Zdraví

Definovat zdraví není jednoduché. Zdraví má mnoho aspektů, jejichž důležitost  se mění s historickým vývojem společnosti, ale i v průběhu ontogenetického vývoje jedince, závisí na kultuře, sociálních podmínkách, ekonomice, rozvoji lékařské vědy (Kubátová, 2006, 2009).

Existuje mnoho definic a modelů zdraví. Všechny definice zdraví ale mají některé společné znaky. Chápou zdraví jako důležitý prostředek k uskutečňování životních cílů, jako dynamický jev. Zdraví má vždy vysokou životní hodnotu a je chápáno šířeji než jako normální fungování lidského těla. V neposlední řadě má zdraví přímou souvislost s kvalitou života člověka, který nese za své zdraví osobní odpovědnost.

 

Křivohlavý ve své knize Psychologie zdraví (2003) uspořádal teorie zdraví podle toho, zda je zdraví chápáno jako prostředek k určitému cíli nebo zda je chápáno jako cíl sám o sobě – jako konečný stav veškerého snažení. 

„Zdraví jako ideál“ vyjadřuje definice Světové zdravotnické organizace, která je stále nejčastěji používaná:

“Zdraví je stav fyzické, psychické a sociální pohody, není to jen nepřítomnost nemoci nebo vady, neduživosti.” (WHO, 1946)

 

Duševní zdraví (psychologické zdraví) zahrnuje i emocionální zdraví, vztahuje se k intelektuálním schopnostem a k subjektivnímu hodnocení vlastního zdravotního stavu; tělesné zdraví většinou chápeme jako nepřítomnost nemoci nebo vady; znamená držení fyziologických funkcí orgánů, biologickou integritu jedince jako celku a sociální zdraví se popisuje jako schopnost navazovat sociální kontakty, rozvíjet uspokojivé mezilidské vztahy a zvládat sociální role.

 

Definice ovšem nevysvětluje, co se myslí pohodou. Pocit pohody ve vztahu ke zdraví prožívá každý jedinec jinak, a proto je zdraví velmi subjektivní (Kubátová, 2006). Subjektivní aspekt zdraví je založen na vnitřních pocitech a vlastním mínění každého člověka o jeho zdravotním stavu. Subjektivní zdraví mnohdy není ve shodě s jeho objektivní úrovní, subjektivní aspekt je často významnější než aspekt objektivní. Objektivní aspekt zdraví – hodnocení spočívá ve srovnávání s normou (krevní tlak, cholesterol, tělesná výška a váha aj. ( Kotulán, 1991,  s.17-18). 

 „První, kdo o zdraví člověka rozhoduje, je on sám V tomto smyslu je jeho individuální role prvořadá“  (Kubátová, 2009, s. 12)

„Zdraví vzniká v rodinách, ve školách a na pracovištích, všude tam, kde lidé žijí, pracují, odpočívají i stárnou a radují se ze všeho, co plný lidský život může poskytnout“ ( Holčík,2009, s. 5)

 

Více o zdraví a teoriích zdraví in Křivohlavý (2003), Holčík (2009, 2010)

 

Prevence

Prevence neboli aktivita proti nemocem (Kotulán, 1991a) se většinou dělí podle času na primární, sekundární a terciární.

1. Primární prevence je součástí podpory zdraví, týká se období před nemocí, jejím cílem je zabránit vzniku nemocí; patří sem aktivity posilující zdraví nebo odstraňující rizikové faktory a činnosti zaměřené proti určitým nemocem např. očkování, ochrana proti úrazům a otravám, fluorizace pitné vody, kontrola nezávadnosti vody a potravin aj.
2. Sekundární prevence zahrnuje časné vyšetření a léčení pacientů v počátečním nesymptomatickém stadiu chorob a aktivní vyhledávání osob v populaci sériovými preventivními prohlídkami nebo screeningem (např. detekce časných stádií karcinomu děložního čípku, prsu, vad zraku, vrozených metabolických vad)
3. Terciární prevence je prevence následků nemocí, vad, dysfunkcí a handicapů, které by vedly k invaliditě a k imobilitě pacienta, cílem je omezit na nejnižší míru následky nemocí a jejich pracovní a sociální důsledky a co nejdéle udržet kvalitu života (Kubátová, 2009, s.15)

Sekundární a terciární prevence jsou záležitostí medicínskou.

Zdravotní gramotnost 

Problematika zdravotní gramotnosti je ve světě již rozšířeným a řešeným tématem, v ČR je tento pojem zatím znám jen poměrně úzké skupině odborníků, z nichž za nejvýznamnější osobnost lze považovat profesora Holčíka (2009, Zdravotní gramotnost a její role v péči o zdraví, 2010, Systém péče o zdraví a zdravotní gramotnost)

V zahraničí se problematice zdravotní gramotnosti věnuje například Ilona Kicbusch. Více o její práci lze nalézt na webových stránkách http://www.ilonakickbusch.com/health-literacy/index.shtml nebo Helen Osborne (http://www.healthliteracy.com/). Dále lze nalézt informace na webových stránkách Světové zdravotnické organizace www.who.int.

 První, kdo použil termín zdravotní gramotnost, byl r. 1974 Simonds; požadoval doplnění osnov a zvýšení gramotnosti u žáků v oblasti zdraví. Nutnost zvyšování zdravotní gramotnosti souvisí nejen s rozvojem zdravotnictví, ale také se změnami ve způsobu života lidí. 

Gramotnost obecně byla z počátku chápana jako zvládnutí trivia – čtení, psaní, počítání.

Několik definic zdravotní gramotnosti:

„Zdravotní gramotnost je pojímána jako schopnost přijímat správná rozhodnutí mající vztah ke zdraví v kontextu každodenního života – doma, ve společnosti, na pracovišti, ve zdravotnických zařízeních, v obchodě i politice.“ (Kiskbusch in Holčík, 2009, s.8)

 

„Zdravotní gramotnost je schopnost číst, rozumět a jednat na základě zdravotních informací.“ (Centrum pro strategii zdravotní péče in Holčík, 2009, s.14)

„Zdravotní gramotnost je schopnost získat, interpretovat a rozumět základním zdravotním  informacím i službám a dovednost využít takové informace a služby ke zlepšení zdraví.“(United States Department of Health and Humen Services in Holčík, 2009, s. 14).

 

 „Zdravotní gramotnost je součástí základní výbavy pro život – pomáhá lidem nacházet a využívat informace a posílit vliv na vlastní zdraví, je důležité, aby se stala součástí výchovy dětí. Čím dříve si dítě osvojí potřebné znalosti, dovednosti a návyky a čím dříve se podaří přispět k formování jeho postojů, názorů a potřeb, tím větším přínosem může být zdravotní gramotnost pro jeho zdraví“ (Holčík, 2009, s. 9 - 1

definují se tři úrovně zdravotní gramotnosti:

1. Funkční zdravotní gramotnost – týká se výsledku tradiční zdravotní výchovy spočívající v poskytování informací o zdravotních rizicích, struktuře a funkci zdravotnického systému;  cílem je rozšířit a prohloubit znalosti lidí o zdravotních rizikových faktorech a ochotě přijímat předepsaná opatření; nevyžaduje oboustrannou komunikaci, neposiluje samostatnost, nerozvíjí schopnost řešit nestandardní zdravotní problémy
2. Interaktivní zdravotní gramotnost – záměrem je rozvíjet schopnosti občanů jednat samostatně, posílit jejich motivaci a odpovědnost při respektování pokynů
3. Kritická zdravotní gramotnost  - rozvíjí u jedinců schopnosti, které se týkají jejich individuálního chování, sociálně a politicky orientované činnosti.

Proč je důležité se problematikou zdravotní gramotnosti zabývat a jaké jsou důsledky nízké zdravotní gramotnosti?

Jedná se především o následující problémy, které nízkou zdravotní gramotnost vystihují:

nepochopení ústních a písemných informací od zdravotnických pracovníků

neschopnost jednat podle doporučení

nedodržování léčebného režimu

neschopnost se vyznat ve zdravotnickém systému a tím pádem nemožnost dostat náležité služby

nadměrné využívání pohotovosti, pozdní příchod k lékaři, nutnost hospitalizace

podceňování preventivních opatření

nerespektování zásad zdravé životosprávy

v důsledku horší zdravotní stav (Holčík, 2009, s.87 - 88)

 

Holčík uvádí výsledky výzkumů, které se zaměřily na následky nízké zdravotní gramotnosti.

Ve Velké Británii například 1/5 občanů nerozumí jednoduchým informacím, které mohou přispět k lepšímu zdraví; rozdíly jsou výrazné u různých sociálních skupin – osoby z vyšších sociálních skupin kladou častěji otázky svému praktickému lékaři (45 %  oproti 35  % u nižších sociálních skupin) a mají např. lepší přístup ke zdravotním informacím na internetu (39 %  oproti 16 % u nižších sociálních skupin).  Výzkumy z USA ukazují, že ztráty, které vznikají díky nízké zdravotní gramotnosti, jsou odhadovány na 73 miliard dolarů ročně (jedná se o využívání pohotovostní služby, nedodržování pravidel v užívání léků, nevyužívání preventivních služeb a péče o zdraví). V České republice zatím nebyly žádné podobné výzkumy realizovány; údaje z Evropy ovšem ukazují, že by bylo možné snížit náklady na zdravotnické služby o miliony, pokud by se podařilo zvýšit zdravotní gramotnost obyvatel.

 

Možnosti zvyšování zdravotní gramotnosti:

Na tomto místě je nutné zmínit, že „důraz by měl být kladen na celoživotní úsilí, a to zejména se zřetelem na rozvoj zdravotní gramotnosti dětí“ (Holčík, 2009, s.86). Nároky na vysokou zdravotní gramotnost se zvyšují v souvislosti s prodlužováním délky života, velkým výběrem léků, rozšiřujícími se možnostmi terapeutických postupů a vyšší účastí pacientů na spolurozhodování, komunikací s lékařem, rozvojem medicínských technologií a internet (Holčík, 2009).

Jak tedy lze zdravotní gramotnost zvyšovat? V publikaci Holčíka nalezneme tyto návrhy:

posilováním vědomí, že existuje mnoho rozdílných zdrojů informací

širším přístupem k velké škále informačních zdrojů, rad a doporučení, která jsou dostupná prostřednictvím mnohých vzdělávacích metod a forem (vizuální, poslechové, taktilní), literárních stylů a jazyků, ve formě příběhů, her, videoprogramů, internetu aj.

zvyšováním schopnosti rozeznávat kvalitu a správnost poskytovaných informací

zvyšováním znalostí a chápáním zdravotních problémů, terapie, vedlejších účinků a dalších nestranných informací o existujících možnostech s cílem dojít ke skutečně informovanému souhlasu pacienta a přiměřené a odpovědné spotřebě zdravotnických služeb

 

Výchova ke zdraví a zdravotní výchova

V publikaci Holčíka (2009, s. 32 – 35) se setkáváme s následujícím typy zdravotní výchovy:

Tradiční zdravotní výchova (zdravotnická osvěta) vykazuje tyto charakteristiky:

 je orientovaná na pacienta a nemoc - zahrnuje edukaci pacientů; zaměřená na prevenci a rady nemocným v průběhu léčby a rehabilitace

 je poskytována medicínsky vzdělanými osobami

 poučované osoby jsou informovány, přesvědčovány a motivovány k náležitému chování a předpokládá se, že poučovaný informaci přijme, poslechne a pozitivně změní své chování

problémy, se kterými se v rámci tohoto typu zdravotní výchovy můžeme setkat, jsou lhostejnost poučovaných, neadekvátní informace, nesrozumitelnost, poučení neodpovídá vzdělání, komunikačním zvyklostem a kulturnímu zázemí poučovaného,  jsou mu předávány povrchní a nevěrohodné informace

Zdravotní výchova zaměřená na rizikové faktory je charakterizována:

důrazem na preventivní přístup

dochází k identifikaci rizikových faktorů a k odhalení mechanismu jejich vlivu a jejich ovlivnitelnosti

orientuje se na pacienta a osoby, které mají možnost situaci změnit

Zdravotní výchovu orientovanou na zdraví (výchova ke zdraví) lze charakterizovat níže uvedenými rysy

důraz je kladen na pozitivní motivaci

 komunikace je vícestranná; jedná se o partnerský dialog osob, které společně hledají cestu ke zdraví

zdraví je zde pojímáno jako důležitá životní hodnota, kterou má smysl poznávat a pro kterou stojí za to něco užitečného udělat

 měla by posilovat sebedůvěru a odpovědnost občanů

cílem výchovy ke zdraví je aktivní a odpovědný občan, který si váží zdraví, dokáže se zorientovat, vyhledat potřebné poznatky, případně se poradit s vhodnými odborníky

Mužíková (2008, s.9) uvádí, že výchovu ke zdraví lze chápat šířeji – jako součást systému výchovy a vzdělávání a úžeji jako konkrétně vymezený vzdělávací obor definovaný vzdělávacími dokumenty.

„Výchova ke zdraví si klade za úkol změnit chování lidí tak, aby si uvědomili nutnost přechodu z oblasti léčení nemocí do oblasti podpory zdraví a prevence.“ (Kubátová, 2009, s.15).