1 EVANGELIA 1 POJEM „EVANGELIUM“ A CHARAKTER „EVANGELIÍ“ 1.1 Pojem „evangelium“ V helénistické literatuře se objevuje slovo „evangelium“ již v Homérově Odysseji (pravděpodobně na konci 8. stol př. Kr.), kde znamenalo odměnu, která byla dána poslovi za dobrou zprávu. V množném čísle [euvagge,lia] byl tento výraz používán ve významu sakrálním: „Dionysios přinesl bohům radostné oběti [evangelia] (Diodor Sicilský; 1. stol. př. Kr.). V množném čísle se tento výraz objevuje též v souvislosti s císařským kultem. Nápis z Priéné (Malá Asie; rok 9 př. Kr.) vítá narození císaře Augusta jako „začátek dobrých zpráv [euvaggeli,wn] pro svět, které [nově narozený] přináší“. V tomto smyslu používá toto slovo rovněž židovský historik Josephus Flavius (např. Bell. 4,618). V řeckém překladu Starého zákona (LXX) se vyskytuje substantivum euvagge,lion (pouze v 2 Sam 4,10) a sloveso euvaggeli,zw (23krát). Podstatné jméno euvagge,lion je použito ve významu „odměna za radostné poselství“ a je překladem hebrejského výrazu hr'foB.. Teologický význam mají pouze slovesné tvary (LXX: Iz 40,9; 52,7; 60,6; 61,1; srov. též Žl 39,10; 67,12; 95,2), které jsou v hebrejském textu odvozeny od kořene rfb. Pokud leží dějinný kořen novozákonního euvagge,lion v helénistickém výrazu pro uctívání vládce, pak se prvotní církevní obce přizpůsobily běžným způsobům jejich prostředí a zároveň se odlišily použitím jednotného čísla euvagge,lion od euvagge,lia používaného v jejich okolí. Zdá se však pravděpodobnější, že novozákonní výraz euvagge,lion pochází zřejmě především ze Starého zákona. Ježíš cituje Iz 61,1 při svém počátečním vystoupení v synagoze v Nazaretě (srov. Lk 4,18). V Novém zákoně se vyskytuje výraz euvagge,lion celkem 76krát (v Corpus Paulinum 60krát; Mt 4; Mk 8; a pak už jen v Sk 15,7; 20,24; 1 Petr 4,17; Zj 14,6). Podstatné jméno zde neoznačovalo původně literární druh, nýbrž radostné poselství o Ježíši Kristu. Předpavlovské chápání „evangelia“ je možné vypozorovat z tradic 1 Sol 1,9b-10; 1 Kor 15,3b-5 a Řím 1,3b- 4a, které Pavel označuje za absolutní „evangelium“ (srov. 1 Sol 1,5; 1 Kor 15,1; Řím 1,1.9). Pro svůj původ a autoritu je evangelium nazýváno evangelium Boží (srov. 1 Sol 2,2.8.9; 2 Kor 11,7); pro svůj obsah je označováno Kristovo evangelium (srov. 1 Sol 3,2; 1 Kor 9,12;). 1.2 Literární druh „evangelium“ Jak se to stalo, že z neliterárního výrazu euvagge,lion vznikl literární druh „evangelium“? Byl to evangelista Marek, který vytvořil tento nový literární druh. Všech sedm použití slova euvagge,lion v Markově evangeliu (srov. Mk 1,1.14n; 8,35; 10,29; 13,10; 14,9) je spojeno s evangelistou. V Mk 1,1 je Ježíš Kristus zároveň označen jako hlasatel a obsah evangelia; genitiv VIhsou/ Cristou/ („Ježíše Krista“) označuje podmět a předmět evangelia. Souvislost mezi Mk 1,1 a Mk 1,14n zdůrazňuje, že je pro Marka Ježíš Kristus zvěstovaný v evangeliu zároveň zvěstovatelem evangelia. Z předvelikonočního euvagge,lion tou/ qeou/ (Mk 1,14) se nyní stává euvagge,lion VIhsou/ Cristou/ (Mk 1,1) bez toho, že by vznikl pro Marka protiklad mezi teologickým zvěstováním a christologickým vyznáním církevní obce. Činy a slova Ježíše Krista jsou obsahem evangelia, zároveň však je také pro Marka Kristus nejen historickou osobou, nýbrž ukřižovaný a vzkříšený Boží Syn, a proto také podmět evangelia (srov. Mk 8,35; 10,29). Evangelista spojuje historické a přítomné působení Ježíše Krista nerozlučitelně s evangeliem, tak jako poselství k hlásání a literární druh evangelia. 1.3 Literárně-historické zařazení literárního druhu „evangelium“ Literární druh „evangelium“ má primárně teologický charakter. Tímto však ještě není zodpovězena otázka, zda se orientovali evangelisté při kompozici svých evangelií podle forem profánní nebo sakrální literatury, a pokud ano, do jaké míry. Prvním, kdo se touto 2 otázkou zabýval, byl F. Overbeck (1837-1905). Tvrdil, že prvotní křesťanská literatura, tj. novozákonní knihy, vznikla z vlastních prostředků bez jakéhokoliv ovlivnění od okolního světa. M. Dibelius (1883-1947) zařazuje synoptická evangelia mezi tzv. „malou (nevýznamnou) literaturu“, jejichž autoři jsou jen z mála spisovatelé, spíše však sběratelé, předavatelé a redaktoři. Po roce 1945, kdy se začala prosazovat exegeze založená na studiu dějin redakce (Redaktionsgeschichte), se změnil pohled na evangelia. Na rozdíl od klasického pohledu studia historie forem (Formgeschichte), který viděl v evangelistech pouze předavatele a sběratele, začíná v nich vidět opravdové teology. Cíl studia historie redakce spočívá v určení historicko-teologické situace evangelistů. Nicméně při snahách o vysvětlení nového literárního druhu „evangelia“ byly vždy hledány paralely v antické literatuře. Z oblasti semitské literatury byly navrženy následující modely: • Starozákonní ideální biografie: tento literární druh se snaží nalézt paralelu mezi ideálními vlastnostmi významných postav SZ (králové a proroci) a mezi evangelii (např. srov. Mk 1,9- 11 // SZ tradice: Eliáš-Elizeus). Do tohoto literárního druhu je však nemožné zařadit Markovy pašije a tak je tato hypotéza nedostačující. • Biografie Spravedlivého: Na pozadí Markova evangelia nestojí prorocká biografie, nýbrž biografie trpícího spravedlivého (např. v Mdr 2,12-20). Podle této teorie Marek přejal tradici o trpícím Božím služebníku (srov. Žl 22 v Mk 15). Tento model vysvětluje základní prvky pašijí, avšak ne literární druh evangelia se svou výpravnou strukturou. Ze širokého spektra možných helénistických paralel k literárnímu druhu evangelia je možné uvést některé z nových hypotéz: • Aretalogie: Jedná se o snahu chápat formu evangelia jako aretalogii (avretalogi,a = „oslava ctností“ – nejprve především ctností bohů; biografický spis, který pojednává o zázracích „božského člověka“ [qei/oj avnh,r]). Tento termín však v klasické filozofii neoznačuje formu, nýbrž obsah a účel různých literárních druhů. Aretalogii je tedy možné nalézt v hymnech, dopisech, románech, a tak se nedá mluvit o aretalogii jako jasném literárním druhu. • Řecký román: Tato hypotéza vidí společné prvky mezi románem z doby Alexandra Velikého a evangelii: historii tradice, historii redakce, techniku kompozice, způsob vyprávění, jazykové vyjadřování a styl. Zařazuje tak alexandrovský román společně s evangelii mezi helénistickou lidovou literaturu. Existují však na druhou stranu minimálně dvě rozdílnosti mezi těmito dvěma literárními druhy: a) zázraky chybí v alexandrovském románu; b) v evangeliích nalezneme legendy, v řeckých románech báje. • Helénistická biografie: Podle této domněnky mají evangelia stejně jako helénistická biografie mýtický charakter a mohou být tedy chápána jako kultové legendy. Synoptická evangelia popisují Ježíše jako nesmrtelného člověka, zatímco Janovo evangelium jako věčnou bytost. Takovéto chápání však vyžaduje upřesnění: Synoptici nepopisují Ježíše jako smrtelného člověka, který prostě obdrží za odměnu nesmrtelnost, nýbrž jeho vzkříšení jen potvrzuje, čím Ježíš byl již před vzkříšením. Jan nepopisuje věčnou bytost sestupující na zemi a žijící jako člověk, nýbrž božské Slovo, které se stalo tělem a tělem zůstane. Závěrem je třeba uznat, že není možné jednoduše vysvětlit literární druh evangelia na základě historicko-literární metody. Mezi nabízenými možnostmi stojí nejblíže literárnímu druhu evangelia forma helénistické biografie. Charakteristický rys evangelií je propojení výpravného textu s kérygmatickou řečí. Konec konců je třeba říci, že evangelium je literární druh sui generis, který není možné zařadit do nějakého širšího literárního druhu. V první polovině 2. století začíná sloužit slovo „evangelium“ k označení knih (srov. JUSTIN, Apol 1,66,3; Did 11,3; 15,3; 2 Klem 8,5). V této době vznikly pravděpodobně též nadpisy evangelií. Evangelisté tedy zřejmě ještě neznali tento literární druh, avšak při prvním opisování evangelií, byl tento termín zaveden, aby se rozlišila evangelia již v nadpisu. Je nutné ještě dodat, že v Lk a Jan (z doby kolem 90 -100 po Kr.) se nevyskytuje slovo euvagge,lion, a tak zůstává nejisté, kdy nastalo šíření evangelií a kdy začalo být používáno v církevních obcích více evangelií (již se svými nadpisy). 3 Ve druhé polovině 2. stol. byla existence čtyř evangelií viděna jako teologický problém (existovalo vědomí, že evangelium jako zvěst o Ježíši Kristu je pouze jedno). Irenej jej řešil tak, že na čtyři evangelia hleděl jako na „čtyřtvaré evangelium“ (tetra,morfon to. euvagge,lion). V počtu čtyři pak viděl nutnost danou Božím záměrem. Pro toto své chápání nalezl potvrzení v Písmu svatém (Ez 1 a Zj 4,7), kde se hovoří o čtyřech bytostech. V Zj 4,7 jsou zmíněny: lev, býk, člověk a orel. Irenej jim přisoudil evangelia v pořadí Jan, Lukáš, Matouš a Marek. Lva jako královské zvíře stanovil pro Jana, který začíná hymnem o původu Syna od Otce. Býka dal do souvislosti s Lukášem, který na začátku hovoří o Zachariášově oběti. Člověka spojil s Matoušem, jelikož jeho evangelium začíná Ježíšovým rodokmenem. Orla vymezil pro Marka, protože jeho evangelium začíná prorockým duchem, jsou citována místa z proroků (srov. Adv. haer. 3,11,8). Spojení jednotlivých symbolů s evangelii (s jejich autory) se stalo známým v té formě, jak se objevuje poprvé ve 4. stol u Jeronýma, kde jsou symboly pro evangelistu Jana a Marka přehozeny. Orel je chápán jako symbol vysokých myšlenek v Janově evangeliu a lev u Markova se dává do spojitosti se začátkem evangelia, kde je líčeno vystoupení Jana Křtitele na poušti. 2 TYPY LÁTKY V EVANGELIÍCH 2.1 Podobenství Podobenství je překladem řeckého slova parabole (para: „vedle“; bole: „hození, položení“), jehož základní význam je „srovnání“. Výskyt „parabole“: 50krát v NZ (Mt 16; Mk 12; Lk 18; Žid 9,9; 11,19). Slovo „parabole“ je u synoptiků použito k označení přísloví (Lk 4,23; 6,39), závažných výroků (Mk 7,17; Mt 15,15), metaforickým úslovím (Mk 3,23; Lk 5,36), hádankovitým úslovím (Mk 4,11; Mt 13,10; Lk 8,10), všeobecným pravidlům (Lk 14,7), podobenství (líčící obecný výskyt: Mk 4,13.30), typický ilustrativní příběh (Lk 12,16; 18,9). Obvykle se však stává, že podobenství se objevují v evangelním textu bez toho, že by byla uvedena jako „podobenství“. Definice: Podobenství je řečová figura, v níž je učiněno srovnání mezi Božím královstvím, Božími činy nebo očekáváními a něčím na tomto světě, ať skutečným či vymyšleným. Existují dva typy podobenství: a) Výpravné podobenství: učiněná srovnání zahrnují vyprávění; tato podobenství mají typickou kvalitu „kdysi jednou“ osobitých příběhů, jež jsou zasazeny do minulosti; b) Přirovnání: srovnání je učiněno bez příběhů, avšak pomocí prostředků slov „je podobné“ nebo „je jako kdyby“ (např. Mt 13,31.33.44.45; Mk 4,26.31; 13,34); jsou učiněny analogie mezi jejich subjekty a nadčasové pozorování. Na základě této definice se vyskytuje v synoptických evangeliích na 38 perikop, které mohou být označeny za podobenství. Marek Matouš Lukáš Tomášovo ev. 1. Podobenství o Božím zjevení a) Podobenství o mimořádném Božím odpuštění a milosti O nemilosrdném služebníku 18,23-35 O dělnících na vinici 20,1-16 b) Podobenství o mimořádné Boží lásce vůči ztraceným O ztracené ovci 18,12-14 15,4-7 107; Ep 31-32 O ztraceném penízi 15,8-10 O marnotratném synu 15,11-32 2. Podobenství o příkladném chování O milosrdném Samařanu 10,25-37 4 O boháči a stodolách 12,16-21 63 O boháči a Lazarovi 16,19-31 O farizeu a celníkovi 18,9-14 3. Podobenství o moudrosti O moudrém a pošetilém staviteli 7,24-27 6,47-49 O stavbě věže 14,28-30 O králi, který táhne do války 14,31-33 O nepoctivém správci 16,1-8 O věrném a moudrém služebníku 24,45-51 12,42-46 O deseti pannách 25,1-13 4. Podobenství o životě před Bohem O rozsévači + interpretace 4,3-8.13-20 13,3-8.18-23 8,4-8.11-15 9 O dětech na tržišti 11,16-19 7,31-35 O dvou dlužnících 7,40-43 O dvou synech 21,28-32 O příteli o půlnoci 11,5-8 O dobrých darech otce 7,9-11 11,11-13 O neplodném fíkovníku 13,6-9 O povinnosti služebníka 17,7-10 O soudci a vdově 18,1-8 O bdících služebnících 13,34-37 12,35-38 O talentech 25,14-30 O minách 19,11-27 5. Podobenství o posledním soudu O pleveli mezi pšenicí + interpretace 13,24-30.37-43 57 O rybářské síti + interpretace 13,47-50 O posledním soudu 25,31-46 6. Alegorická podobenství O velké hostině 14,15-24 64 O svatební hostině 22,1-14 O zlých vinařích 12,1-12 21,33-46 20,9-19 65-66 7. Podobenství o království a) Podobenství o růstu království O zasetém semenu 4,26-29 57 O hořčičném zrnu 4,30-32 13,31-32 13,18-19 96 O kvasu 13,33 13,20-21 96 b) Podobenství o radosti z objevení království O pokladu v poli 13,44 109 O drahocenné perle 13,45-46 76 Rozlišovací prvky Ježíšových podobenství: • Přímost oslovení obecenstva – posluchačů: „Kdo z vás“ (Lk 11,5; 14,28; 17,7; 15,4//Mt 12,11); „Která žena“ (Lk 15,8); „Co myslíte“ (Mt 18,12; 21,28). • Základní prostředek Ježíšova vyučování • Předmět podobenství je obvykle velmi dobře známý z každodenního života: pracující muži a ženy, ztrácení a nalézání, napjaté a radostné vztahy otců a synů, králové, bohatí lidé a otroci, domácí zvířata, semena, rostliny, vinice, kvas apod. 5 • Způsob vyobrazování Boha pomocí metafor: otec, král, pastýř, vlastník vinice, žena, která zametá svůj dům. • Charakteristikou mnohých Ježíšových podobenství, ne však všech, je prvek překvapení ve způsobu, jak končí. • Ježíšova podobenství zachycují, kombinují a používají dvě hlavní židovské tradice: moudrost a eschatologii. 2.2 Zázraky Slovo „zázrak“ v českém jazyce vyjadřuje „skutek, který nelze vysvětlit známými přírodními zákony“. V biblistice „zázrak“ označuje obvykle nadpřirozenou událost, tj. událost, která tak přesahuje běžné dění, že je viděna jako přímý výsledek nadpřirozené moci. Pro synoptiky jsou zázraky dynameis „mocné činy“. Janovo evangelium naproti tomu používá stále výraz semeia „znamení“. Podstatné jméno „víra“ nebo sloveso „věřit“ zastává významnou roli ve vyprávění zázraků. V Janově evangeliu zázraky vrcholí vírou, u synoptiků je často víra představena jako předem potřebná k obdržení zázračné pomoci. Evangelia vypráví nebo se zmiňují o nejméně 34 specifických zázracích (vyjma paralelních textů), které vykonal Ježíš během svého pozemského působení. Mimoto existuje 15 textů (opět vyjma paralel), které vypráví nebo se zmiňují o Ježíšově zázračné činnosti (téměř vždy uzdravováních a exorcismech) ve shrnující formě. Nakonec pak evangelia uvádí zázraky, ve kterých je Ježíš předmětem zázračné činnosti: panenského početí (Mt 1,18; Lk 1,35), křest (Mt 3,13-17; Mk 1,9-11; Lk 3,21-22; Jan 1,32-34), proměnění (Mt 17,1-9 par; Mk 9,2-9; Lk 9,28-36; srov. 2 Petr 1,17-18), vzkříšení a nanebevstoupení (Lk 24,50-51 srov. Sk 1,9-11), (nejméně sedm) epifanií vzkříšeného Krista (Mt 28,9-10 par. Jan 20,14-18; Mt 28,16- 20; Lk 24,13-33.35; Lk 24,36-49 par. Jan 20,19-20; Jan 20,26-29; 21,1-14). Zázraky v Markově evangeliu Marek Matouš Lukáš Jan 1. Uzdravení posedlého v synagoze 1,21-28 4,31-37 2. Uzdravení Šimonovy tchýně 1,29-31 8,14-15 4,38-39 3. Uzdravení malomocného 1,40-45 8,1-4 5,12-16 4. Uzdravení ochrnulého 2,1-12 9,1-8 5,17-26 5. Uzdravení člověka s odumřelou rukou 3,1-6 12,9-14 6,6-11 6. Utišení bouře 4,35-41 8,23-27 8,22-25 7. Uzdravení posedlého v Gerase 5,1-20 8,28-34 8,26-39 8. Vzkříšení dcery Jairovy 5,21-24.35-43 9,18-19.23-26 8,40-42.49-56 9. Uzdravení ženy s krvotokem 5,25-34 9,20-22 8,43-48 10. Nasycení pěti tisíců 6,30-44 14,13-21 9,10-17 6,1-15 11. Ježíš kráčí po moři 6,45-52 14,22-33 6,16-21 12. Uzdravení dcery Syroféničanky 7,24-30 15,21-28 13. Uzdravení hluchoněmého 7,31-37 14. Nasycení čtyř tisíců 8,1-10 15,32-39 15. Uzdravení slepého v Betsaidě 8,22-26 16. Uzdravení posedlého chlapce 9,14-29 17,14-21 9,37-43a 17. Uzdravení slepého Bartimea 10,46-52 20,29-34 18,35-43 18. Prokletí fíkovníku 11,12-14.20-26 21,18-22 Zázraky pouze v Mt a Lk 19. Uzdravení setníkova sluhy 8,5-13 7,1-10 4,46-54 6 20. Uzdravení posedlého, který byl slepý a němý 12,22-24 11,14-15 Zázraky pouze v Mt 21. Uzdravení dvou slepců 9,27-31; srov. 20,29-34 22. Uzdravení němého a posedlého člověka 9,32-34; srov. 12,22-24 23. Mince v ústech ryby 17,24-27 Zázraky pouze v Lk 24. Zázračný lov ryb 5,1-11 srov. 21,1-14 25. Vzkříšení syna naimské vdovy 7,11-17 26. Vyhnání démonů z Marie Magdalské srov. 16,9 8,2 27. Uzdravení shrbené ženy 13,10-17 28. Uzdravení vodnatelného člověka 14,1-6 29. Uzdravení deseti malomocných 17,11-19 30. Uzdravení ucha veleknězova sluhy 22,50-51 Zázraky pouze v Jn 31. Proměnění vody ve víno v Káně 2,1-11 32. Uzdravení nemocného u rybníka Bethzatha 5,1-9 33. Uzdravení slepého od narození 9,1-7 34. Vzkříšení Lazara 11,1-44 2.3 Vyprávění obsahující určitý Ježíšův výrok Takovéto texty v anglické jazykové oblasti bývají označovány jako pronouncement stories. Pro takovýto Ježíšův výrok, jenž je zachycený v určitém vyprávění, bývá používáno také označení apoftegma (z řec. „výrok“). Výraz apoftegma je někdy použit k pojmenování celé vyprávěné epizody. Takovéto příběhy byly velmi oblíbené v antickém světě, jak je patrné z dochovaných spisů, které zachycují vyprávění o významných postavách antiky s určitým výrokem. Zde je příklad ze vzdělávací učebnice nazývané Progymnasmata, jejímž autorem byl Aelius Theon (žil v druhé polovině 1. stol. po Kr.): Několik lidí přišlo k Alexandru Velikému a zeptalo se ho: „Kde máš ukrytý svůj poklad?“ On ukázal na své přátele a řekl: „V nich“. V evangeliích se objevují desítky vyprávění o Ježíšovi, které jsou stylisticky podobné k apoftegmatům z profánního prostředí. • Někdy Ježíšův vrcholný výrok tvoří korekturu: Petr nabízí sedminásobné odpuštění. Ježíš však reaguje: „Neříkám ti nejvíc sedmkrát, ale třeba sedmdesát sedmkrát“ (Mt 18,21-22). • V jiných případech Ježíš vyjadřuje pochvala: chválí vdovu za její velkodušnost (Mk 12,41-44). • V kanonických evangeliích tato apoftegmata se často objevují v kontextu vyprávění Ježíšových sporů s odpůrci. Ve své odpovědi zákoníkům a farizejům Ježíš prohlašuje „Sobota je pro člověka, a ne člověk pro sobotu“ (Mk 2,27). 7 Příklady apoftegmat: • Vyprávění obsahující korekční výrok: – ať mrtví pochovávají své mrtvé (Mt 8,21-22) – Odpouštěj třeba sedmdesát sedmkrát (Mt 18,21-22) – Kdo chce být první, ať je ze všech poslední a služebníkem všech (Mk 9,33-35) – Kdo není proti nám, je s námi (Mk 9,38-40) – Blahoslavení jsou spíše ti, kdo slyší Boží slovo a zachovávají ho (Lk 11,27-28) • Vyprávění obsahující výrok pochvaly – Petrovo vyznání (Mt 16,13-20) – Velkorysá vdova (Mk 12,41-44) – Žena, která Ježíše pomazala drahocenným olejem (Mk 14,3-9) • Vyprávění sporů s odpůrci – Stolování s hříšníky (Mk 2,15-17) – Ježíšovi učedníci se nepostí (Mk 2,18-22) – Trhání klasů v sobotu (Mk 2,23-28) – Jezení obřadně nečistýma rukama (Mk 7,1-15) – Otázka ohledně Ježíšovy moci (Mk 11,27-33) – Spor o daň císaři (12,13-17) – Otázka saduceů ohledně vzkříšení (12,18-27) 2.4 Jednotlivé výroky V evangeliích se nachází rovněž četné Ježíšovy výroky, které postrádají narativní kontext. Někdy jsou tyto výroky řazeny vedle sebe a vytváří tak Ježíšovy řeči, které zazněly při určité příležitosti. Někdy badatelé seskupují tyto výroky do rozličných kategorií podle tématu. • Mudroslovné výroky – poskytují vhled do toho, jak život skutečně funguje: – „Kde je váš poklad, tam bude i vaše srdce“ (Lk 12,34) – „Je-li království v sobě rozdvojeno, takové království nemůže obstát“ (Mk 3,24) • Prorocké výroky – provolávají Boží činnost nebo jeho soud: – „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Obraťte se a věřte evangeliu!“ (Mk 1,15) • Eschatologické výroky – odráží názor, podle kterého budoucnost má prvořadou důležitost. – „Syn člověka přijde ve slávě svého Otce se svými anděly a tehdy odplatí každému podle jeho jednání.“ (Mt 16,27). • Právní výroky – interpretují Boží vůli: – „Co chcete, aby lidé dělali vám, to všechno i vy dělejte jim, neboť v tom je celý Zákon i Proroci.“ (Mt 7,12). • Výroky „já“ jsou autobiografické: – „Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky.“ (Mk 2,17). – „Já jsem přišel, aby měly život a aby ho měly v hojnosti.“ (Jan 10,10). 2.5 Pašijová a velikonoční vyprávění Pašije (z lat. passio = utrpení) – v původním významu vyprávění o utrpení a smrti Ježíše Krista. Všechna čtyři evangelia jsou ukončena rozsáhlým vyprávěním o Ježíšově zatčení, procesu, ukřižování, pohřbu a vzkříšení. Všechna čtyři evangelia tuto část Ježíšova příběhu projednávají podrobněji než kteroukoli jinou část vyprávění. Kromě toho si lze všimnout, že se také zde snižuje vyprávěcí tempo a čtenář dostává líčení událostí s frekvencí téměř hodinu po hodině. Tato vyprávění vykazují zvláště silný stupeň interakce se Starým zákonem. Zdá se, že toto vyprávění bylo sepsáno lidmi, kteří již hluboce přemýšleli o významu Ježíšovy smrti a vzkříšení a uvažovali o nich ve světle úryvků z žalmů, proroků a dalších míst Písma. Ježíšova smrt a jeho vzkříšení není pouze jednou z dalších epizod jeho života, nýbrž ve všech 8 evangeliích je na ně pohlíženo jako na klimax příběhu, jako na bod, ke kterému všechno předcházející směřovalo. Každé z evangelií připravuje čtenáře na tuto vrcholnou událost tím, že představuje Ježíše, jak přesně předpovídá to, co nastane (tři předpovědi utrpení: Mk 8,31-33 // Mt 16,21-23 // Lk 9,22; Mk 9,30-32 // Mt 17,22-23 // Lk 9,43b-45; Mk 10,32-34 // Mt 20,17-19 // Lk 18,31-34 ; tři předpovědi vyvýšení: Jan 3,14; 8,28; 12,32-34), nebo nabízí nejasné narážky (např. Mk 2,20; Jan 2,19-22). Každé ze čtyř evangelií podává vlastní svědectví ve zvláštní formě, avšak široce se přidržuje téhož sledu událostí. • Matouš zdůrazňuje utrpení a smrt Mesiáše Izraele pomocí neustálých starozákonních citací. • Marek je nejvýmluvnějším případem proslulé M. Kählerovy definice, podle které evangelia jsou vyprávěním o utrpení, jimž předchází obsáhlý úvod. • Lukáš prezentuje svou interpretaci Kristova utrpení s odvoláním na slova vzkříšeného Pána (Lk 24), zatímco • Jan líčí nastávající Ježíšovu smrt jako vyvýšení a oslavení Krista, který se vrací k Otci (Jan 17,1nn). 3 SYNOPTICKÁ OTÁZKA První tři evangelia (Mt, Mk, Lk) jsou si velmi podobná: • látkou – obsahem, • strukturálním uspořádáním – sledem perikop, • formulacemi. Tato skutečnost je zvláště zřejmá, když je srovnáme s Janovým evangeliem. Nazývají se synoptická evangelia (su,noyij přehled; su,n [dohromady] + ovpta,nomai [jsem viděn]). První řeckou synopsi sestavil roku 1776 J. J. Griesbach. Synoptická evangelia mají nejen stejný nebo podobný obsah, ale i shodné rozvržení látky (začátek Ježíšovy veřejné činnosti v Galileji, cesta do Jeruzaléma, pašijové události). Některé paralelní perikopy obsahují doslovné nebo téměř doslovné formulace. Na druhé straně však existují mezi synoptickými evangelii nemalé rozdíly. Někdy obsahují vlastní látku (např. kapitoly o Ježíšově dětství u Mt a Lk [mají však odlišný obsah]), někdy se vyskytují změny v perikopách o stejných událostech. Tato skutečnost nechává vyvstat problému, který je třeba objasnit. Vysvětlit tyto nápadné shody, ale také rozdíly mezi synoptickými evangelii, znamená vyřešit synoptický problém neboli synoptickou otázku. 3.1 Statistika Markovo evangelium je nejkratším ze synoptických evangelií. Obsahuje 661 veršů (včetně 11,26; bez 16,9-20), z nichž se asi 80 procent objevuje u Matouše a asi 65 procent u Lukáše. Markova látka, která se nachází ve všech synoptických evangeliích je nazývána jako „trojí tradice“ (triplex traditio). Pouze asi 30-35 veršů Markova evangelia nemá k sobě paralelní text v jednom ze zbývajících synoptických evangelií. Tuto vlastní látku Markova evangelia (tzv. Sondergut nebo simplex traditio) tvoří: 2,27 výrok o sobotě, která je pro člověka, a ne člověk pro sobotu 3,20-21 reakce Ježíšových příbuzných 4,26-29 podobenství o zasetém semenu 7,3-4 vysvětlení židovských předpisů o rituální čistotě 7,31-38 uzdravení hluchoněmého 8,22-26 uzdravení slepého 9,29 Ježíšův příkaz o vymítání určitého druhu démonů 9,49 výrok o solení ohněm 9 9,50b výrok o soli 11,11 zmínka o Ježíšově odchodu do Betánie večer v den vjezdu do Jeruzaléma 14,51-52 nahý mladík při Ježíšově zatčení 14,44 zmínka o tom, že Pilát se podivil, že Ježíš již zemřel Matoušovo evangelium obsahuje celkem 1071 veršů (včetně 18,11). K jeho vlastní látce, kterou zahrnuje 330 veršů, zejména patří: 1,1-2,23 Ježíšův původ, jeho narození, klanění mudrců, útěk do Egypta, pobití betlémských dětí, návrat z Egypta 12,5-7.11-12 výroky o sobotě 13,24-30 podobenství o pleveli mezi pšenicí 13,36-43 výklad podobenství o pleveli mezi pšenicí 13,44-46 podobenství o pokladu v poli a podobenství o perle 13,47-50 podobenství o rybářské síti 13,51-52 o nových a starých pokladech 14,28-31 Petr kráčí po moři 16,17-19 Petr – skála 17,24-27 chrámová daň 18,23-35 podobenství o nemilosrdném služebníku 20,1-16 podobenství o dělnících na vinici 21,28-32 podobenství o dvou synech 25,1-13 podobenství o deseti pannách 25,31-46 o posledním soudu 27,3-10 Jidášův konec 27,62-66 stráž hlídá hrob 28,9-10 vzkříšený Ježíš a ženy 28,11-15 podvod velekněží a starších 28,16-20 zjevení Ježíše učedníkům v Galileji Lukášovo evangelium, které je z obsahového nejdelší ze synoptiků (a rovněž ze všech čtyř kanonických evangelií), tvoří 1151 veršů. Do vlastní látky třetího evangelia, která zahrnuje 548 veršů, náleží především: 1,1-2,52 literární úvod s věnováním, předpověď a narození Jana Křtitele a Ježíše, Simeon a Anna, dvanáctiletý Ježíš v chrámě 3,23-38 Ježíšův původ 5,1-11 zázračný rybolov a povolání prvních učedníků 7,11-17 vzkříšení syna naimské vdovy 8,1-3 ženy v Ježíšově doprovodu 9,51-56 hněv učedníků proti samařské vesnici 10,29-37 podobenství o milosrdném Samařanovi 10,38-42 Marie a Marta 11,5-8 podobenství o prosícím příteli 12,13-21 podobenství o boháči a stodolách 12,35-37 o návratu pána ze svatby 13,1-9 potřebnost pokání a podobenství o neplodném fíkovníku 13,10-17 uzdravení sehnuté ženy v sobotu 14,1-6 uzdravení člověka s vodnatelností 14,7-14 o hostinách 15,8-10 podobenství o ztraceném penízi 15,11-32 podobenství o marnotratném synu 16,1-12 podobenství o nepoctivém správci 16,19-31 podobenství o boháči a Lazarovi 17,11-19 uzdravení deseti malomocných 18,1-8 podobenství o soudci a vdově 10 18,9-14 podobenství o farizeji a celníkovi 19,2-10 Zacheus 23,6-16 Ježíš před Pilátem a Herodem 23,27-31 plačící ženy na křížové cestě 23,39-43 kající lotr na kříži 24,13-35 zjevení na cestě do Emauz 24,36-53 zjevení v Jeruzalémě a nanebevstoupení Společná látka u Mt a Lk, která se nevyskytuje u Mk, zahrnuje kolem 235 veršů a je nazývána jako „dvojí tradice“ (duplex traditio [v odborném jazyce se tento výraz nepoužívá pro společnou látku Mk a Mt nebo Mk a Lk]). K této látce náleží: Lk 3,7-9.16-17 Mt 3,7b-12 kázání Jana Křtitele Lk 4,1-13a Mt 4,1-11a pokušení Ježíše Lk 6,20b-23 Mt 5,3.6.4.11-12 blahoslavenství Lk 6,27-33.35b-36 Mt 5,44.39b-40.42; 7,12; 5,46-47.45. 48 láska k nepřátelům Lk 6,37a.38c.39-42 Mt 7,1-2; 15,14; 10,24-25a; 7,3-5 o souzení druhých Lk 6,43-45 Mt 7,16-20 (12,33-35) o přinášení ovoce Lk 6,46-49 Mt 7,21.24-27 o stavění domu Lk 7,1-2.6b-10 Mt 8,5-10.13 uzdravení setníkova služebníka Lk 7,18-23 Mt 11,2-6 otázka Jana Křtitele Lk 7,24-28.31-35 Mt 11,7-11.16-19 Ježíš hovoří o Janu Křtiteli Lk 9,57-60 Mt 8,19-22 O následování Ježíše Lk 10,2-12 Mt 9,37-38; 10,7-16 Pokyny pro misijní cestu dvaasedmdesáti (učedníků) Lk 10,13-16 Mt 11,21-23; 10,40 běda nevěřícím městům v Galileji Lk 10,21-24 Mt 11,25-27; 13,16-17 velebení Otce Lk 11,2-4 Mt 6,9-13 modlitba Páně Lk 11,9-13 Mt 7,7-11 o vyslyšení modlitby Lk 11,14-15.17-23 Mt 12,22-30 Belzebub Lk 11,24-26 Mt 12,43-45 o návratu nečistého ducha Lk 11,29-32 Mt 12,38-42 znamení Jonášovo Lk 11,33-35 Mt 5,15; 6,22-23 výroky o světle Lk 11,39-44.46-52 Mt 23,25-26.23.6-7a.27.4.29-31.34-36.13 běda proti farizeům a zákoníkům Lk 12,2-9 Mt 10,26-33; 12,32 o statečném vyznání Lk 12,10-12 Mt 12,32; 10,19 o úloze Ducha svatého Lk 12,22-31.33-34 Mt 6,25-33.19-21 nedělat si starosti; poklad v nebi Lk 12,39-40.42-46 Mt 24,43-51 výzva k bdělosti a připravenosti Lk 12,51-53 Mt 10,34-36 rozdělení rodiny Lk 12,54-56 Mt 16,2-3 znamení času Lk 12,58-59 Mt 5,25-26 urovnání s protivníkem mimo soudní dvůr Lk 13,18-21 Mt 13,31-33 podobenství o hořčičném zrnu a kvasu 11 Lk 12,23-30 Mt 7,13-14.22-23; 8,11-12; 20,16 vyloučení z království Lk 13,34-35 Mt 23,37-39 nářek nad Jeruzalémem Lk 14,16-24 Mt 22,1-10 podobenství o hostině Lk 14,26-27 Mt 10,37-38 následování „nesení kříže“ Lk 14,34-35 Mt 5,13 neužitečnost soli, která ztratí chuť Lk 15,4-7 Mt 18,12-14 podobenství o ztracené ovci Lk 16,13 Mt 6,24 o službě dvěma pánům Lk 16,16-18 Mt 11,12-13; 5,18.32 o Zákonu a o rozluce Lk 17,1.3b-4 Mt 18,7.15.21-2 varování před svody; o odpuštění Lk 17,6 Mt 17,20 víra jako hořčičné zrno Lk 17,23-24.26-27.30.33- 35.37 Mt 24,26-27.37-39; 10,39; 24,40-41.28 příchod Syna člověka Lk 19,12-27 Mt 25,14-30 podobenství o hřivnách Lk 22,30 Mt 19,28 učedníci budou soudit dvanáct izraelských kmenů 3.2 Historie synoptické otázky Po tu dobu, co se pokládali autoři evangelií za očité svědky Ježíšova pozemského života a co se nekriticky přebírala starobylá církevní tradice, byly pokládány za nevýznamné a druhořadé rozdílnosti mezi jednotlivými evangelii. Pouze Augustin (354-430) se zabýval literární závislostí evangelií a usoudil ve svém spisu „De consensu evangelistarum“, že synoptická evangelia vznikla v takovém pořadí, jak jsou v kánonu. Skutečné zkoumání synoptického problému však začalo teprve v druhé polovině 18. století. Z tohoto studia stojí za zmínku čtyři hypotézy: Hypotéza praevangelia: Základem této teze je myšlenka, podle které všechna tři evangelia vznikla z jediného evangelia, které bylo napsáno původně hebrejsky popř. aramejsky a které obsahovalo veškeré informace o životě Ježíše (G. E. Lessing). Hypotéza diegesis (srov. Lk 1,1: dih,ghsij [vyprávění]): Spatřuje synoptická evangelia jako konečné stádium procesu sbírání jednotlivých Ježíšových řečí a událostí z jeho života, které nastalo v prvotní církvi krátce po Ježíšově smrti a jeho zmrtvýchvstání (F. D. E. Schleiermacher). Hypotéza tradic: Pro misijní účely bylo brzy vytvořeno ústní praevangelium v aramejštině, které bylo při dalším působení přeloženo do řečtiny (J. G. Herder). Hypotéza použití: Všechny tři dosud jmenované hypotézy vycházejí z předpokladu, že mezi synoptickými evangelii neexistuje žádná literární souvislost. Proti tomuto mínění tvrdí hypotéza použití, že jsou mezi sebou závislá synoptická evangelia. Již jsme se zmínili o Augustinovi, který se domníval, že evangelia vznikla v jejich kanonickém pořadí, přičemž pozdější evangelia předpokládala existenci dřívějších. Toto pořadí bylo převzato s malými formálními změnami od Th. Zahna a A. Schlattera. Pořadí Matouš - Lukáš - Marek předložil v roce 1789 J. J. Griesbach s tvrzením, že Matoušovo a Lukášovo evangelium sloužilo jako předloha pro Marka. Rozhodující krok dopředu v oblasti hypotézy použití byl učiněn filologem K. Lachmannem (1793-1851), který předložil tezi, že Markovo evangelium tvořilo podklad pro Matouše a Lukáše. Výchozím bodem pro jeho tvrzení bylo pozorování, že Matouš a Lukáš mají společný materiál s Markem, ale pak se od něho odklání a každý z nich jde vlastní cestou ve vypravování. Marek tak tvoří společný střed pro Matouše a Lukáše. Největší rozdíly jsou při srovnání Matouše s Lukášem a nejmenší rozdíly při srovnání Marka s jedním z ostatních dvou 12 synoptiků. Z tohoto Lachmann usoudil, že Markovo evangelium je nejstarší a že Matouš a Lukáš jeho existenci předpokládají. Kromě tohoto se Lachmann domníval, že Matouš převzal Markovo evangelium a spojil je se sbírkou Ježíšových slov. V roce 1838 byla tak otevřena cesta k teorii dvou pramenů prostřednictvím dvou exegetů, kteří nezávisle pracovali: Ch. G. Wilke (1788-1854) a Ch. H. Weisse (1801-1866). Wilke dokazoval obšírně prioritu Marka; Matouš a Lukáš od něho přebírají materiál společně a pak se projevují jako individuální pisatelé. Wilke pak ještě tvrdil, že kromě společného s Markem mají Matouš a Lukáš nějaký text společný, který Matouš od Lukáše převzal; zůstává mu však nejasné, odkud tento text Lukáš získal. Za opravdového zakladatele teorie dvou pramenů může být považován Christian Hermann Weisse, který nejen dokázal Markovu prioritu stejně jako Wilke, ale zároveň ukázal, že Matouš a Lukáš používali nezávisle sbírku výroků. K tomu přichází ještě nynější Sondergut (zvláštní materiál) u Matouše a Lukáše. Tuto teorii dvou pramenů se pak podařilo definitivně prosadit teprve H. J. Holzmannovi (1832-1910). Tuto teorii přijali i někteří význační katoličtí biblisté (např. M.-J. Lagrange; F. W. Meier). Dnes se jedná patrně o nejrozšířenější řešení synoptické otázky. 3.3 Teorie dvou pramenů Teorie dvou pramenů vidí v Markově evangeliu nejstarší evangelium, které sloužilo Matoušovi a Lukášovi jako literární předloha a zdroj informací. Kromě toho Matouš a Lukáš používali další zdroj informací, který se nám nedochoval, který však je možno rekonstruovat z obou evangelií. Tento zdroj se skládá především z Ježíšových výroků a řečí; bývá proto označován jako Logienquelle - pramen logií (zkratkou: Q). Mk Q Vlastní látka Vlastní látka Mt Lk a) Sled perikop Přesvědčivým argumentem pro Markovu prioritu je sled perikop u synoptiků. Látka společná Mt-Mk-Lk je uspořádána podle velice shodného plánu (někdy až 15 perikop najednou ve stejném pořadí). Mt Mk Lk Úvod 1,1-4,16 1,1-13 1,1-4,13 Působení v Galileji (a mimo ni) 4,17-16,20 1,14-8,30 4,14-9,50 Cesta do Jeruzaléma 16,21-20,34 8,31-10,52 9,51-19,27 Působení v Jeruzalémě a pašijové události 21,1-27,66 11,1-15,47 19,28-23,56 Zvěst o vzkříšení 28,1-20 16,1-8 24,1-53 Jak Matouš, tak také Lukáš přebírá Markův materiál a sled perikop nehledě na redakční změny. Matouš přebírá 118 Markových perikop a Lukáš jich přebírá 96. Lukáš zpracoval rozsáhlý samostatný materiál Sondergut především v takzvané „zprávě o cestě“ Reisebericht (Lk 9,51-19,27). Lukáš nespojuje dohromady jako Matouš svůj materiál s Markovým 13 materiálem, ale staví tyto dva prameny vedle sebe a tak je jasně vidět dvojí prezentace Ježíšova života. b) Slovní a věcná vylepšení Další známkou pro Markovu prioritu jsou slovní a věcná vylepšení, která provádí Matouš a Lukáš na Markově textu. Shody jednotlivých perikop (např. Mt 24,4-8/Mk 13,5-8/Lk 21,8-11) dokazují, že musí existovat literární závislost Mt a Lk na Mk. Tuto skutečnost potvrzují i stylistické a obsahové změny, které provádí Mt a Lk na Markově textu. Matouš a Lukáš vylepšují četná místa, která obsahují jednoduchou a lidovou řečtinu Marka. c) Množství látky Dalším důkazem Markovy priority je množství látky (materiálu). Jen tři perikopy (Mk 4,26-29; 7,31-37; 8,22-26) a několik logií (Mk 2,27; 3,20n; 9,48n; 14,51n; 15,44) se neobjevují ani u Matouše a ani u Lukáše. Jak Matoušem, tak také Lukášem nepoužitý text Markova evangelia, který je nazýván Markův vlastní text, představuje problém v rámci klasické teorie dvou pramenů, neboť tyto vynechávky nemohou být vždy vysvětleny u Matouše a Lukáše jako výsledek redakční činnosti. Vynechání dvou zázraků uzdravení hluchoněmého v Mk 7,31-37 a uzdravení slepého v Mk 8,22-26 se dá vysvětlit tím způsobem, že popis těchto uzdravení působil pohoršivě. Ze stejného důvodu byly pravděpodobně vynechány další dva texty: zpráva o Ježíšových příbuzných, kteří Ježíše pokládali za pomateného (Mk 3,20n), a Ježíšův příkaz o vymítání určitého druhu démonů (Mk 9,29). Zmínka o nahém mladíkovi při Ježíšově zatčení (Mk 14,51-52) a výrok o solení ohněm v Mk 9,49 byly pravděpodobně nesrozumitelné a tak nebyly přebrány dalšími synoptiky. d) Pramen logií (Logienquelle) Pramen logií, který bývá označován „Q“, je hypotetický pramen, jímž mnozí biblisté vysvětlují jev „dvojí tradice“ (shody – často doslovné – mezi Mt a Lk v látce, která není v Mk). Existence Q jako druhého zdroje informací pro Matouše a Lukáše je dosvědčována následujícími skutečnostmi: • Kromě mnoho společného s Markem mají též Matouš a Lukáš mezi sebou hodně společného, což je potvrzeno statistikou, která udává přibližně 235 veršů (4000 slov společné látky): např. horská řeč (Mt 5-7/Lk 6,20-49); Jan Křtitel posílá své učedníky k Ježíšovi a zavržení nevěřícího pokolení (Mt 11,1-19/Lk 7,18-35); slova proti zákoníkům a farizeům (Mt 23,1-37/Lk 11,37-52). • Matouš a Lukáš mají dublety (tj. texty, které má jeden evangelista dvakrát): 1) v Matoušově evangeliu: výrok o rozluce (Mt 5,31n a 19,9; srov. Mk 10,11; Lk 16,18), o nesení kříže (Mt 10,38 a 16,24; srov. Lk 14,27 a Mk 8,34), o víře, která hory přenáší (Mt 17,20 a 21,21; srov. Lk 17,6 a Mk 11,22), o vyloupnutí si oka, které tě pohoršuje (Mt 5,29n a 18,8n; srov. Mk 9,43-45); 2) v Lukášově evangeliu: eschatologická řeč (Lk 17,20-37; 21,1-37; srov. Mt 24,1-44 a Mk 13,1-37), opakování logia o lampě (Lk 8,16; 11,33; srov. Mk 4,21 a Mt 5,15). Markovo evangelium obsahuje pouze jednu dubletu (Mk 9,35b/10,43n), z čehož vyplývá, že Matouš a Lukáš museli použít další společný pramen. • V Mt a Lk se setkáváme ještě s tzv. dvojím podáním. Jedná se o texty, které mají dvakrát oba evangelisté: jednou v souvislosti s Markem, jednou jen Matouš a Lukáš (srov. např. Mt 13,12/Mk 4,25/Lk 8,18 a Mt 25,29/Lk 19,26; Mt 16,24n/Mk 8,34n/Lk 9,23n a Mt 10,38n/Lk14,27/17,33). Obsahem pramene logií (Q) jsou především varovné a napomínající řeči s eschatologickým motivem. Pramen logií vznikl pravděpodobně v (severní) Palestině, neboť je teologicky orientován na Izrael. Začátek i konec Q (srov. Lk 3,7-9 a 22,28-30) obsahuje řeč adresovanou Izraeli; mnohá logia obsahují názvy míst spojené s Palestinou (srov. Lk 7,1: 14 setník z Kafarnaum; 10,13-15: „běda ti, Chorazin, běda ti, Betsaido). Nositelé Q chápou sami sebe jako věrné zachovávatele Zákona (srov. Lk 16,17; 11,42). Pramen logií byl sestaven před zničením chrámu, neboť slova proti Jeruzalému a chrámu v Lk 13,34n ještě nepředpokládají žádné válečné události. Přesné období je možné jen hypoteticky stanovit: 40- 50 po Kr. Matouš a Lukáš měli Q k disposici v písemné formě. Velké shody mezi Lk a Mt poukazují na skutečnost, že Q byl pravděpodobně sestaven v řečtině. Lukáš uchoval lépe původní sled textu Q než Matouš. Na základě skutečnosti, že v textu chybí událostí umučení a vzkříšení Ježíše, není možné Q označit jako úplné evangelium. S poukazem na Lk 22,28-30 byl Q klasifikován jako „závěť“, a v analogii ke koptskému Tomášovu byl tento pramen označen za „slova moudrosti“. Závěrem je možné však říci, že Q v sobě obsahuje biografické a narativní prvky, což dosvědčuje, že pramen logií vznikl jako kniha výroků směřující k formě evangelia. Proto je možné jej označit z teologicko-dějinného hlediska jako „poloevangelium“, i když se v tomto případě nejedná přesně o označení literárního druhu. e) Problémy, které zůstávají Je třeba mít v patrnosti, že teorie dvou pramenů není schopna vyřešit všechny problémy vzájemného vztahu synoptických evangelií. Pokud jde o text Mk 6,45-8,26, jenž chybí v Lk 9,17-18, není možné nalézt žádný vědomý důvod Lukáše k jeho vynechání. Je možné pouze předpokládat, že se Mk 6,45-8,26 nenacházel v exempláři Markova evangelia, které měl Lukáš k dispozici. Existují však i některá místa (tzv. minor agreements of Mt and Lk against Mk), kde je shoda mezi Mt a Lk vůči Mk překvapující a není možné ji snadno vysvětlit. K těmto problematickým místům patří např. Mt 17,17, kde Ježíš kárá stejně jako v Lk 9,41 „toto pokolení“ jako „nevěřící a zvrácené“. Druhý přívlastek však na paralelním místě v Mk 9,19 chybí. Hodný pozornosti je např. text Mt 26,75 a Lk 22,62, kde se shodně tvrdí, že Petr, když si vzpomněl na Ježíšovu předpověď svého zapření, zaplakal hořce (e;klausen pikrw/j), zatímco Mk 14,72 má jiný text (evpibalw.n e;klaien), jenž je obtížné přeložit, snad: „propukl v pláč“. Jak vyřešit tuto problematiku? Bylo navrženo, že Markovo evangelium, které použili Matouš a Lukáš, mělo původnější podobu, tzv. Ur-Mk nebo Proto-Mk. V nedávné době se objevila domněnka, že předlohou pro Mt a Lk bylo Markovo evangelium v přepracovanější formě, tzv. Deuteromarek (takto např. A. Fuchs). Je docela možné, že autoři Mt a Lk neměli k dispozici úplně stejné znění Markova evangelia. Tato skutečnost však ještě není dostatečná k tomu, aby se uvažovalo o Deuteromarkovi. V době, kdy vzniklo Matoušovo a Lukášovo evangelium, ještě text Markova evangelia nebyl pevně kodifikován a byly na něm prováděny úpravy. Označení Deuteromarek by bylo možné dát textu, který by byl výsledkem vědomé a v určitém smyslu systematické redakční úpravy. Takovéto přepracování Markova evangelia není příliš pravděpodobná. Je však nutné počítat i s tím, že text Matoušova evangelia mohl být přizpůsoben Lukášovu evangeliu a naopak. Závěrem je třeba dodat, že teorie dvou pramenů není žádným dogmatem, ale pouze teorií (hypotézou). Většina odborníků se právem domnívá, že toto řešení se jeví přes veškeré své nesnáze jako doposud nejlepší a nejméně problematický způsob, jak vysvětlit nápadné shody a rovněž rozdíly mezi synoptickými evangelii. 4 EVANGELIUM PODLE MARKA 4.1 Autor a) Tradice Autor nejstaršího evangelia neuvádí své jméno; jméno Marek se objevuje teprve v nadpisu evangelia (první polovina 2. století). Biskup Papiáš z Hierapole napsal kolem roku 130 dílo Pět knih pojednání o logiích Páně, ze kterého se dochovaly jenom fragmenty u Eusebia v jeho Církevních dějinách. Papiáš ve svém díle podává zprávu o vzniku Markova evangelia: 15 „I toto říkal presbyter: Marek, když se stal tlumočníkem (e`rmhneuth,j) Petrovým, všechno, nač si vzpomněl, pečlivě napsal, ne ovšem po pořádku, jak slova, tak i činy Páně. Neboť Pána ani neslyšel, ani ho nenásledoval, nýbrž až později, jak jsem řekl, Petra. Ten vytvořil podle potřeb ponaučení, ale ne jako sestavení slov Páně. Takže Marek nepochybil, když něco napsal, jak si vzpomněl. Jednu starost však měl, aby nic, co slyšel, nevynechal nebo nic nepodal nepravdivě.“ (Eusebius, HE, 3,39,15). Jen první věta pochází od „presbytera“, další text je Papiášovo vysvětlení. Biskup Irenej († kolem 200 po Kr.), který přebírá svědectví Papiáše, výslovně uvádí vznik evangelia po smrti Petrově (zatímco u Papiáše je pouze předpokládána). Irenej nazývá Marka „interpres et sectator“ Petra (Adv. haer. 3,10,6). Další svědectví (Tertulián, Klement Alexandrijský, Origenes) neposkytují žádné zásadní nové informace. Lze si však všimnout snahy zdůraznit Petrovu autoritu při sepsání evangelia. b) Svědectví evangelia Kdo je však tento Marek? Tímto Markem mínila veškerá tradice 8krát v Novém zákoně zmiňovaného „Jana, nazývaného Marek“ (Sk 12,25). V domě jeho matky Marie se shromažďovali první křesťané v Jeruzalémě (Sk 12,12). Tento dům navštívil Petr po svém zázračném osvobození z vězení (srov. Sk 12,11-17). Podle Kol 4,10 byl bratrancem Barnabáše. Marek se zúčastnil první misijní cesty s Barnabášem a Pavlem (Sk 13,5). Marek však cestu nedokončil a oddělil se od nich (Sk 13,13). Později vznikl proto mezi Pavlem a Barnabášem spor a Barnabáš s Markem už dále s Pavlem nechodili a vydali se spolu na Kypr (Sk 15,39). Přesto se zdá, že se Pavel s Markem později smířil (viz Flm 24; srov. též Kol 4,10; 2 Tim 4,11). Nakonec se s Markem v NZ setkáváme v 1 Petr 5,13: „Pozdravuje vás vaše spoluvyvolená církev, která je v Babylónu, a Marek, můj syn.“ V této formulaci „syn“ znamená, že Petr získal Marka pro křesťanství, nebo že ho dlouhou dobu duchovně ovlivňoval. Role tlumočníka však není možné ze skrovných informací NZ vyčíst. Lze stanovit vztah Marka k Petrovi, avšak tím ještě není dáno, že by Marek ve svém evangeliu reprodukoval Petrovo zvěstování evangelia. Samotné Markovo evangelium údaje o svém vzniku, počínaje Papiášem, jednoznačně nepotvrzuje, ale také úplně nevyvrací. Z textu evangelia je zřejmé, že autorovým mateřským jazykem byla řečtina. V bližší identifikaci autora se badatelé rozcházejí. Existují i v současné době badatelé, kteří pokládají údaje tradice za správné a za skutečného autora Mk pokládají Jana Marka (např. M. Hengel). Většina exegetů však o správnosti Papiášova svědectví pochybuje. Dost rozšířený je názor, že autor Markova evangelia je nám blíže neznámý a že se jmenoval Marek (např. W. G. Kümmel). U. Schnelle se domnívá, že autorem druhého evangelia je „pohanokřesťan, který znal aramejsky“ – toto spojení se zdá velmi nepravděpodobné. I. Broer pokládá autora Markova evangelia za tzv. „bohabojného“, tj. bývalého pohana, který byl přitahován židovskou vírou. Je třeba však připustit, že palestinské tradice, které jsou zpracovány v Markově evangeliu, hovoří s větší logikou pro to, že jeho autor byl židovského původu (takto J. Gnilka). 4.2 Místo a doba napsání a) Místo Marek napsal své evangelium podle výpovědi tradice pro pohanokřesťany. Toto potvrzuje charakter evangelia. Chybí v něm důležité otázky pro Židy a židokřesťany (platnost Zákona, srov. Mt 5) a ostrá výměna názorů s náboženskými vůdci židovství, kterou se vyznačuje Matoušovo evangelium. Židovské zvyky a obyčeje jsou vysvětlovány (Mk 7,3-4: předpisy kultovní čistoty; Mk 14,12: čas zabíjení velikonočního beránka; 15,42: den příprav), aramejské (hebrejské) výrazy jsou překládány (např. Mk 3,17; 5,41; 7,11.34; 9,43; 14,36; 15,22.34). Tradice uvádí Řím jako místo napsání (srov. Klement Alexandrijský [svědectví u Eusebia, HE, 6,14,6], Jeroným, Eusebius, Efrém). K podpoření této tradice se často uvádí, že v Markově evangeliu se setkáváme s nápadným užíváním latinismů (např. 4,21; 5,9.15; 6,27). 16 Kromě toho je v Mk 12,42 řecký to. lepto,n přenesen do římského systému peněz. Dále si lze všimnout římského počítání nočních hlídek v Mk 6,48; 13,35 (dělení noci na čtyři části; Řekové dělili noc na tři části). Jistou důležitost zastává rovněž skutečnost, že Pilát je vykreslen poměrně sympaticky a že Marek pašijové události završuje svědectvím setníka, který měl na starosti vykonání popravy: „Tento člověk byl opravdu Syn Boží!“ (Mk 15,39). Zde je hmatatelná misionářská orientace evangelia na pohany. Proti této teorii, která vidí Řím jako místo vzniku Mk, je možné namítnout, že latinismy pocházejí z vojenského a obchodního jazyka, a proto nevyhnutelně nepoukazují na centrum římské říše – Řím. Proto byla exegety navržena další možná místa napsání: Antiochie (H. Köster) nebo všeobecně Sýrie (W. G. Kümmel), Galilea (W. Marxen) a Dekapolis (S. Schulz). Malá Asie však též zasluhuje pozornost, neboť zde mohla vzniknout Petro-Markova tradice (1 Petr 5,13; Papiaš z Hierapole); toto dotvrzuje též markovská církevní obec, která byla tvořena převážně z pohano-křesťanů, což odpovídá situaci v Malé Asii (U. Schnelle). Jelikož však chybí zásadní argumenty proti mínění tradice ohledně místa napsání, lze považovat domněnku napsání Markova evangelia v Římě za nejpravděpodobnější. b) Doba Klement Alexandrijský připouští, že Markovo evangelium vzniklo ještě v době, když žil Petr (srov. Eusebius, HE, 6,14). Podle staršího Irenejova svědectví Markovo evangelium bylo napsáno teprve po apoštolově smrti (Adv. haer. 3,1,1 = Eusebius, HE, 5,8,3). Pokud se držíme tohoto nejstaršího svědectví patristické doby, jsou všechny datace evangelia do 50tých nebo na začátek 60tých let, zavádějící. Moderní badatelé vycházejí při datování Markova evangelia z interpretace Mk 13,2.14. Oba verše se vztahují v kontextu na zničení chrámu Římany v roce 70 po Kr. Rovněž Mk 13,7 poukazuje na „židovskou válku“ (66-70 po Kr.). Dosti rozšířený je názor, že z pohledu evangelisty jsou verše Mk 13,2.14 vaticinia ex eventu („proroctví do minulosti“), a tak bylo pravděpodobně Markovo evangelium napsáno krátce po zničení jeruzalémského chrámu, které nastalo v roce 70 (srov. také Mk 12,9; 15,38). 4.3 Adresát Marek napsal své evangelium pro převážně pohanokřesťanskou církevní obec, což je již dokazováno vysvětlováním židovských zvyků a překládáním semitských výrazů (srov. místo napsání). Markovo evangelium se snaží urychlovat misii pohanů, neboť Ježíšovo působení a zvěstování v Mk zahrnuje výslovně i pohany. Ježíšova činnost v Galileji (Mk 1-6) dosahuje i pohany (5,1-20) a působí šíření zprávy o Ježíšovi na pohanském území. Uzdravení pohanky – syrofénické ženy (7,24-30), hluchoněmého (7,31-37) a nasycení čtyř tisíců (8,1-10) musí být chápány jako ilustrace k Mk 7,1-23, kde se zásadně odbourává základní odlišování mezi čistým a nečistým. Markovskou církevní obec ovšem netvořili jenom pohanokřesťané, neboť otázka týkající se čistých a nečistých pokrmů (Mk 7) poukazuje na přítomnost židokřesťanů v církevní obci. Akutní etické konflikty uvnitř křesťanského společenství se neobjevují, etické poučování v Mk 10,1-45; 12,13-17 je možné přisoudit obvyklé parenezi. Pro Marka je problematický výskyt křesťanských charizmatiků a proroků (13,6), kteří zřejmě ohlašovali dobu a místo Ježíšovy paruzie (srov. 13,21). Evangelista je označuje [yeudo,cristoi] lžimesiášové a [yeudoprofh/tai] lžiproroci (13,22) a varuje před jejich svody (13,5n.21b.23). 4.4 Literární charakteristiky Markovo evangelium je nejkratším evangeliem 16 kapitol. Bylo napsáno v lidové řečtině koiné se semitským vlivem, což je vlastní charakteristikou dvojjazyčných semitských zemích v Orientu, jako v Sýrii, Palestině a Egyptě. Z hlediska stylistiky je charakteristické malou pečlivostí ve slovní zásobě, volným používáním syntaxe a živostí a realitou svého vyprávění navzdory všem gramatickým nepřesnostem, které od prvního okamžiku upoutají čtenáře. 17 Slovní zásoba se skládá z 1345 slov, z nichž 60 je vlastních jmen a 79 hapax legomen [tj. slov, která v rámci NZ najdeme jen jednou a to v tomto spisu] (z nich 42 se objevuje v LXX a 7 je vlastními hapax legomen v Mk), což je jedinečností v NZ. S touto slovní zásobou Mk vytváří dílo o 11.242 řeckých slovech. • Stále opakuje určitá slova: e;cw (69krát); ei-j (38krát); pa,lin (28krát); euvqu,j (42krát). • Obsahuje velké množství semitismů, zvláště arameismů, většina z nich se objevuje v souvislosti s topografií, s onomastikou a izraelskými institucemi: Boanhrge,j o[ evstin Ui`oi. Bronth/j [aram. be nê regeš, synové neklidu, nepokoje; bronth,: hrom, hřmění; někdy je příležitostně spojováno s Lk 9,54] (3,17); Barqolomai/oj [aram. bar talmay; srov. 2 Sam 3,3] (3,18); Taliqa koum [aram. děvče vstaň] (5,41); Korba/n [heb. qorban, dar, který člověk věnuje Bohu; např. Lv 2,1] (7,11); Effaqa [aram. impv. hithpael pe tah, otevři se] (7,34); ge,enna [původně topograficky vlastní jméno: údolí Hinnom, heb. gê-hinnom (srov. Joz 15,8), aram. gê-hinnam; geenna – místo věčného trápení s ohněm pro bezbožníky po konečném soudu; naproti tomu a[|dhj je většinou považováno jako příbytek mrtvých pouze pro omezený čas mezi smrtí a vzkříšením (Sk 2,27.31; Zj 20,13n; kromě Lk 16,23] (9,43); Bartimai/oj [pravděpodobně z aram. bar timay; syn Timoteje] (10,46); avbba, [aram. tatínku, otče] (14,36); Barabba/j [aram. bar abba, syn otce] (15,7); Golgoqa/ [aram. gûlgalta, lebka, hlava; řec. krani,on: lebka] (15,22); Elwi [aram. můj Bože; u Mt 27,46: Hli: heb. můj Bože] (15,34). • používá rovněž některé latinismy, které pochází z vojenského, obchodního a právního jazyka: mo,dioj modius – nádoba (4,21), legiw,n legio – legie: největší římská vojenská jednotka, která měla 5600 mužů a která se dělila na 10 cohortes, z nichž každá měla pět nebo šest centuriae (5,9.15), spekoula,twr speculator – původně se používalo k označení vyzvědače nebo kurýra; u Mk je výraz použit ve významu „kat, popravčí“ (6,27), dhna,rion denarius – standardní stříbrná latinská mince s hodnotou 16 assariů [avssa,rion], která odpovídala řecké drachmě: dracmh, (6,37), pugmh, srov. pugnus/pugillus běžná dutá míra (7,3), xe,sthj sextarius – římská dutá míra, nádoba o objemu asi 0,5 litru, tj. džbán (7,4), kodra,nthj quadrans – římská měděná mince v hodnotě ¼ assarionu; 1/64 denáru (12,42), fragello,w flagellare – bičovat [podle římského trestního zákona bičování předcházelo popravu a další ponižující tresty otroků a obyvatel provincií, zvláště v případu ukřižování; horribile flagellum: bič byl z kůže s kousky olova nebo kostí na konci] (15,15), praitw,rion praetorium – v NZ označuje sídlo správce provincie (15,16), kenturi,wn centurio – vůdce centuria, skupiny sta, nejmenší vojenské jednotky: curia [Mt používá attický řecký překlad e`kato,ntarcoj (27,54) zatímco Lk užívá helénistický řecký překlad e`katonta,rchj (23,47)] (15,39.44n). Syntaxe je vlastní lidovému jazyku; text je málo stylisticky propracovaný. Převládá parataktické spojení a v textu se vyskytuje málo spojek. Styl je lidový a živý, vlastní mluvenému jazyku, který navzdory gramatickým nepřesnostem je schopen udržet zájem jako následek série prostředků, které vtiskují vyprávění dobrý rytmus. Lze jmenovat např. časté užívání historického prezentu (151x) a přímé řeči, které společně s opětovným používáním participií (srov. 5,25n) slouží k zviditelnění a zpřítomnění činnosti před čtenářem. 4.5 Látka Pro Mk je charakteristické, že přednostně obsahuje vyprávění o Ježíšových činech a poměrně málo řečí. Takové řeči jsou pouze tři: řeč v podobenstvích (4,1-34); řeč o čistém a nečistém (7,1-23); eschatologická řeč (13,1-37). Markovo evangelium obsahuje relativně málo podobenství, pouze pět: o rozsévači + interpretace (4,3-8.13-20); o zasetém semenu (4,26-29); o hořčičném zrnu (4,30-32); o zlých vinařích (12,1-12); o bdících služebnících (13,34-37). Četné jsou spory v Galileji (2,1-3,6) a v Jeruzalémě (11,27-12,37). Markovo evangelium vypráví 18 zázraků (17 perikop), které Ježíš vykonal během svého pozemského působení: posedlý v synagoze (1,23-26); Šimonova tchýně (1,30-31); malomocný (1,40-42); ochrnulý (2,3-12); člověk s odumřelou rukou (3,1-5); utišení bouře (4,37-41); člověk s nečistým duchem v gerasenském kraji (5,1-20); uzdravení ženy s krvácením a vzkříšení 18 Jairovy dcery (5,21-43); nasycení pěti tisíc (6,35-44); Ježíš kráčí po moři (6,48-51); dcera Syroféničanky (7,24-30); hluchoněmý (7,31-37); nasycení čtyř tisíc (8,1-10); slepý v Betsaidě (8,22-26), posedlý chlapec (9,14-29); slepý Bartimaios (10,46-52); prokletí fíkovníku (11,12- 14.20-25). 4.6 Strukturální uspořádání Evangelium začíná shrnující oznámením (1,1), které ve formě teze ohlašuje to, co Marek zamýšlí rozvinout ve svém díle: Evangelium je Ježíš, Mesiáš a Syn Boží. Tyto tituly se znovu objevují ve scénách vyznání, ve kterých je Ježíš provolán jako Mesiáš (8,27-30) a Syn Boží (15,39). Tyto dvě scény tedy rozdělují celé evangelium na dvě velké části, z nichž je jedna orientovaná na Ježíšovo mesiášství (1,14-8,30) a druhá na jeho Boží synovství (8,31-16,8). Obsah těchto částí potvrzuje toto rozdělení: první části vládne téma Mesiáše a Božího království, druhá část se soustřeďuje na téma utrpení a smrti. Tato skutečnost je dotvrzena dalšími literárními a topografickými kritérii. Z hlediska geografie se první část soustřeďuje na Galileji (1,14-8,30), zatímco druhá (8,31-16,9) se orientuje na Jeruzalém. Pokud jde o 1,1-13 je možné tvrdit: první verš tvoří tezi (hlavní téma evangelia), po které následuje prolog nebo úvodní triptych. 1. UVEDENÍ JEŽÍŠE DO ÚŘADU PŘINÁŠEJÍCÍHO SPÁSU [ÚVOD] (1,1-13) 1.1. Evangelium je Ježíš, Mesiáš a Syn Boží [teze] (1,1) 1.2. Úvodní triptych „začátek“ (1,2-13) 1,2-8 Jan Křtitel: Zaslíbený připravovatel cesty, hlas volajícího na poušti, ohlašovatel Mesiáše 1,9-11 Ježíšův křest: Ježíš z Nazaretu – Boží Syn 1,12-13 Ježíšův pobyt a pokušení na poušti: Příprava k mesiánskému působení 2. JEŽÍŠOVO PŮSOBENÍ V GALILEJI A MIMO NI: EVANGELIUM JEŽÍŠE JAKO MESIÁŠE, KTERÝ HLÁSÁ BOŽÍ KRÁLOVSTVÍ (1,14-8,30) 2.1. Ježíšova činnost a odpověď farizejů a herodiánů (1,14-3,6) 1,14-15 Ježíš hlásá v Galileji Boží království (shrnutí) 1,16-20 Povolání prvních učedníků (téma: učedníci) 1,21-3,5 Ježíšova činnost v Galileji (rozvinutí tématu) 3,6 Odpověď farizejů a herodiánů na Ježíšovu činnost (reakce) 2.2. Ježíšova činnost a odpověď lidu (3,7-6,6a) 3,7-12 Ježíšovo působení mezi lidem (shrnutí) 3,13-19 Vyvolení Dvanácti (téma: učedníci) 3,20-5,43 Ježíšova činnost v Galileji (rozvinutí tématu) 6,1-6a Lidé v Nazaretu se pohoršují nad Ježíšem (reakce) 2.3. Ježíšova činnost a odpověď učedníků (6,6b-8,30) 6,6b Ježíš jako putující misionář (shrnutí) 6,7-13 Vyslání Dvanácti k misijní činnosti (téma: učedníci) 6,14-8,26 Ježíšova činnost v Galileji (rozvinutí tématu) 8,27-30 Učedníci vyznávají Ježíše jako Mesiáše (reakce) 3. JEŽÍŠOVA CESTA DO JERUZALÉMA, JEHO SMRT A VZKŘÍŠENÍ: EVANGELIUM JEŽÍŠE JAKO BOŽÍHO SYNA, KTERÝ UMÍRÁ A VSTÁVÁ Z MRTVÝCH (8,31-16,8) 3.1. Ježíš, který ohlašuje svoji smrt a vzkříšení, putuje do Jeruzaléma (8,31-10,52) 3.1.1. První předpověď utrpení a poučování učedníků (8,31-9,29) 8,31 Předpověď utrpení 8,32n Reakce učedníků 8,34-9,29 Ježíšovo vyučování (učedníkům: 8,34-50) 3.1.2. Druhá předpověď utrpení a poučování učedníků (9,30-10,32) 9,30n Předpověď utrpení 9,32-34 Reakce učedníků 9,35-10,32 Ježíšovo vyučování 19 3.1.3. Třetí předpověď utrpení a poučování učedníků (10,33-52) 10,33n Předpověď utrpení 10,35-40 Reakce učedníků 10,40-52 Ježíšovo vyučování 3.2. Ježíšova činnost v Jeruzalémě (11,1-13,37) 3.2.1. Ježíšova veřejná činnost v Jeruzalémě (11,1-12,44) 11,1-25 Vjezd do Jeruzaléma; prokletí fíkovníku; vyčištění chrámu; uschlý fíkovník 11,27-12,44 Ježíšovy spory se Židy a řeči 3.2.2. Eschatologická řeč na Olivové hoře vyhrazena pouze čtyřem učedníkům (13,1- 37) 3.3. Ježíšovo utrpení, smrt a vzkříšení v Jeruzalémě (14,1-16,8[20]) 3.3.1. Bezprostřední příprava (14,1-42) 14,1-2 Spiknutí (rozhodnutí velekněží a zákoníků) 14,3-9 Pomazání v Betánii 14,10-11 Úmluva Jidáše a velekněží 14,12-25 Poslední večeře 14,26-42 Cyklus Getseman 3.3.2. Utrpení a smrt (14,43-15,47) 14,43-52 Zatčení 14,53-15,1 Židovský proces 15,2-15 Římský proces 15,16-41 Křížová cesta a smrt 15,42-47 Ježíšův pohřeb 3.3.3. Zvěst o vzkříšení a pozvání do Galileje (16,1-8) Zjevení Zmrtvýchvstalého: tzv. delší kanonický závěr (16,9-20) 4.7 Literární integrita Text Mk 16,9-20 není obsažen ve Vatikánském a Sinajském kodexu (a několika dalších rukopisech), tj., nejstarší dochovaná verze Markova evangelia končí textem 16,1-8. Zůstává sporné, zda toto evangelium stále končilo s Mk 16,1-8 nebo mělo původně jiný závěr. Rukopis starolatinského překladu k (Bobiensis) má po Mk 16,8 pouze tzv. kratší závěr: „Všechno, co jim bylo přikázáno, oznámily neprodleně těm, kteří byli s Petrem. Potom sám Ježíš rozeslal skrze ně od východu až na západ posvátnou a nehynoucí zvěst věčné spásy. Amen.“ Několik rukopisů (např. L Y 099 0112) má tento krátký závěr a po něm delší, tzv. kanonický závěr. Kodex W má ve verši 14 vsuvku, kterou zmiňuje rovněž Jeroným: „A oni se omlouvali takto: tento věk nezákonnosti a nevěry je pod satanem, který nedovoluje, aby co je nečisté a od duchů, chápalo Boží pravdu a sílu. Proto zjev už svou spravedlnost! Oni to řekli Kristu a Kristus jim odvětil: Hranice let satanovy vlády je naplněna. Ale blíží se jiné hrozné věci. Za ty, kteří zhřešili, jsem byl vydán na smrt, aby se obrátili k pravdě a už nehřešili, aby zdědili duchovní a nepomíjející slávu spravedlnosti v nebi.“ Většina řeckých rukopisů a překladů (např. A C D K W Q f13 ) má tradiční závěr: Mk 16,9-20. Tento obvyklý závěr však patrně není pokračováním předchozího textu (16,8), neboť je v něm vidět zřejmý rozdíl v souvislosti, slohu a slovní zásobě. Tento text tedy nebyl původní součástí Markova evangelia. Pokud jde o kratší závěr (starolatinský překlad), i ten nemůže být původní, neboť svou formulací působí jako pozdější dodatek. Oba dva závěry jsou tedy výsledky úsilí o zakončení evangelia. Je možné, že již Justin v polovině 2. století znal delší závěr. Jako součást Markova evangelia ho znali Irenej a Tacián. V historii bádání se exegeté několikrát pokoušeli rekonstruovat ztracený závěr Markova evangelia za pomoci jiných podání (např. Mt 28,16n; Mk 16,15-20), avšak vždy skončila jejich námaha bez přesvědčivého výsledku. Ukončil tedy Marek své evangelium větou: „A nikomu nic neřekly, neboť se bály“? Marek mohl vědomě vynechat události zjevení vzkříšeného Ježíše, aby zabránil teologii slávy, která by vedla k chápání Ježíšova utrpení a smrti jako přechodného fenoménu ke slávě vzkříšení. Mlčení žen a zatajená zpráva o zjevení 20 Vzkříšeného by pak mohly být vzaty do souvislosti s příkazem mlčení, který se objevuje v Markově prezentaci mesiášského tajemství. Tato a další obdobné subtilní interpretace jsou výsledkem historicko-kritické exegeze 20. století. Skrze oznámení zjevení Ježíše v Galileji v Mk 14,28; 16,7 Marek probouzí očekávání, že podá také zprávu o tomto zjevení, a proto se musí vážně počítat s možností, že se ztratilo původní zakončení Markova evangelia. 4.8 Použité prameny • sbírka sporů mezi Ježíšem a hlavními skupinami židovského národa (Mk 2,1-3,6). • tři podobenství ve 4. kapitole: tématika setí (kromě Mk 4,11n a Mk 4,1a.34) • sbírka zázraků: Mk 4,35nn. • ústní a písemné tradice v 13. kapitole • pašijové události a vyprávění o prázdném hrobu: Mk 14,1-16,8 4.9 Ježíšův obraz a) Boží Syn Šetrně a cílevědomě používaný titul Boží Syn (1,1; 3,11; 15,39; srov. 1,11; 5,7; 9,7; 13,32) vyjadřuje to nejvyšší, co může být řečeno o Ježíši. Celé Markovo evangelium se jeví jako návod k správnému chápání Ježíšova Božího synovství. b) Učitel Hned po svém křtu Ježíš zvěstuje blízkost Božího království (1,15). Přibližně dvacetkrát Marek poznamenává, že Ježíš „učil“ zástupy (srov. např. 1,21.22; 2,13; 4,1.2; 6,2.34). Obzvlášť působivá je scéna, která předchází tzv. zázrak nasycení. Když Ježíš vystupuje z lodi, vidí velký zástup, který ho následoval do pustiny. Bylo mu jich líto a „učil je mnohým věcem“ (6,34). Naléhavější než nasycení tělesného hladu se mu jeví odstranění duchovní bídy. Teprve vědomosti o Bohu a jeho království činí ze zástupu bez jakékoliv orientace lid, který si může společně sednout k jídlu. Marek však kupodivu sděluje pouze zřídka obsah učitelské činnosti. Možná má být Ježíš představen jako ten, který učí skrze svůj život a své jednání. Příběhy zázraků zabírají poměrně velký prostor. Vyučují, že Boží království již nastalo, že Ježíš je silnější než „silný“, satan, který střeží lidi jako kořist (3,27). c) Ukřižovaný Mesiáš Mnozí v Izraeli, rovněž i Ježíšovi učedníci, očekávali od Mesiáše obnovení národní velikosti Izraele. Ježíš má však na mysli ještě větší věc: to, co Bůh chce pro všechny lidi, je vykoupení od hříchu a smrti (srov. 8,31-33). Proto se přiznává teprve krátce před svou popravou ke své mesianitě. Říše, ve které se stane králem, přichází skrze utrpení a smrt. Kdo chce být jeho učedníkem, musí ho následovat na této cestě (8,34-38). d) Syn člověka Ježíš je nejčastěji nazván jako Syn člověka (14krát). Tento titul se vztahuje jak na Ježíšovo pozemské působení (2,10.28), tak rovněž i na událost paruzie, kdy opět přijde (8,38; 13,26; 14,62). Marek však především spojuje tento titul s předpověďmi utrpení a vzkříšení (8,31; 9,9.12.31; 10,33-34.45). Soudce a Pán poslední doby, který je ohlášen v Dan 7, je reprezentantem lidského bytí, které je ohroženo zvířecími mocnostmi. On má důstojnost rovnou Bohu nehledě na jeho potupnou smrt na kříži. e) Člověk Ježíš Markova evangelia je bez pochyby skutečným člověkem. Někdy by se mohlo zdát, jako by byl Ježíš viděn očima prvních učedníků. Ježíš je totiž představen, jak propukl v hněv (10,14), jak byl zasažen soucitem (6,34), jak jedl a spal, jak uzdravoval nemocné a jak se modlil. Jeho život jako potulného kazatele, byl těžký, tvrdý a plný strádání. Lidé na něho dotírali se svými trápeními a těžkostmi, že někdy měl sotva čas k jídlu (6,31). Marek se nebojí 21 říci mnohé o Ježíšovi, co u jeho věřících čtenářů, kteří byli přesvědčeni o Božím synovství, mohlo vyvolat pohoršení: Ježíš neuzdravuje naprosto všechny nemocné (1,34), ve svém domově nemohl učinit „žádný mocný čin“ jen na několik málo uzdravení (6,5). Neví též všechno a musí se ptát svých učedníků, o čem mluvili (9,16.33). I když je Syn, nezná den ani hodinu soudu (13,32). Na Olivové hoře v místě zvaném Getsemany ho přepadla hrůza, úzkost a smutek (14,33-34) a z jeho zvolání před smrtí jakoby zaznívalo zoufalství (15,34). Jeho vystupování zanechává rozpolcený dojem, že dokonce i jeho příbuzní se domnívají: „že se pomátl“ (3,21). f) Člověk milující společnost a člověk osamělý Ježíš Markova evangelia je jakoby závislý na svých učednících. Jeho prvním činem je povolání učedníků (1,16-20). Pak si vybírá Dvanáct, aby „byli s ním“ (3,14). Učedníci ho upozorňují na nouzi a trápení nemocných (1,30). Ve svých debatních sporech je napadán kvůli chování svých učedníků a musí je bránit (2,23-28). Obráceně to rovněž platí v určitém stupni (2,16.18-20.24). Četná poučování učedníků jsou zacílena k tomu, aby z nich byli vychováni lidi, kteří se po Ježíšově příkladu nezištně zastanou druhých. Ježíšova osamělost se jeví z toho důvodu o to tragičtější. Ježíš hledá v temnotě noci samotu, aby se modlil (1,35; 6,46.47; 14,32). Je jediným, kdo ví o svém osudu v Jeruzalémě, zatímco učedníci nejsou připraveni zříci se svých mesiánských představ utvořených podle vlastních přání. A tak ho nechávají všichni ve štychu v té chvíli, kdy na něj dolehne tíha osudu v pašijových událostech. A nakonec na kříži Ježíšova osamocenost vrcholí, když se zdá, jako by Bůh na jeho volání neodpovídal. 4.10 Hlavní obsahové výpovědi a) Geografický rámec Biblické údaje míst a území nejsou nikdy pouze geografickými označeními. Mihotají se v nich zároveň historické vzpomínky a teologické asociace, které není možné přehlédnout. Galilea se u Marka objevuje v protikladu k Jeruzalému. Galilea národů, Galilea pohanů, jak byla nazývaná v té době, zakusila mnoho invazí a v očích náboženských autorit nebyla velmi vysoce ceněna. Z Galileje nemůže vzejít nic dobrého (srov. Jan 1,46; 7,52: „z Galileje prorok nepovstane“). Nicméně prorok Izaiáš (8,23) ohlásil, že se Bůh jednoho dne tam sám zjeví pohanům. Galilea byla tedy symbolem naděje. Ježíš pochází z Galileje. Nyní v ní vyrůstal Ježíš (srov. 1,9), zde kázal a činil zázraky, a lidé ho s nadšením přijali (1,9.14.39; 2,13; 3,7; 4,1). U Galilejského jezera (pro velikost bylo označováno rovněž jako „moře“) nalézá první učedníky (1,16-20) a oblast kolem tohoto jezera se neustále stávala privilegovaným místem jeho učitelské činnosti (2,13; 3,7; 4,1; 5,1.21; 6,53). V Kafarnaum byl Ježíš „doma“ (2,2), pravděpodobně v domě Šimona Petra (1,29; 3,20.31; 9,33). Dalšími místy Ježíšova působení v Galileji jsou „synagogy“ (1,21.39; 3,1) a „hora“ (3,13; 9,2). Galilea byla pohraničním územím, které již skrze své smíšené obyvatelstvo bylo otevřené pohanství. Ježíš se neštítí vstoupit na pohanské území (7,24.31: Tyr, Sidón, Desetiměstí; 8,27: Cesareje Filipovy), opětovně přejíždí se svými učedníky na „druhý břeh“ (tj. na pohanské území) Galilejského jezera (4,35; 5,1; 6,45; 8,13.22). Není možné přehlédnout zájem o misijní činnost mezi pohany. Jeruzalém se naproti tomu od začátku jeví jako místo nepřátelství a hrozícího nebezpečí. Odtud přichází učitelé Zákona, kteří prohlašují, že Ježíš je „posedlý Belzebubem“ (3,22; srov. též 7,1). Z této oblasti Ježíš putoval k pohanům do Týru a Sidónu (7,24.31). Naproti tomu se Jeruzalém jeví jako město uzavřené samo do sebe, jako útočiště bohabojných, kteří si byli jisti ve své pravdě a kteří nepřipouštěli jakýkoliv protiklad. Od samého počátku svého působení Ježíš zakouší prudký útok ze strany Jeruzaléma (3,22). V Jeruzalémě zastávají výkonnou moc velekněží, učitelé Zákona a starší (tj. velerada). Ti se Ježíše dotazují: „Jakou mocí děláš tyto 22 věci?“ (11,28). Skrze spory ho vedou k zodpovědnosti a nakonec dávají podnět k tomu, aby byl odsouzen k smrti na kříži. b) Tajemství Ježíšovy osoby tzv. „mesiášské tajemství“ K poznání Ježíše Krista slouží markovská teorie tajemství. Ježíšovu skrytost jako postoj Spasitele je možné nalézt u Mk v různých formách: Poznání Mesiáše od démonů a příkaz o mlčení. Nařízení k mlčení, které je adresováno zlým duchům, nalezneme v Mk 1,25; 1,34; 3,12. Tito démoni hodnotili správně osobu Ježíše Krista (Mk 1,24: Svatý Boží; Mk 3,11: Syn Boží). Příkaz k mlčení v Mk 1,25 může být chápán jako prostředek k exorcismu; ostatní dva příkazy k mlčení ve shrnutích o Ježíšových zázracích (1,32-34; 3,7-12) je třeba jednoznačně vidět jako text redakce evangelia. Marek chce tímto zdůraznit, že znalost Ježíše, která pochází ze zázraků, je nedostačující k úplnému pochopení jeho Božího synovství. Zázraky ještě z Ježíše nečiní Božího Syna. Ježíšovy zázraky konané ve skrytosti: zákaz šíření zpráv o nich a zákaz porušení tohoto příkazu. V Mk 5,43 a 7,36 Ježíš přísně zakazuje se zmiňovat o vykonaném zázraku. Tento příkaz je porušen v Mk 7,36 stejně tak jako v Mk 1,44n. Tento druh zákazu má zabránit, aby Ježíš nebyl definován na základě zázraků, které konal, neboť v zázracích se ještě nezjevuje tajemství Ježíšovy osoby. Nechápavost učedníků: V první části Markova evangelia tj. do Mk 8,27 představuje učedníky, kteří nechápou učení (4,13; 7,18) a osobu Ježíše Krista (4,40n; 6,52). Od Mk 8,27 se zcela mění obraz učedníků. V Mk 8,17.21 jsou ještě představováni jako zatvrzelí a nechápaví, ale v Petrově vyznání v Mk 8,29 nastává veliká změna, učedníci znají mesianitu Ježíše. Příkaz mlčení v Mk 8,30 a Petrova reakce na první předpověď utrpení však ukazují, že učedníci v Mk 8,27-33 tak málo pochopili tajemství utrpení osoby Ježíše jako v Mk 9,5n; 9,30-32; 10,32-34. Na příkladu nechápavosti učedníků Marek jasně zdůrazňuje, jak nesmí být chápána osoba Ježíše Krista. Úplné pochopení osoby Ježíšovy se nemůže omezit pouze na jeho velikost a slávu a tak vynechat jeho utrpení, neboť obojí patří nevyhnutelně k úplnému poznání Ježíše. Příkaz k mlčení adresovaný učedníkům: Obě dvě nařízení k mlčení, která Ježíš přikázal učedníkům v Mk 8,30 a 9,9, mají velký význam v markovské teorii tajemství. V příkazu mlčení v Mk 8,30 Marek zdůrazňuje, že Petrovo vyznání ještě není úplným a definitivním poznáním osoby Ježíše stejně jako událost proměnění na hoře (9,9). Marek termínuje příkaz mlčení až k události vzkříšení Ježíše, kdy vyzvedá tajemství osoby Ježíše Krista: teprve kříž a vzkříšení umožňují neomezené poznání Ježíše Krista. Jednotlivé prvky markovské teorie tajemství nevznikají z nějakého historického zájmu, ale se soustředí na čtenáře a chtějí jej vést k obsáhlému poznání Ježíše Krista. Teorie tajemství zároveň Markovi umožňuje spojit tradici Ježíše, předmarkovské sbírky příběhů zázraků a tradice pašijí do rámce nového literárního druhu evangelia. Mk 9,9 zdůrazňuje, že teorie tajemství je třeba chápat jako teologii kříže. Za část této teologie kříže je možno pokládat též zjevení Božího synovství Ježíše Krista v Mk 1,11; 9,7; 15,39. Mezitím, co předtím jen Bůh a démoni věděli o pravém bytí Ježíše, v osobě setníka pod křížem je představen první člověk, který vydává správné svědectví o osobě Ježíše. Dalšími prvky markovské teologie kříže jsou tři předpovědi utrpení (8,31; 9,31; 10,32-34) a slova o následování v utrpení (8,34-9,1). Marek chápe následování Ježíše Krista jako následování kříže. Ježíš sám tuto cestu absolvoval a tím ji otevřel věřícím. 4.11 Historie studia evangelia I když církevní tradicí bylo Markovo evangelium dáváno do souvislosti s apoštolem Petrem (Papiáš), netěšilo se během staletí křesťanství velké popularity a bylo převyšováno Matoušovým evangeliem. V malém komentáři, typu a catena, který byl připisován 23 presbyterovi Viktoru z Antiochie (V. století), si autor stěžuje, že ještě v té době nebyl schopen objevit ani jednoho exegety, který by před ním věnoval pozornost Markovu evangeliu. Již v době církevních otců existovalo mínění, že Markovo evangelium je shrnutím Matoušova evangelia (Augustin). Důvody pro tento nezájem, který se týkal i liturgie a který zasáhl i následující století, je možné jednoduše zformulovat: Mnozí se domnívali, že Markovi chybí originalita ve srovnání s ostatními evangelii, která byla považována za úplnější a vhodnější ke kázání a poučování křesťanů. Tento stav trval až do konce 18. století, kdy se studiem synoptické otázky badatelé došli k závěru, že Markovo evangelium není pouhým výtahem Mt, nýbrž že Marek je skutečným spisovatelem. Na začátku 20. století německý biblista W. Wrede svou slavnou studií (Das Messiasgeheimnis in den Evangelien zugleich ein Beitrag zum Verständnis des Marcus Evangeliums, Göttingen 1901) vyvrátil legendu o Markovi, prostoduchém sběrateli prvotních křesťanských tradic. Toto podnítilo obrovský zájem o toto evangelium. V dnešní době je Markovo evangelium všeobecně považováno z chronologického hlediska za nejstarší. Je pokládáno za výmluvný výraz prvotního kázání církve, které bylo adresováno křesťanům převážně pohanského původu. 5 EVANGELIUM PODLE MATOUŠE 5.1 Autor a) Tradice Nejstarší svědectví opět poskytuje biskup Papiáš ve svém díle Pět knih pojednání o logiích Páně kolem roku 130, kde se dovídáme: „Matouš sestavil slova [lo,gia] hebrejskou řečí [~Ebrai