V rámci národní kultury existují: —Profesionální (slohové) projevy —Neprofesionální projevy §Amatérské (produkty individuální tvořivosti) §Lidové (s vlastní kolektivní tradicí) §Inzitní (naivní)- zvláštní charakteristika Lidová kolektivní tradice —Otevřená struktura historicky vzniklých a společensky podmíněných obyčejových a estetických názorů, intuicí, funkcí, kde převládá v jednotlivých nositelských skupinách a jimi přijatých jako norma. — Folklór —Soubor historicky vzniklých slovesných, hudebních, vokálních, tanečních a divadelních procesů, které tvoří dlouhodobě přetrvávající otevřenou strukturu stereotypů v rámci daného typu lidové tradiční kultury v níž vznikly. —Folklorní projevy slouží jak k informativnímu sdělení či vyjádření různých představ, názorů a komentářů, tak i emocionálně zaměřené zábavě. —Zpětná vazba je součástí lidové umělecké tradice. Je to reakce publika, která umožňuje herci nebo zpěvákovi okamžitě reagovat a odhadnout, co je potřeba změnit, či je to přijatelné. —Od konce 40. let 19. století se folklór považoval za souhrn všeho, co vesnický lid zná, umí a čím se baví. Dokonce různé praktiky, návody ryze technického charakteru se přiřazovaly k folklóru. —Druhý přístup spočíval v důrazu mezi folklórem a dalšími esteticky zaměřenými projevy lidové materiální a duchovní kultury. —Třetí východisko bylo zkoumání folklóru jako lingvistické bádání. —Dnes vyčleňujeme zhruba 5 základních prvků folklórnosti slovesného nebo písňového podání. — — Základní prvky folklórnosti —Kolektivita §Je podmíněna existencí tradice §Autorská, interpretační a vnímatelská —Improvizovanost projevu §Bezprostřední změna tvaru, ať již způsobená mimovolně, nebo předem připravená §Motivovaná a nemotivovaná, záměrné a nezáměrné, připravené a náhodné —Variabilita §Je ovlivěna způsobem vnímání a exístencí či neexistencí zpětné vazby — Specifičnost slovesného folklórního odrazu skutečnosti —Tematická utilitárnost §Mluvčí klade hlavní důraz na předmět sdělování —Žánrová synkretičnost §Projevuje se v samotném tvaru slovesného podání —Účelnost, funkčnost sdělení, písně (tance) §Interpret ovlivňuje své vnímatele skladbou, udržovanou pamětí a vyjadřovanou ústně Městský folklór —Projevy struktury vztahů obyvatel města k vesnickému způsobu života —Protože se lidé ve městech méně znají, obsahují jejich slovesné projevy spíše obecnější tématiku —Je historicky, společensky a funkčně rozrůzněný — Dělnický folklór —Dynamický typ tradice s novým pojetím kolektivity a programovosti tvorby —Těsné spojení mezi individuální amatérskou tvorbou a kolektivní tvorbou folklórního typu —Specifická znakovost Obecný repertoár —Zlidovělé skladby §Skladby profesionálních autorů, které nejvíce odpovídaly příslušným dobovým požadavkům vlasteneckým nebo obecně módním. —Pololidová produkce §Patří sem kramářské písně a knížky lidového čtení, ale i starší dramatická tvorba §Asi od 15. století po 1. polovinu 19. století §Dnešní název je „populární tvorba“- obsahově i časově širší pojetí —Populární a masové skladby §Početně obsáhlá, ale nepříliš esteticky závažná produkce —Amatérské písemné projevy §Písmácké zápisy, rodinné a jiné kroniky, příležitostné verše a nápisy k obyčejovým a jiným příležitostem Lidová poezie —K výrazovým složkám lidové poezie patří rytmus, pokusy o rým nebo asonanci a výběr méně běžných vyjadřovacích prostředků —S lidovou poezií se nejčastěji setkáváme v ukolébavkách, říkadlech, říkankách, hrách s batolaty a s dětmi v rodině, škádlivkách, jazykolamech a v mnoha dalších —Lidový veršovaný projev, dětské písně a říkadla, písně mládeže a dospělých, lidové divadlo, drobné folklórní žánry Lidové divadlo —Součástí jsou výroční a rodinné obyčeje, obřady i starší hry —Divadlo: režírovaná hra herců na scéně, jejichž složky jsou HEREC + INSCENACE+ OBECENSTVO, přičemž je běžné, že neexistuje scéna jako stálé stabilizované prostředí —Představení s nějakým dějem, které předvádí jeden nebo více účinkujících —Výroční obřadní a obyčejové pochůzky dětí a dospělých, výroční obřadní a obyčejové stacionární výstupy, rodinné obyčeje divadelního charakteru, dětské hry divadelního charakteru, sousedské barokní divadlo a hanácké zpěvohry, loutkové divadlo, předvádění kramářských písní jako divadlo jednoho herce Lidový veršovaný projev, dětské písně a říkadla —Lidová a zlidovělá píseň má výrazné místo ve společenském zpěvu vlastenecké mládeže ve 30. – 50. letech 19. století, ve druhé polovině století tvoří s pochodovými písněmi repertoár tělovýchovných, zájmových a dělnických spolků —Značnou úlohu při nácviku lidových písní měla a má škola —Dětská lidová poezie neexistuje mimo prostor a čas, je přirozeně a prakticky funkční. Praktická dorozumívací á herní funkce dává dětské lidové poezii konečný smysl — Písně mládeže a dospělých —Lidová píseň je spojení veršovaného textu s nápěvem, vyjadřující jako celek stav duchovní kultury a sociálně ekonomické základny společenství, ve kterém píseň vznikla —Specifický charakter mají písně dělnické, které se pohybují mezi vesnickým a městským prostředím —Pojetí lidové písně- nejdříve „národní píseň“ neboli „lidová píseň“, poté „prostonárodní píseň“ —Zlidovělé písně- Kde domov můj —Řemeslnické a rolnické písně, milostné písně, taneční, pijácké a žertovné písně, vojenské a rekrutśké písně, robotní, zbojnické a protipanské písně, balady, romance a novelistické písně Drobné folklórní žánry —Přísloví §Hodnotící výroky vyjadřované specifickou jazykovou formou obrazného komentáře. —Pořekadla §Jsou vyjádřeny subjektivním hodnocením bez zobecnění. —Pranostiky §Vyjadřují zkušenosti, které lidé získali dlouhým stykem s přírodou —Hádanky §Nejjednodušší skladby z pomezí literatura, folklóru, slovních hříček a zábavných komentářů. —Zaříkání §Nejstarší známé slovesné projevy související s lidovou vírou a magií, proto se někdy zařazují mezi obřadní folklór —Lidové nápisy a dopisy §Vychází z lidových písní, často se citují celé strofy, jindy se cituje přísloví. Lidová próza —Lidový prozaický projev a jeho zvlášnosti —Pohádky —Pověrečné povídky, legendy a pověsti —Vzpomínkové vyprávění, vyprávění ze života, domněnky, kronikářské zápisy —Humorky a anekdoty — — Lidový prozaický projev a jeho zvláštnosti —Sdělovací akt §Proces sdělování se řídí nepsanými pravidly §Bývá doprovázeno gestikulací, změnou intonace nebo intenzity hlasu či mimikou —Povídka, vyprávění, sdělení §Vypravěčská a posluchačská nepravděpodobnost a pravděpodobnost Pohádky —Jsou to ústní povídky, vyprávěné v lidových vrstvách jako rozptýlení —Obsahem jsou neobyčejné příběhy vyznačující se speciální kompozičně stylistickou výstavbou —Poskytují psychické odreagování —Dříve určeno dospělým posluchačům, později dětem —Vypravěčské ovzduší- sféra vzájemného porozumění, kdy posluchači spoluprožívají děje a nevědomky se stávají herci —Vyprávět se nedá všude —Dělí se na: kouzelné, novelistické, pohádky o čertech, zvířatech, legendární a kumulativní pohádky Kouzelné pohádky —Kouzelné a nadpřirozené jevy jsou neoddělitelnou součástí pohádkového děje —Postavy mají jména podle vlastností (Sněhurka, Popelka) nebo jsou obecná (Jeníček, Mařenka) —3 základní principy: Princip formulovitosti, dekorativnosti a symetrie —Setkáváme se s řadou motivů: statické, dynamické, volné a migrační —V dlouhém vyprávění hovoří mluvčí v 3. osobě a seřazuje motivy tak, aby vedly k optimistickému závěru —Skládají se z jednotlivých činů = funkce postavy- je jich až 31 (odchod hrdiny z domu, vstup záporné postavy do děje, úkol a jeho řešení,...) —Max. 7 jednajících postav Novelistická pohádka —Neexistují v nich fantastické a kouzelné děje, ale pohádkovým rysem zůstává, že reální hrdinové vítězí nad protivníky —Obvykle mají běžná jména, pochází jak z města, tak i z vesnice, a nemají zvláštní schopnosti —Třetím rysem je možnost proměny člověka např. v koně a zpět —Využívání dynamických rozhovorů —Vyprávějí se běžně mluveným jazykem bez stabilních obratů —Jsou určeny pro zábavu s didaktickým podtextem- víra v sociální spravedlnost Pohádky o čertech —Jsou vyprávěny od raného středověku po celé Evropě —Čert= nadpřirozená postava, která vystupuje ve vyhraněném ideovém pojetí —Tyto pohádky jsou nevyhraněné, nejčastěji jsou však chápány jako novelistické vyprávění s tragickým nebo naopak žertovným závěrem —Vyprávění nejsou rozsáhlá a vyplývá z nich nenásilné poučení (člověk může překonat i nadpřirozenou sílu) — Pohádky o zvířatech —Zvířata mluví a jednají, neztrácejí svůj vlastní způsob života —Hlavním hrdinou je mluvící zvíře, které člověk obdařil typickými vlastnostmi podle své zkušenosti (vlastnosti nejsou univerzální: v Evropě osel hloupý, na Balkáně chytrý) —Nejčastěji jsou to zvířata, které člověk znal jako škodnou či lovnou zvěř, popřípadě domácí zvířata —Zvířecí hrdinové se většinou vyskytují v opozičních dvojcích (není vyloučen vyšší počet zvířat textu) —Zde jde většinou o záludnou radu —Zvířátka vyhrávají tím, že své protivníky vylekají nebo oklamou —Neznáme čas ani místo, ale toto je nahrazeno prostředím, kde zvířata žijí — Legendární pohádky —Povídky žertovného chrakteru, kde vystupuje Kristus a Petr —Zázraky vysvětlují obyčejné záležitosti, plynoucí z lidské fantazie (houby= rozžvýkaný chléb Petrem) —Opoziční dvojce byla oblíbená dospělými —Jsou to jednoduchá vyprávění, sloužící k poučení zábavnou formou a konkrétním příkladem Kumulativní pohádky —Tvoří zvláštní, doposud málo prozkoumanou skupinu —Více se zaměřuje na postavy, které jsou nositeli nepravděpodobnosti —Tyto povídky mají zvláštní kompozici (neobsahují kouzelné složky a vedle zvířat vystupují také lidé) —Postavy se jmenují dle vlastních vlastností (Otesánek) a nebo se nenazývají jménem vůbec —Základním rysem je řetězová výstavba textu, která je až do určitého momentu vzestupná a pak zrcadlově sestupná (O kouhoutkovi a slepičce) nebo je dovedena do předpokládaného závěru jako vyvrcholení —Tyto pohádky jsou vyloženě pro dětské posluchače, kterým poskytují zábavu s nenásilnou a nenápadnou didaktičností, zato však s bohatým řešením bez alegorizace — Pověrečné povídky —Přechod mezi pohádkami a pověstmi —Patří zde: krátká vyprávění o zážitcích s nadpřirozenými bytostmi, úkazy nebo jevy a o jejich působení —Základními rysy jsou ústní vyprávění, stručné nebo epicky rozvinutější vylíčení kontaktu člověka a tajuplný způsob přednesu —Základním záměrem je postrašit pověrečnou povídkou své posluchače a to buď popisem jevu či bytosti nebo odpověďmi na dotazy —Tématické cykly pověrečných povídek: vyprávění o démonických bytostech, o pokladech a jejich hlídačích, o upírech, vlkodlacích a záhrobním životě a vyprávění o čarodějnicích a kouzelnících — Legendy —Je to označení povídek o zázračných nebo nadpřirozených činech a příhodách katolických svatých nebo historických postav —Jsou založeny na věrské představě a na zájmu o neobyčejný jev —Obsahují zdůrazněnou poznávací a estetickou funkci a jsou převážně literárního původu — Pověsti —Ústní povídky, vyprávěné v lidových vrstvách pro informaci nebo poučení o historicky doložitelných nebo i jen předpokládamých skutečnostech —Obsahem jsou příběhy z hlediska běžného pojetí porozuhodné, nefantastické a jen v některých případech zázračné —Je to zájem o minulé nebo zajímavé epizody z cizího i domácího světa —6 základních skupin: pověsti etimologické (o původu- reálné pojetí vyprávění reálnou informací), historické (o válkách, vojevůdcích), heraldické (erbovní, rodové), o mimořádných lidech (silácích, mlynářích, kteří mnoho znali), legendární (obsahují místně a časově určené informace), místní (pojednávají o vzniku nebo významu různých přírodních útvarů) Vzpomínkové vyprávění, vyprávění ze života, domněnky, kronikářské zápisy —Vzpomínkové vyprávění je časově nebo věcně aktuální prozaické sdělení o jevech, které mluvčímu jsou známé z poslechu nebo z četby, a které při vhodné příležitosti reprodukuje svým posluchačům —Vyprávění ze života je časově nebo věcně aktuální sdělení s individuálním obsahem, tedy o tom, co mluvčí sám zažil —Domněnky jsou promluby různého aktuálního obsahu, které vznikají a číří se při neexistenci nebo nevěrohodnosti oficiálních informací —Kronikářské zápisy- paměti se s oblibou zaznamenávály (paměť-záznam-stabilita), pisatel zdůrazňuje svou individualitu a spisovatelské schopnosti Humorky a anekdoty —Humorka je krátké dějově rozvinuté vyprávění žertovného obsahu, předmětem je vystižení komických jevů ve společnosti a vyjádření vztahu k životu —Anekdoty jsou velmi krátká vyprávění s nečekaným žertovným vyvrcholením, která se šíří převážně ústně, tudíž se pposluchač směje až po posledním proneseném slově Zdroje —Beneš, B. Česká lidová slovesnost. 1. vydání. Praha: Odeon, 1990. 363 stran. ISBN: 80-207-0181-8. — http://www.databazeknih.cz/images_books/17_/176510/big_ceska-lidova-slovesnost-176510.jpg