Pro všechny obratlovce je typická stavba těla, tedy hlavová část s mozkem, trup s páteří složené z obratlů, u většiny přecházející v ocas a končetiny přizpůsobené pohybu v nehrůznějších prostředích.

 

5.2.1 Ryby

Ryby jsou nejpočetnější skupinou obratlovců na Zemi. Je jich okolo 22 000 druhů, z toho ve sladkých i slaných vodách Evropy jich najdeme okolo 1000.

 Mezi ryby jsou někdy chybně zařazovány PARYBY. Paryby se od ryb liší například složením své kostry – tvoří ji chrupavčitá tkáň, zuby paryb jsou zase z podobného základu jako kůže, proto jim neustále dorůstají a také šupiny paryb od odlišné, jakoby zakončené háčkem. Žábry paryb nejsou kryty skřelemi, ale na povrchu ústí několika žaberními štěrbinami. Mezi paryby patří například žralok a rejnok.

Stavba těla ryb – tělo tvoří hlava, trup, ocas a ploutve. Stavba těla je důležitým poznávacím znakem u ryb. Kostra ryb je kostěná, žábry jsou kryty skřelemi.

Hlava může být široká nebo úzká, tlama může být umístěna ve středu, hodně dole přizpůsobená k získáván í potravy ze dna neb o naopak směrem vzhůru k získávání potravy z hladiny. Trup bývá u ryb žijících v rychle tekoucích vodách a ryb dravých torpédovitého tvaru jako např. štiky a pstruha, naopak u ryb žijících ve stojatých nebo pomalu tekoucích vodách bývá trup úzký a vysoký jako u karase a cejna. Počet, délka a tvar ploutví jsou opět vodítkem k poznávání a třídění ryb.

Povrch těla kryje kůže a u většiny druhů ryb také šupiny, které mají ochranou funkci. Šupiny neustále přirůstají podobně jako letokruhy dřevin, a proto se využívají pro určování stáří ryb.

K dýchání slouží rybám žábry, což je velmi tenká dobře prokrvená tkáň na čtyřech žberních obloucích, ve které dochází k přechodu kyslíku z vody do krve a oxidu uhličitého zase do vody. Při polykání vody jsou skřele uzavřeny a naopak při vypouštění vody ze žaber se nasávání vody zastavuje.

Pro většinu ryb bývá množství kyslíku rozpuštěného ve vodě klíčový, při větším výkyvu rychle hynou, jak se občas stává v rybnících v letních měsících, protože s rostoucí teplotou vody podíl kyslíku klesá.

Mezi nejvýznamnější smyslový orgán ryb patří postranní čára. Jedná se o soustavu drobných dutinek v hlavové části a ve vodorovném pásu podél těla (patrných jako čára), do kterých proudí voda a receptory z těchto dutinek pak předávají informaci o směru a rychlosti vodního proudu. Slouží jim tedy k orientaci ve vodním prostředí.

Ve srovnání s člověkem mají ryby lepší čich, nozdry jsou umístěny nad tlamou. Receptory chuti jsou rozmístěny na povrchu těla. Orgánem hmatu jsou hmatové vousky na tlamě a částečně také ploutve.

 Rozmnožování ryb probíhá ve vodě, ke spojení vajíčka a spermie dochází mimo tělo samice. Nedochází k tomu však nahodile, ale v období tření ryb, kdy si většina druhů ryb vybírá vhodné místo k páření a k vypouštění jiker (vajíček) dochází současně s vypouštěním mlíčí (spermií).

Z oplodněných vajíček se líhne potěr - malé rybky podobné dospělým, které z počátku čerpají energii ze žloutkového váčku na bříšku, brzy však začínají přijímat potravu z okolí. Většina druhů ryb se o svá vajíčka ani potomstvo nestará.

Aktivita ryb je závislá na teplotě, v zimním období upadají ryby do stavu strnulosti, omezují svůj pohyb, drží se při dně, kde má voda nejvyšší teplotu a nepřijímají potravu.

Převážná většina ryb je masožravých nebo všežravých. K ulovení a zpracování potravy jim slouží zuby v čelistech nebo jinde v dutině ústní.

Podle prostředí dělíme ryby na slanovodní neboli mořské a sladkovodní. Slanovodní ryby známe většinou pouze jako součást našeho jídelníčku jako např. sardinka, makrela, tuňák a pod. Sladkovodní druhy tropických oblastí pak ze zájmových akvaristických chovů jako např. tetra, neonka nebo např. piraňa.

 

Poznávání ryb viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ryb, obojživelníků a plazů.

 

5.2.2 Obojživelníci

Obojživelníci se vyvinuli z ryb a alespoň část svého života jsou vázáni na vodní prostředí. Převážná většina obojživelníků žije ve vlhkých tropických oblastech světa. U nás se běžně vyskytují pouze zástupci žab a ocasatých obojživelníků, červoři - obojživelníci bez končetin jsou jen v tropech. U ostatních je tělo tvořeno hlavou, trupem, končetinami a u některých ocasem.

S příchodem jara se obojživelníci za účelem rozmnožování stahují k vodním nádržím, ve kterých se sami narodili. Žáby se párují, menší samec se drží na zádech velikostně větší samice, čímž si zajistí, že nepropásne okamžik kladení vajíček. V okamžiku, kdy samice vypouští do vody svá vajíčka začne samec vypouštět na vajíčka své spermie. Velikost a tvar vajíček je pro jednotlivé druhy obojživelníků charakteristický a lze je podle nich snadno určit na úrovni rodů.

Toto neplatí pro ocasatého obojživelníka mloka skvrnitého. Sameček mloka uloží na vhodné místo váček se svými spermiemi. Tento váček do své kloaky nasaje samička, uvnitř jejího těla dojde ke spojení vajíček a spermií a vývoji larev. Samička pak klade do čisté vody lesních potoků částečně vyvinuté larvy.

Oplozená vajíčka jsou chráněna rosolovitým obalem, ve kterém se vyvíjí v larvu. Larva proniká ze slizového obalu ven a začíná se živit samostatně. Larvy obojživelníků jsou vázány na vodní prostředí, dýchají žábrami a v kůži mají dutinky s podobnou funkcí jako postranní čára u ryb.

Larvy se postupně mění a vyvíjí. Pulcům, larvám žab, nejprve narostou zadní nohy, poté přední, během růstu jim zakrní ocásek. Vyvinou se plíce a zaniknou žábry, které lze u mladých larev dokonce spatřit vně těla jako drobné keříčky na bocích za hlavou.

Dospělí jedinci dýchají primitivními plícemi a navíc nemají mezi srdečními komorami přepážku, takže se v jejich srdci mísí okysličená krev z plic s neokysličenou krví z těla. Tento způsob dýchání není dostatečně efektivní, proto obojživelníci dýchají také pokožkou.

Aby pokožka plnila svou funkci výměny kyslíku a oxidu uhličitého, musí být neustále zvlhčována slizovými žlázami. U některých obojživelníků jako jsou např. mlok nebo ropucha se některé slizové žlázy přeměnily ve žlázy jedové, které slouží jako obrana před predátory.

Obojživelníci se živí především hmyzem a dalšími bezobratlými, k čemuž jim napomáhá zrak. U některých jsou oči umístěny na temeni hlavy, takže se mohou rozhlížet nad hladinou s celým tělem potopeným pod hladinou. K dorozumívání v době páření používají žáby zvuky vydávané hrdelními vaky nebo ozvučenými bubínky.

Obojživelníci patří mezi živočichy s teplotou těla proměnlivou, v zimním období upadají do stavu strnulosti na dně vodních nádrží nebo zahrabáni v bahně.

Někteří z obojživelníků jsou závisí na vodním prostředí po celý život, jiní je využívají pouze během rozmnožování a zbytek roku tráví v jiných biotopech.

Poznávání obojživelníků viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ryb, obojživelníků a plazů.

 

5.2.3 Plazi

Plazy nacházíme ve vodním i suchozemském prostředí, na rozdíl od obojživelníků nejsou během svého vývoje vázáni na vodu. Je to rozmanitá skupina, do které patří nejen hadi a ještěři, ale také želvy a krokodýli.

Tělo hadů tvoří hlava, trup a relativně krátký ocas (v porovnání s délkou trupu), u ostatních skupin plazů jsou přítomné také končetiny. Ocas ještěrů je porovnání s délkou trupu dlouhý.

Tělo je kryto šupinami, které se v některých případech mohou přeměnit na destičky tvořící krunýř. Nemají žádné kožní žlázy, aby nezanechávali pachovou stopu. Pro hady a ještěry je charakteristické pravidelné svlékání kůže, u ještěrů po částech, u hadů vcelku - tzv. svlečka. Hadi mají srostlá oční víčka, proto bývá svlečka kompletní i s očima.

U želv je krunýř srostlý s některými kostmi, proto je jeho poranění pro želvy většinou smrtelné.

Plazi dobře vidí, hadi i přes víčka. Pouze v období před svlékáním se jim oči zakalí, což zhorší vidění. Dále mají čichovo chuťový tzv. Jakobsnův orgán. Jedná se o receptory umístěné v horním patře, co kterého vkládají pomocí jazyka molekuly vzduchu. Dále dobře slyší a vnímají otřesy půdy.

Všichni plazi, i ti vázaní na vodu, dýchají vzdušný kyslík pomocí plic. U hadů je plíce zredukována jen na jednu, zakončenou prostorem sloužícím jako zásobárna vzduchu pro chvíle polykání potravy, kdy je znemožněno plynulé nadechování.

K rozmnožování slouží plazům penis, který je uschován v kloace (prostor, kde ústí močové, trávicí a rozmnožovací testy). Oplodněná vajíčka jsou kryta kožovitými obaly. U většiny plazů samice zahrabává vejce do písku, hlíny, rostlinných zbytků a podobně. Jen výjimečně nosí oplodněná vejce uvnitř těla do okamžiku líhnutí – tzv. vejcoživorodost.

Narozená mláďata jsou plně vyvinuta, schopna samostatného života. Rodiče se o ně nestarají.

S příchodem zimního období hledají plazi úkryt, ve kterém upadají do stavu strnulosti. Z tohoto stavu se probouzí většinou v průběhu dubna.

Na území ČR žije jen několik druhů hadů, ještěrek a jedna želva. Všichni plazi na našem území jsou chránění.

Poznávání plazů viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ryb, obojživelníků a plazů.

5.2.4 Ptáci

Ptáci se vyvinuli z plazů a proto u nich můžeme vypozorovat některé podobné znaky. Např. šupiny na nohou, peří (předpokládá se, že někteří praještěři je také mohli mít), velká vejce pro rozmnožování.

Stavba těla ptáků je přizpůsobena létání - hlava, trup, ocas, 2 nohy a 2 křídla. Tělo pokrývá mimo nohou peří, které slouží jako tepelná ochrana – prachové a k létání – krycí a rýdovací. Většina vodních ptáků má na ocase mazovou žlázu, jejíž sekret si roztírají po peří a slouží jako ochrana před vodou.

Ptáci dýchají plícemi, ze kterých do těla mezi orgány vybíhají vzdušné vaky. Ty plní svou významnou funkci především při letu, kdy se díky intenzivní svalové práci zvyšuje spotřeba kyslíku i teplota těla. Při letu se vzduch dostává do plic (dochází k výměně CO2 za O2), dále putuje do vzdušných vaků, čímž se tělo ochlazuje. Při výdechu se dostává vzduch opět do plic, kde dojde ještě jednou v výměně CO2 z krve za O2 a pak teprve ven.

Významným smyslovým orgánem ptáků je zrak. U většiny druhů jsou oči umístěny na boku hlavy, což umožňuje vidění ve velkém úhlu. U sov jsou oči orientované dopředu a přizpůsobeny nočnímu vidění. Dále ptáci dobře slyší, což souvisí s jejich způsobem dorozumívání pomocí zvuků. Ptáci mají vytvořené hlasivky, které jsou umístěny ve spodní části hrtanu.

Rozmnožování ptáků předchází rituální chování, tzv. tok. Při vlastním rozmnožování dochází k přikládání kloak a vstříknutí spermií do těla samice. Oplodněné vajíčko se při průchodu vejcovodem obaluje výživnými a ochrannými obaly, které zajišťují zdárný vývoj mláděte do narození.

Pro kladení vajec si ptáci budují hnízda, při sezení na vejcích se většinou střídají oba rodiče. V průběhu zahřívání vejce pravidelně otáčí.

Z vajíček se líhnou mláďata podobná dospělým, více či méně schopná samostatného života. Ptáci krmiví mají svá hnízda lépe chráněná, neboť mláďata se líhnou neopeřená a slepá, s potravou závislá na rodičích. Naopak mláďata nekrmivá jsou hned po narození opeřená, vidí a v podstatě téměř okamžitě následují rodiče při hledání potravy. I o tato mláďata se rodiče starají, ale jedná se spíše o ochranu a vodění.

Teplota těla ptáků je stálá a pohybuje se okolo 40 – 43 °C. V případě dostatku potravy si tuto teplotu udrží i v zimním období. Mnoho druhů ptáků tak můžeme spatřit i v zimě jako např. stehlík, brhlík, sýkory, červenka, kos, zvonek, hýl, vrána, straka, káně, poštolka, ... Hmyzožraví ptáci s příchodem chladného období ztrácí zdroj potravy, proto již na konci léta migrují do střední a jižní Afriky jako např. rorýs, vlaštovka, jiřička a ťuhýk. I někteří všežraví ptáci se přizpůsobili nedostatku potravy v zimním období migrací, odlétají však až na podzim a míří pouze do na jih Evropy. Jsou to např. špaček, rehek, skřivan, strnad a další.

Poznávání ptáků viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ptáků.

5.2.5 Savci

Savci se podobně jako ptáci pravděpodobně vyvinuli z plazů. V rámci skupiny savců došlo k velké rozmanitosti ve způsobu života. Někteří savci se druhotně vrátili do vodního prostředí a končetiny se jim přeměnily na ploutve – velryby, delfíni; mohou létat pomocí létacích blan – netopýři; žijí pod zemí, mají silné přední hrabavé nohy a špatný zrak – krtek a podobně.

Tělo většiny savců tvoří hlava, trup, končetiny a u některých ocas. Končetiny mohou být tvarově rozlišné a adaptované na způsob života daného druhu (kopyta, drápy, létací blány, ...)

U některých kopytníků vyrůstají na hlavě parohy (každoročně shazované) nebo rohy (stále přirůstající). Povrch těla je kryt kůží a srstí. Zbarvení srsti často odpovídá prostředí, ve kterém živočich žije, zvláště pokud je živočich možnou potravou ostatních predátorů. U savců rozlišujeme čtyři typy pohlavních žláz – potní pomáhající termoregulaci, pachové k vyhledávání partnera a značkování teritoria, mazové sloužící jako ochrana před vodou a mléčné zajišťující výživu mláďat.

Všichni savci včetně vodních dýchají plícemi vzdušný kyslík.

Rozmnožování je u savců vnitřní, u části savců vázaných na určité období v roce tzv. říji. Ptakořitní savci (ptakopysk, ježura) kladou oplozená vejce, ze kterých se líhnou mláďata sající mateřské mléko. U vačnatců se rodí v ranném stádiu vývoje, přesouvá se do vaku nebo kožního lemu s mléčnými bradavkami, ke kterým jsou přisáta po celou dobu dalšího vývoje. Mláďata placentálů jsou po celou dobu svého vývoje v těle matky spojena s placentou, která zajišťuje přenos živin, kyslíku a odvod metabolitů. Po narození se opět krmí mateřským mlékem.

Mláďata jsou po narození podobná dospělcům, kromě kojení mateřským mlékem rodiče o svá mláďata i nadále pečují. Chrání je, učí je získávání potravy a podobně. I mláďata savců můžeme rozdělit na krmivá a nekrmivá. Krmivá mláďata se rodí slepá a neosrstěná, jsou zcela závislá na péči rodičů – např. mláďata hlodavců. Nekrmivá mláďata se rodí osrstěná a schopna následovat rodiče krátce po porodu – např. mláďata kopytníků.

Teplota těla savců je nezávislá na vnějším prostředí, po celý rok má stálou hodnotu v rozmezí 35 – 40 °C. V zimním období je část savců aktivních, k čemuž jim pomáhají tukové zásoby a hustá srst. Někteří savci reagují na nedostatek potravy a zhoršením životních podmínek upadáním do zimního spánku. Při zimním spánku pravém se výrazně zpomalí metabolismus s čímž souvisí snížení tělesné teploty na několik °C, zpomalením dýchání a zastavením příjmu vody a potravy – např. sysel, svišť, plch, ježek ,netopýr a pod. Medvěd a jezevec upadají do tzv. nepravého zimního spánku, který nedoprovází tak výrazné zpomalení životních funkcí a umožňují živočichům probrat se a vycházet ze svého úkrytu.

Poznávání savců viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání savců

Pro všechny obratlovce je typická stavba těla, tedy hlavová část s mozkem, trup s páteří složené z obratlů, u většiny přecházející v ocas a končetiny přizpůsobené pohybu v nehrůznějších prostředích.

 

5.2.1 Ryby

Ryby jsou nejpočetnější skupinou obratlovců na Zemi. Je jich okolo 22 000 druhů, z toho ve sladkých i slaných vodách Evropy jich najdeme okolo 1000.

 Mezi ryby jsou někdy chybně zařazovány PARYBY. Paryby se od ryb liší například složením své kostry – tvoří ji chrupavčitá tkáň, zuby paryb jsou zase z podobného základu jako kůže, proto jim neustále dorůstají a také šupiny paryb od odlišné, jakoby zakončené háčkem. Žábry paryb nejsou kryty skřelemi, ale na povrchu ústí několika žaberními štěrbinami. Mezi paryby patří například žralok a rejnok.

Stavba těla ryb – tělo tvoří hlava, trup, ocas a ploutve. Stavba těla je důležitým poznávacím znakem u ryb. Kostra ryb je kostěná, žábry jsou kryty skřelemi.

Hlava může být široká nebo úzká, tlama může být umístěna ve středu, hodně dole přizpůsobená k získáván í potravy ze dna neb o naopak směrem vzhůru k získávání potravy z hladiny. Trup bývá u ryb žijících v rychle tekoucích vodách a ryb dravých torpédovitého tvaru jako např. štiky a pstruha, naopak u ryb žijících ve stojatých nebo pomalu tekoucích vodách bývá trup úzký a vysoký jako u karase a cejna. Počet, délka a tvar ploutví jsou opět vodítkem k poznávání a třídění ryb.

Povrch těla kryje kůže a u většiny druhů ryb také šupiny, které mají ochranou funkci. Šupiny neustále přirůstají podobně jako letokruhy dřevin, a proto se využívají pro určování stáří ryb.

K dýchání slouží rybám žábry, což je velmi tenká dobře prokrvená tkáň na čtyřech žberních obloucích, ve které dochází k přechodu kyslíku z vody do krve a oxidu uhličitého zase do vody. Při polykání vody jsou skřele uzavřeny a naopak při vypouštění vody ze žaber se nasávání vody zastavuje.

Pro většinu ryb bývá množství kyslíku rozpuštěného ve vodě klíčový, při větším výkyvu rychle hynou, jak se občas stává v rybnících v letních měsících, protože s rostoucí teplotou vody podíl kyslíku klesá.

Mezi nejvýznamnější smyslový orgán ryb patří postranní čára. Jedná se o soustavu drobných dutinek v hlavové části a ve vodorovném pásu podél těla (patrných jako čára), do kterých proudí voda a receptory z těchto dutinek pak předávají informaci o směru a rychlosti vodního proudu. Slouží jim tedy k orientaci ve vodním prostředí.

Ve srovnání s člověkem mají ryby lepší čich, nozdry jsou umístěny nad tlamou. Receptory chuti jsou rozmístěny na povrchu těla. Orgánem hmatu jsou hmatové vousky na tlamě a částečně také ploutve.

 Rozmnožování ryb probíhá ve vodě, ke spojení vajíčka a spermie dochází mimo tělo samice. Nedochází k tomu však nahodile, ale v období tření ryb, kdy si většina druhů ryb vybírá vhodné místo k páření a k vypouštění jiker (vajíček) dochází současně s vypouštěním mlíčí (spermií).

Z oplodněných vajíček se líhne potěr - malé rybky podobné dospělým, které z počátku čerpají energii ze žloutkového váčku na bříšku, brzy však začínají přijímat potravu z okolí. Většina druhů ryb se o svá vajíčka ani potomstvo nestará.

Aktivita ryb je závislá na teplotě, v zimním období upadají ryby do stavu strnulosti, omezují svůj pohyb, drží se při dně, kde má voda nejvyšší teplotu a nepřijímají potravu.

Převážná většina ryb je masožravých nebo všežravých. K ulovení a zpracování potravy jim slouží zuby v čelistech nebo jinde v dutině ústní.

Podle prostředí dělíme ryby na slanovodní neboli mořské a sladkovodní. Slanovodní ryby známe většinou pouze jako součást našeho jídelníčku jako např. sardinka, makrela, tuňák a pod. Sladkovodní druhy tropických oblastí pak ze zájmových akvaristických chovů jako např. tetra, neonka nebo např. piraňa.

 

Poznávání ryb viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ryb, obojživelníků a plazů.

 

5.2.2 Obojživelníci

Obojživelníci se vyvinuli z ryb a alespoň část svého života jsou vázáni na vodní prostředí. Převážná většina obojživelníků žije ve vlhkých tropických oblastech světa. U nás se běžně vyskytují pouze zástupci žab a ocasatých obojživelníků, červoři - obojživelníci bez končetin jsou jen v tropech. U ostatních je tělo tvořeno hlavou, trupem, končetinami a u některých ocasem.

S příchodem jara se obojživelníci za účelem rozmnožování stahují k vodním nádržím, ve kterých se sami narodili. Žáby se párují, menší samec se drží na zádech velikostně větší samice, čímž si zajistí, že nepropásne okamžik kladení vajíček. V okamžiku, kdy samice vypouští do vody svá vajíčka začne samec vypouštět na vajíčka své spermie. Velikost a tvar vajíček je pro jednotlivé druhy obojživelníků charakteristický a lze je podle nich snadno určit na úrovni rodů.

Toto neplatí pro ocasatého obojživelníka mloka skvrnitého. Sameček mloka uloží na vhodné místo váček se svými spermiemi. Tento váček do své kloaky nasaje samička, uvnitř jejího těla dojde ke spojení vajíček a spermií a vývoji larev. Samička pak klade do čisté vody lesních potoků částečně vyvinuté larvy.

Oplozená vajíčka jsou chráněna rosolovitým obalem, ve kterém se vyvíjí v larvu. Larva proniká ze slizového obalu ven a začíná se živit samostatně. Larvy obojživelníků jsou vázány na vodní prostředí, dýchají žábrami a v kůži mají dutinky s podobnou funkcí jako postranní čára u ryb.

Larvy se postupně mění a vyvíjí. Pulcům, larvám žab, nejprve narostou zadní nohy, poté přední, během růstu jim zakrní ocásek. Vyvinou se plíce a zaniknou žábry, které lze u mladých larev dokonce spatřit vně těla jako drobné keříčky na bocích za hlavou.

Dospělí jedinci dýchají primitivními plícemi a navíc nemají mezi srdečními komorami přepážku, takže se v jejich srdci mísí okysličená krev z plic s neokysličenou krví z těla. Tento způsob dýchání není dostatečně efektivní, proto obojživelníci dýchají také pokožkou.

Aby pokožka plnila svou funkci výměny kyslíku a oxidu uhličitého, musí být neustále zvlhčována slizovými žlázami. U některých obojživelníků jako jsou např. mlok nebo ropucha se některé slizové žlázy přeměnily ve žlázy jedové, které slouží jako obrana před predátory.

Obojživelníci se živí především hmyzem a dalšími bezobratlými, k čemuž jim napomáhá zrak. U některých jsou oči umístěny na temeni hlavy, takže se mohou rozhlížet nad hladinou s celým tělem potopeným pod hladinou. K dorozumívání v době páření používají žáby zvuky vydávané hrdelními vaky nebo ozvučenými bubínky.

Obojživelníci patří mezi živočichy s teplotou těla proměnlivou, v zimním období upadají do stavu strnulosti na dně vodních nádrží nebo zahrabáni v bahně.

Někteří z obojživelníků jsou závisí na vodním prostředí po celý život, jiní je využívají pouze během rozmnožování a zbytek roku tráví v jiných biotopech.

Poznávání obojživelníků viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ryb, obojživelníků a plazů.

 

5.2.3 Plazi

Plazy nacházíme ve vodním i suchozemském prostředí, na rozdíl od obojživelníků nejsou během svého vývoje vázáni na vodu. Je to rozmanitá skupina, do které patří nejen hadi a ještěři, ale také želvy a krokodýli.

Tělo hadů tvoří hlava, trup a relativně krátký ocas (v porovnání s délkou trupu), u ostatních skupin plazů jsou přítomné také končetiny. Ocas ještěrů je porovnání s délkou trupu dlouhý.

Tělo je kryto šupinami, které se v některých případech mohou přeměnit na destičky tvořící krunýř. Nemají žádné kožní žlázy, aby nezanechávali pachovou stopu. Pro hady a ještěry je charakteristické pravidelné svlékání kůže, u ještěrů po částech, u hadů vcelku - tzv. svlečka. Hadi mají srostlá oční víčka, proto bývá svlečka kompletní i s očima.

U želv je krunýř srostlý s některými kostmi, proto je jeho poranění pro želvy většinou smrtelné.

Plazi dobře vidí, hadi i přes víčka. Pouze v období před svlékáním se jim oči zakalí, což zhorší vidění. Dále mají čichovo chuťový tzv. Jakobsnův orgán. Jedná se o receptory umístěné v horním patře, co kterého vkládají pomocí jazyka molekuly vzduchu. Dále dobře slyší a vnímají otřesy půdy.

Všichni plazi, i ti vázaní na vodu, dýchají vzdušný kyslík pomocí plic. U hadů je plíce zredukována jen na jednu, zakončenou prostorem sloužícím jako zásobárna vzduchu pro chvíle polykání potravy, kdy je znemožněno plynulé nadechování.

K rozmnožování slouží plazům penis, který je uschován v kloace (prostor, kde ústí močové, trávicí a rozmnožovací testy). Oplodněná vajíčka jsou kryta kožovitými obaly. U většiny plazů samice zahrabává vejce do písku, hlíny, rostlinných zbytků a podobně. Jen výjimečně nosí oplodněná vejce uvnitř těla do okamžiku líhnutí – tzv. vejcoživorodost.

Narozená mláďata jsou plně vyvinuta, schopna samostatného života. Rodiče se o ně nestarají.

S příchodem zimního období hledají plazi úkryt, ve kterém upadají do stavu strnulosti. Z tohoto stavu se probouzí většinou v průběhu dubna.

Na území ČR žije jen několik druhů hadů, ještěrek a jedna želva. Všichni plazi na našem území jsou chránění.

Poznávání plazů viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ryb, obojživelníků a plazů.

5.2.4 Ptáci

Ptáci se vyvinuli z plazů a proto u nich můžeme vypozorovat některé podobné znaky. Např. šupiny na nohou, peří (předpokládá se, že někteří praještěři je také mohli mít), velká vejce pro rozmnožování.

Stavba těla ptáků je přizpůsobena létání - hlava, trup, ocas, 2 nohy a 2 křídla. Tělo pokrývá mimo nohou peří, které slouží jako tepelná ochrana – prachové a k létání – krycí a rýdovací. Většina vodních ptáků má na ocase mazovou žlázu, jejíž sekret si roztírají po peří a slouží jako ochrana před vodou.

Ptáci dýchají plícemi, ze kterých do těla mezi orgány vybíhají vzdušné vaky. Ty plní svou významnou funkci především při letu, kdy se díky intenzivní svalové práci zvyšuje spotřeba kyslíku i teplota těla. Při letu se vzduch dostává do plic (dochází k výměně CO2 za O2), dále putuje do vzdušných vaků, čímž se tělo ochlazuje. Při výdechu se dostává vzduch opět do plic, kde dojde ještě jednou v výměně CO2 z krve za O2 a pak teprve ven.

Významným smyslovým orgánem ptáků je zrak. U většiny druhů jsou oči umístěny na boku hlavy, což umožňuje vidění ve velkém úhlu. U sov jsou oči orientované dopředu a přizpůsobeny nočnímu vidění. Dále ptáci dobře slyší, což souvisí s jejich způsobem dorozumívání pomocí zvuků. Ptáci mají vytvořené hlasivky, které jsou umístěny ve spodní části hrtanu.

Rozmnožování ptáků předchází rituální chování, tzv. tok. Při vlastním rozmnožování dochází k přikládání kloak a vstříknutí spermií do těla samice. Oplodněné vajíčko se při průchodu vejcovodem obaluje výživnými a ochrannými obaly, které zajišťují zdárný vývoj mláděte do narození.

Pro kladení vajec si ptáci budují hnízda, při sezení na vejcích se většinou střídají oba rodiče. V průběhu zahřívání vejce pravidelně otáčí.

Z vajíček se líhnou mláďata podobná dospělým, více či méně schopná samostatného života. Ptáci krmiví mají svá hnízda lépe chráněná, neboť mláďata se líhnou neopeřená a slepá, s potravou závislá na rodičích. Naopak mláďata nekrmivá jsou hned po narození opeřená, vidí a v podstatě téměř okamžitě následují rodiče při hledání potravy. I o tato mláďata se rodiče starají, ale jedná se spíše o ochranu a vodění.

Teplota těla ptáků je stálá a pohybuje se okolo 40 – 43 °C. V případě dostatku potravy si tuto teplotu udrží i v zimním období. Mnoho druhů ptáků tak můžeme spatřit i v zimě jako např. stehlík, brhlík, sýkory, červenka, kos, zvonek, hýl, vrána, straka, káně, poštolka, ... Hmyzožraví ptáci s příchodem chladného období ztrácí zdroj potravy, proto již na konci léta migrují do střední a jižní Afriky jako např. rorýs, vlaštovka, jiřička a ťuhýk. I někteří všežraví ptáci se přizpůsobili nedostatku potravy v zimním období migrací, odlétají však až na podzim a míří pouze do na jih Evropy. Jsou to např. špaček, rehek, skřivan, strnad a další.

Poznávání ptáků viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání ptáků.

5.2.5 Savci

Savci se podobně jako ptáci pravděpodobně vyvinuli z plazů. V rámci skupiny savců došlo k velké rozmanitosti ve způsobu života. Někteří savci se druhotně vrátili do vodního prostředí a končetiny se jim přeměnily na ploutve – velryby, delfíni; mohou létat pomocí létacích blan – netopýři; žijí pod zemí, mají silné přední hrabavé nohy a špatný zrak – krtek a podobně.

Tělo většiny savců tvoří hlava, trup, končetiny a u některých ocas. Končetiny mohou být tvarově rozlišné a adaptované na způsob života daného druhu (kopyta, drápy, létací blány, ...)

U některých kopytníků vyrůstají na hlavě parohy (každoročně shazované) nebo rohy (stále přirůstající). Povrch těla je kryt kůží a srstí. Zbarvení srsti často odpovídá prostředí, ve kterém živočich žije, zvláště pokud je živočich možnou potravou ostatních predátorů. U savců rozlišujeme čtyři typy pohlavních žláz – potní pomáhající termoregulaci, pachové k vyhledávání partnera a značkování teritoria, mazové sloužící jako ochrana před vodou a mléčné zajišťující výživu mláďat.

Všichni savci včetně vodních dýchají plícemi vzdušný kyslík.

Rozmnožování je u savců vnitřní, u části savců vázaných na určité období v roce tzv. říji. Ptakořitní savci (ptakopysk, ježura) kladou oplozená vejce, ze kterých se líhnou mláďata sající mateřské mléko. U vačnatců se rodí v ranném stádiu vývoje, přesouvá se do vaku nebo kožního lemu s mléčnými bradavkami, ke kterým jsou přisáta po celou dobu dalšího vývoje. Mláďata placentálů jsou po celou dobu svého vývoje v těle matky spojena s placentou, která zajišťuje přenos živin, kyslíku a odvod metabolitů. Po narození se opět krmí mateřským mlékem.

Mláďata jsou po narození podobná dospělcům, kromě kojení mateřským mlékem rodiče o svá mláďata i nadále pečují. Chrání je, učí je získávání potravy a podobně. I mláďata savců můžeme rozdělit na krmivá a nekrmivá. Krmivá mláďata se rodí slepá a neosrstěná, jsou zcela závislá na péči rodičů – např. mláďata hlodavců. Nekrmivá mláďata se rodí osrstěná a schopna následovat rodiče krátce po porodu – např. mláďata kopytníků.

Teplota těla savců je nezávislá na vnějším prostředí, po celý rok má stálou hodnotu v rozmezí 35 – 40 °C. V zimním období je část savců aktivních, k čemuž jim pomáhají tukové zásoby a hustá srst. Někteří savci reagují na nedostatek potravy a zhoršením životních podmínek upadáním do zimního spánku. Při zimním spánku pravém se výrazně zpomalí metabolismus s čímž souvisí snížení tělesné teploty na několik °C, zpomalením dýchání a zastavením příjmu vody a potravy – např. sysel, svišť, plch, ježek ,netopýr a pod. Medvěd a jezevec upadají do tzv. nepravého zimního spánku, který nedoprovází tak výrazné zpomalení životních funkcí a umožňují živočichům probrat se a vycházet ze svého úkrytu.

Poznávání savců viz. materiály ze cvičení a prezentace Poznávání savců