KNIHY MAKABEJSKÉ
2 deuterokanonické knihy vyprávějící o boji Židů proti seleukovským vládcům za
náboženskou a politickou svobodu; název pochází od příjmení (makkabi = kladivo) daného
hlavnímu hrdinovi Judovi. V první knize Makabejské hlavní důraz spočívá na věrnosti
Hospodinově smlouvě a na bezpodmínečné poslušnosti Zákona, a to i za cenu života. Druhá
kniha Makabejská pak obrací pozornost především na chrám – ne však jako stavbu, nýbrž
jako znamení a záruku Boží náklonnosti a věrnosti vůči svému lidu.
1 PRVNÍ KNIHA MAKABEJSKÁ
První kniha Makabejská popisuje události, k nímž došlo po smrti Alexandra Velikého (r.
323 př. Kr.) a po rozpadu jeho říše. Vyprávění zahrnuje dobu 40 let – od počátku vlády
Antiocha Epifana r. 175 až do smrti Šimonovy r. 134 př. Kr. Král Antiochos IV, zvaný
Epifanés z rodu Seleukovců násilnou helenizací Judeje a zaváděním Diova kultu v Jeruzalémě
(1,54) vyvolává povstání židů, kteří zůstali věrni víře otců.
Vůdce povstání, kněz Matitjáš z rodu Hasmonejců, zabije proradného žida, který chce
obětovat modlám, a prchne se svými pěti syny do hor (1 Mak 2,23-27). Tak dochází k odboji,
jehož posláním bylo ničit pohanské oltáře, likvidovat nepřítele a vydobýt židům znovu
svobodu. Po Matitjášově smrti se stane vůdcem povstání Juda zvaný Makabejský (makkábí =
kladivo); po něm obě knihy dostaly své jméno. Ten dobývá jedno vítězství za druhým. Získá
židům náboženskou svobodu, očistí chrám zneuctěný pohany a posvětí nově zbudovaný oltář
25. dne měsíce kislevu (asi 14. prosince) roku 164 př. Kr. (srov. 1 Mak 4,52.59; Jan 10,22).
Tento Judův čin si židé dodnes připomínají svátkem zvaným chanucha (tj. [znovu]posvěcení
[chrámu]). Po Judovi nastoupil r. 160 na jeho místo Jonatan, který byl zároveň nejvyšším
knězem. Když zahynul, stanul v čele odboje jeho bratr Šimeon (143-134). Kniha končí
zmínkou o počátku vlády Jana Hyrkána (134-104 př. Kr.), syna Šimeonova. Judea dosáhla za
Hasmonejců politické samostatnosti v letech 142-63.
Originál byl hebrejský, dochoval se však jen řecký překlad; autorem je pravděpodobně
palestinský Žid a knihu napsal kolem r. 100 př. Kr. Líčí sice detailně válečné události a
politické intriky, ale hlavním záměrem je podat dějiny z náboženské perspektivy – jako
zásadní svár mezi pohanským vlivem a mravy otců; s obdivem vyzvedá hrdinství těch, kdo
bojovali pro Zákon a chrám a vydobyli tak národu svobodu.
2 DRUHÁ KNIHA MAKABEJSKÁ
2 Mak není pokračováním 1 Mak, nýbrž jde s ní zčásti souběžně – začíná před nástupem
Antiocha Epifana a končí před smrtí Judy Makabejského (zahrnuje období asi 15 let – v 1
Mak 1-7); styl knihy je odlišný, vyznačuje se kazatelskou rétorikou typickou pro
helénistickou literaturu; kniha byla napsána původně řecky a autor ji vydává za stručné
shrnutí pětisvazkového díla Jásona z Kyrény; její vznik lze datovat nejspíše do 1. pol. 1. stol.
př. Kr.
Z celé knihy dýchá důvěra v Boha a jeho vedení. Hospodin je Pán, který stvořil svět z
ničeho (7,28 srov. Žid 11,3). Proto rozhodujícím činem víry je pevně se spolehnout na tohoto
Boha, i kdyby to mělo člověka stát třeba i život.
Za příklad této víry a bezmezné důvěry v Boha je dáván stařec Eleazar, který raději volí
smrt, než aby se prohřešil proti předpisům Zákona jíst maso nečistých zvířat (6,18-31).
Druhým příkladem je chování sedmi bratrů, kteří jsou postupně umučeni, protože se
rovněž nechtěli zpronevěřit ustanovením Zákona. Navíc sama jejich matka jim dodávala
odvahy, aby nakonec i ona odevzdala svůj život tomu, jemuž celým srdcem důvěřovala (7,1-
42).
Záměr je zjevně estetický (autor chce zaujmout) a pedagogický (jeho snahou je
vychovávat); píše pro Židy z alexandrijské diaspory, aby v nich probudil pocit solidarity s
bratry v Jeruzalémě; leží mu na srdci především osud chrámu – centrum náboženského života
podle Zákona a současně předmět nenávisti pohanů (viz oba dopisy na začátku a závěr obou
hlavních částí). Náboženský zájem odsouvá do pozadí zájem striktně historický – kniha
vyzvedá hrdinský příklad mučedníků pro věrnost Zákonu (Eleazar a 7 bratří); kanonicita 2
Mak je ospravedlněna věroučně významnými (a ve SZ ojedinělými) výpověďmi o vzkříšení
mrtvých, odplatě po smrti a modlitbě za zemřelé (srov. 2 Mak 7,9.11.14.23.29.36; 12,43-45).
Celou knihu provází myšlenka, že právě ti, kdo pevně věří v Boha, musí procházet velkým
utrpením, nežli vejdou do věčné slávy. Je to myšlenka, kterou Nový zákon v plnosti vztáhl na
Krista a jeho utrpení i na utrpení jeho věrných (srov. např. Mk 8,31; 2 Kor 1,5; 1 Petr 4,13-1-
6).
3 OTÁZKA
Co víte o knihách Makabejských (původní jazyk knih; specifické zaměření
jednotlivých knih?