1. uvedení do surdopedie Vymezení základních terminologických východisek oboru, náplň surdopedie, cíle, metody, mezioborové vztahy, předmět zájmu. Kateřina Blatná (350578) Obor surdopedie z latinského slova surdus = hluchý + z řeckého slova paidea = výchova surdopedie = obor zabývající se výchovou, vzděláním a rozvojem jedinců se sluchovým postižením (SP), dílčí obor speciální pedagogiky dříve surdologie, surdopedagogika, akupedie, pedagogika sluchově postižených Hörgeschädigtenpädagogik, Education of the deaf/hard of hearing od roku 1983 se vyděluje od logopedie jako samostatná vědní disciplína Předmět zájmu jedinec se sluchovým postižením (SP): sluchová ztráta od 15/20 dB do 90 i více dB neslyšící, nedoslýchavý, ohluchlý, osoba s kochleárním implantátem (KI), osoby trpící ušním šelestem … Klasifikace z hlediska etiologie SP jedinec s prelingválním sluchovým postižením jedinec s postlingválním sluchovým postižením Klasifikace sluchových vad dle stupně např. dle WHO: nedoslýchavost: 0 – 25 dB žádná porucha či vada sluchu 26 – 40dB lehká porucha či vada sluchu 41 – 60dB střední porucha či vada sluchu 61 – 80 dB těžká porucha či vada sluchu hluchota: 81 dB a více velmi těžká porucha či vada sluchu, zahrnuje hluchotu ohluchlost x prelingvální hluchota presbyakuzie (stařecká nedoslýchavost) ušní šelest (tinnitus, nepříjemné pískání, hučení a šumění v uších) Výskyt sluchového postižení Náplň oboru surdopedie Prevence primární: celá populace, genetická poradna, celoplošný screening sekundární: riziková skupina (slyšící děti neslyšících rodičů) terciární: další negativní vývoj existující vady Rozvoj komunikačních kompetencí u jedinců se SP Výchova a vzdělávání jedinců se SP Profesní příprava jedinců se SP Cíl oboru surdopedie včasná a komplexní péče předcházení a zmírňování problémů vývoj a formování kvalit osobnosti umožnění co možná nejvyššího vzdělání sociální zapojení profesní uplatnění integrace inkluze Komplexní péče zdravotnická depistáž, screening diagnostika speciálně pedagogická SRP, SPC „speciální“ školy sociálně právní sociální dávky a příspěvky rodinná úzká spolupráce s odborníky Mezioborové vztahy ostatní obory speciální pedagogiky pedagogika (obecná, zaměřená podle věku – andragogika, volného času) psychologie (obecná, vývojová, psychologie osobnosti…) medicínské obory (pediatrie, ORL – otorinolaryngologie, foniatrie, …) technické obory (akustika, elektroakustika...) audiologie, audiometrie fonetika, fonologie lingvistika, psycholingvistika sociologie, sociolingvistika Specifikace některých oborů AUDIOLOGIE AUDIOMETRIE ORL FONIATRIE PEDIATRIE AKUSTIKA ELEKTROAKUSTIKA Význam sluchu rozvoj komunikace, sociálních vztahů, citových vazeb, možnost získávání informací o věcech a dějích v okolí (nejen řečí), základ pro vytvoření vnitřní řeči, pro rozvoj abstraktního myšlení, nositel varovných signálů, vnímání okolí, pocit osobní jistoty a bezpečnosti, vnímání pocitu rovnováhy, pohybu přímočarého i otáčivého a polohy těla v prostoru Speciálně pedagogické terapeutické metody v surdopedii reedukace kompenzace rehabilitace Metody v surdopedii vizuálně - motorické znakový jazyk Neslyšících manuálně kódované systémy založené na českém jazyce (prstová abeceda, znakovaná čeština, pomocné artikulační znaky aj.) orální auditivně – orální (multisenzorický přístup à řeč + odezírání) auditivně – verbální, akupedická metoda (unisenzorický přístup à pouze využití sluchu, sluchová reedukace, odmítání odezírání) Přístupy ke vzdělání monolingvální přístup – oralismus, vzdělávání prostřednictvím mluvené řeči bilingvální přístup – paralelní využití českého znakového jazyka (ČZJ) a českého jazyka (ČJ) totální komunikace – využití všech dostupných komunikačních forem Terminologie sluchová vada (trvalý stav) sluchová porucha (dočasný stav) sluchové postižení (celkový stav jedince se všemi důsledky SP, komplexní stav) Definice hluchoty medicínská (audiologická) definice x definice kulturní menšiny Neslyšících (sociokulturní pohled) ČZJ a ZČ z pohledu české legislativy zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění zákona č. 384/2008 Sb., (v úplném znění vyhlášen pod č. 423/2008 Sb.) dříve zákon č. 155/1998 Sb., o znakové řeči … definuje: český znakový jazyk 9 komunikačních systémů vycházejících z českého znakového jazyka (ZČ, PA, vizualizace mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči, Lormova abeceda, daktylografika, Braillovo písmo s využitím taktilní formy, taktilní odezírání a vibrační metoda Tadoma) Český znakový jazyk … … není odvozen z českého jazyka, má vlastní lexikon a gramatiku. „…přirozený jazyk a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu.“ „…jako komunikační systém hluchoslepých osob v taktilní formě, která spočívá ve vnímání jeho výrazových prostředků prostřednictvím hmatu.“ … a není mezinárodní J Každý národ má vlastní znakový jazyk stejně, jako slyšící mají vlastní mluvený jazyk. Znakový jazyk v Brně se ve znacích občas liší od znakového jazyka v Praze, stejně jako je to u nářečí mluvených jazyků. Starší neslyšící používají jiné znaky než neslyšící mládež nebo děti… Znakovaná čeština vizuálně motorická komunikační forma odvozená od mluveného jazyka využívá znaky znakového jazyka a gramatiku českého jazyka „ … uměle vytvořený jazykový systém využívající gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky českého znakového jazyka.“ „ … v taktilní formě jako komunikační systém hluchoslepých osob, které ovládají český jazyk.“ příklad: Auto jede po městě. znakovaná čeština Město + auto + jet. znakový jazyk Literatura HORÁKOVÁ, R. Sluchové postižení: úvod do surdopedie. 1.vyd. Praha: Portál, 2012. 159 s. ISBN 978-80-2620-084-0. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu. Praha: FRPSP, 1997. HRUBÝ, J. Velký ilustrovaný průvodce neslyšících a nedoslýchavých po jejich vlastním osudu: 2. díl. Praha: Septima, 1998. SKÁKALOVÁ, T. Uvedení do problematiky sluchového postižení. Hradec Králové : Gaudeamus – Univerzita Hradec Králové, 2011. ISBN 978-80-7435-098-6. POTMĚŠIL, M. Čtení k surdopedii. Olomouc: UP, 2003.