1
PROROCKÉ KNIHY
1 PROROCI A PROROCTVÍ
Hebrejský výraz naví souvisí se slovesem volat (nelze určit zda ve významu aktivním či
pasivním), řecký výraz profétés (srov. čes. pro-rok) – ten, kdo mluví „před“ (ve významu jak
časovém tak i prostorovém).
V Bibli označuje výraz „prorok“ toho, kdo mluví jménem někoho jiného – ve vztahu mezi
lidmi (srov. Ex 6,30-7,2), ale především jako „ústa“ Hospodinova (srov. častou uvozovací
větu: „Tak praví Hospodin“). V prvé řadě promlouvá ke svým současníkům (morální a
náboženský apel), což ovšem s sebou nese i ohlášení budoucích událostí podle reakce
posluchačů (přísliby v případě splnění, tresty v případě nesplnění).
Podobné jevy se vyskytují u pohanských národů – věštba, vázaná zpravidla na určité místo
(Siwa-Amon, Dodona, Delfy) a spojená s vnějšími úkazy (šustění dubu, let ptáků apod.),
podávala v náznaku božskou vůli ohledně individuálního lidského jednání (tazatel chtěl jen
zjistit, jak realizovat své plány a vyhnout se překážkám, příp. božstvo usmířit).
Věštby bylo třeba interpretovat – v tom spočíval úkol proroků jako specialistů (vykladačů
božských znamení). Věštby pouze odpovídaly na otázky (nešlo o vlastní iniciativu věštících);
naproti tomu u biblického proroctví vychází iniciativa od Boha – ten povolává proroka, aby
tlumočil jeho vůli, která má být pro jednání lidí vnitřně motivující.
Praktikování věštby je zmiňováno též ve SZ, jak u cizích národů (srov. Ez 21,26), tak i v
Izraeli (přes Boží zákaz). Význační proroci bývali v raném období nazýváni „vidoucí“ resp.
„muži Boží“ (Eliáš, Elizeus). Vyskytovaly se rovněž skupiny nápadné svou exaltovaností –
prorokování ve vytržení spojeném s hudbou a tancem.
Období klasických izraelských proroků zahrnuje zpočátku proroky působící na královském
dvoře jako rádci králů v náboženských věcech – mohli být Bohem inspirováni, občas krále
kárali, ale většinou mu spíše lichotili, jelikož byli na něm závislí. Po roce 750 začíná období
proroků píšících, kteří se obraceli na celý národ.
Jejich prvořadým úkolem bylo kázat. Základním literárním druhem je poselství, ale
používají i dalších (např. pohřební píseň, podobenství). Tyto výroky seskupuje buď sám
prorok nebo jeho žáci do sbírek sjednocených časově nebo tématicky. Zapsané prorocké texty
jsou určeny pro budoucí generace – ty je také aktualizují a doplňují ve světle nových situací.
Proroci dostávají vnuknutí artikulovaná slovy, ale i vize (většinou symbolického
charakteru) a sami také svým životním údělem (např. Ozeáš) a svými gesty (např. Ezechiel)
symbolicky vyjadřují to, co hlásají. Rozdělení píšících proroků na velké a malé se vztahuje na
rozsah jejich spisů, nikoli na jejich význam.
1.1 Proroci – Hebrejský kánon
Hebrejský kánon Dělí Proroky (neviím) na dřívější (rišoním) a pozdější (acharónim). Celá
sbírka Proroků přitom představuje „komentář“ a aktualizaci Tóry. V hebrejských kodexech
Písma bývá umístěna za Tóru (Ketúvím – Spisy následují až po Prorocích). Proroci mají
připomínat Zákon a vybízet k dodržování smlouvy.
a) Dřívější proroci
Proč jsou knihy Joz, Sd, Sam a Král považovány za proroky?
• Podle tradice Talmudu byly sepsány proroky: Jozue byl chápán jako nástupce
Mojžíše, prorok a zprostředkovatel Božího slova (srov. Sir 46,1); Sd a Sam podle
tradice sepsal Samuel, Král zase Jeremiáš.
• Vystupují v nich proroci: Nátan (srov. 2 Sam 7,4 atd.), Eliáš (srov. 1 Král 17-22),
Elizeus (2 Král 2-8), Izaiáš (srov. 2 Král 18-20) aj.
2
• Teologický důvod: dějiny se naplňují podle výroků proroků (srov. 2 Sam 7,13 a 1 Král
8,20).
b) Pozdější proroci
• Patří sem Izaiáš, Jeremiáš, Ezechiel, „kniha 12 proroků“.
• Již v době Sirachovce je sbírka ujasněná (srov. postupné zmínky v Sir 48,22nn; 49,6n;
49,8nn; 49,10).
1.2 Charakteristiky prorockých knih a jejich „makrostruktura“
Každý poctivý čtenář prorockých knih si dříve nebo později všimne, že tyto knihy nejsou
příliš „čtivé“. Zpravidla postrádají nějaký jasně prokazatelný řád a jsou časově neuspořádané.
Navíc se v nich nezřídka opakují různá témata. Jak si tuto nepřehlednost vysvětlit? K
nejjednoduššímu vysvětlení dojdeme, když připustíme, že určité knihy jsou výsledkem i
několikerého redakčního přepracování.
Podíváme-li se na nějakou prorockou knihu v jejím celku, můžeme si navzdory výše
zmíněné složitosti všimnout zajímavé věci. Zatímco začátek prorockých knih obsahuje
zpravidla negativní proroctví (texty o soudu, varování, výhružky), druhá část knih (či
jejich závěr) představuje spíše texty o spáse, útěše a naději. Rozvržení látky, při kterém se
přechází od negativního k pozitivnímu, se říká „eschatologické schéma“. Např. Iz 1-39
obsahuje převážně texty negativního tónu, Iz 40-66 oproti tomu převážně proroctví pozitivní.
2 IZAIÁŠ
2.1 Osobnost a kniha
Prorok, jehož jméno značí „Hospodin je spása“, pocházel z Jeruzaléma, z urozeného rodu,
narodil se kolem roku 765. Jeho působení trvalo zhruba do konce 8. stol., ale týkalo se jen
některých kritických momentů, mezi nimiž nemáme o něm žádné zprávy.
Izaiáš byl povolán za proroka v roku 740. V této 1. fázi kritizuje rozmařilost obyvatel obou
království, která bude potrestána (kap. 1-5). V období syrsko-efraimské války (kolem r. 735)
varuje před spojenectvím s protiasyrskou koalicí, povzbuzuje k důvěře v Boha (kap. 1-6).
Kolem roku 724 ohlašuje brzký zánik Samaří (kap. 28). Do začátku vlády Ezechiášovy (asi r.
716) spadají výroky proti národům (kap. 13-23). Nezdařené Sancheribovo tažení proti
Jeruzalému roku 701 je vylíčeno v kap. 36-39.
Přímé Izaiášovo autorství je sporné. Lze je např. s jistotou vyloučit u biografické části
(kap. 36-39). Rovněž 2 tzv. apokalypsy jsou pozdějšího data. Důležitá byla jeho kázání
(symbolické činy jsou u něj vzácné, svým synům však dává symbolická jména).
Struktura spisu zahrnujícího Iz 1-39:
1-12 prorocké výroky o Božím lidu (uspořádání dle schématu: na jedné straně poukázání na hřích
a ohlášení katastrofy pro Judsko a Jeruzalém, na druhé straně oznámení obnovy Judska a
Jeruzaléma)
13-23 výhružné prorocké výroky o/proti jednotlivým cizím národům
24-27 tzv. „(velká) Izaiášova apokalypsa“
28-33 sbírka „běda“
34-35 tzv. „(malá) Izaiášova apokalypsa“
36-39 historický dovětek – vyprávění o záchraně Jeruzaléma a uzdravení Chizkijáše
Základní témata:
obhajoba Božího práva (kritika útlaku chudých), vyvolení Siónu, proti němuž marně útočí
cizí národy; Boží svatost a transcendence jako mysterium tremendum; spása přicházející od
Hospodina vyžaduje nespoléhat na lidské prostředky, ale mít víru; mesianismus vázaný na
davidovskou linii, vrcholící v budoucím ideálním Potomku.
Z literárního hlediska je Izaiáš geniálním básníkem – užívá velmi působivých obrazů,
dovede v hutné zkratce spojit konkrétnost se vznešeností.
3
Významné texty k přečtení:
• Iz 2,1-5: výstup národů do Jeruzaléma
• Iz 5,1-7: Píseň o vinici
• Iz 6,1-13: vidění Hospodina
• Iz 7,10-17.18-25: znamení Emmanuel.
• Iz 9,1-6: světlo a narozené dítě
• Iz 11,1-9: proutek duch Hospodinův
• Iz 36-39: asyrská invaze
2.2 Deuteroizaiáš
Anonymní prorok útěchy (srov. Iz 40,1), který byl aktivní ke konci babylónského zajetí.
Jeho spis byl přiřazen k Izaiášovu, jelikož patří k jeho duchovním dědicům. Odlišen od
Izaiáše v 18. stol. Döderleinem – zahrnuje kap. 40-55. Rozdíly jsou rázu stylistického i
obsahového (rozvláčnější, méně konkrétní, s apologetickým zaměřením) – zmínka o Kýrovi
předpokládá 2. pol. 6. stol.
Struktura Deutero-Izaiáše je značně složitá. Snad lze předpokládat dvojitou inkluzi (rámec)
v úvodních a závěrečných verších: a) nový exodus (srov. 40,3-5.9-11 a 55,12-13); b) účinnost
Božího slova (40,5-8 a 55,10-11). V povšechném dělení je možné celkem dobře rozlišit kap.
40-48 a 49-55:
40,1-11 prolog
40,12-48,22 proroctví se týkají Jakuba – Izraele a jejich dominantním tématem je pád Babylónu a návrat
ze zajetí, který je líčený jako nový exodus, slavnější než byl první (Hospodin sám je povede)
– tradice blízká severu.
49,1-55,9 proroctví se týkají Jeruzaléma a Siónu (tradice příznačná pro jih) a jejich dominantním
tématem je stvoření jako vytržení z nicoty (širší základna pro naděje zajatců a současně
polemika s babylónskými kosmogonickými mýty)
55,10-13 Epilog
2.3 Služebník Hospodinův
Služebník Hospodinův je protagonista 4 zpěvů, které původně asi tvořily jednotný text,
avšak později byly rozděleny a včleněny do Deuteroizaiáše (Duhmova teorie z konce 19.
stol.). Jejich začátek je vždy zřetelný, konec 1. a 3. je nejistý – 42,1-4 (9); 49,1-6; 50,4-9 (11);
52,13-53,12. Autorem je snad Deuteroizaiáš sám, který tyto zpěvy do textu vložil sám nebo
jeho žáci.
Služebník Hospodinův je Bohem vyvolený, obdařený jeho Duchem, poslaný k Izraeli i k
jiným národům hlásat právo. Narazí přitom na odpor, ale jeho utrpení a smrt mají spasitelnou
hodnotu. Titul Hospodinův služebník není nový ani ojedinělý ve SZ. Témata zpěvů (např.
monoteismus, obrácení národů) souvisejí s obsahem zbytku knihy.
Různé výklady odpovídají na otázku, kdo je Hospodinův služebník – výklad kolektivní ho
ztotožňuje s Izraelem nebo alespoň s jeho ideální částí, výklady individuální za ním vidí buď
historickou osobnost (Jeremiáš, Deuteroizaiáš) nebo osobnost eschatologickou (nesoucí rysy
někoho z minulosti). Nejpravděpodobnější je spojení kolektivního a individuálního aspektu –
korporativní osobnost (jedinec zastupující společenství).
Překvapivým prvkem těchto zpěvů je převrat v běžném chápání lidských hodnot a Božího
vyvolení: oproti samozřejmému úspěchu spravedlivého zde navenek spravedlivý ztroskotá,
ale právě tím splní svůj úkol (nikoli jako trest za své hříchy, nýbrž jako ospravedlnění
mnohých). Tyto texty přijatelně vysvětlují pohoršlivý charakter Ježíšovy smrti, ačkoli NZ
výslovně Ježíše se Služebníkem neztotožňuje (výjimku tvoří např. citace Iz 53,4 v Mt 8,17).
Často zmiňovaný Syn člověka však má jeho rysy.
Významné texty k přečtení:
• Iz 40,1-11: „Těšte můj lid!“
4
• Hospodinův služebník:
– Iz 42,1-4 (9);
– Iz 49,1-6;
– Iz 50,4-9 (11);
– Iz 52,13-53,12;
• Iz 55,8-11: o účinnosti Božího slova
2.4 Tritoizaiáš
B. Duhm (1892) oddělil kap. 56-66 od Deuteroizaiáše a přisoudil je neznámému prorokovi
označovanému jako Tritoizaiáš. Zdá se, že jde o sbírku různých prorockých výroků
pocházejících od více autorů a z různých období, převážně však z první doby po návratu ze
zajetí (někde předpokládají chrám dosud neobnovený, jinde již obnovený).
Iz 56-66 vypovídá o zaslíbení vnitřního obnovení jeruzalémského společenství a jeho
vztahu k národům. V Iz 56,1 programově uvedené dvojice slov „právo – spravedlnost“ a
„záchrana – spravedlnost“ jsou předmětem projednání v Iz 56,1-63,6. Texty v Iz 63,7-66,24
jsou upořádány podle dvojí metafory „otec – matka“, jež je vztažena na Boha.
I. spravedlnost - právo; záchrana – spravedlnost: 56,1-63,6
1.
2.
právo a spravedlnost: 56,1-59,15
pomsta jako spravedlnost a záchrana: 59,15b-18 (19-21)
spravedlnost a záchrana: 60,1-62,12
pomsta jako spravedlnost a záchrana: 63,1-6
II. Bůh je svému lidu otcem i matkou: 63,7-66,24
1.
2.
řeč lidí: Bůh je náš otec: 63,7-64,11
Boží lid: 63,8-64,8
Boží řeč: Bůh jako matka: 65,1-66,24
bohoslužba Božího lidu a národů
Prorok čelí zklamání z neuskutečněných nadějí tím, že jako důvod uvádí chybějící
obrácení lidu a viny v oblasti náboženské i sociální, ale také potvrzuje neodvolatelnost
Hospodinových příslibů. Spis má mnoho společného jak s Deuteroizaiášem, tak i s
Ezechielem (důraz na chrámový kult). Iz 61,1-2 cituje Lk 4,18-19 jako promulgaci Ježíšova
poslání.
Významné texty k přečtení:
• Iz 58: pravý půst
• Iz 61,1-3.4-11: mesiášské poslání
3 JEREMIÁŠ
3.1 Osobnost
S jistotou známe 2 data z jeho života – rok povolání 627 a pád Jeruzaléma 587/6. Nevíme
však, v kolika letech byl povolán (podle Jer 1,6 jako chlapec) a rovněž jak dlouho žil po pádu
Jeruzaléma. Jeho jméno znamená „Hospodin vyvýší“. Pocházel z Anatótu, z kněžské rodiny,
ale sám se knězem nestal, vůči chrámovému kněžstvu zaujímá kritický postoj, je spojen spíše
se severními tradicemi. Symbolický význam má jeho celibát (srov. Jer 16,1-4).
Jeho vztah k Bohu se vyznačuje velikou odvahou a upřímností, podporuje a snad i
inspiruje Jošijášovu reformu, ovšem varuje před iluzorním spoléháním se na chrám.
Realisticky se dívá na politickou situaci, nevěří v užitečnost spojenectví s Egyptem. Pro svou
přímost velmi trpí od proegyptské kliky, která ho obviňuje z kolaborace s nepřáteli Izraele. S
bolestí ohlašuje zkázu Jeruzaléma, ale také doufá v lepší budoucnost.
Po dobytí města je odveden do Rámy (Jer 31,15, srov. Mt 2,18) a svobodně se rozhoduje
zůstat ve vlasti. Po zabití svého přítele Godoliáše je proegyptskou stranou odvlečen do
Egypta, kde se jeho stopa ztrácí.
5
3.2 Kniha
O sepsání Jer máme zprávu v kap. 36 – poté, co král Eljakim-Jojakim spálil první svitek
(asi prvních 20 kap.). Sekretář Baruch sepisuje Jeremiášova slova znovu s mnoha doplňky
(zejména biografickými). V Babylóně prochází spis deuteronomistickou redakcí a zřejmě i po
návratu ještě dozná drobnějších změn.
Komplikovaný proces vzniku se zračí v poměrně chaotické struktuře, která nepostupuje
důsledně v chronologickém sledu. Knihu lze rozdělit na čtyři části – pozornost zaslouží
střídání poezie (výroky a proslovy) a prózy (vyprávění):
1-25
26-45
46-51
52
výroky a proslovy proti Izraeli a Judovi
vyprávění se závěrečnou útěchou Baruchovi
výroky proti cizím národům
vyprávění (historický dodatek = 2 Král 24,18-25,30)
Redakční práce je znát v duplikaci některých pasáží. Pozdější relektury svědčí o dalším
promýšlení textu a jeho aktualizaci – výsledkem je také odlišná verze LXX (asi o osminu
kratší, přehledněji uspořádaná), která nejspíše vychází z osobité hebrejské předlohy
(fragmentárně dochované v Qumránu). Hlavními literárními druhy Jer jsou prorocké výroky,
autobiografie a biografie.
3.3 Teologie
Bez tendence k systematičnosti klade Jer důraz na některé teologicky nosné myšlenky: ze
stvořitelské moci Boží se nikdo a nic nevymyká; vyvolený národ porušil smlouvu s Bohem a
setrvává tvrdošíjně ve svých hříších – přesto je možná spása za předpokladu obrácení; do
budoucnosti směřuje významná předpověď nové smlouvy (Jer 31,31-34, citována v Žid 8,8-
12; 10,16-17), která oproti rituálnímu formalismu vyzvedá hlubokou niternost; budoucí
záchrany se týká i příslib spravedlivého krále z Davidova rodu (Jer 23,5-6).
Významné texty k přečtení:
• Jer 1,4-19: povolání Jeremiáše
• Jer 2,1-13: nevěra lidu
• Jer 20,7-18: vyznání
• Jer 30-31: obnova Izraele
• Jer 31,31-34: nová smlouva
• Jer 36,1-8: Baruchův svitek
4 BARUCH
Deuterokanonická kniha – v LXX mezi Jer a Pláč, ve Vg po Pláč. Prezentuje se jako dílo
Baruchovo, sepsané v babylónském zajetí a zaslané do Jeruzaléma k předčítání při
liturgických shromážděních.
Kniha se skládá ze čtyř částí:
1,1-14 Úvodní zpráva ve formě prózy o sepsání knihy: Baruch píše z Babylónu do Jeruzaléma.
Tamní přesídlenci posílají sbírku s prosbou o oběti za babylónské krále i za komunitu
v exilu
1,15-3,8 Kolektivní kající modlitba, kterou má vyslovit jeruzalémská obec z pověření exulantů –
setkáváme se zde s typickou strukturou kající modlitby (srov. Neh 9,5-37; Dan 9,4-19; Iz
63,7-11).
3,9-4,4 Poučení o jediném přístupu k moudrosti, který spočívá v dodržování Zákona (srov. 4,1:
„kniha Božích nařízení“)
4,5-5,9 Povzbuzení a dodání odvahy skrze prorocký hlas a personifikovaný Jeruzalém jak pro
exulanty, tak pro obyvatele Jeruzaléma.
Základem spisu byl asi hebrejský, nedochovaný originál. Jeho vznik je třeba klást nejspíše do 2.
stol. př. Kr. Vg připojuje k Bar jako 6. kap. Jeremiášův list (LXX ho řadí jako samostatný spis za Pláč)
6
– tématem je varování babylónských zajatců před modlářstvím, jehož nicotnost se tu různými způsoby
vykresluje. I tento list snad existoval původně v hebrejštině a byl napsán v helénské době.
Významné texty k přečtení:
• Kající žalm (1,15-3,8)
• Didaktická báseň o Moudrosti (3,9-5,9)
5 EZECHIEL
5.1 Osobnost
Jeho jméno vyjadřuje přání: „Ať Bůh posílí“. Byl knězem, roku 597 byl deportován do
Babylónu, kde se usadil poblíž průplavu Kabar. Tam byl povolán roku 593, ve vidění se
přenáší do Jeruzaléma, vytýká mu jeho hříchy a ohlašuje jeho pád. Po této katastrofě však
mění tón své řeči – poskytuje útěchu a předpovídá obnovu Jeruzaléma v ideální podobě.
Fakt, že se obrací k obyvatelům Jeruzaléma, vedl k domněnce, že působil spíše tam než v
exilu (resp. že se do Babylónu dostal později) – dnes převládá tradiční názor na jeho aktivitu
ve vyhnanství, který se vzhledem k údajům v knize jeví jako pravděpodobnější.
5.2 Kniha
Má přehlednou strukturu:
1-3 úvod
4-24 výroky proti Izraeli před obležením Jeruzaléma
25-32 výroky proti národům
33-39 výroky během obléhání a po něm – útěcha a naděje pro vyhnance
40-48 uspořádání budoucí jeruzalémské obce
Jde o text velmi náročný na pochopení. Objevuje se v něm řada zvláštních symbolických
úkonů, detailně propracovaných, které reálně působí to, co naznačují (u proroků nejsou
vzácností, u Ezechiela však téměř převažují nad slovem). Důležitou roli zastává vidění.
Ezechiel je typický vizionář, na rozdíl od jiných proroků aktivně na vizích participující. Jeho
styl je přeplněný složitými obrazy a rozsáhlými alegoriemi, spíše popisný, jednotvárný a
chudý (někde ovšem nepostrádá dramatickou sugestivnost – např. kap. 37).
5.3 Teologie
K hlavním teologickým tématům Ezechiela jako kněze patří zejména vše, co se týká
chrámového kultu. V 10. kapitole s bolestí pozoruje, jak Boží sláva opouští chrám, ale ve 43.
kapitole s radostí vítá její návrat. Dále Zákon – kasuisticky demonstruje zásadu osobní
odpovědnosti v kapitole 18. V knize je vyjádřen příslib dobrého pastýře, jímž bude Hospodin
sám resp. David, jeho služebník (kap. 34), a nového srdce a nového ducha (kap. 36). Obnova
Izraele je líčena jako zázračné oživení suchých kostí (kap. 37).
Významné texty k přečtení:
• Ez 1; 8-11; 43: Hospodinova sláva
• Ez 3: Ustanovení proroka za strážce lidu
• Ez 34,1-16: O pastýřích
• Ez 36,16-38: Nové srdce
• Ez 37,1-14: Suché kosti
• Ez 47,1-12: Chrámový pramen
6 DANIEL
6.1 Osobnost
Podle Dan 1 je Daniel (= můj soudce je Bůh) prorokem deportovaným roku 597 do
Babylónu. Lze se domnívat, že se zde uchovala tradice o skutečné postavě, o níž však
nemáme odjinud zprávy (Ez 14,14.20; 28,3 mluví sice o spravedlivém resp. moudrém
Danielovi, ale zdá se, že jde spíše o krále Danela známého z kananejských legend – srov.
7
texty z Ugaritu). Zmínka o proroku Danielovi (odkazující ovšem na Dan) je v 1 Mak 2,60 a v
Mt 24,15 (implicite také Žid 11,34).
6.2 Kniha
V židovském kánonu patří mezi Ketubím, zřejmě pro svůj pozdní původ, kdy už byl kánon
proroků uzavřen. Zřetelný rozdíl je mezi narativním charakterem kap. 1-6 a viděními, která
jsou téměř výlučně obsahem kap. 7-12. Každá kapitola tvoří obsahově samostatnou jednotku:
1 deportace Daniela a jeho druhů
2 Nabuchodonosorův sen o soše a jeho výkla
3 3 mládenci v ohnivé peci (mezi 3,23 a 3,24 v aram. textu vloženy 2 deuterokanonické
dodatky – Azariášova modlitba a Chvalozpěv 3 mládenců)
4 Nabuchodonosorův sen o stromu a jeho výklad
5 píšící ruka
6 Daniel ve lví jámě
7 vidění 4 zvířat a Syna člověka
8 vidění berana a kozla
9 vidění 70 týdnů
10-11 detailní vidění bojů mezi Seleukovci a Ptolemaiovci
12 eschatologické vidění
deuterokanonické dodatky
13 Zuzana
14 Bél a drak
Kniha je psána ve 3 jazycích – hebrejštině (kap. 1 a 8-12), aramejštině (kap. 2-7) a řečtině
(kap. 13-14). Deuterokanonické dodatky snad byly původně hebrejské. Důvod přechodu z
hebrejštiny do aramejštiny je nejasný.
Tradiční názor, že autorem je prorok Daniel žijící v 6. stol., byl později opuštěn (různé
části knihy se připisovaly různým autorům). Dnes se vzhledem ke stejnému literárnímu
postupu a shodným myšlenkovým formám všeobecně uznává, že kniha jako celek má jednoho
autora. Její vznik se klade do doby pronásledování Antiochem Epifanem (těsně před r. 164),
ale připouští se, že podkladem byla starší, ústně tradovaná, zčásti snad i zapsaná vyprávění.
Dan je jedinou kompletní apokalyptickou knihou SZ (apokalyptické části najdeme porůznu
v prorockých knihách – např. Iz 24-27; 34-35; Ez 38-39; Zach 9-14; Jl 3). Pro apokalyptiku je
příznačná pseudonymie, symbolika (čísel, zvířat apod.), dualismus (zápas fronty Boží a
protibožské), zašifrovaný smysl dějin, který je dešifrován zpravidla interpretujícím andělem;
zájem o vyvrcholení dějin, tj. konec času.
6.3 Teologie
Kniha dosti zběžně probírá minulé dějiny a podrobněji se věnuje současnosti (tj. době, v
níž žije autor) a blízké budoucnosti. Záměrem je povzbudit těžce zkoušené Židy zdůrazněním
věčné a neotřesitelné Boží vlády, které podléhají všichni mocní tohoto světa.
Boží vláda se pomalu, ale jistě prosazuje v dějinách, které probíhají podle
prozřetelnostního plánu. Autor nespoléhá na lidské síly, jeho pojetí Božího království je
duchovní. Vyvrcholení dějin, které je spojeno s příchodem Syna člověka, bude předcházet
těžká krize, ale pro spravedlivé je připravena nebeská odměna (kap. 12).
Významné texty k přečtení:
• Dan 2: vidění sochy
• Dan 3,8-12.13-30: ohnivá pec
• Dan 6: lví jáma
• Dan 7,13-14: vidění „Syna člověka“
• Dan 12,1-4: vzkříšení
• Dan 14: příběh Zuzany
8
7 DVANÁCT MALÝCH PROROKŮ
Nejstarší výslovnou zmínku o tom, že prorocké spisy od Ozeáše do Malachiáše jsou
chápány jako jedna prorocká kniha, poskytuje kolem r. 180 př. Kr. kniha Sirachovcova. Ve
„chvále otců“ (Sir 44,1-50,24) je uvedeno dle pořadí ve struktuře hebrejské Bible po Izaiášovi
(48,22), Jeremiášovi (49,7) a Ezechielovi (49,8), „dvanáct proroků“ (49,10), očividně jako
jednotný celek. Přitom je počet dvanácti dán do souvislosti s Izraelem vzešlým ze 12
Jakubových synů: „neboť oni potěšovali lid Jakubův a vykupovali ho vírou a nadějí“ (49,10).
LXX zdůrazňuje pomocí označení Dodekaprofeton (= kniha Dvanácti proroků), že se jedná
o jedno dílo. Vulgáta dává knize Dvanácti proroků nadpis „Prophetae minores“ (srov. též
Augustin, De civitate Dei XVIII.29), což vedlo k běžnému označení v českém jazyce „Malí
proroci“ („minores“ = menší: kvůli menšímu obsahovému rozsahu jednotlivých spisů knihy
Dvanácti proroků ve srovnání s Iz, Jer, Ez; rozsah celého díla dílo Dvanácti proroků přibližně
odpovídá rozsahu Iz). Rovněž židovská a křesťanská tradice pokládala „Dvanáct proroků“ za
jednu knihu (srov. traktát Baba Batra 14b/15a babylonského Talmudu; Jeronýmova
předmluva ve Vulgátě, kde se výslovně poznamenává: „unum librum esse doudecim
prophetarum“).
Kritická biblická věda v posledních dvou staletích tomuto aspektu nevěnovala žádnou
pozornost. Teprve v nedávné době se začínají objevovat výklady, které zkoumají a vykládají
knihu Dvanácti proroků jako celek.
Rozsah prorockých knih:
kniha počet veršů kniha počet veršů kniha počet veršů
Iz 1291 Oz 197 Nah 47
Jer 1364 Jl 73 Hab 56
Ez 1273 Am 146 Sof 53
Dan 357 Ab 21 Ag 38
celá sbírka 1050 Jon 48 Zach 211
Mich 105 Mal 55
Pořadí dvanácti knih sleduje časový rámec podle údajů uvedených zpravidla v nadpise. Jak
ukazuje následující tabulka, vychází přitom najevo rozdělení do epoch: prvních šest proroků
je zařazeno do 8. století, další tři do 7. století a poslední tři do 6. století.
Ozeáš 8. stol. Slovo Hospodinovo, které se stalo k Ozeášovi, synu Beérovu, za judských králů
Uzijáše, Jótama, Achaza a Chizkijáše a za izraelského krále Jarobeáma, syna
Jašova
Jóel Slovo Hospodinovo, které se stalo k Jóelovi, synu Petúelovu
Ámos Slova Ámose, ... která uviděl o Izraeli za dnů judského krále Uzijáše a za dnů
izraelského krále Jarobeáma, syna Jašova
Abdijáš Vidění Abdijášovo
Jonáš Stalo se slovo Hospodinovo k Jonášovi, synu Amítajovu
Micheáš Slovo Hospodinovo, které se stalo k Micheášovi... za dnů judských králů Jótama,
Achaza a Chizkijáše, které viděl o Samaří a o Jeruzalému
Nahum 7. stol. Výnos o Ninive. Kniha vidění Nahýma
Abakuk Výnos, který přijal ve vidění prorok Abakuk
Sofonjáš Slovo Hospodinovo, které se stalo k Sofonjášovi, synu Kúšiho... za dnů judského
krále Jóšijáše, syna Amónova
Ageus 6. stol. V druhém roce krále Dareia, prvního dne šestého měsíce, stalo se slovo
Hospodinovo skrze proroka Agea...
Zacharjáš Osmého měsíce druhého roku vlády Dareiovy stalo se slovo Hospodinovo
k proroku Zacharjášovi, synu Berekjáše
Malachiaš Výnos. Slovo Hospodinovo o Izraeli skrze Malachiáše
9
Tento chronologický sled de facto neodpovídá u všech knih jejich skutečnému
chronologickému zařazení, popř. době vzniku, které my z dnešních historických poznatků
předpokládáme. Toto zejména platí pro knihy Jl, Abd, Jon a Mal. Tyto „knihy“ nejsou
záznamem „historických“ proroků, nýbrž v užším smyslu „písemným proroctvím“, popř.
„literárním proroctvím“, která jsou všechna do jednoho mladší, než je předpokládáno v
„biblické“ chronologii knihy Dvanácti proroků. Zařazení knihy Jonáš do 8. stol. souvisí se
zmínkou proroka Jonáše, syna Amítajova v 2 Král 14,25, kde je dán do souvislosti
s Jarobeámem II. (srov. Oz 1,1; Am 1,1). Na tohoto Jonáše činí narážky kniha Jonáš, která
vznikla ve 4. stol. př. Kr. Zařazení knih Jl, Abd a Mal nastalo z obsahových důvodů: Jl lze číst
jako komentář k jeho obou sousedícím knihám Oz a Am; Abd se ve své polemice vůči Edómu
shoduje s předcházející knihou Am; na Mal je možné pohlížet jako na aktualizaci Zach.
Z výše uvedené tabulky vychází rovněž najevo, že formální ztvárnění nadpisů dalekosáhle
odpovídá chronologickému uspořádání. Zároveň jsou vyzdvihnuty dva „typy“ proroctví. Na
jedné straně je zdůrazněn proces přijetí slova („stalo se slovo Hospodinovo“), na druhé straně
je poukázáno na vizionářský aspekt („vidění“).
Knihy Ozeáš a Malachiáš skrze své umístění na začátku, popř. na konci zastávají
význačnou strukturální a hermeneutickou funkci. Oz je prorockou knihou, která má nejsilnější
historicko-teologický ráz. Se svým intenzivním zpětným pohledem na počátky Izraele (Jakub,
exodus, putování pouští a obsazení země) načrtá teologický horizont pro zvěstování pohromy
a spásy v knize Dvanácti proroků. Oz především vyzdvihuje nesmírnou Hospodinovu lásku ke
svému lidu jako základ jeho hněvu a jeho konečné spásné náklonnosti. Poslední verš knihy
(14,10) nakonec shrnuje celé dějiny Hospodina se svým lidem a národy světa jako rozvodový
soud mezi spravedlivými a nevěrnými. Právě tyto dvě perspektivy (Hospodinova láska
k Izraeli jakož i dějiny jako oddělení spravedlivých od bezbožníků) jsou zachyceny v knize
Malachiáše. Nakonec lze zmínit, že téma obrácení jako cesta ke spáse, o kterém vypovídají
poslední kapitoly Oz (14) a Mal (3), je významnou obsahovou charakteristikou celého
komplexu Dvanácti proroků.
Proces formace probíhal asi ve 3 fázích:
1) Jádro celku (Oz, Am, Mich, Sof) pravděpodobně v exilní době;
2) Spojení Ag a Zach v rané poexilní době;
3) Sloučení obou sbírek a připojení zbývajících spisů ve 3. stol.
Ukončení formace knihy Dvanácti proroků mohlo nastat v letech 240-220 př. Kr. Toto
období nejlépe odpovídá konečné pokojné perspektivě vztahů Izraele a národů, o které se
zmiňuje Zach 14 a Mal.
8 OZEÁŠ
8.1 Osobnost
Ozeáš (= zkrácená forma od Hošajah, tj. Hospodin zachraňuje) jako jediný z píšících
proroků pocházel ze severu. Působil zhruba od r. 750 do doby před pádem Samaří. Byl to
člověk velmi kultivovaný, znalý izraelských duchovních tradic. Není známo jeho původní
povolání, avšak kniha dává nahlédnout do osudů jeho manželství a rodiny.
8.2 Kniha
Oz 1 (biografické vyprávění) - prorok dostává příkaz oženit se s nevěstkou a mít s ní 3 děti
(všichni jmenováni); Oz 3 (autobiografické vyprávění) - příkaz znovu milovat cizoložnou
ženu (tentokrát nejmenována).
Alegorický výklad popírá reálný základ těchto vyprávění - jde tu jen o obraz vztahu mezi
Hospodinem a Izraelem. Proti tomu hovoří jak konkrétní údaje, tak i neúčinnost Ozeášova
kázání, pokud by nevycházelo z osobní zkušenosti.
10
Mluví-li se tu o skutečných událostech, pak zřejmě nejde o dvě různé ženy, nýbrž o jednu
ženu a dvě životní období: Oz 1 - sňatek, Oz 2 - rozvod a rozhodnutí přijmout nevěrnou ženu
zpět, Oz 3 - znovupřijetí realizováno. Na prorokově životním údělu se přitom zračí vztah
Hospodina a Izraele.
Struktura knihy:
1-3 Kapitoly tvoří uzavřený celek, v nichž je prorokovo manželství srovnáváno s Boží láskou k lidu.
Ozeáš dostává příkaz vzít si smilnou ženu (1,2). Postupně se ukáže, že právě tak Hospodin miluje
lid, který smilní, tj. obrací se k milencům – jiným bohům (3,1). Čeká jej za to trest. Avšak
kapitoly nekončí negativně. Trest má výchovný charakter, povede k novému obrácení (3,5).
4-14 Kapitoly jsou koncipovány jako dvojí Hospodinova pře (rív) s lidem (srov. 4,1 a 12,3). Hospodin
je žalující stranou, vyčítá především hřích modloslužby („prostituci“: srov. 4,1-5,7), ale také
politické a sociální hříchy (srov.
Formace knihy - nejprve asi 3,1-4 a řada prorockých výroků v kap. 4-11, potom 1,2-9, kap.
2 a uspořádání zmíněných výroků; nakonec redakce a doplňky provedené v Judsku (snad až
za Joziáše).
8.3 Poselství
Počínaje vůdčí vrstvou pranýřuje Oz zkaženost národa na rovině náboženské (scestný
synkretismus), politické (zmatky jak ve vnitřní, tak i vnější sféře) a sociální (křiklavá
nerovnost a útlak). Ke kritice používá Oz obrazu prostituce (zvrácený opak trvalé, opravdové
lásky) a cizoložství (zrada na výlučném manželském svazku). Bůh ovšem nepřestává svůj lid
milovat a tvrdou zkouškou ho volá znovu na poušť, aby tak obnovil pouto prvotní lásky.
Mezi nejvýraznější témata knihy Ozeáš patří téma Hospodinovy lásky k lidu. Ozeáš je
jakožto nejstarší z klasických proroků tím, kdo uvedl metaforu manželství „Hospodin – lid“
do biblické literatury. Po něm ji převzali další (srov. Iz 54; Jer 2-4; Ez 16) a navázal na ni také
Nový zákon (srov. Mk 2,19; Ef 5,29-32; Zj 19,7; 21,2-9). Z tohoto důvodu je možné Ozeáše
považovat skutečně za „velkého proroka“ a teologa. Pro vyjádření lásky k lidu je použit
rovněž obraz rodičovské lásky (Oz 11). Také tento působivý příměr je dále rozíjen v prorocké
literatuře (srov. Iz 49,14-15). Ozeáš je prvním z proroků, jenž tuší celonárodní katastrofu jako
nutný trest za porušení smlouvy s Bohem.
Významné texty k přečtení:
• Oz 1-2: nevěrná žena
• Oz 5-6: výzvy k obrácení
• Oz 11,1-11: Boží láska k Izraeli
9 JOEL
9.1 Osobnost
Joel (= Hospodin je Bůh) má zřejmě blízko ke kněžskému a chrámovému prostředí, je
svědkem určité krize, ale i hlasatelem naděje. Prorok tohoto jména není znám z jiné biblické
literatury (srov. Jl 1,1). Jméno Joel je sice poměrně časté (např. 1 Kron 4,35), ale jedná se o
jiné jedince.
9.2 Kniha
Hlavní téma celé knihy (4 kap.) tvoří „den Hospodinův“, jehož předzvěstí je pohroma
kobylek. Lék spočívá v obrácení, jehož projevem má být pokání a společná modlitba.
Důsledkem bude dar Božího Ducha, provázený mocnými divy a znameními. Velký soud nad
národy má svůj protipól v Jeruzalému zahrnutém Boží přízní.
11
Strukturální uspořádání textu:
1,1 nadpis knihy
1,2-4 úvod
1,5-20 prorocká výzva k nářku + nářek kvůli kobylkám a suchu závěr: modlitba 1,19n
2,1-17 prorocká výzva k nářku a obrácení + nářek kvůli
nepřátelským národům postupujícím proti Jeruzalému
závěr: modlitba 2,17
2,18-19aa úvod (navazující na předcházející nářek)
2,19ab-27 Boží řeč jako vyslyšení nářku: Příslib deště a bohaté úrody;
výzva k radosti
závěr: důkazová formule 2,27
3,1-4,17 Boží řeč jako vyslyšení nářku: Příslib záchrany Jeruzaléma a
zničení nepřátelských národů
závěr: důkazová formule 4,17
4,18-21 shrnutí obou Božích řečí
Kniha se zřetelně dělí na dvě části: 1,2-2,17 a 2,19-4,17. První část je sugestivním
básnickým dílem, druhá je prostší a střídmější. Spíše než na rozdílný původ obou částí
ukazuje kniha na vnitřní celistvost danou především motivem „dne Hospodinova“.
Nejpravděpodobnější datace knihy je z poexilní doby (předpokládá se zajetí a vliv Řeků,
místo zmínky o králi se zde mluví o obci v čele s kněžími apod.). Asi na 30 místech užívá Jl
stejných či podobných formulací jako Ez, Iz a jiní proroci, blízký je mu též Žl 65.
9.3 Poselství
Blížící se katastrofu je možné upřímnou kajícností nejen odvrátit, ale přímo proměnit v
pokoj a blaho. Hrozba i ideální vize mají univerzální povahu (netýkají se pouze Izraele) a
ukazují Boha jako všemohoucího i milosrdného. Nový zákon přebírá ve Sk 2 předpověď
vylití Božího Ducha (podle LXX) jako součást Petrovy řeči o letnicích.
Významné texty k přečtení:
• Jl 2: „den Hospodinův“
• Jl 3,1-5: vylití Ducha
10 AMOS
10.1 Osobnost
Amos (= zkr. Amasjáh, tj. Hospodin nese) pochází z Tekoje u Betléma a jako pastýř a
pěstitel sykomor (Am 1,1; 7,14) je znenadání povolán kolem roku 760, aby kázal v severním
království, zvláště ve schizmatické svatyni v Betelu. Po střetu s tamním knězem téhož jména
odchází.
Prorok Amos bývá pokládán za prvního z tzv. „píšících proroků“. Kniha označená jeho
jménem by tedy mohla být nejstarším uceleným dílem klasické prorocké literatury. V každém
případě je spolu s Ozeášem považován za nestaršího z klasických proroků.
8.10.2 Kniha
Tato prorocká kniha se skládá – po nadpisu 1,1 – ze čtyř částí:
1,2-2,16 výroky proti národům
1,2: motto: Hospodin jako řvoucí lev ze Sionu
1,3-2,16: osmi strofická báseň proti šesti sousedním národům, Judovi a Izraeli
(severní království)
3,1-6,14 tři tématické řeči proti Izraeli: začínají stereotypní formulí („Slyšte...“) a vyznačují se vždy
jedním typickým slovesem („znát se“, „vrátit se“, „dotazovat se“)
7,1-9,6 pět vidění - jejich předmětem je gradující ohlášení Božího soudu nad Izraelem (počínaje 3. vizí
končí prorokova přímluva)
9,7-15 slova spásy pro celý Izrael
12
Formace knihy je částí biblistů považována za dlouhodobý proces. Část se domnívá, že
většina knihy je dílem samotného proroka a redakce byla uzavřena již před pádem Samaří.
10.3 Poselství
Velmi tvrdý tón a hrozba smrti - tak lze stručně charakterizovat Amosův styl a obsah.
Důvodem jsou konkrétní zlořády v Izraeli (sociální bezpráví, náboženský formalismus).
Leccos nasvědčuje tomu, že soud bude definitivní, ale toto poselství vyjadřuje přece jen dílčí
aspekt Božího plánu.
NZ cituje (podle LXX) Am 5,25-27 v jiném kontextu - jako argument ve Štěpánově řeči ve
Sk 7 a Am 9,11-12 v Jakubově řeči ve Sk 15. Poselství Am je aktuální svým důrazem na
nutnost respektu vůči sociálně slabým a na spojitost této otázky s Božím očekáváním.
Významné texty k přečtení:
• Am 2,6-16: výrok proti Izraeli
• Am 3,3-8: prorok a Boží slovo
• Am 7,10-17: střet s Amasjášem
• Am 9,11-15: obnova
11 ABDIÁŠ
11.1 Osobnost a kniha
Známo je pouze jméno (Abdiáš = služebník Hospodinův). Kniha jím nadepsaná je nejkratší
spis SZ (21 veršů). Tato kniha je řazena na 4. resp. (v LXX) 5. místo mezi Dvanácti proroky.
Text je spíše liturgické povahy a obsahuje vidění – výrok o Edómu.
Ze zmínek o Edomitech lze usoudit, že kniha vznikla po jejich loupeživém vpádu, k němuž
došlo po r. 586 (prorok snad byl v té době v Judsku). Dokdy mohla být kniha sepsána, je
těžko určit (raná či pozdní poexilní doba?).
Abd 1-10 se téměř shoduje s Jer 49,7-16: vžitá tradice týkající se Edomitů - nepřátelství
vůči nim je dominantním tématem spisu. Zpustošením Judska na sebe přivolali neodvratný
trest, Bůh se ve svém plánu rozhodl porazit jejich zpupnost. Zkáza, která je stihne, bude
znamenat záchranu pro Židy, počátek obnovy Hospodinova království.
Strukturální uspořádání (po nadpisu knihy v 1,1 následuje):
2-4
5-7
8-9
Hospodin vyhlašuje Edómu boj: „Strhnu tě odtud“
potrestání Edómu lidmi: ve formě ironického nářku nad zemřelým
předpověď vyhlazení: „Budou vyhlazeni...“
10-11
12-14
obžaloba Edómu: vražda a násilí vůči bratru Jákobovi a spolupráce při zničení
Jeruzaléma 587 př. Kr.
nepřímá obžaloba Edómu ve formě osmi varování/zákazů (8-krát údaj „v
den“)
15 shrnutí/vrchol: ohlášení trestu („den Hospodinův“) a odplaty podle ius talionis
16-17
18
Hospodin vyhlašuje válku všem národům: Jako Izrael musejí pít z kalichu Hospodinova hněvu.
změna mocenských poměrů: Sijón jako místo záchrany a jako metropole národů
zničení Edómu celým Izraelem
19-20 konkretizace zaslíbení spásy Izraeli dané ve v. 17: nové převzetí země
21 shrnutí/vrchol: Hospodin vládne ze Sijónu nad světem (záchrana Sijónu/soud nad Edómem)
11.2 Poselství
Zdánlivě bezmeznou nenávist vůči Edomu je třeba chápat v kontextu tehdejší historickokulturní
situace a její válečné strategie. Trest je projevem Boží spravedlivé odplaty (lex
13
talionis). V pozadí je tu skrytá touha po solidaritě s národem, který přerval někdejší bratrské
pouto. Pozitivně vyznívá konečná naděje na obnovu pod Boží vládou.
12 JONÁŠ
12.1 Osobnost
Hebrejská bible jej řadí před Mich a Nah - zřejmě na základě zmínky o Ninive, jehož pád
(město bylo zničeno roku 612) ohlašují teprve tito dva proroci. V Severním království žil
prorok Jonáš (= holubice), syn Amitaje, v době Jarobéama II (srov. 2 Král 14,25nn). Asi
proto byla kniha Jonáš zařazena mezi prorocké spisy. Neobsahuje však proroctví, nýbrž
vyprávění o prorokovi.
12.2 Kniha
Po stránce jazykové i obsahové prozrazuje kniha pozdní poexilní původ (srov. popis
Ninive připomínající perská města, paralely k epizodě s rybou v řecké mytologii apod.). Místo
historických individualit chce kniha znázornit určité typy lidí a jejich příznačné chování v
analogických situacích. Nejpravděpodobnější datací je počátek helénistické doby (kolem r.
300).
Z literárního hlediska tato kniha nepředkládá dějinná fakta, ale jakési podobenství
s výrazným teologickým poselstvím. V celé knize převládá tak trochu pohádková atmosféra.
Zvláštní pozornost je věnována zvířatům a rostlinám.
Kniha neobsahuje typické prorocké výroky, je převážně vyprávěním. Je zároveň prorockou
knihou plnou ironie: a) Hospodinův prorok neposlechne (1,3); b) Hebrej se nemodlí, zatímco
pohanští námořníci se modlí a nakonec i obětují Hospodinu (1,5-6.9-10.14); c) pohanské
město Ninive, hlavní město krutých nepřátel Asyřanů, se obrátí celé (3,5), takový úspěch
proroci, kteří vybízeli k pokání Jeruzalém, v historii nikdy neměli; d) prorok se z obrácení
neraduje (4,1).
Struktura:
1-2: vnější útěk 3-4: vnitřní útěk
1,1-3
Příkaz a přestoupení příkazu
3,1-3a
Příkaz a zdánlivé splnění
1,4-16
V lodi na moři:
bohabojnost lodníků a Jonášův vzdor (Jonáš se odmítá
modlit k Bohu a přeje si smrt)
3,3b-4,6
Ve městě Ninive:
obrácení hříšníků a Jonášův vzdor (Jonáš obviňuje
trestající Boží spravedlnost a přeje si smrt)
2,1-11
V moři, v útrobách ryby:
Jonáš se podrobuje
4,6-11
V Ninive, před branami města:
Jonáš se vzdává
Domněnka, že snad šlo původně o 2 různé příběhy, se nepotvrzuje. Obě části jsou výrazně
symetrické, autor čerpal z různých zdrojů, ale hypotetické příběhy nelze rekonstruovat.
Naproti tomu je patrná příbuznost s teologií deuteronomistické školy a dílčí shoda s Jl.
12.3 Poselství
Pravý smysl příběhu není snadné vystihnout - jde v podstatě o 2 otázky: Proč se Jonáš
zdráhá splnit Boží příkaz? O čem chce Bůh Jonáše poučit? 4 základní interpretace představují
4 možné odpovědi:
1) Příběh ukazuje spásnou moc obrácení a tím vyvrací Jonášovo přesvědčení o trestu jako
jediné možnosti, jak zahladit hřích. Závěr knihy však mluví o dětech a dobytku, u nichž je
obrácení bezpředmětné.
14
2) Kniha je kritikou nepřátelského, partikularistického postoje poexilních židů vůči
pohanům. Poměr mezi židy a pohany však není hlavním tématem knihy a jejich nepřátelství tu
není zdůrazněno.
3) Kniha chce znázornit drama prorockého údělu a trvá na tom, aby se Boží slovo
neminulo účinkem, jinak se Bůh i jeho prorok budou jevit jako lháři. Závěr však od této
perspektivy upouští - smyslem prorockého poslání nemůže být zkáza adresátů za každou
cenu!
4) Kniha je teologickým příběhem, jehož těžiště leží v samotném závěru (4,11). Bůh
Izraele je Bohem nekonečné lásky ke všemu stvoření. Jeho spravedlnost vybízí k obrácení a
těm, kdo se obrátí, ochotně odpouští.
13 MICHEÁŠ
Micheáš (= Kdo jako Hospodin?) pochází z judského Morešetu (malé město 35km
jihozápadně od Jeruzaléma v rovině Šefela). Působil ve 2. pol. 8. stol., byl současníkem Iz a
venkovským původem i drsným stylem měl blízko k Am (bývá nazýván „Amosem jižního
království“).
Knihu tvoří 4 části s pravidelným střídáním hrozeb a příslibů: 1,2-3,12 - Izrael před
soudem; 4,1-5,14 - přísliby dané Siónu; 6,1-7,7 - Izrael znovu před soudem; 7,8-20 - naděje.
1. část: hrozebná zvěst (1,2-3,12)
1,2-7 hrozebná zvěst proti Izraeli/Samaří a
Judsku/Jeruzalému: všeobecná
obžaloba a hrozba trestem
1,8-16 prorocká obžaloba kvůli hrozícímu
Nebezpečí
1,2 úvod: výzva národům k účasti na „soudní
při“ proti Izraeli a Judsku
2,1-5 hrozba hospodářsky mocným (uvozena
„běda“): specifická obžaloba a hrozba
trestem
2,6-11 prorocký spor s hospodářský mocnými
2,12-13 spásná zvěst Izraeli a Judovi (teologie
„pozůstatku“)
V této části schází perspektiva Izrael-národy
Rétorický pohyb: ze Samaří do
Jeruzaléma/Sión
Výčet vin: zneužití moci, převracení práva,
hospodářské zruinování malorolníků, selhání
nositelů úřadu
3,1-4 hrozba nositelům úřadu (uvozena
výzvou k naslouchání): specifická
obžaloba a hrozba trestem
3,5-8 hrozba prorokům hlásajícím spásu
(uvozena formulí posla): specifická
obžaloba a hrozba trestem
3,9-12 hrozba nositelům úřadu (uvozena
výzvou k naslouchání): specifická
obžaloba a hrozba trestem
Siónu/Jeruzalému Závěrečný obraz: Sión a chrámová hora troskami
2. část: spásná zvěst (4,1-5,14)
A 4,1-5 pouť národů na Sijón a odstranění
zbraní
B 4,6-8 spása pro pozůstatek
C 4,9-13 vysvobození z Babylóna
D 4,14-5,3 zvěstování mesiánské doby
C´ 5,4-5 záchrana před „Ašúrem“
B´ 5,6-8 zachráněný pozůstatek a národy
A´ 5,9-14 odstranění zbraní a model
úvodní obraz: Sijón a chrámová hora jako místa pokoje
a cíl putování národů
palindromická kompozice: účinky mesiánské
doby (centrum: 4,14-5,3)
průběžná perspektiva: Izrael/Sión a národy „výpůjčky“
z (poexilního) textu Izajáše (Iz
2,16nn; 7,9; 11)
závěrečná věta: odsouzení národů, které neuposlechly
3. část: hrozebná zvěst (6,1-7,7)
6,1-8 nauka (pohled na dějiny a liturgie Tóry)
6,9-16 hrozba městu Jeruzalému (uvozena
6,1-2 úvod: výzva horám a pahorkům k účasti
na „soudní při“ s „mým lidem“
15
„slyšte“): specifická obžaloba a hrozba
trestem
7,1-7 prorocká obžaloba a varování
pohled na dějiny: exodus a obsazení země
výčet vin: zneužití moci, hospodářská kriminalita, lež a
podvod
schází perspektiva národů; jmenovitě není uveden
Sión/Jeruzalém (jen: „město“)
4. část: spásná zvěst (7,8-20)
7,8-10 píseň, kterou Jeruzalém vyjadřuje svou
důvěru
7,11-13 spása pro město Jeruzalém
7,14-17 nářek Jeruzaléma
7,18-20 oslavná píseň Jeruzaléma
napodobení liturgie
pohled na dějiny: exodus
průběžná perspektiva: Izrael a národy; není
uveden jmenovitě Sijón/Jeruzalém
závěr: propojení 7,18-20 s 1,3-7
Symetrická struktura je dílem redaktora, některé přísliby (např. 7,8-20) zřejmě pocházejí z
poexilní doby, ale naděje, které ve své době Mich probouzel, podobně jako Iz (srov. Mich
4,1-5 a Iz 2,2-5), byly jistě autentické.
Micheášovo slovo je slovem přísného soudu určeného především věřitelům, kněžím,
falešným prorokům, velmožům a soudcům za jejich lakotu, bezohlednost, zkaženost a tvrdost
srdce. Co naopak Hospodin od člověka žádá, to vyjadřuje stručně 6,8.
Konkrétní viny bude následovat konkrétní trest - zánik Samaří, řady judských měst i
Jeruzaléma, provázený mohutnými přírodními úkazy. Přesto vyslovuje Mich i naději v
souvislosti s mesiánským „zbytkem“. Předpověď o narození krále-pastýře v Betlémě (5,1-5)
vidí Mt 2,6 naplněnu v narození Ježíšově.
14 NAHUM
Kniha začíná žalmem o Hospodinově hněvu a prorockými výroky o spáse Siónu a naopak
trestu nad Asýrií (1,2-14). Hlavním tématem (viz titul knihy 1,1) je však zkáza Ninive (2,1-
3,19), která je líčena velmi sugestivně a s básnickým mistrovstvím (např. bitevní vřava v 3,2-
3). Spis asi vznikl krátce před dobytím Ninive roku 612.
Strukturální uspořádání textu:
Kniha se člení – v návaznosti na dvojitý nadpis – do tří částí, které se odlišují jak
z hlediska formy, tak z hlediska rozsahu. Hymnus (1,2-8) ohlašuje téma pomocí líčení
teofanie, které je v poetické formě: Hospodin se ukazuje vůči svým nepřátelům jako Bůh
trestajícího soudu a jako záštita pro ty, kdo se k němu utíkají. Prorocká disputace (1,9-2,3),
která je zahájena s obyvateli Judska a Ninive jako reprezentanty znepřáteleného světa
otázkou: „Co zamýšlíte proti Hospodinu?“ (1,9), vede k dvojímu výroku Hospodina Judovi
(1,12n) a králi Asýrie (1,14), který slouží jako důkaz pro pravdivost hymnu. Trojí odsouzení
Ninive (2,4-3,19) je rozvitím soudního výroku hymnu a Božího slova v 1,14.
1,2-8 hymnická teofanie koncentrická struktura:
2-3a výpovědi o Hospodinu: 3b-6 soudní teofanie; 7-8
výpovědi o Hospodinu
1,9-2,3 prorocká disputace proti Judsku a
Asýrii/Ninive
střídající se adresáti: Judsko a Ninive (1,9n) - Judsko
(1,11-13) - Asýrie (1,14) – Judsko (2,1) - Ninive (2,2)
- Judsko (2,3)
2,4-3,19 trojí odsouzení Ninive
2,4-14 vylíčení zkázy - posměch - Boží výrok
3,1-7 nářek nad zemřelým - Boží
výrok - posměch
3,8-19 ironické přirovnání - vylíčení
zkázy - posměch
mocné poetické obrazy, odlišné od 1,2-2,3;
každý oddíl uvádí jedenkrát Asýrii/Ninive;
oddíly jsou navzájem propojeny motivy a
strukturou
16
Odpor Izraele proti Asýrii jako úhlavnímu nepříteli a Ninive jako symbolu jeho pyšné
zvůle je vysvětlitelný nejen jako fanatický nacionalismus, ale spíše jako touha po nápravě
hrubě narušené spravedlnosti. K této nápravě dojde Božím zásahem.
Nahum (= těšitel) mohl na krátký čas posílit naděje svého národa, ale brzy padne i
Jeruzalém a jeho pád způsobí Babylóňané, kteří dobyli Ninive. Iz 52,7 je relekturou Nah 2,1 v
kontextu vysvobození z područí, do něhož se Izrael dostal svou vinou.
15 HABAKUK
Etymologie jména není jasná (snad asyrský název zahradní rostliny). Kniha má přehlednou
strukturu: kap. 1-2 tvoří dialog proroka s Hospodinem - dvě stížnosti prorokovy a dvě Boží
odpovědi (1,2-2,5), pak následuje pět 5 kleteb proti utiskovatelům (2,6-20). Kap. 3 tvoří žalm
oslavující konečné Boží vítězství:
1,2-4
1,5-11
1,12-17
2,1-5
nářek proroka nad násilím a útlakem v Judsku
Hospodinova odpověď: Chaldejci budou posláni jako trestající nástroj
vyčítavý nářek proroka nad násilím Bohem poslaného trestajícího nástroje
Hospodinova odpověď s příkazem zapsat na desky: „Pozor na opovážlivce; není v něm duše
přímá. Spravedlivý bude žít pro svou věrnost (Hospodinu).“
2,6-20 pět bědování (nářek nad mrtvým), v konečném textu proti násilným vládcům
z Babylónu; je vloženo do úst národům utlačovaným Babylóňany; je zaměřeno
proti uchvatitelské moci (2,6-8), proti brutalitě při realizaci obrovských staveb
(2,9-11), proti zpupnosti a násilnosti (2,12-14), proti neomezenému násilí na člověku a přírodě
(2,15-17) a proti modloslužbě (2,18-20)
3,1-19 žalm popisující Boží zjevení
1 nadpis
2 prorokova prosba o uskutečnění Hospodinova slova z 2,2-5
3-15 vidění Hospodina přicházejícího k soudu nad světem
16-19 reakce proroka na vidění: úlek a klid, důvěryplná jistota
Podobně jako úvodní žalm v Nah i tento závěrečný žalm v Hab do jisté míry vybočuje z
celku, ale zároveň ke zbytku knihy organicky patří (úvahy o možném liturgickém původu a
použití zůstávají otevřenou otázkou).
Chaldejci, o nichž Hab mluví, jsou zřejmě Babylóňané, kteří koncem 7. stol. vystřídali v
nadvládě nad středním orientem Asyřany. Kniha tedy pochází asi z přelomu 7. a 6. stol. (vláda
judského krále Jojakima), ale mohla být později aktualizována.
Hab si troufá volat Boha k zodpovědnosti, když se ho ptá, proč za nástroj trestající Judu
volí právě Chaldejce? Jak může nejvýš svatý Bůh dopustit triumf takové nespravedlnosti?
Odpověď na tuto na první pohled pohoršlivou dějinnou realitu zasazuje do eschatologické
perspektivy. Nepochopitelnými cestami dospěje Bůh nakonec přece jen k vítězství práva. Text
Hab 2,4b je citován třikrát v Novém zákoně. Hab 3,18 zaznívá v Magnificat (srov. Lk 1,47).
16 SOFONIÁŠ
Sofoniáš (= Hospodin skryl) působí zřejmě na samém začátku vlády Joziášovy (asi 640-
630), protože naráží na pohanské zvyklosti a modloslužbu tehdejší doby. V době krále
Manassesa (687-642; srov. 2 Král 21,1-9) se rozbujela modloslužba. Hospodin tehdy
promlouval skrze proroky, kteří byli pronásledováni. Nedochovalo se nám však žádné
proroctví, jež by se dalo zařadit do této doby (srov. ale 2 Král 21,10-15). Po Manassesovi
vládl krátce jeho syn Amón, který kráčel v šlépějích svého otce (2 Král 21,19-23). Po něm
nastupuje mladičký Joziáš, za něhož vystupuje prorok Sofoniáš. Tento prorok svou zvěstí o
Božím soudu připravil podmínky pro obnovu a očistu Božího lidu (je dokonce
pravděpodobné, že Sofoniáš způsobil Joziášovu obrácení). Působení Sofiniáše tedy předchází
Joziášovu náboženskou reformu.
Struktura knihy:
17
1. část 1,2-18 „den“ soudu centrálně nad Jeruzalémem
1,2-6
1,7-13
1,14-16
ohlášení Hospodinova soudu univerzálně a centrálně nad Judskem a Jeruzalémem
ohlášení soudu nad Jeruzalémem o blízkém „Hospodinově dni“
blízký Hospodinův den jako událost zjevující Hospodinův hněv, rozšířený v soud
nad světem
2. část 2,1-3,8 „den“ velkého soudu nad národem
2,1-15
3,1-8
hrozba a napomenutí judského lidu (2,1-3), odůvodněné v přicházejícím neštěstí
jako ničivý soud nad sousedními národy s asyrským hlavním městem Ninive jako
vrcholem (2,4-15)
Jeruzalém je pranýřován jako násilné a nepoučitelné město a vtažen do neštěstí
judských sousedů, což je vrchol univerzálně rozšířeného soudu nad národy
3. část 3,9-20 „den“ očisty a záchrany (jiná podoba Hospodinova dne)
3,9-13
3, 14-20
zaslíbení: očista národů a Jeruzaléma
příslib spásy a zaslíbení Jeruzalému mimo soud
Převážná část prorockých výroků pochází z doby Sofoniášovy, ale předpovědi obrácení
pohanů (2,11; 3,9-10) jsou zřejmě pozdějšího data.
Hlavní téma Sof: Hospodinův den jako katastrofa, která stihne národy i Judu. Trest nad
národy má být Judovi podnětem k poslušnosti a pokoře, tj odvratu od pýchy a zpupnosti.
Spása je slíbena „zbytku“, uprostřed něhož bude přebývat Hospodin jako mocný král.
17 AGEUS
Ageus (z hebrejského hag = svátek) patří k poslední epoše SZ proroků. Jedná se o dobu po
návratu ze zajetí, pro niž dominantní téma představuje výzva k obnově. Spolu se Zachariášem
vybízí Ageus k pokračování v rekonstrukci chrámu, přerušené kvůli nepříznivé ekonomické
situaci a překážkám ze strany Samaritánů. Jejich naléhání je úspěšné - místodržitel Zorobábel
a velekněz Jozue se znovu chopí iniciativy. Jeho proroctví se datuje od srpna do prosince 520
(vláda perského krále Dareia). Není jasné, zda tento prorok působil i později, během celého
období rekonstrukce (srov. Ezd 6,14). Chrám byl totiž dokončen zřejmě v roce 515.
Knihu tvoří 4 prorokovy řeči uvozené vždy časovým údajem (1,1; 2,1; 2,10; 2,20). Po
stránce obsahové jednak zdůvodňují dosavadní neúrodu tím, že chrám je stále v troskách,
jednak nastiňují vizi prosperity, kterou přinese jeho obnova, a předpovídají mu větší slávu,
než měl chrám první.
1,1-2 (datování: 29. srpna 520) 2,10-11 (datování: 18. prosince 520)
V druhém roce vlády krále Dareia
V šestém měsíci
Prvního dne (= 29. 8. 520)
Se stalo Hospodinovo slovo
skrze proroka Agea:
Toto praví Hospodin zástupů:
V druhém roce vlády krále Dareia
V devátem měsíci
24. dne (= 18. 12. 520)
Se stalo Hospodinovo slovo
k proroku Ageovi:
Toto praví Hospodin zástupů:
1,15b-2,2 (datování: 17. října 520) 2,20-21 (datování: 18. prosince 520)
V druhém roce vlády krále Dareia
V sedmém měsíci
21. dne (= 17. 10. 520)
Se stalo Hospodinovo slovo
skrze proroka Agea:
Řekni judskému místodržiteli Zerubábelovi…
24. dne (= 18. 12. 520)
Se stalo Hospodinovo slovo
k proroku Ageovi:
Řekni judskému místodržiteli Zerubábelovi…
Davidův potomek Zorobábel dostává příslib moci - jako obnovitel chrámu spojuje ve své
osobě mesiánské naděje s kněžským prvkem. Ag se sice zaměřuje víc na materiální stránku
obnovy, ale ta je výrazem skutečnosti, že lid dává opět Bohu prvořadé místo.
18
18 ZACHARIÁŠ
Jméno Zachariáš (= Hospodin si vzpomněl) stojí v titulu knihy, která není jednotným
celkem: kap. 1-8 (Protozachariáš) se zabývají obnovou chrámu, jsou spjaty s konkrétní
dějinnou etapou a převažuje v nich forma vizí; kap 9-14 posouvají zorné pole spíše do
eschatologie a formálně se skládají z kratších výroků; zpravidla se dále dělí na kap. 9-11
(Deuterozachariáš) a 12-14 (Tritozachariáš).
Prorok jmenovaný v 1,1 asi pocházel z kněžského rodu (srov. Neh 12,16) a jeho působení
je přesně vymezeno říjnem roku 520 (srov. 1,1) a listopadem roku 518 (srov. 7,1). Jádro knihy
tvoří 8 nočních vidění (1,7-6,8), která se týkají nastávajícího času spásy a zřejmě pocházejí od
proroka samého (srov. vyprávěcí ich-formu). Zároveň s rekonstrukcí chrámu zdůrazňuje Zach
také mravní obnovu jako počátek mesiánské doby (srov. 5,3n). Mesiáše vidí ztělesněného v
Zorobábelovi (královská důstojnost) a Jozuovi (kněžství). V popisu korunovace (6,9-13)
došlo asi k nahrazení Zorobábela Jozuem (vlivem ústupu královských ambicí a naopak stále
pevnějších pozic kněžské vrstvy).
Hlavním tématem knihy Zachariáš je nový chrám a jeho význam pro obnovený Jeruzalém,
který je chápán centrum rajského stvoření a světa národů, které žijí v míru. „V onen den
poplynou z Jeruzaléma živé vody, polovina k moři východnímu, polovina k západnímu, v létě
v zimě. Hospodin bude Králem nad celou zemí; v onen den bude Hospodin jediný jméno
jediné“ (Zach 14,8n). Téma se rozvíjí ve třech variacích, které jsou rozděleny systémem
nadpisů:
Struktura první části
1,1-6
zvěstování slovem
datování: říjen/listopad 520
+ slovo jako událost
téma: „Obraťte se ke mně, a
já se obrátím k vám“ (1,3)
vznamná slova: vaši otcové,
dřívější proroci, Boží hněv
1,7-6,15
cyklus vidění
datování: 15. února 519
+ slovo jako událost
7,1-8,23
zvěstování slovem
datování: 7. prosince 518
+ slovo jako událost
téma: „teď naopak mám v
úmyslu obdařit Jeruzalém
dobrem“ (8,15)
významná slova: vaši otcové,
dřívější proroci, Boží hněv
Ústřední postavení v této části zastává rozsáhlý, umělecky utvořený cyklus vidění v 1,1-6,15:
1,1-17: vidění I
Jezdci a koně
Prozkoumání celého světa a
Boží rozhodnutí (hněv proti
národům a láska k Jeruzalému)
+ slova o spáse pro Jeruzalém
(v. 16n.)
2,1-4: vidění II
Rohy a kováři
Mocnosti a národy zbaveny
imperiální moci
2,5-17: vidění III
Muž s měřicím provazem
Zřízení nového Jeruzaléma
Jako otevřeného města
+ výzva k návratu a ohlášení
návratu z exilu (v. 10-17)
3,1-10: vidění IV A
Jozue před nebeským soudem
Ustanovení („očista“)
Velekněžství
+ slova o spáse pro Jozua (v.
8-10)
4,1-14: vidění IV B
Svícen mezi stromy
Hospodin jako zářící střed a
oba jeho „pomazaní“ (král a
kněz)
+ slova o spáse pro
Zorobábela (v. 6-10a)
5,1-4: vidění V
Letící popsaný svitek
Porážka zločinců (zloději a
křivopřísežníci)
5,5-11: vidění VI
Žena s efou (dutou mírou)
Odstranění modloslužby a
Bezbožnosti
6,1-15: vidění VII
Vozy a koně
Vyslání do celého světa: Boží
zásah („Duch“)
+ znakové jednání: rozdělení
kompetencí mezi oběma
pomazanými (v. 9-15)
19
Druhá část (kap. 9-11) popisuje obnovu Jeruzaléma a Božího lidu. Stávají se nástrojem
eschatologického podřízení všech nepřátelských mocností. Třetí část (kap. 12-14) líčí
apokalypticky zabarvené dění na konci času, které se odehrává v Jeruzalémě a kolem
Jeruzaléma.
Protozachariáš vykazuje svým zájmem o kult a formou vizí příbuzné rysy s Ez a
předznamenává též pozdější apokalyptiku, zejména Dan. Lk 1,78 hovoří o „Vycházejícím
z výsosti“, což je LXX verze „Výhonku“ zmíněného v Zach 3,8 a 6,12.
Jelikož Zach 11,12n je citován v Mt 27,9n jako výrok Jeremiášův, pokládal se Zach 9-14
už v křesťanském starověku za dílo Jeremiášovo (vzhledem k větší autoritě, které se těšili NZ
autoři). Dnes se tato část Zach datuje do začátku helénistické epochy (9,1-8 může být ohlasem
vítězného tažení Alexandra Velikého). Různorodé výroky, které jsou zde volně spojeny, se
staly zdrojem mesiánských obrazů pro evangelisty - srov. Zach 9,9 a Mt 21,5; Zach 12,10 a
Jan 19,37.
19 MALACHIÁŠ
Titul Maleachi (= můj posel) není asi vlastním jménem proroka, nýbrž má se zato, že byl
takto nazván anonymní spis podle 3,1. Kniha se skládá ze 6 krátkých disputací, které vede
prorok s posluchači - vysloví tezi, vyslechne námitky, reaguje další argumentací, varováním a
napomínáním:
1,1 nadpis (srov. Zach 9,1;12,1)
1,2-5
A
1. slovo v diskusi Hospodinova láska k Izraeli v kontrastu k Hospodinovu
soudu nad Edómem
1,6-2,9
B1
2. slovo v diskusi Obžaloba (1,6-14) a ohlášení soudu kněžím (pro nedbalost
při obětech a předávání nauky)
2,10-16
B2
3. slovo v diskusi Obžaloba horní judské vrstvy a závěrečné napomenutí
(sňatky s cizinkami a zapuzování judských žen)
2,17-3,5
B´2
4. slovo v diskusi Obžaloba a ohlášení soudu (hlavní bod: sociální konflikty,
vykořisťování malorolníků a chudých)
3,6-12
B´1
5. slovo v diskusi Výzva k obrácení a ohlášení spásy (konflikt: chrámový
personál – laici; odevzdávání desátku)
3,13-21
A´
6. slovo v diskusi Ohlášení eschatologického soudu (Hospodinův den):
záchrana spravedlivých a zničení bezbožníků
3,22 1. epilog (spojitost s Joz 1,7.13 a Dt 5,1; 11,32; 12,1; 26,12)
3,23-24 2. epilog (spojitost s 1 Král 19 a Iz 66)
Probírají se zejména 2 témata - kultické přestupky kněží a lidu (1,6-2,9; 3,6-12) a
pohoršení smíšených manželství a manželských rozluk (2,10-16). Přicházející Hospodinův
den bude znamenat očištění kněží, odsouzení zlých a vítězství spravedlivých (3,1-5.13-21).
V knize se zračí situace judské obce po obnově chrámu (r. 515) a před zákazem smíšených
manželství za Nehemiáše (r. 445). Stylem, který připomíná Dt, prorok burcuje z náboženské
apatie a klade důraz na vnitřní oddanost a čistotu srdce. Závěr knihy slibuje příchod Eliáše
předtím, než nastane den soudu.
Hospodinův posel z 3,1 a prorok Eliáš z 3,23n jsou v evangeliích ztotožněni (pro svou
úlohu připravovat Pánu cestu obnovou vztahů) s Janem Křtitelem - tuto návaznost naznačuje i
fakt, že Mal je poslední knihou křesťanského kánonu SZ.
20
20 OTÁZKY
1. Jak se rozdělují proroci v hebrejském kánonu (uveďte dvě skupiny s jednotlivými
knihami; viz kapitolka 1.1)?
2. Jak se člení kniha Izaiáš? V kterých obdobích jednotlivé její části vznikly? Uveďte
některé významné texty jednotlivých částí.
3. Jmenujte některé významné texty, popř. témata prorockých knih – Jeremiáš a
Ezechiel.
4. Co víte o knize Daniel (kdy vznikla, jakými jazyky byly psány jednotlivé kapitoly,
uveďte některé významné texty)
5. Vyjmenujte 12 malých proroků a chronologicky je zařaďte.
6. Který prorok uvedl metaforu manželství „Hospodin – lid“ do biblické literatury? Který
prorok je pokládán za prvního z tzv. „píšících proroků“? Která kniha je nejkratším
spisem SZ?
7. Popište obsah knihy Jonáš a její poselství.