1
JANOVO ZJEVENÍ
1 APOKALYPTICKÁ LITERATURA
První slovo Zj (avpoka,luyij) dalo podnět nejen k vytvoření názvu této poslední knihy
Nového zákona, ale rovněž k označení náboženského myšlenkového proudu a literárního
druhu tzv. apokalyptiky. Od 2. stol. př. Kr. do 2. stol. po Kr. bylo obdobím rozkvětu
apokalyptické literatury. S tímto literárním druhem se setkáváme již na stránkách Starého
zákona (Iz 24-27; Zach 12-14; Jl 3n; Dan 7-12), avšak největší množství apokalyptických
spisů náleží do tzv. raně židovské literatury (např. Henochova apokalypsa [etiopský Henoch];
slovanský Henoch; 4. kniha Ezdrášova; syrská Baruchova apokalypsa; Kniha jubilejí; Závěť
dvanácti patriarchů; Nanebevzetí Mojžíšovo; Abrahámova apokalypsa). Z Nového zákona je
možné k apokalyptickým textům zařadit: Mk 13 par.; 1 Kor 15,20-28; 2 Kor 5,1-10; 1 Sol
4,15-17; 2 Sol 2,1-12; 2 Petr 3,10-13. Z apokalyptické křesťanské literatury (kromě NZ) je
možné jmenovat Petrovu apokalypsu, Nanebevzetí Izaiášovo a Hermova Pastýře.
Otázka vzniku apokalyptiky a jejího definování je neustále předmětem diskusí mezi
odborníky. Jeví se pravděpodobné, že apokalyptika je dědičkou starozákonního proroctví.
Poslední prorok Deutero-Zachariáš, který psal ke konci 4. stol. před Kr., předvídal konec
proroků (Zach 13,2-3). Autoři apokalyptických spisů se tak pokládali za nástupce proroků.
Starozákonní proroci nebyli v prvé řadě věštci budoucnosti, ale hlasatelé Boží vůle, kteří
zvěstovali Božímu lidu slova naděje a útěchy (s pohledem do budoucnosti). Apokalyptické
spisy obsahují vidění budoucích událostí, především konce světa, i toho, co bude po smrti.
Apokalyptické texty se vyznačují symbolickou řečí, různými obrazy a spekulací s číselnými
údaji. Takřka obecnou charakteristikou je anonymita autora, který se skrývá za jméno některé
významné osoby minulosti (patriarchové, proroci). Minulé události jsou líčeny často jako
proroctví – tzv. vaticinia ex eventu. Málo srozumitelná vidění a sny vysvětluje anděl – tzv.
angelus interpres. Tyto knihy se vyznačují silným dualismem dobra a zla. Nynější doba je zlá,
z toho důvodu je nutné očekávat změnu, kterou způsobí Bůh. Apokalyptické knihy vznikaly
především v kritických situacích židovského národa. V době pronásledování za krále
Antiocha IV. Epifana (175-164 př. Kr.) dostala konečnou formu kniha Daniel, jež dala podnět
ke vzniku apokalyptické literatury.
Janovo Zjevení se obvykle uvádí jako příklad jediné kanonické apokalyptické knihy
Nového zákona (U. B. Miller). V dnešní době však v některých komentářích (J. Roloff; H.
Giesen) je tato kniha pokládána za prorockou. Zj se tak skutečně samo chápe (1,3;
22,7.10.18n). Autor se počítá ke křesťanským prorokům (22,9). V textu Zj ovšem není možné
přehlédnout mnohé prvky typické pro apokalyptickou literaturu. Na druhé straně však Zj
chybí některé typické znaky pro apokalyptickou literaturu (např. anonymita autora). Odlišnost
a jedinečnost Janovy Apokalypsy zůstává zjevná. Je zřejmé, že autor Zj měl skutečná vidění,
která vyjádřil pomocí literárních prostředků své doby.
2 AUTOR
Kniha Zjevení (VApoka,luyij VIwa,nnou = Janovo Zjevení označení již od 2. století: Justin;
Muratoriho fragment) si sama klade nárok, že je zjevením Ježíše Krista, které má svůj původ
v Bohu (Zj 1,1a; srov. 22,16). Zprostředkovatelem jejího obsahu je „služebník Jan“ [dou/loj
VIwa,nnhj] (Zj 1,1b). Dosvědčuje pravdivost slyšeného a viděného (1,2; 22,8) a oslovuje s
autoritou v Zj 1,4 církevní obce Malé Asie. Neuvádí o sobě žádné zvláštní úřední označení,
ale spojuje se s adresátem prostřednictvím predikátu „bratr“ [avdelfo,j] a „účastník“
[sugkoinwno,j] (1,9). Jan charakterizuje opětovně své poselství jako „proroctví“ [profhtei,a]
(1,3; 19,10; 22,7.10.18.19) a podle Zj 10,11 anděl výslovně pověřuje Jana: „Je třeba, abys
znovu prorokoval proti mnoha národům, kmenům, jazykům i králům.“ Jan se tedy zjevně
chápe jako prorok. Podle Zj 22,9 je vůdčím členem prvokřesťanské skupiny proroků (srov.
2
22,6). Těmto prorokům poskytoval Ježíš ve zjeveních pevné pohledy na Boží jednání
v dějinách (22,16), aby sloužilo k posílení víry v církevních obcích. Velikost okruhu adresátu
dává vyvstat domněnce, že prorok Jan dříve působil jako potulný prorok ve jmenovaných
církevních obcích a že se nyní na ně obrací v období pronásledování (U. B. Müller).
V dějinách prvokřesťanské teologie je možné pro toto nalézt paralelu v syrské oblasti. Jak
Matouš (srov. Mt 10,41; 23,34), tak také Didache (srov. Did 11,1-12; 13; 15,1) předpokládají
existenci potulných proroků. Dějinné spojení se syrsko-palestinskou tradicí a řečtina
ovlivněná semitskou kulturou poukazují rovněž na Sýrii-Palestinu jako domov proroků. Je
dobře myslitelné, že Jan po židovské válce (66-73/74 po Kr.) jako jíní židokřesťané (srov.
EUSEBIUS, HE, 3,31,3; 37; 39) opustil Palestinu a působil v Malé Asii (U. B. Müller; J.
Roloff).
Ve starokřesťanské tradici byl prorok Jan poprvé Justinem (Dial. 81,4) identifikován
s Janem Zebedeovým. Irenej rovněž připisuje Zj jako i 4. evangelium a Janovy listy Pánovu
učedníkovi Janovi (srov. Adv. haer. 2,22,5). Kolem roku 200 po Kr. je kniha Zj všeobecně
přijata na Západě, prudce je však odmítnuta Dionysiem z Alexandrie (EUSEBIUS, HE, 7,25).
Zj však samo o sobě nepřináší svědectví, které by podpořilo apoštolské autorství, neboť v Zj
18,20 a 21,14 se jeví apoštolové jako sláva minulosti, ke kterým se autor Zj jako prorok
nepřipočítává. Identifikování maloasijského apokalyptika se synem Zebedeovým, apoštolem
Janem, odporuje též předpokládaná situace vzniku, neboť by v tomto případě asi 90letý stařec
napsal tento spis, který je plný síly. Též srovnání tohoto proroka s „presbyterem“, o kterém
mluví Papiáš (takto W. Bousset; E. Lohmeyer), je málo pravděpodobné, neboť autor Zj toto
čestné označení nepoužívá. Nezmiňuje prvokřesťanského učitele, ale odvolává se na proroka.
V jakém vztahu je prorok Jan k autorům Janova evangelia a Janových listů? Především je
hodné zmínky, že pouze v Zj se objevuje v textu jméno VIwa,nnhj (1,1.4.8; 22,8). Tematická
příbuznost mezi Zj a Janovým evangeliem se objevuje v motivu „vody života“ (srov. Zj
7,16n; 21,6; 22,1.17/Jan 4,10.13n; 7,27-39). Ve Zj 19,13 je navracející se Kristus označen
jako „Slovo Boží“ [o` lo,goj tou/ qeou/] (srov. Jan 1,1) a představa Krista jako Beránka
(Božího) má pro christologii Zj (29krát „beránek“ [avrni,on]) a Janova evangelia („beránek
Boží“ [o` avmno.j tou/ qeou/] v Jan 1,29.36) ústřední význam. Zřetelně vystupuje do popředí
tématika vítězství ve Zj (17krát „zvítězit“ [nika/n], z 24 výskytů v NZ) a v Janově evangeliu
společně s Janovými listy (7krát „zvítězit“ [nika/n], „vítězství“ [ni,kh] v NZ pouze v 1 Jan 5,4).
Též motiv „svědčit-svědectví“ („svědčit“ [marturei/n]: 76krát; „svědectví“ [marturi,a]: 37krát
v NZ) objevuje často ve Zj (marturei/n: 4krát; marturi,a: 9krát) a v janovské škole (marturei/n:
43krát; marturi,a: 21krát). Avšak i přes jazykově-stylistické podobnosti a společné motivy
existují značně teologicky odlišné koncepce těchto spisů (např. motiv vítězství: 1 Jan používá
výraz nika/n „vítězit“ pro vítězství víry v Krista jako [právě uskutečněné] přemožení světa,
zatímco v Zj dominuje představa boje a vítězství Beránka [srov. Zj 12,11; 17,14] popř.
osvědčení křesťana ve světě jako místa boje [srov. Zj 2,7.11.17]). K tomu přistupují závažné
rozdíly jazykové, ekleziologické a eschatologické.
• Jazyk: Janovo evangelium je napsáno prakticky gramaticky bezchybnou řečtinou nehledě na
patrné semitské smýšlení autora. Zj je napsáno jazykem, který obsahuje prohřešky proti
pravidlům řecké gramatiky.
• Ekleziologie: Již dopisy církevním obcím signalizují dominanci ekleziologie ve Zj (15krát
„církev“ [evkklhsi,a] ve Zj 2-3). Prorok Jan bojuje proti přizpůsobení církve státní náboženské
ideologii jeho doby. Jde mu o správný vztah mezi církví a společností, který je vyjádřen ve
vizi nového Jeruzaléma (Zj 21). Tato rozhodující tematika však chybí v Janově evangeliu a
v Janových listech. Církev a stát nejsou buď vůbec zmíněny anebo jen velmi okrajově.
• Eschatologie: Převažující přítomná eschatologie Janova evangelia má pramálo společného se
Zj. Kniha Zjevení upírá svou pozornost na napjaté očekávání a na mocné zjevení Ježíše Krista
(srov. Zj 1,3 s 22,20; dále 1,7; 19,11nn; 22,7.17), který jako soudce světa odplatí každému
podle jeho skutků (Zj 22,12). Chiliastické představy (srov. Zj 20,1-10) jsou Janovu evangeliu
3
právě tak cizí, jako myšlenky nového stvoření na konci časů (srov. Zj 21,5). K tomu všemu ve
Zj chybí základní prvky janovského dualismu (světlo - temnota; život - smrt; pravda – lež).
Autor knihy Zjevení není totožný s žádným z autorů ostatních janovských spisů. Lze
oprávněně říci, že autor Zj se jmenoval Jan, byl židokřesťanským potulným prorokem, který
působil dlouhou dobu v pavlovských maloasijských církevních obcích a kterým se nyní
pokouší dát vzhledem k mnohým nesnázím novou orientaci.
3 MÍSTO A DOBA NAPSÁNÍ
Prorok Jan se nacházel podle Zj 1,9 při přijímání svých vidění na egejském ostrově
Patmos, který byl dosažitelný z maloasijského západního pobřeží lodí za jeden den. Tam se
zdržoval „kvůli Ježíšovu slovu a jeho svědectví“. Možná, že byl na ostrov vyhoštěn jako
kritik císařského kultu (srov. J. Roloff; U. B. Müller). Zda Jan v době napsání Zj ještě pobýval
na ostrově, zůstává nejisté. Aorist „dostal jsem se“ [evgeno,mhn] v Zj 1,9 poukazuje na jeho
pobyt jako na minulost. Každopádně však musela být místem napsání aspoň ta část Malé
Asie, k níž má Zj bezprostřední vztah tj. oblast sedmi církevních obcí (Zj 2-3).
Doba napsání Zj vyplývá z předpokladů situace církevní obce. Zintenzivnění císařského
kultu a s tím spojené konflikty na konci doby vlády Domiciána vytváří historický kontext Zj.
Kniha Zj proto mohla vzniknout v létech 90-95 po Kr. [již IRENEJ (Adv. haer. 5,30,3;
EUSEBIUS, HE, 5,8,6), srov. též R. H. Charles; W. G. Kümmel). Prorokem vykreslený obraz
(pavlovských) církevních obcí dokazuje toto časové zařazení. Deuteropavlovské listy
dosvědčují tento symptom krize vnitřní ochablosti církve a její ohrožení mylným učením.
4 STRUKTURA KNIHY
1. PROLOG (1,1-20)
1.1. Nadpis (1,1-3)
1.2. Úvod (1,4-8)
1.3. Povolávací vidění (1,9-20)
2. LISTY SEDMI MALOASIJSKÝM OBCÍM (2,1-3,20)
3. HLAVNÍ „APOKALYPTICKÁ“ ČÁST (4,1-22,5)
3.1. Vidění moci Boží a Beránkovy (4,1-5,14)
a) Vidění Božího trůnu (4,1-11)
b) Kniha se sedmi pečetěmi a obětovaný Beránek (5,1-14)
3.2. Vidění sedmi pečetí (6,1-8,1)
3.3. Vidění sedmi polnic (8,2-11,19)
3.4. Pravý Boží lid a jeho protivníci (12,1-13,18)
a) Žena, její dítě a drak (12,1-18)
b) Dvě šelmy (13,1-18)
3.5. Povzbudivá odpověď nebe (14,1-20)
a) Beránek se svými vyvolenými (14,1-5)
b) Ohlášení Božího soudu (14,6-20)
3.6. Vidění sedmi misek (15,1-16,21)
3.7. Soud nad Babylónem (17,1-19,10)
3.8. Kristovo vítězství a konec dějin (19,11–22,5)
4. ZÁVĚR KNIHY (22,6-21)
5 LITERÁRNÍ A TEOLOGICKÝ CHARAKTER
Za základní pramen autorovi posloužil Starý zákon. Četné narážky na SZ jsou
charakteristické pro jeho dílo. Nikde sice neuvádí výslovně žádný starozákonní citát, ale
narážek na text SZ lze počítat na 600. Odvolávky se především týkají starozákonních knih,
jako je Ezechiel, Jeremiáš, Izaiáš, Daniel a Žalmy. Dalším velkým zdrojem tradic knihy Zj je
bohoslužba. Liturgická orientace díla vychází najevo v Zj 1,10 a 22,20: prorok přijímá
4
proroctví v den Páně a odvolává se na večeři Páně, aby tak posluchače při bohoslužbě uvedl
bezprostředně do dění (3,20). Hymnické části Zj jsou většinou zkomponovány jako antifony
(srov. 4,9/11; 5,9b-10/12; 7,10b/12; 11,15b/17n; 16,5b-6/7b; 19,1b-8a).
Kniha Zjevení je zřejmě nejméně srozumitelnou knihou NZ pro toho, kdo neví nic o její
symbolické řeči. V žádné jiné knize NZ nehraje číselná symbolika tak velkou roli jako ve Zj.
Málokteré číslo je možné chápat doslovně, ale téměř vždy mají přenesený význam. Tato
symbolika má svůj původ v babylonské oblasti. Ve SZ se s ní setkáváme již v knize Daniel.
Dvojka má přenesený význam jen příležitostně, např. když mluví prorok o obou svědcích (Zj
11) a poukazuje tak na biblickou tradici, podle které svědectví jednotlivého svědka nestačí
(srov. Nm 35,30; Dt 19,1-20; Mt 18,16). Trojka (počet úhlů v trojúhelníku) představuje to, co
je uzavřené v sobě, co je přehledné a co je bezpodmínečně platné (srov. Iz 6,3; Zj 5,8). Toto
číslo však nehraje velkou roli ve Zj. Číslo 4 představuje čtyři světové strany a větry, je číslem
úplnosti a celistvosti. Číslo 7 (součet 4 a 3; čtvrtina měsíční fáze) symbolizuje úplnost a
plnost. Zj toto číslo však nikdy nechápe jako posvátné číslo. Číslo dvanáct (součin třikrát
čtyři) pochází pravděpodobně z počtu dvanácti měsíců v roce. Je číslem Božího lidu, jehož
základem je dvanáct apoštolů (ve SZ dvanáct kmenů). Úplnost eschatologického Božího lid
vyjadřuje číslo 144 tisíc (12krát 12 tisíc; srov. Zj 7,4; 14,1.3; 21,17).
Správný výklad čísla 666 v Zj 13,18 není znám. Jedná se o číslo šelmy z moře a zároveň je
zmíněno, že se jedná o číslo, které označuje člověka, tj. představuje lidskou osobu. „Kdo má rozum“ je
vyzván, aby spočítal toto číslo, tj. aby identifikoval tuto osobu. Již Irenej na konci 2. století správný
smysl tohoto čísla neznal. Na základě blízkého i vzdálenějšího kontextu se jeví jako nejvhodnější
návrh, že se jedná o tzv. gematrii (z řec. gewmetri,a), tj. o záměnu písmen za jejich číselné hodnoty a
jejich součet. Většina odborníků je dnes toho názoru, že číslo 666 je součtem hebraizovaného jména
„císař Nero“, hebrejsky rsq !wrn (písmena nrwn qsr dávají součet 666 /n=50; r=200; w=6; n=50;
q=100; s=60; r=200/). Nemyslí se zde na historického Nerona, nýbrž jde o vracejícího se Nerona tj.
císaře Domiciána, který je chápán jako tzv. Nero redivivus. Podle legendy Nero nespáchal sebevraždu
v roce 68 po Kr., nýbrž nepozorovaně utekl k Parthům, aby se brzy vrátil v čele jejich jízdních vojsk a
znovu zaujal své původní mocenské postavení.
Během dějin se objevily rozličné způsoby výkladu Zj. Můžeme rozlišit základní čtyři
směry: a) eschatologický, který se snaží chápat obrazy Zj vzhledem k budoucnosti (konci
světa). V čisté podobě není uspokojivý, protože kniha Zjevení musela mít aktuální význam i
pro její první čtenáře. b) církevně-historický (zvláště používán ve středověku), který se snažil
vidět v Zj sled událostí dějin církve a světa. Tento výklad se v dnešní době již nepoužívá,
neboť v Zj není možné objevit obrazy popisující jednotlivá období dějin církve. c) dobověhistorický,
který se zaměřuje na postavy a události současné autorovi Zj (zvláště zaměřen na
kap. 13 a 17). Tento způsob interpretace je významný, avšak není možné ho pokládat za
výlučný. d) tradičně-historický, který poukazuje na převzetí obrazů z prastarých mytologií a
jiných tradic. Tento způsob chápání se může střetat s obtížemi, neboť některé tradiční obrazy
dostávají v knize Zjevení jiný význam. Z tohoto přehledu se jeví zřejmé, že ke správnému
pochopení Zj nestačí jeden určitý pohled. Tato kniha byla napsána pro určité čtenáře v určité
historické situaci, kteří ji zřejmě mohli nejlépe rozumět. Prorocká vize byla jistě pro ně zvěstí
o tom, co je čeká a jak mají očekávat budoucnost. Tento prorocký pohled vyjevuje význam Zj
pro křesťany všech dob.
Zj je knihou útěchy, která je určena křesťanům v nouzi, v hrozícím nebezpečí a
pronásledování. Zvěstuje, že dějiny má pevně v rukou Bůh. Proto křesťan nemusí mít strach a
obavy. Kristus je vítězný Pán dějin. Jeho církev je nezničitelná. Zranitelní jsou ovšem
jednotliví věřící, a proto musí vytrvat a zůstat věrní ve víře a v životě z ní. Celkově jde ve Zj o
důkaz platnosti a jistoty moci Boží a Ježíše – jeho pomazaného Beránka, kteří svým
příslušníkům poskytnou a zaručí spásu.
5
6 OTÁZKY
1. Co víte o náboženském myšlenkovém proudu a literárním druhu „apokalyptika“ a
jejím vztahu k Zj.
2. Co víte o knize Zjevení (literární charakteristiky; obsah + význam; způsoby
interpretace této knihy)?