3. lors tneme que (Lors mime quej'aurais travaillé deux jots plus, elle ríen ser ait pas contente.),
4. en cas que (viz užívání subjonctivu, str. 166).
Podmínkové souvětí nemusí být uvedeno žádnou spojkou (Je serais á votreplace,j'agirais tout autrement.). V tom případě však bývá pravidlem inverse (Voulez-vous connaítre Paris, transportez-vous au centre de la ville.) a někdy i užití plus-que-parfait nebo imparfait du subjonctif (Eůt-il été ä ma place, il aurait agi comme moi. Ilpartira, dut-il aller nu-pieds.).
V čelo hlavní věty lze postavit que {Vous me le donneriez que je ne le voudrais pas. „Nechtěl bych to, ani kdybyste mi to dával".).
Kromě podmínky se přítomným kondicionálem vyjadřuje ještě:
1. sdělení nebo otázka vyjadřující pochybnost (La signature du trnité serait une question de quelques jours. „Podpis smlouvy prý již je jen otázkou několika dní." Vous feriez cela?),
2. zdvořilá žádost (Voudriez-vous me préter ce livre? Oserais-je vous le demander? „Směl bych vás o to požádat ?"),
3. nesmělý rozkaz nebo přání (Tu devrais te taire. — J'aimerais Men y aller. Serait-ce possible ?),
4. zdvořilé odmítnutí (Je ne pourrais pas venir vous prendre.),
5. následnost po ději minulém {Jean prit une resolution: il ferait son droit. — Viz též souslednost časů.).
Minulým kondicionálem se kromě podmínky vyjadřuje ještě:
1. sdělení nebo otázka vyjadřující pochybnost (77 aurait gelé celte nuit. „Dnes v noci asi mrzlo." M'aurait-il trompe? „Že by mě byl oklamal ?),
2. zcela dokončený děj, následující po nějakém ději minulém [jf'ai appris qu'il serait parti ce soir. „Dověděl jsem se, že dnes večer bude pryč (odjede)."].
Souslednost časů
(Cvič. str. 77)
Je-li sloveso hlavní věty v čase přítomném nebo budoucím, jsou ve vedlejší větě časy odpovídající i našemu českému způsobu myšlení:
i/ sait „ví"
77 faut qu'il sache
„musí vědět" Sache „věz!" Sachant „věda" II saura „bude vědět"
77 saurait „věděl by"
que
je viens „že přicházím". je suis venu „že jsem přišel" je vinš (řídké) „že jsem přišel" je venais „že jsem přicházíval" je viendrai „že přijdu" je viendrais „že bych přišel" (sij'avais le temps), je serais venu (si...) „že bych byl přišel"
160
Je-li sloveso hlavní věty v některém z minulých časů, vyjadřuje se (jak patrno z následujícího přehledu) současnost imperfektem, předčasnost plusquamperfektem a následnost kondicionálem přítomným.
II savait „věděl" II sut „věděl"
II a su „věděl" II avait su „věděl"
II saurait „věděl by"
II aurait su „byl by věděl"
■que
je venais „že přicházím" j'etais venu „že jsem přišel,"
„přicházíval" je viendrais „že přijdu" je viendrais sij'avais le temps
„přišel bych..." je serais venu, si... „byl bych
přišel..." je serais revenu avant minuit
„že budu zpět (se vrátím) před
půlnocí."
Je-li vedlejší větou vyjádřena skutečnost, která trvá ještě v okamžiku, kdy mluvíme (tedy též skutečnost, která platí v každé době), je ve vedlejší větě čas přítomný: J'ai appris que vous ites ä Prague. (Osoba, s níž mluvím, je dosud v Praze.) Ayant cinq ans, je savais déjä que la terre tourne autour du soleil.
Podobně lze užít pro označení následnosti futura místo kondicionálu přítomného, když se děj vyjádřený větou vedlejší dosud nestal: Je luiaidii que vous irez le voir ce soir. „Řekl jsem mu, že ho navštívíte dnes večer."
Z přehledu vidíme také, že po kondicionálu přítomném lze užít ve vedlejší větě takových časů jako po čase minulém i takových jako po čase přítomném.
Z přehledu jsme také poznali, že vedlejší věta s kondicionálem zůstává stejná, ať je ve větě hlavní jakýkoliv čas: Ilm'assure (il m'a assuré) qu'il viendrait, s'il avait le temps. „Ujišťuje (Ujišťoval) mě, že by přišel, kdyby měl čas."
Závěrem lze říci, že pro převážnou většinu případů nám postačí toto zjednodušené schéma:
Věta hlavní	Věta vedlejší		
	předčasnost	současnost	následnost
čas budoucí nebo přítomný II sait que	passé compose je suis arrive	present j'arrive	futur simple j'arriverai
čas minulý II a su que	plus-que-parfait j'etais arrive	imparfait j'arrivais	conditionnel pres. j'arriverais
11-68-54-31
161
Rozkazovací způsob (Cvič. str. 78)
Rozkazovacím způsobem (impératif) vyjadřujeme ve franštině stejně jako v češtině rozkaz, žádost, přání, vybídnutí, doporučení, radu nebo prosbu; záporným imperativem pak zákaz. Na rozdíl od češtiny však nepíšeme za rozkazovací větou vykřičník, nýbrž tečku: Allez-y. Passez-moi du sel, s'il vous plaít. Dites-k-moi, je vous en prie. Ne buvez pas de vin.
Jako v češtině, tak i ve franštině lze imperativu použít:
1. ironicky (Cest cela, donnez-lui tout. „To je ono, jen mu všechno
dejte!"), „ .
2. k vyjádření podmínky [Travaillez et vous serez contents. „Pracujte
(= Budete-li pracovat) a budete spokojeni."],
3. k vyjádření přípustky [Faites ce que vous voudrez, elle ne serajamais contente. „Dělejte (= Ať budete dělat) co chcete, nebude nikdy spokojena."].
Protože rozkazovací způsob nemá 3. osobu, užívá se místo něho sub-jonctivu (Qu'il entre. „Ať vstoupí!").
Minulého imperativu se užívá jen velmi zřídka, a to jen na označení děje zcela skončeného: Soyez revenus á 10 heures. „V 10 hodin buďte doma (se vraťte)!"
Rozkaz nebo zákaz lze vyjádřit nejen rozkazovacím způsobem, ale i:
1. budoucím časem (Vous mettrez cette lettre á la poste.),
2. přítomným časem, a to buď ve způsobu oznamovacím (Tu sors sur le champ. „Hned půjdeš! Už ať jsi pryč!") nebo v otázce (Voulez-vous bien vous taire? „Budete-li pak mlčet!" Portez-vous ma lettre á la poste?),
3. přítomným subjonctivem (Qu'il vous le diseí),
4. přítomným způsobem podmiňovacím (Voudriez-vous bien tne dire oú se trowve lagare?),
5. infinitivem (Voir page 21. Priěre depayer ďavance.).
Subjonctif
Subjonctif ve větách hlavních (Cvič. str. 79)
V hlavních větách označuje subjonctif:
1. přání (Qu'il soit sage! „Kéž by byl hodný!"); spojka que bývá vynechána:
a) u sloves pouvoir, vivre, étre (Puissiez-vous étre heureux! „Kez byste byli šťastni!" Vive la Uberte! Soit dit entre nous que... „Mezi námi
receno.... ), v
b) v mnohých archaických rčeních (Sauve quipeut! „Zachraň se, kdo můžeš!"), zvláště náboženského původu (Dieu vous protége! „Bůh vás ochraňuj!");
162
2. rozkaz (Que cela vous serve de legon! „Zapamatujte si to!"),
3. rozhořčení (Que je lefasse! „Já že to mám dělat?"),
4. podiv (Qu'elle se soit oubliée á ce point! „Že by se takto zapomněla ?"),
5. přípustku (Coute que coáte! „Ať to stojí, co stojí!"),
6. předpoklad (Soit a égal ä /?. „Dejme tomu, že a se rovná /3."),
7. nejistotu (Personne n'est encore rentré que je sache. „Pokud vím, nevrátil se ještě nikdo.").
Subjonctif ve vedlejších větách předmětných a podmětných (Cvič. str. 80)
Subjonctivu se užívá po slovesech a výrazech vyjadřujících vůli, na př. rozkaz, přání, svolení, zákaz a pod.: vouloir, ordonner, commander, exiger, demander, insister, conseiller, proposer, recommander, prier, implorer, supplier désirer, souhaiter, préférer, trouver bon, avoir soin, tolérer, permettre, admettre, souffrir, laisser, consentir, approuver, accepter, défendre, empécher, prendre garde; ilfaut, il vaut mieux, il est souhaitable, il est nécessaire, il est indispensable, U convient, il importe:
Je propose que tu le f asses toi-mSme. Permettez que je vous le dise. Ilfaut que tu le saches.
Po některých slovesech se užívá subjonctivu jen někdy, a to tehdy, je-li jich užito ve významu vyjadřujícím vůli, na př. attendre a entendre ve významu „vyžadovat", prétendre „dělat si nárok, chtít", veiller „dbáti", aimer (mieux) „shledávat správným", obtenir „dosáhnouti", éviter „uvarovat se". I v češtině některá slovesa mohou, ale nemusí obsahovat projev vůle; vyjadřují-li vůli, následuje za nimi spojka „aby", nevyjadřují-li ji, následuje spojka „že"; ve franštině je po nich subjonctif, jde-li o projev vůle, oznamovací způsob, jde-li jen o pouhé oznámení: // me dit (écrit) qu'il viendra. „Říká (píše) mi, že přijde." — Ume dit (écrit) que je vienne. „Říká (píše) mi, abych přišel." Je Vavertis „upozorňujiho" (Jeluimande „vzkazuji mu") qu'il. vienne ä temps. Je te préviens („varuji tě") que tu ne le croiespas. II est bon (utile, juste) que tu le saches. J'entends qu'ilm'obéisse. Par oil vous plait-il que je commence?
Po slovesech s'attendre „nadíti se čeho", avoir intérét, étre intéressé, s'opposer, tenir á „trvati na" se užívá spojky á ce que: II tient á ce que vous appreniez bientôt le russe.
Po slovesech arréter „stanovit", convenir „dohodnout se", decider, décréter „naříditi", résoudre a stipuler „vymíniti si" se užívá budoucího času nebo podmiňovacího způsobu, ačkoli vyjadřují vůli: J'ai decide que nous partirions dimanche.
163
Je-li předmětem věty hlavní podmět věty vedlejší, nahrazuje se vedlejší I
věta vazbou iníinitivní: Je vous ordonne que vous travailliez. — Je vous I
ordonne de travailler. I
II. 8
Subjonctivu se užívá po slovesech označujících neskutečnost, nejistotu, I
pochybnost nebo možnost: douter, désespérer ve významu „velmi po- 1
chybovat", ignorer, contéster, nier, disconvenir „popírat", concevoir „vy- I
myslit si, chápat", risquer, dissimuler „tajiti, přetvařovati se", supposer 1
v imperativu, ilpeut se faire, il se peut, il semhle, il arrive, cela se voit, peu I
s'en faut, il s'en faut de beaucoup, il est possible, il est peu probable, il est §
douteux, il est faux, il est rare: jfe congok que ce soit pénible. Mettons (Sup- I
posons) que cela soit vrai. „Dejme tomu, že by to byla pravda." 1
K označení skutečnosti nebo pravděpodobnosti se užívá způsobu ozna- I
movacího: Je suppose (= je crois) qu'il est venu ce matin. II me semhle i
(II est probable) que vous vous etes trompe. Je ríignore pas („vím dobře") 1
qu'il est guéri. Je ne dissimule pas que je Vai fait. I
Subjonctivu se užívá také po slovesech myšlení a mluvení, jsou-li I
v záporu, v otázce nebo ve způsobu podmiňovacím, ale jen tehdy, chce- I
me-li tím vyjádřit pouhou možnost nebo pochybnost a nejistotu: Croyez- 1
vous que cela soit vrai? Je ne dis pas qu'il fasse beau demain. II n'est pas I
certain que tu puisses le faire. Oznamovacího způsobu však užíváme, | chceme-li tím vyjádřit své přesvědčení (Croyez-vous qu'il viendra? „Myslíte, že přijde, není-liž pravda ?") nebo něco skutečného (Savez-vous qu'il a été nommé ambassadeur? Croirais-tu qu'il est arrive? Je ne puis croire
qu'il part ce soir.) Podobně je tomu u ignorer: Elle ignore qu'il soit venu j („zda přišel").    ignore qu'il est venu („že přišel").
V řečnické otázce lze užít indikativu i subjonctivu: Croyez-vous qu'il a (ait) été malade? „Vy tomu věříte, že byl nemocen ?"
Jde-li o dohad, užívá se podmiňovacího způsobu: Croyez-vous qu'il serait condamné? „Myslíte, že by snad byl (mohl být) odsouzen ?"
Po il semhle bývá zpravidla subjonctif (II semhle qu'il ait menti.), ale po il tne semhle (vyjadřujeme-li své přesvědčení) a po il parait (ve významu „je zřejmo") užíváme oznamovacího způsobu (II me semhle que tu es malade. II parait qu'il est déjá Men portant.).
III.
Subjonctivu se užívá po slovesech a výrazech vyjadřujících nějaký cit, j
a to: _ I
1. strach, neklid nebo očekávání něčeho (craindre, avoir peur, trembler i 1
redouter, étre impatient, attendre): Je crains qu'il ne le dise. J'attends (avec i
impatience) qu'il vienne. I
2. radost (se réjouir, étre bien aise, heureux, satisfait, content,- ravi, charmé): Quelle chance que nous nous soyons rencontres. C est un bonheur que vous m'ayez si bien informé.
3. překvapení (s'étonner, étre étonné, surpris): Je n'en reviens pas („Nemohu se vynadivit") qu'il ait réussi.
4. zármutek a lítost (s'affliger, seplaindre, étre affligé, triste, mécontent, malheureux, désolé, regrettable, au regret): Je regrette que je vous ľaie dit.
5. hněv (fácher, irriter, enrager, ennuyer): Elle est furieuse que Julie ľ ait calomniée. C est ennuyeux qu'il ne soit venu.
6. zahanbení: II est honteux (confus) quej'aie appris sa conduite.
7. souhlas, pochopení: Je comprends (je congois, je m'explique, il est logique, il est naturel, je trouve naturel) que vous soyez fáché. II suffit (il mérite) qu'on ľ encourage.
Po slovesech, která se pojí s 2. pádem, může stát spojka de ce que a po ní sloveso v subjonctivu nebo v indikativu: Je me réjouis (je suis heureux) de ce qu'il viendra (vienne). Je suis fáché (étonné) de ce que tu n'as (aies) pas fait ion devoir.
IV.
Subjonctivu se užívá v podřízených větách, stojí-li před svými větami řídícími (Que tu aies prévu tout cela, je I'avoue. Que vous ayez raison, c'est súr.) nebo když před slovesem řídící věty je zájmeno, které representuje větu podřízenou (Je le crois bien qu'il nepuisse quitter son lit.).
Subjonctif ve větách příslovečných (Cvič. str. 83)
Subjonctivu se užívá:
1. ve větách účelových po spojkách pour que, afin que, de peur que, de crainte que (Tu es déjá assez grand pour que tu puisses travailler. Je tremble de crainte qu'il ne me voie.); po imperativu se užívá jen spojky que (Viens vite que je te dise deux mots á Voreille. „Pojď honem, ať ti něco pošeptám.");
2. ve větách výsledkových po spojkách de (en) sorte que, de f agon que, de maniere que, tellement que, tant que, si -f- adjektivum + que, si 4- adver-bium + que, si + participium + que, ale jen tehdy, když vedlejší věta vyjadřuje něco chtěného [Agis de sorte (maniere, f agon) qu'on puisse compter sur toi. Es-tu si puissant (haut place) que tu n'aies besoin de personne?]; vyjadřuje-li skutečnost, je v ní způsob oznamovací (J'agis toujour s de maniere qu'on peut compter sur moi. II a tout si bien arrange que tout le monde était content.) ;
3. ve větách časových po spojkách avant que, en attendant que,jusqu'ä ce que (Je resterai jusqu'ä ce que tu le fosses) ; pouhé que je místo jusqu'á ce que
164
165
po attendre (J'attendrai qu'il soit de retour.) a místo avant que po větě záporné (Je ne partirai que vous ne me Vayez promts.) ;
4. ve větách připouštěcích
a) po spojkách Men que, quoique, encore que „i když", malgré que, en dépit que, que... ou... que „ať... ať", que... ou non, soit que... soit que, soit... (ou)... que (Bien qu'on fút en décembre, il ne faisait pas froid. Qu'ilpleuve ou qu'il neige,je vais mepromener. Soit que tu soisfort, soit que tu sois faible, tu peux toujours étre utile a 1'kumanité.); po quoique a bien que může být sloveso vynecháno (II est parti quoique malade.),
b) po spojeních si (aussi, quelque, tout) + adjektivum (adverbium) -f- que (Tout intelligent qu'il soit, il ne s' intéresse pas á la musique. Quelque vite que tu allies, tu n'y arriveras pas a temps); po tout... que je způsob oznamovací, jde-Ii o skutečnost (Tout jeune que vous étes, vous avez plus ďexperience que mot. „Jakkoliv jste mlád, ..."),
c) po zevšeobecňovacím qui que, quoi que, ou que (Qui que vous soyez et quoi que vous disiez, il ne vous croit pas.),
d) po zevšeobecňovacím quelque a quelque -f- substantivum + que (Quelle que soit votre douleur, le temps la guérira. Quelques efforts qu'il fasse, il ne re'ussit pas.); quelque může mít význam „jakkoliv" a pak ovšem nemá množného čísla (Ses sceurs, quelque fiéres qu'elles paraissent, sont trěs aimables.);
5. ve větách podmínkových a omezovačích po spojkách á condition que, en (au) cas que, suppose que, á supposer que „dejme tomu, že", pourvu que „jen když, jen aby", pour peu que „jen když, jestliže jen, kdyby jen", á moins que „ledaže", hors que, si tant est que „jestliže vůbec" [J'y vais á condition que tu y allies (iras, irais) aussi.*) En (au) cas qu'il vienne, je vous écrirai. [Ale: Au (dans le) cas, oú il sera venu, je vous écrirai.] Pourvu qu'il ne lui arrive Hen. J'irai le voir ďaujourďkui en huit á moins que je ne sois malade, En quoi puis-je vous étre utile si tant est que je puisse étre bon á quelque chose.];
6. po spojkách ce n'est pas que, non que, sans que, plutót que, loin que, au lieu que: La nuit m'a surpris sans que je m'enfusse aperpu. Je mourrai plutót que je le fasse.
Subjonctif ve větách vztažných (přívlastkových)
(Cvič. str. 85)
Ve vztažných větách se užívá subjonctivu:
1. k vyjádření cíle, úmyslu nebo žádané vlastnosti (J'ai besoin de quelqu'un qui veuille m'aider, „...kdo by mi chtěl pomoci." Donnez-moi une chambre qui soit tranquille. „...který by byl klidný."), ne však k vyjádření skutečnosti (Montrez-moi le chemin qui conduit á la ville. Prétez-moi un livre dont vous n'avez pas besoin.);
*) Po spojce á condition que může být také indikativ nebo kondicionále
2. k vyjádření nejistoty nebo pochybnosti, je-li hlavní věta záporná, tázací, podmiňovací nebo omezovači (U n'y a pas de sport qui soit si sain que la natation. Y a-t-il ríen qui vous fasse peur? Si vous connaissez un reměde qui puisse le guérir, dites-le moi. II y a peu de gens qui sachent supporter le malheur.);
3. po superlativu a výrazech obdobné platnosti (le premier, le dernier, le seul, I'unique, il n'y a que): Cest le plus grand musicien qui ait jamais vécu. Void I'unique reměde contre votre maladie que je connaisse. II n'y a que la vérité qui soit durable. — Mluví-li se však o nepopiratelném faktu, užívá se způsobu oznamovacího: Voilá le meilleur arbre fruitier qu'il y a dans mon jardin. Se soumettre á la nécessité est le mieux que tu peux f aire á present.
Souslednost časů subjonctivních
(Cvič. str. 86)
Pro velkou většinu případů nám postačí zjednodušené schema, obdobné tomu, které bylo uvedeno pro souslednost časů indikativních.
Věta hlavní	Věta vedlejší	
	předčasnost	současnost a následnosť
Čas přítomný nebo budoucí Je suis heureux	passé du subjonctif qu'il soit venu „že přišel"	present du subjonctif .      / „že přichází" quil vienne i \    ».., « y              l „ze přijde"
čas minulý jfétais heureux	plus-que-parfait du s. qu'il fůt venu „že přišel"	imparfait du subjonctif au'il vint í "že Přicházi" quu vint ^;že pHj.de«,
Jak je z uvedené tabulky patrno, vyjadřuje se současnost a následnost týmž tvarem subjonctivu, a to présentem, je-li hlavní věta v čase přítomném nebo budoucím, a imperfektem, je-li v čase minulém. — Předčasnost vyjadřuje passé du subjonctif, je-li věta hlavní v čase přítomném nebo budoucím, plus-que-parfait du subjonctif, je-li v čase minulém. Tato dvě pravidla nám osvětlí následující přehled.
Je suis heureux
Je serai heureux „že přichází" i   v v.
Sois heureux „že přijde" • I "ze Pnse*'
Etant heureux    } qu'il vienne J qu'il soit venu
„že by přišel"
Je ne sache pas „nevěděl bych" Je voudrais
„aby přišel"
„že by byl
přišel" „aby byl přišel"
166
167
J'étais heureux Je f us heureux J'ai été heureux J'avais été heureux Je voudrais J'aurais voulu
qu ilvint
„že přijde" „že přichází"
j „aby přišel"
qu'il fút venu
„že přišel"
1 „aby byl J přišel"
Trvá-li děj vedlejší věty v okamžiku, kdy mluvíme, užívá se k označení současnosti present du subjonctif i po hlavní větě v minulém čase (Je ríaipas dit que vous soyez paresseuse. Pourquoi n'a-t-onpas cru si longtemps que la terre tourne'autour du soleil?). Téhož tvaru ovšem užíváme i k označení následnosti (Je lui ai écrit qu'il vienne detnain.).
Z přehledu je patrno, že po přítomném kondicionálu ve větě hlavní mohou být ve větě vedlejší subjonctivy jako po čase minulém nebo jako po čase přítomném či budoucím.
Stane-li se podmiňovací souvětí závislé na výraze vyžadujícím užití subjonctivu, může zůstat nezměněno (Je ne crois pas qu'il entreprendrait cette affaire s'il n'étaitpas súr de réussir. Je ne crois pas qu'il aurait entrepris cette affaire s'il n'avait pas été súr de réussir.), ale častěji bývá přítomný kondicionál nahrazen imperfektem subjonctivu (Je ne crois pas qu'il entreprit cette affaire s'il n'était pas súr de réussir.) a kondicionál minulý plusquamperfektem subjonctivu (Je ne crois pas qu'il eút entrepris cette affaire s'il n'avait pas été súr de réussir.).
Passé du subjonctif označuje předčasnost nejen v minulosti, ale i v budoucnosti (Je ne bougerai ďici avant que vous ne m'ayez payé. „Dříve se odtud nehnu, dokud mi nezaplatíte."). Označuje též děj v budoucnosti zcela skončený (H f aut que vous ayes taille vos arbres avant la fin de ce mois. „Je třeba, abyste měl stromy prořezány před koncem měsíce.").
Protože se současnost a následnost vyjadřuje týmž časem subjonctivu, pomáhá si Francouz tím, že užije:
1. příslovečného určení [U f aut que je sorte tout de suite, „...ihned" (současnost). U f aut que je parte ďaujourďhui en quinze „ode dneška za 14 dní" (následnost)],
2. slovesnými vazbami s aller (II se réjouissait qu'il allát voir des choses magnifiques. „Těšil se, že uvidí skvělé věci."), devoir (Je ne croyais pas qu'il dút venir. „Nemyslil jsem, že přijde."), pouvoir (Je doutais qu'il put avoir fini son travail avant mon depart. „Pochyboval jsem, že bude (by mohl) mít práci skončenu před mým odjezdem.") a avoir [II me fit prévenir qu'il eút ä venir me voir. „Vzkázal mi (Dal mě zpravit), že mě musí navštívit."]. — Avoir (někdy též pouvoir) zpřesňuje tedy větu nejen časově, ale i významově.
Konečně nutno konstatovat, že imperfektum a plusquamperfektum subjonctivu v živé řeči úplně zaniklo a že ho moderní autoři užívají již
jen v 3. osobě jednotného čísla. Jinak je imperfektum subjonctivu nahrazováno présentem a místo plusquamperfekta se užívá passé du subjonctif.
Nahrazování subjonctivu
(Cvič. str. 86)
Před subjonctivy dávají Francouzi přednost vazbám infinitivním. Užívá se jich:
1. Když je podmět věty vedlejší týž jako podmět věty hlavní (Je désire que je sots le premier en classe. — Je désire étre le premier en classe. N'es-tu pas heureux que tu puisses travailler? — N'es-tu pas heureux de pouvoir travailler ? Est-il assez natfpour qu'il vous croie ? — Est-il assez naif pour vous croire?) ;
2. když obě věty mají podmět neosobní (II est impossible qu'on réussisse. — 27 est impossible de réussir.);
3. když podmět věty vedlejší je týž jako předmět věty hlavní (Je vous ordonne que vous le fassiez. — Je vous ordonne de le faire. Permettez-moi que je tne présente. '■— Permettez-moi de me presenter.);
4. Ize-li hlavní větu doplnit osobním zájmenem předmětným, které označuje podmět věty infinitivní: II faudra que j'achete un indicateur. — II me faudra acheter un indicateur. Ěmpéchez qu'il entre. — Empéchez-le ďentrer.
Při změně věty subjonctivní v infinitivní mění se spojky takto:
afin que
a condition que
a moins que... ne
apris que
au lieu que
au moment ou
au (d tel) point que
avant que
Men que
de crainte que
defapon que
de maniere que
depeur que ...ne
de sorte que
jusqu'd ce que
loin que
parce que
parce que ...nepas pour que
afin de
d condition de d moins de aprks au lieu de au moment de au point de avant de pour
de crainte de defapon a de maniere a de peur de de sorte de jusqu'd loin de pour
pour ne pas, faute de pour
168
169
Infinitiv (Cvič. str. 87)
Franština má vedle infinitivu přítomného (chanter, venir) ještě infinitiv minulý (avoir chanté, étre venu), kterým se označuje:
1. předčasnost (Albert tria dit V avoir persuade. „Albert mi řekl, že ho přesvědčil."),
2. úplnou skončenost děje (J'espere avoir fini mon travail ce soir. „Doufám, že budu se svou prací hotov (že svou práci skončím) dnes večer.").
Infinitiv se může stát substantivem a užívá se ho pak ovšem se členem (le pouvoir) nebo s přivlastňovacím zájmenem (Son rire est malicieux.).
Infinitiv může být ve větě podmětem, přístavkem, doplňkem, neshodným přívlastkem, předmětem nebo příslovečným určením.
Infinitiv ve funkci "podmětu má předložku de, stojí-li za slovesem (Son sort est d'etre ignore.), pokud to není výraz neosobní. Bez předložky je, stojí-li před slovesem (Dire et faire sont deux.) nebo za neosobním výrazem (II faut obéir á la loi.). V příslovích je bez předložky v jakémkoli postavení (Autre est promettre, autre est donner. Mieux vaux plier que rompre.).
Ve funkci přístavku je infinitiv bez předložky (Je n'avais qu'un seul désir, la revoir.).
Ve funkci doplňku má infinitiv předložku á po slovesech étre a rester (II est áplaindre. II me reste encore á faire mon devoir de mathématiques.). Bez předložky je po étre cense (jugé, réputé, suppose), paraitre, sembler a se trouver (II est réputé étre trěs sage. II semhle ne pas approuver ta conduite.) a v tom případě, když také podmět je vyjádřen infinitivem (Donner vite, c'est donner deuxfois.).
Ve funkci neshodného přívlastku mívá zpravidla touž předložku jako substantivum v témž postavení (Vheure du depart — Vheure de partir, prét aux sacrifices — prét a se sacrifier), ale jsou dosti četné výjimky (la salle de bain — la salle á manger).
Ve funkci předmětu bývá infinitiv: I. bez předložky:
1. po slovesech myšlení a mluvení (Je vous assure V avoir vu ce matin. J'espere vous revoir bientót.); infinitiv může být zamlčen (Je vous croyais malade. „Myslil jsem, že jste nemocen."); výjimkou je po slovesech myšlení a mluvení infinitiv s předložkou de, a to
a) vyjadřují-li vůli (II m'a dit de le faire. „Řekl mi, abych to udělal."),
b) kdyby se vedle sebe octly dva infinitivy bez předložky (On peut espérer ďobtenir la réponse en huitjours.),
170
c) po jurer, jde-li o děj budoucí (II jura de dire la vérité. „Přísahal, že řekne pravdu.");
2. po slovesech vnímání (Uas-tu entendu chanter?);
3. po slovesech a výrazech označujících vůli [J'aime mieux (je préfére, je désire, j'adore) faire du ski.], kromě
a) po aimer (J'aime á chanter.),
b) u druhého infinitivu po aimer mieux (J'aime mieux mourir que de trahir ma potrie.),
c) někdy po désirer, détester a souhaiter (Je désirě de skier.);
4. po slovesech modálních [Nous devons (pouvons, savons) travailler. J'aifailli tomber. Elle a laissé tomber son mouchoir.].
II. s předložkou de:
1. po všech slovesech a slovesných výrazech, jež mají předmět v geni-tivu (II se réjouit de leur rencontre. — II se réjouit de les rencontrer.),
2. po většině sloves majících předmět ve 4. pádě (Je regrette ton f r ér e. —Je regrette de nepas avoir fait la connaissance de ton f r ér e.).
III. s předložkou ä:
1. po všech slovesech, jejichž předmět má předložku
a) ä (Ilexcelle ä lapeinture. — // excelle äpeindre les pay sages.), , b) dans (L'honneur consiste dans le respect des autres et du soi-méme. — Son metier consistait á vendre des programmes aux portes des theatres.),
c) en (Notre nourriture consistait en lait et en pommes de terre. — Son travail consistait á faire la cuisine.);
2. po některých slovesech, jež se pojí se 4. pádem (aimer, apprendre, avoir, chercher, commencer, continuer, désapprendre, enseigner, donner, laisser, montrer, trouver: J'aime Men ma mere. — J'aime ä voyager.).
Poznámka: Po některých slovesech se užívá infinitivu s á nebo s de: II a décidé de partir. — II est décidé á partir. H s'est décidé á partir. II les a décidé á partir. Continuez á lire. — Continuez de Ure. Je demande á vous parter. „Přeji si s vámi mluvit." (Podmět obou vět je týž.) — Je vous demande de venir. „Žádám vás, abyste přišel." (Podmět v druhé větě je jiný než v první.). II le force á travailler (rod činný). — II est forcé de travailler (rod trpný). II ne laisse pas d'etre honnéte. „Přece jen je poctivý." — Sa conduite laisse beaucoup ä désirer. „Jeho chování by mělo být mnohem lepší." Nous nous sommes résolus ďattendre. — U s'est résolu á quitter son pays. René vient de sortir. „René právě vyšel." — Je viens á me rappeler... „Náhodou si vzpomínám...".
Infinitiv ve funkci příslovečného určení:
I. bývá bez předložky po slovesech pohybu (II est allé chercher un médecin.);
II. s předložkou pour nahrazuje:
1. věty účelové a důsledkové uvedené spojkou pour que (II viendra pour te voir. II est assez f ort pour le faire.),
2. věty připouštěcí, uvedené spojkami bien que, quoique (Pour étre petit, U n'est pas faible.),
3. věty příčinné, uvedené spojkami parce que, puisque, car (II a tout perdu pour avoir voulu trop gagner.) ;
171
IT
III. s předložkami afin de, pour, de crainte (peur) de nahrazuje věty účelové uvedené spojkami afin que, pour que, de crainte (peur) que. [Je voudrais bien vous accompagner afin de (pour) connaitre les pays étrangers. II s'est enfui de crainte (peur) d'etre battu.]
IV. s předložkami aprěs a avant de nahrazuje věty časové uvedené spojkami aprěs que a avant que (Aprěs étre revenu, je tne suis couché. Avant de traverser la rue, regarde autour de toi.);
V. s předložkou ä condition de, ä moins de nahrazuje podmínkové věty uvedené spojkami á condition que, ä moins que (Je lui ai prité mon diction-naire ä condition de me le rendre demain. Tu ne pourras le f air e ä moins d'etre trěs habile.);
VI. s předložkami de maniere á, de f agon ä, au point de, en sorte de, jusqu'ä nahrazuje věty výsledkové uvedené spojkami de maniere que, de f agon que, de sorte que, tellement que (Agissez de f agon á ne f aire tort á personne. Elle est ignorante au point d'etre stupide. II est severe jusqu'á en étre cruel.);
VII. s předložkami loin de, au lieu de, plutôt que de, sans nahrazuje způsobové věty uvedené spojkami loin que, au lieu que, plutôt que, sans que (Loin de me conseiller, U m'a injurié. Au lieu de se défendre, il s'enfuit. II nous a raconté tout sans avoir rien oublié.).
Užití infinitivu místo určitého tvaru slovesného
Infinitivu se užívá místo určitého tvaru slovesného:
1. ve vzrušené řeči, zejména v otázkách a větách zvolacích (Qui croire? „Komu mám věřit ?" A quoi bon y aller? „Nač tam chodit ?" Jene savais pas á qui m'adresser. „Nevěděl jsem, na koho se obrátit." Je n'ai que f aire de vos livres. „Copak bych s vašimi knihami dělal ?" M'insulter ainsi! „Tak mě napadnout!"),
2. v příkazech nebo zákazech platných pro každého (Nepas sepencher au dehors. „Nevyklánějte se z okna." S'adresser au bureau du journal. „Bližší zprávy (dostanete) v administraci tohoto listu." Voir page 7. „Viz na straně 7."),
3; pro větší expresivnost (II m'a trace son programme: Partir á 7 heures, traverser le lac, aller á pied jusqu'ä Moutier...), zvláště místo minulého času v živém vyprávění (dnes je vyprávěcí infinitiv již jen literárním archaismem: Et les matelots de rire. „A námořníci se dali do smíchu.").
Infinitiv po Jaire, laisser, envoyer a slovesech vnímáni
Sloveso f aire je faktitivní, t. j. označuje, že děj vyjádřený následujícím infinitivem byl podmětem způsoben: 27 m'a fait rire. „Rozesmál mě." II lui a fait voir. „Ukázal mu." Fatře' savoir. „Oznámit." Elle a fait tomber mon plus beau vase. „Shodila mou nejkrásnější vázu."
172
Pojí-li se k infinitivu za slovesem vyjadřujícím vnímání předmět ve 4. pádě, má věta různý smysl podle toho, zda tento předmět stojí před infinitivem nebo za ním: J'ai observé (regardé, vu) mes amis photographier. „Pozoroval (viděl) jsem své přátele, jak fotografují." — J'ai observé (regardé, vu) photographier mes amis. „Pozoroval (viděl) jsem, jak jsou mí přátelé fotografováni." Předmět stojí totiž za tím slovesem, k němuž se vztahuje. Komu by to nebylo jasné, nechť si převede infini-tivní vazbu na větu: Mes amis ont photographié. On a photographié mes amis. V 1. větě stojí mes amis před slovesem (protože to je podmět), a musí tedy stát před ním i ve vazbě infinitivní (J'ai vu mes amis photographier.), v 2. větě stojí mes amis za slovesem (protože to je předmět), a musí tedy stát za ním i ve vazbě infinitivní (J'ai vu photographier mes amis.).
Takové ujasnění je důležité zvláště tehdy, když jsou v infinitivní vazbě předměty dva (Le général a laissé les ennemis occuper notre ville. J'ai laissé monfrěre Ure ce livre.). V tomto případě je možno užít ještě jiného způsobu vyjádření: Le général a laissé occuper notre ville par les ennemis. J'ai laissé Ure ce livre á (par) mon frěre. Po slovese faire lze užít jedině druhého typu: U a fait bátir cette maison á (par) un architecte célěbre.
Pojí-li se k infinitivu předmět zájmenný, stojí před slovesy faire, laisser, envoyer a před slovesy vnímání: Je les ai fait asseoir. Pour quoi ne les laissez-vous pas entrer? Je les ai envoyés chercher un médecin. Je vous ai entendu chanter. II m'a vu courir ä la poste.
Participia
Přechodník přítomný (Cvič. str. 90)
Přechodník přítomný (participe présent) má jediný tvar (neshoduje se — na rozdíl od češtiny — se slovem, k němuž se vztahuje). Vyjadřuje zpravidla děj současný s dějem věty hlavní. (Arrivant ä Paris, je lui rends toujours visitě. Arrivant á Paris, je lui rendais toujours visitě.), ale může vyjadřovat i děj předčasný; v tom případě musí stát v čele souvětí (Prenant son chapeau, il sortit.).
Ve franštině existují i vazby, v nichž má přechodník jiný podmět než věta hlavní (Mon pere étant malade, je n'irai pas au thédtre. „Protože je můj otec nemocen, nepůjdu do divadla." Moi vivant, vous n'aurez rien ä craindre. „Za mého života se nemusíte ničeho bát.").
Jako čeština, tak i franština má vedle přechodníku přítomného ještě přídavné jméno slovesné (viz další kapitolu), ale české přídavné jméno slovesné nutno často do franštiny překládat přechodníkem přítomným. Proto si musíme uvědomit, že participe présent poznáme podle toho, že
1. může být nahrazen určitým tvarem slovesným (Les oiseaux, chantant avant le lever du soleil, me réveillent. — Les oiseaux qui chantent...),
173