Čl. 6

(Právo na život)

(1) Každý má právo na život. Lidský život je hoden ochrany již před narozením.

(2) Nikdo nesmí být zbaven života.

(3) Trest smrti se nepřipouští.

(4) Porušením práv podle tohoto článku není, jestliže byl někdo zbaven života v souvislosti s
jednáním, které podle zákona není trestné.

K čl. 6

1.      Komentovaný článek garantuje právo na život, a to v jeho, postupem doby ustálené užší
podobě, tj. právo na fyzickou a biologickou existenci člověka na Zemi, na lidský život, a to v jeho
bazálním, nejvýznamnějším aspektu založeném na důstojnosti lidského života, vycházejícího ze
samotné podstaty lidství. Samotná kvalita lidského života (soukromý či rodinný život, sociální
otázky), jež však musí vždy dbát požadavku jeho důstojnosti, je pak přenechána jiným základním
právům či svobodám. A byť je právo na život považováno za jedno z nejzákladnějších základních práv,
v důsledku intenzivního a permanentního společenského a vědeckého vývoje se stává čím dál více také
co do svého obsahu a rozsahu jedním z nejvíce komplikovaných a nejméně zřejmých základních práv
vůbec. Za nejproblematičtější otázky spojené s právem na život jsou dlouhodobě a ještě intenzivněji
v dnešní moderní době považovány otázky nad vymezením počátku a konce, tj. otázky, kdy lidský život
začíná a kdy, resp. jak končí. Je zcela nepochybné, že na tyto otázky nemůže právo samotné
naleznout odpověď a ani by se o to nemělo izolovaně pokoušet. Právo by zde mělo spíše hrát vedlejší
úlohu, neboť řešení těchto otázek zřetelně přesahuje jeho hranice. Dotýkají se totiž samotných
základů hodnotového řádu společnosti, jenž byl po staletí spoluutvářen a ovlivňován nejen právem,
ale šířeji náboženskými, filosofickými, mravními či kulturními zdroji a tradicemi absorbující
v sobě i významné dějinné události a procesy. Při jejich řešení se ovšem koncept práva na život
paradoxně dostává opětovně na samotný počátek svého zrodu, neboť jejich podstatu tvoří způsob,
jakým společnost na lidský život nazírá, jakou hodnotu pro ni lidský život představuje, jak jej
vnímá a nakládá s ním. Jinými slovy, klíčovým pro zrod, vývoj i charakter konceptu práva na život
byl a do dnešní doby i je způsob nazírání společnosti na lidský život, neboť každý život
jednotlivce má (či měl by) být společností vnímán jako sám o sobě hodnotný a ochrany hodný. Jeho
hodnota by v žádném případě neměla být trivializována a drasticky redukována pouze na číslo či
statistický údaj o počtu zemřelých osob v důsledku určité události, jak dnes a denně činí
zpravodajské titulky.

2.      Za tímto účelem je nezbytné se nejprve velmi krátce pozastavit u některých z oněch
nábožensko-filosofických a etických zdrojů a jejich způsobu vnímání lidského života a jeho hodnoty,
které stály u zrodu konceptu práva na život. Ačkoliv jedním z velkých témat antické filosofie byly
ontologické úvahy o smyslu lidského bytí, jež se staly základem metafyziky (zejména v Aristotelově
díle), zásadním pro vývoj konceptu práva na život byl vliv náboženství. Obecně je možné
konstatovat, že každé z významných náboženství vesměs vyjadřuje nespokojenost nad soudobým stavem
světa a pozemského života, a proto cestou nalézání smyslu života, vyzdvihujíc hodnotu a důstojnost
člověka jako Božího stvoření a lásku a respekt k bližním, usiluje o změnu tohoto neutěšeného stavu.
Nejvíce hmatatelným je pak zejména vliv židovsko-křesťanské tradice a v ní pevně ukotvené myšlenky
o posvátnosti (sanctity) lidského života, kde lidský život je považován za dílo Boží, a proto musí
být uchováván a chráněn (podobné myšlenky lze naleznout i v islámském náboženství, buddhismu či
hinduismu). Myšlenka o posvátnosti lidského života jako výsledku Boží vůle byla explicitně
vyjádřena již v první knize Mojžíšově – Genesis (verš 9:6 „Kdo prolije krev člověka, toho krev bude
člověkem prolita, neboť k obrazu Božímu učinil Bůh člověka“), jež (i přes svá nechvalně známá
zjednodušení z úst zastánců trestu smrti v podobě výrazu „život za život“ či „oko za oko“) se stala
základem pro vnímání hodnoty lidského života a důvodem jeho ochrany, neboť každé násilné odejmutí
lidského života (cizího i vlastního) představuje současně i zásah či lépe vzepření se vůli Boží.
Každý jednotlivec je tak zavázán chránit život svůj i životy svých bližních. Nejpříznačněji je pak
tato teze vyjádřena v Desateru Božích přikázání (židovská náboženská nauka hovoří i o jemu
předcházejících Sedmi přikázáních Noahových), vyjmenovaných jak v druhé (Exodus), tak i v páté
knize Mojžíšově (Deuteronomium), kde páté přikázání přikazuje: „Nezabiješ.“ Na okraj je vhodné
zmínit, že je vykládáno poněkud odlišně v židovské tradici a pozdější protestantské nauce, spíše ve
smyslu „nezavraždíš“ (shalt not murder), zatímco římsko-katolická nauka užívá stále ono tradiční
„nezabiješ“ (shalt not kill), což se v současnosti projevuje zejména v diskuzích o morálnosti a
oprávněnosti ukládání trestu smrti (viz komentář k odstavci 3). Páté přikázání tak lze považovat za
jeden z inspiračních zdrojů konceptu práva na život, a to v jeho obranné funkci, byť zde spíše
v podobě morálního (duchovního) příkazu.

3.      V židovsko-křesťanské tradici lze ovšem naleznout i zárodek ochranné funkce práva na život,
a to v podobě pozitivní (morální) povinnosti jednotlivců a společnosti lidský život uchovávat a
chránit, kdy např. v třetí knize Mojžíšově (Leviticus – verš 19:16) se praví: „Nebudeš se chovat ve
svém lidu jako utrhač, nebudeš ukládat svému bližnímu o život.“ V židovské Tóře, která mimo jiné
vymezuje celkem 613 přikázání (micvot), jež představují jeden ze základních pilířů judaismu, je
zase předvídána možnost porušení téměř všech uvedených přikázání za situace, že je lidský život
v ohrožení. Tento princip židovského práva, tzv. Pikuach nefesh („záchrana duše“) je zjednodušeně
vykládán tak, že micvot jsou zde proto, aby podle nich člověk žil, nikoliv umíral, a proto
v případě ohrožení lidského života je dokonce možné porušit i Šabat. Výjimku tvoří přikázání
zakazující hanobení Boha (rouhání, popírání jeho existence), smilstvo (incest, sodomie, sexuální
vztah mezi příbuznými) a vraždu, jež jsou za žádných okolností neporušitelná. Právě posledně
uvedené přikázání bývá velmi často předmětem výkladu rabínů a teoretiků židovského práva (halakha),
kdy například (zejména pod vlivem politické situace na Blízkém východě a postavení Izraele zde)
užití síly a zabití agresora (rodef) za účelem záchrany života vlastního či ostatních, není
považováno za vraždu a tedy za porušení přikázání. Tak je židovským právem obhajována nejen obecně
akceptovatelná nutná (sebe)obrana, ale rovněž některé z hlediska mezinárodního práva problematické
praktiky izraelských ozbrojených složek i proti potenciálnímu agresorovi (např. tzv. targeted
killings – k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu Izraele ve věci Výbor veřejnosti proti mučení
proti vládě státu Izrael (The Public Committee against Torture in Israel v. The Government of
Israel). Za rodefa bývá označován i plod (fetus) v lůně matky, pokud ohrožuje její život, a proto
se pouze v těchto případech z hlediska židovského práva interrupce stává přípustnou.

4.      Bylo by však nesprávné tvrdit, že nejen v židovsko-křesťanské tradici zakotvená myšlenka
posvátnosti lidského života je přímým předchůdcem konceptu práva na život (nikoliv bezvýznamnou
výjimku tvoří vliv islámského náboženství a islámského práva Šári´a na znění Deklarace lidských
práv v islámu z roku 1990, kde čl. 2, garantující právo na život mimo jiné stanoví, že „život je
Božím darem“). I z výše zestručněného nástinu některých tezí je totiž patrná distinkce mezi
přirozeným právem na život, jež je jednotlivcům inherentní díky jejich lidské existenci a jež je
základní podmínkou jejich autonomie a seberealizace, a myšlenkou posvátnosti lidského života, kde
lidský život sice nabývá vlastní hodnoty, kterou je třeba chránit a respektovat, ovšem zejména
proto, že je výrazem Boží vůle (Božím darem), nikoliv přirozeným právem jednotlivce, s nímž může do
jisté míry autonomně nakládat. Nicméně, obdobně jako koncept lidských práv obecně, i samotný
koncept práva na život naleznul v židovsko-křesťanské tradici celou řadu inspiračních zdrojů, což
koneckonců potvrzuje i současný společenský diskurz nad některými problematickými aspekty práva na
život (např. interrupce, trest smrti, euthanasie) a argumenty v něm používané [(viz např. encykliky
Pavla VI. Humanae vitae (1968) či Evangelium vitae Jana Pavla II. (1995) nebo instrukce Benedikta
XVI. Donum vitae (1987)].

5.      Na tezi o posvátnosti lidského života, avšak v sekularizované podobě, nepřímo navázaly
filosofické proudy osvícenství a novověku. V éře humanismu je lidská důstojnost spatřována v
samotné schopnosti člověka myslet a jeho schopnosti autonomně rozhodovat o své seberealizaci. A tak
rozum, nikoliv Boží vůle (stvoření), je základním kamenem hodnoty lidského života. K uvedené tezi
nutně přispěly dějinné události středověku (války, reformace a protireformace, inkvizice), kde i ve
jménu Božím docházelo až k úplné negaci původní myšlenky o posvátnosti lidského života a pokud ani
morální, duchovní Boží příkazy k ochraně lidského života nezastavily vládce (státního suveréna)
v konání zvůle, bylo třeba hledat jiná pravidla, která jeho konání budou limitovat a lidský život
skutečně chránit. Tímto limitem se stala lidská důstojnost založená na rozumové podstatě člověka
samého a z této teze vycházející idea přirozených, lidským bytostem inherentních práv. V úvodu ke
komentáři předestřený vývoj a přeměnu ideje přirozených práv v ucelený a posléze „zpozitivněný“
koncept základních (lidských) práv tak lze s vývojem samotného práva na život považovat za takřka
paralelní a shodný, neboť právo na život jako přirozené právo stálo u jeho samotného zrodu, kdy
základní tezí konceptu lidských práv je, že náleží svým nositelům díky jejich lidské existenci. A
tak každý z velkých myslitelů té doby, mezi všemi např. H. Grotius, E. Coke, T. Hobbes, J. Locke a
další na první místo mezi přirozenými právy řadili právo na život („sebezáchovu“, „sebeurčení“,
„tělesnou integritu“), které musí být uplatnitelné i ve vztahu ke státní moci, a státní suverén je
povinen je respektovat. Právě J. Lockem rozpracované teze o inherentním, nezcizitelném právu
člověka na život (jako součást triády život, svoboda, vlastnictví – „usilování o štěstí“) a také
pod vlivem osvícenství a racionalismu I. Kantem zformulované myšlenky o hodnotě lidského života
jako takového [(„lidský život je třeba vnímat nikoliv jako nástroj či objekt, ale jako cíl sám o
sobě“ – viz zejména dílo Základy metafyziky mravů (1785)] je již možné označit za přímé ideové
zdroje dnešního konceptu práva na život, kdy lidský život sám o sobě je vnímán jako respektu a
ochrany hodná hodnota (obdobně viz R. Dworkin a jeho odlišení pozic natural investment in life a
human investment in life).

6.      Za hmatatelné důkazy o přítomnosti Lockovy koncepce jako inspiračního zdroje lze považovat
znění čl. 1 Deklarace práv státu Virginie (1776), preambule Deklarace nezávislosti USA (1776) a
nepřímo i Bill of Rights Ústavy USA (1789) (konkrétně V. dodatek zakotvující zásadu „due process“,
jež klade důraz na existenci konkrétních procesních garancí při omezování ústavních práv, tedy i
práva na život), a nepřímo i znění francouzské Deklarace práv člověka a občana (1793). Tyto
významné dokumenty lze pak označit za přímé inspirační zdroje pozdějších, univerzálních i
regionálních lidskoprávních dokumentů, zejména VDLP. OSN se jejím přijetím, při živé paměti hrůz 2.
světové války a holocaustu a „u vědomí toho, že uznání přirozené důstojnosti a rovných a
nezcizitelných práv členů lidské rodiny je základem svobody, spravedlnosti a míru ve světě“
(Preambule), snažila vymezit mezinárodním společenstvím obecně akceptovaný a sdílený katalog
základních práv a principů. Po uznání lidské důstojnosti jako základní hodnoty vyplývající ze
samotné podstaty lidství (čl. 1), a vyjádřením principu rovnosti (čl. 2), je pak na prvním místě
zmíněno právo na život, svobodu a bezpečnost (čl. 3).

7.      Následující vývoj od okamžiku přijetí VDLP je charakteristický zintenzivněním procesu
vedoucího ke „zpozitivnění“ konceptu lidských práv, včetně práva na život, a to nejen na
mezinárodní, příp. regionální úrovni, ale zejména na úrovní národní (ústavní). Vliv přirozenoprávní
teorie ve vztahu k právu na život je nejmarkantnější v samotném znění MPOPP, který ve svém čl. 6 (v
originálním znění) zcela zřetelně definuje právo na život jako právo přirozené, inherentní lidským
bytostem („Every human being has the inherent right to life“) a rovněž v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o
právech dítěte (1989) ve vztahu k právu na život dětí. Odraz potřeby vymezit a chránit právo na
život je na mezinárodní úrovni dohledatelný i v obsahu dílčích mezinárodněprávních dokumentů a
instrumentů, jejichž předmět regulace je s právem na život nepřímo spojen, když zajišťují garanci
nezbytných podmínek pro jeho nerušený výkon v určitých specifických oblastech [konkrétně např.
Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (1948), Úmluva proti mučení a jinému krutému,
nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání (1984), Mezinárodní úmluva na ochranu všech osob
před nuceným zmizením (2006) a obecně např. oblast nakládání s nebezpečnými technologiemi, životní
prostředí, medicína či celý systém mezinárodního humanitárního práva].

8.      Na regionální úrovni je právo na život garantováno ve všech významných lidskoprávních
dokumentech, tj. v čl. 2 odst. 1 Úmluvy („Každá lidská bytost má právo na život.“), čl. 4 Americké
úmluvy o lidských právech a povinnostech (1969) („Každá osoba má právo na to, aby bylo respektováno
její právo na život. Toto právo má být chráněno zákonem a zpravidla od okamžiku početí.“), čl. 4
Africké charty lidských práv a práv národů (1981) („Lidské bytosti jsou nedotknutelné. Každá lidská
bytost je oprávněna, aby byl respektován její život a osobní integrita.“) a čl. 5 Arabské charty o
lidských právech, přijaté Ligou arabských států v roce 2004 („Každá lidská bytost má právo na
život“). Opomenut by neměl být ani čl. 2 Listiny EU („Každý má právo na život.“). A obdobně jako na
úrovni mezinárodní i na úrovni regionální (evropské) je ve specifických oblastech právo na život
přímým [např. zákaz trestu smrti – Protokol č. 6 a č. 13 k Úmluvě, čl. 2 odst. 2 Listiny EU nebo
oblast biomedicíny a biotechnologie – Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti
v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (1997)] nebo nepřímým (např. bezpečnost, životní
prostředí) předmětem právní regulace.

9.      Bezpochyby nejvýznamnějším a pro efektivní ochranu a vymahatelnost práva na život zcela
zásadním je úprava na ústavní úrovni jednotlivých států. Vedle již citované Ústavy USA bylo
klíčovým pro uznání významu a vymezení konceptu práva na život na ústavní úrovni přijetí GG v SRN,
kde za nejzákladnější a nadřazenou hodnotu konstituovaného objektivního hodnotového řádu je
považována lidská důstojnost. Všechny ostatní hodnoty a také základní práva a svobody musí být
definovány a vykládány v hranicích vymezených právě lidskou důstojností (čl. 1 odst. 1). Jako
hodnotový princip ukládá státu povinnost garantovat a chránit podmínky nutné pro realizaci
důstojnosti člověka a zajistit minimální podmínky nutné pro život hodný lidské bytosti, což vyplývá
ze spojení důstojnosti s právem na život (čl. 2 odst. 2 – Recht auf Leben). Z tohoto spojení
vyplývá odvozená povinnost státu zajistit podmínky zaručující přežití či garance
sociálně-ekonomických práv (např. právo na minimální živobytí) (blíže viz komentář k odstavci 2 a
zejména k čl. 1).

10.  Pochopitelně i v ostatních evropských státech lze naleznout v různé míře odraz konceptu práva
na život. Z komparativního pohledu vyplývá, že obsah i rozsah ochrany poskytované lidskému životu
se odlišuje, což se projevuje i v jeho formálním zakotvení v katalozích základních práv a svobod
jednotlivých států. Tyto odlišnosti jsou seznatelné jak ze způsobu ochrany poskytované lidskému
životu, ve formě subjektivního „práva na život“ [např. Slovensko (čl. 15), Španělsko (čl. 15) či
Rusko (čl. 20)] a v souladu s lidskou důstojností či ve spojení osobní integritou, svobodou či
bezpečím [např. Belgie (čl. 23) či Finsko (§ 7)]; ve formě ústavně garantované hodnoty
nedotknutelnosti lidského života [např. Polsko (čl. 38), Portugalsko (čl. 24) či Slovinsko (čl.
17)]; ve formě povinnosti státu jej respektovat a chránit [např. Estonsko (čl. 16) či Irsko (čl.
40)] anebo pouze nepřímo ve formě zákazu trestu smrti [např. Itálie (čl. 27) či Švédsko (čl. 2 kap.
II)], tak i ve vymezení nositelů práva na život a rozsahu poskytované ochrany (viz odst. 1).
Uvedené formulační odlišnosti nicméně zůstávají marginálními ve srovnání s faktickým stavem a
způsobem, jakým zákonodárce a obecně veřejná moc k ochraně práva na život přistupuje, a rovněž jak
judikatura ústavních/nejvyšších soudů naplňuje jeho obsah a interpretuje rozsah jeho ochrany.

odstavec 1

11.  Český ústavodárce prioritním zařazením práva na život již pod čl. 6 Listiny nepochybně také
sledoval výše naznačené tendence. A ačkoliv z jeho samotného znění (na rozdíl např. od čl. 6 MPOPP)
to není přímo patrné, jeho zařazením do kontextu se zněním Preambule Listiny („uznávajíc
neporušitelnost přirozených práv člověka“) je zřejmé, že garancí (nikoliv stanovením či přiznáním)
práva na život se český ústavodárce zřetelně přiklonil k jeho přirozenoprávní povaze. Garance práva
na život se vztahuje na lidský život (biologickou, fyzickou existenci), který je z ryze právního
(antropocentrického) pohledu, zejména z hlediska ideje základních (lidských) práv ve vztahu
k ostatním formám života vyskytujícím se na Zemi do jisté míry nadřazený. Tato „nadřazenost“
lidského života bývá obecně zdůvodňována rozumovými schopnostmi člověka, kapacitou jeho mozku a
hloubkou vědomí, sociální adaptabilitou a tvorbou etického kodexu (dříve zdůrazňovaný faktor
odlišující člověka od zvířat spočívající ve schopnosti vnímat bolest je dnes naštěstí překonáván
požadavky humánního jednání lidí ve vztahu ke zvířatům, která jsou schopností vnímat bolest
bezpochyby rovněž nadána). Nicméně úkolem morálních (vycházející mimo jiné z ideálu humanismu) či
duchovních hodnot (viz např. hinduismus a jeho učení o reinkarnaci, resp. buddhismus a učení o
znovuzrozování a jejich požadavku lásky k veškerému životu na Zemi) náležejících do hodnotového
řádu dané společnosti by mělo být onu „nadřazenost“ vyvažovat. Především tím, že jejich prizmatem
bude nahlíženo i na všechny ostatní živé i neživé organismy, jež tvoří životní prostředí, jehož je
člověk nedílnou součástí (biocentrický pohled). Právo by pak v tomto ohledu nemělo příliš zaostávat
(viz komentář k čl. 35).

12.  Garanci práva na lidský život odpovídá i způsob vymezení jeho nositelů („každý“), kdy
originárními subjekty základního (lidského, přirozeného) práva na život jsou fyzické osoby (lidské
bytosti), které jim náleží díky jejich lidské existenci. Ta musí být vždy a všude chápána jako
důstojná, což je požadavek plynoucí z lidství samého. Stejně tak lidský život musí být u každého
vždy a všude vnímán stejně hodnotným a stát s žádným jednotlivcem nemůže zacházet jako s objektem
(„nelze vážit lidský život proti lidskému životu“ – srov. k tomu rozhodnutí německého Spolkového
ústavního soudu 1 BvR 357/05 (Luftsicherheitsgesetz). Jinými slovy, lidský život je ochrany hodný
pro jeho hodnotu samotnou, a to bez ohledu na rasu, pohlaví, národnost, občanství jednotlivce atd.
V mezinárodním společenství založeném na úctě k základním právům a svobodám člověka a lidské
důstojnosti tak nemá a již nesmí mít místo v nedávné historii se vyskytnuvší teze o „nadřazenosti
rasy a života“, „podlidech“ či „rasové čistotě“.

13.  Ve větě první odstavce 1 komentovaného ustanovení se lakonické vymezení „práva každého na
život“ jeví na první pohled zcela bezkonfliktním, neboť vychází z obecně akceptovaného závěru, že
základní práva jako taková a tím spíše logicky právo na život svědčí jen fyzickým osobám živým,
které jsou tak nadány právní osobností (způsobilostí mít práva) (blíže viz komentář k čl. 5). Při
hlubším prozkoumání se však jedná jen o pouhé zdání, neboť právo na život jako takové v sobě skýtá
velké množství problematických aspektů a vzbuzuje celou řadu kontroverzních otázek, které silně
ovlivňují nejen současný právně-teoretický diskurz, ale i širší diskurz společensko-vědní, a
celkově se stávají celospolečenským tématem, kdy způsob nazírání na ně a jejich případné řešení buď
přispívají k hodnotové profilaci dané společnosti anebo naopak již zakotvené hodnoty plně odrážejí.
Proto je nezbytné je zasadit a hodnotit v širším společenském kontextu, jejích hodnotových zdrojů
(náboženské, etické, kulturní či politicko-filosofické) a s ohledem na poznatky vědy (biologie,
medicína) a techniky, neboť tyto faktory ovlivňují či přímo určují směr nazírání a způsob vnímání
lidského života, jeho hodnoty a kvality a pro vymezení práva na život a aspektů s ním souvisejících
jsou klíčové. Z toho důvodu na ně nelze v žádném případě nazírat jen ryze prizmatem práva a právní
vědy, ale naopak ústavodárce (zákonodárce) by měl (s ohledem na v dané společnosti zakotvený
hodnotový řád) velmi silně vážit, jaké aspekty lidského života ještě právně regulovat a do jaké
míry a jaké nikoliv.

14.  V současnosti nejvíce komplikovaným i nejvíce kontroverzním tématem je problematika určení
počátku a konce lidského života (lidské existence). Z hlediska práva na život tedy otázka vymezení
rozsahu ochrany poskytované skrze právo na život (a s tím úzce související otázka ohledně vzniku a
ztráty právní subjektivity jednotlivce – blíže viz komentář k čl. 5). Takřka žádné kontroverze
nevznikají v obecném vymezení rozsahu ochrany práva na život „od okamžiku narození do okamžiku
smrti“ jednotlivce. Totéž ovšem nelze konstatovat, pokud je takto vymezený rozsah ve vztahu
k určení počátku lidského života konfrontován s oblastí prenatálního vývoje a za počátek lidského
života je vnímáno časové období spadající před okamžik narození. Zde kontroverze vyvstávají zejména
při posouzení otázky, zda nositelem práva na život je i dosud nenarozené dítě – plod (fetus,
embryo, z právního, nikoliv z lékařského hlediska termíny prakticky stejného významu), případně
jakým způsobem a v jakém rozsahu je mu poskytována ochrana. V případě vymezení konce lidského
života pak kontroverze vyvstávají především z důvodu odlišného vnímání a nazírání na lidský život,
jeho důstojnost a kvalitu, a to i v období jeho blížícího se konce. S tím pak úzce souvisí otázka
ohledně existence z práva na život odvozeného „práva na volbu důstojného umírání“ či problematika
stanovení okamžiku smrti jednotlivce z hlediska funkcí lidského těla a vědomí, kde však právo hraje
skutečně druhořadou úlohu (viz komentář k odstavci 2).

15.  Při pohledu na znění věty druhé komentovaného ustanovení („Lidský život je hoden ochrany již
před narozením.“) je třeba konstatovat, že český ústavodárce k řešení prvně nastolené otázky, tj.
určení počátku lidského života, příliš nepřispěl. Problematickou otázku ohledně možné aplikace
práva na život i na oblast prenatálního vývoje lidského života totiž ponechává zcela nejasnou a
otevřenou. Citované znění věty druhé je výsledkem snahy o nalezení kompromisního řešení mezi dvěma
protichůdnými přístupy, kdy obecně zastánci jednoho plédují pro rozšíření rozsahu ochrany práva na
život i na plod matky, a to již od samého početí, zatímco zastánci druhého přístupu zastávají
stanovisko, že právo na život lze aplikovat striktně až od okamžiku narození (jak vyplývá
z důvodové zprávy k Listině, navrhováno bylo i znění „Každý má právo na život od početí“).
Normativní hodnota věty druhé se tak jeví velmi nejednoznačnou. Celkové znění odstavce 1 svádí k
učinění závěru, že ústavodárce touto formulací chtěl odlišit způsob i rozsah ochrany poskytované
„právu každého (živé fyzické osoby) na život“ a „lidskému životu před narozením“, nikoliv tedy
rozsah ochrany poskytované jednotlivcům skrze právo na život rozšířit i na ochranu plodu.
Koneckonců i ústavodárcem zvolená formulace („hoden ochrany“) skutečně spíše nasvědčuje, že plod či
obecněji prenatální vývoj lidského života nabývá povahy blížící se povaze ústavně garantované
hodnoty, jíž se ústavodárce zavázal chránit, resp. ji označil za ochrany hodnou. Zřetelněji je
tento závazek naplňován na podústavní úrovni v rámci trestněprávní ochrany plodu jako objektu či
hodnoty chráněné proti úmyslným útokům bez souhlasu matky (viz § 122 odst. 2 písm. g) tr. zák., a
zejména Díl 4 – Trestné činy proti těhotenství tr. zák., či ochrana lidského embrya před
nedovoleným nakládáním s ním dle § 167 tr. zák.), příp. civilněprávní ochrany plodu (nascitura) (§
7 obč. zák.). Do jisté míry by bylo možné konstatovat, že v uvedené formulaci je skryta tendence
vnímat lidský život jako evolutivní, biologický proces, začínající před narozením (od početí),
jemuž by měla být v souladu s postupujícím vývojem poskytována stále hlubší a intenzivnější ochrana
vrcholící okamžikem narození (tyto tendence nalezly odraz zejména v judikatuře NS USA – viz níže).

16.  Naznačené rozpory ohledně povahy a míry ochrany plodu se nejmarkantněji projevují v přístupu k
problematice právní regulace umělého přerušení (lépe ukončení) těhotenství (interrupce) se
souhlasem matky. Zde se zastánci práva na život plodu (tzv. Pro-life hnutí, dle nichž je, extrémně
zjednodušeno potrat vraždou) dostávají do střetu se zastánci (tzv. Pro-choice hnutí) práva matky na
život a její autonomní svobody nakládat se svým tělem i životem [včetně tzv. práva na reprodukční
sebeurčení ženy – viz např. Úmluva OSN o odstranění všech forem diskriminace žen (1979) či čl. 14.2
písm. c) Protokolu o právech žen v Africe k Africké chartě (2003), kde je explicitně stanovené
„právo na potrat za určitých podmínek“ a tomu korespondující povinnost státu přijmout za tímto
účelem potřebná opatření]. Českým ústavodárcem zvolené kompromisní, byť nejednoznačné znění
odstavce 1 se tak z hlediska snahy o zachování jeho nestrannosti na ústavní úrovni jeví ryze
pragmatickým až alibistickým. ČR (či dříve ČSSR) se totiž již od přijetí zákona ČNR č. 66/1986 Sb.,
o umělém přerušení těhotenství, způsobem vymezení podmínek jeho užití a tedy uznáním výlučného
práva ženy o něm rozhodovat (omezeno na období prvních 12 týdnů těhotenství, resp. i později
v případě ohrožení života či zdraví těhotné matky, zdravého vývoje plodu či v případě eugenické
indikace) řadí do skupiny států se spíše liberálním přístupem k právní regulaci interrupcí (blíže
k tomu srov. v ČR stále ojedinělou publikaci Z. Kühna, Ochrana lidského plodu v trestním právu,
1998). Bez kritické poznámky nelze ovšem ponechat, že tato kontroverzní otázka zůstává upravena
zákonem z dob minulého režimu, a to nejen z hlediska odlišných hodnotových řádů a společenských
potřeb, ale i s ohledem na potřebu reagovat na v současnosti dynamický vývoj biotechnologií,
embryonálního a genového výzkumu a např. konkrétní praxe asistované reprodukce, in vitro
fertilizace, aj.

17.   Skutečnost, že v ČR povaha a míra ochrany plodu na ústavní úrovni zůstává nejednoznačnou a na
zákonné úrovni plod požívá ochrany jako trestněprávně chráněný objekt či hodnota (v případě páchání
trestné činnosti), není z komparativního pohledu nijak ojedinělou. Již výše předestřený výčet úprav
konceptu práva na život na ústavní úrovni zřetelně naznačil odlišné přístupy v jeho pojímání a i
samotné vymezení jeho nositelů („každý“, „každá lidská bytost“, „každý člověk“, „nenarozené dítě“)
a určení rozsahu poskytované ochrany („od narození“, „před narozením“ či „od samého početí“)
vykazují celou řadu odlišností, podmíněných ideologicky, nábožensky, kulturně i historicky. Proto
není překvapivé, že např. Irsko (se silnou katolickou tradicí) v citovaném čl. 40 odst. 3 irské
ústavy uznává právo „nenarozeného dítěte na život a s náležitým ohledem na matčino právo na život“
(leckdy až radikálně potvrzováno v rozhodnutích obecných soudů – srov. rozhodnutí ESLP Open Door a
Dublin Well Woman proti Irsku či rozhodnutí Nejvyššího soudu Irska z 12. 5. 1995, 87/95) a
v souladu s ním uzákoněné kriminalizaci úmyslně vykonaných potratů (výjimku tvoří potraty nezbytné
k záchraně života těhotné ženy) a napomáhání k nim (dle Sect. 58 Offences Against the Person Act
z roku 1861). Naopak např. britský parlament (přijetím Congenital Disabilities (Civil Liability)
Act z roku 1976) či Nejvyšší soud Kanady [srov. rozhodnutí Dobson (Litigation Guardian of) v.
Dobson] odmítly trestně postihovat, resp. klást odpovědnost za nedbalostní jednání (např. způsobení
autonehody) těhotných žen, díky nimž potratí, předčasně porodí anebo dojde k poruše ve vývoji
plodu. Stejně tak bez zajímavosti není fakt, že navzdory skutečnosti, že Americká úmluva v čl. 4
odst. 1 výslovně garantuje ochranu právu na život již „od momentu samého početí“ (moment of
conception), Inter-americký soud pro lidská práva ve své rozhodovací činnosti z procesních důvodů
odmítl argumentaci domáhající se poskytnutí ochrany nenarozenému dítěti usmrcenému v důsledku
jednání státu, a vyhnul se tak možnosti poprvé definovat rozsah citovaným článkem poskytované
ochrany životu od momentu početí (srov. rozhodnutí Xákmok Kásek proti Paraguayi).

18.   K řešení nastolené otázky a obecněji k vyjasnění hodnotových pozic daných ústavních úprav tak
byly nezřídka povolány především ústavní/nejvyšší soudy a rovněž i ESLP. Zůstává tak s podivem, že
na rozdíl od sousedních států český Ústavní soud k uvedenému povolán nebyl, a proto je stěží
předvídatelné, k jaké z naznačených pozic by se přiklonil (dosud byly učiněny pouze dva návrhy
vztahující se ke zrušení zákona ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství, ale v obou
případech – usnesení III. ÚS 169/94, resp. usnesení III. ÚS 1972/08 – byly Ústavním soudem
odmítnuty jako nepřípustné, aniž by se danou problematikou meritorně zabýval). Pro obsah a
směřování právního i společenského diskurzu nad nastolenou otázkou lze za zcela zásadní označit
judikaturu NS USA a Spolkového ústavního soudu, v níž se při přezkumu ústavnosti napadených zákonů
o potratech, resp. trestněprávní úpravy dekriminalizující potraty zabývaly jednak otázkou střetu
práva na život nenarozeného dítěte s právem matky na život, soukromí a sebeurčení, jednak otázkou
určení počátku lidského života a tedy vymezením rozsahu ochrany poskytované právem na život,
přičemž na základě odlišných přístupů dospěly k protichůdným závěrům.

19.  NS USA nejdříve v rozhodnutí Roe v. Wade (a rovněž ve stejný den přijatém rozhodnutí Doe v.
Bolton) vážil mezi právem ženy na soukromí a tedy svobodně rozhodnout o ukončení svého těhotenství
a zájmem státu do tohoto prostoru ingerovat prostřednictvím ochrany zdraví matky a nenarozeného
života, přičemž se zcela zřetelně (s odkazem na „due proces clause“ v XIV. dodatku Ústavy USA)
postavil za právo těhotné ženy na soukromí, když citovaný dodatek neposkytuje ochranu dosud
nenarozenému životu. Zároveň však dospěl k závěru, že ingerenci státu je od určitého momentu, kdy
již dochází k vážnému konfliktu mezi osobními zájmy matky a ochranou nenarozeného života, třeba
považovat za naopak nezbytnou. Za tento moment označil tzv. životaschopnost (viability) plodu mimo
dělohu matky, který časově ohraničil koncem 28. týdne. Jinými slovy, NS USA časově vytyčil možnosti
jednotlivých států právně regulovat potraty a omezovat tak právo těhotné ženy svobodně rozhodnout o
ukončení svého těhotenství, a to od absolutně nepřípustné ingerence (I. trimestr), přes určitá
přípustná omezení v zájmu ochrany zdraví či života matky (II. trimestr) až k téměř bezvýjimečnému
zákazu potratů v době od momentu životaschopnosti plodu. Po obrovské vlně kontroverzí a kritiky
(nejen ze strany odpůrců potratů, ale i ústavněprávních teoretiků, zejm. originalistů), jež toto
rozhodnutí v americké veřejnosti vyvolalo, nejvyšší soud své závěry částečně a postupně (i díky
personálním změnám v osobách soudců) modifikoval. Konkrétně v rozhodnutích Webster v. Reproductive
Health Services a zejména pak Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania v. Casey, v němž
namísto časového vymezení životaschopnosti plodu zavedl standard ad hoc přezkumu právní regulace
potratů ze strany státu a posouzení, zda stanovená omezení nepředstavují tzv. nepřiměřenou zátěž
(undue burden) práva těhotné ženy svobodně se rozhodnout o ukončení těhotenství (tento názor byl
spíše nejednotně následně potvrzován v rozhodnutích Stenberg v. Carhart a Gonzales v. Carhart,
týkajících se přezkumu tzv. potratu částečným porodem (partial-birth abortion).

20.   Německý Spolkový ústavní soud ve svých rozhodnutích 1 BvF 1, 2, 3, 4, 5, 6/74, resp. 2 BvF
2/90; 4, 5/92 (Schwangerschaftsabbruch I. a II.) zřetelně vymezil a následně potvrdil, že právo
matky svobodně rozhodnout o ukončení svého těhotenství a právo na život nenarozeného dítěte, obě
interpretovaná ve spojení s lidskou důstojností, nelze v žádném případě poměřovat (vážit), když
upřednostnění prvého znamená destrukci druhého. Proto je nezbytné v souladu s čl. 1 odst. 1 ve
spojení s čl. 2 odst. 2 GG dát přednost ochraně právu nenarozeného dítěte na život („nenarozený
život“ či „klíčící život“ spadající pod rozsah označení „každý“), jenž časově vymezil 14. dnem od
početí, a to zásadně (až na výjimky plynoucí ze zdravotní, eugenické či sociální indikace) po celou
dobu trvání těhotenství. Ve druhém z citovaných rozhodnutí Spolkový ústavní soud pak ještě
zřetelněji vymezil, že na umělé přerušení těhotenství pouze na žádost ženy v úvodních dvanácti
týdnech těhotenství a bez jakékoliv indikace je třeba zásadně nahlížet jako na bezpráví, a dovodil
povinnost státu, prostřednictvím přísnější a jednoznačnější právní regulace potratů, aktivně
chránit právo nenarozeného dítěte na život, a to i proti těhotné ženě.

21.  Výše uvedená rozhodnutí a jejich protichůdné závěry nalezly odraz i v celé řadě dalších
rozhodnutí národních ústavních soudů. Např. polský TK v rozhodnutí z roku 1997 (K 26/96) dospěl
k závěru, že zákonem o interrupcích předvídaná možnost ukončit těhotenství pouze na základě
sociální indikace (složitá ekonomická a sociální situace těhotné ženy) je v rozporu s právem
nenarozeného dítěte na život a zákonodárce tímto přístupem směřujícím k obecně zásadně nepřípustné
legalizaci potratů činí neodůvodněný a stěží akceptovatelný rozdíl mezi právy narozeného a
nenarozeného dítěte. Opačný postoj k legalizaci potratů zaujal slovenský ústavní soud v rozhodnutí
PL. ÚS 12/01, kdy většinu z napadených ustanovení zákona č. 73/1986 Zb. o umelom prerušení
tehotenstva, umožňující ženám na vlastní žádost v době do ukončení 12. týdne těhotenství přistoupit
k umělému přerušení těhotenství, neshledal za rozporná s čl. 15 odst. 1 věty druhé Ústavy SR (právo
na život – totožné znění jako komentovaný čl. 6 Listiny). Ochraně práva nenarozeného dítěte na
život přiznal status „objektivní hodnoty“, která je již od početí v ústavním pořádku SR chráněna
zejména skrze základní práva těhotné matky a rovněž na zákonné úrovni skrze trestněprávní ochranu
plodu, a to odlišně v různých fázích prenatálního vývoje (obdoba závěrů judikatury NS USA). Při
vážení jejího střetu se základními právy matky (nedotknutelnost osoby dle čl. 16 odst. 1 a na
ochranu soukromého a rodinného života dle čl. 19 odst. 2 Ústavy SR), dal soud přednost základním
právům matky, tj. i právu svobodně rozhodnout o ukončení svého těhotenství, a to v zákonodárcem
striktně vymezené době. Rovněž Nejvyšší soud Kanady (srov. rozhodnutí R. v. Morgentaler) přistoupil
ke zrušení příslušných ustanovení federálního trestního zákona, umožňujících potrat jen za striktně
vymezených podmínek (zdravotní indikace a licencovaná zařízení), a to pro jeho rozpor s čl. 7
kanadské Listiny práv a svobod, garantující právo na život, svobodu a nedotknutelnost osoby. Na
toto rozhodnutí pak navázal v roce 1989 (srov. rozhodnutí Tremblay v. Daigle), v němž konstatoval,
že plod v děloze matky nelze považovat za právní osobnost a není nadán právní subjektivitou.
Specifický přístup k řešení této otázky zaujal španělský ústavní soud, který ve svém rozhodnutí
z roku 1996 (SSTC 212/1996), jenž se týkal přezkumu ústavnosti zákona o nakládání s lidskými
embryi, dovodil, že ač je právo na život dle čl. 15 španělské ústavy garantováno všem narozeným
jednotlivcům, nikoliv nenarozeným dětem, život nenarozených dětí a prenatální vývoj je chráněn jako
ústavní hodnota. Tato ústavní ochrana pak veřejnou moc zavazuje jednak nezasahovat do procesu
přirozeného prenatálního vývoje, jednak přijmout nezbytná opatření a právní nástroje (zejména
trestněprávní normy) chránící nenarozený život před zásahy třetích osob. V rozhodnutí z roku 2010
(Pl. 90/2010) pak zamítl návrh na vyslovení protiústavnosti španělského zákona o interrupcích
přijatého téhož roku.

22.  Jednoznačné řešení problematiky vymezení rozsahu ochrany práva na život a jeho případného
rozšíření i na ochranu plodu neposkytuje ani znění čl. 2 odst. 1 Úmluvy („právo každého na život“)
a nelze jej vysledovat ani v rozhodovací praxi EKLP a později ESLP. Při její zevrubné analýze lze
konstatovat, že se ve svých rozhodnutích, týkajících se zejména problematiky právní regulace
interrupcí, snaží jednoznačné odpovědi na nastolenou otázku spíše vyhnout. Na jednu stranu
několikrát zdůraznily, že pod rozsah ochrany čl. 2 Úmluvy a pod termín „každý“ nelze odděleně
zahrnout i plod, neboť je úzce spojen s tělem i životem matky (srov. rozhodnutí EKLP Brüggeman a
Scheuten proti Německu), což je potvrzováno zvláště v případech, kdy je těhotenstvím ohrožen život
či zdraví matky (srov. rozhodnutí EKLP X. proti Spojenému království). Tento závěr byl posléze
zčásti modifikován tvrzením, že za určitých okolností a s určitými omezeními lze dovodit skrze čl.
2 Úmluvy i ochranu plodu (srov. rozhodnutí EKLP H. proti Norsku), nicméně následně ESLP dospěl
k částečně vyhýbavému řešení, že obecné vymezení otázky rozšíření ochrany práva na život dle čl. 2
Úmluvy i na plod a přiznání mu právní subjektivity není pro posouzení jednotlivých případů klíčová,
neboť právní regulace interrupcí (srov. Boso proti Itálii) či trestněprávní ochrana plodu (srov.
Tysiac proti Polsku, Vo proti Francii či Evans proti Spojenému království) a stanovení jejich
podmínek je primárně záležitostí volné úvahy jednotlivých států. A byť existuje jistý všeobecný
konsenzus nad minimálním standardem podmínek potratů (zejm. zdravotní indikace), nelze tuto míru
uvážení rozšířit až k uznání „práva matky na potrat“, odvozeného z čl. 8 Úmluvy (srov. A., B. a C.
proti Irsku). Otázkou tak zůstává, jak dlouho bude toto vyhýbavé řešení v judikatuře ESLP i nadále
udržitelné.

odstavec 2

23.  Právo na život v lidskoprávních dokumentech a v ústavních katalozích základních práv a svobod
zpravidla uvozuje výčet práv (dále např. právo na sebeurčení, osobní bezpečnost a nedotknutelnost,
zákaz mučení, nevolnictví, uznání právní osobnosti aj.), jež jsou v právní teorii často označována
za součást tzv. jádra lidských práv. Samotné právo na život pak někdy dokonce za ryze absolutní
právo, které je neomezitelné, nezrušitelné a neodvolatelné a které při střetu s jinými základními
právy či veřejným zájmem má vždy navrch. Nicméně při bližším pohledu na jeho pozitivně právní
zakotvení a také z hlediska judikatury ústavních soudů či ESLP uznávající nehierarchickou
uspořádanost základních práv i ústavně garantovaných hodnot (snad s výjimkou lidské důstojnosti),
lze toto označení považovat za nepřesné. Pro zdůraznění významu práva na život i z hlediska jeho
podmíněného vztahu k výkonu ostatních základních práv právní teorie a např. i ESLP volí spíše
označení „nejzákladnější základní právo“, „nejdůležitější základní hodnota“ či „absolutnímu právu
se blížící právo“ (viz např. rozhodnutí ESLP McCann a další proti Spojenému Království či Streletz,
Kessler a Krenz proti Německu, anebo rozhodnutí Spolkového ústavního soudu 1 BvQ 5/77).

24.  Zásadní význam práva na život považovaného (často ve spojení s lidskou důstojností) za
pra-základ všech ostatních základních práv a svobod, jako podmínka sine qua non jejich výkonu, je
zdůrazňován jednak formálně, umístěním v textu daného ústavního dokumentu, kdy ve většině případů
je v katalogu základních práv a svobod právo na život garantováno na prvním místě (viz výše),
jednak obsahově, kdy např. citovaný čl. 6 MPOPP je jmenován ve výčtu v čl. 4 odst. 2 MPOPP a právo
na život je tak považováno za právo bez výjimky neodvolatelné (non-derogable) a nemůže tedy být
suspendováno ani v mimořádných situacích předvídaných v čl. 4 odst. 1 MPOPP, tj. při „ohrožení
života národa“. Obdobné ustanovení lze naleznout i v čl. 15 Úmluvy, kde se již ovšem nejedná o tak
bezvýjimečný charakter práva na život, neboť při mimořádných situací („válka či jiná nebezpečí
ohrožující život národa“) je v čl. 15 odst. 2 uplatněna výjimka na „úmrtí vyplývající z dovolených
válečných činů“. A v neposlední řadě také v čl. 27 odst. 2 Africké charty. Díky tomuto
charakteristickému rysu je z hlediska mezinárodního práva právo na život často vnímáno jako součást
ius cogens (např. v rozhodovací činnosti Inter-americké komise pro lidská práva k čl. 4 Americké
úmluvy).

25.  Právo na život bylo primárně koncipováno a definováno skrze jeho obrannou funkci a tomu
odpovídajícímu subjektivnímu nároku jednotlivce, aby státu (veřejné moci) a jeho represivnímu
aparátu bylo zapovězeno svévolně vstupovat do prostoru chráněného právem na život. Obranná funkce
je u práva na život o to naléhavější, neboť narušení tohoto prostoru má pro jednotlivce fatální
následky. K pregnantnímu vyjádření této povahy je často užíváno vymezení práva na život jako práva
nebýt zbaven života. Jak již bylo naznačeno, nejedná se však o právo absolutní, tj. absolutně
neomezitelné, neboť právo (stejně jako jiné normativní systémy, mravní či náboženské hodnotové
řády) musí reagovat na určité životní situace a konkrétní jednání, kdy za předem striktně
vymezených podmínek může být zbavení života ze strany státu nejen morálně obhajitelné, ale i právně
přípustné. Nad některými z nich panuje obecná shoda, jako např. některé okolnosti vylučující
protiprávnost činu spáchaného ve výkonu služby v represivních složkách státu (nutná obrana, krajní
nouze, oprávněné použití zbraně jako ultima ratio prostředek). Jiná jednání, bez ohledu na
většinová stanoviska společnosti, jednoduše nejsou právním řádem trestněprávně postihovaná (např.
sebevražda, aktivní euthanasie). Samostatné kapitoly pak tvoří jednak otázka trestu smrti, jakožto
v určitých státech právně přípustný, zákonem aprobovaný a soudně nařízený absolutní trest vedoucí
ke zbavení života jednotlivce (viz odst. 3), jednak otázky spojené s výskytem mimořádných situací a
okolností (válečný stav, ohrožení života národa), které spadají především do problematiky
mezinárodního humanitárního práva.

26.  Zmíněná primární obranná funkce práva na život nachází odraz také ve znění odstavce 2
komentovaného ustanovení („Nikdo nesmí být zbaven života.“) (dle důvodové zprávy byla zvolena právě
tato verze, neboť se užití slov „usmrcení“ či „zabití“ v ústavním dokumentu nejevilo příliš
vhodným). Užitá formulace (zákaz), nazíraná izolovaně, by mohla budit dojem, že právo na život je v
Listině koncipováno jako právo absolutní, tj. neomezitelné za žádných podmínek. Nicméně jejím
spojením se zněním odstavce 4, připouštějícím za určitých zákonem stanovených podmínek odchýlení se
od tohoto zákazu, se toto zdání stává mylným (blíže viz komentář k odst. 4). Této drobné nejasnosti
ve znění odstavce 2 bylo případně možné předejít buď vsazením slova „svévolně“ anebo „úmyslně“ do
jeho znění, jak činí např. v čl. 6 odst. 1 MPOPP, anebo podrobnějším vymezením výjimek z uvedeného
ústavního imperativu, jak činí Úmluva.

27.  Úmluva v čl. 2 odst. 2 taxativně vymezuje situace (obrana osoby před nezákonným násilím,
zákonné zatčení či zabránění útoku zadržené osoby a zákonně uskutečněná akce proti potlačení
nepokojů či vzpoury), kdy v jejich rámci zbavení života v důsledku „použití síly, které není více
než zcela nezbytné“ není rozporné s čl. 2 Úmluvy. Nicméně i takto podrobněji vymezené podmínky
ponechávají široký prostor pro jejich interpretaci a judikatorní vymezení a interpretaci. A tak
zatímco Ústavní soud neměl možnost se k uvedené problematice podrobněji vyjádřit, ESLP tak činil
velmi často a svou judikaturou (spolu s ústavněprávní teorií a zejména s rozhodnutími Spolkového
ústavního soudu) přispěl ke změně způsobu nazírání na funkce práva na život. Jinými slovy, právo na
život, zprvu primárně vnímané pouze v jeho obranné, subjektivně-právní funkci, tj. jako obrana
života jednotlivců proti zvůli (agresi) ze strany státu a jeho represivního aparátu, postupem času,
zejména v důsledku společenského (hospodářského, technologického či vědeckého) vývoje, začíná být
nazíráno i z jeho objektivně-právního hlediska, tj. v jeho ochranné funkci (srov. k tomu i úvod ke
komentáři). Lidský život jako hodnota sama o sobě se zřetelněji stává nedílnou součástí hodnotového
řádu mezinárodního společenství. Jednotlivé státy jsou tak vedle povinnosti jej respektovat nadány
i povinností jej aktivně nejen chránit (leckde včetně života nenarozeného dítěte – viz cit.
rozhodnutí Spolkového ústavního soudu 1 BvF 1, 2, 3, 4, 5, 6/74) a zajišťovat podmínky zaručující
nerušený výkon práva na život (podmínky přežití, bezpečnost) i proti zásahům třetích osob, ale také
vytvářet podmínky zaručující i jeho určitou kvalitu (sociálně-ekonomické podmínky, životní
prostředí). Intenzita ochrany poskytované právu na život je pak podmíněna a zvýrazněna jeho úzkou
provázaností se samotnou podstatou lidství a lidskou důstojností.

28.  Proto ESLP ve své judikatuře Úmluvou stanovené podmínky omezení zákazu zbavení života
interpretoval vždy velmi restriktivně a naopak často velmi extenzivně vykládal a postupně
rozšiřoval rozsah povinností státu aktivně chránit právo na život (od narození) a zajišťovat
podmínky jeho nerušeného a důstojného výkonu. Klíčovým pro následné směřování judikatury ESLP se
stal rozsudek ve věci McCann a další proti Spojenému království, v němž blíže definoval způsob
přezkumu podmínek pro případné užití síly ve smyslu čl. 2 odst. 2 Úmluvy, v jehož důsledku
docházíke zbavení života (obdobně tak učinil i Výbor OSN pro lidská práva ve stanovisku Suarez de
Guerrero proti Kolumbii ve vztahu k čl. 6 MPOPP). Od jeho přijetí ESLP postupně judikatorně
vymezoval tři základní dimenze povinnosti státu chránit právo na život: povinnost zdržet se
svévolného, úmyslného a protiprávního usmrcování a zbavování života jednotlivců ze strany státního
aparátu; povinnost vyšetřovat každé podezřelé úmrtí a případně trestat jeho viníky; a za určitých
okolností vytvářet podmínky pro zachování života a je-li to možné preventivně učinit vše, aby bylo
ztrátám na životech zabráněno (srov. Osman proti Spojenému království). K tomu je třeba přidat i
judikaturu, v níž ESLP chrání lidský život ve spojení se zákazem mučení a ponižujícího zacházení či
trestu (čl. 3 Úmluvy), zejm. v případech extradice (viz komentář k odst. 3 a zejména k čl. 7).

29.  První dvě z uvedených dimenzí povinnosti státu chránit lidský život ESLP formuloval víceméně
souběžně, když v případech usmrcení jednotlivce represivními složkami státního aparátu zároveň
striktně dovozoval i povinnost státu taková úmrtí důkladně vyšetřit a obětem poskytnout plnou
součinnost, stejně jako důkladně přezkoumával obsahové náležitosti zákonů vymezujících podmínky pro
užití zbraně při výkonu služby (srov. Andronicou proti Kypru, Makaratzis proti Řecku či Huohvainen
proti Finsku) i v období nedemokratického režimu (srov. Streletz, Kessler a Krenz proti Německu).
Za „oběti“, jež se mohou domáhat porušení čl. 2 Úmluvy, považuje ESLP především příbuzné po
usmrceném – manžele (srov. Aytekin proti Turecku), děti (srov. Osman proti Spojenému království),
sourozence (srov. Ergi proti Turecku) či synovce (srov. Yaşa proti Turecku). Je třeba zmínit, že
ESLP několikrát poskytl ochranu dle čl. 2 Úmluvy i za situace, kdy došlo „pouze“ k ohrožení života
či vážnému zranění stěžovatele (srov. Osman proti Spojenému království či Makaratzis proti Řecku).
ESLP v případech namítaného porušení čl. 2 Úmluvy v každém jednotlivém případě vždy váží, zda užití
síly, v jehož důsledku byla přivozena smrt jednotlivce, bylo přiměřené („víc než zcela nezbytné“) a
zda byla užita v situacích předvídaných čl. 2 odst. 2 Úmluvy. ESLP tak nejčastěji řešil případy
„policejní střelby“ (srov. Makaratzis proti Řecku či Ramsahai a ostatní proti Nizozemí), a to i při
potlačování demonstrací (srov. Isaak proti Turecku či Solomou proti Turecku a opačný závěr o
neporušení čl. 2 při demonstracích proti summitu G8 v Janově 2001 ve věci Giuliani a Gaggio proti
Itálii, potvrzen i rozhodnutím velkého senátu), anebo případy excesivního zneužití síly (srov.
Nikolova a Velichkova proti Bulharsku) i ve vyšetřovací vazbě (srov. Salman proti či Anguelova
proti Bulharsku).

30.   Ve všech uvedených případech (a samozřejmě v dalších mnoha obdobných) ESLP souběžně
konstruoval povinnost státu učinit nezbytná opatření vedoucí k efektivnímu vyšetření podezřelých
úmrtí (srov. P. a A. Edwards proti Spojenému království), ať už byli možnými pachateli
představitelé státu (srov. McCann proti Spojenému království či Kaya proti Turecku), nebo třetí
osoby (srov. Tahsin Acar proti Turecku). Toto vyšetřování by obecně mělo být způsobilé vést
k identifikaci a potrestání zodpovědných osob (srov. Hugh Jordan proti Spojenému království či
McShane proti Spojenému království), mělo by být nestranné a nezávislé, tj. osoby vyšetřujících
nesmějí být propojeny s obviněnými, ať už ve smyslu hierarchických či institucionálních vazeb, nebo
ve smyslu praktické nezávislosti (srov. McKerr proti Spojenému království či Aktaş proti Turecku,
či Reavey proti Spojenému království), dále by mělo být důsledné a podrobné (srov. Çakıcı proti
Turecku) a rozumně odpovídat požadavkům bezodkladnosti a rychlosti jeho ukončení (srov. Yaşa proti
Turecku, Nikolova a Velichkova proti Bulharsku či Angelova a Iliev proti Bulharsku), přičemž vše je
nezbytné hodnotit ve světle konkrétních okolností posuzovaného případu (srov. Tanrıkulu proti
Turecku, Velikova proti Bulharsku či Buldan proti Turecku).

31.  Třetí z uvedených dimenzí povinnosti státu dovozených ESLP z čl. 2 Úmluvy jde zřetelně nad
rámec primární povinnosti státu chránit lidský život přijetím zejména trestněprávních opatření
chránících životy, zdraví a bezpečnost jednotlivců a opírajících se o mechanismus prevence,
potírání, vyšetřování a trestání případných porušení těchto opatření. Spočívá v pozitivní
povinnosti státu za určitých okolností aktivně chránit lidský život, vytvářet podmínky pro jeho
zachování a je-li to možné preventivně učinit vše, aby bylo ztrátám na životech zabráněno, a to bez
ohledu na skutečnost, zda je život přímo bezprostředně ohrožen činností státu anebo jde o ohrožení
ze strany třetích osob. ESLP tak ve své judikatuře hodnotil, zda v důsledku nepřijetí adekvátních
záruk a opatření vedoucích k ochraně života, jejich nedostatečného plnění či opomenutí nedošlo ze
strany státu k porušení čl. 2 Úmluvy. ESLP tak konkrétně dovodil např. povinnost státu zajistit
ochranu práva na život osob nacházejících se v státně nápravných zařízeních a věznicích a
poskytnutí dostatečné zdravotní péče (srov. Keenan proti Spojenému království, Gagiu proti Rumunsku
či Mojsiejew proti Polsku), obecnou povinnost zajišťovat dostatečnou informovanost o svých
činnostech (např. vojenské pokusy, uložení chemického odpadu, toxické a jiné emise a znečištění
vod) ohrožujících životy, zdraví či životní prostředí [srov. LCB proti Spojenému království, Guerra
a další proti Itálii či Öneryildiz proti Turecku, a obdobně viz např. rozhodnutí Spolkového
ústavního soudu 2 BvR 624, 1080, 2029/83 (Lagerung chemischer Waffen) a odlišné stanovisko soudce
Mahrenholze] nebo obecnou povinnost přijmout účinná trestněprávní opatření chránící životy
jednotlivců před zásahy ze strany třetích osob, ať již při páchání trestné činnosti [srov. Osman
proti Spojenému království, Menson a ostatní proti Spojenému království, Maiorano a další proti
Itálii či obdobně cit. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu 1 BvQ 5/77 (Schleyer) k otázce
vhodnosti zvolených opatření proti únoscům], z čehož ovšem nelze dovozovat jakési „právo na trestní
stíhání“, anebo při výkonu povolání např. ve zdravotnictví (postih lékařů a zdravotnického
personálu za neposkytnutí odpovídající péče, jejímž důsledkem došlo ke smrti pacienta (srov.
Calvelli a Ciglio proti Itálii či Eugenia Lazar proti Rumunsku), či dozoru v oblasti dopravy a
dodržení bezpečnostních předpisů (srov. Kalender proti Turecku). Tato dimenze povinností státu ve
vztahu k ochraně lidského života dle čl. 2 Úmluvy je ESLP neustále rozšiřována a ze všech uvedených
je nejdynamičtější, ale zároveň nejhůře definovatelná, neboť v některých případech lze hovořit až o
příliš extenzivním výkladu nejen povinností států ve vztahu k právu jednotlivců na život, ale i
aplikačního rozsahu samotného čl. 2 Úmluvy.

32.  Vedle v komentáři k odstavci 1 rozebraného aspektu práva na život souvisejícího s otázkou
vymezení počátku lidského života za další, za neméně závažný aspekt je třeba považovat problematiku
vymezení konce lidského života a na ni navazující otázky, kdy vlastně lidský život končí; jakým
důstojným způsobem by měl či mohl být ukončen. Snahy o nalezení odpovědí na ně mimo jiné vyvolaly
spor o existenci „práva jednotlivců (důstojně) zemřít“ vyvěrající nejen z práva na život, ale
celkově z podstaty lidské důstojnosti, individuální svobody, autonomie a práva jednotlivců na
sebeurčení. Konkrétněji jsou uvedené otázky kladeny jednak ve spojitosti s problematikou sebevraždy
a způsobu nazírání společnosti a práva na ní, jednak a relativně nově ve spojitosti s problematikou
důstojného umírání vážně či nevyléčitelně nemocných jednotlivců.

33.  Téma sebevraždy a jejího hodnocení ze strany společnosti je pojednáváno již od dob antického
Řecka a Říma (viz např. smrt Sokrata či pozitivní vztah stoicismu k ní), kde byla sebevražda (bez
svolení obce) hodnocena jako nečestný čin, který zbavuje jednotlivce všech poct pohřbívání. Rovněž
v židovsko-křesťanské tradici je sebevražda vnímána jako hřích, neboť Bůh sám rozhoduje, kdy
odebrat lidský život, jenž sám stvořil, a proto je ve středověku sebevražda posuzována jako projev
šílenství či považována za těžký zločin, s důsledky pro mrtvého (ztráta poct) i pro jeho rodinu
(propadnutí majetku). Od konce 18. století lze nicméně datovat změnu ve způsobu nazírání
společnosti na sebevraždu a v Evropě dochází k postupné dekriminalizaci (pokusu o) sebevraždy,
neboť její kriminalizace neměla žádný vliv na četnost jejího výskytu. Naopak za trestný čin je
v současnosti označována „účast na sebevraždě“ (napomáhání či pohnutí) (v ČR dle § 144 tr. zák.).
Pro zajímavost v systému common law (např. ve Velké Británii) sebevražda zůstávala i nadále
zločinem (felony on himself) až do přijetí Suicide Act z roku 1961, který posléze kriminalizuje
pouze nápomoc k sebevraždě. Sebevražda tak obecně není společností vnímána jako trestný čin,
nicméně v zásadě (výjimku lze naleznout ve východních tradicích, kdy např. samurajové v Japonsku
vnímali sebevraždu za určitých podmínek jako otázku cti) je hodnocena jako čin nemorální nebo jako
projev psychického selhání či duševní poruchy jednotlivce, což má pochopitelně konsekvence v
případě neúspěšného pokusu o spáchání sebevraždy (nařízení léčby, dozor atp.). V současnosti
převažující hodnocení sebevraždy jako nemorálního činu ovšem nijak nezbavuje stát odpovědnosti.
Naopak stát je v rámci své primární povinnosti chránit lidský život, přijetím příslušných
preventivních opatření a dozoru povinen jejich páchání předcházet, za což v mnoha případech nese i
přímou odpovědnost (např. dozor ve věznicích či jiných státem provozovaných zařízeních nebo
činnostech – srov. rozhodnutí ESLP Keenan proti Spojenému království, Renolde proti Francii či
Abdullah Yilmaz proti Turecku).

34.   Byť se na první pohled jedná o příbuznou problematiku, jejímž společným jmenovatelem (vedle
smrti) zůstává sporná otázka, zda je právu na život, svobodě a autonomii jednotlivce a jeho
seberealizaci imanentní i právo svobodně rozhodnout o tom, zda, kdy a jak zemřít, tj. právo zemřít
(right to die), témata jako asistovaná sebevražda či (aktivní) euthanasie jsou z morálního i
právního hlediska mnohem složitější. A tak zatímco otázka sebevraždy je společností a právním řádem
přenechána spíše do sféry svobodného a autonomního, byť nemorálního (a z hlediska náboženského
nepřípustného) jednání, kde stát je nadán povinností takovému jednání zejména předcházet, otázka
asistované sebevraždy, resp. euthanasie společnost v posledních obdobích [ačkoliv slovo euthanasie
má původ v již antickém Řecku ze spojení slov „eu“ (dobře, důstojně) a „thanatos“ (smrt)]
společnost rozdělují o poznání více a ve větší míře. Zásadním pro jejich uchopení je totiž způsob,
jakým společnost a její hodnotový řád vnímá a nazírá otázku smrti, její povahu a důstojnost
umírání, neboť postupnou sekularizací a racionalizací společnosti smrt již přestávala být vnímána
převážně jako vysvobození, spása či začátek něčeho nového a lepšího, ale jako definitivní konec
existence jednotlivce. Významnou roli v tomto procesu percepce smrti a umírání pak hrála a hraje
medicína a šířeji vědecký vývoj a diskurz.

35.  Vědecký diskurz ohledně povahy konce lidského života vychází zejména z „dualistické“ koncepce
fyzické a psychické podstaty lidského života založené na vědeckých poznatcích o kapacitě vědomí
(mysli) člověka a jeho vztahu ke schopnostem lidského mozku. Proto je dříve obecně akceptovaný
konsensus nad tím, že smrt nastává tehdy, přestává-li jednotlivec dýchat a jeho srdce fungovat
(kardiorespirační selhání), postupně nabouráván novými lékařskými procedurami (transplantace
orgánů) a poznatky, zejména z oblasti neurologie, kdy se pozornost přesunuje od srdce k lidskému
mozku a jeho fungování. A tak vedle kardiorespiračního selhání se k definici smrti v dnešní době
přidává i celkové selhání mozkové činnosti (tzv. brain stem death). To samo o sobě způsobuje (např.
z důvodu nedostatečného okysličení mozku či poškození mozkového kmene) celkovou a trvalou ztrátu
vědomí, tzv. permanentní vegetativní stav jednotlivce, kdy jsou sice zachovány jeho určité základní
životní funkce a regulační systémy (dýchání, spánek, bdělost), nicméně nevykazuje žádné známky
vědomí, uvědomování si sebe sama a svého okolí a nejsou přítomny žádné interakce s okolím.

36.  Tyto a tisíce dalších nových poznatků tak pozměnily i celkový přístup k péči o nemocné (včetně
dlouhodobě či nevyléčitelně nemocných), a to nejen tím, že prodloužily délku života, ale také
zvýšily informovanost a zájem společnosti o otázky prevence, ochrany zdraví, léčby vážných nemocí a
v neposlední řadě také o konkrétních způsobech „léčby“ nevyléčitelných nemocí či kritických stavů
pacientů. A právě onen zájem a nárůst informovanosti společnosti o nových léčebných procedurách
prodlužujících i nevyhnutelné, doprovázen celkovými obavami z definitivního konce, ve společnosti
rozproudily diskuze o povaze umírání, o zamezení utrpení, důstojné smrti atd., neboť vývoj medicíny
a nové lékařské poznatky a procedury změnily i tradiční způsoby umírání (zejména v domácím
prostředí) ve složitý lékařský proces („vytěsňování smrti za nemocniční plentu jako projev odmítání
smrti jako přirozené součásti života“). Do popředí zájmu společnosti se tak dostává problematika
asistované sebevraždy, resp. euthanasie, vnímaných jako prostředek k „důstojnému a bezbolestnému“
umírání. Z pohledu jejich právní regulace se zde střetávají právo na život jednotlivce ve spojení
s lidskou důstojností, jeho individuální svoboda a právo na sebeurčení na straně jedné a na straně
druhé povinnost státu (a konkrétně lékařů) chránit (zachraňovat – viz Hippokratova přísaha) a
zachovávat (nikoliv odebírat) lidský život a zdraví jednotlivců, především poskytnutím příslušné
odborné zdravotní péče.

37.  Za klasický příklad intenzivního vývoje způsobu, jakým společnost a její hodnotový řád vnímá a
nazírá na otázku smrti a důstojnost umírání, lze uvést Spojené státy americké, který s určitými
kulturně-historickými odchylkami lze zobecnit i pro evropské prostředí. Jak již bylo výše
naznačeno, vědecký (lékařský) vývoj poskytl společnosti nejen velké množství nových poznatků a
informací k péči o nevyléčitelně či vážně nemocné, ale paradoxně znamenal i určité odcizení
medicíny a lékařů od společnosti a potenciálních pacientů, kteří se cítili být stylizováni do role
„předmětů určených k lékařským pokusům“, aniž by byly vnímány jejich emoce a přání či ohledy na
jejich blízké. Tak v 70. letech minulého století dochází v USA i ve světě ke vzniku a nástupu
občanských iniciativ a hnutí (např. Society for the Right to Die v USA či EXIT ve Velké Británii)
volajících alespoň po větším zapojení pacienta do rozhodovacího procesu ohledně způsobu jeho léčby,
a to včetně způsobu jejího ukončení. Významnou roli zde přitom sehrála judikatura obecných soudů a
zejména NS USA.

38.  Zpočátku byla hlavním tématem garance oprávnění nevyléčitelně nemocného pacienta odmítnout
život mu prodlužující léčbu, kterou sám či jeho blízcí považují za zbytečnou či nadmíru bolestivou.
Nejtypičtěji se to týká případů, kdy se manžel, rodiče či příbuzní soudně domáhají i proti vůli
lékařů odpojení svého blízkého-pacienta, nacházejícího se např. ve výše popsaném permanentním
vegetativním stavu, od přístrojů (vyživovací trubice, respirační přístroje), které jej udržují na
„živu“ (srov. tzv. Quinlan case z pol. 70. let minulého století, kde Nejvyšší soud New Jersey
konstatoval, že součástí práva na soukromí může být i otázka volby umírání). Uvedený případ a jemu
podobné v USA prolomily určité společenské tabu týkající se otázky smrti a důstojného umírání, což
vedlo jednotlivé státy jednak k ustavení tzv. hospital ethics committees, řešících obdobné
problematické spory mezi pacientem a nemocnicí, jednak zejména k uzákonění praktiky tzv. living
wills, v nichž jednotlivci, nejen pacienti trpící vážnou a dlouhodobou nemocí, mohou vyjádřit svou
vůli a přání, jak má s nimi být nakládáno pro případ, že v budoucnu upadnou do trvalého kómatu či
obdobných stavů, přičemž pro lékaře jsou zásadně závazným vodítkem pro jejich konání (viz např.
kalifornský Natural Death Act z roku 1976). Postupem času tak docházelo k rozšiřování oprávnění
pacientů i jejich blízkých ve vztahu k odmítání léčby, kdy hraničním se ukázal tzv. Bouvia case
z pol. 80. let minulého století, kde se 26tiletá pacientka, která se zotavovala z následků nehody,
jež však pro ni nepředstavovaly smrtelné nebezpečí, domáhala oprávnění odmítnout léčbu (odebrání
vyživovací trubice) a tedy ukončení svého „nijak hodnotného“ života. V roce 1986 kalifornský Court
of Appeal uznal její právo na odmítnutí léčby, i kdyby to znamenalo její smrt, a konstatoval, že
touha jednotlivce ukončit svůj vlastní život představuje nejzazší mez výkonu jeho práva na soukromí
a jeho individuální svobody.

39.  Dalším impulsem popisovaného vývoje byl tzv. Cruzan Case z druhé pol. 80. let minulého
století, kde se rodiče 25tileté dcery, nacházející se v důsledku nehody v permanentním vegetativním
stavu a odkázané pouze na dýchací a vyživovací trubice, domáhali ukončení její léčby, v čemž jim
bránily zákony státu Missouri, neboť nebylo možné konstatovat existenci předešlého přání či
souhlasu pacientky. Díky tomuto případu se uvedená problematika v roce 1990 stala poprvé předmětem
rozhodování i NS USA (srov. rozhodnutí Cruzan v. Director, Missouri Department of Health). Nejvyšší
soud předně konstatoval, že s ohledem na okolnosti tohoto případu lze dovodit ústavou garantované
právo i již nezpůsobilého pacienta na odmítnutí život mu prodlužující léčby. Za ústavně souladný,
s ohledem na povinnost státu chránit a zachovávat lidský život, nicméně označil i požadavek státu,
aby bylo prokázáno, že to v minulosti bylo přáním pacienta (v daném případě to prokázáno bylo na
základě nových svědeckých výpovědí celé řady příbuzných a přátel pacientky). Ihned poté takřka ve
všech jednotlivých státech je uzákoněno oprávnění nevyléčitelně nemocných pacientů odmítnout či
ukončit život jim prodlužující léčbu (např. odpojení od přístrojů) (tzv. pasivní euthanasie) a
stanoveny podmínky jeho využití [zásadně pro všechny plnoleté a plně způsobilé, příp. již
nezpůsobilé pacienty, pokud předtím dostatečně a zřetelně své přání přímo (living wills) či nepřímo
(svědecké výpovědi blízkých) vyjevili].

40.  Od počátku 90. let minulého století se novým impulsem v diskuzích k uvedeným otázkám stává
otázka asistované sebevraždy (medically assisted suicide), kdy pacient zpravidla (s výjimkou
Švýcarska) pod dohledem a za pasivní pomoci lékaře (informace, posudky, příprava smrtící látky)
ukončí svůj život pozřením či vpravením příslušné látky do těla. V USA se o nastartování vášnivých
diskuzí k orázce asisitované sebevraždy postarala zejména medializace osoby dr. J. Kevorkiana a
vznik nových hnutí (zejména The Hemlock Society a oponentních hnutí jako Right to Life, morálně
podporovaných katolickou církví i protestanskými náboženskými skupinami), což bylo následováno
několika pokusy (ve Washingtonu a v Kalifornii) o její legalizaci prostřednictvím tzv. Death with
Dignity Acts). Jediným úspěšným pokusem bylo v roce 1994 přijetí Death with Dignity Act ve státě
Oregon, který za určitých podmínek (oponentní lékařské posudky k fyzickému i duševnímu stavu
pacienta, opakovaná žádost pacienta) legalizoval asistovanou sebevraždu. Jeho přijetí vyvolalo vlnu
nevole a odporu i u federální vlády a téma asistované sebevraždy se tak stalo předmětem rozhodování
NS USA (srov. rozhodnutí Washington v. Glucksberg a Vacco v. Quill), v němž Nejvyšší soud odmítl,
že by XIV. dodatek k Ústavě USA (due process clause) garantoval obecně „právo zemřít“ či konkrétně
právo na asistovanou sebevraždu. Pokud by k její nekontrolované a bez restriktivních podmínek
vymezující legalizaci došlo, mohli by se nejen nevyléčitelně nemocní pacienti postupně dostávat pod
tlak společnosti (motivovaný zejména ekonomickými zájmy), aby svou (nákladnou) léčbu ukončili, i
když sami nechtějí. Z práva zemřít (right to die) by se mohla stát vynucovaná povinnost zemřít
(duty to die). Na druhou stranu ovšem Nejvyšší soud ponechal otevřená dvířka pro uvážení státu při
přijímání zákonů legalizujících asistovanou sebevraždu, pokud tak učiní za přísně stanovených
podmínek. Zákon státu Oregon tak i nadále zůstal v platnosti (jeho ústavnost nepřímo konstatoval
Nejvyšší soud v rozhodnutí Gonzales v. Oregon), když odmítl zásahy federální vlády do jurisdikce
států k otázce poskytování „legitimních zdravotních zákroků“). Navíc byl v roce 2008 následován i
dalším zákonem legalizujícím asistovanou sebevraždu ve státě Washington. Posledním z významných
případů, jenž hluboce rozdělil americkou veřejnost a jenž byl především klasickým důkazem
bezprecedentních zásahů státní i federální legislativy a exekutivy do pravomoci soudů, byl
floridský tzv. Schiavo case, v němž se v roce 1998 do soudního sporu o charakter léčby pacientky
nacházející se v permanentně vegetativním stavu a připojené k vyživovací trubici, dostal její
manžel (jenž byl pro ukončení léčby) s jejími rodiči (pro pokračování léčby). Obecné soudy zpočátku
dávaly za pravdu manželovi pacientky a nařídily ukončení léčby vytažením vyživovací trubice,
nicméně vláda a parlament státu Florida narychlo v roce 2003 (šest dní po přijetí soudního
rozhodnutí o vytažení vyživovací trubice z těla) přijaly zákon (tzv. Schiavo´s Law), jenž nařizoval
lékařskému personálu znovuzavedení vyživovací trubice do těla pacientky (v souvislosti s tímto
případem se pro zákaz pacientům odmítat vyživovací léčbu, nacházejí-li se v permanentně
vegetativním stavu, vyslovila i katolická církev – viz projev papeže Jana Pavla II. z 20. 3. 2004
na mezinárodní konferenci „Life-Sustaining Treatments and Vegetative State: Scientific Advances and
Ethical Dilemmas“). Tento zákon byl následně Nejvyšším soudem Floridy v roce 2004 prohlášen za
protiústavní. Proti tomuto rozhodnutí se postavil americký Kongres, který v roce 2005 přijal tzv.
Act for the Relief of Parents of T. M. Schiavo, jímž uvedenou problematiku vyjmul z jurisdikce
soudů jednotlivých států a svěřil ji federálním soudům, což ovšem samotné federální soudy (včetně
Nejvyššího soudu) odmítly a do případu nezasahovaly. V březnu roku 2005 T. Schiavo zemřela.

41.  Stejně tak v Evropě dochází ke střetu zastánců a odpůrců uvedených otázek a praktik, k nimž
rovněž převládá spíše zdrženlivý až odmítavý postoj, který je nadto posilněn i hrůznými a
odstrašujícími zkušenostmi z 2. světové války, holocaustu a nacistickou ideologií o „čistotě rasy“
a jejími konkrétními praktikami (např. nacistický projekt „Aktion T4 – Gnadentod“ opravňující stát
k poskytnutí „milosrdné smrti“ duševně a mentálně nemocným či handicapovaným jednotlivcům, jejichž
život byl vnímán jako „bezcenný“). Nicméně tento postoj je uplatňován převážně a zejména k otázce
(aktivní) euthanasie, jež je zjednodušeně definována jako vědomé ukončení života za pomocí aplikace
smrtící látky na žádost (či bez ní) pacienta či jeho blízkých ze strany třetí osoby, zejména
lékaře. Z komparativního hlediska lze konstatovat, že ve většině evropských států je de iure
(s určitými časovými odstupy, např. ve Francii až od roku 2004) garantováno oprávnění pacienta
odmítnout i život mu prodlužující léčbu. V ČR lze toto odmítnutí učinit na základě tzv.
informovaného souhlasu pacienta (viz jeho obdoba např. v § 8 zák. č. 123/2000 Sb., o zdravotnických
a lékařských zařízeních, či § 7 zák. č. 282/2002 Sb., transplantační zákon). K uvedené praxi se
vyslovil i Ústavní soud v nálezu III. ÚS 459/03, v němž zamítl ústavní stížnost rodičů nezletilého
dítěte brojící proti předběžnému opatření soudu, který navzdory jejich nesouhlasu nařídil z důvodu
ohrožení zdraví a života svěření nezletilého dítěte do péče příslušného léčebného zařízení k
zahájení léčby, a shledal tak přípustným zásah do výkonu jejich rodičovských práv. V Německu od
září 2009, kdy nabyl účinnosti tzv. Patientenverfügungsgesetz, lze dokonce vysledovat obdobu
amerických „living wills“. Tento zákon byl následně v otázce způsobu a závaznosti takto projevené
vůle a přání pacientů (extenzivně) interpretován v rozhodnutí Spolkového soudního dvora
(Bundesgerichtshof) 2 StR 454/09, v němž zrušil odsuzující rozsudky soudů nižších instancí, jimiž
za zabití k trestu odnětí svobody odsoudily dceru (a jejího právního zástupce za napomáhání
k trestnému činu), která na základě před lety ústně vyslovené žádosti své matky jí vyňala
vyživovací trubici z těla, díky čemuž matka posléze zemřela. Spolkový soudní dvůr takový projev
vůle, učiněný v době plné způsobilosti matky, uznal za akceptovatelný a závazný pro posouzení
trestnosti činu z hlediska doby jeho spáchání (i jako důsledek tohoto rozhodnutí byly v lednu 2011
Spolkovou lékařskou komorou předloženy nové principy chování lékaře v obdobných situacích, tzv.
Grundsätze der Bundesärztekammer zur ärztlichen Sterbebegleitung, v nichž již není striktně
vyloučena možnost spoluúčasti lékaře na ukončení života prodlužující léčby pacienta, nicméně nebyly
pro rozdílná stanoviska dosud akceptovány). Obdobné zákony, i když více benevolentní lze naleznout
i v Dánsku a ve Švýcarsku.

42.  Obdobně jako v USA ani většina evropských států nepovoluje asistovanou sebevraždu (s výjimkou
Švýcarska a Skotska), ani (aktivní) euthanasii. Rovněž v ČR nejsou asistovaná sebevražda a
euthanasie legalizovány a naopak jednání jim odpovídající je kriminalizováno (viz ust. § 30 odst. 1
a odst. 3 tr. zák., kdy se svolení osoby nevztahuje na souhlas k ublížení na zdraví či usmrcení,
cit. § 144 tr. zák. upravující trestný čin napomáhání k sebevraždě a zejména § 140 jako trestný čin
vraždy v případě aktivní euthanasie), přičemž nelze vysledovat ani žádné tendence, které by vedly
k legalizaci jedné z uvedených praktik (spíše slabou výjimku lze spatřovat např. v senátním návrhu
zákona senátorky V. Domšové o důstojnosti smrti z 15. 7. 2008 – senátní tisk č. 303, jenž byl
zamítnut již v prvém čtení). Z důvodu její absence nelze ani předvídat směřování judikatury
obecných soudů k uvedeným otázkám, která často může přispět k rozpoutání diskuzí k uvedeným tématům
a vést případně i k legalizaci daných praktik. Tak tomu bylo např. ve Velké Británii, která sice
rovněž cit. Suicide Act z roku 1961 de iure kriminalizuje asistovanou sebevraždu i euthanasii,
nicméně obecné soudy ve svých rozhodnutích často odmítly trestně postihovat jednání v podobě
ukončení léčby na žádost pacienta či jeho rodiny [srov. rozhodnutí The Lords of Appeal R (Purdy) v
Director of Public Prosecutions z 30. 7. 2009, UKHL 45 (2009)]. To ostatně vedlo zákonodárce v roce
2005 k podání návrhu zákona (Assisted Dying for the Terminally Ill Bill), jímž by byla legalizována
asistovaná sebevražda, ovšem po bouřlivých celospolečenských diskuzích nebyl v roce 2006 přijat.

43.  ESLP se uvedenými otázkami doposud meritorně zabýval pouze v případu Pretty proti Spojenému
království, v němž se stěžovatelka domáhala vyslovení, že Suicide Act porušuje čl. 2 Úmluvy, když
s odkazem na něj statní orgány nevyhověly její žádosti, aby jejího manžela trestně nestíhaly, pokud
jí na výslovnou žádost pomůže ukončit její život ovlivněný vážnou sklerotickou chorobou. ESLP
stížnost zamítl, když mimo jiné konstatoval, že z čl. 2 Úmluvy nelze dovodit právo na smrt, ať z
rukou třetí osoby, nebo s asistencí veřejného orgánu (svůj názor opřel i o Doporučení č. 1418
Parlamentního shromáždění Rady Evropy z roku 1999 – Ochrana lidských práv a důstojnosti smrtelně
nemocných a umírajících).

44.  Významnou výjimku představuje skupina států, které de facto akceptují, případně de iure
legalizují nejen asistovanou sebevraždu, ale i euthanasii. Výsadní postavení v této skupině států
má Nizozemí, které jako první de facto akceptovalo a posléze i de iure legalizovalo euthanasii.
Počátky její legalizace se datují k roku 1973, kdy obecné soudy ve svých rozhodnutích přestaly
trestně postihovat jednání v podobě aktivní euthanasie (tzv. případ Postma) a postupně začaly
deklarovat neformální souhlas s tím, že lékaři nebudou za tato jednání trestně stíháni. Své závěry
opíraly o nařízení nizozemské lékařské komory, která lékaře k těmto aktivitám ve výjimečných
situacích opravňuje, neboť lékař má primární povinnost nenechat pacienta trpět, a to i za situace,
že se její výkon může dostat do konfliktu s jeho povinností zachovávat život. Tyto závěry následně
akceptoval i nizozemský parlament a přijetím „zákona o kontrole ukončení života na žádost a
asistované sebevraždě“, jenž nabyl účinnosti v dubnu 2002, se (aktivní) euthanasie a asistovaná
sebevražda staly de iure legálními. Uvedený zákon se stanovenými podmínkami velmi podobá citovanému
zákonu státu Oregon, nicméně jde ještě dále, když jednak o asistovanou sebevraždu umožňuje žádat i
pacientům, kteří trpí vážnou, bolestivou, nikoliv však smrtelnou nemocí, jednak a zejména
legalizuje euthanasii, výhradně zákrokem lékaře. Po kritice nizozemská vláda k této úpravě vydala
závazné pokyny, kdy např. zakazuje jejich užití na Alzheimerovu nemoc či na pacienty trpící
duševními poruchami a depresemi a dále upřesňuje podmínky jejich aplikace na děti a mládež, kdy
děti do 12 let o ně žádat nemohou, pouze jejich rodiče (týká se to i případů novorozenců trpících
nevyléčitelnými chorobami, což je legální rovněž ve Francii), dále děti v rozmezí 12 až 16 let tak
mohou činit samotné, ale pouze se souhlasem rodičů, a mládež od 16 let i navzdory souhlasu rodičů.
Realita v Nizozemí nicméně zůstává odlišná, neboť euthanasie jako preferovanější způsob „důstojné
smrti“ je poskytována i nad rámec uvedených podmínek (zejména co do okruhu nemocí), což obecné
soudy i nadále odmítají trestněprávně postihovat.

45.  Nizozemský „vzor“ legalizace asistované sebevraždy i euthanasie ve stejném rozsahu následovala
posléze od roku 2002 i Belgie a od roku 2008 také Lucembursko. Do uvedené skupiny stát; patří
rovněž Švýcarsko, které ovšem de iure legalizuje pouze asistovanou sebevraždu, nicméně podmínky
jejího výkonu jsou neobvykle benevolentní. Umožňuje ji provádět i bez opakované žádosti, striktně
nevymezuje vážnost a charakter nemocí, při nichž ji lze aplikovat, ani okruh oprávněných osob (bez
ohledu na občanství) a navíc ji umožňuje aplikovat za dozoru a konzultace i ne-lékařského,
licencovaného personálu. Dva posledně zmíněné faktory významně přispěly k tomu, že Švýcarsko se
stalo destinací tzv. sebevražedných zahraničních turistů (nechvalně proslulou se svými aktivitami a
nabízenými službami z této oblasti stala činnost společnosti Dignitas). V neposlední řadě je třeba
zmínit i dva neevropské státy, které se pokusily o přijetí zákonů legalizujících euthanasii,
nicméně neúspěšně. V Kolumbii byl v roce 1997 zákon o legalizaci euthanasie přijat a „ústavně
posvěcen“ i tamním ústavním soudem, nicméně v roce 1999 byla euthanasie přijetím nového zákona opět
kriminalizována. Rovněž krátkého trvání měl obdobný zákon v oblasti Severního teritoria Austrálie
z roku 1996, když jej australský federální parlament zrušil (poprvé ve své historii tak uplatnil
svou pravomoc rušit zákony přijaté na úrovni teritorií).

46.  Obecně tak společnost zůstala v uvedených otázkách prakticky rovnoměrně rozdělena, přičemž
zdrženlivý až odmítavý postoj převažuje zejména k legalizaci asistované sebevraždy a ještě více
(aktivní) euthanasie, které jsou za určitých podmínek legalizovány jen v malé skupině uvedených
států. Její zastánci argumentují zejména právem jednotlivce důstojně, bezbolestně zemřít, a to i
s ohledem na jeho blízké, zatímco odpůrci argumentují především povinností státu a společnosti
chránit a zachovávat život v jakékoliv kvalitě, hrozbou z nadužívání (tzv. slippery slope efekt) a
ekonomického a sociálního zneužití takových praktik i ve vztahu ke starým a sociálně slabým lidem,
vnímaným jako ekonomická zátěž (nikoliv právo, ale povinnost zemřít). Sjednocujícím stanoviskem
obou táborů tak zůstává nesouhlas se současným stavem péče o vážně či nevyléčitelně nemocné a
potřeba rozvoje a zvýšení kvality tzv. paliativní péče a obecně zdravotní péče jako takové, zejména
směrem blíže k pacientům a jejich potřebám a přáním.

odstavec 3

47.   Třetí otázkou, jež společně s problematikou práva nenarozeného dítěte (plodu) na život a
„práva (důstojně) zemřít“ vytváří pomyslný triumvirát nejproblematičtějších a nejkontroverznějších
otázek spojených se základním právem na život, je problematika trestu smrti. Zatímco však
v evropském prostředí (až na některé výjimky) je kontroverze nad touto otázkou vedena spíše
v rovině právně-teoretického či společensko-mravního diskurzu, zejména v USA je to otázka velmi
třaskavá a obdobně jako výše předestřená témata, i otázka trestu smrti rozděluje společnost na dva
protichůdné názorové tábory. Jak ovšem dokazuje naše historie a také původní, nezměněné znění čl. 2
odst. 1 Úmluvy („nikdo nesmí být úmyslně zbaven života kromě výkonu soudem uloženého trestu…“), i
v evropském prostředí bylo používání trestu smrti v nedávné minulosti právně aprobované a
společností akceptované. Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že Úmluva byla přijímána v odlišném
společenském (poválečném) klimatu, než které panuje nyní. Od té doby se totiž drtivá většina států
řadí mezi tzv. abolicionistické státy, kdy ve svých ústavních dokumentech většinou explicitně
stanovily zákaz trestu smrti, jako např. Belgie (čl. 18), Finsko (§ 6), Řecko (čl. 7), Irsko (čl.
40), Itálie (čl. 27), Německo (čl. 102), Nizozemí (čl. 114), Rakousko (čl. 85), Portugalsko (čl.
24), Slovensko (čl. 15), Slovinsko (čl. 17), Švédsko (§ 4), Španělsko (čl. 15).

48.  Tento trend byl nastartován (pomineme-li historické a nábožensko-filosofické kořeny
abolicionistického hnutí v dílech C. Baccarii či v osvícenství) v 50. letech minulého století, kdy
např. v Německu byl zákaz trestu smrti v roce 1949 zakotven ihned do GG (čl. 102) jako reakce na
hrůzy 2. světové války. Ve Velké Británii se abolicionistické tendence projevovaly již v polovině
19. století (např. v díle J. Benthama) a pak ve 20. století, kdy za přispění britského politika S.
Silvermana britský parlament v roce 1965 přijal tzv. Murder (Abolition of the Death Penalty) Act,
jenž rušil trest smrti pro trestný čin vraždy. Obdobně ve Francii se abolicionistické tendence
objevovaly v dílech významných literátů a filosofů (V. Hugo, A. Camus), jež měly vliv na veřejné
mínění a také na politické elity. Nicméně proces vedoucí ke zrušení trestu smrti byl zde o něco
delší, neboť v 60. letech minulého století Francie čelila vysoké kriminalitě, což francouzskou
veřejnost ohledně otázky zrušení trestu smrti silně rozdělovalo. Proto Francie zrušila trest smrti
až v roce 1981 (za velkého přispění právníka a pozdějšího předsedy Ústavní rady R. Badintera).
Tento ve stručnosti naznačený vývoj byl v mnoha směrech a faktorech prakticky shodný, neboť ve
všech uvedených zemích bylo zrušení trestu smrti prosazeno politickými elitami i navzdory
převažujícím tendencím a názorům společnosti, plédujícím pro zachování trestu smrti pro ty
nejzávažnější zločiny, včetně vraždy.

49.  Rovněž na mezinárodní úrovni abolicionistické tendence velmi pozvolna nacházely odraz
v příslušných lidskoprávních dokumentech, což lze opětovně odůvodnit zejména hrůznými událostmi 2.
světové války, jež koneckonců vedly i ke zpozitivnění konceptu práva na život (již při projednávání
Všeobecné deklarace se objevovaly názory volající po úplném zrušení trestu smrti). A tak v historii
dosud preferovaná pravomoc státu absolutně trestat se začíná střetávat s onou obrannou funkcí
základního práva na život, tj. právem jednotlivců nebýt ze strany státu zbaven života. Trest smrti
nicméně i nadále přetrvával jako „přípustné“ omezení práva na život a důraz byl kladen spíše na
zabránění mučení či ponižujícího zacházení nebo trestání a také na spravedlnost procesu vedoucího
k vynesení absolutního trestu, což se projevuje zejména v čl. 6 odst. 2 MPOPP (navzdory původním
návrhům Uruguaye a Kolumbie o zakotvení absolutního zákazu trestu smrti). Dle jeho znění je trest
smrti připuštěn pouze ve státech, v nichž dosud nebyl zrušen, a může být uložen pouze za „nejtěžší
zločiny“ podle práva platného v době jejich spáchání, jež neodporuje ustanovením MPOPP a Úmluvy o
zabránění a trestání zločinů genocidia (1948). Pro USA se MPOPP stal účinným až v záři 1992,
nicméně jej ratifikovaly s výhradami k čl. 6 (a jako jediný stát i k čl. 7: zákaz mučení a
ponižujícího trestání; jejich závaznost a platnost i pro jednotlivé americké státy potvrdil
Nejvyšší soud USA v rozhodnutí Domingues v. Nevada). Novým impulsem abolicionistických tendencí pak
bylo přijetí Druhého opčního protokolu k MPOPP v roce 1989 (ČR k němu přistoupila v roce 2004),
který si kladl za cíl zrušení trestu smrti na osobách podléhajících jurisdikci smluvních států (čl.
1), s výjimkou nejtěžších vojenských trestných činů v období válek (čl. 2). MPOPP se tak ve spojení
s citovaným protokolem stává nejvýznamnějším univerzálním lidskoprávním dokumentem zakazujícím
trest smrti pro období míru. Zmínit je třeba i Úmluvu o právech dítěte (1989), která v čl. 37
zavazuje smluvní strany k zákazu ukládat trest smrti osobám mladším 18 let.

50.  Také na regionální úrovni nacházejí odraz (či jsou naopak podporovány) v národních státech
převažující abolicionistické tendence (zejména v evropském regionu, na rozdíl od nemalé skupiny
arabských (např. Jemen, Saudská Arábie, Irán, Sýrie, Egypt, Izrael) či asijských států (Čína, KLDR,
Korea, Vietnam). V evropském regionu vrcholily tyto tendence v 80. letech minulého století (viz
např. rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy 727 (1980) z 22. 4. 1980 o zrušení trestu
smrti) v přijetí Protokolu č. 6 k Úmluvě (1983), který smluvní státy zavazoval ke zrušení trestu
smrti v období míru (čl. 1), nicméně i nadále ponechával výjimku jeho uložení v podmínkách
válečného stavu nebo při bezprostřední hrozbě války. Poté, co tento protokol vstoupil v roce 1985
v platnost, začala Rada Evropy razantněji klást důraz na zavedení zákazu trestu smrti u všech
členských států a snažila se přimět je k jeho ratifikaci [srov. rezoluce Parlamentního shromáždění
Rady Evropy 1044 (1994) z 4. 10. 1994 o zrušení trestu smrti, či 1187 (1999) z 27. 5. 1999, Evropa:
kontinent bez trestu smrti, a celou řadu rezolucí směřující proti státům, jež i nadále povolovaly
trest smrti – Albánie, Turecko, Arménie, Ukrajina, Rusko, Bělorusko]. Dovršením abolicionistického
procesu směřujícího k absolutnímu zákazu trestu smrti, tj. i pro období válek, se stalo přijetí
Protokolu č. 13 k Úmluvě (2002) (platnosti nabyl k 1. 7. 2003), jenž ruší trest smrti za všech
okolností (výjimku tvoří čl. 4 umožňující smluvním státům omezit místní působnost protokolu na část
svých území). S výjimkou Ázerbájdžánu a Ruska, jež uvedený protokol nepodepsaly (nicméně Rusko
rozhodnutím tamního Ústavního soudu v roce 2009 uvalilo moratorium na výkon trestu smrti i
v souladu s Protokolem č. 13), a rovněž Arménie, Polska, Lotyšska, které jej doposud neratifikovaly
(nicméně pro posledně dva zmíněné státy jako členské státy EU je závazná i její politika zákazu
trestu smrti – viz čl. 2 Listiny EU), absolutní zákaz trestu smrti platí pro celou Evropu. Pro
úplnost je třeba dodat, že rovněž Americká úmluva v čl. 4 odst. 2 vymezuje podmínky ukládání trestu
smrti (procesní záruky, zákaz jejich ukládání těhotným ženám, mladistvým pachatelům či pachatelům
starším 70ti let), jež byla nadto doplněna o Druhý protokol o zrušení trestu smrti z roku 1990
zavazující signatářské státy ke zrušení trestu smrti pro období míru. Obdobné podmínky pro ukládání
trestu smrti jako Americká úmluva zakotvuje i Arabská charta v čl. 7 (nadto zakazující výkon trestu
smrti na matce dítěte do dvou let věku a zdůrazňující obecně potřebu chránit zájmy nezletilých).

51.  ESLP se k otázce trestu smrti přímo vyslovil pouze v několika svých rozhodnutích, zejména pak
v rozhodnutí ve věci Öcalan proti Turecku, kde konstatoval, že samotné odsouzení A. Öcalana
(bývalého lídra Kurdské strany pracujících) v roce 1999 k trestu smrti za protistátní činnost (v
důsledku zrušení trestu smrti v Turecku pro období míru v roce 2002 byl tento trest změněn na
doživotní trest odnětí svobody) je třeba i navzdory uvedené okolnosti považovat za rozporné s čl. 2
a čl. 3 Úmluvy, když zohlednil i celkový mezinárodní vývoj směřující k úplnému zákazu trestu smrti.
Dále konstatoval, že i kdyby z izolovaně interpretovaného čl. 2 Úmluvy dovodil povolení uložit
trest smrti, v daném případě jeho uložení neodpovídalo nezbytným náležitostem spravedlivého
procesu, když strach a nejistotu vyvolávající neustálá hrozba z vykonání uloženého trestu smrti,
jimž musel A. Öcalan čelit po celé tři roky, nelze ponechat odděleně nejen od požadavků
spravedlivého procesu, ale také požadavků vyplývajících ze zákazu nelidského zacházení dle čl. 3
Úmluvy. Právě ve spojitosti s čl. 3 Úmluvy je pak v judikatuře ESLP hojně posuzována samostatná
otázka související s problematikou trestu smrti, a to otázka posouzení reálné hrozby (substantial
grounds) uložení či vykonání trestu smrti v případě extradice pachatele do jurisdikce státu, jenž
trest smrti povoluje. ESLP ji v konkrétních případech považuje vesměs za rozpornou se zákazem
podrobování jednotlivce nelidskému či ponižujícímu trestu dle čl. 3 Úmluvy, za který je trest smrti
mezinárodním standardem ochrany základních práv již považován (srov. Soering proti Spojenému
království, Jabari proti Turecku, Bader a Kanbor proti Švédsku či Al-Saadoon a Mufdhi proti
Spojenému království, ale také nález Ústavního soudu ČR sp. zn. I. ÚS 752/02 či rozhodnutí
Spolkového ústavního soudu 1 BvR 93/64 (Auslieferung I) či Nejvyššího soudu Kanady United States v.
Burns).

52.  ČR samozřejmě není v evropském prostoru co do zákazu trestu smrti výjimkou, a to nejen
vzhledem k ratifikaci a době účinnosti citovaných protokolů k Úmluvě (k 1. 1. 1993, resp. k 1. 11.
2004), ale již od nabytí účinnosti novely trestního zákona (zákon č. 175/1990 Sb.), tj. k 1. 7.
1990, na jejímž základě byl zrušen trest smrti a nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí. Znění
komentovaného odstavce 3 („trest smrti se nepřipouští“) pak představuje ústavní stvrzení zákazu
trestu smrti a z ústavního hlediska představuje hranici (mez) omezení základního práva na život
vyplývající z Ústavy i z mezinárodního standardu ochrany základních práv a svobod. Za tuto hranici
je zákonodárci bezpodmínečně zapovězeno vstoupit (viz úvod ke komentáři). Nahlíženo z historického
hlediska je možné konstatovat, že zrušení trestu smrti na našem území (a obecně ve státech bývalého
„východního bloku“) nemá přímou souvislost s převahou abolicionistických tendencí, ale je důsledkem
společensko-politických změn po roce 1989. Na ideový střet zastánců a odpůrců trestu smrti na území
ČR nebyl totiž v období od konce 2. světové války prakticky žádný prostor. Zatímco v období
bezprostředně poválečném se z trestu smrti stal nástroj vendety proti skutečným i domnělým
kolaborantům, jež byla legalizována na základě retribučních dekretů a rozhodnutí mimořádných,
lidových soudů, po únoru 1948 se z trestu smrti (justiční vraždy) stal zase nástroj politických
procesů, sloužící k upevnění lidově-demokratického zřízení a trestající domnělé ideové i politické
odpůrce režimu pro trestné činy velezrady a vyzvědačství, přičemž zákonnou oporu tvořily zákon č.
231/1948 Sb., na ochranu lidově demokratické republiky a novy trestní zákon č. 86/1950 Sb. Od
poloviny 50. let minulého století (v souvislosti s novelami trestního zákona a trestního řízení
soudního) byly zrušeny některé dříve hojně využívané trestné činy a na trest smrti bylo již
nahlíženo jako na trest, jenž mohl být fakultativně a při splnění stanovených podmínek uložen za
spáchání vymezených trestných činů (celkem 33).

53.  Výklad týkající se problematiky trestu smrti by byl neúplným, pokud by se alespoň okrajově
nezmínil o společensko-politické realitě v USA, kde otázka trestu smrti zůstává jednou
z nejdiskutovanějších a jež společnost rozděluje na dva protichůdné tábory – abolicionistů
(zastánců zrušení trestu smrti) a retencionistů (zastánců jeho zachování). Mezi hlavní argumenty
(vedle morálních dilemat a nábožensko-filosofických sporů o povaze a funkcích trestu) pro zachování
trestu smrti je nejčastěji zmiňován jeho odstrašující účinek, který nemá jen samotná existence
trestu, ale konkrétně i vynesení rozsudku trestu smrti a rovněž provedení samotné popravy. Navíc je
v něm spatřována jeho generální preventivní funkce, kdy zjednodušeně řečeno hrozba jeho uložení
zachraňuje životy, když připádné pachatele odrazuje od spáchání vraždy. Studie, vycházející ze
statistických dat ohledně počtu spáchaných vražd v daném státě, jsou často kritizovány pro
složitost a téměř nemožnost zkoumat a měřit daný jev. Naopak je argumentováno potřebou zavést
přísná, nikoliv však absolutní opatření s obdobným odstrašujícím efektem jako např. vysoké tresty,
„nulová tolerance“ či „třikrát a dost“. Dalším argumentem pro je retribuční efekt trestu smrti,
v němž se odráží touha společnosti po odplatě a zadostiučinění za spáchaný trestný čin (inspirace
je velmi účelově hledána v židovsko-křesťanské tradici – „oko za oko“ – viz výše). Pro pozůstalé po
oběti je tato touha v mnoha amerických státech „uspokojována“ i zavedením možnosti osobní
přítomnosti na popravě. Často užívaným argumentem pro zachování trestu smrti, který vyplývá z jeho
vlastnosti jako definitivního řešení, je zabránění hrozby útěku pachatele a jeho recidivy. Užíván
je rovněž i ekonomický argument, kdy náklady na doživotní či dlouhodobé věznění pachatelů jsou
považovány za nesrovnatelně vyšší než v případě trestu smrti. Tento argument je nezřídka, se
statistickou oporou v konkrétních údajích, vyvracován tvrzením, že naopak trest smrti, především
díky nechvalně proslulému čekání na popravu („death row“) činící v USA průměrně 12 let (!), a
doplněno o náklady na zvýšenou ostrahu a lékařský dozor, se stává mnohem nákladnějším. V neposlední
řadě se zastánci trestu smrti opírají o veřejné mínění, které obecně převažuje na stranu zastánců
trestu smrti (v ČR dle údajů průzkumu CVVM z května 2010 s ním vyslovilo souhlas až 60%
dotázaných). Odpůrci trestu smrti vedle výše naznačených protiargumentů a nábožensko-filosofických
zdrojů abolicionistického hnutí založených zejména na ideálu humanismu, užívají argument neustále
přítomné hrozby justičního omylu, který se výkonem trestu smrti stává fatálním, ačkoliv se forenzní
vědy a vyšetřovací praktiky neustále vyvíjejí a modernizují a umožňují tak i zpětně vyvrátit
dřívější tvrzení či pochybnosti. Tomu bývá odporováno sílícím důrazem na zajištění širokých a
několikastupňových záruk spravedlivého procesu před uložením trestu smrti. Dále je argumentováno
jeho nemorálností, globálním trendem směřujícím k jeho absolutnímu zrušení a samozřejmě v první
řadě nerespektováním hodnoty lidské důstojnosti a z ní vyvěrající potřeby zachovat a chránit lidský
život pro jeho vnitřní hodnotu, tedy zásahem do základního práva na život, případně nerespektování
zákazu nelidského a ponižujícího trestání (viz výše).

54.   Za významný faktor silně ovlivňující nejen směřování i obsah uvedeného diskurzu, ale i
konkrétní podobu zákonů povolujících trest smrti na úrovni jednotlivých států je třeba považovat
judikaturu Nejvyššího soudu USA. Sílící abolicionistické tendence v Evropě nemohly zůstat bez
odezvy ani v USA, kde vyvrcholily v 70. letech minulého století a přijetím rozhodnutí Nejvyššího
soudu v roce 1972 ve spojené věci Furman v. Georgia. V něm soudci NS v poměru 5 ku 4 (každý se
separátním stanoviskem) za protiústavní (rozpor s VIII. dodatkem ústavy – „Cruel and Unusual
Punishment clause“) označili celkem 40 zákonů jednotlivých států, v nichž absentovaly zejména
striktně vymezené podmínky pro ukládání trestu smrti, což umožňovalo jejich svévolné a časté
zneužívání, zejména pro rasové předsudky. Tím NS de facto vyhlásil moratorium na výkon trestu smrti
na celém území USA. Toto vítězství abolicionistů trvalo ovšem velmi krátce, když jednotlivé státy
v čele s Texasem, Floridou a Georgií, v souladu se závěry citovaného rozhodnutí přijaly nové,
tresty smrti opětovně zavádějící zákony. Většinu z nich pak následně NS v roce 1976 v rozhodnutí ve
spojené věci Gregg v. Georgia označil za souladné s ústavou, když dovodil, že trest smrti jako
takový není v rozporu s hodnotou lidské důstojnosti chráněnou především VIII. dodatkem, nelze jej
považovat za krutý a neobvyklý trest a jeho užití na trestné činy vraždy je plně adekvátní, když
primárně plní retribuční a odstrašující funkci. Zároveň pro zákony povolující trest smrti vymezil
nezbytné podmínky, které musí splňovat (objektivní kritéria jeho ukládání, garance spravedlivého
procesu, zvážení individuálních okolností případu a vlastností pachatele). Tímto rozhodnutím NS
zákonodárcům jednotlivých států uvolnil ruce k přijetí nových zákonů a znovuzavedení trestu smrti
v drtivé většině z nich, což ostatně platí dodnes (v současnosti je trest smrti uzákoněn ve více
než 2/3 amerických států).

55.  Po tomto „debaklu“ se abolicionistické hnutí soustředilo především na přezkum jednotlivých
podmínek ukládání i výkonu trestu smrti, což vedlo k přijetí celé řady rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Zásadním tématem bylo vykonávání trestů smrti na mladistvých (juveniles – 16-17 let) pachatelích (v
době spáchání trestného činu) a také mentálně postižených či duševně nemocných odsouzených.
K prvnímu tématu se Nejvyšší soud vyslovil nejprve v roce 1988 v rozhodnutí Thompson v. Oklahoma,
jímž sice zrušil trest smrti pro 15tiletého pachatele jako trest nehumánní a krutý, nicméně
následně v roce 1989 v rozhodnutí Stanford v. Kentucky soud za souladný s VIII. dodatkem ústavy
označil trest smrti ukládaný mladistvým pachatelům ve věku minimálně 16 let. Tato praxe (vedoucí
k vykonání 22 trestů smrti mladistvých pachatelů), vehementně kritizována mezinárodním
společenstvím (zejména odkazem na čl. 37 Úmluvy o právech dítěte, kterou USA společně se Somálskem
jako jediné státy neratifikovaly), byla jako neústavní zakázána až v roce 2005 v rozhodnutí Roper
v. Simmons. NS jím překonal výše citované rozhodnutí, když na základě tzv. evolving standards of
decency testu a sociologických a psychologických poznatků o vyspělosti mladistvých dovodil, že
tresty ukládané mladistvým pachatelům mladším 18 let je třeba považovat za kruté a tedy rozporné
s VIII. dodatkem ústavy. Tím jako protiústavní zrušil všech 25 zákonů jednotlivých států, které
umožňovaly ukládat tresty smrti mladistvým pachatelům, byť pouze ve státech Texas, Oklahoma a
Virginie byly skutečně v praxi aplikovány. Uvedené závěry pak Nejvyšší soud vztáhl i na tresty
odnětí svobody na doživotí ukládané mladistvým pachatelům bez možnosti podmínečného propuštění, jež
byly uloženy za trestné činy bez smrtelných následků (srov. rozhodnutí Graham v. Florida).

56.  Rovněž v otázce ukládání trestu smrti mentálně postiženým a duševně nemocným učinil Nejvyšší
soud USA určitý obrat, když sice nejprve v rozhodnutí Ford v. Wainwright za neústavní označil
ukládání trestů smrti duševně nemocným pachatelům, jimž musí být garantovány procesní záruky
slyšení a dokazování stran jejich duševního stavu. Posléze však přijal rozhodnutí Penry v. Lynaugh,
jímž za souladné s ústavou označil ukládání trestů smrti mentálně postiženým pachatelům, nicméně
v daném případě stát Texas dostatečně těmto pachatelům v průběhu procesu negarantoval slyšení a
neuvážil otázky závažnosti mentálního postižení jako trest zmírňujícího faktoru, a proto daný
rozsudek zrušil. Vzhledem k okolnosti, že porota v daném případě opět dostatečně a vyčerpávajícím
způsobem nezvážila onu míru závažnosti mentálního postižení pachatele, Nejvyšší soud rozhodnutím
Penry v. Johnson zrušil i druhý odsuzující rozsudek, aniž by však revidoval svůj závěr o
přípustnosti ukládání trestu smrti mentálně postiženým pachatelům. To učinil až v roce 2002 v
rozhodnutí Atkins v. Virginia, kdy dospěl k závěru, že ukládání trestu smrti mentálně postiženým je
v rozporu s VIII. dodatkem ústavy. Uvedené závěry pak Nejvyšší soud rozšířil i na případy, kdy
odsouzení pachatelé nejsou vzhledem ke své nízké inteligenci schopni posoudit závažnost a příčiny
uloženého trestu smrti a je povinností státu tyto okolnosti před jeho vykonáním zkoumat (srov.
rozhodnutí Panetti v. Quarterman).

odstavec 4

57.  V celkovém kontextu čl. 6 Listiny se ústavodárcem zvolená formulace odstavce 4 jeví poněkud
nejednoznačnou a nesrozumitelnou. Striktně vzato z jazykového hlediska, již samotné užití plurálu
(„porušením práv podle tohoto článku“) se nejeví s ohledem na přesné znění čl. 6 příliš
srozumitelným. V komentovaném čl. 6 je totiž výslovně garantováno samostatné právo každého na život
a ve znění jednotlivých odstavců se spíše odráží a jsou reflektovány pouze jeho určité dílčí
aspekty a otázky s ním související (rozsah ochrany poskytované právem na život, trest smrti) či
jeho funkce (zejména obranná v odst. 2), nikoliv však jednotlivá samostatná práva (ve smyslu právo
na zákaz trestu smrti?). Případná existence z práva na život odvozených „práv“ jako „právo na
potrat“, resp. právo nenarozeného dítěte na život či „právo na smrt“, jejichž povaha jako práv
samostatných je i přesto velmi problematická, ze samotného znění čl. 6 zřetelně nevyplývá a jejich
judikatorní dovození ústavodárce do budoucna s jistotou rozhodně předvídat nemohl.

58.  Odhlédneme-li od jazykových nesrovnalostí, odstavec 4 skutečně představuje určitou
relativizaci jinak absolutně vyjádřeného imperativu odstavce 2 („nikdo nesmí být zbaven života“).
Explicitně tak stvrzuje, že právo na život, primárně v jeho obranné funkci ve smyslu práva nebýt
zbaven života, není absolutně neomezitelné, když předvídá existenci jednání, které, ač vede
k fatálnímu důsledku zbavení života jednotlivce, není ze zákona považováno za protiprávní,
trestněprávně postihované. Ve volbě, vymezení a konkrétním způsobu trestněprávní ochrany hodnoty
lidského života (objekt ochrany) a rovněž v přísnosti trestní represe za její případné porušení se
(vedle ústavních dokumentů) nejvíce odráží (jsou do ní projektovány) hodnotová orientace a vnímání
a nazírání společnosti na hodnotu lidského života. Jednotlivé aspekty práva na život jsou tak
v daném státě či lépe regionu s odlišnou nábožensko-kulturní tradicí a hodnotovým řádem (viz např.
vliv židovského práva či islámského náboženství a práva Šári´a) trestněprávně vymezovány a
regulovány odlišně, v různé míře a rozsahu a rovněž s různou intenzitou trestány. Vedle obecně (co
do jejich nezbytného trestního postihu) akceptovaných jednání přímo ohrožujících život jednotlivce
jako je vražda, zabití či ublížení na zdraví aj., lze za odlišující a hraniční označit právě výše
nastíněné otázky jako je právní regulace a případná kriminalizace potratů, způsob a rozsah
trestněprávní ochrany plodu, euthanasie či sebevraždy anebo přístup k zákazu trestu smrti. Uvedené
faktory, i když v menší míře se pak projevují i v konkrétním vymezení a následném judikování
podmínek a okolností vylučujících protiprávnost jinak trestně postihovaného jednání, v jehož
důsledku došlo k usmrcení jednotlivce.

59.  Listina, na rozdíl od Úmluvy či MPOPP, specifické případy omezení práva na život blíže
nevymezuje (s výjimkou zákazu trestu smrti). Jejich samotné vymezení i konkretizace podmínek a
okolností, za nichž jednání vedoucí ke zbavení života jednotlivce není trestné, je přenecháno
podústavní (trestněprávní) úpravě a tedy na vůli zákonodárce. I když i pro případná omezení práva
na život platí Listinou stanovená nejzazší mez, tj. že vždy musí být šetřeno jeho podstaty a smyslu
s tím, že omezení nesmí být zneužíváno k jiným účelům, než pro které bylo stanoveno (viz komentář k
čl. 4 odst. 4 Listiny), je stěží představitelné, že by se zákonodárce v demokratickém právním státě
založeném na úctě k základním právům a svobodám a respektující obecně sdílené hodnoty lidství a
lidské důstojnosti k této nejzazší hranici omezení i jen přiblížil. Přijatelná míra omezení práva
na život musí být vzhledem k jeho fundamentální povaze stanovena striktněji než u většiny ostatních
základních práv. Proto i na předmětné zákony, které takové omezující podmínky a jednání stanovují,
je třeba klást ty nejpřísnější nároky co do jeho formálních i obsahových náležitostí.

60.  Ponecháme-li stranou dosud neřešenou a nevyřešenou otázku ústavnosti předmětných právních
úprav, jak již bylo výše předestřeno, v ČR z uvedených hraničních příkladů kriminalizovány nejsou
interrupce se souhlasem matky prováděné v souladu s cit. zákonem o umělém přerušení těhotenství.
Stejně tak dle § 163 tr. zák. není trestně postihována těhotná žena, která (v rozporu s cit.
zákonem o umělém přerušení těhotenství) své těhotenství sama uměle přeruší nebo o to jiného požádá
či mu to dovolí. Naopak kriminalizováno je přerušení těhotenství bez souhlasu matky, resp. ze
zákona nedovolené přerušení těhotenství i se souhlasem matky a svádění a napomáhání k němu (viz Díl
4 – Trestné činy proti těhotenství tr. zák.). Samotný plod pak požívá trestněprávní ochrany jednak
skrze ochranu života a zdraví těhotné ženy (viz výše uvedené trestné činy proti těhotenství či ust.
§ 122 odst. 2 písm. g) tr. zák., kde ublížení na zdraví, při němž dojde k poškození či usmrcení
plodu je kvalifikováno jako těžké), jednak samostatně (ochrana lidského embrya před nedovoleným
nakládáním s ním dle § 167 tr. zák.). Rovněž sebevražda není přímo kriminalizována (resp. její
neúspěšný pokus), nicméně pohnutka či napomáhání k sebevraždě již trestným činem je (§ 144 tr.
zák.). Zbylé, výše probírané otázky jsou zakázány přímo a výslovně ústavou (trest smrti) anebo jsou
trestním zákoníkem kriminalizována jednání, jež jejich znaky vykazují (asistovaná sebevražda,
euthanasie).

61.  Trestní zákoník rovněž přímo vymezuje podmínky a okolnosti vylučující protiprávnost jinak
trestně postihovaného jednání, v jehož důsledku došlo (může dojít) k usmrcení jednotlivce [krajní
nouze (§ 28) či nutná obrana (§ 29)], anebo její zakotvení předpokládá v jiných speciálních
předpisech [oprávněné použití zbraně (§ 30) – mezi tyto speciální předpisy je třeba zařadit zejména
zák. č. 273/2008 Sb., o Policii ČR, vymezující v ust. § 56 odst. 1 situace, za nichž je policista
oprávněn použít zbraň, dále pak § 42 zák. č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR, § 40 zák. č.
13/1993 Sb., celní zákon, § 20 zák. č. 553/1991 Sb., o obecní policii, či § 5 zák. č. 289/2005 Sb.
o Vojenském zpravodajství)]. S ohledem na názory právní teorie i praxe nelze tento výčet okolností
vylučujících protiprávnost obecně považovat za vyčerpávající, což potvrzuje i znění tr. zák., jenž
mezi ně výslovně řadí i svolení poškozeného (§ 30) či přípustné riziko (§ 31). Nicméně jejich užití
ve vztahu k právu na život je buď v druhém případě výslovně vyloučeno („Nejde o přípustné riziko,
jestliže taková činnost ohrozí život nebo zdraví člověka“), anebo v prvním případě naráží na samou
podstatu práva na život jako práva nezcizitelného (nepřenositelného), což je ovšem v určitých
ohledech (viz zejména otázka euthanasie) relativizováno a rozporováno.

62.  Samotná interpretace a aplikace uvedených okolností vylučujících protiprávnost, s ohledem na
specifika konkrétního případu a zejména z hlediska proporcionality přezkoumávaného zásahu ve vztahu
k právu na život jednotlivce, tj. přiměřenost útoku, chráněné zájmy, užití smrtící síly jako ultima
ratio prostředek, je primárně věcí příslušných obecných soudů, příp. následně Ústavního soudu.
V této souvislosti nelze odhlédnout od skutečnosti, že materiální obsah čl. 2 Úmluvy, jež je
součástí ústavního pořádku ČR, se kryje s materiálním obsahem čl. 6 Listiny. Proto při ochraně
poskytované čl. 6 Listiny, při stanovení podmínek jeho omezení i při interpretaci a případné
aplikaci okolností vylučujících protiprávnost jednání, jež mělo za následek zbavení života
jednotlivce, je třeba přihlížet i k úrovni standardu ochrany poskytované právu na život Úmluvou,
tj. i k čl. 2 odst. 2 Úmluvy stanoveným podmínkám a na jejich judikatorní vymezení ze strany ESLP
(viz výše).

63.  V diskuzích nad problematikou a obsahem zákonem stanovených výjimek a okolností, za nichž není
porušení ústavního imperativu ochrany lidského života považováno za trestné, je velmi často
zmiňována otázka, zda ochrana majetku je či není právně obhajitelným důvodem pro jednání, v jehož
důsledku dojde k usmrcení jednotlivce-útočníka (např. vloupání, krádež či i pouhý vstup na
pozemek). V ČR je s ohledem na výše uvedené stěží představitelné, že by pod okolnosti vylučující
protiprávnost (zejm. nutná obrana či krajní nouze), bylo možné podřadit a za přiměřené označit
užití smrtící síly za účelem odvrácení útoku na majetek. Rovněž i jiné státy k této problematice
zaujímají jednoznačně negativní stanovisko (srov. čl. 122 až 125 francouzského Code Pénal či
rozhodnutí Nejvyššího soudu Kanady R. v. Gunning). V jiných státech je k uvedenému tématu
zachováván zdrženlivější postoj a v každém z konkrétních případů soudy váží konkrétní okolnosti
(zejm. reasonable belief) jednání, které v určitých ohledech mohou vést ke změně jeho právní
kvalifikace např. z vraždy na neúmyslné zabití (srov. rozhodnutí britského Court of Appeal ve věci
Martin v. R.). Nicméně není tomu tak obecně. Je nasnadě, že uvedené diskuze jsou nejčastěji vedeny
USA, kdy i vzhledem k existenci práva držet zbraň (viz II. dodatek k Ústavě USA a k tomu srov.
rozhodnutí NS USA District of Columbia v. Heller či McDonald v. Chicago) dochází k častému výskytu
případů usmrcení jednotlivců z důvodu ochrany majetku, která ovšem nejsou považována za trestná.
Z common law systému vyvinuvší se doktríny jako „Castle Law“ či její pozměněná forma „Stand Your
Ground“, zjednodušeně řečeno umožňující vlastníkovi nemovitosti se bránit proti násilnému vstupu a
útoku útočníka i užitím smrtící síly, byly totiž v drtivé většině amerických států přejaty do
tamních trestněprávních úprav. Zastánci přísnější regulace práva nosit zbraň je pak tato úprava pro
častý výskyt omylů při identifikaci domnělého útočníka označovaná jako „Shoot The Milkman Law”.

64.  Specifickou oblastí spadající spíše do oblasti mezinárodního práva, která nicméně pro svou
všudypřítomnost přesahuje i do vnitrostátního práva, je problematika mezinárodního terorismu, neboť
přijatá protiteroristická (bezpečnostní) opatření v mnoha případech mají či potenciálně mohou mít
fatální dopady i na životy jednotlivců. Z hlediska práva se tak často dostávají vedle celé řady
ostatních základních práv i svobod i do střetu s právem na život. Proto stejně jako v případě výše
předestřených zákonem stanovených podmínek omezení ústavního imperativu ochrany lidského života, i
v tomto ohledu je primárně věcí zákonodárce, aby přijetí a charakter takových protiteroristických
opatření zvážil. Úkolem ústavních/nejvyšších soudů pak je, aby z hlediska ústavnosti přezkoumaly
způsob jejich přijetí a jejich obsah (srov. cit. rozhodnutí Spolkového ústavního soudu 1 BvR 357/05
a jeho obdobu v rozhodnutí polského TK K 44/07 ve vztahu k zákonům o bezpečnosti letecké dopravy a
zde zakotvené možnosti sestřelení letadla armádou v případě jeho zneužití jako zbraň pro
teroristický útok). A především, aby z hlediska možného zásahu do základních práv a svobod
jednotlivců či porušení ústavně garantovaných hodnot zhodnotily proporcionalitu konkrétních dopadů
a činností uplatňovaných veřejnou mocí v rámci již přijatých protiteroristických opatření. Za
příklad lze uvést cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu Izraele, v němž za proporcionální označil
taktiku ozbrojených složek v podobě tzv. targeted killings. Naopak ESLP ve svých rozhodnutích
shledal z hlediska podmínek vymezených v čl. 2 odst. 2 Úmluvy neproporcionálním masivní
bombardování civilního obyvatelstva ruskými armádními složkami při konfliktu v Čečensku (srov.
sérii rozhodnutí Khashiyev a Akayeva proti Rusku, Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku či
Isayeva proti Rusku), anebo automatické nasazení smrtících prostředků a zabití tří teroristů
ozbrojenými složkami Velké Británie v rámci protiteroristické akce vůči členům IRA (srov. McCann a
další proti Spojenému království).

Související ustanovení Listiny, Ústavy a ústavních zákonů

preambule Listiny; čl. 1 Listiny – svoboda a rovnost v důstojnosti a v právech; čl. 4 Listiny –
limity omezování základních práv; čl. 5 – způsobilost mít práva; čl. 7 Listiny – nedotknutelnost
osoby; zákaz mučení a špatného zacházení; čl. 10 odst. 1 Listiny – právo na lidskou důstojnost; čl.
10 odst. 2 Listiny – právo na soukromí v širším smyslu; čl. 35 odst. 1 Listiny – právo na životní
prostředí; preambule Ústavy; čl. 1 odst. 1 Ústavy.

Související ustanovení mezinárodních smluv

čl. 2, čl. 3, čl. 8 Úmluvy; Protokol č. 6 a č. 13 k Úmluvě; čl. 3 VDLP; čl. 6 MPOPP, Druhý opční
protokol k MPOPP (100/2004 Sb. m. s.); čl. 6 odst. 1 a čl. 37 Úmluvy o právech dítěte; čl. 2
Listiny EU; Úmluva o zabránění a trestání zločinu genocidia (32/1955 Sb.); Úmluva na ochranu
lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s aplikací biologie a medicíny (44/2001
Sb. m. s.).

Související zákony a ostatní právní předpisy

tr. zák.; zákon ČNR č. 66/1986 Sb., o umělém přerušení těhotenství; zákon č. 273/2008 Sb., o
Policii ČR; zákon č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách ČR; zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon;
zákon č. 553/1991 Sb., o obecní policii; zákon č. 289/2005 Sb. o Vojenském zpravodajství; zákon č.
20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu.

Judikatura

Ústavní soud

Nález III. ÚS 459/03 z 20. 8. 2004 (N 117/34 SbNU 223): Odmítají-li rodiče léčbu nezletilého
dítěte, jež je v bezprostředním ohrožení života, nepředstavuje vydání předběžného opatření podle §
76a o.s.ř., kterým se dítě svěří do péče příslušného léčebného zařízení, porušení jejich práv
zakotvených v čl. 32 odst. 4 či čl. 16 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k
nutnosti okamžitého zásahu není zpravidla možno v řízení o vydání takového předběžného opatření
řešit případný spor rodičů s léčebným zařízením o vhodnosti té které léčby. Týká-li se věc dítěte
ve věku okolo šesti let, není porušením čl. 12 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, pokud toto dítě
nebylo v daném řízení soudem vyslechnuto. … Dle názoru Ústavního soudu je třeba při výkladu tohoto
ustanovení brát v úvahu nejen věk dítěte (a jeho rozumovou vyspělost), ale i povahu věci, o niž se
jedná, jakož i další okolnosti, jako je např. rodinné zázemí a společenské prostředí, ve kterém
dítě vyrůstá. V době rozhodování soudu měl nezletilý 6 let, a tak lze stěží předpokládat, že by
plně pochopil složité záležitosti týkající se jeho léčby a dokázal poskytnout dostatečně autonomní,
tedy na svých rodičích (alespoň zčásti) nezávislý názor. Za dané situace by bylo vyslechnutí
nezletilého pouze formálním úkonem, jenž by beztak nijak rozhodnutí soudu ovlivnit nemohl. Pokud
jde o namítané porušení čl. 6 odst. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, rovněž v tomto
případě se Ústavní soud s názorem stěžovatelů neztotožnil, protože smyslem a účelem uvedeného
ustanovení je především zajistit ochranu nezletilých osob, na nichž je prováděn lékařský zákrok,
před zneužitím biologie nebo medicíny (viz preambule citované úmluvy). Proto je jeho provedení
vázáno na souhlas zákonného zástupce, úřední osoby či jiné osoby nebo orgánu, které jsou k tomu
zmocněny zákonem. Nelze je však vykládat tak, že nezbytnou podmínkou je vždy souhlas zákonného
zástupce, neboť takový přístup by byl v rozporu nejen s Listinou, Evropskou úmluvou i Úmluvou o
právech dítěte, protože by bránil realizovat nezbytnou ochranu práv a zájmů dítěte, ale i se
samotnou Úmluvou o lidských právech a biomedicíně, jež stanovuje povinnost smluvním státům
poskytovat péči bez diskriminace (čl. 1 a čl. 3) a v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a
standardy (čl. 4). Je třeba si uvědomit, že uvedená úmluva představuje komplementární ochranu
základních práv a svobod a jejím prostřednictvím nesmí dojít k omezení práv a svobod z ostatních
mezinárodních úmluv vyplývajících (viz preambule).

Nález Pl. ÚS 16/04 z 4. 5. 2005 (N 98/37 SbNU 321; 265/2005 Sb.): … ustanovení čl. 6 odst. 1
Listiny je nutné vnímat v kontextu celého článku, zejména s odstavcem 2, který zní „Nikdo nesmí být
zbaven života“, a s odstavcem 4, který zní „porušením práva podle tohoto článku není, jestliže byl
někdo zbaven života v souvislosti s jednáním, které podle zákona není trestné“. Smyslem tohoto
ustanovení je ochrana života. Je jím garantováno ústavní právo každé lidské bytosti, že nemůže být
svévolně usmrcena. Nelze z něho dovodit, žádné ústavní garance ve vztahu k zákonné úpravě způsobu
rozsahu náhrady škody. Ochrana života před svévolným usmrcením není v zákonné rovině ponechána na
úpravě odpovědnosti za škodu, ale výlučně na trestně právní odpovědnosti za usmrcení. To odpovídá
citovanému článku 6 Listiny, který jinou ochranu lidského života nekonstruuje. I když tedy lze v
obecné rovině připustit, že odpovědnost za škodu sehrává významnou roli v prevenci před jednáním
vedoucím k usmrcení, nelze z toho dovozovat, že navrhovatelem citovaná první věta čl. 6 Listiny
míří i na zákonnou úpravu odpovědnosti za škodu. K takovému výkladu předmětného článku nelze dospět
na základě žádné z výkladových metod používaných při aplikaci práva. Lze tedy učinit závěr, že
ustanovení § 442 odst. 1 není v rozporu s čl. 6 odst. 1, věta prvá Listiny, protože jím garantované
právo na život nemá žádnou vazbu k zákonné úpravě odpovědnosti za škodu.

Další citovaná judikatura: usnesení III. ÚS 169/94 z 15. 12. 1994; nález I. ÚS 752/02 z 15. 4. 2003
(N 54/30 SbNU 65); usnesení III. ÚS 1972/08 z 11. 9. 2008.

Evropský soud pro lidská práva / Evropská komise pro lidská práva

Rozsudek McCann a další proti Spojenému království z 27. 9. 1995, stížnost č. 18984/91:... Výjimky
definované v čl. 2 odst. 2 Úmluvy ukazují, že čl. 2 se sice samozřejmě vztahuje na případy, kdy je
zbavení života úmyslné, ale že to není jeho jediným předmětem. Text čl. 2 nahlížený jako celek
ukazuje, že odst. 2 především nedefinuje situace, za nichž je dovoleno úmyslné zbavení života,
nýbrž popisuje ty, v nichž je možné „použití síly“, jež může vést k neúmyslnému zbavení života.
Použití síly musí být „absolutně nezbytné“ pro dosažení jednoho z účelů vyjmenovaných v písm. a),
b) a c).... Soud je rozhodnut velmi pečlivě přezkoumávat případy, kdy dojde ke zbavení života,
je-li úmyslně použita smrtící síla a brát v úvahu nejen činy příslušníků ozbrojených sil státu, ale
rovněž všechny okolnosti případu, zejména přípravu a kontrolu příslušných činů.... Zákon všeobecně
zakazující jakékoliv svévolné usmrcení by byl v praxi neúčinný, kdyby neexistovalo řízení
umožňující kontrolovat zákonnost použití smrtící síly státními orgány. Povinnost chránit právo na
život implikuje tedy (když je příslušníky ozbrojených sil použita síla, jež přivodila smrt člověka)
povinnost vést vyšetřování.

Rozsudek Osman proti Spojenému království z 28. 10. 1998, stížnost č. 23452/94:... první věta
článku 2 odst. 1 Úmluvy ukládá státům nejen povinnost zdržovat se úmyslného a protiprávního zbavení
života, ale také povinnost učinit odpovídající opatření na ochranu života osob, podléhajících
jejich jurisdikci. … Podle soudu, i vzhledem k povaze práva chráněného článkem 2 jakožto
fundamentálního práva v systému Úmluvy, postačuje, když stěžovatel prokáže, že státní orgány
neučinily vše, co by od nich bylo rozumně možné očekávat, aby se předešlo skutečnému a
bezprostřednímu ohrožení života, o němž vědí nebo měly vědět.

Rozsudek Giuliani a Gaggio proti Itálii z 25. 8. 2009, stížnost č. 23458/02: Článek 2 čtený vcelku
pokrývá nejen úmyslné zabití, ale také situace, v nichž je povoleno “použít sílu”, jež může vyústit
v nezamýšlený následek v podobě zbavení života. Při zvažování nezbytnosti je však úmyslnost či
záměrnost použití smrtící síly pouze jedním ze zvažovaných faktorů. Jakékoliv použití síly musí být
“absolutně nezbytné” k dosažení jednoho či více účelů vyjmenovaných v písmenech a) až c) odst. 2
čl. 2. Tento pojem značí, že musí být použit přísnější a více přesvědčující test nezbytnosti než
ten, který je obvykle používán při posouzení, zda akce státu jsou “nezbytné v demokratické
společnosti” ve smyslu druhých odstavců čl. 8 až 11 Úmluvy. Použitá síla musí být zejména přiměřená
povoleným cílům. Soud připomíná, že její použití státními činiteli k jednomu z cílů vyjmenovaných v
čl. 2 odst. 2 Úmluvy může být ospravedlněno i tehdy, je-li založeno na upřímné důvěře v
předpoklady, které se zdají být pravdivými v rozhodné době, následně se ale ukáží nepravdivými.
Jiný přístup by kladl na stát a osoby prosazující jeho právo při výkonu jejich pravomocí
nerealistické břímě, snad i ke škodě životů jejich i druhých. … Povinnosti vyplývající z první věty
čl. 2 … zahrnují primární povinnost státu chránit právo na život vytvořením přiměřeného právního a
správního rámce k odrazení od páchání zločinů proti lidem podpořeného donucujícím mechanismem pro
prevenci, zamezení a potrestání porušení takových příkazů. Jak vyplývá ze znění čl. 2 odst. 2,
užití smrtící síly policejním důstojníkem může být za určitých okolností obhajitelné. Nicméně čl. 2
nezakládá pro stát carte blanche. Neregulované a svévolné akce ze strany represivních složek státu
jsou neslučitelné s požadavkem efektivního respektu k základním právům. Z toho vyplývá, že
policejní operace musí dostatečně regulovány národním právem a zajištěny adekvátními a efektivními
zárukami proti svévoli a zneužití síly.

Další citovaná judikatura: rozhodnutí EKLP Brüggeman a Scheuten proti Německu z 19. 5. 1976,
stížnost č. 6959/75; rozhodnutí EKLP X. proti Spojenému království z 13. 5. 1980, č. 8416/78;
rozhodnutí EKLP H. proti Norsku z 19. 5. 1992, č. 17004/90; rozsudek Soering proti Spojenému
království ze 7. 7. 1989; stížnost č. 14038/88; rozsudek Open Door a Dublin Well Woman proti Irsku
z 29. 10. 1992, stížnost č. 14234/88 a 14235/88; McCann a další proti Spojenému Království z 27. 9.
1995, stížnost č. 18984/9; Andronicou proti Kypru z 9. 10. 1997, stížnost č. 25052/94; Kaya proti
Turecku z 19. 2. 1998, stížnost č. 22729/93; Guerra a další proti Itálii z 19. 2. 1998, stížnost č.
14967/89; LCB proti Spojenému království z 9. 6. 1998, stížnost č. 23413/94; Ergi proti Turecku
z 28. 7. 1998, stížnost č. 23818/94; Yaşa proti Turecku z 2. 9. 1998, stížnost č. 22495/93; Aytekin
proti Turecku z 23. 9. 1998, stížnost č. 22880/93; Çakıcı proti Turecku z 8. 7. 1999, stížnost č.
23657/94; Tanrıkulu proti Turecku z 8. 7. 1999, stížnost č. 23763/94; Velikova proti Bulharsku
z 18. 5. 2000, stížnost č. 41488/98; Salman proti Turecku z 27. 6. 2000, stížnost č. 21986/93;
Jabari proti Turecku z 11. 10. 2000, stížnost č. 40035/98; Streletz, Kessler a Krenz proti Německu
ze dne 22. 3. 2001, stížnost č. 34044/96, 35532/97 a 44801/98; Keenan proti Spojenému království
z 3. 4. 2001, stížnost č. 27229/95; McKerr proti Spojenému království ze 4. 5. 2001, stížnost
č. 28883/95; P. a A. Edwards proti Spojenému království z 14. 3. 2002, stížnost č. 46477/99; Pretty
proti Spojenému království z 29. 4. 2002, stížnost č. 2346/02; Calvelli a Ciglio proti Itálii
ze 17. 5. 2002, stížnost č. 32967/96; McShane proti Spojenému království z 28. 5. 2002, stížnost č.
43290/98; Anguelova proti Bulharsku z 13. 6. 2002, stížnost č. 38361/97; Boso proti Itálii z 5. 9.
2002, stížnost č. 50490/99; Aktaş proti Turecku z 24. 4. 2003, stížnost č. 24351/94; Menson a
ostatní proti Spojenému království z 6. 5. 2003, stížnost č. 47916/99; Tahsin Acar proti Turecku z
8. 4. 2004, stížnost č. 26307/95; Buldan proti Turecku z 20. 4. 2004, stížnost č. 28298/95; Vo
proti Francii z 8. 7. 2004, stížnost č. 53924/00; Öneryildiz proti Turecku z 30. 11. 2004, stížnost
č. 48939/99; Makaratzis proti Řecku z 20. 12. 2004, stížnost č. 50385/99; Khashiyev a Akayeva proti
Rusku z 24. 2. 2005, stížnost č. 57942/00 a 57945/00; Isayeva, Yusupova a Bazayeva proti Rusku z
24. 2. 2005, stížnost č. 57947/00, 57948/00 a 57949/0; Isayeva proti Rusku z 24. 2. 2005, stížnost
č. 57950/00; Hugh Jordan proti Spojenému království ze 4. 5. 2005, stížnost č. 24746/94; Öcalan
proti Turecku z roku 2005 z 12. 5. 2005, stížnost č. 46221/99; Bader a Kanbor proti Švédsku z 8.
11. 2005, stížnost č. 13284/04; Huohvainen proti Finsku z 13. 3. 2007, stížnost č. 57389/00; Tysiac
proti Polsku z 20. 3. 2007, stížnost č. 5410/03; Evans proti Spojenému království z 10. 4. 2007,
stížnost č. 6339/05; Ramsahai a ostatní proti Nizozemí z 15. 5. 2007, stížnost č. 52391/99;
Angelova a Iliev proti Bulharsku z 26. 7. 2007, stížnost č. 55523/00; Reavey proti Spojenému
království z 27. 11. 2007, stížnost č. 34640/01; Nikolova a Velichkova proti Bulharsku z 20. 12.
2007, stížnost č. 7888/03; Abdullah Yilmaz proti Turecku ze 17. 6. 2008, stížnost č. 21899/02;
Isaak proti Turecku z 24. 6. 2008, stížnost č. 44587/98; Solomou proti Turecku z 24. 6. 2008,
stížnost č. 36832/97; Renolde proti Francii z 16. 10. 2008, stížnost č. 5608/05; Gagiu proti
Rumunsku z 24. 2. 2009, stížnost č. 63258/00; Mojsiejew proti Polsku z 24. 3. 2009, stížnost č.
11818/02; Giuliani a Gaggio proti Itálii z 25. 8. 2009, stížnost č. 23458/02 (potvrzen rozhodnutím
velkého senátu z 24. 3. 2011); Kalender proti Turecku z 15. 12. 2009, stížnost č. 4314/02; Maiorano
a další proti Itálii z 15. 12. 2009, stížnost č. 28634/06; Eugenia Lazar proti Rumunsku z 16. 2.
2010, stížnost č. 32146/05; Al-Saadoon a Mufdhi proti Spojenému království z 2. 3. 2010, stížnost
č. 61498/08; A., B. a C. proti Irsku z 16. 10. 2010, stížnost č. 25579/05.

Výbor OSN pro lidská práva

Stanovisko Suarez de Guerrero proti Kolumbii z 31. 3. 1982, No. R. 11/45.

Ústavní soud SR

Nález PL. ÚS 12/01-297 ze 4. 12. 2007: Protiústavnost zákona o umělém přerušení těhotenství není
dána ani tím, že právní režim ochrany plodu je rozdílný v závislosti na prenatálním vývoji a
stádiích těhotenství, neboť z ústavního imperativu zakládajícího povinnost zákonodárce chránit
lidský život již před narozením neplyne závěr, že právní ochrana plodu vůči matce musela být
totožná v každé jednotlivé fázi prenatálního vývoje. … Průběh těhotenství a vztah mezi plodem a
matkou je nejlépe možné charakterizovat jako jednotu v dualitě, kdy v první fázi těhotenství
převažuje spíše jednota matky a plodu, zatímco v pozdějších fázích je víc zdůrazněná dualita matky
a plodu.

Spolkový ústavní soud Německa

Rozhodnutí z 30. 6. 1964, 1 BvR 93/64, BVerfGE 18, 112 (Auslieferung I); rozhodnutí z 25. 2. 1975 1
BvF 1, 2, 3, 4, 5, 6/74, BVerfGE 39, 1ff., (1975) (Schwangerschaftsabbruch I.); rozhodnutí z 16. 10
1977 1 BvQ 5/77, BVerfGE 46, 160 (Schleyer); rozhodnutí z 29. 10. 1987, 2 BvR 624, 1080, 2029/83,
BVerfGE 77, 170 (Lagerung chemischer Waffen); rozhodnutí z 28. 5. 1993 2 BvF 2/90; 4, 5/92, BVerfGE
88, 203, (1993) (Schwangerschaftsabbruch II.); rozhodnutí z 15. 2. 2006 1 BvR 357/05, BVerfGE, 59,
751, (2006) (Luftsicherheitsgesetz).

Ústavní tribunál Polska

Rozhodnutí z 28. 5. 1997, K 26/96; rozhodnutí z 30. 9. 2008, K 44/07.

Ústavní tribunál Španělska

Rozhodnutí z 19. 12. 1996, SSTC 212/1996; rozhodnutí z 14. 7. 2010, Pl. 90/2010.

Inter-americký soud pro lidská práva

Xákmok Kásek proti Paraguayi z 24. 8. 2010.

Nejvyšší soud USA

Furman v. Georgia z 29. 6. 1972, 408 U.S. 238 (1972); Roe v. Wade z 29. 1. 1973, 410 U.S. 113
(1973); Doe v. Bolton z 29. 1. 1973, 410 U.S. 179 (1973); Gregg v. Georgia z 2. 7. 1976, 428 U.S.
153 (1976); Ford v. Wainwright z 26. 6. 1986, 477 U.S. 399 (1986); Thompson v. Oklahoma z 29. 6.
1988, 487 U.S. 815 (1988); Penry v. Lynaugh z 26. 6. 1989, 492 U.S. 302 (1989); Stanford v.
Kentucky z 26. 6. 1989, 492 U.S. 361 (1989); Webster v. Reproductive Health Services z 3. 7. 1989,
492 U.S. 490 (1989); Cruzan v. Director, Missouri Department of Health z 25. 6. 1990, 497 U.S. 261
(1990); Planned Parenthood of Southeastern Pennsylvania v. Casey z 29. 6. 1992, 505 U.S. 833
(1992); Washington v. Glucksberg z 26. 6. 1997, 521 U.S. 702 (1997); Vacco v. Quill z 26. 6. 1997,
521 U.S. 793 (1997); Domingues v. Nevada, 526 US 1156 (1998); Stenberg v. Carhart z 28. 6. 2000,
530 U.S. 914 (2000); Penry v. Johnson ze 4. 6. 2001, 532 U.S. 782 (2001); Atkins v. Virginia z 20.
6. 2002, 536 U.S. 304 (2002); Roper v. Simmons z 1. 3. 2005, 543 U.S. 551 (2005); Gonzales v.
Oregon ze 17. 1. 2006, 546 U.S. 243 (2006); Gonzales v. Carhart z 18. 4. 2007, 550 U.S. 124 (2007);
Panetti v. Quarterman z 28. 6. 2007, 551 U.S. 930 (2007); District of Columbia v. Heller z 26. 6.
2008, 554 U.S. 570 (2008); Graham v. Florida ze 17. 5. 2010, 560 U. S. (2010); McDonald v. Chicago
z 28. 6. 2010, 561 U.S. (2010).

Nejvyšší soud Kanady

R. v. Morgentaler z 28. 1. 1988 1 S.C.R. 30 (1988); Tremblay v. Daigle z 16. 11. 1989, 2 S.C.R. 530
(1989); Dobson (Litigation Guardian of) v. Dobson z 9. 7. 1999, 2 S.C.R. 753 (1999); United States
v. Burns z 15. 2. 2001, 1 S.C.R. 283 (2001); R. v. Gunning z 19. 5. 2005, 1 S.C.R. 627(2005).

Nejvyšší soud Izraele

The Public Committee against Torture in Israel v. The Government of Israel z 11. 12. 2005, HCJ
769/02.

Literatura

Allen, M. P. The Constitution at the Threshold of Life and Death: A Suggested Approach to
Accommodate an Interest in Life and a Right to Die. American University Law Review, Vol. 53 (2004),
s. 971 – 1020.

Alleweldt, R. at al. EMRK/GG: Konkordanzkommentar zum europäischen und deutschen. Tübingen: Mohr –
Siebeck, 2006.

Bae, S. When the state no longer kills: international human rights norms and abolition of capital
punishment. Albany: NYU Press, 2007.

Ball, H. The Supreme Court in the intimate lives of Americans: birth, sex, marriage, childbearing,
and death. New York: NYU Press, 2002.

Cook, R. J., Dickens, M. B. Human Rights Dynamics of Abortion Law Reform. Human Rights Quarterly.
Vol. 25 (2003), s. 1–59.

Dowbiggin, I. R. A merciful end: the euthanasia movement in modern America. New York: Oxford
University Press, 2003.

Dworkin, R. Life´s Dominion. New York: Vintage Books, 1994.

Fenyk, J. Stručné zamyšlení nad trestností usmrcení na žádost a z útrpnosti a v případě tzv.
asistované sebevraždy (euthanasie). Trestní právo 6/2004, s. 4 – 13.

Foster, Ch. Choosing Life, Choosing Death: The Tyranny of Autonomy in Medical Ethics and Law.
Oxford/Portland: Hart Publ., 2009.

Graland, D. (ed.). America’s death penalty: between past and present. New York: NYU Press, 2011.

Hammel, A. Ending the Death Penalty: The European Experience in Global Perspective. Basinsgtoke:
Palgrave Macmillan, 2010.

Hood, R., Hoyle, C. The Death Penalty: A Worldwide Perspective, 4th ed. Oxford University Press,
2008.

Hůlka, Š. Právo na život v mezinárodním a evropském právu. Právník č. 11/2004, s. 1066 – 1091.

INTERIGHTS: Manual for Lawyers – The Right To Life Under The ECHR (Article 2). London: Interights,
2008.

Ishay, M. R. The History of Human Rights: from Ancient Times to the Globalization Era. Berkeley:
University of California Press, 2004.

Kaplan, M. A "Special Class of Persons": Pregnant Women’s Right to Refuse Medical Treatment after
Gonzales v. Carhart. University of Pennsylvania Journal of Constitutional Law, Vol. 13, No. 1
(2011), s. 145 – 206.

Kommers, D. The Constitutional Jurisprudence of the Federal Republic of Germany. Durham: Duke
University Press, 1997.

Köck, E. Die strafrechtliche Behandlung „vorgeburtlichen Lebens“. ÖJZ. Vol. 59. No. 12 (2011), s.
546 – 552.

Kühn, Z. Ochrana lidského plodu v trestním právu. Praha, 1998.

Lepsius, O.. Human Dignity and the Downing od Aircraft: The German Federal Constitutional Court
Strikes Down a Prominent Anti-terrorism Provision in the New Air-transport Security Act. German Law
Journal. Vol. 7, No. 9 (2006), s. 761-776.

Letellier, P. at al. Ethical eye: Euthanasia – Volume I, ethical and human aspects. Strasbourg:
Council of Europe Publ., 2003.

Liebman, J. Slow Dancing with Death: The Supreme Court and Capital Punishment, 1963–2006. Columbia
Law Review, Vol. 107., No. 1 (January 2007), s. 1 – 112.

McMahan, J. The ethics of killing : problems at the margins of life. New York: Oxford University
Press, 2002.

Malíř, J. Nový protokol k Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod – na cestě
k absolutnímu odstranění trestu smrti z právních řádů Evropy. Trestněprávní revue 8/2003, s. 221 –
225.

Mangoldt, H. v., Klein, F., Starck, Ch. GG: Kommentar zum Grundgesetz. Band 1, 5. Aufl. München:
Verlag Franz Vahlen, 2005.

Matochová, S. Etika a právo v kontextu lékařské etiky. Brno: MU, 2009.

Matthieu, B. The Right to Life in European Constitutional and International Case-law. Strasbourg:
Council of Europe Publishing, 2006.

Nowak, M. UN Covenant on Civil and Political Rights. CCPR Commentary, 2nd revised ed.
Kehl/Strasbourg/ Arlington: N. P. Engel, 2005.

Ring, K. A. Scalia Dissents. Washington: Regnery Publ., 2004.

Rowan, J. R. Conflicts of Rights: Moral Theory and Social Policy Implications. Colorado: Westview
Press, 1999.

Sarat, A., Martschukat, J. (eds.). Is the death penalty dying?: European and American perspectives.
New York: Cambridge University Press, 2011.

Schabas, W. A. The Abolition of the Death Penalty in International Law, 3rd ed. Cambridge
University Press, 2002.

Tomuschat, Ch., Lagrange, E., Oeter, S. (eds.). The Right to Life. Leiden/Boston: Martinus Nijhoff
Publ., 2010.

Tucker, J. D., Kathryn L., Steele, F. B., Patient Choice at the End of Life: Getting the Language
Right. Journal of Legal Medicine, Vol. 28, No. 3 (2007), s. 305 – 325.

Wellman, C. Medical Law and Moral Rights.Dordrecht: Springer, 2005.

Wicks, E. The Right to Life and Conflicting Interests. Oxford University Press, 2010.

Yorke, J. Introduction. In.Yorke, J. (ed.). The Right to Life and the Value of Life: Orientations
in Law, Politics and Ethics. London: Ashgate, 2010.

Yount, L. Right to die and euthanasia. New York: Facts on File, 2007.