1. Laici a detektivové

Život je protknutý dalšími otázkami souvisejícími s lidskou motivací. Tyto otázky stojí v centru lidského zájmu: pochopit proč lidé jednají tak jak jednají, umožnuje člověku úspěšně procházet životem. Stejně důležité je pochopit motivovanost vlastního jednání.  Laické přemýšlení o motivaci se při otázce: „proč konkrétní člověk jednal, jak jednal? “ ubírá třemi směry:

1 Pokud někdo jedná jinak než ostatní, jedná neobvyklým nebo nepřiměřeným způsobem a zároveň je taková odlišnost stálá v čase a nezávislá na typu situace – přepokládáme určité individuální specifické dispozice, které ovlivňují jeho jednání.2 Někdy uvažujeme jako detektivové – zvažujeme, jaké jednání si vyžaduje určitá situace, přemýšlíme, jaký motiv měl kdo k jakému jednání – hledáme vlivy, které určují chování v konkrétní situaci.

3 Třetí směr úvah, kdy uvažujeme o průběhu činnosti směřující k dosažení cíle, chceme vědět, „jak“ probíhá motivované chování – toto bývá označováno jako volní regulace chování.

Zkoumání motivů – základ profese kriminalisty. Odkaz Hercula  Poirota, aneb, každý měl motiv Přečtěte si text. K tomuto textu najdete zadání na konci kapitoly (Úkol 1):

2. Obecné pojmy

Pojem motivace se váže k latinskému slovesu movere, hýbat, stejně jako emoce, které jsme probírali v předešlé kapitole. Lze ji definovat jako souhrn všech intrapsychických dynamických sil, které aktivizují chování i prožívání s cílem změnit současnou neuspokojivou situaci a dosáhnout něčeho pozitivního.

Ne vždycky se ale motivované chování projeví zvýšenou aktivitou - například, když na mne působí únava, mám tendenci si lehnout (a být tedy pasivní). Důležité je, že motivace směřuje k zmírnění nějakého napětí, které pociťujeme s dosáhnout zmírnění tohoto stavu.  Napětí vzniká  v situaci, kdy něčeho je buď příliš, nebo naopak málo - pak tedy to, co chceme, k čemu jsme motivovaní je něčemu se vyhnout

Koncept motivu, jako té síly, s níž se skládá motivace člověka,  předpokládá, že většina lidského chování je zaměřena k nějakému cíli a že ho lidé mohou měnit podle potřeby dosažení tohoto cíle.  Vědci se nemohou shodnout, zda u motivovaného chování převžují vnitřní pohnutky či tzv. pobídky neboli incentivy. Pokud si vzpomenete na úvodní lekci o rozdílných přístupech v psychologii osobnosti, je to pořád ta stejná písnička. Behavioristicky zaměřený psycholog vidí člověka jako reagujícího na podněty zvenku, podle psychoanalytika jsme obětmi svých vnitřních pudů. V každém směru se najdou psychologové, kteří právě v motivaci vidí ústředního hybatele celé osobnosti motivy, o tom se dále dozvíte v kapitole o komplexních teoriích motivace. 

4. Vědecký zájem i skepse

Psychologická věda má o motivaci zájem, především od konce 20. století tomu tak je. Převažuje totiž názor, že jsme tím, co chceme, i když dřív možná tomu bylo spíše tak, že jsme tím, co víme či co cítíme...časy se mění. Personalisti, agnetury pro výzkum veřejného mínění, marketingoví specialisti- ti všichni potřebují vědět: co kdo potřebuje a chce a co je pro to ochoten udělat.Ti všichni si kladou otázku jak popsat, predikovat a ovlivnit motivy lidí, kromě nezávislých výzkumů psychologie osobnosti tak existuje mnoho výzkumů objednaných k určitému komerčnímu účelu. Nedá se říci, že by tyto výzkumy byly udělány špatně, protože často jde zadavatelům o velké peníze.

Na motivaci je nahlíženo jako na umělý koncept (konstrukt), v tom smyslu, že není přímo operacionalizovatelná . Předpokládáme, že existuje nějaký vnitřní regulační proces, který ovlivňuje chování člověka, protože pozorujeme existenci cílů, které lidé sledují a o níž usilují. Jinak řečeno: nevidíme, ani nemůžeme měřit samotnou motivaci ( jakožto síli,  ani takovým způsobem, jako se měří např. projevy emocí), proto se vědci zaměřují na popis emočních, konativních a kognitivních korelátů toho konceptu: tedy, co.člověk cítí, co dělá, co si myslí.

Jak jsou tyto tři složky propojeny a jakým způsobem motivaci zkoumat, to je jedna z velkých výzev pro výzkum motivace. Že to není snadné,  si ukážeme na  příkladu průzkumu volebních výsledků. Situace okolo předvolebních průzkumy výsledků jednotlivých stran vlastně ukazuje, jak je náročné zjistit, co lidé vlastně chtějí, alespoň to tvrdí a co skutečně učiní. Mnoho předvolebních výzkumů se zcela minulo úspěchem- v ČR nejvýrazněji např. v roce 2005 se v průzkumech např. ukazovalo, že strana Důchodců za živtotní jistoty bude mít 11 procent a nakonec se do  parlamenntu vůbec nedostala. 

Úkol pro Vás: zamyslete se a uveďte tři důvody, proč se výsledky průzkum liší od skutečných výsledků voleb.

Řešení: Důvodů, které uvádějí odborníci je mnoho, některé souvisí s psychologií osobnosti, jiné přímo s motivací.

1. Agentury se při průzkumu též ptají: Půjdete skutečně  k volbám? Ale kolik lidí jim na tuto otázku odpoví ano a pak např. z lenosti zůstane doma, to nedokážou odhadnout.

2. To, co lidé odpoví, závisí na způsobu, jak se jich zeptáte. Zeptáte-li se pouze, koho budete volit přináší odlišné výsledky, než když lidem nabízíte i varianty na kartách. Každá z agentur v ČR se ptá jinak a proto výsledky vychází odlišně.

3. Samotné výsledky průzkumů pravděpodobně ovlivňují to, jak lidé nakonec půjdou volit, i to, zda vůbec. Například, v roce 2006 v ČR, kdy jeden z výsledků ukázal výsledek blízký 5 procetní hranici pro vstup do parlamentu bylo podle mnoha odobrníku toto samotné důvodem, že se zelení doopravdy do parlamenntu dostali. Naopak v roce 2013 při volbách do Evropského parlamentu se pravděpodobně projevil efekt opačný - mnoho lidí při pohledu na výsledky průzkumů předem upírali Zeleným hlas, s tím, že by ho "vyhodili".

 

4. Emoce a motivace

Henry Murray,  jeden z hlavních teoretiků motivace (viz kapitolka o teoriích emocí), zdůrazňuje těsnou vzájemnou provázanost emocí a motivů. Podle jeho názoru jsou citové prožitky uvědomovaným projevem jednotlivých základních pohnutek (instinktů nebo potřeb). Motivované opravdu chování často provázejí silné emoce. Při sexuálním chování člověk zpravidla prožívá city něžnosti a lásky. Člověk, který dosáhl vysněného cíle, pociťuje radost a štěstí, zatímco při neúspěchu je smutný. Převážně kladné pocity provázejí také rozmanité aktivity. V kapitole o emocích jsme o motivační funkci emocí mluvili - zdá se, že  i samotné emoce  mohou být někdy motivem.  Člověk něco dělá, aby se cítil příjemně, příjemné emoce jsou mu odměnou a cílem. 

Emoce a motivy se mohou nicméně v psychickém dění vyskytovat i samostatně. City jsou někdy vyvovlány změnami ve vnějším světě, které s motivy příliš nesouvisí. Například pohled na duhu, která se po bouřce objevila na obloze, vzbuzuje radost nebo okouzlení a nenjde o motivované chování. Motivované chování zase  naopak někdy probíhá bez přítomnosti emocí. Chování regulované základními pohnutkami občas provázejí neobvyklé, nepřiléhavé chování rodiče se o děti starají, i přesto, že ne v každém momentě cítí lásku a něhu (ale někdy i, přiznejme si, vztek nebo zklamání).  

Možnost samostatného výskytu emocí a motivů ospravedlňuje jejich studium jako relativně samostatných psychických jevů, nicméně pro jejich těsnou provázanost mluvíme často o motivačně-emocionálním systému.