46  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXÍ
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI
/ 47
Tempo
Představuje rychlost, jakou je sdělován obsah projevu nebo některých jeho částí. Bývá ovlivněno temperamentem mluvčího, obsahem sdělení, momentální situací, prostředím, cílem projevu apod. Optimální je takové tempo řeči, které je adekvátní obsahu a signalizuje živost, temperament.
Pauza
Jde o přerušení řeči. Užívají se pauzy:
■ fyziologické - souvisejí s dechem,
■ logické - vyznačují hranice taktů, úseků a vět, slouží pro jasné vyjádření myšlenek,
■ psychologické - tlumočí určitý podtext a učitel jich používá zcela záměrně.
2.3  NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE
Označení nonverbální komunikace znamená mimoslovní komunikaci. Nejde však, jak si většina lidí myslí, jen o mimickou stránku řeči, ale o celý komplex mimoslovních signálů - řeč těla. Taková řeč těla je daleko upřímnější než slova. Antropolog Albert Méhrabian odhalil, že pouze 7 % informací, které získáváme z rozhovoru, nám poskytují slova. Z tónu a barvy hlasu získáváme 38 % a 55 % z řeči lidského těla. Velmi precizně rozebírá jednotlivé prvky neverbálního projevu J. Křivohlavý (1988,1993). Podnětné jsou také další publikace, např. Thiel, K: Řeč lidského těla. Bratislava, Plasma servece 1993; Vávra, V.: Mluvíme beze slov. Praha, Panorama 1990.
Při nonverbální komunikaci jde tedy o to, co si sdělujeme:
■ výrazy obličeje (mimika),
■ pohledy (řeč očí),
■ pohyby (kinezika),
■ fyzickými postoji (konfigurací všech částí těla),
■ gesty (gestika), <
■ dotekem (haptika),
■ přiblížením či oddálením (proxemika),
■ tónem řeči,
■ úpravou zevnějšku a životního prostředí.
Vedle otázky, jak jinak komunikujeme než slovy, vyvstává také další téma, co si sdělujeme beze slov. I tímto se nejvíce zabývá J. Křivohlavý. Mimoslovními způsoby se nedá sdělit např. dilema, nutnost volby mezi dvěma možnostmi. Nedá se také sdělit „nic" - např. nic nevidím, nic necítím - protože není možné se nijak nechovat.
Mimoslovně si sdělujeme:
■ emoce - pocity, nálady, afekty,
■ zájem o sblížení - navázání intimnějšího styku,
■ snažíme se vytvořit u druhého dojem o tom, kdo jsem já,
■ snažíme se záměrně ovlivnit postoj partnera,
■ řídíme chod vzájemného styku.
MIMIKA - ŘEČ OBLIČEJE
„Lidská tvář má velice bohatý komunikační potenciál. Je y prvé řadě důležitým sdělovačem emocionálních stavů. Odráží vzájemné postoje lidíJ kteří spolu jednají, poskytuje zpětnou vazbu y rozhovoru, tj. odpověď na to, co jsme druhéniu člověku řekli. Někteří badatelé se doj-v >konee domnívají, že z hlediska komunikace je tvář vedle slova druhým nejdůležitějším sdělovacím prostředkem: v mezilidském vztahu..! k   j ■ ■ : 'i       !   (M. O. Knapp, 1978)
, P. Ekman pak zjistil, že svaly v našem obličeji nám umožňují více než 1000 různých výrazů obličeje. Činnost svaluje přitom tak hbitá, že tyto rozmanité výrazy mohou být produkovány v minimálním čase. j
Funkce mimických projevů u Sdělování kulturně tradovaných gest - daných nepsanou sociální normou určité země (zdvořilostní úsměv apod.). i Tzv. instrumentální pohyby (např. výrazy'obličeje při kýcháni, při zívání).
■ Nejčastější je sdělování emocí - citů a pocitů, nálad, citových prožitku ;  a afektu.
Studium schopnosti lidí odečítat správně emoce, které výraz obličeje sděluje, dokazuje, že ne každý má to štěstí tuto schopnost ovládat. Lepších výsledků dosahovali lidé uzavření, obrácení do sebe (introverti) než lidé otevření, společenští (extroverti). Úspěšnější byly v odečítání ženy než muži.
48 / PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORJIA PRAXI
Chceme-li porozumět vztahu mezi výrazem obličeje a emocionálním stavem člověka, musíme nejdříve vědět, kolik rozeznáváme různých druhů emocí a kolik druhů mimických vyřazuje možno od sebe odlišit. Výzkumy zjistily, že člověk dokáže s velkou přesností odlišit sedm primárních emocí ve výrazech obličeje:
■ štěstí - neštěstí,
■ neočekávané překvapení - splněné očekávání,
■ strach a bázeň-pocit jistoty,
■ radost - smutek,
■ klid - rozčilení,
■ spokojenost - nespokojenost, až znechucení,
■ zájem - nezájem.
Sekundární emocionální mimické výrazy
■ Splynutí - fúze výrazů ^ rychlé vystřídání jednoho emocionálního výrazu druhým, změna výrazu obličeje probíhá velmi rychle - l/g až 1/5
■ . sekundy. {
■ Složení mimických projevů -jedna část obličeje vyjadřuje j in4 kvalitativně odlišné emócejnež druhá.! i [
■ Levá polovina obličeje vyjadřuje jiný druh emocí než pravá]
■ Áktivizace svalových komplexů obličejových svalů, které jsou normálně v činnosti při kvalitativně odlišných emocích.
Složitá emocionální situace může u čloyěka vyvolat i několik různých emocí najednou - např. úžas a radost. V životě nastávají i chvíle, kdy se snažíme „hraným" výrazem překrýt „autentický" emocionální výraz (např. v situaci, kdy jsme nemile překvapeni).
Struktura tváře při mimických projevech a význam různých zón v obličeji Mnozí z nás se domnívají, že tvář je nedílný celek, a tudíž se dané emoce odráží v celé tváři, přesněji mimickými změnami v celé tváři. Výzkumy však ukazují, že lidská tvář je složena z různých oblastí, a tudíž se určitá emoce odráží více v určité oblasti. Které složky, zóny Či oblasti je možno v lidské tváři rozlišovat? Podle P. Ekmana je to:
■ oblast čela a obočí,
■ oblast očí a víček,
■ oblast dolní části obličeje, zahrnující tváře, nos a ústa.
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 49
■ Bolest je vepsána hlavně do horní části obličeje - víčka, obočí, čelo.
■ Štěstí se dá nejlépe přečíst z oblasti dolní části obličeje.
■ Překvapení je možné správně určit v každé zóně obličeje - nejpřesněji však v oblasti čela a obočí.
■ Smutek a strach se s největší přesností dají určit v oblasti očí a víček.
■ Rozčilení je rozloženo po celé ploše obličeje - není lokalizováno v žádné zóně.
Při čtení emocí z obličeje jsou velmi důležité i oči.
Obličej je možno považovat v prvé řadě za důležitý sdělovač emocionálního stavu. Někteří lidé ovládají umění čtení emocí velmi dobře, jiní méně. Dnes už však existuje zvláštní druh výcviku využívající moderní techniky, jež dovednost čtení z mimiky zlepšuje.
Při vyučování vysílají děti celou radu zpráv svými mimickými projevy. Učitel, který je schopny tuto zpravuj přijmout a dešifrovat, daleko lépe porozumí svým žákům. Také pedagogická komunikace bude účinnější a příjemnější. Učitel tak může tímto způsobem celou řadu zpráv vysílat svým žákům během vyučování. Pokud jsou žáci na toto zvyklí, stačí pak pouze najaly úšklebek, zamračení učitele a žák ví, co to znamená. Učitel; nemusí přerušovat výklad, nebo rušit celou řídu sdělením, které se týká pouze jednoho žáka (napomenutí). Mimickým projevem dětí během vyučování se hlouběji budu věnovat ve druhé části.
EOHLEDY - ŘEČ OČÍ
Oči jsou již více než sto let předmětem studia fyziologů, psychologů a sociologů. Fyziolůgy zajímají pro svůj složitý smyslový a psychology jako informační kanál s jemnou rozlišovací schopností. Zaměříme se proto na úlohu
řeči
porozuměli, je důležité vědět, jaké prvky obsahuje:
Záměrem pohledu - kam je pohled zaměřen. Psycholog mluví o tzv. terčích - může jím být určitý předmět nebo detail. Sociology zajímá zaměření na terče, kterými j sou druzí lidé: Pro nás je důležité, na koho se dívá učitel, jestli se žák dívá na učitele nebo někam jinam, na koho ze spolužáků se žák dívá. Nejcitlivější je okamžik setkání pohledů z očí do očí. Doba trvání bodového zaměření pohledu-jak dlouho trvá pohled člověka na určitý terč. Velmi citlivě vnímáme délku pohledu z očí do očí.
■
50  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 51
Příliš dlouhý pohled na určitou osobu však bývá hodnocen negativně -jako „civění".
■ Četnost pohledů - učitel se dívá na celou třídu a jeho oči se zastavují u jednotlivých žáků. Žáci potom velmi citlivě zaznamenávají, jak často se na ně učitel dívá v porovnání s ostatními spolužáky. Četnost znamená, i když pohledy přímo nepočítá. Např. takové rozložení pohledů může nastat ve skupinové interakci.
■ Sled pohledů - sekvence - můžeme sledovat, na koho se učitel díval dříve, než se podíval na daného žáka, na koho se podíval potom apod. Obdobně to platí i pro žáka. Žák se např. podívá na některého spolužáka dříve, než se podívá na tázajícího se učitele. A nebo naopak - poté, co se podívá na učitele, se může očima „zeptat" spolužáka, zda odpověděl správně.
■ Celkový objem pohledů - vezmeme-H v úvahu, kolikrát se učitel na žáka podíval a zároveň i jak dlouho se na něj díval; pak sečtením všech časů pohledů věnovaných určitému žákovi dává údaj o celkovém objemu pohledů. Je to ukazatel sociálního zájmu. Musíme počftat s tím, že žáci jsou na objem učitelových pohledů neobyčejně citliví.
■ Úhel pootevření; očních víček - díváme-li se na určitou osobu, pak se můžeme dívat s očima dokořán otevřenýma, nebojnaopak přivřenýma. Lidé j sou schopni odlišit od sebe s 95 % jistotou celkem 35 n izných úhlů pootevření víček. Schopnost vědomě řídit pootevření víček je však menší.
■ Průměr zornice - velikost pupily - je přímo úměrný intenzitě emocionálního stavu člověka.
■ Odklon směru pohledu - dřváme-li se na určitou!osobu, pak můžeme natočit obličej přímo tam, kam se díváme. Je však také možno dívat se jen „po očku" nebo zpod řas při skloněné hlavě apod.
■ Tvary a pohyby obočí - při pohybu obočí dochází k deformaci kůže, a ta dává obočí různý tvar. Existují typologie tvarů obočí, které uvádějí více než 40 druhů deformace obočí.
■ Tvary vrásek kolem očí - při upření pohledu dochází často k deformaci kůže v okolí očí - na čele nad očima, po stranách očí, uprostřed mezi očima i u kořene nosu. I ty mají svůj komunikační význam.
Například různá délka pohledu nás informuje o tom, že se déle díváme na osobu, které si vážíme, nebo na preferované osoby - osoby, kterým dáváme z různého důvodu přednost. Na to jsou žáci velmi citliví. Např. R. V. Exlen zjistil, že také chválení i kárání ovlivňuje pohledy žáků. Častěji se na učitele
l''1 dívá chválený žák, káraný se naopak snaží své zrakové kontakty s učitelem . omezit.
Další pokusy zjistily, že nesouhlas učitele s žákovým tvrzením podstatně !   snížil objem žákových pohledů na učitele. I samo téma rozhovoru ovlivňuje četnost pohledů na učitele - je tu rozdíl mezi tématy věcnými, neosobními a tématy osobními, kdy byl objem pohledů na učitele vyšší.
Poznatky z oblasti mimiky a řeči očí dokázaly, jak důležitá je tato nonverbální komunikace. Tímí, co naše oči dělají, sdělujeme druhým lidem nejen to, jak nám je, jak se cítíme, ale i jaký k nim máme vztah. Nebýt této řeči očí byl by náš osobní styk i styk učitele se žáky o něco skutečně cenného a podstatného ochuzen.
KINEZIKA - ŘEČ POHYBŮ
li I,Co je kinezika? Vznikla z řeckého slova „kinema" - pohyb. Je to oblast sociální psychologie zabývající se pohyby těla a jeho částí při nonverbální ko-munikaci. Kinezika zahrnuje vžechny druhy pohybů. Jde-li ale o pohyby
f i, určitých částí těla, setkáváme s<; s označením speciálním. Např. chirono-" imej tvoří část kineziky pojedná\ aj íéí o pohybech rukou. Gestika se pak za-i bývja pohyby rukou, které doprc váiejí nebo nahrazují slovní projev. i >í Psychologové zjistili, že při různě vedeném rozhovoru (rozhodující bylo, ida to byl rozhovor klidný, mírný, anebo napjatý ažikorrfliktní) se také různě měnilo svalové napětí účastníku rozhovoru. Elektromyografické záznamy ukázaly, že při vyšším psychickém napětí při rozhovoru se ve svalech objet rají elektrické potenciály vysokých amplitud, které normálně doprovázejí skutečné pohyby.
A. Dittman hlubším rozborem vzorů pohybů ukázal, že různé nálady uvádějí do pohybu různé skupiny svalů. Lidé, kteří mají mimořádný pozorovací talent, dovedou tedy podle druhu pohybů uhádnout, v jaké náladě se onen pozorovaný člověk nachází.
Jednotí ivé komunikační pohyby těla a jeho části se třídí do skupin podle jejich druhu, významu a zjišťování příbuznosti v gestice lidí, kteří patří do různých kulturních či etnických oblastí. Připomeňme např. klasifikační systém švédského psychologa R. L. Birdwhistella, který vyšel z analogie jazykovědy. Nejmenší pohybovou jednotkou v kinezice je kin, v lingvistice foném. Z kinů se skládají vyšší, složitější jednotky - kinemy. Jim jsou
■nadřazené kinemorfy neboli věty. T    Jedna ze základních otázek kineziky zní: kolik základních druhů pohybových sdělení, tj. kolik kvalitativně odlišných sdělení je možno pohyby
r
f
e
F
MIHMI_
52  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 53
tlumočit? M. Rei ve své knize vyjádřil domněnku, že gesty je možno vyjádřit na 700 000 rozličných sdělení.
Velmi důležité pro studium pohybů těla je zachycování, registrace pohybů. Ekman a Friesen vyvinuli systém záznamu SCAN (Systematic Trans-cribing Analytic System) - způsob psaní, pomocí něhož např. registrují údaje odečítané z filmových či videových záznamů interakce;
Sledování řeči pohybů je velmi náročné a ve školním vyučování ho příliš mnoho využívat nelze. Učitel by musel mít velmi dobrou pozorovací schopnost. Existuje však jedna část kineziky, kterou ve Škole velmi uplatňuj eme, a tou j e gestíka.
GESTIKA - ŘEČ GEST
Gesta - pohyby, které mají výrazný sdělovací účel, doprovázejí slovní projevy nebo je zastupují. Jde o pohyby kterékoli části těla - nejen rukou, i když většina gest je záležitostí právě rukou. Gesta patří do kineziky a jsou ze všech pohybů néjvýraznější.
Funkce gest
■ Gesta naznačují určitou ideu. Např. sdělení významů, jestli ráě neposlechneš, budu se chovat jinak" je doprovázeno celým souborem (pohybů.
■ Gesta obrazně naznačují to, co by bylo možno říci silovém, aie co je přece jen srozumitelnější, když se to ukáže. Např. učitel v hlučné třídě: „Tady bude ticho." A uhodí pěstí do stolu - gestem srozumitelně naznačí, co je ochoten udělat, aby své přání prosadil.
■ Gesta zvyšují názornost řečeného.
■ Gesta mohou za určitých okolností vyjadřovat pravý opak toho, co je slovy sdělovánoi Např. ve škole při výchovném konfliktu žák-učitel, kdy učitel přistihne žáka házejícího křídou po spolužácích: „Klidně hoď ještě jednou." Gestem však naznačí, co se stane jestli žák hodí - potrestání, pokárání. Která řeč je zde hlavní a která vedlejší? Vztah mezi řečí a gesty je velmi složitý.
Vědomé a nevědomé používání gest
Řadu gest používáme záměrně. Častokrát se však stává, že uděláme určité gesto, aniž bychom si toho byli vědomi.
Kulturní vlivy formující gesta
V naší kultuře je možno vidět tento vliv např. v pravidlech pohybové etikety, což jsou nepsaná pravidla společenského chování a zákony chování v určité skupině.
Etnické vlivy formující gesta
Gestikulace různých národů - ňapř. je důležité poukázat na francouzskou eleganci, italskou výbušnost, anglickou zdrženlivost. " Správné používání gest během vyučování je velmi důležité. Učitel stojící před třídou prkenně nezaujme žáky ani sebelepším tématem. Stejně je tomu i s nadměrným používáním gest. Proto i zde platí: Všeho s mírou!
\'t ÍSTUROLOGIE - SDĚLOVÁNÍ FYZICKÝMI POSTOJI
i
jji* Předmětem zkoumání posturolpgie je studium poloh těla. Už jen tím, že Člověk zaujme určitou polohu těla, rukou, nohou, hlavy, může jiným lidem sdělit, zda je jeho psychický pos toj přátelský či nepřátelský, zda s nimi chce i] ilfe jednat nebo jednání ukončaje.
Základní tělesné polohy a postoje ;
Fyziologie rozeznává tři základ íí polohy člověka 4 vstoje, vsedě, vleže. Při \ aždé z nich mohou různé části těla zaujímat rozmanité polohy. Hovorí íŕíe-li o vzájemné poloze dvou částí těla při téže základní i těljesné poloze, |dé o tzv. kompozici. Jde-li o \ ystižení vzájemných poloh všech částí těla prodané základní tělesné poloze, jde o tzv. konfiguraci. Určitájkonfiguracé tak'zahrnuje nejen zcela konkrétní polohu rukou a nohou, ale i| polohu tělá, krku, hlavy apod. - schoulení, zjaklonění atd. u téže základní tělesné polohy in.ipř. vstoje). Poziturou se pak rozumí celek, který udává jedkak základrií tělesnou polohu, jednak polohojvou konfiguraci všech částí tělá. Nejde však H n o popis různých fyzickýchj'postoju či 0 vystižení všech druhů poloh, kompozic, konfigurací a pozitůr, ale především o nalezení určitého řádu, který zde panuje - např. ve vztahu mezi různými druhy poloh a určitým významem sdělení.
X'zájemná poloha dvou lidí v interakci
Poloha, kterou člověk zaujímá^ když je sám, je obvykle poněkud odlišena od polohy, kterou zaujímá, pokud se domnívá, že by mohl být někým viděn, případně jakmile je ve společnosti druhého člověka nebo více Udí. Vzájemná poloha dvou lidí v rozhovoru naznačuje, zda a jak moc jde hovořícímu
I
54  /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 55
o to, o čem se hovoří, a nakolik je pro něj důležité naslouchajícího přesvědčit. Toto je velmi důležité pro učitele a všechny pedagogické pracovníky. Z jejich postoje musí být vždy znatelné zaujetí pro dané téma, o kterém se svými žáky hovoří. Také polohy naslouchajícího žáka naznačují, do jaké míry ho zajímá to, co mu říkáme.
HAPTIKA - SDĚLOVANÍ DOTEKEM
Termín haptika byl zaveden lingvistou Williamem Austinera. Vyjadřuje taktilní kontakt (dotek). Tento taktilní kontakt zahrnuje:
■ příjem zpráv o působení tlaku, který působí deformaci kůže,
■ příjem zpráv o působení tepla,
■ příjem zpráv o působení chladu,
■ příjem zpráv o vlivu podnětů, které působí bolest,:
■ někdy bývá zařazován i smysl pro vibrace, který registruje chvění.
Dojde-li k dotekii mezi dvěma lidmi, pak je možno hovořitjnejen o tom, kterou částí těla se jjedna osoba dotkla určité části těla! druhé osioby, ale charakterizovat i druh tohoto doteku. Může jít o podání ruky, stisjk, objetí, pohlazení, políbení, Štípnutí, píchnutí apod. Dotek může být interpretován j ako proj e v přátelství či nepřátelství.
Význam sdělování dotykem spočívá smyslu. Podáním ruky se dá druhému člověku sdělit, zda je víťán či zda přišel nevhod. Dotykem ruky lze žáka povzbudit i ukáznit, a přitom může jít o velmi jemný pohyb.
v mimořádné citlivosti kožního
PROXEMIKA - SDĚLOVÁNÍ PŘffiLÍŽENÍM Á ODDÁLENÍM
I tak nevinným způsobem, jako je přiblížení se k drahé osobě nebo naopak odstoupení, a tím i oddálení se od ní, jí něco sdělujeme. Studiem odstupu mezi lidmi se zabývá jedna z nejstarších disciplín nonverbální komunikace -proxemika.
Výzkumy např. zjistily, že u osob, které spolu komunikují vestoje, existuje určitá osobní zóna člověka. Rozumí se jí myšlená čára ohraničující prostor kolem člověka, do něhož nerad pouští druhé lidi. Problémem je, že osobní zóna není u každého stejně velká a navíc se mění podle okolností. Může dojít k tornu, že se setká dvojice, z nichž jeden počítá s poměrně vel-
kým odstupem, zatímco druhý se snaží o malý odstup. Hledání přijatelné vzdálenosti pak není jednoduché.
, Struktura zóny
©sobní zónu by bylo možno představit jako mýdlovou bublinu, která ob-l* klopuje člověka. Ten je v jejím středu. Ukazuje se však, že každý člověk má |«ne jednu, ale několik takovýchto bublin o různém poloměru. Podle E. T.
H.iila rozlišuje proxemika čtyři idruhy těchto bublin;
lip
Intimní sféra - její dolní hranice splývá s těsným hmatovým dotekem partnerů. Takovýto styk pozorujeme například mezi matkou a dítětem, mezi milenci, manžely. Ve škole se s ním nesetkáváme. Osobní sféra - oddálení těl dvou partnerů o 45-75 cm. Je to maximální vzdálenost, v níž je ještě možno se držet za ruce, případně jít vedle sebe tak, jak vedle sebe chodí manjželé. Horní hranicí je oddálení až o 120 cm. Dodržujeme ji při setkání s neznámým člověkem, s nímž se nenadále setkáme na ulici.
Sociální sféra - dolní hraniie je 120-210 cm, horní pak 210-360 cm. ide o vzdálenost, kterou udržujeme při obchodním jednání, při diskuzi ,ve skupině, při zkoušení žáku učitelem apod. ' !
jjeřejná sféra - vystupuje-li někdo veřejně - herec na jevišti v divadle, "učitel ve třídě, profesor v posluchárněatd. - je nutné, aby zaujal takovou \ zdálenost, aby byla zřetelně vidět nejen celá jeho postava a: pohyby, ale i jeho pohyb v prostoru. Je to vzdálenost od 360-760 cm. f '
()l>ecně se dá říci, že při neosobním, oficiálním setkání jsou vzdálenosti \ l I ŕ; při přátelských, neoficiálních setkání menší. Při volbě vhodného odstupů by si měl učitel ujasnit, o jaký typ setkání mu jde, jinak dochází k nedorozumení. Např. žák může považovat zavolání do kabinetu za oficiální setkáni, a proto zaujme od učitele větší odstup, zatímco učitel je v kabinetu „doma" a zavolal si žáka proto, aby si s ním v klidu pohovořil o žákových osobních pmblémech.
Mezi důležitá témata, která proxemika řeší, patří i tzv. teritorialita. Je to členění prostoru (školy, třídy, lavice, pracovního stolu apodJ) na oblasti, které určitá osoba považuje za své území, kde je „doma". Učitel se s problé-in\ teritoria může setkat ve chvílích, kdy vkročí někam, kde se obvykle \ \ - cytují jen žáci, nebo kdy musí řešit spor žáků o část lavice či pracovního * l" I a. V obdobné problémové situaci je žák; když musí vstoupit do sborov-n\ ředitelny apod.
56 /  PEDAGOGICKÁ KOMUNIKACE V TEORII A PRAXI
ZÁKLADNÍ POZNATKY O PEDAGOGICKÉ KOMUNIKACI   / 57
i-
V přiblížení či oddálení se při rozhovoru hraje svou roli i osobnostní charakteristika člověka, např. liší se průměrná velikost oddálení u extrovertů a introvertů. Velmi důležitý je vztah, který mezi sebou komunikující osoby mají.
G. M. Andrejevová ovšem připomíná, že optimální organizování prostorových vzdáleností pro sociální styk může pomáhat jen tehdy i, když jsou si ostatní podmínky rovny. Znalosti zákonitostí proxemiky nemohou tedy samy o sobě zaručit úspěch nonverbální komunikace (Andrejevová, G. M., 1984),
PARALINGVISTIKA - SDĚLOVÁNÍ TÓNEM ŘEČI
Paralingvistika se vztahuje k naší řeči, ale nedá se zachytit klasickými metodami jazykovědy (například zapsat). Organicky proto patří do základního souboru nonverbálních projevů. Tvoří však určitý přechod od mimoslovních k slovním způsobům chování.
Paralingvistické charakteristiky
1
i i i
■ Hlasitost řeči
■ Výška tónu řeči:
■ Rychlost řeči
■ Objem řeči
■ Plynulost řeči ;
■ Intonace - melodie řeči
■ Pohyby v řeči
■ Správná výslovnost
■ Kvalita řeči - věcnost hovoru
■ Členění řeči - frázování;
O těchto složkách jsme se již zmiňovali v kapitole o komunikativních dovednostech.
SDĚLOVÁNÍ ÚPRAVOU ZEVNĚJŠKU
Sdělováním úpravou zevnějšku se rozumí to, co je možno vyčíst ze způsobu \, oblečení, účesu,; líčení atp. S tímto způsobem sdělování se setkávají zejme- I na učitelé dospívající mládeže. Jde např. o způsob oblékání žáků, volbu L
1 irašen a batohů pro přenášení učebnic a sešitů. Zvláštní případ tvoří úprava "Jasů, volba zdobných prvků na oblečení, nápisů, emblémů, odznaků atd.
D. Bittnerová upozorňuje, že tyto prvky jsou projevem svébytné společenské kultury a vše to představuje jednu z cest hledání dospělosti, svéprávnosti, autonomie.
Nonverbální komunikace zná celou řadu způsobů, jak to či ono tomu či onomu sdělit, ukázat, dát najevo. Bez ní by byla naše komunikace fádní a nudná. Naučme se proto nejen ovládat všechny prostředky nonverbální komunikace, ale buďme také vnímavější a citlivější k signálům k nám vysílaným. Pro učitele je to velmi užitečné, poněvadž pedagogická komunikace bude pak o mnoho lepší a efektivnější. Stačí len trochu chtít, mít oči i uši otevřené a hlavně vnímat a naslouchat.
18.-',
IP:
2.4  KOMUNIKACE ČINEM
I Sdělování činy je velic< i významným druhem pedagogické komu-"Vmlrílce. Na rozdíl od komůnikac i verbální a neverbální je mu však věnována /'oblasti teoretické a výzkum lé malá pozornost. Co rozumíme jednáním Liiif? Je to způsob jednání, v našem případě jednání učitele se žáky a naopak, jak uvádí J. Křivohlavý (1987, s. 45). Zahrnuje to, co se dělá a jak se to dělá. Jedná se zejména o postoje, např. postoj učitele k nepřipravenému žákovi, k výchovným situacím k individualitě žáka a jeho specifickým zvláštnostem ápod. Čin jako nositel komunikačního sdělení s'e projevuje dk J. Mareše a J. Křivohlavého |(i995, s. 18) informací o aktuálním vztahu j žáka ke škole — k vyučovacímu; předmětu, k učiteli, k učení i ke spolužá-kmn. Totéž se týká učitele.     i :