STRUČNÉ
DĚJINY
MALÍŘSTVÍ
A SOCHAŘSTVÍ
20. STOLETÍ
IMPRESIONISMUS
Impresionismus (impression, franc.: dojem) vznikl kolem roku 1875 ve Francii. Impresionisté se snažili vystihnout zrakové dojmy, vyjádřit měkké, mihotavé světlo. Impresionismus osvobodil malíře od historických nebo alegorických témat. Obrací pozornost k barvě rozechvívané sluncem, vzduchem, oparem nad krajinou. Obrazy impresionistu jsou jasné, složené ze skvrn malovaných rychlými tahy štětcem. Obrys a hmotnost předmětů mizí v mihotání světla. Za zakladatele impresionismu jsou považováni francouzští malíři Eduard Manet a Claude Monet.
Také sochaři se snažili vytvářet náladovou, světlem členěnou plastiku. Pevný povrch tvarů rozdrobili mnoha výstupky a prohlubněmi, které připomínají členitě dělený malířský rukopis. Vůdčím duchem impresionistického sochařství byl Francouz Auguste Rodin. Během své tvůrčí činnosti vystřídal několik uměleckých názorů (romantismus, realismus, impresionismus).
-
A. Slavíček: Žamberecká silnice (výřez), olej, 1909
V Čechách využíval impresionistického způsobu malby nejprve Antonín Slavíček a po něm řada jeho žáků a napodobitelů.
K českým sochařům tohoto proudu patří především Rodinův žák Josef Mařatka, dále Bohumil Kafka a vynikající medailér Otakar Španiel. Oba poslední byli ovlivněni Rodinovou výstavou, která se konala roku 1902 v Praze.
Eduard Manet (1832 - 1883) [eduár mane] Claude Monet (1840 - 1926) [klód mone] Auguste Rodin (1840 - 1917) [ogist rodén]
Antonín Slavíček (1870 - 1910) Josef Mařatka (1874 - 1937) Bohumil Kafka (1878 - 1942) Otakar Španiel (1881 - 1955)
Jan Preisler: Vítr a vánek, kresba uhlem, 1896
74
896
Alfons Mucha: Snění (výrez), barevná litografie, 1897
secese
Na sklonku 19. století se měkká impresionistická tvorba často spojovala s tzv. symbolismem, který zdůrazňoval především duchovní obsahy díla. Z obou proudů vyrostlo umělecké hnutí nazývané někdy „nové umění", častěji však „secese" (česky: odloučení, odštěpení). Secese rychle ovládla evropské umění - architekturu, malířství, sochařství a umělecké řemeslo. Secesní malířství chce vyjádřit tklivou náladu končícího století. Volí k tomu vláčné, plynoucí linie, zdobně členěné plochy a ornamentální stylizaci přírodních prvků. Secesní barevnost je potemnělá, založená na harmonii převážně studených, lomených tónů. Secese měla několik středisek - v Německu, ve Francii (Henri Toulouse-Lautrec), v Anglii (Aubrey Beardsly), v Rusku (Michail Vrubel) a ve Vídni (Gustav Klimt). Secese nenašla mezi evropskými sochaři tak osobité představitele, kteří by se vyrovnali architektům a malířům. Její vliv nacházíme jen v ojedinělých pracích známých umělců, například v reliéfech Paula Gauguina a v některých dílech Rodinových.
Aubrey Beardsly (1871 - 1897) [óbri bedsli]
Henri Toulouse-Lautrec (1864 - 1901) [ánri tulúzlotrek]
Michail Vrubel (1856 - 1910)
Gustav Klimt (1862- 1918)
Antonín Procházka: Hráči, olej, 1908
uměni po impresionismu
Umění, které bezprostředně navázalo na impresionismus, zahrnuje několik významných osobností - zejména Francouzů -tvořících na sklonku 19. století. Patří mezi ně Georges Seurat, který se zabýval teorií barevné skladby, dále Paul Cézanne, zastánce rozumem promyšlené výstavby obrazu, Paul Gau-guin a Holanďan Vincent van Gogh. Oba posledně jmenovaní umělci se zasloužili o rozvoj výrazové malby, která úmyslně tvary deformuje a nadsazuje barvy. Tím účinek obrazu zesiluje a dává mu mnohdy symbolické významy.
Představitelem českého secesního malířství, a zejména secesního plakátu, byl v Paříži žijící Čech Alfons Mucha. Další čeští malíři ovlivnění secesí byli Jan Preisler, Vojtěch Preissig a krajinář Antonín Kalvoda. Rané dílo Františka Kupky, pozdějšího průkopníka abstraktní malby, je rovněž secesní.
Česká secese se může pochlubit řadou pozoruhodných sochařů. K nejvýznačnějším patří Stanislav Sucharda (pomník Františka Palackého v Praze), Ladislav Šaloun (sousoší Mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí), Bohumil Kafka a František Bílek, tvůrce dřevěných soch a reliéfů.
Alfons Mucha (1860 - 1939) Jan Preisler 1872 - 1918) [prajzler] Vojtěch Preissig (1873 - 1944) [prajsik] Antonín Kalvoda (1875 - 1934) Stanislav Sucharda (1866 - 1916) Ladislav Šaloun (1870 - 1946) Bohumil Kafka (1878 -1942) František Bílek (1872 - 1941)
V Čechách rozvinuli poimpresionistické malířstvímladístudenti pražské Akademie. Vystavovali po roce 1907 pod názvem Osma. Patřili k ní například Emil Filla, Otakar Kubín, Bohumil Kubista a Antonín Procházka. Postupně se hlásili k expresionismu, futurismu a kubismu.
Georges Seurat (1859 - 1891) [žorž sera] Paul Cézanne (1839 - 1906) [pól sézán] Paul Gauguin (1848 - 1903) [pól gogén] Vincent van Gogh (1853 - 1890) [gog]
Emil Filla (1882- 1953) Otakar Kubín (1883 - 1969) Bohumil Kubista (1884 - 1918) Antonín Procházka (1882 - 1945)
75
FAUVISTICKÉ MALÍŘSTVÍ
Fauvistické malířství se zrodilo na samém počátku 20. století v Paříži v okruhu malíře Henri Matisse. Fauvisté využívali barvy především k vyjádření životních radostí. Nezajímaly je prostorové dojmy, perspektivní hloubku obrazů nahrazovali plošné zdobným řazením tvarů. Fauvismus můžeme považovat za obměnu expresionismu; není však dramatický, zneklidňující a kritický, ale naopak harmonický, vyvážený. Fauvismus (fauve [fóv], franc.: šelma) směřuje k smyslově okouzlující malbě v čistých, jásavých barvách. Hlavními představiteli kromě Matisse byli Raoul Dufy a André Derain.
Fauvismus se omezil především na práci s barvou, proto se neuplatnil v architektuře ani v sochařství.
Henri Matisse (1869 -1951) [ánri matys] André Derain (1880 - 1854) [derén] Raoul Dufy (1877 -1953) [raul dyfi]
EXPRESIONISMUS
Jako protiklad k měkkému, tvarově neurčitému impresionismu vznikla tvorba zaměřená k vyjádření prudkých duševních hnutí - expresionismus (expression, franc: výraz). Mnozí expresio-nisté se věnovali společenské (sociální) kritice, poukazování na lidskou bídu a utrpení chudých.
Expresionistické malířství vyjadřuje citová hnutí pomocí nadsazené barvy, přehnaných tvarů a rozmáchlých tahů štětce. Předchůdci expresionismu byli zejména Vincent van Gogh (viz poimpresionistické malířství) a Nor Edvard Münch. Označení „expresionismus", výrazové umění, vzniklo kolem roku 1910 v Německu v souvislosti s výstavami dvou uměleckých spolků: jeden vystupoval pod názvem Most (Die Brücke), druhý Modrý jezdec (Der blaue Reiter). Mezi jejich členy patřili Ernst Ludwig Kirchner, Emil Nolde, Franz Marc, dočasně i Vasilij Kandinskij a Paul Klee.
To, čeho bylo v malířství dosahováno barvou, vytvářel v sochařství klenutý objem, nadsázka i deformace. K zástupcům expresivního sochařství patří Rodinův současník i protichůdce Francouz Emilie Antoine Bourdelle. Jeho Héraklés-lučištník je v majetku Národní galerie v Praze. Společenská kritika se objevila v sochařských dflech Němky Käthe Kollwitzové (byla rovněž vynikajícígrafičkou) a v tvorbě jí blízkého sochaře Ernsta Barlacha
Jako příklady české fauvistické malby můžeme uvést některé obrazy Václava Spály.
Václav Spála: Pradlena, olej, 1919
V Čechách se k expresionismu hlásí částí svého raného díla zejména členové Osmy (viz Uměnípo impresionismu). Expresivní tendence působí až do současnosti. Mezi její průkopníky můžeme počítat např. Josefa Čapka nebo Jana Baucha a další. Expresivních postupů používala i většina umělců hlásících se k tzv. sociálnímu umění, např. Miloslav Holý nebo Pravoslav Kotík. Pod Bourdellovým vlivem pracovala řada českých sochařů, na předním místě Jan Štursa. Jeho práce z let 1910 - 1918 se vyznačují nadsázkou a snahou o silný účinek vyklenutých tvarů (sousoší Práce pro Hlávkův most). Přímým žákem Bourdellovým byl Otto Gutfreund (více o něm najdete v oddíle Kubismus). Český expresionismus má tedy dvě podoby: první zdůrazňuje především tvar a barvu, druhá vyjadřuje navíc také kritický pohled na společenské poměry.
Edvard Münch (1863 -1944)
Ernst Ludwig Kirchner (1880 - 1938)
Emil Nolde (1867-1957)
Franz Marc (1880 - 1916) [franc mark]
Vasilij Kandinskij (1866 -1944)
Paul Klee (1879- 1940) [kle]
Emilie Antoine Bourdelle (1861 - 1929) [antoan burdel] Käthe Kollwitzovä (1867 - 1945) [kete kolvicovä] Ernst Barlach (1870 - 1938)
Václav Spála (1885- 1946) Josef Čapek (1887-1945) Jan Bauch (1898- 1995) Pravoslav Kotík (1889 - 1970)
Jan Štursa (1880- 1925)
76
KUBISMUS
Kubismus vznikl po roce 1907 v Paříži, kde se tehdy shromažďovali mladí umělci z celého světa. „Vynálezci" kubismu (cube, franc: krychle, kostka) byli dva malíři - Španěl Pablo Picasso a Francouz Georges Braque.
Jako první vzniklo tedy kubistické malířství a otevřelo nový umělecký směr, který se později projevil rovněž v sochařství, v architektuře a užitém umění. Kubisté nevycházeli z tradičního perspektivního vidění. Jméno dostali podle toho, že malovali kubické tvary a usilovali o tvorbu řízenou víc rozumem než citem. Zkoumali geometrický základ přírody, rozkládali tvar na dílčí pohledy z různých stran a sestavovali z nich nové celky. Kubismus prodělal několik stadií: krystalické, rozkladné a skladebné (analytický a syntetický kubismus). Od původního nezájmu o barvu se vrací k barevnosti. I když vlastní kubismus trval jen několik let (1907 - 1914), ovlivnil malířství na dlouhá desetiletí. Stal se ukazatelem cesty k obrazu, který není napodobením přírody, ale sám se stává novou, zmnoženou skutečností.
Picasso, který nebyl školený sochař, modeloval přesto několik kubistických plastik. Hlavy a figury utvářel tak, aby se navzájem prolnul pohled zepředu i z boků a vše komponoval ze zjednodušených, tvrdě lomených tvarů. Na jeho sochařství působila zpočátku zejména tvorba afrických černochů. Ke kubismu se brzy přihlásili další sochaři: Francouz Henri Laurens, litevský umělec Jacques Lipchitz, Rusové Alexander Archipenko.Ossip Zadkin a jiní. Všichni žili v těch letech v Paříži.
Pablo Picasso (1881 -1973) [pikaso] Georges Braque (1882 - 1963) [žorž brak] Henri Laurens (1885 - 1954) [ánri lorán] Jacques Lipchitz (1891 -1973) [žak lipšic] Alexander Archipenko (1887 - 1964) Ossip Zadkin (1890 - 1967)
B. Kubista: Vlak v horách (výřez) olej, 1913
FUTURISMUS
Futurismus je vynálezem italských umělců, kteří navázali na kubisty (futurus, lat.: budoucí). Futuristé viděli krásu v technické civilizaci, obdivovali automobily, letadla i zámořské parníky. Zobrazovali sílu a rychlost strojů. Pokusili se zachytit je tím, že figury a věci rozložili na jednotlivé, pohybové fáze. Malířský futurismus rozvinuli zejména Umberto Boccioni a Car-lo Carra.
Boccioni byl zároveň i nejvýznamnějším futuristickým sochařem. Zrušil celistvý objem plastiky, rozčlenil ji na jednotlivé části, které pak opět sestavil v celek. Názvy jeho soch prozrazuj í i jeho záměry: Dynamická plastika, Láhev rozvíjející se do prostoru (1912).
Umberto Boccioni (1882 - 1916) [bočony] Carlo Carra (1881 - 1966) [karlo kara]
V Čechách měl malířský kubismus významné představitele zejména v Emilu Fillovi, Bohumilu Kubistovi a Antonínu Procházkovi. Další umělci (např. architekt Josef Gočár) kubismus později obměňovali a rozmanitě využívali.
O. Gutfreund: Hlava Viki, bronz, 1911
Český sochař Otto Gutfreund už roku 1911 samostatně objevil zásady kubistické plastiky. Jeho sochy však dlouho znali jen diváci v Praze, dnes už jsou obdivovány i v zahraničí.
Emil Filla (1882- 1953) Bohumil Kubista (1884 - 1918) Antonín Procházka (1882 - 1945)
Otto Gutfreund (1889 - 1927) Josef Gočár (1880-1945)
U Čechách věnoval futurismu značnou pozornost zejména Josef Čapek. Rozložené tvary se objevují v díle Bohumila Kubisty, Václava Spály a dalších autorů. Náznaky sochařského futurismu najdeme v některých dílech O. Gutfreunda.
Josef Čapek (1887 -1945)
77
DADAISMUS
Dadaismus je hnutí básníků a výtvarníků různých národností, kteří se sešli ve Švýcarsku za první světové války. Vyjadřují ohlas válečného neklidu, životních i myšlenkových nejistot té doby. Mezi tvůrčí prostředky dadaismu patřila nezávazná hra, využívání náhody, překvapení, neobvyklost. Dada-isté hlásali nový vztah k hmotě, k materiálu, k věci jako poetickému objektu. Nutili diváka k zamyšlení nad smyslem a posláním umělcovy práce. Po roce 1918 se hnutí „dada" šířilo do dalších zemí, především do Německa a USA. K dadaistům se přihlásil Hans Arp (o něm oddíl o abstraktním umění), v Německu byl jeho šiřitelem Kurt Schwitters, ve Francii a USA Marcel Duchamp. Schwitters se proslavil reliéfními objekty i obrazy z odpadového materiálu (dřeva, papíru apod.), kterým dal název MERZ [merc]. Duchamp byl vyhraněným odpůrcem všeho „klasického". Obesílal výstavy nalezenými předměty (např. kolem bicyklu, lopatou). Bez jakékoliv úpravy je prohlásil za výtvarná díla a dal jim jméno ready-made [redymejd] (angl.: předem zhotovený).
Hans Arp (1887- 1966)
Kurt Schwitters (1878 - 1948) [švitrs]
Marcel Duchamp (1878 -1968) [marsel dyšámp]
dole:
J. Štýrský: Kresba (výřez), tužka a frotáž, 1933
SURREALISMUS
Po roce 1920 vyvolal francouzský básník André Breton hnutí, jež přijalo jméno surrealismus [sirealismus] (surrealisme, franc.: nadskutečno). Breton mu dal program v několika prohlášeních (manifestech). Poukázal na úlohu představ, které člověka samovolně napadají (psychický automatismus) a které prožívá ve snu. Opíral se o učení rakouského psychiatra Sigmunda Freuda [zikmunda frojda], zakladatele psychoanalýzy - zkoumání lidského podvědomí. Surrealismus se zříká zobrazení přírodní skutečnosti jako modelu a zajímá se především o „vnitřní model". Tvoří na základě ničím nespoutané představivosti (imaginace), využívá předtuchy, pocity, vidiny. Východiskem nenítedy smyslový vjem, ale hlubinné vrstvy umělcova nitra. Imaginatívni tvorba se ojediněle objevuje v různých historických dobách. Mezi její představitele jsou zařazováni např. Nizozemec Hieronymus Bosch, Španěl Francisco Goya i Angličan William Blake [viljem blejk]. Významným představitelem imaginativnímalby20. stol. byl Ital GiorgioChirico, ŠpanělJuan Miró, ve Francii žijící Rus Mare Chagall a Němec Paul Klee (viz expresionismus).
K předním surrealistickým malířům patřili Němec Max Ernst, Francouz Yves Tanguy a Španěl Salvador Dali.
Surrealismus má také trojrozměrnou podobu. Sám básník André Breton vytvořil řadu objektů sestavených z nalezených předmětů (tzv. asambláže). Podobné sestavovali i malíři Miró, Dali a další. Do surrealistického sochařství počítáme dílo Hanse Arpa, Maxe Ernsta a zvláště pak tvorbu Alberta Giaco-mettiho, Švýcara tvořícího převážně v Paříži.
V českém umění zapůsobil dadaismus převážně na básníky. Ohlas mezi výtvarníky našel až ve spojení se surrealismem. Když tedy nemáme české dadaisty, otiskujeme zde báseň Raoula Hausmanna, rakouského básníka, který měl české předky a do své Optofonické básně (1918) zamontoval bezděčně i dvě česká slova.
Z českých umělců můžeme k imaginatívni malbě přiřadit dílo Josefa Šímy, Jana Zrzavého a Františka Muziky. V českých zemích vznikla 1934 Surrealistická skupina. V ní byli malíři Jindřich Štýrský, Toyen, František Janoušek. Později, někdy jen dočasně, se k tomuto hnutí hlásí řada dalších umělců (J. Istler. V. Tikal, V. Zykmund aj.)
Mezi českými sochaři se k surrealismu načas připojili Vincenc Makovský a Ladislav Zívr. Pozoruhodné objekty z různých materiálů vytvořil malíř Zdeněk Rykr.
kp erioUM ID f;í i0um Um'
II     J^erm piHno--,.
*/ttiB«ro*eRii6ft
ONNOo gplanpouk
konmpout per'koul
oapAerrre E E £ tttffl ed padANou
MTnou   tnoM". f
BAOľJL HAUSMANN
78
Giorgio Chirico (1880 - 1978) [džordžo kiriko]
Juan Miró (1893 - 1983) [chuan]
Marc Chagall (1887 - 1985) [mark šagal]
Paul Klee(1879 - 1940) [paul]
Max Ernst (1891 - 1976)
Yves Tanguy (1900 - 1974) [iv tangi]
Salvador Dali (1904 - 1989)
Alberto Giacometti (1901 - 1966) [džakomety]
Josef Šíma (1891 - 1971)
Jan Zrzavý (1890- 1977)
František Muzika (1900 - 1974)
Jindřich Štyrský(1899 -1942)
Toyen (M. Čermínová)(1902 - 1980) [toajen]
František Janoušek (1890 -1943)
Vincenc Makovský (1900 -1966)
Ladislav Zívr (1909 -1980)
Zdeněk Rykr (1900 -1940)
abstraktní uměni
Abstraktní umění (nazýváme je též nezobrazující, bezpředmětné nebo nefigurativní) se objevuje poprvé již kolem roku 1910. Abstraktní malíři vytvářejí obraz pomocí „čistých" tvarů, linií a barev. K zakladatelům počítáme dva umělce ruského původu - Vasilije Kandinského (viz expresionismus) a Kazimíra Maleviče, dále Holanďana Pieta Mondriana a v Paříži tvořícího Čecha Františka Kupku.
Souběžně s nimi rozvíjel abstraktní tvorbu také v Paříži žijící rumunský sochař Constantin Brancusi. Soustavně hledal nej-základnější přírodní formy. Dospěl k hlavě-vejci, ptáku-vřetenu, rybě-oválu. Jindy užil geometrické tvary, např. polokoule, hranoly, komolé jehlany, šroubové plochy. Brancusi našel příbuzného tvůrce v německém umělci Hansi Arpovi. Později je následoval anglický sochař Henry Moore. (Moore však modeloval často také lidské postavy.)
VČechách si mezi první a druhou světovou válkou vyzkoušeli abstraktní malbu zejména Vojtěch Preissig, František Foltýn a dva či tři další osamocení jednotlivci. (František Kupka žil od roku 1895 ve Francii.)
Před rokem 1950 nemělo české uměnísochaře, který by se celý život zaměřil k abstraktní tvorbě. Bezpředmětné plastiky nacházíme ojediněle v díle Hany Wichterlové, Vincence Makovského i Bedřicha Stefana.
Vasilij Kandinskij (1866 - 1944) Kazimír Malevič (1878 -1935) Piet Mondrian (1872 - 1944) [pít] Constantin Brancusi (1876 - 1957) [brankusi] Henry Moore (1898 - 1986) [mór]
František Kupka (1871 - 1957) Vojtěch Preissig (1873 -1944) [prajsik] František Foltýn (1891 -1976) Bedřich Stefan (1896 -1982) Hana Wichterlová (1903 - 1990) Vincenc Makovský (1900 -1966)
Konstruktivismus
Konstruktivismus je zvláštní podobou nefigurativní tvorby. Jeho základem je geometrie přímek, ploch, kružnic, hranolů a křivek v prostoru, proto má blízko jak k architektuře, tak k technickému světu strojů. Konstruktivismus vznikl na sklonku první světové války v Rusku. K jeho zakladatelům patří Vladimír Tatlin, autor známé sochy-architektury nazvané Věž třetí Internacionály. Dalším sovětským konstruktivistou byl Alexandr Rodčenko, činný též jako fotograf. Konstruktivismu se věnoval také architekt El Lisickij.
K podobně zaměřené skupině patřili sochaři Naum Gabo a Anton Pevsner. V roce 1917 pracovali v Moskvě, o několik let později přesídlili do Paříže, Gabo pak odjel do Londýna a USA. Jejich díla připomínají složité geometrické modely.
Vladimír Tatlin (1885 - 1956)
Alexandr Rodčenko (1891 - 1956)
El (zkratka pro Lazar) Lisickij (1890 - 1941)
Naum Gabo (vlast, jménem Nahum Pevsner, 1890 - 1975)
Anton Pevsner (1884 - 1962)
V Čechách měl konstruktivismus velký ohlas v architektuře, kterou označujeme jako „funkcionalismus". Železobetonová kostra zdůrazňuje především účel - funkci stavby. Konstruktivistickou grafiku (typografii) rozvíjel Karel Teige.
K. Teige: Typografická kompozice, 1927
0 Dosieft
79
Kinetické umění
Kinetické sochařství (kineó, řecky: uvádím do pohybu) se snaží o překonání nehybné (statické) plastiky. Pohyb nemá být jen předstírán, ale hmota má být skutečně rozhýbána. Významné pokusy v tomto směru provedl Maďar László Moholy-Nagy, profesor dessavské výtvarné školy Bauhausu. V roce 1922 vytvořil Světelnou rekvizitu, abstraktní prostorový objekt, který se otáčí a přitom odráží světlo.
Jiná skupina sochařů-kinetistů pracuje s přirozeným pohybem hmoty zavěšené nebo upevněné na kloubech. Objevitelem této cesty je Američan Alexander Calder. Roku 1930 vytvořil první „mobily", objekty z kovu, které rozhýbává vítr nebo ruka diváka.
Kinetismus našel české průkopníky, k nimž musíme počítat především Zdeňka Pešánka, který se zabýval tvorbou světelných objektů (Barevný klavír 1922, 1925 a 1927). Roku 1930 vytvořil pohyblivý (kinetický) světelný „pomník" pro transformační stanici v Praze. Teprve po roce 1960 uplatnilo více našich sochařů kinetické postupy, ojediněle také s využitím světla.
Mezi současnými sochaři našel Calder následovníka v Jiřím Novákovi a Vratislavu K. Novákovi. Záměry těchto umělců prozrazují názvy jejich objektů: Motýlí křídla, Píseň kovového věku, Zasněné vrtule. Také sochař Vladimír Janoušek vytvořil řadu pohyblivých figur-kyvadel.
László Moholy-Nagy (1895 - 1946) [láslo mohoj nácf] Alexander Calder (1898 - 1976) [khólde]
Zdeněk Pešánek (1896 - 1965) Vladimír Janoušek (1922 -1986) Vratislav K. Novák (1942)
POVALEČNÉ ABSTRAKTNÍ UMĚNI
V letech 1950 -1960 se v Evropě i v zámoří rozšířilo abstraktní umění. Tehdy vznikla expresivní abstrakce, konstruktivně geometrická abstrakce (využívající zkušenosti kubismu), strukturální abstrakce (blízká imaginativnímu umění), gestická malba.
Geometrická abstrakce, op-art
Barnett Newman (1905 -1970) [njumen] Kennet Noland (1924) [nolend] Frank Stella (1936)
Richard Paul Lohse (1902 -1988) [lóže] Viktor Vasarely (1908) Bridget Rileyová (1931) [bridžit riliová] Nicolas Schoffer (1912) [šefr]
Václav Boštík(1913) Jiří Kolář (1914) Karel Malich (1924) Stanislav Kolíbal (1925) Hugo Demartini (1931) Zdeněk Sýkora (1920)
Lyrická (gestická) abstrakce
USA:
Jackson Pollock (1912 - 1956) [džeksn polok] Archile Gorký 1905 -1948) [aršil gorky] Willem de Kooning (1904) [vilem de kuning] Franz Kline (1910-1962) [franc klajn] Marc Rothko (1903 - 1970) [mark rotko]
Evropa:
Georges Mathieu (1921) [žorž matié]
Wols - Wolfgang Schulze (1913 - 1951) [šulce]
Hans Härtung (1904 - 1967)
Strukturální abstrakce (informel - materiálové umění)
Jean Dubuffet (1901 - 1985) [žán dybyfe]
Jean Fautriére (1898 -1963) [fotrié]
Antonio Tapies (1923)
Alberto Burri (1915)
Lucio Fontána (1899 -1968) [lučio]
Yves Klein (1928 - 1962) [ív klajn]
V. Boudník: Kruh, grafika, 1960
Vladimír Boudník (1924 Jan Kotík(1916) Mikuláš Medek (1926 - 1974) Jiří Balcar (1929-1968) Zbyněk Sekal (1923) Jan Koblasa (1932)
1968)
80
NÁVRAT K FIGUŘE - NOVA FIGURACE
Druhá světová válka na šest let narušila plynulost umělecké tvorby v Evropě. Paříž ztratila svou vůdčí roli a do výtvarného dění začala zasahovat i další kulturní střediska. Byly obnoveny velké mezinárodní výstavy (Bienále v Benátkách - zde má Československo od roku 1936 vlastní pavilón - Bienále v brazilském Sao Paulu, Documenta v západoněmeckém Kasselu aj). Vznikly četné nové galerie a kulturnízařízení: Centre Pompi-dou [sántr pompidú] v Paříži, Guggenheimovo [gagenhajmovo] muzeum v New Yorku.
Vliv na mladé umělce měl stále ještě Pablo Picasso, i když už dávno nemaloval kubisticky. Henry Moore, o kterém jsme hovořili v oddíle o nefigurativním sochařství, se obrátil k figurálním motivům (Figury žen, Ležící bojovníci) a k antickému odkazu. Stal se postupně jedním z nejvýznamnějších umělců 20. století. Zvláštní vývoj prodělal i sochař Alberto Giacometti, někdejší představitel surrealismu. Vrátil se rovněž k lidské postavě: prodloužil figury do výšky a tím je naplnil silným duchovním obsahem. Italské sochařství se prosadilo zvláště po roce 1950. Na mezinárodních výstavách se objevují práce Marina Mari-niho, Giacoma Manzua i Emilia Greca. Jejich figury, portréty a reliéfy v mnohém odkazují až k umění starověkého Říma.
Marino Marin! (1901) [maríny]
Giacomo Manzu (1908 - 1991) [džakomo]
V. Janoušek: Věčný chodec, svařované železo, 1966
Po okupaci ožívá i výtvarné umění. Spojením několika veřejných sbírek vzniká Národní galerie v Praze.
J. Načeradský: Strajchpudlíci, olej, 1967
A. Lamr: Ztracený víkend, 1978, (výřez)
Pop-art
Pop-art je název pro uměnízobrazující, které ukončilo nadvládu všech podob abstrakce. Kopíruje prvky ze světa reklamy, comicsů, fotografie a spotřebního zboží. Svou lidovostí (snadnou srozumitelností) vytváří záměrný protějšek k populární hudbě (pop-music). Šíří se po roce 1955 ze Spojených států, kde je spojeno se jmény svých „hvězd":
Andy Warhol (1928 - 1987) [vórhol]
Roy Lichtenstein (1923)
James Rosenquist (1933) [džejms rozenkvist]
Robert Rauschenberg (1925) [raušnberg]
Jasper Johns (1930) [džespr džounz]
George Segal (1924) [džordž]
Jiří Načeradský (1939) Aleš Lamr (1943)
81
Nový realismus. Objektové umění
V Evropě je americkému pop-artu nejbližší „nový realismus" či „nová figurace". Umění rozšířilo svůj zájem i na obyčejné všední předměty, dokonce i na věci, které člověku už dosloužily. Umělci jim nyní dávají jiné významy a sestavují z nich nové celky. Takové prostorové útvary nemůžeme označit jako „sochy", ale říkáme jim „objekty". Vznikají spojováním (asamblá-ží) nejrozmanitějších materiálů: dřeva, kovu, skla, textilu a také přírodnin (viz. oddíl arte povera)
Německo: Horst Antes (1936) Itálie:        Domenico Gnoli (1933 -1970) [ňoli] Francie:     Martial Raysse (1936) [marsial rays] Anglie:      Richard Hamilton (1922) [ričrd hemiltn] R. B. Kitaj (1932)
David Hockney (1937) [dejvid hokny] Fotorealismus
Asi od roku 1970 chtěli někteří výtvarní umělci napodobit přírodu věrněji než fotoaparát. Malíři zvětšovali portréty do nadživotních velikostí (v tom vynikl Američan Chuck Close), sochaři modelovali sochy barevné, v opravdových šatech a se skutečnými vlasy. Zde vynikl jiný Američan Duane Hanson.
USA:    Duane Hanson (1925) [djuen hansn] Chuck Close (1940) [čak klous] Claes Oldenburg (1929) [kláz oldnberg]
Evropa: FranzGertsch (1930) [gerč]
HLEDÁNÍ NOVÝCH CEST
I když se zdálo, že malířství našlo po ukončení nadvlády abstraktního umění svou vlastní „cestu zpět", nebyla to celá pravda. Kolem roku 1960 někteří výtvarní umělci úplně opustili malování obrazů a tvorbu soch. To, čím se zabývali (např. happening nebo body-art), se někdy nazývá „umění po malířství".
Happening - umění akce
Happening [hepenynk], který se zrodil před rokem 1960 ve Spojených státech amerických, patří k uměleckým akcím postaveným na nové roli diváků. Výtvarník je,vybízí k činnosti, oni sami ji uskutečňují. Spoluvytvářejí tak umění, v němž nejde o výsledné dílo, ale o děj a jeho prožívání.
Příslušníci hnutí Fluxus:
John Cage (1912 - 1992) [džon kejdž]
Allan Kaprow (1927) [elen keprou]
George Brecht (1926)[džordž]
George Maciunas (1931 - 1978) [džordž mekjunas]
WolfVostel (1932) [fostl]
Joseph Beuys (1921 - 1986) Oozef bojs]
Dick Higgins (1938) [dik hidžins]
Ben Vautier (1935) [vótié]
Nam Jun Paik (1932) [ džun]
K. Nepraš: Hlava, asambláž, (detail), 1985
Květa a Jitka Válový (1922) Adriena Šimotová (1926) Jiří Balcar (1929- 1968) Zdeněk Beran (1937) Pavel Nešleha (1937) Karel Nepraš (1939)
M. Knížák: Demonstrace jednoho, akce. 1964
Nezávisle na americkém prostředí provedl v Praze Vladimír Boudník první akce na ulicích, kdy kolemjdoucí vybízel k dotváření oprýskané omítky na zdech.
Po roce 1960 uskutečnil původní české happeningy Milan Knížák se skupinou Aktual.
Vladimír Boudník (1924 - 1968)
skupina Aktual:
Milan Knížák (1940)
Soňa Švecová (1946)
Vít a Jan Machovi (1945,1943)
Jan Trtílek(1938)
82
Body-art a performance
Happeningy předcházely body-artu, tělovému umění, jehož tvůrci zkoumají zkušenosti vlastního těla, často v situaci ohrožení, bolesti a námahy. Lyrickým pólem body-artu je tetování, malba na těle. Body-artové akce mnohdy neznatelně přecházejí v performanci, představení, v němž autor před diváky uskutečňuje nějaký děj využívající různých uměleckých médií (pohybů, zvuků, barev, světla atd.)
Od roku 1975 do současnosti se performance čas od času uplatňuje i v českém umění.
Gilbert & George (1943,1942) [gilbert end džordž]
Vito Acconci (1940) [akonči]
Bruce Nauman (1941) [brjus naumen]
Marina Abramovičová (1946)
Chris Bürden (1946) [bárdn]
Z. Ságlová: Kladení plen u Sudoměře, 1970
Land-art [lend art]
Dalším výsledkem stálého hledání nových výtvarných cest byl land-art (zemní umění). Jeho tvůrci opustili galerie a „ozvláštňo-vali" různými zásahy přírodní prostředí (zálivy, pobřeží, pouště). Jejich výtvory byly často dotvářeny vodou, větrem. První tvůrci land-artu vzešli z řad minimalistického sochařství. Významnou úlohu přitom měli Američané.
Marian Palla (1953) Václav Stratil (1950) Jan Mlčoch (1953) PetrŠtembera (1945) Tomáš Ruller (1957)
Donald Judd (1928) [dzad] Robert Smithson (1938 -1973) Mike Heizer (1944) [majk hajcr] Walterde Maria (1935) Richard Long (1945) JanDibbets (1941) Christo (1935)
Zorka Ságlová (1942) Jan Stekli'k (1938) Miloš Šejn (1947)
I. Kafka: Kovová krychle v krajině, 1979
Minimální umění (minimal art)
Tvůrci minimálního umění hledají nejjednodušší, základní řád věcí kolem nás. Řadí k sobě geometrické formy (v obraze barevné plochy, v prostoru základní tělesa - krychle, hranoly, koule) podle jasných matematických pravidel. Cílem minimalistu je největší možná střízlivost, která má nahradit dosavadní složité a mnohomluvné umění.
Minimal art našel významné představitele především mezi americkými sochaři. Jedním z nejznámějších je Sol LeWitt, jenž vyplňuje výstavní sály sestavami „prázdných" krychlí, které jsou vytvořeny pouze z hran a tím zbaveny hmoty i objemu.
Sol LeWitt (1928) [soljut]
Ivan Kafka (1952)
83
Arte povera Kafka: Vymezení, 1981
Do blízkosti land-artu můžeme přiřadit hnutí arte povera (chudé umění), které využívá prosté hromadenia přenášení přírodních materiálů - proutí, kamenů, klád - do galerijního prostředí.
Mario Merz (1925) Jannis Kounellis (1936)
Mnozí autoři navazují na odkaz dadaismu a vytvářejí z odpadových materiálů výtvarné objekty: hřebíky a popel využívá Gůnter Uecker, těsto Daniel Spoerri, součásti starých strojů Jean Tinguely, slisované vraky aut César atd.
Gúnter Uecker (1930) [gyntr ykr] Daniel Spoerri (1930) [speri] Jean Tinguely (1925 - 1991) [žán tengely] César (1921) [sézar]
Konceptuálni umění
Nejdůslednější odklon od obrazu a sochy představuje konceptuálni umění. Zamítá hmatatelnou podobu díla a klade důraz na myšlenkový proces, který je naznačen třeba jen slovem, větou či textem napsaným často na stěnu galerie. Koncept tedy nenabízí divákům smyslový zážitek, ale vyzývá je k přemýšlení a duševní spolupráci (využívá filozofických citátů, záměny významů aj.). Tento výtvarný proud vrcholil kolem roku 1970, ale v tvorbě některých autorů je uplatňován dodnes.
USA:        Joseph Kosuth (1945) [džouzef khousut] George Brecht (1926)[džordž] Janny Holzerová(1950) [dženy holcrová]
Německo: Joseph Beuys (1921 - 1986) íjozef bojs] TimmUlrichs(1940)
UMĚNÍ PO AVANTGARDĚ
Po roce 1980 žádný směr, proud nebo tvůrčí program nevydržel dlouho. Uplyne několik let a už je tu jiná skupina malířů nebo sochařů, kteří hlásají něco „nového". Obvykle jde o pravý opak toho, co zastávali ti před nimi. Tak se proti konceptům a akcím postavili ti, kdo malovali obrazy.
Novou vlnu malířství podpořili navíc i filosofové a spisovatelé, kteří cítili, že skončila doba umělecké moderny, tedy doba nadšeného hledání a objevování - a nastává čas postmoderny, období nevýbojné, pochybovačné a nedůvěřivé. Prosadil se názor, že všichni mají svou pravdu. Je tu volnost pro každý postoj, proto je možný návrat k historii a čerpání podnětů ze všech možných stylů z daleké i blízké minulosti. Po roce 1978 se v Evropě představuje italská transavantgarda - skupina umělců malujících díla velkých formátů s figurálními náměty. V roce 1980 mladí Italové s mladými německými malíři vystavují na Bienále v Benátkách a vysílají do Evropy zřetelný signál, na který navazuje řada dalších tvůrců. Pro svou výrazovou sílu je tento proud označován jako „nová exprese", či „noví divocí".
Dalibor Chatrný (1925) Milan Knížák (1940) Jiří Valoch (1946) J. H. Kocman (1947)
J. Róna: Píseň Lazarova, olej, 1988
84
Předchůdci postmoderního umění:
Francis Bacon (1909 - 1992) [frensis bejkn] Georg Baselitz (1938) [bazelic] A. R. Penck(1939) [penk]
Italská transavantgarda:
Sandro Chia (1946) [kia]
Francesco demente (1952) [frančesko klemente] Mimo Paladino (1948) Enzo Cucchi (1950) [kuki]
„Noví divocí" v Německu:
Reiner Fetting [rajnr] Elvira Bachová (1951) Walter Dahn (1951) [dán] Markus Lüperz (1941) [lyperz] Jiří Georg Dokoupil (1954) Milan Kunc (1944)
„Noví divocí" v Americe:
Michael Rittstein (1949) Jiří Načeradský (1932)
J. Sopko: Počítadlo, olej, 1981
David Salle (1952) [dejvid seji] skupina Tvrdohlaví (1987 - 1990)
Julian Schnabel (1951) [džulien šnábl] J'" °avid (1956)
Keith Haring (1958) [kit hering] Jaroslav Rona (1957)
Jean-Michel Basquiat (1960) [žán-mišel baskia] Stanislav Diviš (1953)
Petr Nikl (1960) Michal Gabriel (1960) a další
ZÁVĚR STOLETÍ
Po roce 1990 se prosadilo velké množství autorů. Z nepřehled- Na řadě českých výstav se představily další skupiny, například né řady jmen vynikají: Seskupení 12.15:
Jonathan Borofsky (1942) [džounetn] Jiří Beránek (1945)
Roberto Longo (1953) Václav Bláha (1949)
Jeff Koons (1955) [džef kúns] Kurt Gebauer (1941)
Ivan Kafka (1952) Vladimír Novák (1947) IvanOuhel (1945) Petr Pavlík (1945) Jiří Sopko (1942) a další
Tony Cragg (1949) [touny kreg] Anish Kapoor (1954) [aniš kapúr] Magdalena Jetelová (1946)
Mimo skupiny se uplatňují například:
Vladimír Kokolia (1956) František Skála (1956) Martin Mainer (1959) Michal Cihlář (1960) a další
85