
jednota má nebo původně měla magický nebo mnemotechnický smysl. Možná, že má tato
forma význam pro pochopení všech výrazů bolesti, od A až po Z, jak bychom dnes řekli. Aby
autor vyjádřil veškerou svou bolest a bolest národa, čerpá z celé škály možného lidského
vyjádření, užívá všech možných slov.
V kapitole 1 je zpustošené město Jeruzalém přirovnáno k opuštěné vdově, která trpí za
hříchy a nevěrnost (1,8.14.19). Přesto svěřuje svůj žal Bohu. Druhá kapitola barvitě popisuje
zkázu města, která je považována za Hospodinův zásah proti Siónu (chrámu). Znovu se zde
objevují četné prosby o slitování. Zatímco v prvních dvou kapitolách naříká žena, ve třetí
kapitole, která představuje zřejmě nejvýraznější text celé knihy, se slova ujímá mužský hlas.
Jeho naříkání připomíná trpícího Joba či Hospodinova služebníka v Iz 53. Verše 4. kapitoly
líčí strašlivou událost zničení chrámu a úzkost oněch dnů. V páté kapitole zaznívá kolektivní
hlas, který nekajícně obrací k Hospodinu s prosbou o slitování. Vyznává hříchy lidu, ale i
velikost Hospodina.
Kniha nabízí teologickou interpretaci události zničení Jeruzaléma. Je to trest za nevěru.
Krutost nepřítele je však nepřiměřená. Stává se proto důvodem k prosbám o slitování. „Trpící
muž“ ve třetí kapitole je obrazem těch, kdo svou naději vkládají v Hospodina a kteří očekávají
záchranu od Něho, protože Hospodinovo milosrdenství nepomíjí (srov. 3,22).
Již v biblických textech můžeme najít známky liturgického využití. Tyto skladby byly
tradičně čteny při obřadech pokání či smutečních slavnostech (srov. Jer 41,5; Zach 7,5; 8,19).
Není snad nutno dodávat, že liturgický zvyk křesťanů číst ve Svatém týdnu tyto pasáže jako
označení pláče církve nad svým znetvořeným a zbitým ženichem (také pláč samotného Krista
či duše nad jejími hříchy) vychází z tohoto hebrejského zvyku.
4 OTÁZKY
1. Co víte o knize „Žalmy“ (označení knihy, její členění, její význam)?
2. Uveďte způsoby interpretace knihy Píseň písní v dějinách výkladu Písma svatého?
3. Co víte o knize Pláč (umístění v hebrejském kánonu a křesťanském kánonu; používání
u židů a křesťanů)?