Strach- záporný cit, který vzniká v nebezpečných situacích, v nichž je ohrožena sebezáchova nebo duševní integrita. Strach evokuje také hrozba ztráty, např. majetku, prestiže nebo citového vztahu. Vyskytuje se v různé intenzitě, od mírných obav až po panickou hrůzu či děs. Z evolučního hlediska má strach ochrannou funkci, protože vede k úniku z nebezpečné situace, k obraně nebo k vyhýbání se věcem a situacím, které by člověku mohly ublížit. Pokud lidé anticipují určitou hrozbu, např. povodeň, mohou učinit ochranná opatření, tedy zpevnit hráze, vybudovat ochranné valy nebo odnést do bezpečí cenné věci, čímž se hrozící nebezpečí zmenší. Strach se vztahuje k určitému konkrétnímu objektu nebo situaci. Může se poměrně snadno změnit v hněv, k čemuž dochází zejména tehdy, je-li člověk doslova či obrazně „zahnán do kouta", takže nemá možnost z nebezpečné situace uniknout.

Úzkost-  neurčitý pocit obav či ohrožení, který se neváže k žádnému konkrétnímu objektu či události. České označení tohoto citu je odvozeno od adjektiva úzký, které vystihuje některé jeho tělesné i mentální projevy. Člověk má sevřené hrdlo, „úží" se mu dech, je v „úzkých", tj. necítí se dobře a neví přesně proč. Úzkost se prožitkově podobná strachu, ale právě její neurčitost z ní činí subjektivně velmi nepříjemný stav. Ve srovnání se strachem je hůře snesitelná, a trvá zpravidla o něco déle. Největší rozdíl mezi oběma city spočívá ve stanovení příčin vnitřní nepohody. V případě strachu ji obvykle snadno dokážeme najít, zatímco v případě úzkosti nikoliv. Úzkost provází většinu duševních poruch.

Hněv- vzniká nejčastěji v situacích, kdy nám nějaká překážka brání v uskutečnění našich snah či v dosažení cílů - tedy ve frustrujících situacích. Zlostný výbuch může být také výsledkem kumulace drobných každodenních nepříjemností. Intenzita tohoto citu sahá od mírné rozladěnosti až po zuřivý vztek. Subjektivně je hněv velmi nelibý. Frustrující situace vyvolávají pohotovost k útočným, agresivním projevům, směřujícím nejčastěji ke zničení, poškození nebo odstranění překážky. S ohledem na sociální okolnosti lidé mnohdy agresivní projevy tlumí nebo je „přesunou" vůči objektům, které nebyly příčinou zlosti. Například člověk, který se hněvá na svého vedoucího, mu svou rozladěnost nedá najevo, ale po návratu z práce se pohádá s manželkou a přísně potrestá děti.

Radost- další fundamentální cit, který vzniká zejména při dosažení úspěchu či cíle nebo - obecně řečeno - při realizaci nějakého motivu. Většině lidí udělá radost pochvala, dárek či jiné projevy uznání nebo náklonnosti ze strany druhých lidí. Někomu „stačí ke štěstí", nemá-li právě žádné problémy a starosti. Také radost existuje v různé intenzitě, od pocitů pohody (např. po dobrém obědě nebo při čtení napínavé detektivky) až po pocity extáze nebo triumfu. Zatímco extáze je projevem maximálního vystupňování libosti či slasti, pocity triumfu provázejí velké úspěchy či velká vítězství, jakými jsou výhra zlaté olympijské medaile nebo vystoupení na vrchol „osmitisícovky".

Štěstí - trvalejší pocity radosti označujeme jako štěstí nebo - jsou-li nižší intenzity - jako spokojenost. Štěstí je někdy „vedlejším produktem" sledování určitých cílů a hodnot, což ve svém díle zdůraznil zakladatel logoterapie Viktor Frankl 1905-1999. Existují životní údobí, která přímo vybízejí k prožívání radosti a štěstí. Patří k nim letní pomaturitní prázdniny před nástupem na vysokou školu. Člověk úspěšně uzavřel určitou životní etapu, otevírá se před ním skvělá budoucnost a nemá v podstatě žádné starosti, protože peníze, jídlo a bydlení zpravidla obstarají rodiče.

Smutek- nelibý cit, který je reakcí na odloučení (separaci), ztrátu nebo na neúspěch při sledování osobních cílů či realizaci určitých motivů. Intenzita smutku závisí na tom, zda jsou příčiny jeho vzniku definitivní a nezvratné nebo zda existuje nějaká možnost nápravy. Loučení milenců, kteří se brzy setkají, sice může být smutné, aleje také obohacením jejich citového vztahu. Definitivní odloučení od blízkého člověka při rozchodu nebo rozvodu bývá naproti tomu příčinou tíživého smutku neboli deprese, nezřídka provázeného pocity prázdnoty, bezvýchodnosti a hořkosti. Rozchod obvykle hůře prožívá ten partner, který si ho nepřál. Příčiny tohoto jevu je třeba hledat ve zraněné sebelásce. Hluboký smutek vyvolává ztráta blízkých lidí v případě jejich úmrtí.

Odpor-  pocit nechuti k určitým předmětům, který připomíná slabou nevolnost. Projevuje se „štítivým", vyhýbavým chováním nebo snahou o odstranění předmětů vzbuzujících odpor z naší blízkosti. Mnoha lidem vadí, mají-li se napít z láhve, z níž předtím pil někdy jinýDispozice k chuťové averzi je zřejmě geneticky podmíněna a má adaptivní význam. V mnoha případech je však odpor výsledkem kulturních zvyklostí a socializačních praktik. Například v Čechách není zvykem pojídat upravený hmyz nebo psy, zato však konzumujeme olomoucké tvarůžky a „utopence", což evokuje nemalou nelibost bruselských komisařů.

Pocit bezpečí - základním lidský cit. Od něj se odvíjí důvěra, což je vnitřní jistota, že mě druzí lidé mají rádi a že se mohu spolehnout na jejich lásku, pomoc a podporu. Dítě, které vyrůstá v bezpečném a láskyplném prostředí, se lidem naučí věřit. Souběžně s důvěrou se pravděpodobně rozvíjí sebedůvěra. Lze předpokládat, že od základní (bazální) důvěry se odvíjejí další, a to převážně kladné citové prožitky a vztahy. Pokud dítě ve vztahu k blízkým lidem opakovaně prožívá nejistotu, osamělost, bezmocnost či strach, může se u něj vyvinout základní úzkost.

Naděje-  důvěra zaměřená do budoucnosti. Je to vnitřní přesvědčení, že moje osobní perspektivy jsou příznivé a že se mi podaří dosáhnout vysněných cílů. Je známo, že lidé dokáží překonat i velmi nepříznivou aktuální situaci, mají-li „nadějné vyhlídky" do budoucnosti. Pocit beznaděje má naopak na celkový duševní i tělesný stav veskrze negativní vliv. Beznaděj těsně souvisí s pocitem bezmocnosti, což je subjektivní přesvědčení, že člověk není schopen nepříznivý vývoj události zvrátit či ovlivnit. Někteří lidé v obtížných podmínkách snadno rezignují a přestanou usilovat o změnu. Jiní naopak bojují i v téměř bezvýchodné situaci.

Žárlivosti a závist - žárlivé dítě si přestává být láskou rodičů úplně jisté a úzkostlivě sleduje všechny projevy náklonnosti určené jeho rivalovi. Z obdobných důvodů vzniká žárlivost mezi dospělými. Závist je komplexní negativní emoce, která je důsledkem zjištění, že druhý člověk má něco, co já nemám, např. majetek, úspěch či lásku. I když je závist „rodnou sestrou" žárlivosti, mnoho autorů ji považuje za destruk-tivnější cit než žárlivost. Zatímco žárlivost obvykle vede ke snaze ujistit se o lásce milované osoby, závist se často projevuje agresivními akcemi namířenými proti objektu závisti. Touha ublížit mu je přitom tak silná, že jedinec někdy přestává dbát o své osobní blaho

Hanbu člověk prožívá zejména tehdy, je-li druhými lidmi přistižen při porušování etických či sociálních norem (při krádeži, lhaní, opisování apod.) nebo jsou-li ostatní svědky nějakého jeho osobního neúspěchu. Zahanbená se cítí být krasobrus-lařka, která při volné jízdě pětkrát spadla, nebo student, který neobhájil diplomovou práci.

Stud-  lidé prožívají především v rozmanitých trapných situacích, které se týkají osobních, intimních záležitostí, slabostí či nedostatků. Člověk se stydí za díru v ponožce, za nepořádek v bytě nebo za špinavé nehty. Vadí mu, když přijde na večírek ve svátečních šatech a ostatní na sobě mají sportovní oblečení. Nahotu lidé skrývají mnohdy proto, že se stydí za rozmanité domnělé či skutečné estetické vady na kráse. Pocity studu vyvolávají také situace, při nichž člověk dal najevo své sympatie někomu, kdo o to příliš nestál. Významový rozdíl mezi pojmy hanba a stud však není nijak zásadní, lze je zřejmě používat jako synonyma. Kritickým momentem při vzniku obou těchto citů je skutečnost, že jsme se před svědky dopustili něčeho nepatřičného. Subjektivně člověk žádnou vinu necítí. Nijak zvlášť si nevyčítá, že má doma nepořádek nebo že lhal. Citová reakce je zde odezvou na to, že si ostatní všimli nějakého jeho nedostatku, slabosti či zranitelnosti.

Pocit viny- se projevuje výčitkami, „hryzením" svědomí. Lidé se většinou cítí provinile, když někomu bezdůvodně ublížili nebo mu neposkytli pomoc, když se někomu vysmáli, odbyli nějakou práci, nepostarali se řádně o své děti atd. Řada dospělých lidí prožívá pocit viny při porušování zákazů a příkazů, které jim vštěpovali rodiče, a to i tehdy, když se jednalo o příkazy relativně stupidní či bezvýznamné. Například: Všechno, co je na talíři, se musí sníst. Při jídle se nemluví. V neděli se člověk nemá dlouho válet v posteli. Nádobí se musí umývat pod tekoucí vodou. Dospělým se neodmlouvá. Čteš-li knihu, nesmíš se podívat na konec. Mnohý kuřák se cítí provinile, když si v dospělosti v přítomnosti rodičů zapálí cigaretu. Výčitky svědomí nicméně hrají ve společenském životě důležitou roli, protože u člověka podporují různé prospěšné vlastnosti a aktivity, kterými se snaží pocit viny odčinit. Patří k nim pracovitost, pořádnost, ochota, laskavost, starostlivost, snaha omluvit se za spáchanou křivdu atd.

Pocit křivdy-  důsledek přesvědčení, že se k nám druzí lidé chovali nespravedlivě, bezdůvodně nám ublížili, nepomohli nám, když jsme to nejvíc potřebovali, nezajímali se o naše starosti a problémy. Dítě je ukřivděné, když ho rodiče potrestají za přestupek, který spáchal mladší sourozenec, když zapomenou na jeho narozeniny, nechávají je doma večer samotné atd. Žák má pocit křivdy, je-li přesvědčen, že mu učitel dal horší známku, než si zasloužil.. Astenickou odezvou je pocit lítosti nad tím, „že jsem chudák, kterého nikdo nemá rád a všichni mu jenom ubližují"; tento pocit nezřídka vyústí v lítostivý pláč. Stenickou odezvou na křivdu je touha po pomstě

Přátelství- velmi srdečný vztah, který obsahuje jen málo negativních momentů. Přátelé se vzájemně • uznávají, podporují se a velmi otevřeně, bez jakýchkoliv „tajností" si vyměňují důvěrná sdělení. Rádi si také z různých věcí (i sami ze sebe) dělají legraci a často se spolu smějí. Přátelství umožňuje potvrzení realistických složek sebepojetí, sdílení dobrých i špatných životních zážitků.

Láska -  na rozdíl od přátelství obsahuje erotický, respektive sexuální prvek. Instinktivní či pudové momenty se zejména v údobí vzniku lásky projevují poněkud iracionálními mechanismy přibližování se a unikání, což v přátelství chybí. Láska se projevuje hlubokým citovým zaujetím, které člověka podněcuje k tomu, aby na milovanou osobu neustále myslel a vyhledával její společnost. Láska je stejně jako přátelství velmi důvěrný vztah, ale intimita zde má poněkud jinou kvalitu. Milující se partneři zejména na počátku vztahu očekávají, že u nich jejich protějšek odhalí a ocení nejlepší vlastnosti a přednosti, včetně tělesné krásy a přitažlivosti. Zamilovaní si vzájemně poskytují láskyplný obdiv. Jinak řečeno, potvrzují si pozitivní, ideální či idealizované aspekty sebepojetí. Možná právě proto lidé oceňují lásku víc než přátelství. Projevuje se to mimo jiné tím, že „šetří" vyznáními lásky.