LŽIDIMITRIJ I.
V početném zástupu ruských samozvanců 17. a 18. století vyniká tento lžicar nejen tím, že byl
vůbec prvním. Byl zároveň nejúspěšnějším z nich, neboť pouze jemu se podařilo dosednout na
carský trůn. K historii jeho dramatické avantýry bylo soustředěno více dokumentů a údajů než o
všech ostatních samozvancích dohromady. A přesto mnohé nevíme. Například, kdy se narodil. Snad
někdy po roce 1575, neboť v letech 1605-1606,kdy vrcholila jeho závratná kariéra, mu bylo asi ke
třicítce.
Budoucí Lžidimitrij, který v mládí sloužil u bojarského rodu Romanovců, jistě bez obtíží postřehl
hlubokou nenávist svých pánů k Borisi Godunovovi. Jeho neklidná a dobrodružná povaha jej
přivedla z panských domů do kláštera. Jako mnich přijal jméno Grigorij. Patriarcha Iov jej vysvětil
na jáhna a vzal k sobě ke „knižním pracem“. Bystrý a pohotový Otrepjev se často dostával se svou
církevní vrchností do Čudova kláštera v Kremlu a zde slyšel o ugličské tragédii a mnoho dalšího z
toho, co jinak pronikalo mezi lid jen v podobě různých pověstí.
o. Za „neskromné řeči“ mu na udání rostovského biskupa hrozilo zatčení, a tak v únoru 1602 Grigorij
Otrepjev prchá z Moskvy do Novgorodu Severského, pak dál do Kyjeva a odtud do Polska. Zde se
zbavuje své mnišské sutany a vstupuje do služeb knížete Wiśniowieckého. A právě zde dochází k
jeho velké proměně.
Zběhlý pravoslavný mnich Grigorij „na smrt onemocněl“ a přál si před smrtí vyzpovídat se
katolickému zpovědníkovi. Udivený jezuita se dozvěděl, že umírající mladý Rus je carevičem
Dimitrijem. V Ugliči prý pohřbili místo něho někoho jiného. On sám se zachránil.
Po této „zpovědi“ se „ruský carevič“ zázračně uzdravil a pan Wiśniowiecki odváží svého vzácného
hosta ke královskému dvoru v Krakově. Zde se Otrepjev-Dimitrij setkal s papežským nunciem
Rangonim a po přijetí Zikmundem III. (únor 1604) složil slib, že bude poslušným synem
papežského apoštolského stolce.
Král sice určil „ruskému careviči“ roční důchod 40 000 zlatých, ale přesto váhal, zda jej má zcela
otevřeně podpořit. Ostatně k tomu neradili ani někteří čelní velmožové, především zkušený kancléř
Jan Zamojski, pánové St. Żio#kiewski, Krzysztof Zbarazski, kníže Wasy# Ostrogski a další. Zřejmě
nebyli tak zcela přesvědčeni o tom, že se jedná o skutečného careviče Dimitrije, a navíc v možném
střetnutí se Švédskem a Tureckem Rzeczpospolita potřebovala spíše podporu Ruska než konflikt s
ním.
Tyto rozpaky byly vyřešeny, když Zikmund III. svěřil záležitost „careviče Dimitrije“ magnátu
Jerzymu Mniškovi (Mniszech), který měl soustředit na podporu „Dimitrije“ ty, kdo chtěli spolu s
ním „hledat v Rusku štěstí“. Grigorij Otrepjev se odebral do Mniškova sídelního města Samboru.
Další dějství dramatu bylo připraveno zasnoubením Mniškovy dcery Mariny s příštím carem, který
se v červnu 1604 zavázal, že po ovládnutí trůnu vyplatí Mniškovi milion zlatých a dá mu do
dědičného držení knížectví Smolenské a Severské. Mnišek soustředil 1600 žoldnéřů, s nimiž se
vypravil v srpnu 1604 Lžidimitrij na východ, k Dněpru.
V Moskvě se o nepravém Dimitrijovi, který se objevil v Polsku, brzo dozvěděli. Snažili se Poláky
přesvědčit, že jde o dobrodruha a do Polska byl poslán i Otrepjevův strýc, aby jej na místě usvědčil.
Boris Godunov chtěl především zabránit tomu, aby se samozvancem vytáhla polská armáda. K tomu
sice nedošlo, ale nebezpečí přicházelo z jiné strany.
O labilitě vlády cara Borise byla již zmínka. Víme, že mnohem hrozivější než bojarská opozice se
staly všeobecná beznaděj a zoufalství hladu, které do krajnosti vyhrotilo sociální napětí.
Dobové ovzduší bylo pro vystoupení samozvance připraveno i jinak. Po generace utužovaná
autorita carského majestátu vedla k tomu, že zcela nezrušitelným imperativem byla věrnost a služba
carovi. Zatímco o Godunovovi se vědělo, že není z carského rodu, objevuje se nyní „pravý car“
Dimitrij. V lidovém prostředí se o carovi věřilo, že je nadán čarovnou mocí a že se může i
proměňovat. Proto naprosto nevadilo, že tento Dimitrij je poněkud starší než by měl být ugličský
carevič. Věřilo se také, že car je nadán nadpřirozenou mocí. Mohl například léčit nemocné pouhým
dotekem. Mohl zemřít jen přirozenou smrtí, nemohl však být zabit, protože byl nezranitelný. V
Ugliči museli zabít někoho jiného - sám carevič nezahynul.
Proto když „car Dimitrij“ přitáhl v říjnu 1604 do Kyjeva, připojily se k jeho oddílu tisíce kozáků a
tato síla narůstala spolu s tím, jak postupoval dál. Brány měst se mu otevíraly bez boje a katastrofu
Godunovovy vlády dovršil přechod jejího vojevůdce Basmanova na stranu samozvance.
Úspěch tažení na Moskvu byl navíc usnadněn i smrtí cara Borise v dubnu 1605. V Moskvě byl sice
za nového cara prohlášen šestnáctiletý Borisův syn, Fjodor Godunov, ale nestála za ním žádná
skutečná síla. Již počátkem června 1605 byl Fjodor II. svržen a po několika dnech - i se svou sestrou
- uškrcen. Do Moskvy vstupuje „car Dimitrij I.“, který byl 21. července 1605 slavnostně korunován.
Z významnějších osobností se proti samozvanci postavil jen patriarcha Iov, jehož lžicar poslal do
kláštera.
Grigorij Otrepjev dosáhl svého cíle, ale zároveň tím podepsal i svůj ortel. Mnozí velmožové jej
znali a věděli, o koho jde. Podporovali ho, aby se zbavili Godunovovů. Nyní přišla řada na něho.
Lžidimitrij I. byl nepochybně inteligentní a snažil se populárními činy a štědrostí získat si podporu
bojarů a moskevského lidu. Avšak jako každý dobrodruh byl především hrdinou okamžiku, mistrem
improvizace. Schopnost dlouhodobějšího domýšlení svých činů mu byla odepřena. Přestože se
snažil zapomenout na to, co v Polsku nasliboval, nemohl se svých závazků a svých polských
spojenců tak zcela zbavit. Ti však byli v Moskvě přijímáni s krajní nevraživostí.
Ostatně ve smyslu dobových ruských představ všichni, kdo nevyznávali „jedině pravou víru“ pravoslaví,
byli lidé nečistí, kacíři. A s těmito heretiky se „Dimitrij“ stýkal a navíc nedodržoval
dávné zvyky, které carovi ukládal pravoslavný ritus.
Nadšení, s nímž byl v létě roku 1605 vítán, bylo rychle zapomenuto a šířily se pověsti, že vlastně
ani není skutečným Dimitrijem, ale lžicarem. Neschopen pochopit hrozící nebezpečí uspořádal
Grigorij Otrepjev 8. května 1606 velkolepou carskou svatbu s „kacířskou děvkou“ (jak se o ní v
Moskvě mluvilo) Marinou Mniškovou. Krátce na to, 17. května, vtrhl dav podněcovaný bojarem
Vasilijem Šujským a dalšími velmoži do Kremlu.
Dimitrij-Otrepjev se snažil zachránit skokem z okna carského paláce, avšak při pádu se zranil.
Neschopen prchat a bráněn jen hrstkou ukrajinských střelců byl ubit a jeho tělo vystaveno na Rudém
náměstí, aby se lid mohl přesvědčit, že je skutečně mrtev.
Pak byl sice pohřben, ale lidová pověra v nadpřirozené schopnosti cara působila dál. Když druhého
dne po jeho smrti náhle udeřil v Moskvě mráz, věřili mnozí, že se takto Lžidimitrij městu mstí. A
tak jeho tělo vykopali a spálili, prach nabili do děla a vystřelili směrem, odkud přišel.
Povstání, při němž byl svržen Lžidimitrij I., vrcholilo všeobecnou řeží, v níž padlo na 1200 Poláků,
kteří přišli se samozvancem do Moskvy.