POHÁDKA
paní Hvězdárny a Večernice
LADISLAV DVORAK
Kam chodí slunce spat
Děti si nahoře na obloze cvrnkají kuličky do zlatého důlku a pak se pustí na potulku k chaloupce na slepičí noze.
Bydlí v ní stařenka Večernice. Jde se k ní pořád podle Mléčné dráhy přes hory, ale musí dát pozor, hlavně na přejezdu u silnice, jezdí tu Velký vůz a nemají tu závory.
A když se vyškrábou až do kopečka, to už vidí svítit stařenčino okno kulaté, zprvu jim připadá jen jako malá tečka, zrovna jak vám, když vy se na ni díváte.
A jak jsou blíž, ta malá tečka roste, ostatní hvězdičky už zatím rozžaly. „Stařenko Večernice," volají děti, „jdou ti hosté, přichystej na stůl křížaly!"
Pohádka o pohádkáři
LUDVÍK AŠKENAZY
Byl vám jednou jeden pohádkář a ten byl tlustý a měl krátké nohy. Říkali mu: Pane pohádkář, vám se to píše, když máte krátké nohy. Lež má také krátké nohy, tak je asi bude mít i pohádka. Má pohádka' krátké nohy?
Co je, prosím, pohádka jiného než lež, na kterou se nikdo nezlobí? A zkuste to, pane pohádkář, s pravdou! No, zkuste to, kde budete?
Tak z toho ten pohádkář zesmutněl, protože nevěděl, kde bude. A ještě vfc ho trápilo, že mu říkají: Pište pravdu, když vlastně pravdu psal.
Pohádka že není pravda? říkal. To vám to povím jinak: Když je něco velká pravda, tak je to zatím jenom pohádka. Ta nejpravdova-tější pravda je to, co se teprve stane. Protože to, co bylo, už není pravda. Je loňský sníh pravda? Není. Ale ten z příštích vánoc? O jé, ten je bílý a křupavý a jiskřivý.
Ten, co byl, snad byl. Snad. Ten, co je, je, ale už měkne, rozčvach-tává se, šedne a černá. Ale ten sníh, co bude? Ten je dokonce třikrát: Je v něm ten, co byl, co z něho zbyla už jen čepička na ledovci v Severním moři; je v něm ten, co je svítivý na štítech Tater a plný sazí ve městech; a ten třetí, co napadne.
A to že není pravda?
Nechali ho vymluvit, někdy mu dokonce i přikývli, a když se pak od nich odkutálel na svých krátkých nohách, řekli si: Komu to vypravuje pohádky?
i*
Ale on už byl daleko, u Vltavy, koukal na racky a říkal si: Co je racek? Pravda, nebo pohádka?
Hodil kousek rohlíku. Malý, hubený racek si ho chytil v letu a velký, tlustý racek mu ho vyrval a ještě se zachechtal, protože byl chechtavý.
A to byla pravda.
Pak se tomu malému v kapce vody na křídle zalesklo celé slunce a skutálelo se do řeky. Tomu se ten malý usmál, protože to byl racek usměvavý. To snad byla pohádka.
A obojí dohromady? To byla pravdivá pohádka nebo pohádková pravda. Nebo něco mezi tím. Nebo něco ještě mezi mezi tím.
^-1 3*7 . *f**\ -*s-<fiB3neKvO)
Poctivé peníze
Jeden hospodář měl syna lenocha, který se celé dny jen povaloval a chytal lelky. Dokud byl otec zdráv, pracoval do úpadu a živil i šatil svého povedeného synáčka, ale k stáru už mu docházely síly i trpělivost, a tak si jednou zavolal svou ženu a řekl jí, že radši dům a hospodářství prodá, než by je odkázal ťulpasovi, který si neumí vydělat ani groš. „A proč by neuměl?" bránila matka svého mazlíčka. „Tak ať mi to nejdřív dokáže," trval na svém otec. Matka šla za synem, podstrčila mu zlafák a řekla: „Někam se do večera schovej a pak dones ten zlaťák otci á pověz mu, že sis ho sám vydělal."
Lenoch proležel celý den na sluníčku, večer přinesl otci zlaťák a hekal: „Že to ale byla dřina, než jsem ten zlafák vydělal!"
Otec vzal minci, ani se na ni nepodíval a hodil ji do krbu. Syn pokrčil rameny, zasmál se a šel pryč.
„Kdepak, tenhle zlaťák sis nevydělal!" křikl za ním rozhněvaný hospodář.
Matka měla strach, že starý spím svou hrozbu a prodá dům, proto dala druhý den synovi nový zlaťák s tím, ať si do večera dělá, co chce, hlavně ať se před návratem domů trochu proběhne, aby se zapotil a otec mu uvěřil, že pracoval.
Jenže hospodář nebyl tak hloupý, aby jim naletěl, hodil zase minci do ohně a syn se zase jen ušklíbl.
Teď už bylo matce jasné, že tady žádná lež nepomůže, a proto začala syna přemlouvat: „Nedá se nic dělat, chlapče, pro jednou to musíš vydržet. Zkus pár dní pracovat. Třeba dáš za týden zlaťák dohromady."
Lenochovi se moc nechtělo, ale o dům a hospodářství by přece jenom nerad přišel. A tak si za týden jakžtakž vydělal zlaťák a přinesl ho tátovi. Ten zase vzal minci, ani se na ni nepodíval a chtěl ji hodit do krbu.
„Co to děláš, táto? Zbláznil ses?" přiskočil k němu syn a chytil ho za ruku. „Vis, jak jsem se na ten zlaťák nadřel? Jsou to poctivé pemze!"
„Sám vidím, že jsou to poctivé peníze," řekl s úsměvem otec. „Pemze, které si člověk vydělá těžkou prací, se jen tak nevyhazují. Pochopils to?"
„Pochopil," řekl zahanbeně syn.
Gruzínska pohádka
Zelená branka a ružová věž
OLGA HEJNÁ
Chodila dívenka po zahrádce, a protože to byla jen maličká zahrádka, chodila sem a tam, pět kroků dopředu a pět dozadu, a říkala si: Nemám kam jít, nemohu nikam jit. Z jedné strany je železniční trať, hučí tam vlaky, z druhé strany je úzká a zaprášená silnice, plná těžkých nákladních aut. Na třetí straně bagrují bagry, obracejí celou
zemi a na čtvrté straně jsou komíny, kouří a kouří. A tak můžu J chodit jen tady po té zahrádce, pět kroků sem, pět kroků tam. Kdy-1 bych tak mohla někam jít! *|
A smutně se rozhlížela. Ani do nebe by nešlo jít, i kdyby tam vedla i široká cesta, stály tam černé nízké mraky a země byla mokrá i a studená. Jednu chvíli jelo kolem krásné červené auto, šofér se div al, ; jestli na něho nemává nějaký stopař, že by ho svezl, ale dívenka se honem schovala za strom. Auto odjelo a ona si říkala: Takovou mám divnou povahu, já nevím, co to mám za povahu... Schovávám se ' tady, jako bych odtud nikdy nechtěla. A šla kolem skupina lidí. povykovali, vesele na sebe pokřikovali a kamsi pospíchali. Ti včdí. kam jít, myslela si, ale honem se zase schovala za keř, aby ji nezahlédli, a jak šli kolem, ustupovala, až zmizeli. Co jen to mám za , povahu, šeptala si, taková povaha, a chodila dál v té malé zahrádce - pět kroků sem a pět tam, protože nebylo kam jít. Kdyby tu aspoň byl potůček nebo nějaká louka, nebo les a skály!.
Pak letělo nad ní letadlo. Dívala se, jak letí, myslela na lidi, kteří letí kamsi daleko, a bylo jí.čún dál smutněji. A najednou si všimla, že na zemi je plno drobninké jeteliny, mladé lístky se tiskly k zemi a černý rybíz, měl růžové pupeny á višeň zelené špičky. A jak tam tak stála, vyrostl najednou ten višňový pupen do takové velikosti, že vypadal jako zelená branka a pupen černého rybízu jako růžová věž. Dívenka chtěla couvnout, ale tu už ji zezadu tlačila samá trojčátka zelených skřítků, tři a tři skřítci vždy navlas stejní, a volali: Neboj se, co ty se pořád bojíš, my nejsme cizí, tady jsi mezi svými, jen běž do té branky, vždyť jsi tam doma! Dívenka vkročila do zelené branky a najednou stála ve višňovém světě! Všude plno třpytného vzduchu a slunce a červené kůry a všude kvetly bílé višně s červenými tyčinkami. A v růžové věži už odvazoval rybízového koně višňový chlapec.
A ona byla hned velká paní, nic se nebála, hned si k němu na toho rybízového koně vsedla a jeli - jeli loukami a sady. V údolích kvetly višně, na stráních kvetly višně i podél potoků a cest kvetly višně. A černý rybíz samozřejmě taky. Tak spolu jezdili a jezdili, ani si moc povídat nemuseli, jako by Tspolu neslyšně mluvili tou nejhezčí řečí. Kudy projel kůň, tam rybíz zrovna zrál a višně opadávaly, jako když
f
J chumelí, a také zrály. To se ví, že si natrhali, a krmili se, až měli pusy |: celé červené, a kůň pecky jen ocasem zametal. í   Když slunce kleslo, seskočili oba u té zelené branky a rybízového l koně odvedli do růžové věže. A najednou dívenka zase stála v té
maličké zahrádce a bylo jí veselo. Zítra přece může jet zas, zase - vkročí do zelené branky a višňový chlapec odváže rybízového
koně...
\ Večer o tom chtěla povědět tatínkovi a mamince, ale ti se zrovna dívali na televizi a říkali: Počkej, pak nám to povíš, teď se chceme dívat. A dívenka si myslila: Co jen to mám za povahu? Tak ráda bych jim to řekla, ale už to asi nikdy nepovím. Co jen to mám za povahu?
FRANTIŠEK NEPIL
Já B ary k a můj ježek
Tak už je březen, měsíc mžourání. V březnu přichází kdekdo k sobě a mžourá na svět. Například jezevec, sysel a křeček. Zajíčci březňáčci přestávají být slepí, začínají mžourat po okolí a nejde jim do hlavy, nač je země tak veliká, když mají tak krátké pacičky. Nu, a u mne na dvoře se pod hromadou dřeva probere ježek. Celou zimu mě dráždil. Spal a vydával při tom stejně podezřelou vůni, jako třeba listonoš nebo kominík.
Má ovšem i jiné nectnosti. Dupe, funí a mlaská. Mlaská, třebaže jeho jídelníček nem' vůbec noblesní jako jídelníček můj.
Vy nevíte, co je to noblesní, že ne? Tak například nob- ; lesní pes si nestoupá packami do kastrůlku s jídlem, ne-drbe si blechy na koberci, když se jeho člověk dívá, nesteká svým lidem do řeči, a když vyleze z řeky, nevytřepává si vodu z kožicha u deky, na které hraje jeho člověk se svými mláďaty pexeso. Nu, a noblesní jídelniček je zrovna tak vznešený jako noblesní pes, ale ježčí jídelníček takový rozhodně není.
Ježek si pochutná na kdejakém fuj-tajxlu. Stláská dohromady larvy, kukly, žížaly, slimáka, myš, ptačí vejce, ještěrku i hada. Žaludy, bukvice či spadané švestky jí jenom z nouze. Když vidím, jak za plotem večeří pavouka nebo stonožku, tak mu říkám ty čunče pícha-vý. Ale když jsem viděl, jak dovede vyřídit zmiji, šel bych mu olíznout čumák.
My psi, jak už jsem to jednou vysvětloval, před nikým nesmekáme. Hlavně proto, že nenosíme klobouk. I v zimě chodíme prostochlupí. Místo smekám však olizujeme čumák.
On totiž takový ježek vypadá trošku jako „mouchy, vemte si mě". V trávě se spíš kutálí než chodí. Ale jak zaútočí na hada, promění se v blesk. A zmije, když jí jde o krk, nem také žádná spací panna. Dali se do sebe a já fandil ježkovi, až se třásl plot. Vždyť byl můj, byl z naší hromady dřeva a reprezentoval náš dvorek. To se ví, že nakonec vyhrál. Ale na mě vyletěl uprostřed fandění můj člověk ve štráfovaném pyžamu a přetáhl mě koštětem se slovy: „Ty vobludo bláznivá, já mám před sebou noční a kvůli tobě se ani nevyspím."
Utekl jsem k boudě, ježek si to za chvíli přimlaskal ke mně, stočil se do klubíčka, nastrčil proti mně všechny své bodlřny a povídal: ,JPočítej!" - Mockrát jsem už na něho ■ vyletěl a nikdy neutekl. Vždycky se stočil do klubíčka, , abych mu spočítal bodliny. Tentokrát jsem si tu práci dal.
„Šestnáct tisíc," povídám, když-jsem dopočítal. „Máš šest-t náct tisíc jehliček a sem tam nějakou navíc." - „Správně, I Baryk," pochválil mě ježek, „píšu ti jedničku z počtů a jdu 1 na žížaly přes silnici."
Všichni ježci totiž věří, že nejlepší žížaly najdou, když přeběhnou silnici. „Nechoď!" varoval jsem ho, „přejedou tě." Po silnicích jezdí totiž večer zabijáci ježků. Vidí ježka, a místo, aby se mu vyhnuli, schválně z něho udělají placku.
Ježek na to nic a hrnul si to bezstarostně na asfalt. Viděl jsem, jak k němu letí světla. Ten vůz si to švihal aspoň devadesátkou. Pak. byla tma a ježek nikde.
Vyl jsem jednu noc, pak druhou, a potom třetí. To ale přišel můj člověk ve štráfovaném pyžamu, přetáhl mě zase koštětem a povídal: „Ty vobludo bláznivá, já mám před sebou ranní a kvůli tobě se ani nevyspím!" Tak jsem přestal. Mlčel jsem a vyl jsem jen dovnitř do ledvin, aby to nebylo slyšet.
Uběhly tři měsíce a ježek přišel. „No ne," rozradostnil ] jsem se, „on tě tenkrát nepřejel?" - „Vyhnul se mi. Asi j měl ze mne strach." - „A co jsi dělal za silnicí tři měsíce?" - „Ježčata," odpověděl. „Povedlo se jich sedm. Brzy ti je ; sem přivedu."
Řekl jsem, že hm, a obešel jsem tu hromadu dřeva. I Sedm mladých a dva staří ježci se pod ni nevejdou, ani; kdyby se oholili. Ale to je jejich věc. Jen aby ve zdraví] přešli tu silnici.
Řekněte, prosím vás, tátovi, až sedne za volant, ať ježky; na silnici nezajíždí. Jeden z nich je ten můj. Vlastně neje-; nom jeden: jeden a sedm a jedna je celkem devět. Byli by to třeba ti mí, a já bych neměl komu fandit.
0 vánocích, které nechtěly být l
JOSEF ČAPEK *
Tak poslouchejte. i Byl jednou takový rok, nu, za nic ten celý rok nestál. Pánbůh ví, co i to tehdy do lidi vlezlo, ale všichni byli v tom roce nějací- mrzcí. Byli \ zlí, závistiví, jeden druhému nic dobrého neudělal, inu, nějaké mizer- ; né to v tom roce na celém světě bylo. A děti - děti, ty zvlášť v tom \ roce byly nějak špatné a protivné. Nechtěly se česat a mýt, nechtělo se jim chodit do školy, vybíraly si v jídle, byly hádavé a ubrečené, líné a nepořádné, nedávaly ve škole pozor, ošklivě psaly a špatně počítaly a dělaly do sešitů kaňky, nadávaly si a říkaly škaredá slova a zlobily rodiče, nu, vůbec tedy byly v tom roce náramně nevydařené. Moc špatně to tehdy na světě vypadalo, a tak to bylo v lednu
1 v únoru, v březnu i v dubnu, v květnu a červnu, v červenci i v srpnu a ještě pak i v září, v říjnu i v listopadu, a pořád to s těmi lidmi a dětmi nebylo lepší. A už tu byl prosinec a bylo to, zvlášť s těmi dětmi, ještě spíš horší. A tu se stalo, že si vánoce řekly: Tak vida, už je tu prosinec a v prosinci mají být vánoce. Ale lidé jsou nedobří a děti čím dál tím protivnější; ani se už dívat na to nemůžeme. Když je to letos s lidmi i dětmi na světě tak špatné, tak jim to za trest uděláme tak, že nepřijdeme, že žádné vánoce letos nebudeme. A tak si to ty vánoce umínily, že v tom roce nebudou.
Nu jak! Docela prostě: bylo to v novinách. Ty vánoce daly oznámení do novin:
Ctěnému obecenstvu!
Oznamujeme, že za příčinou lidské i dětské špatnosti letos žádné vánoce nebudeme.
S veškerou úctou vánoce
Á, panečku, tohle byla rána! Už několik dní před Štědrým večerem to začalo vypadat nějak divně. Sníh nebyl, žádné sáňkování, na lyže ani pomyšlení, pořád jen pršelo, černo a samé bláto.
Aha - a lidé se lekli,
Ba ne, nic se nelekli, takoví byli lidé v tom roce špatní, že se
nelekli a řekli si: Nechť si, ať si žádné vánoce nepřijdou, z toho my si nic neděláme. Však my si uděláme vánoce sami. A tak to také udělali; nic si z toho nedělali, že vánoce nechtějí být, a nakoupili si vánočních stromečků, ověsili je stříbrem a cukrovím, nakoupili všelijakých dárků a dali je pod ty stromečky a strojili si štědrovečerní večeře a dělali to všecko tak, jako kdyby vánoce byly, ačkoliv vánoce nechtěly být.
■ lak to přece nebylo těm vánocům nic platné, že nechtěly být, když si lidé udělali vánoce sami.
s Ba ne. Vánoce se na všechny ty přípravy dívaly z dálky a řekly si: Jen počkejte, však uvidíte, zda se vám to bez nás tak vydaří, jako kdybychom to byly my.
A také že ano: tyhle vánoce, při kterých vánoce nechtěly být, dopadly v tom roce opravdu nějak nanicovatě.
A jaké tedy byly?
No, tak jen považte: Hospodyně zadělaly na vánočky, ale vánočky se jim pak rozbředly, že byly placaté jako rohožka přede dveřmi; nebo byly tuhé a brouskovaté jako mýdlo a jako gumová podešev; nebo se jim spálily a byly černé jako uhel. A rybí polévka byla hořká a ryba byla navrchu spálená a uvnitř syrová a měla pětsetkrát víc kostiček než jindy. A jablkový závin kuchařky dvakrát solily a nebyl vůbec k jídlu. A krocan - do spíže vlezla kočka a ožrala na něm prsíčka, to nejlepší. A vánoční cukroví jim spadlo na zem a do ško-píčku s vodou špinavou od podlahy, zrovna když je nejlépe vypečené vyndávaly z trouby.
Ale přece měly děti aspoň stromeček a dárky!
Měly, ale také jak to dopadlo!
Jak?
Svíčky na stromečku vůbec nechtěly svítit, jenom čmoudily a moc to smrdělo. Stromeček se překotil na zem a všechno se na něm rozbilo. Cukroví bylo štiplavé. Ořechy byly prázdné nebo červivé. Jablka byla uvnitř shnilá a pomeranče kyselejší než ocet.
A co dárky?
S dárky to také dopadlo špatně. Panenkám se hned odlepily vlásky, spadly jim hlavičky, odtrhla se ručička nebo nožička. U vlaků a aut se hned klukům rozlámala kolečka a nechtělo to jezdit. Děti si nedaly dobře pozor, zamotaly se a šláply si do nádobíčka, rozsedly si j kuchyňky, pokojíčky a loutková divadla. Do knížek si umazanýma 1 rukama nadělaly mastné skvrny. Nové šaty si pokecaly inkoustem. Gumové míče jim hned praskly. Na každém dárku se něco pokazilo. A lidé a děti si řekli: To se nám ty vánoce nepovedly. To nebyly žádné pořádné vánoce. Musíme se napřesrok polepšit.
A polepšili se?
Polepšili se. Lidé byli hodnější a děti také byly poslušnější a lepší. A na druhý rok se už vánoce na ně nezlobily a přišly a dopadlo to všechno dobře. A od těch dob už přišly vánoce každý rok a vždycky na nich bylo mnoho pěkného, rok jak rok, pokud vy, děti, pamatujete.
Malá pohádka o řepě
Dědek řepu nasadil, u pole se posadil, čekal, čekal, mráz ho lekal, sluníčka se bál, dešti jenom lál.
Bez večere, bez obeda Čeká dědeček, najednou se hlína zvedá, roste kopeček. „Bábo, roste řepa!" „Prosím tč, co vidíš!" „Bábo, což jsi slepá?" „Dědku, ty mě šidíš!"
Zavolali vnučku, vnučka pejska, pejsek kočku, kočka mys.
Chytli se a čekají, Septy, septy šeptají — neslyšíš?
Myšce byla dlouhá chvíle, hopsala si rozpustile, trhla kočkou, kočka pejskem, pejsek vnučkou, vnučka bábou, bába dedkem — dědek prázdné ruce měl, nikoho se nedržel, udělali bác...
Kopeček se ještě chvěje, jak se pod ním krtek směje.
Pofeádečka
B5{pBl{Od T2U8rZBUIZ0.I
Byl jednou jeden malinkatý lesíček.
Droboučcí broučínci v něm cupitali po cestičce mezi kapradinkami. Kolem ševelily lístečky a poletovaly padáčky se semínky pampelišek. Vzdoušek nad cestičkou, plný muchniček, se tetelil v šňůrkách slunečního světýlka a stínky traviček hladily broučínky přes krovečky. Byl to jejich lesíček. Tady znali každičkou jehličku, každičký kouteček. Rostlinky i lesní plůdky se chvěly na tenounkých nožičkách. (Štíhlounké houbičky houpaly na kloboučcích slimáčky. Pavučinky mezi smrčky blýskaly stříbřitými světýlečky, kolem kytiček se rojily včeličky a v ůžlabince bublal potůček. Ráchaly se v něm žabičky.
Vtom jedno pampeliščí semínko trefilo hlavinku toho nejmenšího z broučínků a zapadlo mu mezi krovečky.
„Tenhleten broučínek má ale deštníček," podivovali se ostatní broučínci. A když přišli na krajíček úžlabinky, roztáhli krovečky a přeletěli
na druhý břízek. Jen ten s tím padáčkem nemohl roztáhnout křidýlka, protože semínko mezitím zaklíčilo pod krovečky.
Když se zvedl větýrek, vzal padáček i s broučínkem a unášel ho podél potůčku vysoko nad loučku přes kopečky, až se broučínek zachytil
v křovíčku. Jakmile se z něho vysoukal, zkusil to zpět ke svému lesíčku. Avšak bez křidýlek mu to šlo jako slimáčkovi.
Brjučíuek šel a šel, trvalo to několik měsíčků, než ušel tu dlouhou pouť přes kopečky. Po pěšince se pomaličku k lesíčku přibližovala
žluťoučká pampelištička. V tu chviličku však už všechno osazenstvo spalo, protože dlouho nezafoukal vichříček, který by přivedl
bouřttčku. z niž by se spustil deštíček. Lístky ze stromečků opadaly, potůček vyschl a žabičky na suchu usnuly, kvítečka bez včeliček
posadla a všichni broučínci pochrupkávali pod šípkovým keříčkem.
A tehdy se konečně vrátil odvátý broučínek. Velká, odkvetlá pampeliška, plná padáčků, stanula uprostřed lesíčka a rozhlížela se.
Ani lísteček nezaševelil, všecko strnule spinkalo. Broučínek vylezl na nejvyšší smrček a skočil. Padáčky nad jeho zádíčky se rozletěly na
všechny strany a dopadly nocležníěkům na nosičky.
Nejdřív se probudily muchničky v pavučinkách a začaly vířit vichříček. Pak se probrali ostatní broučci, motýlci a včeličky.
Vichříček přinesl bouřtičku a ta zase deštíček. Deštíček vodu do potůčku a ta propláchla malátné žabičky. Nakonec se probudili i slimáčci.
To všecko dohromady znovu zaševelilo, zacupitalo a zatetelilo se.
Jen broučínek s tenounkým stonečkem na zádíčkách po té dlouhé cestičce chrupkal v chládečku...
cla je •Á'sfBus.ip ojd v«[pi?u;od
Praví brouci šlapali štreku seschlým lesem.
Kotem hlučely listy a lítaly padáky pampeliščích semen. Zapařený vzduch -vířil nrachama a pálil od slunce. Tady znali každou haluz, všecko, co rostlo u cesty, třepalo se na vetchých nohách. Zvadlé houby s vyzáblým krkem hostily na kloboucích slimáky. Mezi smrky Vjíijtali pavouci, na plody dorážely vosy a na dně žlebu mumlal potok. Kalilo ho hejno žab. Vtom jedno ze semen trefilo kebuli prťatého brouka a zabodlo se mu do zad.
„T.v mede, ten brouk, sledujte, jaký má deštník," povykbvali ostatní. A když došli na kraj žlebu, vytasili křídla a přelítli na druhou F.tfum. Jen ten jeden nemohl křídly hnout, stožár semena mu zaklínil krustu.
Nalilo zadul vichr, sebral brouka s padákem a přenesl ho přes pár hor. Když se brouk probral, zamířil zpátky k lesu. Pěšky to však trvalo věčnost.
älťj.ií.ím slimáci sežrali houbám klobouky, až z nich zbyly jen nohy. Houby však byly jedovaté, takže slimáci priotrávené zvadli.
VjJwá muchy k nim přičichly a rázem byly v limbu. Vosy se chytly do pavučin a šly do mdlob taky. Pavouci jakbysmet.
Brňákovi trvalo měsíce, než překodrcal přes dvě hory. Celou štreku se trmácel s pampeliškou na hrbu. Mezitím les se spáči tvrdě
;;srraávíu. Nebyl vítr, tím pádem ani mračna a déšť. Listí spadlo, potok vyschl, žaby omdlely, plody zvadly a brouci chrápali pod keřem.
Wndy se konečně vrátil odvátý brouk. Obří odkvetlá pampeliška s padáky se zastavila uprostřed lesa. Nehnul se ani list. Všecko
ahrnélo. Brouk se vydrápal na nejvyšší strom a skočil. Padáky se rozletěly do stran a. praštily spáče po nosech.
Muchy se probraly a začaly vířit vichr. Potom pohnuli kostrou vosy, motýli a brouci. Zaburácelo a vichr přihnal bouřku s lijákem.
Por-ok se rozvodnil a žaby blemcly o hladinu. Nakonec se zmátožili i slimáci a vylíhly se nové houby. Všude dusot, řvaní a hluk.
■Jtuj brouk s plešatou kládou v zádech po té fušce kdesi chrápal.
Holá pohádka
■9|oq £}9A noqaz m a z^p3[
By!í> žaba. Byte holá. Pacli y sněhy. Žabu zebe. Vidí plže: „Milý plži. Nemáš něco?"
„Nemám. žabo. Taky zebe. Lížu ledy. Kloužu holý."
„Buďme spolu!" radí žaba. „Sama zmrznu. Boky hřejí!"
Kloužou spolu. Oba zebe. Vseli hada. „Haló, hade. Nemáš něco? Zima bolí!" '
„Nemám, žabo. Nemám, plži." Cvaká zuby. „Lezu holý. Břicho zebe." A sníh vrže...
„Buďme spolu!" radí žaba. „Sama zmrznu. Jedno teplo. Druhé teplo. Třetí teplo. Více topí!" Lezou spolu. Země zebe.
Vidí mloka. „Milý mloku. Nemáš něco?" „Nemám. Hledám!" „Buďme spolu!" radí žaba.
Mlok se řadí. Bokem k žabě. Lezou spolu. Všichni holí. Zima zebe.
Žaba zívá. A mlok mlčí. A plž líže. A had hladí. Vtom frrrnk -puštík!
Letí z nebe. Žuch - pavián! Mravenečník!... Řádí v sněhu.
„Ach, puštíku." všichni prosí. „Zima zebe. Jdeme holí. Nemáš něco? Nedáš něco?"
Puštík váhá... Puštík tahá... Pera dává... Vytrhává! Pavián též. Sám se holí! Mravenečník -ten se stříhá! A plž lozí.
Sliní břicha. Holá břicha. Holé ruce. Holé nohy. Holá záda.
Srst se lepí. Žaba žasne. Je tak krásná! Ochlupená! Zrcadlí se. Led ji zračí! Všichni žasnou.
Hustá žaba! Pernatý mlok! Srstnatý plž! Chlupatý had! Pak se smějí. Sami sobě. Jsou tak hebcí!
Je jim teplo. Už nezebe. Sníh nestudí. Oni tančí. Řádí v dunách. Krásná zima!
22 i 23
Leden
JAROSLAV SEIFERT
O křehké holi, kuté z ledu, jde leden, přítel neposedů; ti, uši skryté do beranic, se smíchem běží větrem vánic.
To není hůl a rampouch ani, jejž najdeš v oknech po svítám, to starodávná píšťala je a ze všech nejsmutněji hraje, když do horkých ji vezmeš dlaní.
O smutku zpívá v bílé kráse a ihned v slzách rozplývá se.
(Jaro, sbohem)
LISTOPAD Jan Čárek
Vzdychla stopka, uronila kapku slzičku: Já už ten list neudržím ani chviličku.
Býval lehký jako vánek - vzdychá dojata -a teď není k unesení, je jak ze zlata.
PODZIMNÍ LISTÍ Michal Černík
Ustýlá si holou zem, dělá tečky za stromem.
Zpátky se už
nevrátí.
A co stromy?
Plešatí.
Unavený park
M^ena Lukešová, Trávník je za léto vyšlapaný a má pleš.
- No tak běž,
vzdychl kaštanový strom.
- V tom větru
tě stejně neudržím.
Kuba s Markétou si ho dole chytli: hnědý kaštánek v zeleném spacím pytli.
PODZIM Jiří Pištora
Pohlédni oknem a zeptej se slunce, kam jde.
Zeptala jsem se a slunce mi řeklo: Jdu počítat ptáky.
Zeptej se tedy ptáků, vysokých ptáků, kam letí!
Zeptala jsem se a ptáci mi řekli: Letíme počítat listí, které padá.
Podívej se ještě a zeptej se listí, kam padá.
Zeptala jsem se a listí mi řeklo:
Padám
jen tak,
okolo tvého okna padám, aby ti bylo šťastně líto, že padá listí.
HRA NA DÉŠŤ
Zdeněk Kriebel [kríbl]
e to bubeník?        .     Jmli^í. fJ.^&L.
Když přijede, město zavírá okna. Lidé nerozumějí bubeníkovi. Bubnuje drobounkými paličkami na bubínky kaluží. Paličky se jen kmitají. Bubnuje na výkladní skříně. Bubnuje na římsy a na kapoty aut, až se práší. Na deštníky a na širáky muchomůrek. Bubnuje na velikánské ucho lopuchu a žabky začínají skákat Bubnuje na všechno, nač přijde! Všechny náprstky jsou podobané jeho drobnými paličkami. Na plech bubnuje nejraději. Žádný hráč nedokáže tak rychlé a podivuhodné rytmy.
Je to sklenář?
Má hrkavou káru. Zasklí kdejakou kaluž. Zasklí i to, co se nezasklívá, a pracuje rychle. Když skončí svou práci, zanechá za sebou skleněné město. Dívky opatrně tančí, aby nešláply do zrcadel, ve kterých stojí na hlavě skleněné město. Je to' sklenář - a je to sklenář!
Je to podomní prodavač?
Chodí od ulice k ulici, od domu k domu. Z košíku na břiše mu visí nylonové"tkanice až na zem. A jedna pentle. Je z modrých, zelených, fialových a červených proužků. Ta ale není na prodej. Tu má jen tak. Prodává parku zrcátka a ptáky, kteří se za ním rozezpívají, když odchází.
Je to prodavač - a je to prodavač!
Je to architekt?
Cože udělal? Píše se o tom ve všech světových novinách! Jediným obloukem překlenul hory a doly! Jaký železniční most z jednoho konce světa na druhý! Je celý ze sedmibarevného betonu. Co chvíli po něm hřmí v dáli vlak. Po tom mostě by měly jezdit děti z obou konců světa a navštěvovat se. Žádný architekt neumí takový vzdušný most Škoda ho, škoda. Vzala ho voda.
Je to architekt - a jě to architekt!
Je to nestyda?
Načernil nám nakonec patník v koutě domovních vrat, nebo nenačernil nám patník u domovních vrat? A na podezdívce - kdo zanechal mapu mokrého světadílu? Nakonec mrholí tak drobounce, jako když Mají mušky.
Je to déšt %Ě        (Za oknem laterna magika)