ÒV souvislosti s novými nároky na výchovu a vzdělávání pro 21. století se očekávají zásadní
kvalitativní změny ve vztahu člověka k sobě, svému okolí i celému světu.
ÒVýchova se stává určujícím a hlavním předpokladem těchto přeměn.
ÒVychází z:
É humanistických přístupy
Éz antropologické koncepce, která zdůrazňuje, že pedagogika není vědou o manipulaci a indoktrinaci
člověka, ale vědou o člověku, lidském jedinci v situaci, v níž se stává člověkem, to je v situaci
výchovy.
Ò

ÒV současnosti je kladen důraz na vzdělávání, nejde však pouze o přenos vzdělání, ale stále jde o
průnik výchovy a vzdělávání (viz 4 pilíře vzdělávání pro 21. Století, Delors, 1997):
Ò1. Naučit se pravdivě poznávat svět kolem nás i v nás, dobře se orientovat, předcházet novodobé
slepotě, neschopnosti vidět vztahy, odhalovat smysl.
Ò2. Učit se správně a odpovědně jednat, vzdělání pro budoucnost má být činné, tvořivé, spjaté
s praxí.
Ò3. Učit se být svébytnou osobností, zvládat umění žít kvalitněji, hodnotněji.
Ò4. Naučit se žít pospolu s druhými lidmi i s přírodou v duchu vzájemnosti a svébytnosti.
Ò




ÒVýchovu (edukace) =) jako průnik svou dílčích procesů vzdělávání a výchovy v užším slova smyslu.
ÒVýchova v užším slova smyslu zastupuje tři složky: poznávací (kognitivní – rozvoj zájmů, postojů),
hodnotící (afektivní – rozvoj charakterových vlastností), tvořící (konativní – rozvoj volních
procesů).
ÒVzdělávání = proces získávání a rozvíjení vědomostí, praktických dovedností a intelektových
schopností, které podporují a tvoří ornou půdu pro výchovný rozvoj.
ÒJůva (1995), Strouhal (2012), Horká, (2013)
Ò




Òje složka kognitivní vybavenosti jedince: osvojené vědomosti, dovednosti, normy, postoje, hodnoty.
Ò(Průcha, Walterová, Mareš, 2008, s. 292).
Òje výsledek vzdělávání = „osobnostní, poznávací a činnostní způsobilosti, které si jedinec v
průběhu vzdělávání osvojuje (dovednosti, poznatky, schopnosti, hodnoty a postoje a jejich
komplexy)“ (RVP PV, s. 5).
Ò

ÒDůležitým posláním výchovy a vzdělávání, je naučit člověka orientovat se v záplavě podnětů a
pluralitě vlivů, ukázat, jak kriticky hodnotit a zároveň skutečné hodnoty tvořit a chránit. Výchovu
a vzdělávání chápeme je jako součást socializace.
Ò
Ò

ÒPodle míry vlivu vychovatele nebo vychovávaného rozdělujeme 3 proudy:
Ò1) pedagogové Lindner, Hubert chápou výchovu jako plně řízený proces vedený pedagogem nebo
institucí
Ò2) Pestalozzi, Fröbel, Dewey, Rousseau, Montessori vyzvedávají úlohu samotného vychovávaného, jeho
vlastního formování a podíl osobnostních rysů
Ò3) Třetí proud vychází z kombinace obou předchozích proudů, tudíž z interakce mezi vychovávaným a
vychovatelem (Peters).
Ò

Òplatónské hodnoty dobra, pravdy a krásy?
Òpožadavek „vycházet od dítěte, od jeho seberealizace“, navozuje otázku, zda člověk může
projektovat individuální rozvoj bez ohledu na „potřeby a závazky plynoucí z toho, že je obyvatelem
světa a lidským společenstvím.
Ò

ÒÚkolem institucionálního předškolního vzdělávání je doplňovat rodinnou výchovu a v součinnosti s
ní zajistit dítěti podnětné prostředí k jeho rozvoji a učení. To znamená, že má rozvíjet osobnost
dítěte, podporovat jeho tělesný rozvoj a zdraví, jeho osobní spokojenost a pohodu, napomáhat mu v
chápání okolního světa a motivovat je k dalšímu poznávání a učení, stejně tak i učit dítě žít ve
společnosti ostatních a přibližovat mu normy a hodnoty touto společností uznávané
Ò(RVP PV, 2005, s. 7).
Ò

Òjsou vymezeny v oblastech:
Ò1. rozvíjení dítěte, jeho učení a poznání;
Ò2. osvojení základů hodnot, na nichž je založena naše společnost; Ò3. získání osobní samostatnosti
a schopnosti projevovat se jako samostatná osobnost působící na své okolí.
Ò

ÒCílem mravní výchovy je „autonomní, vnitřně integrovaná, svobodná a zodpovědná osobnost,
Òkterá uvědoměle mravně jedná na základě svého vnitřního přesvědčení a v souladu se společensky
přijatými mravními normami (za účasti svědomí jako vnitřního regulátora jednání a chování)“
Ò(Filová, 2009, s. 52)
Ò

Ò mravní normy (pravidla, způsoby hodnocení);
Ò společenské návyky (společenské chování: pozdravit, poprosit, poděkovat, respektovat
Òdruhé, autoritu atd.);
Òmravní vztahy a postoje – k sobě samému, k lidem, partnerské vztahy, vztahy
Òk materiálnímu prostředí (příroda, kulturní prostředí), k hodnotám;
Òvlastnosti (vůle a charakter) – cílevědomost, zodpovědnost, sebeovládání, vytrvalost,
Òsamostatnost aj.;
Òhodnotový systém (pravda, láska, přátelství, peníze, svoboda, práce, kariéra, umění,
Òrodina, život, zdraví, víra, dobro, krása, poznání, vzdělání…);
Òvzorce (způsoby) chování v souladu s mravními normami.
Ò

Òdítě poznává základní znaky lidské práce (pracovní činnosti, hlavní obory lidské činnosti,
pracovní prostředky, produkty práce a pracovní prostředí). ÒOsvojuje si základní pracovní
dovednosti a návyky, včetně plánování, organizace, hodnocení pracovní činnosti a bezpečnosti a
hygieny práce. ÒUčí se organizovat vlastní práci i práci skupiny tak, aby vedla k předpokládanému
výsledku.
Ò

ÒEstetická výchova rozvíjí systematicky vnímání, chápání, citové prožívání a hodnocení uměleckých
děl a mimoumělecké reality.
ÒSeznamuje se základními uměleckými díly národní a světové kultury a obohacuje poznání, ovlivňuje
myšlení, kultivuje a obohacuje emocionální život jedince a jeho projevy.
ÒPůsobí na citovou, volní, rozumovou stránku s cílem ovlivnit vztahy k umělecké tvorbě a k
estetickým podnětům, které přináší život.
Ò

ÒRozvíjí schopnost sebevyjádření a dovednosti v oblasti umění:
Ò slovesného (výrazně číst, recitovat, dramatizovat, vyprávět),
Òvýtvarného (kreslit, malovat, modelovat),
Òhudebního (zpívat a hrát na nástroj)
Ò tanečního.
ÒKultivuje potřeby a projevy jedince a učí nazírat a hodnotit vztahy a jevy v přírodě a společnosti
z estetického hlediska.
Ò

ÒV rámci pracovní výchovy dítě poznává základní znaky lidské práce (pracovní činnosti, hlavní obory
lidské činnosti, pracovní prostředky, produkty práce a pracovní prostředí).
ÒOsvojuje si základní pracovní dovednosti a návyky, včetně plánování, organizace, hodnocení
pracovní činnosti a bezpečnosti a hygieny práce.
ÒUčí se organizovat vlastní práci i práci skupiny tak, aby vedla k předpokládanému výsledku.
ÒPosuzuje výsledek své pracovní činnosti a svého jednání nejen z hlediska kvality, funkčnosti,
hospodárnosti a společenského významu, ale i z hlediska ochrany svého zdraví a zdraví druhých,
ochrany přírodního prostředí i kulturních hodnot apod.
Ò

ÒBěžná práce – sebeobsluha (umývání, oblékání, čištění obuvi a šatstva, udržování pořádku v
osobních věcech ap.
ÒPráce s modelovacím materiálem, papírem, textilem, dřevem a kovem.
ÒPěstování rostlin, zeleniny, květin, léčivých bylin, chov užitkových zvířat, včel; ochrana
přírody, pomoc při péči o ptactvo a zvěř v zimě, ochrana rostlin apod.
ÒOrganizace práce – rozvržení režimu dne, „ekonomie času“, výchova k podnikavosti a správnému a
odpovědnému hospodaření; rozlišování úkolů hlavních a vedlejších, kritika a sebekritika, schopnosti
efektivně odpočívat, tj. záměrně střídat intenzivní práci s naprostým uvolněním.
ÒVýchova šetrného vztahu k vytvořeným hodnotám - šetrně zacházení s hračkami, učebnicemi, školními
pomůckami apod., udržování pořádku a čistoty školního prostředí a přiměřené zapojování do aktivit
péče o prostředí.
ÒVýchova k profesionální orientaci – k usnadňování profesní adaptace a začlenění do povolání.
Ò

ÒGlobální výchova.
ÒVýchova k občanství a demokracii.
ÒVýchova k toleranci a proti násilí a rasismu nebo multikulturní (interkulturní) výchovy.
ÒEnvironmentální výchova = výchova rozumného konzumenta s odpovědným vztahem k životnímu prostředí
(se složkami přírodní, umělou/kulturní a sociální) je cílem.
Ò

ÒDěkuji za pozornost