Do ordinace doktora Ricarda vstoupil jednoho listopadového večera roku 1840 hubený, černě oděný muž. Lékař si pátravě prohlížel zajímavého návštěvníka, jeho vysoké čelo, bledou tvář a úzké rty.

"Jste nemocen, pane?"

"Ano, doktore. Myslím, že smrtelně."

"Co je vám?"

"Jsem smutný, melancholický. Trpím, a nevím proč. Trápím se, srdce mě bolí. Bojím se lidí i sebe. Nemohu spát."

"To není smrtelné. Vím o léku pro vás."

"Jaký je to lék?"

"Lék, který vás z toho ze všeho uzdraví. Běžte se podívat do divadla na Deburaua!"

Bledý muž se uklonil a řekl smutně:

"Já jsem Deburau, doktore."

. . .

Prožil jsi už mnoho zlých a rabijáckých věcí, ale jedno ti dosud chybělo. Nenahlédls do tváře smrti. A koho to potká, rázem rozumí životu lépe. I krutá bolest je veliký očistný oheň. A když plameny opadnou, najdeš v popelu drahokamy. Jsou to kameny, okolo nichž jsi chodil a které jsi neviděl. Ale nyní se už nedáš oklamat.

Život se tě snažil přesvědčit, že je marný. Zoufalství tě zavedlo až na práh smrti. Nyní se vracíš. Ale když otevřeš oči, které se už smiřovaly s tmou, poznáš, že je přece něco, co nepatří k velké marnosti. A to jsou lidé.

. . .

Noc ho vítá opět u Seiny. Nechci tě, lásko, domnívá se. Ale po smutku, který v něm roste, ji poznává. Čím houževnatější bývá zápas, tím horoucnější podlehnutí.

Nenávidíš lásku? Poznal jsi ji tolikrát? Sčítej, Kašpare! Jeho léta jsou jako vysoká hladina. Kdyby přišla bouře, nezpěnila by ji. Ale hluboká voda, zbrázděná vodou, je tím nebezpečnější.

(František Kožíšek, Největší z pierotů)