MUDROSLOVNÉ KNIHY
Starý zákon obsahuje pět knih, které se zabývají ryze mudroslovnou tematikou a
vysloužily si přezdívku „mudroslovný Pentateuch“. Jedná se o knihy: Přísloví, Job, Kazatel,
Sirachovec a Moudrosti.
K mudroslovné literatuře bývají přiřazovány i tři poetické spisy: Žalmy, Píseň písní a Pláč.
1 MOUDROST
1.1 Pojem moudrosti, její hlavní typy a ideální představitel
Moudrost je obecný staroorientální fenomén (se specifickými rysy v Izraeli) definovatelný
jako praktické umění žít, s důrazem na zkušenostní aspekt (srov. lat. sapere). Moudrý člověk
pochopil řád života vtištěný do stvořené reality, žije v souladu s tímto řádem a svou zkušenost
nenásilným poučováním a vedením předává dál.
Moudrost se týká oblasti profánní (přirozená lidská schopnost - pojetí vlastní okruhu
královského dvora) i náboženské (Boží vlastnost sdílená lidem jako dar - pojetí vlastní spíše
prorockému a lidovému prostředí). Později je moudrost kladena výlučně do souvislosti s bázní
před Bohem, tj. s důvěrou v prozřetelnostní uskutečňování jeho plánů. Moudrost zahrnuje
vztah člověka k věcem (technická) a k druhým lidem (politická). Technická je schopností
tvořivých řemeslníků a umělců, politická těch, kdo tvoří společnost resp. zaujímají v ní
odpovědné postavení. Předává se v rodině (otec synovi) a ve škole (učitel žákovi).
Hebrejské slovo pro moudrost – chochmá (řecký překlad: sofia) má široký význam. Může
označovat:
• zdatnost v určitém oboru či řemesle (srov. Ex 36,8)
• schopnost správně rozhodovat a vládnout (srov. 1 Král 3,28)
• určitou „šikovnost“ v obecném smyslu (Př 30,24-28)
• řádné chování (Př 2,1-22)
• zbožnost (Př 9,10)
Král Šalomoun je postavou, která víc než jiné ve Starém zákoně proslula moudrostí (srov.
1 Král 5,9-14). Tradice mu připisuje knihy Př, Kaz i Mdr. On byl skutečně prototyp
moudrosti: geniální soudce, organizátor chrámové liturgie, autor přísloví, znalec přírody.
Moudrost získává od Boha na svou prosbu v noci, ve spánku, na počátku své vlády (1 Král 3).
On je obraz člověka, který ve své tápavé bezmoci touží po moudrosti (správně zareaguje na
Boží nabídku) a je jí obdarován (bohatství a slávu, o něž nežádal, přitom dostává nádavkem) –
srov. 2 Kron 1,11-12.
1.2 Některá důležitá témata biblické mudroslovné tradice
a) Teorie o přiměřené odplatě: Moudré postoje/chování vedou k úspěchu, hloupost naopak
k neúspěchu. V morální a náboženské rovině: dobro a spravedlnost dojdou odměny, zatímco
bezbožnost bude potrestána (srov. Př 26,27; 10,3.24.29). Avšak dvě biblické knihy – Job a
Kazatel – svědčí o tom, že toto pravidlo nelze aplikovat jen tak zjednodušeně a mechanicky.
b) Stvoření a řád světa: Mudroslovné knihy často žasnou nad řádem světa. Zabývají se
srovnáním a hledáním podobností mezi přírodním řádem a řádem v lidské společnosti (srov.
Př 30,15-31; Jb 12,38-41).
c) Personifikace moudrosti: Slovo moudrost je ženského rodu (jak v hebrejštině, tak
v řečtině). Obdiv k ní vede až k tomu, že je vnímána s úctou, ne jako něco, ale někdo – „Paní
Moudrost“. Např. v Př 8 se Moudrost ujímá slova. Miluje ty, do ji milují, a dává se jim nalézt.
Představuje se jako ta, která asistovala Bohu při stvoření. V Př 9 se staví do kontrastu s paní
Hloupostí (Př 9,13). Mdr 7-8 hovoří o moudrosti jako o někom, kdo je žádoucí nevěstou a
milovanou družkou. V Mdr 10-11 Moudrost provází vyvolený národ v dějinách. Podle Sir 24
se Moudrost zabydlila uprostřed vyvoleného lidu, je takřka ztotožněna s Tórou (srov. Bar
4,1).
d) Typicky izraelská témata: V nejstarších mudroslovných knihách chybí náboženská
témata, která mají centrální pozici v jiných biblických knihách (tj. dějiny spásy, přísliby
patriarchům a Davidovi, exodus a Mojžíš, vyvolení národa a Jeruzaléma, Zákon). Objevují se
však v mladších knihách, které dávají značný prostor úvahám o dějinách vyvoleného národa a
o jejich smyslu (srov. Sir 24,44-50; Mdr 11-19).
1.3 Mudroslovné literární druhy, základní charakter
Základní forma - mašal (aforistické vyjádření obecně platné životní pravdy), později příp.
rozšířeno v delší didaktické řeči, tj. přísloví/rčení.
• lidové rčení – je většinou lapidární, tvořeno jednoduchým paralelismem (Př 10-11)
• poučení/povzbuzení/varování – často se obrací k synu (srov. Př 1-7)
• přirovnání/porovnání: jako x tak y (srov. Př 26; Kaz 7,6); x ale y (srov. Sir 40,18-26)
• hádanka (srov. Př 23,29-35; 30,4-5)
• onomastická literatura – tento typ literatury představují seznamy různých druhů
skutečností, které často poukazují na velkolepost stvoření (srov. Job 28; 36,26-37,13)
Pět mudroslovných knih SZ opisuje jakoby grandiózní kruh od tradičního pojetí moudrosti
(Přísloví) přes moudrost ocitající se v krizi (Job, Kazatel) k opětnému návratu výchozí pozice
(Sirachovec, Moudrost).
2 PŘÍSLOVÍ
2.1 Struktura
Kniha se člení na 7 oddílů (srov. 9,1: „Moudrost si vystavěla dům, vytesala sedm sloupů“):
I. 1-9 Přísloví Šalomouna, syna Davidova, izraelského krále (256 veršů)
II. 10-22,16 Přísloví Šalomounova (375 veršů)
III. 22,17-24,22 Slova moudrých (70 veršů)
IV. 24,23-34 Také toto jsou slova moudrých (12 veršů)
V. 25-29 Také toto jsou přísloví Šalomounova, která sebrali muži judského krále Chizkijáše
(138 veršů)
VI. 30 Slova Agúra, syna Jukrova, z Massy (33 veršů)
VII. 31 Slova Lemúela, krále z masy, jimiž ho napomínala jeho matka (31 veršů)
Struktura zřejmě není náhodná - rozsáhlejší oddíly nesou jméno Šalomounovo (první,
rozvinutý titul se asi vztahuje i na celou knihu). Po prvním oddílu se střídá vždy jeden delší
oddíl se dvěma kratšími. Tituly spolu sousedících kratších oddílů mají společný prvek. První a
poslední oddíl spojuje na způsob inkluze motiv ženy (zosobněná Moudrost jako ideál a zdatná
žena jako jeho realizace).
2.2 Vznik
Původně v lidových vrstvách ústně tradovaná stručná přísloví byla zřejmě zapsána mudrci
na královském dvoře a později dále promýšlena a rozvíjena. Nejstarší jádro knihy zřejmě tvoří
oddíly označené jménem Šalomounovým (z doby královské), rovněž oddíly obsahující slova
moudrých asi vznikly před exilem. 6. oddíl je spíše poexilního data a nejmladší jsou oba
oddíly rámcové - z rané doby helénistické.
2.3 Historický kontext
Kromě jmen v titulech některých oddílů chybí jakýkoli konkrétní údaj - pravděpodobná je
tu pouze souvislost s královským dvorem (Chizkijáš).
2.4 Teologické poselství a význam
Moudrost je určena jednoduchým principem: člověku se vede podle toho, jak se chová:
kdo činí dobro, tomu se daří dobře, kdo koná zlo, tomu se vede zle (1,20-33; 10,2; 11,25;
12,3.14.21; 14,11; 21,21; 22,8). V tomto duchu chce kniha působit výchovně na mladou
generaci. Teologie knihy Přísloví je především teologií stvoření. Hospodin je Stvořitel světa
(8,22-31) a člověka (14,31; 17,5; 20,12; 22,2; 29,13). Dobré skutky, výkon a úspěch člověka
jsou konec konců umožněny Hospodinem (10,22; 16,1.3.9.33; 19,14). Pokora (8,13; 15,33;
16,18n), důvěra (3,5n; 16,20; 18,10) a úcta (3,9n; 14,2; 15,16; 28,14) jsou patřičnými postoji
člověka vůči Bohu. Třebaže to není explicitně vyjádřeno, z uspořádání jednotlivých přísloví
lze přesto rozpoznat, že etika této starozákonní knihy je nasměrována na lásku k Bohu a
bližnímu (2,5-8.9-11; 3,1-12.21-35; 14,21.31). Láska k bližnímu, která zahrnuje lásku
k nepříteli (17,13; 20,22; 24,17.28n), má základ v sebelásce a čerpá z ní své měřítko. Etika
knihy Přísloví varuje před bezohledným egoismem (21,13) a rovněž před slepým altruismem,
který spočívá v nedostatečné sebeúctě a který končí vlastním úpadkem (srov. 22,26n).
Aktuálnost knihy je dána právě snahou zharmonizovat vlastní život s řádem stvoření, v
němž se zračí dobrý záměr Boží. Jedná se o úkol, který je splnitelný pouze důslednou
celoživotní sebevýchovou.
3 JOB
Kniha, jejíž nejhlubší smysl jako by stále unikal lidskému chápání, se pohybuje na samé
hranici pravověří, ale současně představuje svou mezní existenciální opravdovostí spolu s
Kazatelem vrchol mudroslovné reflexe.
3.1 Struktura
Kniha Job se člení do tří částí: 1) prolog (1-2); 2) dialogy (3-42,6); 3) epilog (42,7-17).
Prolog a epilog jsou v prozaickém slohu, zatímco dialogy jsou složeny v básnickém stylu.
1) Prozaický prolog (1,1-2,13) po stručném nástinu Jobovy zbožnosti a štěstí (1,1-5) líčí střídáním
2 nebeských a 2 pozemských scén zkoušku, které ho s Božím svolením podrobuje satan: po ztrátě
majetku a dětí ztrácí Job zdraví (1,6-2,10), 3 přátelé, kteří k němu přicházejí, ho nepoznávají (2,11-
13); ve zkoušce, která má prověřit nezištnost jeho zbožnosti, Job obstojí.
1,1-5 Expozice: Jobova zbožnost a štěstí
1,6-12 První scéna v nebi: satan dostává jakmile
zpochybnil nezištnost Jobovy
zbožnosti - od Hospodina dovolení, aby
„vztáhl ruku“ na veškerý jeho majetek
2,1-7a: Druhá scéna v nebi: jakmile satan zpochybní
Jobovu zbožnost v případě onemocnění, dostává
dovolení, aby na něho
„vztáhl ruku“, ale ušetřil jeho život
1,13-22 První zkouška, ve které se Job
osvědčí: následkem 4 katastrof ztrácí Job
dobytek a děti, aniž by reptal proti Hospodinu
2,7b-10: Druhá zkouška, ve které se Job osvědčí: Job
je raněn vředy, trvá však na své zbožnosti navzdory
své ženě, která ho vyzývá, aby Boha proklínal
2,11-13 Tři přátelé Elifaz z Temanu, Bildad ze
Šuachu a Sofar z Naamy Joba navštíví, aby ho
potěšili a dali mu najevo svou soustrast
2) Básnický dialog Joba s přáteli Elifazem, Bildadem a Zofarem (4-28), zarámovaný Jobovými
monology (3; 29-31) a následovaný čtyřmi řečmi Elihua (32-37) a střídáním dvou řečí Hospodinových
se dvěma Jobovými odpověďmi (38-42,6), rozvíjí s malými obměnami jednu základní ideu - utrpení je
trestem za hřích. Job se brání a vyzývá Boha, aby se k problému vyjádřil. Bůh poukazem na divy
stvoření dává Jobovi zakusit jeho limity, a tak mu (paradoxně) umožňuje vlastní úděl přijmout.
3 Jobův monolog: nářek
1. řada dialogů 2. řada dialogů 3. řada dialogů
4-5 Elifaz
6-7 Job
8 Bildad
9-10 Job
11 Sofar
12-14 Job
15 Elifaz
16-17 Job
18 Bildad
19 Job
20 Sofar
21 Job
22 Elifaz
23-24 Job
25 Bildad
26 Job
- -
27-28 Job
29-31 Jobův monolog: výzva Bohu
32,1-6
32,7-33,33
34
35
36-37
Uvedení Elihua
Elihuova první řeč
Elihuova druhá řeč
Elihuova třetí řeč
Elihuova čtvrtá řeč
38-40,2
40,3-5
40,6-41,26
42,1-6
Hospodinova první řeč
Jobova první odpověď
Hospodinova druhá řeč
Jobova druhá odpověď
3) Prozaický epilog (42,7-17) obsahuje Boží soud nad třemi Jobovými přáteli (42,7-9) a Jobovu
rehabilitaci (42,10-17) - vrácení všeho, co mu bylo na čas odňato, a to ještě v hojnější míře.
42,7-9
42,10-17
Hospodinův soud nad třemi přáteli
Jobovo obnovené štěstí
Pokud jde o literární druh knihy, v dějinách exegeze se objevily různé názory: drama
postupující od představy Boha známého a pochopitelného k nevyzpytatelnému a tajemnému,
soudní proces, sapienciální disputace, monumentální žalozpěv.
3.2 Vznik
Staroorientální paralely k Jobovi (sumerský „Nářek člověka k bohu“, babylónský „Dialog
trpícího s přítelem“ či egyptský „Dialog zoufalce s vlastní duší“) mohly tvořit kulturní pozadí
a poskytnout základní látku, ale osobitost této knihy vyrůstá z nezaměnitelného duchovního
dědictví Izraele.
Předpokládaná čtyři stadia vzniku se odvozují ze čtyř identifikovatelných literárních
vrstev:
• Jádro tvořené lidovým vyprávěním o spravedlivém člověku (srov. zmínku v Ez 14,12-
23), který ve zkoušce osvědčí věrnost Bohu a je za to odměněn - tradiční pojetí
spravedlivé odplaty (1-2; 42);
• Jobova diskuse se třemi přáteli (3-27; 29-31) a její vyústění v teofanii (38,1-42,6);
předchozí pojetí je zproblematizováno a samo podrobeno zkoušce, ale vsunutí této
části mezi prolog a epilog dává naději na vítězství dobra;
• Elihuovy řeči (32-37) přehodnocují to, co řekl Job i jeho 3 přátelé a ukazují Boha jako
nestranného, vymykajícího se lidským soudům;
• Hymnus na moudrost (28) - intermezzo předjímající rozuzlení celého dramatu.
3.3 Historický kontext
Prozaické „vyprávění o Jobovi“ pochází pravděpodobně z doby exilní nebo raně poexilní
(neizraelský původ Joba svědčí zřejmě o duchovní otevřenosti typické pro toto období).
„Báseň o Jobovi“ je třeba klást spíše do pozdější poexilní doby (srov. problematizace
tradičního pojetí moudrosti blízká Kazateli, četné aramaismy).
3.4 Teologické poselství
Kniha zodpovídá na různých rovinách 2 zásadní otázky:
a) Jak se zachovat v utrpení? Rámcový příběh ukazuje Jobovu trpělivost, dialogická část
představuje Joba odvážně (avšak zřejmě legitimně) činícího Bohu ostré výtky, Boží reakce
vrací Joba k postoji uctivého mlčení, kdežto Jobovi „přátelé“ ve svých replikách o utrpení
pouze teoretizují bez náznaku opravdového soucitu.
b) Jakou příčinu a smysl má utrpení? Pozemské scény prologu dávají Jobovo utrpení prostě
do souvislosti s Bohem, nebeské scény ho vidí jako Boží dopuštění vycházející z iniciativy
satana, v řečech Jobových přátel se považuje za důsledek lidského hříchu resp. za okolnost
patřící k přirozenosti člověka jako tvora či za způsob Boží výchovy (Elihu). Bůh sám vede
Joba od uzavřenosti do sebe přes kontemplaci stvoření až k osvobozujícímu nahlédnutí
vlastních mezí před Božím tajemstvím.
Kniha Job i pro křesťana, který ví o spasitelném utrpení Kristově a v jeho duchu prožívá
své vlastní (srov. Kol 1,24), znamená věčně aktuální téma, tichou, ale výmluvnou pobídku k
solidaritě s trpícími a také naději na konečné řešení, které je v moci milosrdného Boha.
4 KAZATEL
Kniha, v níž se otázka po smyslu života klade snad ještě vyhroceněji a klopotněji než v
Jobovi, přičemž (na rozdíl od Joba) zde nedává Bůh sám konečnou odpověď.
4.1 Struktura
Podle části biblistů nelze v knize objevit žádnou záměrnou koncepci, jde pouze o sbírku
náhodně spojených sentencí, popř. úvah, které jsou na sobě nezávislé. Jiní počítají s
promyšlenou kompozicí buď několika bloků textu (zřetelněji v počátečních kapitolách) nebo
celé knihy. Např. N. Lohfink na ni pohlíží jako na filozofický traktát zahrnující celou řadu
oborů:
1,2n rámec
1,4-11 kosmologie (báseň)
1,12-3,15 antropologie
3,16-4,16 kritika společnosti I
4,17-5,6 kritika náboženství
5,7-6,10 kritika společnosti II
6,11-9,9 kritika ideologie
9,7-12,7 etika (na konci: báseň)
12,8 rámec
V dnešní době převažují argumenty pro promyšlenou strukturu. Nabízí se ovšem
nejednotný obraz, když se srovnají rozličné návrhy členění. Jedno z možných strukturálních
upořádání textu je následující:
1,1 nadpis
1,2 rámec a moto: „pomíjivost“
1,3-3,22 1. část (programový základ): rozvinutí a zodpovězení otázky po
obsahu a podmínkách lidského štěstí
4,1-6,9 2. část: spor s předfilozofickým chápáním štěstí: znevážení
tradičních hodnot z hlediska nejvyššího dobra
6,10-8,17 3. část: spor s alternativními cestami ke štěstí
9,1-12,7 4. část: výzva k radosti a činorodému jednání
12,8 rámec a moto: „pomíjivost“
12,9-14 dva doslovy
4.2 Vznik
Původ rozporuplných tvrzení, která představují stěžejní interpretační problém knihy, se
vysvětluje trojím způsobem: a) jako výsledek postupné literární formace, na níž se podílelo
více lidí, včetně glosátorů a redaktorů; b) jako autobiografické poznámky z různých životních
období jednoho autora, který se názorově neustále vyvíjel; c) jako citáty vyjadřující různá
mínění autorova okolí, s nimiž on živě polemizuje - podle tohoto pojetí by literárním druhem
knihy byla diatriba (fiktivní dialog filozofa s myšlenkovými proudy jeho doby, praktikovaný
jako přednáška učitele ve škole - nástin vlastního postoje, rozšíření a prohloubení konkrétní
aplikací a konfrontací s odpůrci, výzva k přijetí obhájeného stanoviska); údajné citáty ovšem
nejsou jako takové nikdy uvedeny. Kniha má dva doslovy - dílo dvou editorů, stejně tak jako
titul: „Slova Kazatele“, „syna Davidova, krále v Jeruzalémě“ (pseudoepigrafický dodatek).
4.3 Historický kontext
Hebrejština pozdního stadia s vlivy perskými a aramejskými ukazuje na poexilní dobu
vzniku. Jelikož chybí zmínky o válce a hladu, dá se usuzovat na období vlády Ptolemaiovců v
Palestině (3. stol.). Prosperita vyšších vrstev vede k upnutí se na majetek a blahobyt
(dosažený často nepoctivě) a ke křiklavým sociálním zlořádům. Kniha vzešla zřejmě z kruhů
částečně ovlivněných helénismem (s náznaky egyptského prostředí), ale převládající prvky
palestinské (Jeruzalém) hovoří jednoznačně o jejím zakotvení v židovské tradici.
Hebrejský titul Qóhelet (gramaticky ptc. act. f. slovesa qhl = shromažďovat) byl
pravděpodobně označením úřadu spočívajícího ve shromažďování posluchačů (snad šlo o
určitý druh školy) - obdobou je řecký název Ecclesiastes. Z označení úřadu se stalo časem
označení osoby úřad vykonávající a nakonec jakoby její vlastní jméno.
4.4 Teologické poselství
Pokusy o interpretaci se ubírají v podstatě 2 směry:
a) Kazatel jako pesimista - intelektuální kritik nepřátelského světa, který se v bezútěšnosti
filozofické i náboženské chytá alespoň prchavého pozemského potěšení.
Svébytnou variantou tohoto výkladu je názor, že skepticky orientovaný Kazatel
(nepostrádající ovšem humorný nadhled) vidí ve skrovných pozemských radostech Boží dary,
kterých prostě užívá, neschopen odhalit jakýkoli vyšší Boží záměr.
b) Kazatel jako hlasatel radosti - interpretace založená na liturgickém kontextu, ve kterém
se knihy užívalo (svitek čtený o Svátcích stánků, které se vyznačovaly veselím) a na jazykové
analýze (nápadná frekvence výrazů patřících do sémantického pole „radosti“).
Kazatel dochází pozorováním pomíjivého světa k úsudku, že život lidského individua není
ničím jiným než postupným směřováním ke smrti, která znamená jeho totální konec (9,10);
nicméně tento krajní skepticismus nemůže být definitivním stanoviskem - závěr knihy
(12,13n) připomíná rozhodující význam soudu (ze strany Boží) a bázně před Bohem (ze
strany člověka).
4.5 Význam knihy
Svým výrazně filozofickým charakterem představuje Kaz protiváhu dějinného aspektu
starozákonních knih, svou zcela střízlivou vizí života je blízký existencialismu 20. stol., svým
realismem varuje před zbožštěním pomíjivých hodnot, ale svou radostí z pozemských dober
zároveň vybízí k pozitivnímu postoji vůči nim.
5 SIRACHOVEC
5.1 Struktura
Kniha představuje soubor sapienciálních textů různého druhu, jak co do formy (přísloví,
didaktická vyprávění, hymny, modlitby), tak i co do obsahu (všední život, moudrost, dějiny
apod.). Klíčovými pojmy Sirachovcovy nauky jsou moudrost a bázeň před Bohem.
Text knihy lze rozdělit na tři části (kromě předmluvy překladatele v řecké verzi):
• kap. 1-23 s úvodním hymnem na moudrost (univerzální perspektiva stvoření v textech
spíše fragmentárního rázu);
• kap. 24-42,14 též s úvodním hymnem na moudrost;
• kap. 42,15-51,30 s úvodním hymnem na Boha a epilogem (v těchto dvou částech,
které postupně nabývají na ucelenosti, se pohled na stvoření pojí s perspektivou dějin
Izraele).
5.2 Vznik
Od středověku byl znám pouze řecký text. V roce 1896 se našly v káhirské geníze
hebrejské zlomky z 11.-12. stol po Kr., dále v r. 1952 v Qumránu a r. 1964 na Masadě pak
zlomky z 1. stol. př. Kr. Nalezené hebrejské zlomky tvoří dohromady cca dvě třetiny textu
řecké verze.
Inspirované jsou zřejmě obě verze: byl-li kanonizován řecký překlad, sotva lze upírat
inspirovanost hebrejskému originálu. Přestože kniha nepatří do hebrejského kánonu, těšila se
u židů vždy velké úctě (viz citace v talmudu uvedené formulí „je psáno“).
Existují dvě dochované formy řeckého textu (starší a kratší G I, mladší a delší G II), jimž
pravděpodobně odpovídaly i dvě formy hebrejské (H I, H II). Kniha se utvářela nejspíše
sdružováním a doplňováním kratších úseků do výsledného celku.
5.3 Historický kontext
Řecký překlad pořídil autorův vnuk v Egyptě, v 38. roce vlády krále Ptolemaia VII.
Euergeta - 132 př. Kr. Autor je nazýván Ješua, syn Sirachův (a Eleazarův). Byl asi
jeruzalémským znalcem Písma, rádcem velmožů a učitelem připravujícím mladé muže pro
odpovědné úkoly ve společnosti.
Knihu sepsal nejspíše v 80. letech 2. stol. př. Kr. - brzy poté, co se vlády nad Palestinou
ujali Seleukovci (r. 198), ale ještě před makabejským povstáním (r. 167). Toto období se
vyznačovalo relativním klidem, náboženskou svobodou a omezeným vlivem helénismu (spíše
v okruhu vzdělané aristokracie). Sirachovec je vůči tomuto myšlenkovému směru v zásadě
otevřený, ale posuzuje ho kriticky, s věrností tradičním hodnotám své víry.
5.4 Teologické poselství
a) Nauková rovina - důležitou roli zde hrají následující témata: těsné sepětí Moudrosti se
Zákonem, tj. prvku univerzálního s národním (Zákon daný Izraeli je vrcholným projevem
Boží moudrosti, která stvořila celý svět); poměr mezi Boží dobrotou a existencí zla (dobro i
zlo jsou protipóly tvořící rovnováhu stvoření, podřízeného Boží moci); problém odplaty
(jelikož v šeolu mají všichni stejný úděl, odměna či trest jsou situovány do pozemského
života).
b) Etická rovina - hledisko pro autora směrodatné, rozvíjející mj. tato témata: poměr mezi
bázní před Bohem (která je motorem veškerého mravního jednání), Zákonem a moudrostí
(srov.19,18); postoj k bohatství resp. chudobě (bohatství hodnotí Sir opatrně, Sir naopak
chudobu vyzvedá); postoj k ženám a dětem v rodině (maskilistický a paternalistický - v ženě
oceňuje dobrou manželku, ale varuje před svůdkyní).
5.5 Význam knihy
Od 3. stol. nazývána lat. Liber Ecclesiasticus - pro svůj didaktický styl je vhodná k
homiliím a katechezím určeným církevní obci (úryvky vybrané do mešní liturgie mohou např.
ukázat univerzální platnost pravdy víry, tj. jak náboženská tradice Izraele odpovídá obecně
lidskému hledání moudrosti).
6 KNIHA MOUDROSTI
6.1 Literární charakter a struktura
Kniha Moudrosti je utvořena básnickým jazykem. Četné umělecké stylové prostředky
poukazují na literární rovnocennost textu se současnými nežidovskými literárními díly. Pokud
jde o literární druh knihy, přichází v úvahu tzv. logos protreptikos čili didaktická pobídka,
obhajující Boží vládu nad kosmem, a tak v opozici proti dobovým myšlenkovým proudům
vyzývající k praktické volbě životního stylu, který tomuto přesvědčení odpovídá (3. část se
ovšem k dotyčnému lit. druhu nehodí). Spíše se lze ale domnívat, že jde o egkómion čili
chvalořeč, skládající se ze tří částí - exordia, které nastiňuje předmět hovoru (1,1-6,21),
vlastní chvalořeči, oslavující moudrost a vyzvedající Šalomouna jako prototyp moudrého
člověka (6,22-9,18) a synkrisis čili srovnání, které uvádí formou midraše další příklady ze
slavné minulosti Izraele (10-19). Celá tato chvalořeč je i přes formální rétorické prvky
helénské prostoupena náboženským duchem židovským (viz vrchol knihy v modlitbě o
moudrost – kap. 9) a jejím původním prostředím zřejmě byla škola – snaha předat mladým
spolehlivou životní orientaci.
Text knihy je možné rozčlenit na tři hlavní části, které pak mají dále umělecky
uspořádanou strukturu. Obtíže působí přiřazení 10. kapitoly: co do formy náleží ke 3. části, co
do obsahu ke 2. části.
Kniha Moudrosti se skládá ze třech velkých částí, přitom ta třetí zahrnuje přibližně
polovinu textu knihy:
1,1-6,21: pozvání k životu ve spravedlnosti
6,22-11,1: chvála moudrosti
11,2-19,22: dějiny záchrany Izraele při exodu a putování pouští jako motivace pro
život ve spravedlnosti
6.2 Vznik a historický kontext
Moudrost Šalomounova (pseudoepigrafický titul v LXX) resp. Kniha Moudrosti (ve Vg) je
deuterokanonická kniha v originále sepsaná řecky. Kniha je pravděpodobně dílem jednoho
autora. Jedná se o velmi vzdělaného člověka, který je typickým pravověrným, zbožným
Židem, jenž je hrdý na tradici svého národa. Touží, aby Izrael nesl světu „nepomíjivé světlo
Zákona“ (srov. 18,4). Kniha vznikla zřejmě v alexandrijské diaspoře nejspíše na konci 1. stol.
př. Kr. Jedná se o nejmladší knihu Starého zákona. Muratoriho fragment (kolem roku 200 po
Kr.) ji řadí mezi novozákonní knihy.
Alexandrie byla tehdy nejen významným kulturním centrem helénistickým, ale i sídlem
řecky mluvící židovské diaspory, která si uchovala svou identitu věrností k Tóře. Kniha
Moudrosti je příkladem inkulturace židovské víry, která se nebojí intelektuální konfrontace
s helénismem.
Někteří badatelé poukazují na styčné body mezi Knihou Moudrosti a Pavlovými listy
(12,12-22; srov. Řím 9,19-23; 9,15; srov. 2 Kor 5,4). Ty jsou ale spíše dány dobou a
prostředím než přímou závislostí (srov. též Mdr 3,5n a 1 Petr 1,6n).
6.3 Teologické poselství
Síla vlivu pohanského okolí představuje pro židovskou komunitu vážnou krizi, z níž
poskytuje Kniha Moudrosti východisko aktualizováním vlastního duchovního dědictví co do
formy i co do obsahu.
Pojmová linie: moudrost-spravedlnost-život ostře kontrastuje s linií: modlářstvínespravedlnost-smrt
podobně jako věrnost víře otců s příklonem některých židů k pohanství –
obojí nese odpovídající důsledky.
Autorovo zakotvení v jahvistické víře i jeho otevřenost vůči helenistické kultuře se
projevuje skloubením teologické vize Boha Mojžíšova s Bohem, jak ho chápali filosofové –
tj. s Bohem, který je blízký stvořenému světu i člověku, a člověk (jednotlivec ve vztahu k
celku společenství) má správným užíváním světa k Bohu dojít.
6.4 Význam knihy
Křesťanská interpretace Knihy Moudrosti vyzvedá její nauku o blaženém životě po smrti a
její reflexe o stvořené Boží Moudrosti, které předznamenávají pojetí Logu jako osobního
Boha (Jan 1). Nadčasový charakter má i téma spravedlnosti jako nezbytného předpokladu
dobré vlády v lidské společnosti.
7 OTÁZKY
1. Vysvětlete pojem moudrosti a její hlavní typy; kdo je její ideální představitel?;
vyjmenujte některá důležitá témata biblické mudroslovné tradice.
2. Co víte o knize Přísloví?
3. Co víte o knize Job?
4. Co víte o knize Kazatel?
5. Co víte o knize Sirachovec (hlavní témata)?
6. Co víte o knize Moudrosti (datace; umístění v kánonu; členění)?