KOZÁCI

Prvopočátky tohoto zvláštního společenství spadají snad až do 14. století, avšak významnou silou
ruského a ukrajinského vývoje se stávají až v 16. století, kdy se tato divoká a nezávislá bratrstva
lapků a nájezdníků začínají vojensky organizovat.

Jejich základní složku tvořila chudina, prchající před svou vrchností i carskou mocí - nebo na
Ukrajině před polsko-litevskými magnáty - na „volné pole“, do polopustých stepí na jihu a
jihovýchodě říše. Směřovali především na Don, dolní tok Volhy, k řece Jajiku (dnes Ural) a k
dněperským prahům. Zde se v 15. a 16. století utvářelo donské, volžské a jajické (uralské) kozáctvo
a na dolním toku Dněpru kozáctvo záporožské.

S dramatickými osudy ruských kozáků, zoufale i beznadějně se bránících až do konce 18. století
snahám carské vlády o jejich „pacifikaci“ a podřízení, se ještě setkáme. Zde se krátce zastavme u
záporožského kozáctva, které za vlády druhého cara nové dynastie Romanovců, Alexeje Michajloviče
(1645-1676)výrazně zasáhlo do osudů Ukrajiny, Ruska i Polska.

Historii vzniku záporožských kozáků lze sledovat zhruba od 16. století, kdy si na ostrově Chortici,
poblíž dněperských prahů, stavějí tábor, opevněný dřevěnými záseky (sečí) - Záporožskou Seč.
Později se Seč přemísťovala na další ostrovy na Dněpru.

Toto společenství chudiny (snad nejlépe je vystihuje dobový ukrajinský název - holota) se živilo
„kozáckým chlebem“ - především nájezdy proti krymským Tatarům. Přepadávali jejich jurty ve stepi a
čekali na ně, když se vraceli obtíženi kořistí a otroky ze svých loupežných výprav do Moskevské
Rusi. Mnozí z kozáků se živili i rybolovem a lovem zvěře. Žili tím, co ukořistili a co „širá step
dala“. Jen nemnozí pěstovali obilí a měli trvalejší sídla.

Záporožská Seč nebyla pouhou opevněnou osadou, ale skutečně vojenským ležením. Ženy tam nesměly -
ženatí kozáci museli žít mimo Seč. V zimě se Seč téměř vylidnila. Zůstávalo zde jen několik set
kozáků, aby střežili děla a další společný majetek kozáctva.

Toto vojenské bratrstvo (koš) volilo koševého atamana, který spolu s voleným jesaulem (zástupcem
atamana), soudcem a písařem tvořil správu Seče. Celý „koš“ se dále dělil na oddíly - kureně, v
jejichž čele stáli atamani kureňů. Ti byli spolu s koševým atamanem a jeho pomocníky členy jakési
nejvyšší kozácké rady - staršiny. Ten, kdo se shromáždění kozáků (kolo) znelíbil, mohl být nejen
odvolán, ale i „posazen do vody“ (utopen).

Záporožští kozáci byli nejlépe organizovanou, ale zároveň i nejhůře ovladatelnou částí ukrajinského
kozáctva, rozsetého převážně po městečkách při jihovýchodní hranici Ukrajiny. Loupeživý a
nespoutaný kozácký živel měl pro polskou korunu sice význam v tom, že stál v cestě nájezdům
krymských Tatarů, ale byl zároveň zdrojem mnoha obtíží. Záporoží bylo útočištěm, kam nesahala moc
magnátů

a královských komisařů, kozáci nezřídka loupili i na panstvích šlechty, a podnikali nájezdy až k
Bosporu a Konstantinopoli a vyvolávali tak konflikty mezi Tureckem a Polskem.

Ve snaze zvládnout tuto nepokojnou masu se polská vláda snažila již od 16. století kozáky rozdělit
na „regulérní“ (registrované), kteří dostávali žold, a ostatní, kteří se měli vrátit ke své
vrchnosti. Tento plán však selhal. Mimo jiné i proto, že v době války se sama vláda obracela o
pomoc na všechny - i neregistrované - kozáky a ti se nehodlali dobrovolně vzdát své „kozácké
svobody“ a vrátit se na šlechtická panství.

Záporoží chápalo svoji závislost na Polsku velmi volně. Kozáci se nezřídka stávali spojenci
krymských Tatarů. Snad jediné, co je názorově spojovalo, byl odpor k jakékoli feudální vrchnosti a
jejich - spíše tušená než opravdová a hluboká - přináležitost k pravoslaví. A právě ta vedla ve
čtyřicátých letech 17. století k tomu, že se stali ozbrojenou silou odporu ukrajinské církve proti
polským snahám o potlačení pravoslaví a jeho splynutí s katolicismem (vytvoření uniatské církve;
1595).

Nikdy neustávající konflikty a napětí mezi ukrajinským kozáctvem a polskými magnáty tu dostaly
jakési „vyšší“ posvěcení a vyústily za hetmana Bohdana Chmelnyckého v roce 1648 v povstání proti
polské moci na Ukrajině. Po překvapivých porážkách polského vojska se Chmelnyckyj stal skutečným
vladařem Ukrajiny. Udržoval diplomatické styky s cizími dvory a dokonce razil i vlastní minci.
Chmelnyckyj se chtěl stát dědičným knížetem, ale brzy bylo zřejmé, že Ukrajina nebude moci sama
dlouho vzdorovat tehdy ještě mocné Rzeczpospolitě. Hledal proto pomoc a spojence. Jeho hlavní
nadějí se stala Moskevská Rus.

Car však jakoby jeho prosbám o pomoc nerozuměl. V Moskvě měli k váhavému postoji k Chmelnyckého
povstání dva vážné důvody. Především nechtěli riskovat válku s Polskem a odvolávali se na to, že
„věčný mír“ s ním nelze porušit (nakonec ho porušili). Mnohem vážnějším důvodem byl sám
Chmelnyckyj. Navrhoval sice, aby car vzal Ukrajinu „pod svoji mocnou ruku“, ale v Moskvě (správně)
tušili, že tím rozumí cosi zcela jiného než připojení Ukrajiny k Rusku. Hetman si přál sice ruskou
pomoc a ochranu, ale ne ruskou nadvládu. Carská vláda proto pozorně sledovala ukrajinské
záležitosti, ale byla rozhodnuta zasáhnout teprve ve chvíli krajního oslabení moci
hetmana-vladaře.Chtěli s ním jednat teprve tehdy, kdy již nebude moci příliš trvat na zvláštních
výsadách a právech Ukrajiny a na svých pravomocích.

Tato chvíle přišla po řadě porážek Chmelnyckého. V lednu 1654 přijali carští poslové v Perejaslavi
Ukrajinu „pod ochranu cara“.

Chmelnyckyj se nestal nezávislým vladařem stojícím pod ruskou protekcí, ale poddaným ruského cara a
Ukrajina byla po válce Moskevské Rusi s Polskem rozdělena mezi obě země na dvě části, jejichž
hranici tvořil Dněpr.

Všechny pozdější pokusy Bohdana Chmelnyckého a jeho nástupců v hodnosti hetmana o vymanění Ukrajiny
z ruské nadvlády ztroskotaly. Ukrajina byla začleněna do stále mohutnějícího ruského impéria.