Rámec profesních kvalit učitele mateřské školy

I. Uvedení a charakteristika dokumentu

v Východiskem Rámce profesních kvalit učitele je Podkladový materiál pro tvorbu standardu kvality
profese učitele (UN, 2010, roč. 113, č. 12, s.15-18).


v Je charakteristikou vynikajícího učitele, více metou, ideálem, než normou, standardem (v
terminologii kategorií kariérního řádu učitelů: začínající učitel – zkušený učitel – vynikající
učitel – expert). Je metou, ke které tedy směřuje jak začínající, tak zkušený učitel.


v Je charakteristikou kvalit učitele MŠ, absolventa bakalářského programu přípravného vzdělávání
učitelů.


v Smyslem vypracování Rámce profesních kvalit učitele je popis kvality a pomoc v profesním rozvoji
učitele, je určen k tvorbě nástrojů k reflexi a sebereflexi a k posuzování kvality profesních
činností učitele.


v Základem Rámce profesních kvalit učitele jsou profesní činnosti. V těchto činnostech se projevují
profesní kompetence učitele, chápané jako soubor profesních znalostí, dovedností, postojů, hodnot i
osobnostních charakteristik. V rámci jsou vyjádřeny v podobě kritérií kvality v jednotlivých
oblastech:

1. Vzdělávání

1.1 Plánování

1.2 Prostředí pro učení

1.3 Procesy učení

1.4 Hodnocení vzdělávacích pokroků dětí

1.5 Reflexe vzdělávání

2. Kontext vzdělávání

2.1 Rozvoj školy a spolupráce s kolegy

2.2 Spolupráce s rodiči a širší veřejností

3. Profesní rozvoj učitele


v Kritéria kvality jsou rozpracována do příkladů indikátorů (ukazatelů) kvality, které dále
konkretizují obsah jednotlivých kritérií kvality a ukazují možnosti argumentování a dokladování
naplňování jednotlivých kritérií.


v Zcela nově jsou rozpracovány Profesní znalosti učitele a Profesní etika učitele. Jednání učitele
v souladu s etickými principy jeho profese je v koncepci Rámce profesních kvalit učitele nezbytným
předpokladem kvality jeho práce. Nezbytná základní úroveň profesních znalostí učitele je obvykle
garantována jeho kvalifikací.   V případě předškolního vzdělávání je jednou z dostačujících
odborných kvalifikací pouze středoškolské, nebo vyšší odborné vzdělávání. Vzhledem k nárokům, které
současné pojetí předškolního vzdělávání na učitele klade, vychází základní úroveň z předpokladu, že
odpovídající je ukončený bakalářský program učitelství pro mateřské školy.

v Tento Rámec profesních kvalit učitele je základem pro vznikající autoevaluční a evaluační
nástroje Začínající učitel a Zkušený učitel a jejich pilotáž (v rámci projektu Cesta ke kvalitě).


II. Profesní vývoj učitele, charakteristika začínajícího a zkušeného učitele

Začínající učitel/ka

Nástup do profese učitele je náročné období, ve kterém se hledá a dotváří profesní identita
učitele, což může být pro začínajícího učitele poměrně obtížný proces.  Vedle vlastní profesní
činnosti ve třídě prochází zároveň procesy socializace do profese i do kultury školy. Je třeba mít
na paměti, že období nástupu do profese je většinou také obdobím velkých změn v osobním životě, což
přináší další zátěž a posiluje potřebu podpory i v osobnostní oblasti.

Do profesních činností si začínající učitel přináší své představy a očekávání (prekoncepce), které
jsou výsledkem dosavadní životní zkušenosti a v případě učitelství doslova tisíců hodin, které
začínající učitelé prožili ve škole jako žáci a studenti. V souvislosti s očekáváním a představami
začínajícího učitele se někdy můžeme setkat s tzv. „šokem z reality“; který může být i výsledkem
specifických aspektů učitelství (např. tzv. ´ostrý start´ ve srovnání s jinými profesemi, kdy se od
učitele od počátku očekává plný výkon a plnění stejných povinností jako od zkušených praktiků).

Z přípravného vzdělávání si do praxe přináší množství znalostí a námětů (oborových, didaktických),
které začíná intenzivně konfrontovat a ověřovat při vzdělávání ve své třídě.

Z hlediska vývoje profesních činností lze začínajícího učitele charakterizovat následujícím
způsobem: ve třídě se podle svého typu více zaměřuje na vzdělávací obsah a vlastní vzdělávací
činnost nebo na děti,  jejich potřeby a navázání vztahu se skupinou. Podle typu pak v dané fázi
řeší i jiné problémy. Teprve začíná vidět konkrétní pedagogické jevy komplexněji a v širších
souvislostech. Může mít problémy s řízením třídy a projevy/chováním dětí. Je zaměřen spíše na
krátkodobé cíle a plánování, jeho cíle nejsou vždy reálné.

Začínající učitel potřebuje sdílet zkušenosti, radit se s druhými a být podporován v budování
profesního sebevědomí. Teprve v další fázi profesního rozvoje se vyučovací postupy pomalu začínají
automatizovat, nabývají rutinní povahy. Na základě získávání pedagogických zkušeností si učitel
postupně vytváří určité vzorce jednání a získává větší jistotu ve svém rozhodování i činnosti.
Rozvíjí se autonomie jeho jednání a spolu s ní i flexibilita v každodenní pedagogické činnosti. Učí
se plánovat a realizovat vzdělávání také vzhledem k dlouhodobým cílům.



Zkušený/á učitel/ka

Je schopen reflexe vlastní činnosti, dokáže zdůvodnit svůj pedagogický styl z hlediska jeho vlivu
na děti. Dokáže vysvětlit důvody svého jednání.  Zaměřuje se na procesy učení a rozvíjení dětí,
vnímá dění ve třídě v širším kontextu vztahů, souvislostí a příčin. Disponuje již repertoárem
strategií, které mu umožňují vyrovnávat se úspěšně jak s běžnými situacemi, tak také ve třídě
improvizovat. Je zaměřen na dítě a dokáže zohledňovat jeho potřeby. V komplexních jevech dokáže
určit priority a odlišit podstatné od méně podstatného. Přemýšlí o své práci a jejích efektech a
pracuje na svém dalším profesním rozvoji.

I zkušený učitel potřebuje sdílet zkušenosti, radit se s druhými a být podporován v motivaci pro
profesi a v dalším profesním rozvoji.


III. Profesní znalosti učitele

Profesní znalostní základna učitele zahrnuje zejména:

·        pedagogické znalosti (se zvláštním důrazem na řízení a organizaci procesů  vzdělávání);

·        znalost předškolní pedagogiky ;

·        didakticko - metodická znalost obsahu, specifické propojení oboru, pedagogiky (didaktiky)
i psychologie;

·        znalost kurikula;

·        znalost cílů, účelů a hodnot výchovy a vzdělávání i jejich filozofických a historických
východisek;

·        znalost vzdělávacího prostředí (v užším i širším slova smyslu), včetně rodinného
prostředí;

·        znalosti dětí a jejich charakteristik (psychologické znalosti) a individuálních
vzdělávacích potřeb;
  * znalost sebe sama.


Profesní etika učitele


Učitel jedná v souladu s etickými principy profese.


Učitel:
  * dodržuje lidská práva. Nediskriminuje děti, jejich rodiče, ani své kolegy. Dokáže pozitivně
pracovat s odlišnostmi pramenícími z původu, vyznání a pohlaví;
  * používá závazné právní normy platné pro jeho profesi.
  * jedná v souladu s ochranou osobních údajů dětí, jejich rodin i svých kolegů;
  * řídí se etickými hodnotami altruistického chování (úcta k člověku a jeho rozvoji, ochrana
života, pomoc slabšímu, sounáležitost, láska k lidem,…);
  * při svých profesních rozhodováních vychází z pojetí dítěte jako rozvíjející se osobnosti;
  * do třídy vnáší demokratické principy jednání a soužití;
  * je ochoten a schopen osvětlit svá rozhodnutí vztahující se k učení a výchově dětí – je
odpovědný za prostředky, kterými instruuje a vychovává děti;
  * jako součást třídního kurikula (aktuálně) zařazuje také etická témata, která se týkají nebo se
mohou týkat jeho třídy (násilí, závislosti apod.).

1 Plánování


Učitel systematicky plánuje vzdělávání, tj. co, jak a proč se mají děti učit, vzhledem ke
vzdělávacím cílům stanoveným v kurikulárních dokumentech a s ohledem na individuální možnosti a
potřeby dětí.


Učitel:

·        volí stěžejní přístupy a metody vzdělávání směřující k naplňování dlouhodobých
vzdělávacích cílů;

o   zařazuje do svých plánů výchovné a vzdělávací strategie, které jsou uvedeny v ŠVP;

o   volí vzdělávací strategie s ohledem na náročnost cílů;


·        stanovuje dílčí vzdělávací cíle z hlediska dlouhodobých vzdělávacích cílů;

o   rozpracovává dlouhodobé vzdělávací cíle na jednotlivé kroky s ohledem na vzdělávací potřeby
dětí

o    dokáže formulovat a vysvětlit vzdělávací cíl v souvislosti s očekávanými výstupy formulovanými
v ŠVP a klíčovými kompetencemi dětí;


·        k naplnění dílčích vzdělávacích cílů a podle charakteru vzdělávacího obsahu volí vhodné
metody a organizaci výuky;

o   s oporou o znalost dětí a vzdělávacích cílů zdůvodní (vysvětlí) volbu přístupů a metod;


·        vybírá smysluplný obsah a promýšlí návaznost, komplexnost a provázanost vzdělávacího
obsahu;

o   integruje do vzdělávacího obsahu všechny vzdělávací oblasti;

o   obsah vychází ze situací, ve kterých se děti nacházejí, který je zajímá;


·        při plánování vychází z reflexe průběhu a výsledků předchozího vzdělávání;

o   prokazatelně monitoruje průběh a výsledky vzdělávání;


·        plánuje, jakým způsobem bude stavět na dosavadních zkušenostech a znalostech dětí;

o   doloží, jakým způsobem zjišťuje zkušenosti a znalosti dětí o daném tématu;


·        připravuje pro děti hračky, materiály, učební pomůcky a využití různých zdrojů informací
včetně moderních informačních technologií;

o   zahrnuje do plánu také výběr hraček, materiálů, učebních pomůcek a konkrétních zdrojů
informací, ze kterých čerpá sám učitel i ty, se kterými budou pracovat děti;


·        volí způsoby diferenciace a individualizace vzdělávání (vzdělávací cíle, obsah, metody a
organizaci učení) dle potřeb konkrétních dětí;

o   doloží, že plánuje pro různé typy dětí (např. podle teorie mnohačetné inteligence H. Gardnera),
v přípravě plánuje navíc specifické činnosti pro jednoho či více konkrétních dětí ve třídě;

o   začleňuje do svého plánu i aktivity navržené dětmi čímž vychází vstříc potřebám, učebním
stylům, schopnostem a dalším osobnostním charakteristikám dětí ve třídě;

o   vyměňuje si se zákonnými zástupci dětí informace o pokrocích dítěte a ve spolupráci s nimi
stanovuje pro dítě krátkodobé i dlouhodobé cíle vzdělávání, které zapracovává do jeho záznamů;


·        plánuje, z čeho a jak pozná, že u dětí dosáhl stanovených cílů. Rozhoduje o způsobu
reflexe a hodnocení procesu a výsledků učení dětí;

o   současně s cíli formuluje kritéria pro jejich hodnocení (očekávané výstupy)

·      předvídá situace, které při učení mohou nastat, a promýšlí varianty jejich řešení;

o   připravuje činnosti tak, aby je mohly realizovat i děti se speciálními vzdělávacími potřebami,
děti integrované …

·        volí postupy, které respektují sociální povahu učení a umožňují interakci mezi dětmi;

o   vzdělávací činnosti připravuje tak, aby výsledek byl podmíněn vzájemnou komunikací a spoluprací
dětí.


2. Prostředí pro učení

Učitel ve třídě vytváří prostředí, v němž se děti cítí dobře a mohou pracovat s vysokým nasazením.
Ke každému dítěti přistupuje jako k jedinečné lidské bytosti a bez předsudků.


Učitel:

·        vytváří prostředí vzájemné úcty a respektu;

o    je ke každému dítěti zdvořilý a důsledně vyžaduje od dětí, aby byly zdvořilé vůči sobě
navzájem, vyhýbá se ironii;

o    dává prostor k vyjádření vlastních zkušeností, názorů a představ dětí;

o    projevuje vstřícnost, vřelost, zájem a respekt každému dítěti;

·        podporuje spolupráci mezi dětmi;

o   analyzuje vztahy ve třídě a snaží se je pozitivně ovlivnit přiměřenými zásahy;

o    žádá a oceňuje vzájemnou pomoc mezi dětmi;

·        vyjadřuje dětem důvěru a pozitivní očekávání, podporuje jejich sebedůvěru;

o   staví na silných stránkách dítěte;

o   vytváří situace, ve kterých může dítě prožít úspěch, podporuje snahu dítěte, povzbuzuje ho
(„Zkus to ještě jednou, už jsi blízko, to dokážeš, neboj se…“;

·        rozpoznává odlišné potřeby a možnosti jednotlivých dětí a reaguje na ně; projevuje
porozumění pro jejich potřeby;

o    aktivně získává informace o dítěti a jeho potřebách (např. vedením záznamů o dětech);

o   pomáhá dětem izolovaným a třídou odmítaným;

·        dává dětem prostor pro vyjádření, naslouchá dětem a poskytuje jim zpětnou vazbu; dbá na
to, aby si děti naslouchaly navzájem a aby naslouchaly učiteli;

o    přesměrovává otázky dětí na jiné děti, děti často reagují na sebe navzájem;

o    rozvíjí a podporuje dovednost ocenit se navzájem;

o    poskytuje dostatek času na přemýšlení a odpověď;

o    povzbuzuje děti ke kladení otázek a oceňuje chuť se ptát;

o     nabízí činnosti, v nichž se děti učí rozlišovat a pojmenovávat své pocity a hovořit o nich;

o     zapojuje děti do rozhodování a umožňuje jim nést spoluodpovědnost za věci, které se jich
týkají;

·        zvládá chování dětí ve třídě, které je chápáno jako dodržování dohodnutého řádu a pravidel
chování a soužití ve třídě; při řešení a rušivého chování jedná rázně, důsledně, ale současně
s důrazem na důstojnost a vzájemný respekt;

o    rozvíjí dovednost spoluvytvářet a respektovat pravidla a řád;

o    podporuje děti ve slušném, ohleduplném a respektujícím chování vůči ostatním a v očekávání
téhož chování od druhých;

o   upozorňuje dítě na konkrétní problémy jeho chování;

o   pro zvládání chování a upevňování dodržování pravidel využívá pozitivní zpětnou vazbu;

·        přizpůsobuje prostředí třídy, její uspořádání a vybavení potřebám dětí a plánovaným
činnostem, prostředí podporuje a umožňuje širokou škálu spontánních činností;

o   pomůcky a materiály jsou dětem přístupné, mohou si je samostatně brát a využívat dle aktuálních
potřeb a zájmů;

o   zapojuje děti do plánování uspořádání třídy, utváření prostředí třídy i jejího udržování;

o   vede děti k dodržování pravidel, k úklidu hraček, k péči o předměty

o   výtvory dětí umisťuje na výstavky, aby je mohli shlédnout rodiče a ostatní děti, případně aby
je mohly děti dále využívat ke hře

o   Vybavení školy je efektivně využíváno pro hru a učení dětí (vyhýbá se vybavení pouze pro účely
výzdoby školy)

3          Procesy učení


Učitel používá takové výukové strategie, které umožňují každému dítěti porozumět obsahu vzdělávání,
rozvíjet žádoucí kompetence a získat vnitřní motivaci i dovednosti k celoživotnímu učení a
poznávání.


Učitel:

·        vede vzdělávání podle připraveného plánu, aktuálně reaguje na vývoj situace a na potřeby a
možnosti jednotlivých dětí, neztrácí zaměření na stanovené cíle učení;

o   diskutuje s dětmi o vzdělávacích záměrech, aby získal informace o jejich zkušenostech
s plánovaným tématem a vzbudil zájem (vnitřní motivaci) o toto téma

o   reaguje změnou plánu na aktuální situaci a potřeby dětí;

·        využívá širokého spektra metod a forem práce s důrazem na aktivní učení dětí;

o   vytváří učební situace, v nichž děti využívají dosavadní znalosti a zkušenosti;

o   vytváří příležitosti k přemýšlení, ke konfrontaci různých názorů a představ;

o   klade otevřené otázky podporující rozvoj vyšších úrovní myšlení, povzbuzuje děti ke kladení
otázek a oceňuje chuť se ptát (Proč, Co by se stalo, kdyby…, Jak bys vysvětlil…, Co si myslíš, že…,
Jaký je tvůj názor…? Jak bys řešil….);

o    děti si často hrají a pracují ve skupinách;

o   vede děti k rozvíjení efektivních individuálních způsobů učení;

o   sdělování hotových poznatků a frontální vzdělávání zařazuje pouze v odůvodněných případech;

o   stěžejní metodou je učení založené na přímých zážitcích a aktivní účasti dítěte, tzv.
prožitkové;

·        diferencuje a individualizuje vzdělávání vzhledem k možnostem a potřebám jednotlivých
dětí, snaží se o dosažení osobního maxima u každého dítěte;

o   vede si záznamy o individuálních potřebách a možnostech dětí (např. formou záznamu z
pozorování, portfolia dětí);

o   zadává úkoly různé náročnosti (časová, kvalitativní i kvantitativní odlišnost);

o   bere v úvahu individuální tempo učení, dává dostatek času k řešení úkolů;

o   zohledňuje rozdílné styly učení dětí;

o   dává dětem v průběhu vzdělávání možnost volby mezi řízenými, ale i spontánními činnostmi;

o   nepředává hotové informace, obsah vzdělávání předkládá jako problém;

·        průběžně udržuje a podněcuje vnitřní motivaci dětí k učení;

o   propojuje učení s reálnými životními situacemi;

o   propojuje učení s osobními představami a prožitky dětí;

o   předkládá problémy k řešení;
  * komunikuje s dětmi způsobem, který odpovídá jejich věku, kultivovaně, jasně, srozumitelně;

o   při vzdělávání používá spisovnou češtinu;

o   vyjadřuje se jazykem srozumitelným pro děti;

o   hojně využívá prostředky neverbální komunikace.


4        Hodnocení vzdělávacích pokroků dětí


Učitel hodnotí tak, aby děti získaly dostatek informací pro své další učení a aby se učily
sebehodnocení.


Učitel:

·         hodnotí procesy učení - poskytuje průběžně popisnou zpětnou vazbu (zaměřenou na
dosahování cílů) k vzdělávacím činnostem a chování dětí, hodnotí postup, schopnost vynaložit úsilí,
zájem, úroveň spolupráce apod.;

o   využívá záměrného pozorování a dalších vhodných technik sběru dat o pokrocích v učení dítěte;

o   shromažďuje autentické produkty dětí, které dokumentují jejich pokrok v učení (např. portfolio,
ukázky prací dítěte),

o    srozumitelně dětem poskytuje zpětnou vazbu o jejich silných stránkách, citlivě o tom, v čem by
se mohly zlepšit;

·         hodnotí výsledky učení, tj. míru dosahování kompetencí (znalosti, dovednosti, postoje i
hodnoty) s ohledem na individuální možnosti dětí a vzhledem k očekávaným výstupům;

o      při hodnocení výsledků učení se učitel zaměřuje na pokrok dětí, stejně jako na nedostatky;

o      při hodnocení výsledků učení učitel uplatňuje individuální normu dítěte – jeho pokrok;

·         využívá hodnocení podporující zejména vnitřní motivaci dětí k učení;

o   využívá pozitivní hodnocení a popisný jazyk;

·         vede děti, zejména nejstarší, k přebírání zodpovědnosti za vlastní učení, u dětí rozvíjí
dovednost sebehodnocení a vzájemného hodnocení;


o   vede  děti k tomu, aby se spolupodílely na plánování vzdělávacích činností, učily se je
organizovat a řídit,  prováděly sebehodnocení;


1.5 Reflexe výuky

Učitel reflektuje procesy i výsledky plánování a realizace výuky s cílem zkvalitnit svoji práci a
zvýšit tak efektivitu učení dítěte.


Učitel

Ÿ  vyhodnocuje zvolené strategie, metody a organizaci vzdělávání vzhledem
k plánovaným cílům, ale i jejich dosažení;

o   prokazatelně doloží, jak průběžně vyhodnocuje zvolené strategie, metody a organizaci vzdělávání
vzhledem k plánovaným cílům;

o   uvědomuje si a vysvětlí odchylky mezi plánem a realizovanou skutečností;

Ÿ  porovnává plánované vzdělávací cíle a skutečně dosažené výsledky;

o   prokazatelně doloží výsledky učení dětí v  podobě výrobků, na videozáznamu apod.;

Ÿ  shromažďuje a využívá zdroje, které mu pomáhají reflektovat efekty vzdělávání;

o   k reflexi využívá nejen poznatky získané vlastním pedagogickým pozorováním, ale také informace
získané od dětí, jejich zákonných zástupců, kolegů, atd.;

o   reflexe se týká také vývoje vztahů mezi dětmi ve třídě;

Ÿ  vyhodnocuje vliv vzdělávacích činností na pokrok každého dítěte;

o   k reflexi vlastní práce využívá poznatků získaných na základě rozboru individuálních výsledků
dětí (např. práce s portfoliem).



2. KONTEXT VZDĚLÁVÁNÍ

2. 1 Rozvoj školy a spolupráce s kolegy


Učitel je aktivním členem školního společenství, který se spolupodílí na rozvoji školy
a zkvalitňování vzdělávání. Přispívá k vytváření pozitivního klimatu školy, je si vědom, že je
nositelem kultury školy.


Učitel

·         podílí se na rozvoji školy a zkvalitňování jejího vzdělávacího programu, na přípravě a
realizaci společných projektů školy;

o      je schopen formulovat základní části školního vzdělávacího programu (charakteristika školy,
charakteristika školního vzdělávacího programu, podmínky vzdělávání a záměry v jejich zlepšování,
integrované bloky), předkládá návrhy na úpravy ŠVP;

o      podílí se aktivně na plánování a realizaci vzdělávacích projektů;


·         přispívá k vytváření pozitivního sociálního klimatu školy založeného na vzájemném
respektu, sdílení společných profesních hodnot a spolupráci;

o      objektivně pojmenuje a charakterizuje prvky klimatu školy a specifika kultury dané školy;

o      v profesních diskusích používá odborné argumenty, je schopen přijímat konstruktivní kritiku;

o      dodržuje etický kodex pracovníka školy, pokud je vytvořen;

o      dodržuje pravidla profesní etiky nejen ve vztahu k dětem, ale i kolegům a dalším pracovníkům
školy;


  * spolupracuje s kolegy i vedením školy na zkvalitňování předškolního vzdělávání;

o      podílí se na sdílení zkušeností (přispívá vlastními i využívá zkušeností svých kolegů),
zapojuje se do různých forem spolupráce při zkvalitňování vzdělávání (vzájemné hospitace, společná
tvorba materiálů apod.).




2. 2 Spolupráce s rodiči a širší veřejností


Učitel vyhledává a využívá příležitosti pro spolupráci s rodiči a dalšími partnery školy
s cílem společně podporovat kvalitu učení dětí


·        komunikuje a spolupracuje se zákonnými zástupci dětí na základě partnerského přístupu,
založeného na vzájemné úctě, respektu a sdílené odpovědnosti za rozvoj dětí;

o   vysvětluje zákonným zástupcům své pojetí vzdělávání (cíle a strategie, a diskutuje s nimi o
něm;

o   dává zákonným zástupcům příležitost spolurozhodovat o postupech vhodných k podpoře učení a
rozvoje jejich dětí, domlouvá se s nimi na společném postupu;

o   nabízí možnost zapojení rodin dětí do rozhodování o věcech souvisejících s životem třídy/školy;

o   poskytuje zákonným zástupcům poradenský servis v otázkách vzdělávání jejich dítěte

·        usiluje o vtažení zákonných zástupců dětí do života školy;

o   předkládá rodičům konkrétní návrhy na jejich spolupráci se školou;

o   nabízí rodičům informace a podněty z oblasti výchovy a vzdělávání  dětí (připravuje a realizuje
pro ně dílny, přednášky, diskuse a další vzdělávací aktivity);


·        poskytuje rodičům co nejvíc informací o procesu i výsledcích učení dítěte;

o   pravidelně poskytuje zákonným zástupcům dětí informace a doporučení týkající se procesu i
výsledků učení dětí;

o   je v pravidelném kontaktu s rodiči dětí, vede s nimi průběžný dialog o dítěti, jeho prospívání,
rozvoji a učení, o vzdělávacích cílech vyplývajících ze školního a třídního vzdělávacího plánu o
akcích třídy/školy a to prostřednictvím osobních setkání, písemnou i elektronickou formou;


·        získává od zákonných zástupců dětí informace o sociálním a kulturním prostředí dítěte
s cílem společně s nimi hledat cesty k jeho rozvíjení;

o   respektuje přínosy, které mohou zákonní zástupci dětí poskytovat a využívá je pro jejich
rozvoj;

o   pravidelně komunikuje s rodinami, s cílem poznat rodinné prostředí dětí, lépe porozumět silným
stránkám, zájmům a potřebám dítěte;

o   do vzdělávání dětí začleňuje obsahy a témata, která korespondují se zkušenostmi dětí ze života
ve vlastní  rodině/komunitě;


·        komunikuje a spolupracuje s dalšími partnery školy;

o   navazuje kontakty a vytváří partnerské vztahy s lidmi, organizacemi a institucemi, které mohou
obohatit vzdělávání dětí, získává od nich odbornou i materiální podporu, umožňuje dětem v rámci
vzdělávací nabídky vstoupit s těmito lidmi do kontaktu (exkurze, návštěva ve třídě…);

o    hledá a využívá příležitosti spolupráce s partnery školy;


·         dokáže prezentovat a zdůvodnit vzdělávací program školy rodičům i širší veřejnosti;

o    dokáže odpovídat na otázky týkající se ŠVP, předkládá argumenty zdůvodňující správnost
konkrétní podoby ŠVP.



3.  Profesní rozvoj učitele


Učitel řeší profesní výzvy a úkoly a přijímá zodpovědnost za možná rizika jejich řešení.



Učitel:

·        projevuje zaujetí pro profesi a pro práci s dětmi;

o   se zabývá svou profesí a dětmi také mimo svou přímou vyučovací povinnost;


·        průběžně reflektuje svou práci (nejen přímou vyučovací povinnost), tj. je schopen popsat,
analyzovat a zhodnotit ji, vysvětlit důvody svého profesního jednání, případně navrhovat
alternativní způsoby práce;

o   např. formou pedagogického deníku, nebo profesního portfolia vede poznámky, z nichž je zřejmé,
že přemýšlí o svém pedagogickém stylu a s ohledem na vývoj dětí provádí příslušné změny;

o   zodpovídá za rozhodnutí, která činí při výkonu své profese. Dovede svá rozhodnutí objasnit ve
vazbě k uznávaným teoretickým konceptům, analyzovat a zhodnotit, případně navrhovat alternativní
řešení;

o   je schopen posoudit svoje přednosti a meze ve své pedagogické činnosti a pracovat na svém
dalším rozvoji;


·        na základě reflexe a sebereflexe plánuje svůj další profesní růst a své profesní
kompetence průběžně rozvíjí;

o    rozvíjí postoje a hodnoty, znalosti a dovednosti pedagogicko-psychologické, oborově
didaktické, oborové, pracovně právní, znalosti a dovednosti z oblasti moderních informačních
technologií;

o   využívá k svému rozvoji reflexe od dětí, kolegů, vedení školy;

o    formuluje plán svého profesního rozvoje, konzultuje jej s kolegy, vedením školy;


·        plán svého profesního rozvoje koordinuje s úkoly a cíli školy, ve které učí;

o   přichází s návrhy – za kolegy i vedením školy, jak svůj osobní a profesní rozvoj sladit s úkoly
a cíli školy;


·        k profesnímu rozvoji využívá rozmanité dostupné prostředky, např. literaturu, internet,
konzultace s kolegy, kurzy dalšího vzdělávání učitelů;

o   prokazatelně doloží (např. formou profesního portfolia, nebo pedagogického deníku), jaké
prostředky využívá ke svému profesnímu rozvoji;


·        svůj profesní růst průběžně vyhodnocuje a své profesní pokroky je schopen prokázat;

o   učitel doloží obsah a výsledky svého dalšího vzdělávání – seznam prostudované odborné
literatury, doporučí odborný seminář, nebo odbornou literaturu spolupracovníkům, předloží
osvědčení;

o   analyzuje a vyhodnocuje kvalitu svojí pedagogické práce prostřednictvím rozmanitých technik;


·        své odborné problémy, otázky i pokroky sdílí s kolegy;

o   poskytuje spolupracovníkům své autorské texty (učební texty, prezentace, projekty, přípravy,
atd.);

o   předává kolegům poznatky z dalšího vzdělávání, uspořádá pedagogickou dílnu, jejímž obsahem jsou
poznatky, které nabyl v rámci profesního seberozvoje;

o   (pracuje jako uvádějící učitel, mentor);


·        pečuje o své fyzické a psychické zdraví, aktivně čelí stresu a syndromu vyhoření.