Způsoby intervence, jež u nás vznikají Klíčová slova odstrašení pachatelů, výchova pachatelů, odplata za zločin, izolace pachatelů, kriminogenní působení věznic, smysl trestu, efekt trestu, nákladnost trestu, probační služba, trest obecně prospěšných prací, odklony trestního řízení, osobní rozvoj, práce, učební poměr, kontakt s vnějším světem, civilní personál, dozorci, polovolná vazba, volná vazba, uzavřená vazba, výchovné ústavy, diagnostické ústavy, vnitrní diferenciace ústavu, záuční kurzy, výstupní program, sociální byt, dům na půl cesty, profesionální rodiny, humanizace práce s pachateli, prizonizace, syndrom otáčivých dveří, tresty vykonávané ve společnosti, OSN, Tokijská pravidla, Rada Evropy, částečná detence, domácí vězení, terapeutické zařízení, peněžitý trest, narovnání, sankce omezující práva, sankce odnímající práva, morální sankce, dohled, prabace, parole, obecně prospěšné práce, probační pracovník, soudní pomoc, streetwork, sociální asistent, konflikt loajalit, oznamovací povinnost, terapeutická smlouva, garant péče, krizová Pomoc, terapie, nácvik sociálních dovedností, resocializační pomoc, akce v prírode, iniciační obřady 12.1 Vězení v nové perspektivě P^i v • nřprfstavou trestu a trest bývá Vkročení zákona je tradičně spojeno jen s P««^^ skutečně stalo sP0Jen jen s představou uvěznění. Vězném se v kazaný prosto převažující formou trestu, kterým stát ^ov^ajegaln zl°čin. Vězení je v nové době prohlašováno nejen zatře t ^ ^ ^ ^trasování pachatelů od dalších zločinu ba ůoKon ^ komunistickeho ^hovně působit na odsouzené. (U nás byla doK & neexistuje rezimu vězení nazývána wústavy nápravné výchovy 167 žádná společnost euroamerického kulturního okruhu, která by trest věZe • neznala a pro jeho výkon takovéto zařízení nevybudovala. Střízlivě a reál^ posuzováno má vězení jen dvě funkce: odplatu za zločin a izolaci pachatelů, od společnosti, které během uvěznění nemohou škodit. Vedle toho má vězení řadu dobře známých nepříznivých „vedlejších účinků", z nichž na prvním místě kritici tohoto způsobu zacházení s pachateli trestných činů uvádějí posilováni asociálního, resp. kriminálního zaměření vězňů tím, že jsou dlouhou dobu spolu ve velkých skupinách. Někdy se přímo mluví o kriminogenním působení věznic resp. o kriminální nákaze. Pokusy o reformu věznic omezováním kontaktů a komunikace mezi vězni nepřinesly žádoucí efekt (viz Matoušek, 1995)-kriminogenně působily a dosud působí všechny věznice. Daň za dočasné pacifikovaní pachatelů v podobě posílení jejich delikventních sklonů představuje zvlášť velké riziko u mladých lidí, kteří jsou vnímavější, ovlivnitelnější a jež pobyt ve vězení zbavuje možnosti nalézt socializovanou identitu, tj. budovat si pohlavní i profesní roli. Podmínky ve věznicích přesto mohou být horší a lepší. Vždy a všude odrážejí postoj společnosti k protispolečensky jednajícímu jedinci a také ony jsou měřítkem společenské a lidské solidarity. Laická veřejnost se otázkou vězeňství nezabývá a o jeho smyslu nepřemýšlí. Přítomnost věznic bere jako přirozenou součást systému společenských institucí, je i smířena s vynakládáním určitých finančních prostředků na jejich provoz. Pracovníci v oblasti vězeňství se zabývají otázkou jejich stavu a podmínkami, v nichž odsouzení žijí. Nikdo z nich také smysl trestu vězení nezpochybňuje. Otevřenými otázkami, které jsou zejména v zahraničí aktuální již několik desetiletí - a v poslední době se jimi začínají zabývat po vynucené přestávce trvající od konce šedesátých let odborníci i u nás -, jsou tato témata: ■ jaký je vlastně smysl trestu, ■ jaký je jeho žádoucí efekt a ■ jak je pro společnost nákladný. S tím přímo souvisí úvahy o tom, zda neexistují nějaké jiné způsoby zacházení s pachateli určitých (případně všech) trestných činů, které by byly smysluplnější, efektivnější a méně nákladné. Vedle toho je v poslední době problematizována úloha státu jako nezbytného vykonavatele všech úkonů souvisejících s trestem; ukazuje se, že by stát mohl být poslední pojistkou a že leccos mohou efektivně řešit jak občané sami, tak nestátní subjekty, jakož i státní organizace působící mimo resort ministerstva spravedlnosti. Fakt, že trest odnětí svobody nepřinesl očekávané snížení kriminality, je v odborných kruzích obecně známý. To, že náklady na provoz věznic ve všech západních zemích stále stoupají, je také známo. Srovnám nákladů potřebných na provoz věznic s efektivitou alternativních způsobů trestám mladých lidí publikované v mnoha zahraničních studiích však dosud u nás nenalezlo ohlas v podstatnějších 168 12 ZPŮSOBY INTERVff.MPP jh»„mío --"---Íl^f^JJLgJJ_NÁS VZNIKAJÍ změnáchtrestnípoli^Našespolečnostmákrá I iiné priority, nez zabývat se marginálními skupinami - nnS . S ^koU scénu a dokončit transformaci ^^J1*^ Přesto lze od poloviny devadesátých let v oblasti trestní poKtiky v naší zemi najít několik podstatných změn, které svědčí o snaze zavést do pro í cesru-ho a hmotného trestního pravá nové postupy a způsoby řešení trestné činnosti. Nejprve byl novelou trestního řádu z roku 1993 zaveden nový institut trestního rizem - podmíněné zastavení trestního stíhání (§§307 308 trestního radu) - a další novelou trestního řádu z roku 1995 (která je v účinnosti od 1. ledna 1996) také institut narovnání (§§ 309-314 trestního řádu). O obou výše uvedených institutech se též mluví jako o odklonech trestního řízení. Těmto institutům se budeme podrobněji věnovat v samostatných podkapitolách. Novelou trestního zákona z roku 1995 byl do naší trestněprávní praxe zaveden zároveň nový druh trestu - trest obecně prospěšných prací (§§ 45,45a trestního zákona). Jde o trest, s jehož realizací jsou dlouhodobé pozitivní zkušenosti již v řadě evropských zemí (např.v Anglii, Holandsku a Francii). Další novela trestního zákona přijatá v roce 1997 posílila probační prvky systému trestních sankcí tím, že s platností od začátku roku 1998 zavedla jako alternativu k potrestání institut podmíněného upuštění od potrestání s dohledem (§ 26 trestního zákona) a jako alternativu k trestu odnětí svobody podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem (§§ 60 a 60b trestního zákona). Dalším významným krokem pro vývoj naší trestní justice bylo přijetí zákona č. 257/2000 Sb. o probační a mediační službě, na jehož základě pak od 1. ledna 2001 vznikla a zahájila svou činnost Probační a mediační služba ČR (dále jen PMS). Do nově vzniklé PMS tak mohli přejít dosavadní probační pracovníci soudů, kteří na některých soudech ČR působili již od roku 1996 a kteří splňovali kvalifikační předpoklady pro výkon práce úředníka a asistenta PMS. Do PMS také vstoupili noví pracovníci. Poslední novela trestního zákona a trestního řádu z roku 2001 (s účinností od 1. ledna 2002) pak přinesla zásadní doplnění v oblasti výkonu dohledů (zejména se jednalo o jasnou definici dohledu v §§ 26a, 26b trestního zákona a o rozšíření institutu podmíněného Propuštění o možnost vyslovení dohledu v § 63 trestního zákona). Novela trestního zákona a trestního řádu také přinesla zmeny v objatajfcmu trestu obecně prospěšných prací (např. možnost Y^^fXcně prospéš ■g** obcí, ale nově i ve P^.^J^^^SZ nVch institucí, povinnost soudu přihlédnout pn ^a°^" , ,gf - v ***** pachatele a k jeho zdravotní *«^£Í2ÄJ£ £ ^kální změny přinesla novela trestruho radu 1«.^ bacení lhůt možného trvání vazeb - §§ 71 a U£ ^ ^ trestního řádu) va% bylo rozšířeno o dohled probačního až 179f trestního řádu. a zavedením zkráceného přípravného nzeni ss _ trestné činnosti °, že trest vězení má v případech pachatem urfakt> (^ména násilné a organizované) své opodstatnení a ze je 169 mládež a delikvence se kterým je nutno počítat. Trest vězením již v evropském prostoru začíná být chápán jako jeden z možných prostředků, a to prostředek nejkrajnější jímž může společnost reagovat na překročení zákona. Tento trest by měl být uplatňován především v těch případech, kdy společnost potřebuje izolovat nebezpečné pachatele, kteří se dopustili závažných trestných činů, u nichž je změna kriminální kariéry málo pravděpodobná. Nicméně i u těchto lidí je považováno za žádoucí, aby během výkonu trestu odnětí svobody nebyli ponecháni v nečinnosti, ale aby jim byla otevřena možnost osobního rozvoje. Výchovně-vzdělávací aktivity ve věznicích by měly být koncipovány tak, aby poskytly odsouzeným nejen program pro volný čas, ale i možnost rozvíjet svoje schopnosti a dovednosti společensky přijatelným směrem. Za pokrok můžeme považovat to, že právě uvedené názory jsou dnes u nás aktéry justičního a vězeňského systému akceptovány alespoň teoreticky a některými již uváděny do praxe. V celkově represivně naladěné společnosti musejí tito lidé čelit výtkám, že rozmazlují ty, jež by se patřilo „zavřít, až zčernají". Někteří soudci již využívají nově vytvořeného právního prostoru pro ukládám alternativních sankcí a více jsou využívány i odklony od trestního řízení. Někteří ředitelé věznic podporují vzdělávací a kulturní aktivity zřizováním učeben, dílen, resp. ateliérů a zaměstnáváním specialistů, kteří tyto programy pro vězněné vedou. Význam práce pro vězně se neodváží zpochybňovat nikdo. Náš problém je v tom, že ne všude je dost práce pro všechny, kteří by pracovat mohli a chtěli. Přes jisté výhody, jež má vězeňská populace pro potenciální zaměstnavatele (nižší náklady na mzdy, jednodušší doprava, v některých věznicích jsou dokonce velké nevyužité výrobní haly), je u nás zatím jen málo zaměstnavatelů ochotno podstoupit rizika spojená se zaměstnáváním vězňů (spočívající v nižší spolehlivosti pracovní síly, nižší kvalifikaci, vyšší pravděpodobnosti úrazů a jiných mimořádných událostí). Vězeňská zařízení proto začínají organizovat pracovní příležitosti pro vězně sama. Zdá se, že tam, kde jsou pro to vhodné podmínky - jako např. ve všehrdské věznici -se dá s úspěchem provozovat zahradnická a zemědělská výroba, zahrnující i chov hospodářských zvířat. Pro mladistvé vězně s delším výkonem trestu je klíčová možnost přípravy na povolání formou učebního poměru. Ve věznicích se začínají zvažovat a někde i uplatňovat nové formy posilováni průběžného kontaktu s vnějším světem, které by vězňům umožňovaly podílet se alespoň částečně na životě společnosti. Více než dříve jsou věznice přístupné kontaktům s církvemi a s nestátními organizacemi, jejichž zástupci již mohou participovat na některých programech pro vězně. Uvažuje se o tom, žeby přerušení trestu nemělo být odměnou za řádné chováni během výkonu trestu, ale u mladistvých by mělo být iniciováno odpovědným specialistou, který dobře zná situaci vězně jak ve vězení, tak mimo ně. Režim ve vězeních i školení personálu začínají být přizpůsobovány požadavku, aby byla co nejvíce oslabována bariéra mezi vězeňským personálem 170 12 způsoby intervenpp t„a ---"--^IÍ^jJEŽ_UJUs vznikají a vězněnými- Pokusně se v zařízeních pro výkon tWn i, ^vají některé prvky terapeutické iSS^^ snovaní programu a odpovědnost za dodr^^^^^rT11 ných a případná iniciativa vězeňského persona ^ľv^W^ r S°UZe" předpisy pro výkon trestu. Pokud komunito 2 J ™ lumtovány S£Z£S> 3TÄSfat či ztratit neide 0 ter* Někteří naši^odborníci volají po maximálním zdvižní výkonu trestu, čehož by se dalo mj dosáhnout vetsim podílem civilních zaměstnanců v personálu věznic. Prosadit tuto zmenu není jednoduché. Pocit ze „... s kriminálními živly nemůže úspěšně zacházet nikdo jiný než profesionál v uniforme a s pistoli v pouzdře" (Kaprová, 1993), je u nás stále velmi silný. Podle Kaprové snahy o zcivilnění výkonu trestu narážejí jednak na „pevnou danou strukturu kompetenci, normalizovaných rolí, platů, hodnocení apod.", jednak na pocit ohrožení ze strany všech „nových lidí", kteří do dříve uzavřeného a vojensky řízeného prostředí mají náhle přístup a mohli by se chovat nevhodně, porušovat pravidla a zvyklosti, případně i vynášet informace. Vstup civilních zaměstnanců do vojenského prostředí vazebních věznic a věznic pro výkon trestu vyvolal kromě nadějí i očekávatelné těžkosti. Tito specialisté (sociální pracovníci, pedagogové, sociologové a psychologové) pracují s uvězněnými mladými lidmi formou skupinových psychoterapií, arteterapií, relaxačních cvičení, jazykových kroužků, kulturních kroužků, aerobních cvičení, výcviku v jógických technikách, výcviku v práci na počítači atp. Individuálně poskytují uvězněným poradenství a psychoterapii, která však zvláště ve vazbách nemůže mít soustavný charakter. Co se při všech těchto programech s uvězněnými děje, se vězeňští strážci nedozvídají. Dozorci proto považují specialisty za jakési spojence uvězněných. Někdy jsou aktivity specialistů dokonce vnímány jako podněcování k nepokojům mezi vězni. Naděje, že by civilní specialisté mohli školit a supervidovat necivilní personál věznic, se zatím nikde nesplnila. Ve vazebních věznicích byla pro vybrané skupiny obviněných zavedena polovolná vazba a volná vazba, což snížilo výskyt šikanování, rvaček, ničení zařízení a sebepoškozování. (Tento režim umožňuje volný pohyb obvinených Po oddělení mimo cely.) Pomalu se daří i zkracovat neúnosnou délku vazby mladistvých, kvůli níž byly naše orgány činné v trestním nzeni opakovane m obviněny nároľjen na jednu hodinu ^^ÄÄ'^ V celách jsou na velnu malém prosto"Usíců trvající pobyt « stolku, ostatní dva musí ležet na jakkoli se smysluplně » tomto monotónním, stísněném prostredí bez ° , Jtní Pmoc vměstnat je patrně nejtěžší zkouškou psychické odolnosti, jaKO u nás dnes může mladému člověku připravit. 171 MLÁDEŽ A DELIKVENCE 1Z.Z Změny v ústavní a poústavní péči Síť ústavních zařízení pro rizikové děti a mládež přetrvala bez zásadních změn z doby před rokem 1989. K očekávané specializaci ústavů - kterou platné předpisy umožňují - zatím nedošlo. Podle vyhlášky ministerstva školství z roku 1981 by měly být zřizovány: ■ diagnostické ústavy se zvýšenou péčí (pro ty, kteří recidivují), ■ výchovné ústavy s ochranným režimem (rovněž pro recidivující a těžko ovlivnitelné) a ■ výchovné ústavy s léčebným režimem (pro děti a mládež s psychickými poruchami, jež nevyžadují zdravotnickou léčbu). S dvěma výjimkami u nás nyní existují pouze diagnostické ústavy a výchovné ústavy. Výchovné ústavy jsou vzdělávacími zařízeními, které mají zájem na začátku školního roku naplnit kapacity v učebních oborech, jež nabízejí. Některé výchovné ústavy již dokonce samy v příhodnou dobu kontaktují diagnostické ústavy i jiná zařízení, aby svou kapacitu využily a na volná místa získaly co nejnadějnější svěřence. Diagnostické ústavy se proto dostávají do těžkostí, chtějí-li během školního roku umístit dítě nebo mladistvého do dlouhodobé výchovy. Pobyty se prodlužují nad určenou mez dvou měsíců, a diagnostické ústavy se tak stávají detenčními zařízeními. Jejich pracovníci by problémové, jinam neumístitelné děti raději viděli ve vazbě než ve svém ústavu. Argumentují přitom tím, že takové děti roznášejí liriminální infekci mezi děti, jež zatím nejsou zasažené kriminálními sklony. Jednoduše řečeno: Všichni poskytovatelé ústavní péče chtějí mít co nejlepší, co nejméně problémové svěřence. V dobře vedených ústavech se mění přístup personálu ke svěřencům od komisního k civilnímu a vstřícnému. Vedoucí pracovníci některých ústavů se pokoušejí stavebně adaptovat dřívější velké ložnice na menší místnosti, v nichž je ubytováno jen několik svěřenců a k nimiž patří i miniaturní kuchyň, případně další příslušenství. Někde se svěřenci podílejí na výrobě a opravách zařízení ústavu - vhodné podmínky k tomu jsou např. tam, kde mají učební obor truhlář -, což snižuje sklon svěřenců k ničení ústavního zařízení. Neexistence různých typů zařízení má svůj zrcadlový obraz v neexistenci vnitřní diferenciace ústavů. V ústavech se objevují děti a mladí lidé, kteří pouze selhávají ve školní docházce, a žijí zde společně s mládeží, jež už má za sebou trestnou činnost, je závislá na drogách, případně trpí patologickým hráčstvím, chová se agresivně a asociálně. Skupiny svěřenců jsou vytvářeny podle společné práce (učebního oboru) a většinu ostatních programů mají společnou. Ideál větší diferenciace ústavů se však opírá o představu, že i v budoucnu u nas budou fungovat velká zařízení. V těch evropských zemích, v nichž se podařilo v širokém měřítku zavést neústavní formy práce s ohroženými dětmi a mládeži a současně radikálně zmenšit zbývající ústavní zařízení pro děti a mládež, jako např. v sousedním Rakousku, tam se naopak pokládá nediferencovanost ústavních 172 12 způsobyintervbnce Í5liLNAS VZNIKAJÍ - pní za pokrok. Eichmann (1994) kterv u a S o děti a mládež v Rakousku, tzv. innerl hÍ^0^ reforrnu otavní PeCe Weirnrefonn, k tomu říká doslova: je nutoé se také zmínit o dvou významných bodech Ut > stigmatizaci) dítěte: první se týkal odstranění difeŕenriľ, P°m^ly odstranit cejchování e od roku 1970 hodně praktikovalo, a dále Se "Sľ? P * VěkU a P°hlaví> k^ ústavních domovů podle určité stigmatizace dítěte fnanř prerazování do speciálních děti uzavřený domov atd.). Výše zmíněné změny šlv mlT' SpeClalm domov Pro vzpurné vychovatelů podle nového vzdělávacího plánu, který předekiľľ,* d°k°nalejší Plavou vzdělávání." * predpokladal supervizi a kontinuální již jsme výše uvedli, že vážným problémem posledního období jsou útěky 2 ústavů Personál jmi.nedokáže zabránit, policie je neochotně 'SLffi personál m a obavy z udělovaní sankcí za útěk, aby se nestal terčem kritiky rodičů či medu. V současné době není výjimkou ústavní zařízení, z něhož je třetina svěřenců na uteku. Takový stav nutně demoralizuje personál i svěřence Některá ústavní zařízení se přes popsané těžkosti snaží o preventivní práci v regionu, kde působí. Kontaktují školy a učňovská zařízení, v nichž pracovníci ústavu pořádají osvětové besedy. Některé diagnostické ústavy pořádají pro svěřence záuční kurzy, jejichž absolvováním svěřenec zvyšuje svou naději uplatnit se na pracovním trhu. Některá ústavní zařízení úspěšně zcivilnila svůj režim a rozšířila paletu poskytovaných učebních oborů, vzdělávacích, sportovních a kulturních programů. Většina ústavních zařízení sleduje projevy šikanování mezi svěřenci a snaží se proti nim zasahovat hned v zárodku. Novinkou v práci výchovných ústavů je i tzv. výstupní program, do něhož jsou klienti zařazováni jeden až dva měsíce před ukončením ústavní výchovy. Během této doby už svěřenec ústav na většinu dní v týdnu opouští a dostavuje se jen na některé vybrané programy, při nich je sledováno jeho zachycování v mimoústavním prostředí. Významnou u nás nyní zaváděnou alternativou ústavní péče je tzv. sociální byt (viz Klíma, 1996), jakýsi miniaturní „ústav" zřízený v jednom bytě, a to v domě, v němž bydlí běžní nájemníci, kteří před zahájením provozu nemají se sociálním bytem nic společného. Tato česká iniciativa byla inspirovaná německým hnutím za zrušení tradičních polepšoven, jež byly 7™^^™ odborníky i odpovědnými administrátory spíše jako místa vhodná£*o£»m kriminální nákazy než jako místa, kde by skutečné docházelo Naději polepšit se má spíše ten, kdo může za ^Pověo^ostakomuvtom pomáhající iristit^ všechno, co dělá, od rána do večera. Z tohoto.důvodu^ £££ pro mládež v osmdesátých letech prakticky zrušeny všechny vy zabývali a ohrazeny byty v běžné zástavbě, v nichž se jeden az dva vycn malou skupinou mladých lidí. - sdružením Proxima sociále je Sociální byt v Praze-Modřanech provozovaný občanským ^ sídlištním aormálním sídlištním bvtem o třech pokojích a jean 173 MLÁDEŽ A DELIKVENCE domé. Klienti (ve věku 15-18 let) přicházejí do bytu na dobu průměrně šesti i -Nejčastčjším důvodem přijetí jsou selhání ve škole či v učilišti a konflikty mlaďT^'k' s rodinou řešené útěky z domova. Před přijetím do péče - jemuž předchází měsíční čeká doba, během níž je podrobně zjišťována klientova rodinná a sociální situace - seď ^ zástupce sdružení s klientem a s jeho rodiči smlouvu, v níž je stanoven cíl pobytu Klíma v citované zprávě popisuje výchovné působení pracovníka v sociálním bytě spíše jako monitorováni a podporu než jako kontrolování. V bytě nemají pracovníci nepřetržitou službu jako v běžném ústavu, jsou tam jen v tu dobu, kdy v bytě jsou i klienti, obvykle odpoledne a v noci. Veškerý provoz bytu (vaření, úklid, praní) si dělají klienti sami. V bytě platí jen „minimální pravidla": požívání alkoholu a drog je v bytě zakázáno, v bytě jsou možné návštěvy partnerů (partnerek) do 21 hodin a do té doby musí klienti do bytu přijít v sobotu do 23 hodin. Důležitější než psaná pravidla je podle Klímy neformální autorita personálu, která by měla být obdobou rodičovské autority v dobře fungující rodině. Klíma vidí ve srovnání s běžnou ústavní péčí jako přínos i to, že klienti postupně navazují vztahy ke spoluobyvatelům domu, v němž žijí. V těchto vztazích je zřetelný pozitivní vývoj, a to přesto, že přidělení bytu „nezvedené mládeži" u některých spoluobyvatel zpočátku vzbuzovalo neskrývanou závist. Postoj k mladým lidem v sociálním bytě začali nájemníci ostatních bytů měnit poté, co se klienti začali angažovat na úpravách domu a okolí. Ne ovšem všichni. Někteří soudili, že když např. klienti lakují výtah, je to důkazem toho, že jej předtím sami poničili. Po půlročním pobytu se někteří klienti vrací znovu do rodin, jiní se tam vrátit nechtějí, např. kvůli hrozící agresivitě otce, a pracovníci projektu pro ně hledají možnost bydlení v internátech, u prarodičů, u jiných příbuzných apod. Půlroční přerušení kontaktu klienta s rodinou během jeho pobytu v sociálním bytě vede v některých případech ke spontánnímu zlepšení rodinné atmosféry, v jiných se o návozem této změny pokoušejí pracovníci sdružení, a to ještě před definitivním odchodem klienta ze sociálního bytu. Několik občanských sdružení vzniklých v posledních letech se u nás pokouší rozvinout formu péče, které se v zahraničí říká domy na půl cesty. V podstatě jde o ubytovny pro mládež, která prošla nějakou formou ústavní péče (dětský domov, diagnostický ústav, výchovný ústav) nebo SOS dětskou vesničkou a po jejím opuštění nemá potřebné zázemí v rodině. Domy na půl cesty mohou být založeny při některém ze stávajících zařízení pro dlouhodobé pobyty nebo nezávisle na něm. Ambulantní formy péče jsou u těchto mladých lidí zatížených dlouhodobým pobytem v ústavu nedostatečné. Ostrý přechod do běžného prostředí je srovnatelný s emigrací do jiné země, kde se mluví jiným jazykem a uznávají jme hodnoty. Ambulantní programy jim také neřeší jeden z hlavních existenčních problémů - bydlení. Kdyby byla tato skupina mladých lidí ponechána bez pomoci, nemálo z nich by skončilo jako bezdomovci opatřující si prostředky k životu všemi myslitelnými způsoby, včetně prostituce a kriminality, nemalo z nich by se stalo oběťmi závislostí na drogách, alkoholu či automatech. Dům na půl cesty jim má na určitou, omezenou dobu poskytnout bydleni a stravu, na něž klienti částečně přispívají. Vedle toho jim personál pomana s obstaráváním dokladů, s hledáním trvalejšího bydlem, vhodné práce. Zařízeni rovněž nabízí možnost nerizikového trávení volného času. 174 i • iV! 12 Pro ilustraci uvedeme projekt Sdružení pro domow a realizovaný týmem, který vedla M. Svobodová. Tatľľatľ^ Mi pracovaný ubytování klientům na dobu zhruba jednoho roku scl^ľlT^™ D0M- Poskytují , stabl'izovat klienta a vytvořit a realizovaný ,y^, wry veoia JV1. Svobodová. TatoVařT,''^" imaaych Udí šacovaný ubytování klientům na dobu zhruba jednoho roku s cľw ľ'u-,BZyVaná D0M- P^ytují fflU podmínky pro osobnostní a sociální dozrávání Vv ,i °Vat Wienta a ^ořit autorky chybou, protože je obecně známo, Že kumulacľľH Zah'Zení by ^ Podíe jednou střechou je vysoce riziková. Klienti jsou uhvW • s?clJalním hendikepem pod pokoj, aby se posiloval klientův odpovědný postoi k Zl ^ Pľ - °m " každý má svůi S zařízení roli „nájemníka". y P °J k Jeho ústnímu Sn„um( w.----í Resocializační program DOMu má tři etapy. V první etane d 9 ™* - \ * ,, ■ läkmo PriV .to dobéjeUSÄ— oko, pripadne v chráněném miste, nebo v normálním pracovním poměru, druhé etapě ((M DOM MelvUbľtPaÍbľ ^ POd.POrUwk,Íent°^h ^ **8ího vzdělávám a vteb mUno DOM Mely by tak byt upevněny klientovy dobré sociální návyky. Tretí etapa je přechodem do nechráneného, běžného prostředí s možností dále kontaktovat pracovníky i klienty zařízeni. Pobyt je dobrovolný, klienti mohou kdykoli přicházet a odcházet. Kromě individuálního vedení případů se počítá i se skupinovým tréninkem sociálních dovedností, s nácvikem prevence a řešení konfliktů, s kognitivně-behaviorální terapií. Alternativou k ústavní výchově dětí, jejichž vývoj je ohrožen selháváním rodiny, by se v brzké budoucnosti i u nás mohlo stát svěřování těchto dětí do péče profesionálních rodin, což prosazují pracovníci diagnostického ústavu pro mladistvé dívky v Praze-Hodko vičkách M. Polášková a J. Toman (viz Coufalová, 1998). Jde o americký model zacházení s rizikovými dětmi, které jsou na 12-18 měsíců předávány do bezplatné péče vybraným, vyškoleným a průběžně supervidovaným rodinám. V této době agentura organizující program pracuje s rodinou, již dítě opustilo, a snaží se dosáhnout takové úpravy poměrů, aby se do ní mohlo vrátit. Toman odhaduje, že z dvou set klientek procházejících ročně diagnostickým ústavem, jehož je ředitelem, by u 120 dívek byla lepši tato forma péče než pobyt v ústavu. Nej větší prekážku vidi v e^iv^ dosud platný zákon o rodině ani jeho navrhované novely nepočítaj s un by staSí dítě mohlo být v péči cizí rodiny. službu není třeba zakládat ^^^^J^' SÍtí moWy zajišťovat dosavadm diagnostické ústavy ve p rodinných a pedagogicko-psychologických porady ^ Nem pochyb o tom, že se vbrzku vedleuž fungují nebo v dohledné nových forem péče. Popsali jsme zde jen vy, ^ ge budou objevovat budoucnosti pravděpodobně togovat zacno. ^ Rozšiřující se škála a zkoušet ještě jiné modely práce s °^OZ^°věřovat problémové děti, povede institucí, jimž začnou státní orgány a rodu^8v at Nékterénepochybně Postupně k tomu, že se tradiční ústavy ^ou » inách> zvětší počet pra-zaniknou. Jiné zmenší počty dětí ve i*^*^. více se propojí s mistru eovníků, zcivilní svůj režim, ^Äiw )*jich komunitou. Tyto ústavy opustí veke kamenn komfortních) v jednom areálu. Přednost souboru malých staveb (treoa V jedné budově bude žít okolo šesti klientů. Další ústavy se budou specializovat na nejproblémovější jedince a stanou se přechodnou formou mezi dnešním výchovným ústavem a vězením. V nich bude režim přísný, ale ani v nich nebude pracovat málo zaměstnanců s velkými, nekontrolovatelnými skupinami. 12.3 Alternativy k trestu odnětí svobody I když některé z forem alternativního zacházení s pachateli se rozvíjely již koncem minulého a začátkem tohoto století (zejména probace), v západní Evropě a v USA se ambulantní (alternativní) opatření v oblasti zacházení s pachateli prakticky začala uplatňovat od padesátých let našeho století. Podle OsmanČíka (1994) zájem o tuto oblast podnítily změny v charakteru kriminality a její nárůst zejména v prvních letech po druhé světové válce. Tehdejší situace ve vězeňství, která byla výrazně poznamenána překročením kapacity většiny vězeňských zařízení, a nízká efektivita trestu odnětí svobody vyvolaly diskusi o jiných, účinnějších a méně nákladných způsobech zacházení s přestupníky zákona. Trestní politika v šedesátých a sedmdesátých letech se v těchto zemích vyznačovala výrazným úsilím o reformy ve vězeňství, o nichž se hovoří jako o humanizaci či liberalizaci vězeňského systému. Začínají se zavádět nové výchovné, sociální a (psycho)terapeuticky zaměřené způsoby práce s pachateli. Později provedené zhodnocení nových přístupů ukázalo, že zatím nevedly k předpokládanému snížení recidiv trestné činnosti a kriminality obecně. I přesto lze na tomto stupni vývoje alternativních trestů spatřovat určité pozitivní prvky, a to zejména v tom, že došlo k celkové humanizaci práce s pachateli a také se začal prosazovat princip individuálního přístupu. Ukázalo se rovněž, že ani sebelépe odborně a organizačně zajištěný program pro pachatele probíhající ústavní formou nezaručuje úspěšnější výsledek než alternativní postupy, tedy úspěšnou resocializaci odsouzeného. Další kroky v reformních snahách trestní politiky se tedy zaměřovaly nejen na uvolnění podmínek výkonu trestu odnětí svobody, ale také na další redukci jeho ukládám. Ukládání trestu vězení začalo být vnímáno jako poslední možný prostředek (ultima ratio), jenž má být aplikován v těch případech, kdy s ohledem na závažnost spáchaného deliktu či vzhledem k osobě pachatele není vhodné uplatnit jiný druh trestu. Na počátku byly alternativní tresty chápány zejména jako tresty nahrazující trest odnětí svobody. Trest vězení j e často spojen s prizonizací, tedy s negativním vlivem prostředí na odsouzené a jejich bezprostřední budoucnost po propustem. Toto negativní ovlivnění je patrné nejen u odsouzených s dlouhodobými tresty, ale i během krátkodobých trestů a po nich. Pobyt ve vězení je ve většině případů spojen se ztrátou odpovědnosti odsouzeného za sebe samého, za svoje chovám a za svoji budoucnost. Odsouzený po svém propustem z vězení do značné míry ztrácí schopnost žít na svobodě běžným způsobem života, ztrácí potřebné sociální dovednosti. To může vést až k tzv. syndromu otáčivých dveří. Propuštěny 176 a^áZení ^nality * situace většiny diskusi stupníky zemích voří jako dět nové achateli. nevedly . I pres-Dozitivní íliataké že ani íhající fctedy nejen -edukci možný hledem hodné zující ttivní1*1 uštem'-tresty říp*dů hován1 < soci; 12 ZPŮSOB^J^r^pVEN ruce na a na -,pŮ neschopný zachytit se v nekriniinálrnm B , . S prostředí, které zná a v němž se umí pohXvľt Ätíe^ takový uDkulturu. Tím se pravděpodobnost jeho pokr^čo^krimin^' vysuje. Ačkoli nekteri odsouzení opouštějí vězeni no ^ V ]knmmálllí ^ze snejlepšími předsevzetími, vzápětí se dostávají do sitl.fu • SVéh° trestu kriminální dráhu. J1 a° Sltuaci> ktere je vracejí zpět 11 Jak již bylo řečeno, výrazným problémem vězeňských m - • zemí je preplněnost věznic, jež podstatně s^^S na odsouzené Ruku v n- -s přeplnenosti vezme stoupají organizační, technické a ekonomické nároky jejich provoz. Rada západoevropských zemí již před několika lety přistoupila zavedení nových alternativních forem trestání a provedla i příslušné trestně právní úpravy. Tím zmenšila velikost vězeňské populace a snížila většinu nároků na provoz vězeňských zařízení. Alternativní způsob trestání dnes v těchto zemích představuje u případů méně závažné trestné činnosti hlavní metodu práce s odsouzenými. Alternativní opatření a alternativní tresty byly a doposud jsou určeny pro pachatele méně závažných trestných činů (např. majetkových), jinými slovy pro pachatele s „lepší perspektivou". Prostřednictvím alternativních způsobů zacházení společnost může řešit problém rostoucí kriminality mladistvých a mladých dospělých pachatelů lépe než pouhým zesilováním represivních sankcí. Vývoj alternativních trestů v poslední době dospěl například v Anglii tak daleko, že se tam již nemluví o alternativních trestech jako o trestech nahrazujících trest odnětí svobody, ale jako o samostatných trestech. Vlastní pojem alternativní tresty bývá stále více nahrazován pojmem tresty vykonávané ve společnosti, což představuje výrazný posun v chápání významu alternativních trestů v systému trestní spravedlnosti. . - ■ - Alternativním způsobem zacházení s pachateli trestných cínu se zabývají západní země již dlouhou dobu. Nej starší forma alternativního způsobu trestám se datuje již do minulého století, odkdy se rozviji tzv. probace. V USA základy tohoto alternativního způsobu;^.8^p°5^8^^™^^tótS obuvník John Augustus. Ten začal z vlastni ^^„woval práci, finanční výpomoc, pachatele kauce a před vynesením rozsudku jun J chatelem dostavU k soudu Případně i pomoc jejich rodinám. Když se později společnéy & požádal soud Předložil soudci zprávu o pokrocích, kterých páchat* o uložení trestu formou pokuty a náhrady ^udmc" ^ e tzn. sociálním V^v^em Augustus byl v podsíatě prvním ^.^Ä • neŽ "^'fiÄ Pracujícím v trestní justici. Podle dostupných «^£^»0» zákona ke kterému Jeho mnohaleté úsilí nakonec vyústilo v pnjet k zavedení * došlo v roce 1878 v Massachusetts. V ^ledUS státy. trestu odnětí svobody přistoupily i další americ čátkem našeho >ce a některé další druhy ^tfNÄf st°'etí přijaty i v některých evropských.»§védsku, Norsku, fokou Používán ve dvanácti státech (mimo jme 177 Lucembursku aj.); podmíněný trest přijalo Norsko a Lucembursko, dom' -vězení Španělsko. V průběhu následujících šedesáti let k těmto a dalším treľ tům postupně přistupovaly i další evropské země, ovšem k největšímu rozV0' alternativního způsobu trestání pachatelů došlo v šedesátých a sedmdesátých letech našeho století. Otázkou dalšího rozvoje alternativ k trestu odnětí svobody se posléze začaly zabývat i orgány OSN, výzkumné instituce připojené k OSN a orgány Racjy Evropy. V roce 1985, kdy se konal 6. kongres OSN, byla přijata rezoluce č. 16 o snížení počtu vězňů, o alternativách trestu odnětí svobody a o společenské reintegraci pachatelů. V rámci příprav 8. kongresu OSN byl vypracován návrh Směrnic týkajících se alternativ k trestu odnětí svobody, ve kterém byly jako vhodné alternativní sankce uvedeny: podmíněné odsouzení, domácí vězení, probace, služby pro veřejnost, náhrada škody, práce ve společenském zařízení a veřejná důtka. Během tohoto kongresu konaného v Miláně roku 1990 bylo přijato i několik rezolucí a pravidel, především tzv. Tokijská pravidla, jež definují různé druhy opatření nespojené s odnětím svobody a způsoby jejich uplatňování. V návaznosti na podněty OSN, ale i v rámci svých vlastních aktivit, se otázkou alternativních sankcí zabývá i Rada Evropy. Jedním z nejvýznamněj-ších kroků v tomto směru bylo přijetí „Doporučení č. R(92)16 Výboru ininistrů členských států k Evropským pravidlům o trestech a opatřeních realizovaných ve společenství", které obsahuje celkem 90 pravidel. Tato pravidla lze chápat jako paralelu k Evropským vězeňským pravidlům (vydaných též Radou Evropy). Materiál je souhrnem doporučení členským státům pro zavádění nových legislativních opatření v trestní politice. Mezi nej důležitější patří pravidlo, že žádný alternativní trest nebo opatření by neměly mít neurčité trvání a že v zákoně by neměla být stanovena automatická změna alternativního trestu v trest vězení, aniž by pachatel měl možnost se k projednávané změně způsobu trestu sám vyjádřit. Značná část pravidel je zaměřena na ochranu práv odsouzených a na vytvoření takových opatření, která by chránila odsouzeného před nevhodnou publicitou. Velký důraz je kladen na spolupráci s pachatelem. Cílem je dosáhnout pachatelova náhledu na spáchaný trestný čin a na následující trest jako na spravedlivou a přiměřenou reakci společnosti na spáchaný čin. Pravidla také doporučují, aby před uložením alternativního trestu byl pachatel informován o průběhu trestu a o důsledcích, jež nastanou v případě neplnění uloženého trestu a opatření. Pravidla rovněž zdůrazňuji nutnost vytvoření systému potřebného pro realizaci alternativních trestů a opatření, včetně zajištění kvalifikovaného odborného aparátu. Nezanedbatelnou složku pravidel tvoří doporučení týkající se zápojem širšího společenství (komunity) do realizace alternativních trestů a opatření. Počítá se i s participací dobrovolníků. Dalším důležitým dokumentem Rady Evropy, který se stal základním materiálem pro rozvíjení činnost PMS v České republice v oblasti mediace, je Doporučení č. 19, jež bylo přijato Výborem ministrů členských států Rady Evropy dne 15. září 1999. Doporučení bylo připraveno Výborem expertů na mediaci v trestních věcech (Committee of Experts on Mediation in Penál Matters, 12 způsoby INTFBVDvtn ----_ K V E N C E ipí r t « i --^-£ÍÍ_^JJÁS_VZNIKAJÍ pC-MP), který byl ustanoven Evropským výborem n™ Cornmittee on Crime Problems, CDPC). K ZS ? ľ? tr6Stní ^Pean v naší republice se dostaneme v podkapitole věno^™^^ Následující přehled alternativních trestů a oľatrenľľl ****** jenskými státy Rady Evropy, jež ^^iZ^^h^ republice. částečná detencef (semi-detention) je alternativní způsob výkonu trestu odnětí svobody, pri kterém je odsouzený ve vězení, ale během ^konu trestu je mu umožněno pracovat nebo vzdělávat se mimo vězeňské zařízení Některé země mají stanovenou horní hranici trestu vězení, do níž je částečný pobyt mimo věznici možný (vetsmou je to šest měsíců). Obdobně se používá tzv. víkendová detence, při níž odsouzený tráví ve vězení pouze víkendy; ta je v Evropě často uplatňovaná u mladistvých pachatelů. Jako další forma částečného omezeni osobní svobody je v mnoha zemích užíváno tzv. domácího vězení (house arrest). Některé země ke sledování odsouzeného během domácího vězení používají elektronické monitorovací přístroje, které si odsouzení připevňují na tělo (zápěstí, kotník). Prostřednictvím techniky v monitorovacím centru je pak možné pohyb odsouzeného sledovat během celého dne. V ČR je domácí vězení zaváděno od roku 2010. Terapeutická zařízení (treatment centres) jsou pobytovými ústavy, v nichž se odsouzenému poskytuje specializovaná léčebná péče. V některých zemích mohou být osoby odsouzené za trestnou činnost spojenou s drogovou problematikou k trestu odnětí svobody do dvou let umístěny místo do vězení do příslušného léčebného protidrogového nebo protialkoholního zařízení. V České republice může soud za určitých okolností místo trestu uložit ochrannou léčbu, a to v případě, kdy lze nápravu pachatele a ochranu společnosti zajistit tímto opatřením lépe než trestem. V současné době může také státní zástupce a soudce v rámci některých našich trestněprávních institutů rozhodnout o uložení přiměřené povinnosti, např.o povinnosti podrobit se léčení závislosti na návykových látkach, které nem chápáno jako ochranné léčení podle trestního zákona. Taxativní vyčet přiměřených povinností a přiměřených omezení lze nalézt v trestním zákone Pokuta, peněžitý trest (fine) je sankce v zahraničí úplat jako systém denních pokut (mimo jiné v Maďarsku a hojnev Německu) Závažnost spáchaného činu soud vyjádři - stejné 3^*^^ ™ body - určitá Poetem ale může ji kompenzovat ^^^^to lze nyní uložit peněžitý a výdělkových poměrů pachatele. V C^kerepu^ ebo vedlejší trest. trest ve výši 2 tisíce až 5 milionu Ke, a to jaKo sas majetkovým PH uložení tohoto trestu by měl soud^pnhtot ^tenym^ ^ a osobním poměrům pachatele, prípade ^ nložení ^hoto trestu soud rozdělit do přiměřených měsíčních splate . odsouzený peněžitý zároveň stanoví délku trestu vězeni pro prípad, y trest nevykonal. 179 MLÁDEŽ A DELIKVENCE Kompenzační opatření, narovnáni (compensation order) zahrň,,; , zus mezi pachatelem a obětí (který zohledňuje i zájmy společnosti W-eri-formě odčinění škod, které v důsledku trestného činu vznikly Tbtn není oběti zahrnuje jak materiální (finanční), tak morální škody Mnľ • * narovnání mezi obětí a pachatelem může mít podobu finančního odS^ nebo odškodnění službou. Příkladem by mohla být uzavřená dohoda pachatelem a obětí, že škodu způsobenou při nehodě na vozidle nachTí (automechanik) neuhradí penězi, ale škody odčiní prostřednictvím proved opravy vozidla. Smyslem tohoto alternativního způsobu trestního řízeni*1 umožnění co nejrychlejší reakce na vzniklou situaci prostřednictvím toho i pachatel převezme svou odpovědnost za vyřešení konfliktní situace vzniklé spáchaným činem. Dalším kladem je možnost zapojení samotné oběti do procesu řešení následků trestného činu a zohlednění jejích potřeb i zájmů Oběma stranám - pachateli i oběti - - je tak dána příležitost participovat aktivním způsobem na řešení trestního případu. Měl by se brát zřetel také na zájmy komunity, ve které k trestnému činu došlo. Proto instituty odškodnění (u nás např. institut narovnám) zahrnují vedle povinnosti odškodnit oběť také povinnost pachatele odškodnit zároveň zájmy společnosti. V některých zemích se tak děje prostřednictvím odpracování určených hodin bezplatné práce ve prospěch společnosti (komunity). Náš institut narovnám realizuje komunitní stránku trestu uložením povinnosti pachatele složit určitou finanční částku na obecně prospěšné účely. Nejméně 50 % z této finanční částky je pak automaticky státem převedeno na peněžitou pomoc obětem trestné činnosti poskytovanou podle zvláštního zákona. Tento alternativní způsob řešení trestné činnosti plně vychází z konceptu restorativní (tj. obnovující) justice. K tomuto tématu se vrátíme ještě v samostatné podkapitole. Jestliže obě strany, např. prostřednictvím mediace, naleznou společnou vůli k uzavření vlastní dohody a v ní pak definují oboustranně přijatelný způsob vyřešení situace, státní zástupce, příp. soud, který zastupuje zájmy širší společnosti, může tento způsob řešení trestného činu akceptovat jako vhodnou formu uzavření případu, aniž by posuzoval pachatelovu vinu. Narovnám se proto dá považovat za realizaci myšlenky, jíž se v politice říká princip subsidiarity, tj. že odpovědnost za řešení problému je pokud možno ponechána na co nejnizsi úrovni, nejlépe na té úrovni, na níž problém vznikl. Zavedením institutu narovnání se moderní trestní právo v jistém smyslu vrací k archaickému pojetí práva, kdy si občané mezi sebou vyřizovali spory sami, ale na rozdíl od pravá předcivilizovaných společností vymezuje tomuto postupu místo v celostem platném trestním právu (tj.stanovuje okruh skutkových podstat, unicftz narovnám použít; obvykle je vyloučeno postupovat takto u závazných činů a u organizovaného zločinu). Vytváří se tak specializované pracovniipi pro zaměstnance, kteří by proces vytváření dohody zP?stŕf^Xľe odklonu by kontrolovali její následné dodržování. U nás byla možnost «**«2™oý» trestního řízení na základě uzavřené dohody mezi ^^"^Swtven zavedena poprvé novelou trestního řádu z roku 1993, v niz oy 12 ZPŮSOBY INTERVFNpu * * institut podmíněného zástavem trestního stíhání v j0i«-^ z roku 1995 byl do našeho institut narovnám, který se v zahraničí užívaným způsobům kompen ačních opatření bhzi jeste více. První zkušenosti s narovnáním u nás proběhlvTako ^zkumný experiment mezi roky 1991-1993 na půdě tehdejšího ústavu státu a práva ČSAV. Odpovědnou resitelkou úkolu byla H. Válková. Jednou z členek výzkumného tymu byla i B. Kopoldová, z jejíhož materiálu (viz Matoušek a kol., 1996) uvádíme případovou ilustraci 12.1. Případová ilustrace 12.1 NAROVNÁNÍ MEZI PACHATELEM A OBĚTÍ Šestnáctiletý Jiří N. se pokusil s kamarádem odcizit motorku zaparkovanou na sídlišti, kde bydlí. Byl přistižen policejní hlídkou, zadržen, vyslechnut a předán rodičům. Na motorce vznikla škoda 1 000 Kč. Kurátorka nejdříve kontaktovala Jiřího a jeho rodiče, seznámila je s možným postupem a upozornila je na to, že poškozený nemusí s narovnáním souhlasit a může trvat na potrestání. Jiří i rodiče souhlasili s tím, aby škodu uhradil. Tím Jiří přebral část odpovědnosti za další průběh jednání. Poté kurátorka navštívila poškozeného a dohodla s ním výši náhrady. Za dva týdny od začátku vyjednávání se Jiří a jím poškozený muž setkali za kurátorčiny asistence. „To je další významný moment," komentuje sama svůj postup, „oběť vystupuje z anonymity a pachatel vidí, že cosi provedl určitému člověku a má možnost se mu omluvit." Což také Jiří - příslušně rozrušený - udělal. Dohodli se pak na splacení peněz ve dvou splátkách složenkou. Část těchto peněz Jiří měl z brigády, část mu půjčili rodiče. Dohodu pak kurátorka odeslala na státní zastupitelství, které ji schválilo a zastavilo trestní stíhání. Po příslušné době se kurátorka přesvědčila, zda dohoda byla skutečně dodržena. Při běžném postupu by Jiřímu byl pravděpodobně uložen podmíněný trest, možná by soud od potrestání upustil. Jiří i jeho rodina však mohli být negativně ovlivněni soudním jednáním a toto jednání mohlo mít i vliv v učilišti, kde se Jiří vzdělává. I pro poškozeného byl tento způsob řešení případu rychlejší - ani on nemusel chodit k soudu a škoda byla uhrazena rychle. Případ B. Kopoldové z publikace Matoušek, 0. a kol. (199G): Práce s rizikovou mládeží. Portál, Praha. Pracovnice humanitárního odboru obvodního úřadu, která ^^\^U^Z sprobačnímipracovn^^ zve na schůzku poškozeného s P^^SÄ v některých případech to, aby poškození účelově nezvysovah odh^utrpéneskoay, ^ ^ & g ^ stává. V její sestavě třiceti šesti pnpadú bylei JO prov ph-padě tato pracovmce neoprávněné užívání cizí věci (obvykle mo^^°^dsi4ho, o němž zjistila, že v trestné navrhla soudu, aby pokračoval v trestním stíhaní mladistveno, činnosti pokračuje a nevede řádný způsob života. 181 MLÁDEŽ A DELIKVENCE Právni teoretička Zezulová (1997) vidí problém v tom s nezkoumají původ prostředků, jimiž mladiství pachatelé škoHv S0l% jsou to prostředky rodičů, nejde o optimální řešení Ale i ,ľ castky z vlastních prostředků mladistvého je problematicko ľ Peněž* autorka. „Může totiž jít o úkon, který prisaiuje^ÄÄ^ k právním úkonům podle občanského práva, a proto bude nutnľT Uo8ti ukon schválil opatrovnický soud." Naše právní úprava nestanovat ^a1byÍ^5amC1 narovnání finanční částka určená na obecně nrnlľ^ ucely. Může se přitom jednat o stovky, nebo také o ^etoZl^ zástupce nebo soudce by měl přihlédnout k osobní situaci a níľetkov^ možnostem pachatele. V současné době je aplikace podmíněného AS trestního stíham u nas stále běžnějším způsobem řešení některých tresS prípadu. Nicméně máme stále j eště rezervy ve využívání institutu narovnání v praxi. "viidm Sankce omezující nebo odnímající některá práva (sanction restricting or taking away right) spočívají např. v zákazu řízení motorových vozidel, v zabavení objektu deliktu, v uložených výchovných opatřeních aj. Zákon o trestním soudnictví z roku 1991 v Anglii zavedl zákaz vycházení (curfew order), podle kterého lze až na dvanáct hodin denně po dobu šesti měsíců pachateli nařídit, aby se zdržoval na konkrétně určeném místě. V ČR těmto sankcím odpovídají tresty zákazu činnosti, zákazu pobytu, propadnutí věci nebo majetku. Soudy u nás také mohou mladistvým pachatelům ukládat místo trestu ochranné opatření ve formě ochranné výchovy. Ta se vykonává ve výchovných ústavech. Soud ochrannou výchovu uloží zejména tehdy, jestliže dosavadní výchova mladistvého byla zanedbána nebo jestliže o výchovu mladistvého není náležitě postaráno, popř. vyžaduje-li to prostředí, ve kterém mladistvý žije. Ochranná výchova trvá, dokud nesplní svůj účel, nejdéle však do osmnáctého, resp. devatenáctého roku věku pachatele. Soud k uložení ochranné výchovy přistupuje zejména tehdy, domnívá-li se, že ochranná výchova zajistí nápravu mladistvého lépe než trestní sankce. Možnosti soudu rozpoznat, co bude mít u mladistvého pachatele pravděpodobně větší účinek, jsou bez potřebných informací o osobě a životě mladistvého značně omezené. V tomto ohledu soud může při svých rozhodnutích vycházet jak z práce kurátora pro mladez, tak i z nově se nabízející činnosti PMS (blíže viz samostatná kapitoly Specializovaná výchovná zařízení pro mladistvé delikventy u nás prozatun neexistují. Mladiství pachatelé jsou ve výchovných ^^£^S£íu s mladistvými, kterým byla uložena tzv.ústavní vychová. Udětí-pacn činů jinak trestných, jež dovršily dvanácti let, lze podle nasí právní up vy v rámci civilního soudního řízem využít ustanoveni P^tne^akona o r které rozlišuje několik výchovných opatření. (K tomu £ tolu 11.1. O problematice ochranného opatřeni uloženého ve forme výchovy mladistvému pachateli - viz výše.) ^ p0- Morální sankce (moral sanction) mohou mít podobu^ ^ škozenému, příspěvku na charitativní a jine verejne prospešné 182 12 způsoby INTPdvdm/1 --^IHľllí£e^e^NA3 vznikají „PÍčastěji uplatňovány u mladistvých pachatplfi ř^i - 4. , - některých trestu a odklonu umožňuje uložit tzv. přiměřená omez™ľ do niľh lze aspekt zadostiučiněni poškozenému či společnost zaCsS mOŽného způsobu morálního odškodném pracují v rámci zprostředkování mediaci mezi pachatelem a obeti také úředníci PMS (mediátoři) Podrobení se programu ve specializovaných centrech (attendance centre) znamená pro pachatele povinnost po stanovenou dobu docházet na určitou část dne do zařízeni, jez program poskytuje. Využívá se zejména u mladistvých a u mladých dospělých pachatelů. Pracovník zařízení může poskytovat pomoc, podporu a informace nejen mladistvému, ale i jeho rodině. U nás je možné v rámci alternativních trestů nebo opatření pachateli uložit povinnost účastnit se resocializačních programů, které mohou mít např. podobu výcviku pro získání vhodné pracovní kvalifikace, programu sociálního výcviku a převýchovy a programu psychologického poradenství. S nabídkou prvních takto specificky zaměřených programů pro pachatele přišlo již několik nestátních organizací. V této oblasti je důležitá vzájemná spolupráce PMS s poskytovateli těchto programů a rovněž informovanost státních zástupců a soudců o možnostech užívat pro pachatele programy, které se v jednotlivých regionech nabízejí. V souvislosti se vznikem těchto programů je nutné vypracovat standardy pro poskytování takto specializovaných programů a vytvořit tak systém získávám akreditací pro jejich odborné poskytování. S tímto procesem je úzce spojena i otázka způsobu zajištění financování subjektů, které se budou této problematice věnovat. Probace (probation) v úzkém slova smyslu představuje povinnost pachatele podrobit se probačnímu příkazu a namísto trestu přijmout v určené době stanovená omezení, povinnosti nebo tzv.probační dohled. V Anglii může soud v probačmm příkazu pachateli nařídit další podmínky, kterým se musí podrobit - např. přikázání místa pobytu, provozování určitých aktivit, návštěvu probačního střediska, psychiatrickou a protialkoholní léčbu a lečem drogové závislosti. U nás je stále ještě živá zkušenost z nechvalné známeho institutu tzv. ochranného dohledu, jenž byl zrušen novelou trestne právních předpisů již v roce 1990. Ve své době představoval nadbytečnou represi bez nabídky užitečné pomoci. Novelami trestního zákona a trestního radu byl u nás nově zaveden institut dohledu úředníka PMS, a to v následujících případech: ■ podmíněné upuštění od potrestám s dohledem; ■ podmíněné odsouzení k trestu odnětí svobody s dohledem, ■ podmíněné propustem s dohledem; ■ náhrada vazby dohledem. , -1 +oĽ+ nnrhatele s úředníkem PMS, Dohledem se rozumí pravidelný osobni Ij^Fj^ ve zkušební době spolupráce na vytváření a realizaci probačního program 183 MLÁDEŽ A DELIKVENCE a kontrola dodržovaní podmínek uložených pachateli soudem. Účel je jednak kontrola (tedy ochrana společnosti a snížení pravděpodob edu cidivy), jednak pomoc (odborné vedení a pomoc pachateli s cílem j°Stlre-jeho resocializace a řádného vedení života v budoucnosti). V rámci dK^ může i u nás soud uložit pachateli různá přiměřená omezení a při °-U povinnosti. V zahraničí (zejména v Kanadě) je běžně využíván institut jenž umožňuje nahradit určitou část výkonu trestu vězení podmíněným* puštěním odsouzeného na svobodu za současného uložení probačního dohled"0" tzv. parole. Tato možnost podmíněného propuštění za současného uložľ" dohledu je zakotvena v našem trestním zákonu od ledna 2002. S ohlede"^ na tuto skutečnost je PMS ve spolupráci s vězeňskou službou připravován postup vzájemné součinnosti při přípravě podkladů pro možnost podmíněného propustem odsouzeného a následného výkonu dohledu. V širším slova smyslu pak probace znamená shromažďování informací o osobě pachatele a jeho sociální, rodinné a pracovní situaci za účelem vytvoření podkladu pro další rozhodování státního zástupce, popř. soudu. V zahraničí se v tomto směru setkáme s termínem pre-sentence report, u nás se pro tento účel používá termín probační zpráva před rozhodnutím. V podstatě jde o zprávu shrnující zjištěné poznatky o osobě pachatele, o jeho osobní, sociální a pracovní situaci, zachycující ale také jeho postoj k trestné činnosti a návrhy na způsoby řešení způsobených škod. Zpráva také poskytuje více informací o oběti a jejím postoji k pachateli a o jejích návrzích na řešení následků škod v souvislosti se spácháním trestného Činu. Zpráva zároveň obsahuje analýzu potřeb a zdrojů pomoci pachatele (need assessment), to znamená rozbor situace a návrhy probačního pracovníka na vhodné a současně — podle situace - dostupné způsoby intervencí. V zahraničí má proces vytváření těchto zpráv jasná pravidla a její obsah je pevne strukturovaný. O výtvorem metodického postupu zpracovávání probační zprávy před rozhodnutím a o stanovém její obsahové struktury v současné době usiluje i PMS ČR. V našem státě se institut probačního dohledu právě zavádí (viz k tomu výše). Jeho určitou obdobou je i tzv. přiměřené omezení, které soud stanovuje například na zkušební dobu během podmíněného odsouzení, po dobu výkonu trestu obecně prospěšných prací apod. Přiměřené omezení je v rozhodnu i soudu formulováno obdobně jako rozhodnutí o probačním dohledu. Obecně prospěšné práce (community service) jsou trestem, který odsouzeny vykonává, aniž by musel opustit své sociální, rodinné a pracovní prostředí, bo pachateli uloží povinnost odpracovat určitý počet hodin práce splňující P°°^e ku obecného a veřejného zájmu, již odsouzený musí vykonat sám, bezpla nea ^ svém volném čase v průběhu stanovené lhůty (nejčastěji do jednoho ro ^ nařízení trestu). Může se jednat o jakoukoli práci ve prospěch daného ^g^-' která přináší užitek celé společnosti. Odsouzení v zahraničí pracuji jalc níi ^ bě komunikací a veřejných prostranství, tak také v nejrůznějšich z*ra ^ vzdělávacích a sociálních zařízeních. Většina zemí vyžaduje pred vlas *»4 e&ého 2a účelem P°Př. soudu, zhodnutím! pachatele, jeho postoj :od. Zpráva li a o jejích tnéhočinu. íatele (need acovníka na V zahraničí t- je pevné - probační v současné viz k ft*!0 staoo^6 výkonu rozh°c Síť v^1 12 ZPŮSOBY INtrpv^, -——--^i^jLil^Nj^ hoo^utímouložemtohototrestuosobmsouiuaspachatPlP^ • , tivaci a připravenost tento trest vykonat Při rnľwí zjlstuJe tak jeho mo- odsouzený vykonat, vychází soud i z pracovníchTi W Tľ ^ Práce'již má Obecně známý je případ populárního zahrani^Ä:^?^" pachatele" prospěšných prací vykonával formou be2prSrácfÄ kte^trest obe™ ^ifotbal^ Ačkolmepredstavujeujmuvpodobědetencepachatelev^ v Jinych, dnes vysoce cenených hodnotách - v oblasti volného času a peníz Pozitivmpnnospracejetezspatrovánvto^ pomáhají v oblastech, kde je nedostatek zdrojů všeho druhu - v organizacích zaměřených na poskytování sociální, charitativní, zdravotní a jiné pomoci U nas byl trest obecně prospěšných prací jako alternativa k trestu odnětí svobody do trestněprávního systému zaveden zákonem č. 152/1995 Sb. Trestní zákon umožňuje trest obecně prospěšných prací uložit v rozmezí 50 až 400 hodin, přičemž za každé dvě neodpracované hodiny stanovil jeden den trestu odnětí svobody. Na rozdíl od evropských států se u nás souhlas pachatele k uložení trestu obecně prospěšných prací nevyžaduje. Nicméně po novele trestního zákona z roku 2001 přihlíží soud před uložemm trestu obecně prospěšných prací ze zákona ke stanovisku pachatele k možnosti uložení tohoto trestu a k jeho zdravotní způsobilosti trest vykonat. Za výkon obecně prospěšné práce odsouzený nedostává ani finanční, ani jinou odměnu. Ačkoli je trest obecně prospěšných prací v naší praxi realizován již od roku 1996, zůstává i v současné době řada otázek spojených s jeho realizací nedořešena. Aplikace trestu obecně prospěšných prací je u nás stále Častější, v roce 2001 počet uložených trestů dosáhl hranice 10 tisíc. I v této souvislosti je PMS vítán zájem nestátních organizací vstupovat do této oblasti a vytvářet místa pro odsouzeného adaptovaná tomuto trestu tak, jak je tomu běžné i v zahraničí. Práce odsouzených ve prospěch druhých lidí se tak pro odsouzené často stává i dobrou životní zkušeností. Požadavky na výkon práce v organizacích shromažďuje podle trestního řádu soud nicméně velkou část práce s vyhledáváním a kontaktováním potenciálních poskytovatelů míst pro výkon trestu obecně prospěšných prací provádí PMS. Po ^ z roku 2001 se vedle obcí do — Pgg£^^ obecně prospěšné instituce, které se zabývají J^J^J^ podporou a ochranou ochranou zdraví, požární ochranou, ^ÄenskL, telovýchovnou mládeže, ochranou zvířat, humamtárnl, s^^tant^vm n« ^ a sportovní činností, která neslouží výdělečnýmprospěšných prací výrazně oblastí uplatnění odsouzených v rámci výkonu trestu o r tQ zpUSobeno ^kou v dosavadní praxi převažují práce úklidové a pomoc y směnl hrají roIi pracovní kvalifikací a dovedností odsouzených, ai ^ mQŽném typu prace vykonávané i představy (předsudky) odborné a široke vel"^°á ^akat až zčerná", čímž je míněno, že v rámci trestu. Stále převládá názor, že pachatel nw ^ nabídku prací pr0 odsouzené má uklízet, čistit, hrabat, kopat apod. druhy p ^ ^ ^ jen zce]a výjimečně i v jiných zemích, nicméně - na rozdíl od techto ™™ realizován projekt (ve spolupráci zjevují jiné druhy prací. I z tohoto důvodu ředitelstvím PMS), zaměřený na 8e Sdružením pro rozvoj sociální práce v 185 zvýšení zájmu neziskových organizací podílet se na realizaci trestu obecně pros Si prací. Projekt předpokládá, že škála nabídek prací pro výkon trestu obecně prospeš^*1 prací bude různorodější a že příp. budou vznikat i první projekty tzv.chráněných díT"^ kterých budou odsouzení pracovat. 'Ve Podmíněné odsouzení (suspended sentence) také někteří teoretici zařazují m • alternativní druhy trestu. V podstatě se jedná o alternativní způsob výkonu trestu odnětí svobody. Trest odnětí svobody je za určitých podmínek odložen a je zároveň stanovena zkušební doba podmíněného odsouzení. Délka zkušební doby je určena v různých zemích různě, u nás maximálně na pět let. U některých pachatelů je tento trest kombinován s dalším trestem (např. zákazem činnosti zákazem pobytu apod.), popř. je odsouzenému uloženo přiměřené omezení a přiměřená povinnost. V České republice je tradice tohoto trestu poměrně dlouhá. I v současné době je tento trest využíván velmi často. Nově však může být podmíněné odsouzení doplněno o dohled úředníka PMS. Soud může podle platné legislativy ve zkušební době podmíněného odsouzení požádat zájmové sdružení občanů o spolupráci při zajištění výkonu tohoto trestu (což se dnes téměř vůbec nevyužívá). V roce 1996 byl tento druh trestu v ČR nejčastěji ukládaným trestem, a to celkem v 63,8 % všech trestních případů, v roce 2001 to bylo 54,5 % všech trestních případů. K zajištění výkonu alternativních trestů a také jako servis pro kvalifikované rozhodování justice byla v roce 1996 na soudech zřízena místa probačních pracovníků. V krajských městech byla tato místa obsazována kvalifikovanými vysokoškolsky vzdělanými odborníky. Ti při probační a mediační činnosti vycházeli ze své vlastní zkušenosti ze studijních pobytů v zahraničí, z dostupné literatury i z naší tehdejší justiční praxe. Ostatní místa na okresních soudech byla obsazována převážně dosavadními zaměstnanci soudů, často se jednalo o kumulovanou funkci probačního pracovníka s další administrativní prací na soudech. Většina probačních pracovníků na soudech zajišťovala výkon trestu obecně prospěšných prací. Další činnost probačních pracovníků spočívala v kontrole výkonu podmíněného odsouzení a v menší míře ve shromažďování informací o odsouzeném před rozhodnutím soudu a jejich poskytování soudu jako podkladu pro jeho rozhodnutí, a také v přípravě podkladů pro aplikaci odklonů trestního řízení (podmíněného zastavení trestního stíhám a narovnání). V odborných kruzích v této době probíhala debata o tom, jaké vzdělám by měl mít člověk vykonávající funkci probačního pracovníka, tj. jak se mají jeho kvalifikační předpoklady lišit od kvalifikačních předpokladů jiných soudních úředníků. Jako optimální se podle prvních zkušeností z praxe jevila kvalifikace získaná absolvováním vysokoškolského oboru sociální práce, spojujícího vzdělání v oblastech práva a sociálních věcí s výcvikem v přímé prací se sociálně hendikepovanými klienty. Vzhledem k tomu, že v této době chyběla právní úprava činnosti probačních pracovníků, vč. stanovení kvalifikačních předpokladů pro výkon funkce, byla položena základní otázka, a to „ ...zda se probační a mediační služba u^e rozvíjet v pojetí ryze administrativně-technického zabezpečení výkonu tzv. alternativnic trestů a odklonů v trestním řízem, či zda bude koncipována jako kvalifikovaná soci práce specializovaná na oblast justice" (Ouředníčková, 1996). Tato a řada dalších ™fze pak byla zodpovězena přijetím zákona č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službe, jehož základě vznikla a svou činnost pak postupně zahájila PMS ČR. 186 12 ZPŮSOBY INTERVENCE i^íJ^NÁS VZNIKAJÍ ^^f^f^?Zř ' MED,ACNÍ ŮNNDST« ™ V RÁMCI Středisko PMS bylo soudem pověřeno k výkonu dohledu nad čtyřicetiletým mužem Který byl o» Pr° třes tny cm ublížení na zdraví k trestu odnětí vSy v déľe 0Smi měsíců. Výkon tohoto trestu mu by podmíněně odložen na zkušební dobu dvo w a současné mu by uložen dohled a přiměřené omezení spočívající v zákazu dalšího uchého našili vuci byvale zené. Spáchaný trestný čin klienta spočíval v tom že při jednom ze slovních konfliktu svou bývalou ženu několikrát udeřil rukou tak že žena utrpěla četné zlomeniny nosních kůstek a zlomeninu pravého předloktí. Trestní stíhání muže probíhalo na svobodě, situace mezi bývalými manželi se během vyšetřování zklidnila - konflikty probíhaly pouze na slovní úrovni. Klient měl vysokoškolské vzděláni, živil se jako soukromý podnikatel, doposud byl trestné bezúhonný. V době spáchání trestného činu byli bývalí manželé přibližně půl roku rozvedeni, děti [chlapci ve věku čtyř a devíti let] byly soudem po rozvodu svěřeny do výchovy matce. I po rozvodu žila rodina společně v rodinné vile. Pokračovaly dlouhodobé konflikty týkající se jak užívání vily, tak výchovy dětí. Atmosféra mezi bývalými manželi byla stále napjatá. Obě děti situaci prožívaly těžce, staršímu synovi se zhoršil školní prospěch a objevily se u něho problémy v chování, potyčky s otcem. Mladší chlapec byl v době spáchání trestného činu po vážné operaci. Protože probační úředník nebyl v období před rozhodnutím soudu v kauze zainteresován, musel po předání případu celou situaci nejprve analyzovat a s klientem projednat jak pravidla, tak i vlastní obsah dohledu, který měl probíhat v následujících dvou letech. V praxi to znamenalo prostudovat dostupné informace z trestního spisu a provést osobní konzultaci se soudcem, který v případu rozhodoval. V rámci zjišťování těchto údajů úředník zjistil, že muž nebyl nikdy předtím trestně stíhaný a že vedl i v \iných ohledech bezproblémový život. Ve svých výpovědích muž často opakoval, že jeho bývalá žena je hysterická a že ho k fyzickému násilí svým chováním vlastně vyprovokovala. Byl si vědom toho, že jeho chování bylo právně nepřijatelné, ale nebyl schopen osobního kritického náhledu na své jednání. Nakonec úředník písemně pozval klienta na úvodní jednání. Zároveň informoval dopisem bývalou ženu klienta o zahájení probační činnosti s klientem a nabídl jí možnost osobního jednání, aby zjistil, jaké jsou její potřeby a další okolnosti významne pro řešení následků trestného činu. Potom proběhly první osobní konzultace úředníka s klientem a jedna osobní konzultace úředníka s jeho bývalou ženou. Klient byl seznámen se svými povinnostmi a právy během dohledu a s povinnostmi a pravý uredn.ka PMb V průběhu několika prvních konzultací úředník s ^^J^^^lS^l ^covní a rodinou situaci klienta a společně se snaží i šerými bude potřeba v průběhu dohledu pracovat. Uredn.k ^^^^ dodržet během dohledu soudem uložené omezení - zákaz daMo JjJ^"^ *0 bývalé ženě. Zároveň s klientem a jeho bývalou fenu ^^^SřS . 1 konzultací úředníka s poškozenou zenou byse bude moci °°avy z klientova chování. Jejím deklarovaným zakonfliktfl.Úředník 5 dětmi z domu odstěhovat, bylo udržet soužití bez dalších vyhroceny* pokračování 187 mládež A delikvence pokračováni klienta a poškozenou seznámil s možností řešení konfliktní situace prostřed mediace, kterou by organizoval jiný úředník střediska PM5 nebo odborník z jiné instt"1 Práce úředníka s klientem a poškozenou [jednání probíhala odděleně] pak sm Ce' k dojednání pravidel soužití ve společném domě. To se v průběhu prvních šesti nepodařilo, takže se situace mezi klientem a jeho bývalou ženou postupně uklidňcT'^ Klient při konzultacích s úředníkem definoval dvě věci, které chtěl změnit: zlepšit -: vztah k dětem a vyřešit bytovou situaci. V nutnosti řešit tyto věci se klient shodoval ľ"' svou bývalou ženou. S ní byl úředník v pravidelném osobním a telefonickém kontaktu i když ne tak často jako s klientem. Během konzultací úředník s klientem probíral také otázku, jak může klient v dalším životě řešit vyhrocené konfliktní situaci bez použití fyzického násilí. Úředník prováděl s klientem při konzultacích praktický nácvik společensky přijatelných způsobů reakcí na konfliktní situaci. Přestože úředník klienta informoval o nabídkách speciálních programů zaměřených na zvládání konfliktů a na osvojení sí asertivního způsobu chování, klientovi se jevila účast na těchto programech jako nepřijatelná. Argumentoval tím, že by se to mohl někdo dozvědět. Proto dával přednost individuálnímu kontaktu s úředníkem. Později si klient přál, aby se jednoho jednání účastnila jeho přítelkyně, v čemž mu bylo vyhověno. Práce úředníka s klientem a poškozenou formou oddělených konzultací směřovala také k dohodě o náhradě škody. Po uzavření dohody klienta a poškozené (šlo o bolestné a o ušlý zisk] formou pravidelných měsíčních splátek pak úředník sledoval praktické plnění dalších dohodnutých závazků. Intenzita kontaktu úředníka s klientem nebyla soudem stanovena. Vycházela z potřeb klienta a byla upravena dohodou mezi úředníkem a klientem. Prvních šest měsíců probíhaly konzultace jednou za měsíc, po uplynutí této doby probíhal kontakt zhruba po dobu jednoho roku jednou za dva měsíce. V posledním půlroce proběhl kontakt již jen dvakrát. Po dobu trvání dohledu platilo společně dohodnuté pravidlo, že v případě zhoršení situace ve vztahu klienta a poškozené, může poškozená [u klienta to byla dohodnutá povinnost] úředníka kontaktovat neprodleně. Postupně se klientovo chování, a to i podle názoru jeho bývalé ženy, stávalo stále méně slovně agresivní, klientovi se podařilo znovu navázat citový vztah k oběma dětem. K žádnému dalšímu fyzickému napadení poškozené ze strany klienta během celé zkušební doby trestu nedošlo - konflikty klient nejprve řešil tak, že odešel, později zvládal konstruktivní řešení situací přímo na místě. Na vlastní mediaci klient s bývalou ženou během zkušební doby nepřistoupili, nicméně si našli způsob, který jim umožnil žít vedle sebe v jednom domě. Do konce zkušební doby klient poškozené zcela nahradil způsobenou škodu, dohodl se na placení alimentů a dalších nákladů vyplývajících ze společného užívání domu. Po uplynutí zkušební doby bylo soudcem rozhodnuto, že se klient ve zkušební době osvědčil. 3o přehledu alternativních sankcí se ještě podívejme, jak jsou začleněny < .restního systému některých evropských zemí. 188 12 ZP r0str>dr,irŕ - ,íné4 > em kontak* n'k Prádel JbKu reakcí na cn Programů Ir". klientovi \ že by se úředníkem. v čemž mu konzultací škozené [šlo nik sledoval ela z potřeb es t měsíců akt zhruba kontakt již v případě a to byla r, stávalo k oběma a během I, později : bývalou umožnil nahradil jících ze iuto, že se leněny do Osoby intervrwpf Začněme státem, který je s nasi republikou srovnali™ Si do rozlohy a zároveň v něm donedávna existoval „S ľ P°Čtu oby" V olecensko-politický kontext. existoval obdobný ekonomický 3 Sy Maďarsku trestní zákon novelou trestního zákona z roku 1 qqq -Jt vězem nahradit trestem verejných prací, a to nu*ffi£ SnľS? emž každý týden musí odsouzeny odpracovat minimálně jeden den íSXé neodpracované dny musí odsouzeny strávit ve vězení. Dalšími JSmSÍS trestu odnětí svobody jsou peněžitá pokuta a uložení tzv. vedlejšírľo tr^Z U mladistvých pachatelů se kromě toho dá uplatnit propuštění na zkouška' uložení výchovy ve speciálním nápravném zařízení, udělení důtky a nařízená léčba. Novela trestního zákona také stanovila nejnižší možnou výměru trestu vězení, a to na jeden den. Srovnám s dalšími evropskými zeměmi ukazuje že v Maďarsku je proces právních úprav umožňujících alternativní sankce a budování jejich organizačního zázemí podobně pomalý jako u nás. V Holandsku se se zaváděním alternativních trestů a opatření začalo již v průběhu osmdesátých let. V současné době jsou ukládány tyto alternativní tresty a opatření: trest obecně prospěšné práce, povinnost navštěvovat po určitou dobu nejrůznější speciální kurzy (např. pachatelé - řidiči motorových vozidel v opilosti - musí navštěvovat kurz o nebezpečí řízem v opilosti), opatření a příkazy s cílem umožnit mladistvým pachatelům získat dovednosti potřebné na trhu práce nebo sociální dovednosti. V Holandsku existuje několik tzv. denních center, kam mladiství provinilci proti zákonu ambulantně docházejí a absolvují v nich speciální výcvik, kurzy apod. V případě, že předepsaný program dokončí bez závažnějších problémů, soud od dalšího projednávání případu a uložení trestu upustí. Samostatný program pro mladistvé pachatele méně závažných trestných činů s názvem HALT (což v holandštině znamená alternativa) zaměřený na výkon obecně prospěšné práce a na zprostředkování dohody o způsobech náhrady škody obětem trestných činů probíhá v Holandsku již od roku 1985, kdy byl experimentálně vyzkoušen v Rotterdamu a v několika dalších městech. Koncem osmdesátých let byl rozšířen po celé zemi. O zárazem mladistvého do tohoto programu může rozhodnout na doporučení policie již statni zástupce, Popřípadě soud. V případě, že mladistvý odpracuje určitý počet hodin a.naúnm robenou škodu, v dalším trestním řízem se již nepokračuje, a sO«W n^usí být postaven před soud a odsouzen. Rozšiřovaní a ^mativmch trestů je odborná a laická veřejnost v Holandsku Roněna, přičemž se v poslední době preferuje ^trestů, tzv. koktejl. Kombinují se odsWnění oběti, narovnám, intenzivní dohled, elektronické m a -vzdělávací tresty" (tím jsou míněny různé kurzy). ^ 0 soudu pro /Rakousku na začátku roku 1989 vstoupil yptó» mladistvých ^adistvé, který umožňuje využívat při fesenlJ^ná je vnímána možnost ^ alternativních trestů a opatřeni. Jako T^^elem a jeho oběti. t2v" ^mosoudmho vyrovnání - tedy vyrovnám mezi pa 189 MLÁDEŽ A DELIKVENCE Účelem vyrovnaní je mimo jiné zamezit vedlejším následkům spojeným souzením a umožnit pachateli převzít podíl na řešení konfliktu a odpoví °d za důsledky trestného činu. Zákon také zavedl možnost prozatímního zast n°St trestního stíhání na zkoušku za současného uložení probačního dohledu neh^ podmínky splnění určených opatření - například vykonání obecně prosPě°-Za práce, uhrazení finanční částky na veřejně prospěšné účely, zapojení seT vzdělávacího kurzu apod. Soud může také vyslovit „vinu s výhradou trestu"0 což znamená, že pachatele uzná vinným, ale rozhodnutí o trestu odloží na určenou dobu a učiní ho později v závislosti na chování pachatele. V dřívějším západním Německu se vedly diskuse o nutných změnách trestního práva mladistvých od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let tedy v době, kdy rostla celková kriminalita i kriminalita mládeže. Některé skupiny odborníků a někteří politici se zasazovali o zpřísnění represivních sankcí. S nimi vedly polemiku skupiny prosazující odklon od dosavadního způsobu zacházení s pachateli ve prospěch alternativních postupů, které postupně získávaly větší vliv; mimo jiné proto, že byly schopny v kontrolovaných studiích prokazovat srovnatelnou efektivitu tradičních a nově zaváděných opatření. V roce 1990 byl přijat nový zákon o trestním soudnictví nad mládeží, který kodifikoval pokroky dosažené uplatňováním alternativních postupů v rámci již poměrně liberálního zákona platného předtím. V nové verzi zákona zákonodárce zdůrazňuje výchovný princip trestu a otvírá pro alternativní sankce ještě širší prostor. Dnes je v Německu možné, aby stíhání mladistvého zastavil jak státní zástupce, tak soudce. Soud může ukládat výchovná opatření, mezi něž patří účast na kurzech, přikázání místa pobytu, dohled určité osoby, zákaz styku s určitými osobami, zákaz vstupu do určitých zařízení a různé typy léčení. K výchovným opatřením se počítá i soudem uložená ústavní výchova a uložené opatrovnicí ví. Vedle toho soud disponuje kárnymi opatřeními, jimiž jsou důtka, uložení povinnosti a pobyt v nápravném zařízení. Používanými alternativmmi sankcemi jsou obecně prospěšné práce a narovnání („náprava škody"). Soudní praxe dává, pokud je to možné, přednost neformálnímu vyřizování případů před formálním vynášením rozsudků. Důkladně propracovaný systém alternativních trestů a opatření má Velká Británie, a to zejména po přijetí zákona o trestním soudnictví z roku 1991. Britský systém považujeme za nejpokročilejší, proto jej popíšeme podrobněji. Zmíněný zákon otevřel novou kapitolu ve způsobu soudního rozhodovaní o trestu a jeho výkonu. Soudní proces dnes začíná vypracováním tzv. předsou zprávy (pre-sentence report), kterou v mnoha případech zákon vyžaduje j nezbytnou podmínku pro rozhodování soudu, a pokračuje výkonem odborne dohledu nad pachatelem během výkonu alternativního trestu nebo opa třeni. Tímto dohledem jsou podle zákona pověřeni kvalifikovaní Pf300^01,^^' justice, tzv. probačni pracovníci (probation officers). Ti v rámci pre zprávy předkládají soudu různé možnosti řešení trestního případu, vy ^ návají dohled v rámci alternativních trestů (neboli trestů vykonávaný •nolečnosti) i uložených opatření a podávaií =„,„i Iběhu. Alternativní tresty dnes nejsou v Britľľ"1' ZPraVy °iejich Pativy k trestu vězeni, ale jako samostatné trestv kt"T ,e,n.iako alter-když soud uložení trestu vězení nezvažuje , 26 U'°zlt 1 tehdy' šacováním celostátních norem, S se^TznT^ P°věřen ^áv,Prováděmprobačníhodohleďu řízen prT.S^Z^^ jednocení systému probačnl služby a vytvořeni fun^íí,; ľ m 16 Rosného.zavedení. Tyto ^ J5SS£%££?%£& zkušenostech z praxe a pružně se podle potřeby upravují zavislostl na Jako tzv. tresty realizované ve společnosti soud může uložit: ■ probační příkaz, ■ probační příkaz doplněný dalšími opatřeními, ■ obecně prospěšné práce, ■ kombinovaný příkaz, ■ dohled, ■ dohled doplněný dalšími opatřeními, ■ povinnost navštěvovat zařízení dohledu, ■ zákaz vycházení. Při jejich výběru soud zvažuje závažnost trestného činu, vhodnost takového trestu pro pachatele a míru omezení svobody vzhledem k typu trestného činu. Před uložením probačního příkazu, obecně prospěšné práce, kombinovaného příkazu, zákazu vycházení a nařízení dohledu si musí soud vyžádat souhlas pachatele s tímto druhem trestu. Bez jeho svolení nelze takovýto trest uložit. Vhodnost některého z těchto trestů a postoj pachatele k jeho uložení soud předběžně zjišťuje prostřednictvím předsoudní zprávy, která je v některých případech povinnou součástí soudního projednávám případu. Trestními případy mladistvých (14-17 let) a dětí (10 až 14 let) se zabývá samostatný soud pro mládež (Youth Court), který má možnost podle věku pachatele uložit různé formy trestů a opatření. Provinilcům ve věku 10-17 let muze napr. uložit pokutu, dohled, povinnost navštěvovat vzdělávací nebo jmei zanzem. Pachatelům ve věku 16-17 let může navíc uložit napnklad probacm doMe* kombinovaný příkaz a zákaz vycházení. Mladistvým ve veku 1&-17 let pak také trest vězení, popřípadě detenci v ú^avu P**^ společenství . Prací s pachateli odsouzenými k trestu vya ation ^ Welfare J Pověřena „Probační a veřejně Pr0SPesn* Service), která je organizovaná jako tS^T^Ä^ -čudech nebo probač-Pracovníků. Vedle probačních pracovníku Pus0^C1Cge podílejí také na vybírání uích centrech působí další přímo ve vezmcl.ch'* ^ Dropuštění za současného vhodnych případů a jejich přípravě na podmíněné p dožení dohledu - tzv. parole. 191 12.4 Probační a mediační služba Probační a mediační služba (PMS) v České republice byla vytvořen zákona č. 257/2000 Sb. o Probační a mediační službě, který nabyl údW^ dne 1. ledna 2001. „Přijetí tohoto zákona bylo nejen součástí reformy ju t kterou zahájil bývalý ministr spravedlnosti Otakar Motejl, ale současně ^ šilo .první' období budování probace a mediace v Čechách." (Citováno z Konc rozvoje Probační a mediační služby České republiky v rámci reformy justice dále jen Koncepce rozvoje PMS, což je interní materiál ředitelství PMS ČR Praha 2001). Prvním obdobím je zde myšleno období od roku 1996, kdy na okresních soudech vznikala místa probačních úředníků jako zaměstnanců těchto soudů, jak jsme se o tom zmiňovali v předchozí kapitole. Probační a mediační služba je organizační složkou státu a účetní jednotkou. Ministerstvo spravedlnosti vytváří PMS podmínky k řádnému výkonu probace a mediace - zajišťuje její činnost po stránce personální, organizační, hospodářské a finanční. Zároveň ministerstvo vykonává nad činností PMS dohled. Zaměstnanci PMS ve funkci úředníka a asistenta provádějí v rozsahu stanoveném tímto zákonem nebo zákonem trestním probace a mediace ve věcech projednávaných v trestním řízení. Zákon o PMS definuje probaci jako „organizování a vykonávám dohledu nad obviněným, obžalovaným nebo odsouzeným, kontrolu výkonu trestů nespojených s odnětím svobody, vč. uložených povinností a omezení, sledování chování odsouzeného ve zkušební době podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, dále individuální pomoc obviněnému a působení na něj, aby vedl řádný život, vyhověl soudem nebo státním zástupcem uloženým podmínkám, a tím došlo k obnově narušených právních i společenských vztahů." Mediací pak zákon o PMS rozumí „mimosoudní zprostředkování za účelem řešeni sporu mezi obviněným a poškozeným a činnost směřující k urovnání konlliktního stavu, vykonávanou v souvislosti s trestním řízením". Na rozdíl od probace, která v sobě obsahuje vedle prvků pomoci i prvky sociální kontroly (ty nevyžadují souhlas pachatele), je možné přistoupit k mediací pouze s výslovným souhlasem obou stran - tedy pachatele i oběti. Činnosti v oblasti probace a mediace ve vztahu k orgánům policie, státním zastupitelstvím a soudům zajišťovali zaměstnanci PMS na úrovni všech okresu (v Praze na úrovni jednotlivých obvodů). S reformou veřejné správy přecházejí pravomoci na obce s rozšířenou působností. V blízké budoucnosti se počítá s tun, že by se středisko podle potřeby dále vnitřně členilo na speciální odděleni, zaměřená zejména na obviněné mladistvé, obviněné ve věku blízkém veKu mladistvých (mladé dospělé), nebo na uživatele omamných a psychotropnic látek. V případě zavedení systému soudnictví nad mládeží v naší repu pak bude nutné připravovat vybrané zaměstnance středisek na výkon t specializované probační a mediační činnosti. t „. , • Podle Koncepce rozvoje PMS usiluje tato služba od počátku své čl£^h o „řešení sporů mezi obviněnými a poškozenými a ...o urovnám k°n^ stavů a obnovení respektu k právním normám v souvislosti s trestním nz 192 sdílnou součásti poslaní služby je prevence B -restné činnosti." Ve svých odborných činnostech *IS^Sf rÍZÍk °Pakování spravedlnosti k naplnění následujících cílů ^ PMS na ^ trestní - Integrace pachatele: ve smyslu zapojení pachatel* Hn ks~ o. - 'cnosti bez dalšího porušování norem a zľkonľ beZn!hoDžlvota SP°" fešného dosažení tohoto cíle je db^^^^SS^ Za společnosti a nalezení uplatnění a sebereaCe ve^Lf^ řešení následku trestne činnosti a procesu jejich odškodném. Díky účasti poškozeného na tomto procesu by mělo dojít nejen k rychlému řešení následků trestného cmu, ale i ke snížení případných obav poškozeného z pachatele a jeho dalšího chovaní, kterému poškozený často „nerozumí". V případě efektivního naplnění tohoto cíle je u oběti znovu nastolen pocit relativního bezpečí v životě a obnovena důvěra v systém trestní spravedlnosti v naší zemi. ■ Ochrana společnosti: ve smyslu prevence před další kriminalitou, a to účinným řešením konfliktních situací spojených s trestným činem. Myšlena je též ochrana společnosti ve smyslu efektivního zajištění uložených alternativních trestů a opatření. Podle výmezem odborné činnosti PMS v § 4 citovaného zákona „vytváří PMS předpoklady k tomu, aby věc mohla být ve vhodných případech projednána v některém ze zvláštních druhů trestního řízem, nebo mohl být uložen a vykonán trest nespojený s odnětím svobody, anebo vazba byla nahrazena jiným opatřením. Za tím účelem poskytuje obviněnému odborné vedení a pomoc sleduje a kontroluje jeho chovám a spolupracuje s rodinným a sociálním prostredím, ve kterém žije a pracuje, s cílem, aby v budoucnu vedl radny život. Do oblasti probačních aktivit PMS pak konkrétne spadá: ■ shr^ažd^ i sociálnímu zázemí (v této souvislosti se používa termín p rozhodnutím), - . tu neD0 ochranného opat- ■ Předjednám možnosti uložení alternativníhotres yč předjednám rení, popř. uložení dohledu, přiměřené povinno atele sociálmch služeb možnosti výkonu opatření nebo povinnosti u P u)> kapř.u poskytovatele probačního resocializacnino P ch> kdy bylo roz- ■ vykonávám dohledu nad chováním obvineného bodnuto o nahrazení vazby dohledem, ého v průběhu zkušební doby ■ vykonávání dohledu nad chováním oaso a Wivního trestu v případě, že byl odnětím svobody, vc. trestu ■ kontrola výkonu dalších trestů nespoje , ^cně prospěšných prací, ^ (ochraimého lečem, ■ sledování výkonu ochranných opatr ornezení, ch°vy) a uložených přiměřených povinnosti MLÁDEŽ A DELIKVENCE ■ sledování a kontrola chovaní odsouzeného v průběhu zkušební dob pádech, kdy bylo rozhodnuto o podmíněném propustem odsouzeného z^X-^ trestu odnětí svobody s dohledem. 0lUl Do oblasti mediačních činností PMS spadá: ■ vytváření podmínek pro rozhodnutí státního zástupce/soudce o podmíněném zastavení trestního stíhání nebo pro rozhodnutí o schválení narovnám (aplikace odklonů trestního řízení), vč. projednám této možnosti se stranami (pachatelem a obětí) a zprostředkování uzavření případné dohody mezi těmito stranami o náhradě škody nebo dohody o narovnání. V duchu restorativního pojetí trestní justice usiluje PMS o odstranění následků trestného činu nejen u samotné oběti, ale i u dalších osob dotčených trestným činem. V tomto smyslu může být dotčenou osobou jak rodinný příslušník oběti, tak i někdo jiný, např. soused, náhodný kolemjdoucí nebo obecně řečeno jiný příslušník komunity, kde k trestnému činu došlo. V tomto smyslu napomáhá PMS svou mediační činností oboustrannému urovnání vztahů jak mezi pachatelem a obětí, tak mezi pachatelem a komunitou, kde k trestnému činu došlo. Zvláštní pozornost a péči věnuje PMS obviněným mladistvým a obviněným ve věku blízkém věku mladistvých (mladým dospělým). Při zajišťování výkonu alternativních trestů (zvláště pak trestu obecně prospěšných prací) a kontroly výkonu uložených ochranných opatření i přiměřených povinností postupuje PMS v součinnosti nejen se státními orgány, ale i s nevládními organizacemi, které nabízejí různé programy práce s pachateli. Může se přitom jednat o orgány sociálního zabezpečení, školy a školská zařízení, zdravotnická zařízení, registrované církve a náboženské společnosti, zájmová sdružení občanů, nadace a další instituce sledující humanitární cíle. Na úrovni krajů a pověřených obcí pak střediska PMS tuto součinnost podle potřeby koordinují v oblastech probace a mediace v trestním řízem. V případě neexistence potřebných probačních a resocia-lizačních programů jako specifické sociální služby v oblasti trestní justice mapují střediska PMS možnosti jejich vzniku a vedou potřebná jednaní s příslušnými orgány státu. 12.5 Terénní sociální práce Streetwork neboli terénní sociální práce neboli sociální práce na ulici jev ze™*° bývalého sovětského bloku novou formou práce s rizikovou mládeží. V Ub s praktikuje již desítky let a v západní Evropě od šedesátých let našeho stolf^" Vznikla a rozšířila se jako reakce na úpadek velkoměstských Čtvrtí a souvisej nárůst delikvence mládeže, kterou se nedařilo běžnými způsoby represi zásahů ani sociální práce regulovat. 194 se i 12 ZPÚSOBJMNTRRVp Zpočátku byly předmětem zájmu pouličních sociální u -jádeže páchající trestnou činnost. S rozvíjeni ľíᣠPracovníků gangy „západní Evropě okruh cílových skupin postľnnŤ ^ ^ Se v USA i? a mládeže pouze potenciálně rÄtlT0"1 ! M SkupÍny fprostitutky, resp. prostituty. ' ™ bezdo™vce, uživatele drog Sociální pracovníci vycházejí do ulic proto abv M,W< , ,. Mohlo by se zdát, že profesionální sociální pracovmk pohybující se na ulici vlastne dela klienty sociálni pomoci z lidí, kteří o něco takového nestojí Ve skutečnosti vsak jen zlepšuje dostupnost sociálních služeb. Pro nejvíce rizikové skupiny je těžké, ba často nemožné vyhledat na správném místě, ve správném čase správný zdroj pomoci a správně ho oslovit. Klientovo právo na rozhodování přitom nijak dotčeno není. „V případě streetworku je klient sice osloven, ale jeho právo na sebeurčení mu může streetworker zaručit tím, že mu ponechá dostatečný prostor k tomu, aby se mohl rozhodnout, zda nabídku pomoci využije." (Korčišová, 1996) U nás tuto formu práce zkoušejí jednak některá nevládní občanská sdružení (streetworker v nich obvykle působí jako předsunutý pracovník nízkoprahového zařízení), jednak je zaváděna z iniciativy státu na základě vládou schváleného Programu sociální prevence z roku 1993. Pouliční sociální pracovníci metodicky řízem Ministerstvem práce a sociálních věcí CR (čili sociální asistenti) působili od roku 1994 při městských a okresních úřadech. Po reformě veřejné správy příslušné kompetence přecházejí na obce s rozšířenou působností. Sociální asistenti pracující ve sféře státní správy se zatím nezabývají skupinami s pevnou strukturou, jako jsou skinheads či lo-iminální gangy, nezabývají se ani drogově závislými, prostitutkami a skupinami romských děti. Streetworkeři nestátních organizací se pokoušejí pracovat i s některými z těchto nejhůře ovlivnitelných skupin. Protože klienty streetworkerů jsou obvykle děti a mládež žijící ve velkoměstě, přirozeným prostředím pro práci streetworkera jsou ulice, námestí, pasáže domů, hospody, bary, herny, diskotéky a kluby, kde se potenciální_klienti zdržují. Tam by s nimi streetworker měl navázat kontakt a postupne by jim mel napomoci k tomu, aby se věnovali činnostem, které společnostneo^zuji^sou Přitom klienty považované za zajímavé. Základním P^dpokladem efetom Pouliční sociální práce je vstřícnost sociálního pracovníka detema núá deži, jeho důvěryhodnost, neautoritativní vystupováni, f^^^ a udržovat vztl Pracovník však ^^^^at^ ve ■ udržovat zvláštní postavem a musí umet W\dat J protikladný svých akcích neměla překračovat. Tento styl prace JJJjJJJ nás za časů Vokratickému stylu práce sociálních pracovníku rozšířen dálného socialismu a leckde přežívajícímu. klientům neimponoval, Na druhé straně by pouliční sociálni prac ^ ^ č]ověk kdvby se jim příliš podbízel. Pro pouliční soci aim P pracovat. věkem a hodnotovou orientací blízký mladým hdem, 195 MLÁDEŽ A DELIKVENCE Protože je streetworker neustále v konfliktu loajalit (má např. stejně ' každý jiný občan povinnost oznámit trestný čin, čímž může přijít o dl budovanou důvěru u svých klientů), potřebuje víc než jiný profesionál nů °w v sociální oblasti pravidelnou supervizi. Dilema související s oznamovací n • ností obvykle pouliční sociální pracovník řeší předběžným avizováním toh * o případné trestné činnosti svých klientů nechce nic vědět, a osvětou o trestn' i' těch činů, o nichž se domnívá, že by je jeho klienti mohli páchat. Sociální práce na ulici je fyzicky i psychicky natolik namáhavá, že se nedá dělat dlouhodobě-vyžaduje pevné fyzické i psychické zdraví. Výsledky práce jsou na rozdíl od jiných druhů práce s hendikepovanými méně viditelné a hůře hodnotitelné. Bednářová (1995) rozlišuje v práci streetworkera tyto fáze: 1. Vyhledávací. Během ní pracovník mapuje situaci, vytipovává vhodné skupiny a jednotlivce k navazování kontaktů. 2. Budování zázemí. Pracovník se zainteresovanými dětmi a mladistvými buduje zastřešené místo pro jejich setkávání a činnosti s bezbariérovým přístupem přímo z ulice. Tímto místem mohou být nevyužité garáže, sklady jiné nebytové prostory. Přestavba je změní v kluby, dílny, posilovny, zkušebny hudebních skupin apod. 3. Pobyty v přírodě. Sociální pracovník může pro své klienty organizovat víkendové a prázdninové akce v přírodě. Tyto programy by měly být náročné, dobrodružné, měly by klientům umožňovat testování vlastních sil a podporovat jejich kooperativní dovednosti. Otevřenou otázkou, o níž se u nás také vedou diskuse, je specializovanost pouličního sociálního pracovníka. Role specialisty odpovídá úloze specializované instituce, kterou má klient navštívit, na ulici je tato role velmi obtížně udržitelná. Různé formy sociálních potíží se prolínají už u jediného člověka, natož u skupin. Proto musí být pouliční sociální pracovník dobře orientovaný ve všem, na co může narazit - počínaje problematikou drog, AIDS, rodinného práva, trestního práva, nároků na sociální dávky, fungování různých státních a nestátních institucí atp. Navíc u některých klientů trvá dlouhou dobu (i měsíce), než se ukáže, v čem je jejich problém. V principu by bylo nejlepší, kdyby se pouliční sociální pracovník zabýval definovanými skupinami, jimž může neco nabídnout. Pak je nutné, aby byl schopen měnit místo svého působení, pokud tak činí jeho skupina. (V Praze se např. skupiny mládeže z okrajového sídliště na Jižním Městě scházejí odpoledne a večer v centru města.) Další problém je specializovanost a výlučnost „zastřešených míst" (klubu, zkušeben, dílen), jež se povede v regionu pro rizikovou mládež vybudovat. Jedno takové zařízení si totiž pro sebe často obsazuje jedna skupina mládeže, která je cítí jako své teritorium, abráníve vstupu jiným skupinám. Přijatelným řešením může někde být „jízdní řád", podle něhož se skupiny mladých lidí v klubu ci v jiné místnosti střídají, lepší však je zakládám řady malých klubových zařízeni, v nichž si skupiny s odlišnými zájmy nekonkurují. V zahraničí jsou v P0*^"^ letech vyslovovány pochybnosti o preventivním působení takových WuDU úroveň i rozsah kriminality mládeže (podrobněji k tomu viz kapitolu 17;. 196 -lílrfli_£ggJJJ*AS VZNIKAJÍ ** g*o dokázat, kolik detí a mlaÄiX ÄÄffi do konfliktu se zákonem, mozne není. vvuiku neaostalo 1Z.6 Střediska výchovné péče pro děti a mládež Zřizování středisek umožňuje Zákon o předškolních a školských zařízeních Č. 395/1991 Sb. Před tímto rokem existovalo v České republice jen jediné experimentální zařízení tohoto typu - Středisko pro mládež v Praze 9 na Klíčově. Ve střediscích má být podle uvedeného zákona poskytována všestranná preventivně výchovná péče dětem a mládeži s negativními společenskými projevy, pokud u nich nejsou důvody pro výkon ústavní výchovy. S názvem této instituce nejsou všichni její pracovníci smířeni; některým se zdá, že by bylo lepší vypustit z něj slovo „výchovná", a dát tím najevo, že středisko podporuje soustavné výchovné působení rodiny, resp. standardních vzdělávacích zařízení. Středisko může být podle zákona zařízením státním nebo soukromým. Může být samostatné, anebo může vzniknout jako detašované pracoviště již existujícího zařízení, jež poskytuje např. ústavní péči rizikové mládeži, nebo je zvláštní internátní školou. Středisko může být zřízeno pouze jako docházkové zařízení nebo jako kombinace docházkového a internátního zařízení. Středisko může svoje služby poskytovat za úplatu. Zatím u nás převládají strediska vzniklá odštěpením z jiného zařízení a funkčně s ním stále související nad středisky samostatnými. Nezávislých a právně samostatných středisek je v současné době (1997) jen desetina z existujících třiceti dvou. V praxi poskytuje středisko péči dětem, u nichž vzniká závislost na alkoholu či jiných drogách, případně patologické hráčství, dětem v krizových situacích, jež souvisejí s rodinnou situací či se školou (např. dětem utíkajícím z rodin, dětem ze selhávajících rodin), a dětem, které se vracejí do bezneho života po ústavním pobytu. Děti i jejich rodiče se účastni P^^s^sk8 dobrovolně. Střediska nabízejí pomoc dětem a mládeži ve veku od 10do 261et Většina programů se provádí ve smíšených skupinách, v nichž chlapci početne Převládají nad děvčaty. , „ omv. Dětem i rodičům nabízí středisko tyto služby a programy. krizová pomoc (telefonická nebo v přímém kontaktu s klientem, případně • Jeho rodinou), skupinové (arteterapie, rodinná te- ■ terapeutické programy individuálni a skupí v ^ rapie, posilování rodiny nácvikem komunikačních dovedn lupinová psychoterapie), 197 ■ r MLÁDEŽ A DELIKVENCE ■ kluby a diskotéky, ■ zájmové kroužky (zejména sportovní a kulturní, včetně besed <^ osobnostmi), zna*iými ■ doučovací programy pro klienty, ■ pracovní poradenství, přímá pomoc při umísťování klienta do škol zaměstnání, y neb° ■ víkendové pobyty klientů v přírodě (včetně tzv. zátěžových programů) ■ prázdninové akce pro klienty, ■ nabídka prostoru a zařízení pro vlastní akce klientů (např. zkušeb s aparaturou pro zkoušky hudebních skupin), ny ■ osvětové akce pro školy (týkají se drog, alkoholismu, hráčství, Šírem AIDS trávení volného času, orientace v sociálních záležitostech), ■ úpravy střediska a jeho okolí, ■ terénní sociální práce. Celé toto programové spektrum obvykle jedno středisko neobsáhne; nabídka konkrétního střediska je výběrem z uvedených možností. Většinu programů organizují pracovníci střediska sami, v některých případech se podle šetření Vocílky (1996) střediska spojují s jinými organizacemi (jako je Junák, Liga lesní moudrosti) a náročnější akce v přírodě organizují spolu s nimi. V případě potřeby středisko může dítěti poskytnout krátkodobý pobyt. Horní hranice délky internátní péče ve středisku jsou nyní dva měsíce, péče docházková je limitovaná jedním rokem. Ve středisku pracují jako kmenoví zaměstnanci i jako externisté psychologové, speciální pedagogové a sociální pracovníci. Pokud středisko poskytuje i internátní péči, patří k personálu ještě učitelé, odborní vychovatelé a pomocní vychovatelé. Naše nejstarší Středisko pro mládež v Praze na Klíčově vzniklo v r. 1984 jako pracovně výchovná skupina výchovného ústavu pro mládež. Ročně jím prochází několik stovek klientů. Středisko přijímá do péče pražskou i mimopražskou mládež ve věku 15-18 let. Se všemi klienty se na počátku práce uzavírá individuální smlouva, v níž je definován cíl péče; její dodržování je průběžně kontrolováno týmem příslušného oddělení. Oddělení Kruh je preventivně výchovné. Klientům nabízí jako docházkové programy rodinnou terapii, individuální konzultace, arteterapii a skupinovou terapii. Vedle toho pro klienty organizuje víkendové a prázdninové pobyty, pomoc sociálního pracovníka pn umísťování do školy nebo zaměstnání a klubové programy. Oddělení nabízí základním a středním školám vzdělávací a výcvikové programy zaměřené zejména na problematiku zneužívání drog, na komunikaci a sebepoznání. Krizové oddělení Most poskytuje ambulantní a pobytovou péči klientům, kteří jsou v akutní krizi. Klientům je poskytnuta pomoc při akutním zvládání krize a je posouzena jejich sociální situace s výhledem do nejbližší budoucnosti. Spolu s nimi jsou naplánovaný žádoucí akce, klient je podporován a doprovázen při jejich uskutečňování tzv. garantem péče, případně dalšími pracovníky oddělení a dobrovolníky. Oddělení vedle toho organizuje klubové aktivity, divadelní a výtvarné dílny. Pro klienty vyžadující dlouhodobé psychoterapeutické vedení běží skupinová psychoterapie v polouzavřené skupině. 198 ^a*r koly nabídka rogramů šetření ak, Liga případě hranice zková je psycho-kytuje pomocní ivne ivek let. cfl nny oho při iím ku ou tia ny "771 ije i 12 ZPÚSOBYJNTERVFiWCE i_jL£Lunás vznikají Odděleni s léčebným režimem pro mládež ohroženou dmmm • • . hízí ambulantní i pobytovou péči klientům i jejich rod,W £ Zavlslostí Alternativa na-kuptové, komunitní a rodlnné terapie, nl^^^TZi' ~Md^™> f^namnými osobami z klientovy sociální s těTaTsi ľ ku/lío™^ie (práce SJné, klienti pokračuji během léčby v docházce oftdfuÄ ^V* t0 mtenzivní lůžková léčba je obvykle dvouměsíční. v první třSASiS ľ™7 ' bytu nemají klienti povoleny samostatné vycházky, tSZ^^t^ rtŽtoušľkÄ gamZaC1 V ' neeXÍStUJÍCÍ teraP-tické komuniX v 2bľ(viz Podobnou, ale komplexnější náplň jako střediska výchovné péče má zatím ojedinělá instituce - brněnské Centrum sociální prevence, jehož zřizovatelem je Magistrát města Brna. Je zatím jediným zařízením tohoto druhu v republice. Poskytuje ambulantní i internátní programy dětem a mládeži z nefunkčmch rodin, propuštěných z ústavní péče, pachatelům bagatelní trestné činnosti, kteří jsou vyšetřováni nebo již potrestáni podmíněnými či alternativními tresty. Pobyty i účast na programech jsou vždy dobrovolné. Centrum poskytuje azylové ubytování, stravování, ošacení, příležitost k vykonám osobní hygieny, psychologickou, sociální, zdravotnickou a právní pomoc. Provozuje také nízkoprahový klub se sportovními a kulturními programy. 12.7 Resocializační program bývalého okresního úřadu Jeden z mála našich komplexních komunitních programů pro rizikovou mládež vybudovaný z iniciativy referátu sociálních věcí okresního úřadu začal v roce 1993 v Liberci pod názvem REP (resocializační pomoc). Popíšeme jej podle referátu jednoho z organizátorů tohoto programu M. Holečka (1997). Program byl v prvním období určen klientům ve věku 15-18 let, u nichž jsou patrny vážné poruchy chovám, ale ještě nebyli stíháni pro trestnou činnost. ™^"u v celé délce trvá klientovi rok a půl. Základní rn^^.uá^^^^ sociální tréninkové učení, reflexe a sebereflexe, tematické n™g témata související se zátěží klientů". Tyto programy j sou «^^^^^ - v půlročním cyklu opakuj. Každá P«^SÄÄ soustředěním. Skupiny jsou koedukované^^^^oichsktivitisouMent^ Programově pro klienty modelující situaci v rodme. Vedle BKupin y Poskytovány ještě individuální konzultace. „i^Sí než 15 let. Cílem je „změna Později byl zahájen program R^^ZT^m^ regu\*ce orien. v uvažování a chování klientů, zvýšeni sebekontroly..P ť Hjatelnému způsobu trávení tace". Khenti jsou v rámci programu také vedeni.* ^^J^ sebeobslužným doved-volného času a někteří - zanedbávaní v rodinách existují náznaky asociálního nostem a k hygienickým návykům. Kromě deti,u i n J (zanedbávané a týrané) jednání, jsou do projektu zařazovány děti z nefunkcnicn » děti, jež byly oběťmi trestné činnosti. 199 MLÁDEŽ A DELIKVENCE Po depistáži klientů v nejproblémovějších městech regionu se mapuje ie" h síť (zejména rodina) a pracovníci projektu se snaží ovlivnit pro klienta vyzná ' SOc^ní osoby i vrstevníky klientů. S klienty se potom pracuje formou pobytových s"6 d?spflé (14 dní v létě a 7 dní v zimě). Letní soustředění, kterým program vrcholj'S°UStře(lěm běžnému letnímu dětskému táboru, jehož program je obohacen o tréninkové a* P0^obá rapeutické techniky (arteterapie, muzikoterapie, relaxačná cvičení) i o diskusní tPS ote-skupiny. ^matické Dalším paralelně probíhajícím projektem je REP-T, určený klientům ve věku distvých a mladých dospělých, kteří se již provinili proti zákonu. Intenzivní práce s kli ľ trvá celkem 15-18 měsíců. Má tři fáze pracovně nazvané „přelaďovací", „zátěžová" ad povědnostnf, čímž je vyjádřeno, na co je v jedné fázi kladen důraz. Hlavní metodou pr je skupinová psychoterapie, v případě potřeby doplňovaná individuálními konzultace^ Skupina se schází jednou až dvakrát měsíčně. V polovině každé fáze je víkendové setkání a na konci každé fáze se koná týdenní pobytové soustředěni. Organizátoři projektu koncem roku 1996 dosáhli toho, že soud dvěma klientům uložil účast na programu REP-T po celou zkušební dobu, na niž jim byl uložen podmíněný trest (omezení podle paragrafu 59/2 trestního zákona). 12.8 Programy v přírodě „Great things are done when the men and mountains meet," řekl kdysi kdosi moudrý v Anglii. Volně přeloženo to znamená, že když se setkají lidé s horami, podaří se velké věci. Tato myšlenka byla poprvé v praxi uskutečněna v roce 1941 rovněž v Anglii. Ač vrcholila světová válka, německému filozofovi a vychovateli Kurtu Hahnovi se zde podařilo založit první Outward Bound School, což je dnes organizace zahrnující více než třicet škol a center tohoto typu v různých zemích včetně České republiky. Cílem těchto škol (a dalších organizací obdobného záměrem) je organizovat a nabízet zážitkové, či jinými slovy též přežívací či pobytové akce v přírodě různého stupně obtížnosti. Záměrem organizátorů těchto akcí, jež se někdy konají ve velmi drsných přírodních podmínkách, je pomoci účastníkům rozvinout jejich fyzický a duševní potenciál. Smyslem fyzicky i psychicky náročného programu je dosáhnout u frekventantů zvýšeni respektu k sobě samému, k druhým účastníkům a také k přírodě. Inspirace těchto akcí iniciačními obřady necivilizovaných společností, při kterých mladí lidé vykonávali obtížné zkoušky, aby mohli překonat práh dospělosti, je zcela zřejmá. (Civilizace našeho typu zachovala jen dva srovnatelné typy těchto zkoušek: vojnu pro muže a přijímací, resp. závěrečné zkoušky na školách.) , , ,^ V nabídce akcí se objevují programy a expedice spojené s bivakováním ve volné přírodě, kanoistikou, horolezectvím a vysokohorskou turisti o , výzkumné cesty vzduchem, lodí po vodě, kurzy navigace a další. Vedle nabídky atraktivního programu je dalším cílem při práci s ^ v akcích tohoto typu podpořit úsilí o pozitivní změny chovám a stylu zl ' posílit odpovědnost za sebe i druhé. Každý z frekventantů má během p 200 os 12 ZPŮSOBY INTERVENCE, JEŽ U NÁS VZNIKAJÍ 7nat hranice svých schopností a možností a podle toho se rozhodnout, Aa podstoupit či nepodstoupit nej rizikovější úkoly. Má se naučit poznat lastní sílu, slabost a své potřeby. Má se naučit tolerovat potřeby a slabiny tatních. tfěkteré akce jsou prístupne všem zájemcům, kteří mají chuť zažít něco ieVšedniho a užitečného, ale existují i programy, jež jsou již předem vytvořeny pro omezenou skupinu účastníků, například pro mladé lidi s problémovým (delikventním) chováním. Podle odborných studií ze sedmdesátých let (viz Hopkins a Putnam, 1993) byla u více jak 75 % absolventů po skončení programu tohoto typu zaznamenána vyšší sebedůvěra a schopnost vnímat potřeby druhých a spolupracovat s nimi než před jejich účastí v programu. Starší studie Kellyho a Baera z konce šedesátých let, citovaná tamtéž, dokonce potvrdila, ze po skončení kurzů došlo u většiny mladistvých ke snížení počtu recidiv kriminálmho chování. Pro potřeby těchto programů byl později vypracován samostatný výukový systém nazvaný „adventure education program", tedy program výchovy založené na dobrodružství, výchovy zážitkem a dobrodružstvím (někdy se také můžeme v literatuře setkat s termínem „adventure education and experimental learning program", v německé literatuře Erlebnispädagogik, výchova prožitkem - srv. Neuman, 1998). Paul Conner (in Hopkins a Putnám, 1993) se pokusil sumarizovat základní body tohoto výukového programu do několika tezí: ■ výukový program musí mít aktivní a smysluplnou podobu a jeho výsledek musí být pro účastníka později využitelný v praxi, ■ výukový program musí vycházet z momentální úrovně poznatků a zkušeností účastníka, respektovat jeho potřeby a pocity, ■ výukový program má přinést změnu ve smyslu restrukturalizace dosavadních zkušeností účastníka a jejich rozšíření o další nové poznatky. Lektoři a instruktoři programů se dnes snaží program vytvořit tak, aby si účastníci mohli sami nové věci nejdříve vyzkoušet, poté ověřit a později je využít v praxi. Během programu pro účastníky záměrně připravují situace, které odpovídají čtyřem základním stupňům dobrodružství a rizika. Na první ^ovni se jedná o přirozené aktivity a hry, s nimiž zpravidla nem spojené riziko a supervize lektora při nich nem nutná. Při druhém stupni mají hry * další aktivity charakter objevování a začínají mít podobu dobrodružství. Včasné vstupy supervizora jsou již nutné. O třetím stupni se hovoří jako 0 -kritické zóně", v níž dochází při aktivitách k nárůstu napětí a zpravidla 8l ustavuje strach. Po překonám překážky či vykonání náročného úkolu se ^kuPma vrací zpět do stavu uklidnění. Přítomnost supervizora je v teto úrovni ^nezbytná; může se stát, že někdo z účastníků správně neodhadne hranice ľ*Ch možností a dostane se do situace, nad níž ztratí kontrolu. Bez pomoci 8uPerviZora by mohlo dojít k velmi nepříjemným zážitkům i urazum. Čtvrtému 201 stupni dobrodružství pak odpovídá stav nehody. V následující kapi+ni sujeme organizačně velmi náročný projekt tohoto typu organizovaný g? PoPi-v anglickém Liverpoolu. S 0Vj U nás existují jednak organizace, které už před rokem 1989 programy nabízely nedelikventní mládeži a nyní rozšiřují svou nabídí, • é skupiny problémové mládeže (Outward Bound, Prázclninová škola Lb-1 na viz Hrkal a Hanuš, 1998), jednak v naší republice vznikly nové orga^ specializované na práci s rizikovou mládeží v přírodě (Sdružení Prám) íu* organizace připravují víkendové akce i prázdninové pobyty, resp. ces^ nabízejí institucím dlouhodobě pečujícím o mládež s delikventním chová ^ nebo s rizikem jiného druhu sociálního selhání. Některé české instituce z? vající se rizikovou mládeží si pobytové akce v přírodě organizují samy. patj-nejznámějším a nej ambicióznějším projektem tohoto typu jsou tzv. Suché plavb na plachetnici v Severním moři, které sdružení Sananim poskytuje mladým lidem úspěšně léčeným ze závislosti na drogách a alkoholu. Občanské sdruženi Prám organizovalo pro mladé lidi ve věku 15-20 let ohrožené sociálním selháním osmitýdenní pobyty na faře Křešín v jižních Cechách. Tato forma práce je na pomezí mezi pobytem v přírodě a ústavní péčí. Faru začalo původně používat oddělení Most Střediska pro mládež v Praze 9. Koncepci pobytů nejvíce ovlivnili J. Šikl a M. Svobodová. V počátku byla velmi volná a počítala s integrací klientů do místní obce. Později organizátoři došli k názoru, že program musí mít pevnou strukturu, že smysl má to, co se odehraje na faře, a nikoli v okolí, že nemá cenu integrovat klienty, kteří o to skoro nikdy nestojí, do místní obce, že je třeba program opřít o vlastní malé hospodářství a řemesla, že s klienty musí být v zařízení vždy dostatek personálu a že péče bude mít smysl jen tehdy, bude-li mít návaznosti do budoucna. Někteří klienti mají za sebou pobyty v dětských domovech a výchovných ústavech, jiní mají nefunkční rodiny. Pobyty na faře se podobají skautským táborům, i když se konají během celého roku, a je pro ně k dispozici upravená budova, v níž je kuchyň spojená s jídelnou, jedna ložnice pro muže (kde spí vychovatelé i klienti dohromady) a jedna ložnice pro ženy. Před vlastním pobytem se zájemce o něj musí účastnit nejméně jednoho víkendového setkání přímo na faře, během kterého se seznámí s personálem, s budovou a hospodářstvím, s organizací dne i s okolím. Klientů je na jeden pobyt průměrně šest, maximálně osm. Pracuje s nimi čtyřčlenný tým, během jedné služby jsou v zařízeni přítomni obvykle tři pracovníci, výjimečně jen dva. Poměr klientů k personálu tady má „evropské parametry", což prakticky eliminuje dřívější problémy s dodržováním pravidel. (Když fara před pěti lety začínala provoz, byl program mnohem méně strukturovaný a službu s klienty měl jen jeden vychovatel; v té době mělo zařízení velké problémy s dodržováním zákazu pití alkoholu.) Pobyt je pro klienty bezplatný. Pouze v případě, že o pobyt žádá klientova rodina, rodiče na pobyt přispívají. Jeden klient je pro určitý den pověřen nákupem a vařením, jiný klient prací v hospodářství. Spolu s klienty žijí na faře slepice, prasata a kozy. Byl tam i kůň, který se prý brzy zase objeví. Pro ostatní klienty denní program zahrnuje 4 hodiny dopolední práce. Během práce se klienti pod vedením zkušené osoby (najatého externisty) nejdříve naučí nějakou řemeslnou dovednost, např. pletení košíků, tesařské práce, barvení látek, zpracovávaní kuzi. Tu později vykonávají sami a jejich výrobky sdružení vykupuje za symbolické ceny Odpoledne se koná společná činnost - sběr dřeva, údržba domu a hospodářství, vy{«j poslech předčítané knihy apod. Večerní program začíná čtením „Knihy", což je kron*a zamení, kterou píše pověřený klient; k jeho záznamům může každý doplnit, co chce. ť£ se pripadne formou skupinové diskuse řeší záležitosti, které někdo potřebuje vyjasni . 202 Nejde však o skupinovou psychoterapii jen o v" praktikovala hojnost rituálu prevzatých'z indiánskych k tématU- V 2aříz™>' ™ oddílu, jimiž neklen členové personálu prošli Sm i i reSP' Z tradic skautských že si klient, odpočinou po stresovém období zäžiií hľ V'dí orPaniZ!Í<-oři v tom skupinou, zažijí akceptovaní v této skupině nabiiŕ *1 ° neohrožuJící soužití s malou smyslu mnozí již pochybovali. ' J Se optmismera Pro další život, o jehož Sdružení od prvního kontaktu s klientem udrv ' která jej poslala do péče. Během pobytu ziištuie Í^Ja S*, S institucí> ™*P- osobou, optimální a dosažitelná. V některých případech s ľl T by pr° klienta byla půdu pro klientův návrat do rodiny, jindy tľwtíľa^«*** «naží připravit v charitativním domově. * J y Ulentovi ^^dnává dlouhodobý pobyt 12.9 Dobrovolnická pomoc V současnosti u nás existují dva dobrovolnické programy pomoci rizikové mládeži. Jeden pod nazvem LATA zahájili autoři této knihy spolu s B. Kopoldovou a B. Kalouskovou v roce 1992 jako hlavní program stejnojmenného studentského sdružení (viz Matoušek a kol., 1996). Tento projekt je zaměřen na mládež od 15 do 20 let. Druhým dobr o vol niekým programem je americká iniciativa Big Brothers, Big Sisters, která v naší republice působí od roku 1996. Ta se soustřeďuje na děti mladší než dvanáct let. Dobrovolnická pomoc vychází z jednoduché myšlenky: Klient, který je ohrožen sociálním selháním, může mít prospěch z intenzivního osobního vztahu k člověku, který nemá kriminální sklony a má o klienta zájem. Dobrovolníky je v každém případě nutné pro tuto práci vyškolit a průběžně supervidovat jejich aktivity s klientem. Výhodou dobrovolnické práce je i to, že druh společné činnosti dobrovolníka a klienta nemusí být předepsán organizátory projektu a může dalekosáhle respektovat jak potřeby klienta, tak dobrovolníkovy možnosti. Vztah mezi klientem a dobrovolníkem je osobnější a bezprostřednější než vztah mezi klientem a profesionály. Dobrovolnická práce má ve srovnám s profesionální prací i určité nevýhody. Dobrovolník sice má obvykle jen jednoho klienta a má na něj víc času než Profesionál. Přesto se mu nemusí věnovat dostatečně intenzivně a potřebně dlouhou dobu I když organizátoři, klient a dobrovolník uzavírají smlouvu, i když je v této smlouvě - jako v projektu LATA - vymezena častost kontaktu mezi klientem a dobrovolníkem, častost supervizních setkaní možnost výměny dobrovolníka, když klientovi nevyhovuje, a ^f^oznoSl^J{ klienta, když proti něrnu má dobrovolník námitky, pravidla chrámci prozrazeni Rôznosti dyobPro°voln^a, pravidla "končený atd., nejde v pravém slova smyslu o pracovm smiou< "dodrženi nemá^ro dobrovolníka dobrovolníka vůči klientovi proto není srovnatelné po např. kurátora pro mládež. eomosDráw a pracovníků stá- . Také spolupráce státních úředn&ů, °^^7náľnic samozřejmého. te*n či obcí zřízených institucí s dobrovolníky nem u 203 Mnozí profesionálové se cítí ohrožení vstupem neprofesionála tm a svou nelibost skrývají za obavy o bezpečnost dobrovolníka, zT'^^Zf z nedostatečné „legálnosti" dobrovolnické práce, za nedostatek J-.^'^i ňující nechuť ke komunikaci s dobrovolníkem atp. Nicméně h^í- c-^ci pozorujeme nárůst počtu profesionálů, kteří dokáží dobrovoT^:,";'^1 objednat a zaměřit ke klientovu prospěchu. Tito profesionálové v d0C? řCCl(* nevidí konkurenta, ale svou prodlouženou ruku, čili někoho, kcoVŕf^0^ může trávit hodiny na ulici, na hřišti, nad učením, doma nebo v kirŕ - ~ Jľ-16?^ ho podobným způsobem, jakým by ho ovlivňoval profesionál, kdr^ľľ^075*' stejnou intenzitou mohl věnovat sám. * ^ se Projekt LATA spojuje jednoho dobrovolníka z řad plnoletých studentů néToerrio -r i jícího oboru (sociální práce, sociální pedagogika, psychologie aj.) s jedním klk— -~■ tT1" věk se pohybuje mezi patnácti a dvaceti lety. Klienty jsou ponejvíce mladí rr?y i mladé ženy, u kterých je vysoká pravděpodobnost sociálního selháni Kfei^ z-:~\J; na drogách a klienti, kteří se dopustili násilného trestného činu do projefarj -ť-^-í -nejsou. Klienti nepřicházejí do projektu ze svého rozhodnutí; iniciátorem kontakra:~ ccvvkle kurátor mládeže, pracovník pedagogicko-psychologické poradny, pracovník á'sz.z půli cesty, psycholog, psychiatr, někdy jsou to i rodiče klienta. Vstupní motivace £lLez£ pro účast na projektu je proto buď nízká, nebo klientům vůbec chybí. Dobrovolnic sí klienty vybírají sami, a to podle souboru údajů shromážděných o každém jednotlivec klíentavi koordinátorem projektu předem. Dobrovolník i klient na sebe berou závazek trávit spolu nejméně jednou týřné -minimálně tři hodiny po dobu jednoho školního roku, a to činností, která by mohla být zrntcsen pro obě strany. Tato činnost není organizátory projektu předepsána. Pokudrnoin:vn±±n. z potřeb, zájmů a sklonů klienta. Při vyjednávání o tom, čemu se budou společně Tečovat, hlídá dobrovolník hranici mezi společensky přijatelnými a společensky iieräiínjmi aktivitami. Řečeno jazykem systemické teorie — v prvním plánu jde o pomoc, ve druhém plánu ale také o kontrolu. Činnost páru variuje od společného sportu či turistky, přes doučování klienta, až po hledání brigády či zaměstnání a pomoc klientovi při veóeni jeho vlastní domácnosti. Někdy si klient a dobrovolník „jenom" povídají. Dobrovolníci procházejí před vstupem do projektu zaškolením, jehož se účastni kromě organizátorů projektu i dobrovolníci, kteří na projektu dlouhodobě participující. 5:x:<ánnost dobrovolníka a klienta je pak pravidelně jednou za dva týdny supervidována zJK=aqřnu psychology. V každém školním roce je aktivních 20-25 párů. Některé páry udržu-í kontakt i po dobu několika let. V některých školách je tato činnost klientům uznávána J2k° praxe. Projekt se opírá o předpoklad, že blízkost prosociálně hodnotově orientovaného vrstevníka může mít na klienta pozitivní vliv, protože dospívající hledají vzory s?^=* ^ vrstevnických skupinách a ochotněji se učí od nich, než od dospělých autorit- Pcsrad na klient již za sebou postih za své asociální činy, bývá na dospělé autority alergicky- LA může být u některých klientů „komplexní službou", tj.službou, která jejich problémy v dostatečné míře. U jiných může být „službou doplňkovou" a žádoucí efekt muže mít j^n P koordinovaném postupu dobrovolníka a profesionálů, angažovaných při řešení jedno' případů. Spolupráce profesionálů s dobrovolníky někdy vázne díky autoritářským, obranným postojům profesionálů. Cílem projektu je otevřít klientovi nové obzory, nabídnout mu, aby zakusil n*°^lt^ ukázat mu ve světě nové niky. LATA nestaví na „opravárenském modelu", na F1*"? za analogie mezi resocializací a výměnou porouchané součástky. Klient je povai^r ^ autonomní a odpovědnou osobu, jejíž možnosti byly limitovány vrozenoU..^,3Vt^VtěQoc nepříznivými výchovnými podmínkami. LATA je nabídkou nových příležitosti. 204 --E"-^JiJÍÁsj^ angažovanýmavěkověblízkýmprůvodcem Naknliu, v jeho odpovědnost!, a to jak vůči vlastnímu 0SuHn i 6nt této nabídky využívá iBtav « klientem a dobrovolníkem k dlouhodobé interS n/ Je.USPěch^, dojde-livúSmS n0vé dovednost, ^obtížnější je, aby zia^é S ^ * Ä3 samozrejme dlouhodobý odklon od hrozící asociální w£l" Nej^dó^jším efektem je užitečného človeka Protože v současném západnímľľS* PrÍ1°n k čečensky úzce spojena s jejich zaměstnáním, akcentuje se ten* 'ľ sP°lečenská totožnost lidí společných aktivit dobrovolníka a klienta během su ^ 1 P" výbiru a směřování Dobrovolník se musí umět vymezit vůči klient ft^-za ohrožení v těch případech, kdy se někdo z rnAM uT^' Ta h° může Považovat sankcemi za to, co klientovi dluží Někdv ie t ° 26 r°dina bude Postižena orgány sociálněprávní ochrany dítěte. Rodina vlakSovl^-0^ Sť?-svou „prodlouženou ruku" a může na něj zkoušet ľrlriľt r ľ T* povazovat 1 za napřmonitoring všech klientových ^J^S^^^^^ dosazovat do role klientova chybějícího sourozence. Dobrovolník bjTlSÄÍS nou vyhýbat nemel, ale nemel by dopustit, aby rodina formulovala pro něj závaznou zakázku. ľ 1 Dobrovolník se musí umět vymezit i vůči profesionálům, kteří s klientem přicházejí do styku, pnp. s nim soustavně pracují. Pokud profesionál inicioval kontakt klienta s projektem, obvykle také formuloval svou „zakázku". Té lze v některých případech vyhovět, podobně jako některým objednávkám ze strany rodičů, ale toto vyhovění vždy potřebuje redakci zakázky v průběhu supervizních schůzek. Na nich se posuzují možnosti dobrovolníka i klienta. Dobrovolník se musí umět vymezit i vůči samotnému klientovi, pnp. vůči klientovým vrstevnickým skupinám. Klient může přijít s nebezpečnými nápady; může zkoušet vtahovat dobrovolníka do nebezpečných situací. Klientovy vrstevnické skupiny se mohou věnovat asociálním aktivitám. Kontakt s nimi formou krátkodobé „exkurze" může být pro dobrovolníka užitečný tím, že mu umožní odhadnout míru zapojení klienta do skupiny a vliv skupiny na něj. Tomuto vlivu dobrovolník totiž nezřídka konkuruje. Společné aktivity dobrovolníka, klienta a klientových skupin se dají považovat za přínos jen výjimečné. Společné aktivity dobrovolníka, klienta a dobrovolníkových vrstevnických skupmy naopak Neměl by být ani moralizující a odsuzující autoritou, aru kamarádem, který se bez váháni zapojí do každé akce slibující vzrušení. následky svých činů, Dobrovolník není osobou odpovědnou jen 2a průběh vč. trestně právních sankcí nese klient sam. .U0D že klient se i v době své účasti společných akcí. Dobrovolníci jsou pripravovaní na ' fa ^^ho ústavu, příp. na projektu dopustí něčeho, co ho přivede do diagnostického i do výkonu trestu odnětí svobody. „statním dobrovolníkům, účastnícím se Dobrovolník semusíumětvymezovat^ťfff T^e°^ze p^ají ve skupmách. Skupiny projektu, a také vůči organizátorům projektu- "g'JJ^ a roohou si nárokovat^by-mohou upadnout do kolektivních V^S^AwSm P"*** VŠak dobrovolnfll tečně velký stupeň loajality. Rámec základních pra ledujícípodoby ^volníkůvziskzprojektuamo (používáme autentických formulaci dobrovoi z podzimu roku 2002): - Chci se _»« s novými ^<»»£^+*>>*^**"** ■ Chci dostat certifikát o výcviku, ten m i v praxi. „-* sama v sobě. ■ Chci 8e díky supervizím lépe vyznat sa 205 MLÁDEŽ A DELIKVENCE ■ Chci se seznámit s dobrovolnickou organizací a způsobem její práce ar. mohl sám také organizovat. ' ycl1» po^. ■ Projekt mi dává možnost poprvé v životě vést samostatně vlastní případ-jsem dostala takovou důvěru. ' tě§í mě ze Sice už v oboru pracuji, ale dělám jen práci administrativní chci bvt s klientem. ' n V koi%ktu ■ Chci si otestovat, jak jsem dobrá, protože vím, že tito klienti jsou velmi n' ■ Zlobím se na systém, jak s klienty zachází, ráda bych jim to vynahradila ■ Hledám pro sebe vhodný typ klientů pro dlouhodobou práci v budoucnu tíhl h byli ti praví, chci je poznat. ' y m°žná ■ Chci mít vliv na klienta, chci se na něm v dobrém „podepsat". ■ Jsem vzorné učitelské dítě, nikdy jsem neměla možnost poznat rebely jsem zvědavá. ' na n* ■ Sama jsem byla zlobivé dítě, z domova mně vykopávali, vím dobře, jak se takový řl n. cítí, proto mu snad můžu pomoci. Americký projekt Big Brothers, Big Sisters působí v USA již devadesát let v současnosti má 500 agentur a za dobu své existence ovlivnil mnoho set tisíc dětí. V USA provedená výzkumná šetření zjistila, že u dětí udržujících předepsaný pravidelný kontakt s dobrovolníkem má účast v projektu měřitelný preventivní efekt na pozdější užívání drog, na záškoláctví, na předčasné ukončení vzdělávací dráhy, na vztahy k vrstevníkům, na agresivitu i na pocit důvěry vůči dospělým. V naší republice užívá tento projekt alternativního názvu PětP. Pěti P je vyjadřován zájem organizace poskytovat Přátelství, Podporu, Prevenci, Péči a Pomoc. Klientem se může stát chlapec nebo dívka bydlící v Praze a jejím blízkém okolí ve věku 10-12 let. Program je nabízen dětem, které mají vážné konflikty v rodině, mají doma jen jednoho rodiče, mají velmi zaneprázdněné rodiče, mají nevhodné kamarády atp. Nezbytnou podmínkou pro účast dítěte v projektu je souhlas rodičů, s nimiž udržují organizátoři projektu kontakt. Pokud by rodič měl zásadní námitky proti účasti dítěte na programu, není možné do něj dítě zařadit. Zájemci o dobrovolnickou práci procházejí výběrovým řízením, školením a jejich práce s klienty je pravidelně supervidována. Společnou činnost si po dohodě zvolí dvoj ice klient- dobrovolník, která přihlédne k přáním rodičů dítěte. Dobrovolníci jsou u nas (na rozdíl od USA) většinou studenti, vždy starší než osmnáct let. Zavazují se pracovat s klientem po několik hodin v týdnu po dobu nejméně jednoho roku. 206 12 ZPŮSOBY ze Literatura n Anářová, Z. (1995): Streetwork - práce na ulici Mlátil « i -říalová. M. (1998): Profesionální rodina. Reflex f4 t'° Stóí' 3* 8l^-Ptoeriment narovnání. (1996) Nadace Klíč a Městská část IW S; n, W. (1994): ústavní péče a výchova E détókých domovů (FICE) ČR, Praha. U" IlL Usta^i péče o děti ve svět světě. Federace Holeček, M. (1997): Aktivity sociální prevence s predelikventním i A in. In: Prevence kriminality ve městech. Sborník ze seminára T, ,entm'mi dětmi a mládeží. t£ mnam'r (1993): Pmm°' Gmw,h "^ääSÍÄÍU Hrkal, J., Hanuš, R. (ed.) (1998): Zlatý fond her II. Portál Praha Inciardi, J. A. (1994): Trestní spravedlnost. Victoria Publishing, Praha Kaprová, P. (1993): Klinický sociolog ve věznici. České vězeňství 2 Č 4 33-34 Klíma, R (1996): Komunitní centrum Krok - sociální byt jako alternativa k ústavní výchově In-Resociahzacni programy prodehkventní mládež jako alternativa trestu. (Sbornflc zľsemmárei Ed.: A. Kroftova, Studentské sdruženi pro pomoc rizikové mládeži LATA, Praha Korčišová, B. (1996): Streetwork. Bakalářská práce. Katedra sociální práce FF UK, Praha. Marešová, A., Válková, J. (1994): K problematice alternativních trestů. IKSP, Praha. Matoušek, O. (1994): Ústavní péče. Slon, Praha. Matoušek, O, Matulová-Kroftová, A., Kopoldová, B., Chalupová J., Halík, T. (1996): Práce s rizikovou mládeží - Projekt LATA a další alternativy vězněm mládeže. Portál, Praha. Mecerodová, L. (1995): Institut narovnání a uplatnění sociálního pracovníka - mediátora v trestní justici. Diplomová práce, FF UK, Praha. Neuman, J. (1998): Dobrodružné hry a cvičení v přírodě. Portál, Praha. Novotný O., Dolenský A., Púry F, Rizman S., Teryngel J., Vokoun R. (1997): Trestní právo hmotné, I. a II. Část. Codex, Praha. Osmančík, O. (1994): Úvod do problematiky alternativních trestů. In: Kproblematice alternativních trestů. IKSP, Praha, str. 3-18. Ouředníčková, L. (1996): Přehled činnosti probačních pracovníků na obvodních soudech pro Prahu 1-10 a Městském soudu v Praze. Ethum, č. 13, 41-58. Referenční příručka k zákonu o trestním soudnictví Velké Británie, (1991) IKSP, Praha. Šíma A., Suk M. (2000): Základy práva pro střední a vyšší odborné školy. C. H. Beck, Praha. Systémy trestní justice v Anglii a Walesu (1995). IKSP, Praha. Vocflka, M. (1996): Náplň činnosti středisek výchovné péče pro děti a mládež. Tech-Market, Praha. Voňková, J., Chalupová, J. (1992): Sociální práce s pachateli, Leges Cnmen, svazek 2, Praha. Zezulová, J. (1997): Trestní zákonodárství nad mládeží. MU Brno. ■ 207 Oldřich Matoušek Andrea Matoušková Možné příčiny, struktura, programy prevence kriminality mládeže 101 -W /'f v U.M.«« I'Ä> IM* k « y • .....* * i '^KV,*^A«éNV, .... »*. immMi c is^*4 • » *. rv**« ram *»w jnt; Obsah Předmluva 1 Dědičnost................. 21 1.1 Historický exkurz .......................... 21 1.2 Výsledky studií dvojčat ....................... 23 1.3 Výsledky adopčních studií ..................... 25 Literatura..................................... 25 2 Konstituce ................................. 27 2.1 Syndrom hyperaktivity ....................... 27 2.2 Jiné medicínsky zjištěné abnormity................ 29 2.3 Vrozené osobnostní dispozice.................... 31 2.4 Příslušnost k pohlaví........................ 33 Literatura..................................... 35 3 Rodina.................................... 37 3.1 Novodobá historie dětství a dospívání............... 37 3.2 Rodina jako společenská instituce................. 39 3.3 Společenské postavení rodiny ................... 41 3.4 Rodinné vazby ............................ 42 3.5 Uplatňování disciplíny v rodině .................. 44 3.6 Kvalita rodičovského dohledu ................... 44 3.7 Rodinná interakce.......................... 46 Literatura..................................... 49 4 Osobnost .................................. 51 4.1 Předsudky o typické osobnosti................... 51 4.2 Vědecky fundované nálezy ..................... 52 4.2.1 Srovnávací studie založené na psychologických testech 54 4.2.2 Srovnávací studie založené na popisu chovám..... 55 4.2.3 Studie variability osobností s rizikovým chováním . . 60 Literatura..................................... 62 5 Škola.............................. 5.1 Měnící se role školy v postindustriální společnosti 5 5.2 Vzdělávací politika státu ...................... 67 5.3 České školy prvního a druhého stupně .............. 70 5.4 Vztah školy a rodiny......................... 72 5.5 Školní prostředí jako rizikový činitel ............... 74 Literatura..................................... 79 6 Skupiny, subkultury a hnutí mládeže................ 81 6.1 Dospívám a vztahová síť ...................... 81 6.2 Vrstevnické party .......................... 83 6.3 Kriminogenní skupiny a subkultury mládeže .......... 84 6.3.1 Stabilní a nestabilní kriminální skupiny........ 86 6.3.2 Drogová subkultura .................... 86 6.3.3 Subkultura rasistická ................... 87 6.3.4 Subkultura pseudonáboženská.............. 88 Literatura..................................... 89 7 Společenský kontext delikvence mládeže ............. 91 7.1 Hodnotové důrazy civilizace .................... 91 7.1.1 Industriálni a postindustriální Evropa ......... 91 7.1.2 Naše specifika........................ 95 7.2 Hodnota práce ............................ 97 7.3 Subkultura extrémní chudoby................... 99 7.4 Vliv médií............................... 100 7.4.1 Vliv médií na zločinnost.................. 100 7.4.2 Vliv médií na postoj občanů ke zločinnosti ....... 105 Literatura..................................... 110 8 Delikvence mládeže v politickém diskurzu ............ 111 8.1 Historický exkurz .......................... 111 8.2 Úloha státu.............................. 116 8.3 Tvrdá pozice ............................. 118 8.4 Tolerantní pozice........................... 122 8.5 Současná situace u nás ....................... 124 Literatura..................................... 129 9 Delikvence a etnický původ...................... 131 9.1 Rasa a etnická skupina....................... 131 9.2 Romové jako etnicky odlišná skupina............... 133 9.3 Struktura romské kriminality u nás ............... 137 9.4 Profil mladistvého Roma s delikventním chováním....... 139 Literatura..................................... 140 10 Struktura kriminality nezletilých u nás a struktura používaných sankcí ...................... 141 10.1 Výpovědní hodnota kriminálních statistik ............141 6 OBSAH 10.2 Aktuální vývoj kriminality mládeže v ČR ............143 10.3 Komentár k trendům ........................147 Literatura.....................................148 11 Způsoby intervence, které u nás mají tradici...........149 11.1 Intervence obcí............................ 150 11.2 Typy ústavní výchovy a rozhodování o ní............. 151 11.3 Diagnostický ústav.......................... 154 11.4 Výchovný ústav............................ 155 11.5 Vězení ................................. 158 Literatura..................................... 165 12 Způsoby intervence, jež u nás vznikají...............167 12.1 Vězení v nové perspektivě...................... 167 12.2 Změny v ústavní a poústavní péči................. 172 12.3 Alternativy k trestu odnětí svobody................ 176 12.4 Probační a mediační služba..................... 192 12.5 Terénní sociální práce........................ 194 12.6 Střediska výchovné péče pro děti a mládež............ 197 12.7 Resocializační program bývalého okresního úřadu ....... 199 12.8 Programy v přírodě ......................... 200 12.9 Dobrovolnická pomoc ........................ 203 Literatura..................................... 207 13 Inspirativní zahraniční modely intervence ............ 209 13.1 Projekty podporující vstup na trh práce ............. 210 13.2 Policejní ochraňovaní komunity.................. 215 13.3 Programy s aktivní účastí policie ................. 216 13.4 Denní centrum jako alternativa trestu.............. 220 13.5 Expedice................................ 221 13.6 Dobrovolnické sbory......................... 223 13.7 Multisystemická terapie ...................... 224 Literatura..................................... 225 14 Možnosti psychoterapie.........................227 14.1 Volba psychoterapeutického postupu ............... 227 14.2 Dynamická individuální psychoterapie.............. 230 14.3 Behaviorální psychoterapie..................... 232 14.4 Realitní terapie............................ 234 14.5 Systemický přístup ......................... 238 14.6 Skupinová psychoterapie...................... 239 14.7 Terapeutická komunita .......................242 t • 244 Literatura.....................................J^ 7 15 Nároky práce s rizikovou mládeži .................. 245 15.1 Motivace pracovníka......................... 245 15.2 Pracovníkův postoj ke klientovi .................. 248 15.3 Práce s klientem jako proces.................... 253 Literatura..................................... 254 16 Predikce kriminálního chování.................... 255 16.1 Předpoklady úspěšné predikce................... 255 16.2 Přehled výsledků prediktivních studií .............. 258 Literatura..................................... 260 17 Prevence kriminálního chování ................... 261 17.1 Úrovně a strategie preventivních opatření............ 262 17.2 Předškolní programy pro děti ................... 265 17.3 Programy určené rodičům ..................... 266 17.4 Programy vázané na školu..................... 268 17.5 Vrstevnické programy........................ 275 17.6 Programy podporující pracovní uplatnění ............ 276 17.7 Komunitní programy ........................ 278 17.8 Státní programy prevence ..................... 281 17.8.1 Západní Evropa....................... 281 17.8.2 Česká republika ...................... 284 Literatura..................................... 285 18 Hodnocení efektivity intervenčních a preventivních programů.................................. 287 Literatura..................................... 292 19 Přehled významnějších právních norem a vládních dokumentů................................. 293 19.1 Výběr z historických norem........ ............. 293 19.2 Normy nyní platné v České republice............... 295 19.3 Vládní dokumenty.......................... 298 19.4 Některé mezinárodm normy........ ............ 299 20 Přehled popsaných intervenčních a preventivních opatření, programů a projektů........................... 301 Otázky...................................... 307 Slovníček.................................... 311 Rejstřík jmenný................................ 317 Rejstřík věcný................................. 321 8