žOvlivněn tvarovou psychologií, spolupracoval s Köhlerem a Wertheimerem žTopologická povaha této teorie osobnosti – pojmy jsou vyjádřeny v prostorových vztazích žZákladní pojmy – síla, vzdálenost, směr, je možné je dobře vystihnout matematicky žZákladní prvky – osoba P, psychologické okolí E žŽivotní prostor L=P+E žChování B=f(L) žpercepční zkušenosti závisejí na vzorcích vznikajících v důsledku působení podnětů a dále na organizaci zážitků žvěci, které vnímáme jako celek, mohou být vnímané jako jednotlivosti jiným způsobem ž lidský jedinec je brán jako otevřený systém, celek tvořený z mnoha částí, ale právě to důležité jsou vztahy mezi jednotlivými částmi žkognitivní procesy – výzkum vnímání pohybu, velikosti, změna barev při osvětlení, vnímání melodie žOsoba je ústřední částí životního prostoru. žOddělená od psychologického okolí vjemově pohybovou oblastí skrze niž probíhá komunikace. žPeriferní x centrální buňky osoby žosobnost = integrovaný celek, který je umístěn v životním poli, jehož je součástí žosobnost = systém obsahující podsystémy, více či méně oddělené od sebe, jsou schopny spolupracovat a různě se kombinovat mezi sebou žstruktura osobnosti se skládá z vnější (percepčně-motorická) a vnitřní oblasti (vnitřně-osobnostní) žvnitřní oblast osobnosti se dále dělí do buněk, které reprezentují napěťové systémy žzdrojem energie je motiv, nijak neřeší jeho vznika, ale snaží se popsat a spočítat jeho fungování žjak se dítě vyvíjí a roste, jeho systém osobnosti se rozvíjí a diferencuje ž pokud poznáme chování dítěte a porozumíme jeho psychologickému poli, můžeme také rozpoznat problémy v chování a určit správný způsob reedukace, restruktrukturalizace pole ž žŽivotní prostor = psychologické okolí plus osoba žPsychologické okolí – veškerá skutečnost dostupná dané osobě v daném čase. žSkládá se z různých oblastí, ty jsou vymezeny hranicemi různé hustoty, pevnosti a pružnosti. žOblasti jsou si různě blízké či vzdálené. žOblasti mohou být relativně trvalé či proměnlivé. žPřiřazení druhu a síly valence k dané oblasti. žVývoj osobnosti jako proces diferenciace, tzn. členění celostního jevu do částí. žskládá se ze třech dimenzí žprostor, kde se objekt fyzicky vyskytuje: lidé, události, pocity z lidí a místa, jak často je místo navštěvováno apod. žprostor, kde se uchovává svět prožitý prostřednictvím filmů, knih, povídek, ostatních lidí… (zprostředkovaný) žprostor mysli a fantazie žPůvodně navrženo pro osobnost – struktura osoby má tendenci k rovnováze, je však narušována tenzemi (přání, potřeby…), na ty osoba reaguje. žPopis v termínech vektorů žTento model se přenesl z popisu jedince na popis skupiny a organizace, rozšířil se v institucích, managerské a poradenské psychologii jako analýza silového pole. žZákladní motivační pojem je pro Lewina potřeba. Vzniká v psychologické rovině (jako například hlad). Každá potřeba uvolňuje energii. Uvolněním energie roste napětí v organismu. Nahromaděním napětí potom vznikne síla, nejen určená směrem (VEKTOR), ale i typem vazby (pozitivní, negativní vazby). žPozitivní vazby: je taková vazba, o které si osobnost myslí, že při střetu s potřebou budu napětí zmenšeno. Tato vazba směřuje do pole osobnosti. žNegativní vazby: je takový typ vazby, který vyvolává napětí. Čím je silnější negativní vazba, tím se zvyšuje napětí v organismu a při nadměrnému zvyšovánín napětí může dojít k poškození osobnosti. Negativní vazby se vždy snaží uniknout s pole osobnosti. ž žpozitivní vazba tak postrkuje člověka k aktivitě v určitém směru žnegativní vazba odvrací osobu pryč od vytýčeného směru žna jednu potřebu taktéž většinou působí více než jedna vazba, ať už pozitivní nebo negativní žJsme vystavěni neustálému napětí. To proto, aby nás motivovalo k učení, činnosti. A právě učením, myšlením, provedením dojde k uvolnění napětí. žŽivot je stálé vzájemné působení mezi starými a nedokončenými vazbami a vazbami vznikajícími nově. Celkové napětí v poli organismu nikdy nezmizí, může být zmenšeno, některé části napětí mohou být ukončeny s uspokojením potřeby. Náš osobnostní systém se tak udržuje otevřený, schopný objevovat nové události, lidi a možnosti. ž ž žapetence - apetence (aproach - aproach): na objekt působí dvě stejně přitažlivé síly, subjekt se musí v procesu rozhodování rozmyslet, která přitažlivá síla zvítězí. My vlastně chceme dvě rozdílné věci stejně, i když se rozhodneme pro jednu z nich, často váháme, zda jsme se rozhodli správně. (pozitivní vazby) žaverze - averze (avoidance - avoidance): tento druh konfliktu je pro osobnost nejsilnější (negativní vazby). Subjekt se totiž snaží rozhodnout mezi dvěmi, nebo vícemi věcmi, které ale nechceme. To vede občas ke zdržování výsledného rozhodnutí, a navíc se může stát, že výsledná síla zcela opustí pole osobnosti (pak může dojít k vyhroceným událostem jako je třeba sebevražda, útěk od problémů, atd.) žapetence - averze (approach - avoidance): zjednodušeně řečeno: subjekt prochází konfliktem a ve chvíli, kdy jsou apetence a averze shodné, vyhodnotí cíl. Tj. my podřizujeme, regulujeme sami sebe tak, aby se vytvořili dvě stejné protichůdné tendence. žovlivněn oběma světovými válkami žzabývá se problémem: Jak donutit lidi k činnosti tak, aby jejich jednání bylo prospěšné nejen pro ně samotné, ale i pro širokou sociální skupinu? ž žv jednom svém výzkumu zaměřil na zkoumání skupin dětí školního věku a vypozoroval tři hlavní druhy vedení skupiny ž ždemokratické vedení žautoritářské vedení žlaissez-fair ž žpopulární výzkum žVeškeré rozhodování i moc je v rukou vedoucího. Ten přiřazuje jasně stanovené úkoly, je minimální možnost pro vlastní kreativitu. Komunikace probíhá primárně shora dolů. Měl by být využíván krátkodobě, a to především v okamžicích časové nouze či nutnosti rychle splnit zadané cíle. žTento styl by neměl být zaměňován s bossingem. Při něm dochází ke zneužívání pravomocí, neoprávněnému nátlaku a vyhrožování. To se nevyskytuje v repertoáru schopného vedoucího. ž žNa vedoucím pracovníkovi je stále odpovědnost za výsledky, ale dovoluje svým podřízeným začlenit se do rozhodovacího procesu. Deleguje sice úkoly na ostatní, ale motivuje je a umožňuje jim využívat jejich kreativity. Komunikace probíhá v obou směrech. žV takovýchto pracovních skupinách existuje vysoká motivovanost, spokojenost a produktivita. Zároveň umožňuje vedoucímu rozvíjet schopnosti svých podřízených. žTento přístup může mít pomalejší tempo rozhodovacího procesu. ž žFrancouzský výraz „laissez faire“ znamená „nechat to být“ či určitou bezstarostnost. Vedoucí pracovníci umožňují svým podřízeným, aby řídili svoji činnost sami. Na počátku vedoucí nastavují priority a cíle, ale pak ponechávají pořízeným volnou ruku. Poskytují jim podporu v podobě zdrojů a informací, ale více do jejich činnosti nezasahují. Komunikace probíhá v horizontální rovině mezi zaměstnanci. žTento styl klade vysoké nároky na úroveň zaměstnanců, kdy jsou preferováni zkušení, motivovaní a samostatně fungující podřízení. Zároveň, aby byl tento styl efektivní, tak je nutné pravidelně sledovat výkony týmu a poskytovat zpětnou vazbu. žVysoká autonomie nemusí být vhodná pro každého, ale v případě, že ano, tak bývá dosahováno poměrně vysokých výsledků. ž