Sigmund Freud je autorem převratné teorie osobnosti, která je nám již dobře známá z předchozího textu (viz...). Chceme- li uvažovat pouze o té části, která se týká motivace, osnovou našich úvah bude termín pud.

Pudové napětí  je zakotveno v organizmu a má biologické kořeny. Lidské bytosti podle psychoanalytiků reagují na vnější podmínky a tlaky, ale i na vnitřní pnutí. Kromě pudů sebezáchovných (hlad apod.) je hlavní dynamickou sílou psychiky pud sexuální, jehož energetické složce byl dán název libido. Pokud dojde k nahromadění duševní energie v organizmu, má lidská psychika tendenci tento přetlak uvolnit, vybít, přičemž dochází k pocitu úlevy nebo slasti.

Člověk se podle Freuda se sexuálním pudem rodí a jeho libido se vyvíjí už od narození. Dítě je podle Freuda na počátku polymorfně čili nespecificky, perverzní, později se jejich erotogenní zóny, neboli centra slasti mění podle vývojových období, od orální, anální, falické fáze, přes období latence, k normální sexualitě v dospělosti.  Pokud dojde v některé fázi psychosexuálního vývoje k poruše (v důsledku traumatu nebo nevhodného rodičovského chování), může se libido v dané fázi fixovat nebo regredovat ještě do nižší fáze. To se u dospělého člověka projeví jako sexuální perverze nebo neuróza.

Později ve svém životě (vedly ho k tomu události 1. světové války) rozvinul Freud teorií pudů o pud smrti, který popisuje jako nutkání živých organizmů k návratu od anorganického stavu, tedy do nečinnosti neboli nirvány. Pud smrti je primárně zaměřen na destrukci ega (sebedestrukce) a sekundárně na vnější objekty (agrese).

Pokud člověk zadržuje nebo neuspokojí své potřeby, vznikají vnitřní konflikty a pocity viny, často může dojít k destruktivnímu chování -  ať jde o potlačení sexuálních pudů či agresivních. Adaptivní člověk, optimální osobnost, si umí s obojím poradit - vybít svojí vnitřní energii na pravém místě v pravý čas. Adaptabilita každého z nás je dána vrozenými dispozicemi, výchovou i sebevýchovou, jak bylo řečeno výše.