Přehled psychopatologie Historie I nDuševní poruchy vždy obtížně uchopitelné; vysvětlení různého druhu nZvláštní „dar“ nPosedlost zlými duchy nPrvní „medicínská“ vysvětlení: Hippokrates nStředověk: démonizace; lodi bláznů, exorcismus, de facto restrikce nRenesance, humanismus – 1.psychiatrická revoluce; Johann Weyer (1515 – 1588) – průkopník deskriptivní psychiatrie n18. století – 2. psychiatrická revoluce: Philipp Pinel (1745 – 1826) – „osvobodil duševně nemocné z okovů“ n19. století – věk nozologického pojetí duševních chorob, deskriptivního dělení, taxonomií; počátky etiologického uvažování (podle příčiny) Historie II nPočátek 20. stol. – medicínský, „biologický“ či organický model nPsychoanalýza (Sigmund Freud, 1856 – 1939) a navazující psychodynamické školy: psychosociální model, relativizuje se význam deskriptivní klasifikace; rozvoj psychoterapie (různé školy…) nPolovina 20. stol.: rozvoj psychofarmak (neuroleptika, antidepresiva…) nRozvoj „antipsychiatrického hnutí“ nDuševní poruchy součástí medicínských klasifikačních systémů (1938 v MKN, 1952 DSM) nV současnosti MKN 10, DSM IV; systémy se však rozvíjejí a mění, oba manuály jsou ateoretické (DSM programově) nejsou jedinými hledisky, jak pohlížet na duševní poruchy a jak je klasifikovat, existují různé alternativy n DSM, MKN nManuály řazeny „sestupně“ podle závažnosti nDSM hodnotí různé aspekty poruch – 3 osy: Øhlavní duševní porucha, porucha osobnosti, event. somatické choroby Øpostižení v oblasti péče o sebe, výkonnost, sociální fungování… Øvlivy působící na pacienta ze zevního prostředí, faktory ovlivňující formu prezentace a průběh duševních potíží Klasifikovat je vědecké… (MKN) nF00 – F09 Organické duševní poruchy nF10 – F19 Duševní poruchy a poruchy chování vyvolané účinkem psychoaktivních látek nF20 – F29 Schizofrenie, schizofrenní poruchy a poruchy s bludy nF30 – F39 Poruchy nálady (afektivní poruchy) nF40 – F49 Neurotické poruchy, poruchy vyvolané stresem a somatoformní poruchy nF50 – F59 Behaviorální syndromy spojené s fyziologickými poruchami a somatickými faktory nF60 – F69 Poruchy osobnosti a chování u dospělých nF70 – F79 Mentální retardace nF80 – F89 Poruchy psychického vývoje nF90 – F98 Poruchy chování a emocí s počátkem obvykle v dětství a v adolescenci nF 99 – nespecifikovaná duševní porucha … a bláznit je lidské nChoré self: cyklothymní a schizofrenní způsob zacházení se svými obtížemi nChoré vztahy: neurotičtí, psychosomatičtí, závislí, suicidální ebo osobnostně narušení lidé nChoré tělo: nemocní s organickým postižením mozku, tělesně nemocní bez primární příčiny v CNS, mentálně postižení nChorý věkem: staří či mladí, jejichž potýkání se s obtížemi vyplývajícími z daného životního období vede k jednomu ze tří výše zmíněných onemocnění nK. Dörner, U. Plog: Bláznit je lidské (Grada 1999); zdůrazněný sociální a vztahový aspekt, aspekt motivů a řešení problémů n„člověk, který překáží sobě i druhým“ n„mladý člověk“ n„člověk, který miluje sebe a druhé“ n„člověk, který si skládá sebe a druhé“ n„člověk, který burcuje sebe a druhé“ n„člověk, který ubíjí sebe i druhé“ n„člověk, který pokouší sebe a druhé“ n„člověk, který zatěžuje sebe a druhé“ n„člověk, který zabíjí sebe i druhé“ n„člověk, který svým tělem zraňuje sebe i druhé“ n„starý člověk“ Kdo je kdo? Další vybrané klasifikace nPsychodynamické školy: podle druhu úzkosti, vývoje self, vývoje libida (Freud)… nTransakční analýza: životní scénáře (sociální aspekt, identita, vztah k sobě) nSystemické přístupy: identita, role, povaha systému nGestaltistické školy: kontakt jednotlivce s prostředím („kontaktní křivka“…) nHumanistické směry: poruchy sebeaktualizace a sebeakceptace n… n n Běžně sdílené kategorie nNeurózy nPoruchy osobnosti nPsychózy Psychózy nOkruh schizofrenií + schizotypní porucha nSchizoafektivní psychózy nAfektivní psychózy (depresivní syndrom, manický syndrom, bipolární porucha – „maniodepresivní psychóza“) Schizofrenie nPozitivní a negativní příznaky, příp. primární a sekundární (Bleuler) n nPrimární symptomy – charakteristické pro proces onemocnění, méně nápadné (tzv. „4 A“): ØPoruchy asociací (rozvolnění, fragmentace, „všezahrnující myšlení“, změna postoje k náhodě…) ØPoruchy afektivity (nepřiměřené emoce, příp. oploštění, ztupělost) ØAutismus (sociální izolace, zaměření na vlastní vnitřní svět, narušené komunikační schopnosti, egocentricita – přeceňování vlastních prožitků) ØAmbivalence (koexistence protichůdných pocitů, výkyvy, nekonzistentní jednání) n §Sekundární symptomy – halucinace, bludy, katatonní a hebefrenní projevy § §Na počátku často narůstá úzkost, hypersenzitivita…; úzkost se redukuje po „krystalizaci“ bludu n n Schizofrenie – časté příznaky nSlyšení vlastních myšlenek, pocity vkládání nebo odnímání myšlenek nBludy kontrolovanosti, ovlivňování, prožitky pasivity… nHalucinatorní hlasy nJiné bludy – politická nebo náboženská identita, nadpřirozené schopnosti… nHalucinace různých forem ve spojení s bludy nebo mimo ně nZárazy myšlení, překotné myšlení, související projevy v řeči – neologismy, slovní salát… nKatatonní příznaky – hyperexcitace, nástavy, „vosková ohebnost“, stereotypní pohyby, automatismy, stupor, mutismus… n„negativní“ příznaky – apatier, ochuzení řeči, oploštění nebo nepřiměřenost emočních reakcí nVýrazné změny v osobním chování (ztráta zájmů, bezcílnost, nečinnost, sociální izolace…) Schizofrenie - formy nParanoidní schizofrenie nHebefrenní schizofrenie nKatatonní schizofrenie (produktivní a stuporózní forma) nSimplexní schizofrenie n… nSchizotypní porucha (hlavně negativní příznaky, trvalé, podobná simplexní schizofrenii) Schizofrenie – etiologie, průběh, léčba nPříčiny nejasné, spekuluje se o biologických (dopaminergní systém…) i sociálních („dvojná vazba“), o vlivu dědičnosti i extrémních situací, o prodromálních příznacích (přecitlivělost a slabost ega – neschopnost snášet úzkost, neschopnost ovládat vlastní impulzivitu, snížená schopnost prožívat radost, nápadnější introvertní zaměření…) avšak bez jednoznačného závěru n nVznik, výskyt: plíživý nebo náhlý, typicky mezi 16. a 25. rokem; může existovat spouštěč, může být přítomna prodromální či krystalizační fáze; asi 25 % prvních hospitalizací, asi 1 – 2 % lidí „rozervanost“ taková, že kontaktují psychiatrii, asi 0,3 % se se schizofrenií léčí n nPrůběh, prognóza: záleží na okolnostech, formě onemocnění, věku – lepší u produktivních forem (sekundární příznaky), při propuknutí ve vyšším věku, při nižším počtu atak (vs. „syndrom zlomené pružiny“; asi 20% jen jedna ataka, až 60 % chronicita n nLéčba: poprvé vždy hospitalizace, medikamentózní léčba (zkoušelo se všelicos biologického – ECT, inzulínové šoky…), v současnosti větší důraz na doléčování i na psychoterapii a sociální rehabilitaci n Afektivní poruchy n„náročné“ i tím, že oproti schizofreniím jsou (zvláště zpočátku a lehčí) obtížně rozpoznatelné jako onemocnění a lze je snadno podcenit, nemocný může být dlouho vystaven neúčinnému působení okolí atd. n nZákladním projevem je patická nálada - chorobná nálada, která neodpovídá životní situaci nemocného, bývá neodklonitelná, nadměrně intenzivní, může souviset i s narušením dalších funkcí n nČasté i kognitivní poruchy (bludy, občas halucinace – psychotické příznaky) a somatické příznaky (poruchy spánku, bolesti, ztráta chuti k jídlu…) n nFázická povaha – časté střídání depresivních a manických epizod (bipolární porucha) nebo fázický či periodický výskyt jen jednoho typu (unipolární porucha) Depresivní syndrom nPsychické, somatické i vegetativní příznaky nHlavní je patická depresivní nálada – bez dostatečných pochopitelných důvodů, silně ovlivňuje veškerou psychiku nSmutek, stísněnost, plačtivost, úzkost, někdy až apatie; ztráta schopnosti radovat se, sebedůvěry a sebevědomí, pesimismus, nerozhodnost, sebeobviňování (autoakuzace), bez naděje do budoucna, minulost se devalvuje nebo idealizuje nNěkdy depersonalizační pocity – že nese utrpení lhostejně, že se ostatní změnili… nDevlavace sociálních vztahů nVzhled: odpovídá náladě – ochablé držení těla, snížená aktivita (někdy však až agitovanost); často zanedbaný zevnejšek; řeč pomalá, tichá, někdy mutismus nMohou se objevit poruchy myšlení – zpomalení, soustředění na své utrpení, může budit dojem demence; nBludy – často autoakuzační (sebeobviňující), mikromanické, pseudomegalomanické (ahasverismus), perzekuční, hypochondrické; někdy i halucinace, iluze, obsese, fobie nPoruchy chování – může se dopustit agrese vůči sobě nebo i okolí (riziko sebevraždy, popř. i rozšířené sebevraždy – vysoké, často disimulují) n Depresivní syndrom nSomatické a vegetativní příznaky: ØZtráta chuti k jídlu, úbytek na váze ØPoruchy spánku ØÚbytek sexuální apetence ØZažívací potíže n §Nejdůležitější symptomy: ØHluboce smutná nálada se sebevražednými myšlenkami ØRanní pesimum obtíží, večer spíše úleva ØPoruchy spánku (zvláště probouzení mezi 2. a 3. hodinou n n Manický syndrom nNadměrná, neodůvodněná rozjařenost, dobrá euforická, předrážděná nebo expanzívní nálada nZrychlená duševní činnost, neunavitelnost, nezdolnost nZvýšené sebevědomí, ztráta zábran, snadná produkce myšlenek – až překotné myšlení či myšlenkový trysk, rychlá řeč až logorhea, (pseudo)inkoherentní myšlení nMálo spí nebo nespí vůbec nDo všeho zasahuje, „reformuje“, zlepšuje nUtrácení, nakupování, nereálné plánování; častý zdroj konfliktů nExcesy v pití, erotice, vyšší predispozice k trestné činnosti… nNěkdy bludy – prchavé, proměnlivé, zpravidla megalomanické a perzekuční nNěkdy agresivita – křik, znečišťování, rozbíjení předmětů, napadání lidí nNěkdy komplementarita s depresí – v obou případech přítomna výrazná úzkost; „cirkusový stan nad černou jámou deprese“ n Manický syndrom - typy nRezonantní: expanzívní nálada, arogance, nespokojenost, agresivita nKverulatorní a paranoidní: odveta proti domnělým křivdám, vztahovačnost, podezíravost nReformační a inventorní: tendence opravovat společnost, navrhovat vynálezy atd. nMania acuitssima, konfúzní mánie aj. Afektivní poruchy – etiologie, průběh, léčba nVznik: může být dispozice k periodickým změnám funkce CNS; dědičnost je ale různorodá – někdy může pro vznik stačit tato dispozice, někdy plus osobní historie (dětství, formativní soc. vlivy a přesvědčení, živ. události) n nk těm často patří ztráty (separační reakce) a problémy se zvládáním role dospělého (vč. profesní, partnerské) – deprese jako reakce na ztrátu, mánie jako hektická náhražka sebeprosazení (psychosociální teorie) n nsouvislost bývá nalézána i s ročním obdobím a fyzickým stavem (choroby, intoxikace, endokrinní funkce, exhausce…), farmakologické vlivy Afektivní poruchy – etiologie, průběh, léčba n nzačátek onemocnění - deprese: je typický pro dospělost (mezi 20. – 40. rokem, jiného typu bývá ve stáří), výskyt u 1-3% populace, deprese častěji postihuje ženy, používá se kombinace biologické léčby a psychoterapie; n mánie: začátek obvyklý v mladší až střední dospělosti, častý návrat manických fází; při ojedinělém výskytu fáze prognóza dobrá, riziko chronifikace asi 10 – 20 % n nadekvátní přístup: v depresi zřídka pomůže domlouvání („vzchop se“), třeba se zaměřit na vztah - zvládnutí devalvace, podpora; deprese a režim: vhodné – zvláště po odeznění první fáze – strukturovat nemocnému čas, zajistit přiměřený pohyb; vysvětlení účinku farmak, zájem; důraz na změnu kognitivních schémat; důležitost farmak u psychotiků i těžších dep.; náhled, objektivizace; bludy přímo nevyvracet n nterapie: interní i ambulantní; u deprese zpoč. „chránit před světem“, později mírný pohyb; rozhodně spoluúčast, nezatěžovat; antidepresiva (thymoleptický, anxiolytický, psychostimulační účinek); mánie: neuroleptika, lithiové soli; v současnosti posuny v péči: skupiny rodinných příslušníků, socioterapie, zařízení „na půl cesty“ – větší důraz na doléčování, nejen na léčbu v době nejhorších příznaků Neurózy npotíže tělesného nebo duševního rázu, pro které nelze nalézt organický podklad (poškození tělesných orgánů nebo mozku) a které nejsou zapříčiněny ani závažnější psychickou poruchou (psychózou – u neurózy nebývá porušena soudnost, projevy nejsou hrubě nepřiléhavé či nesrozumitelné pro okolí) n nJe třeba rozlišovat neurózu (či neurotický vývoj) a neurotické reakce n nMůže se vyskytnout ojedinělý příznak, nebo soubor příznaků – neurotický syndrom (typická konstelace) n nčlověk si své problémy neurotického rázu může i uvědomovat, avšak současné mít tendenci řešit je opět neurotickým způsobem nTělesné potíže: bolesti hlavy, závratě, tlak či píchání u srdce, bušení srdce, tlak či bolest žaludku, nevolnost, říhání, nechutenství či sklon k přejídání, zvracení, průjmy či jiné poruchy trávení, třes rukou či celého těla, křeče a záškuby, poruchy chůze nebo pohyblivosti končetin, ztráta hlasu, nadměrné pocení, pocity mravenčení, brnění či svědění, některé poruchy zraku či sluchu, nejrůznější bolesti… n nPsychické potíže: stavy napětí a úzkosti, pocity vyčerpanosti a nepřiměřené únavy, deprese, úzkosti přetrvávající či záchvatovité, vtíravé a nutkavé myšlenky (kontrola běžných úkonů, kontrární myšlenky…), fobie, pocity vnitřního chvění, únavy a slabosti vůle, podléhání afektům, nesoustředěnost, poruchy paměti, pocity méněcennosti, nadměrná tázavost a hloubavost, neschopnost se rozhodnout, nejistota ve vztazích k lidem či malá samostatnost, obavy z nemoci (včetně obav z vlastního „zbláznění“, z duševní nemoci); celkově převažuje negativní ladění nza vznikem neuróz často stojí závažné konflikty vnitřní nebo vnější, problémy v důležitých oblastech života (partnerské vztahy a rodina, práce, mezilidské vztahy obecně…), zvláště déletrvající působení konfliktové či frustrující situace npocit neřešitelnosti situace nmohou se podílet i zvyky, postoje a osobnostní vlastnosti jedince – např. málo zkušeností se zvládáním zátěžových situací, malá frustrační tolerance, „toxická přesvědčení“ npodle mnoha autorů může mít neuróza úzkou souvislost i se zážitky z dětství, z primární rodiny (případná traumata, naučené způsoby neurotického reagování či naučené neurotické způsoby uvažování – „životní scénáře“), nmůže pramenit i z prožitého traumatu „staršího data“ nterén pro vznik neurózy může vytvořit i celkové oslabení organismu …), hlavní příčinou však bývají zážitky duševního rázu ntyto zážitky mohou mít podobu jednorázového duševního otřesu (přírodní katastrofa, ztráta blízkého člověka, ztráta důležité životní hodnoty…) Neurotické syndromy I nneurastenie – tzv. „dráždivá slabost“ – pocity napětí, neklidu, předráždění, výbušnost, snadná unavitelnost, často nesoustředěnost, roztržitost, zapomnětlivost; špatná nálada, pocit smolařství, méněcennosti; často poruchy spánku (neschopnost usnout nebo opakované probouzení se), ve dne vyčerpanost; tělesně často bolesti hlavy, pocity brnění nebo mravenčení v končetinách, zvýšená potivost, pocity únavy n núzkostná neuróza – opakující se pocity úzkosti (neurčitého strachu), popř. záchvaty úzkosti; často spojeno s bušením srdce, slabostí v nohou, pocity chladu nebo tepla, nechutí k jídlu; může být i strach z toho, že člověk umírá; záchvaty často v situaci osamělosti, v noci; vyhledávání opory n nfobická neuróza – spojená s nepřiměřeným strachem z určité konkrétní situace, osoby nebo předmětu (nejčastěji při vědomí nerozumnosti tohoto strachu); fobie může dosti omezovat, týká-li se něčeho běžného (sociální fobie, agorafobie, klaustrofobie); fobie často vznikají na základě nepříjemného zážitku v příslušné situaci, mohou však i signalizovat či symbolizovat odlišný vnitřní konflikt Neurotické syndromy II nnutkavá neuróza – vtíravé myšlenky a pochybnosti, kt. často nutí i k jednání (stále si mýt ruce, kontrolovat, zda člověk zamkl…), mohou mít i kontrární povahu (vykřikovat vulgarity ve společnosti, smát se na pohřbu, ublížit sobě nebo dítěti…), člověk jim však vyhoví jen tehdy, nejsou-li v rozporu s jeho morálním přesvědčením (nemají charakter bludu) n ndepresivní neuróza – převládá smutná nálada, skleslost, neschopnost zažívat radost, potěšení, rozveselit se; koncentrace na špatné události a aspekty života, sebepodceňování, sebeobviňování, plačtivost; nevýkonnost, zpomalené tempo, nedostatek motivovanosti; mohou být i myšlenky na sebevraždu (je třeba odlišit od endogenní deprese) Neurotické syndromy III nhysterická neuróza – příznaky proměnlivé, často tzv. konverzní – „napodobují“ tělesné choroby a poruchy (od bolestí, paréz…přes zvracení, nevolnosti, stavy dušnosti či „srdeční“ záchvaty po křeče, třas, záchvaty smíchu apod.); omdlévání na veřejnosti a projevy připomínající epi. záchvat se již téměř nevyskytují; jde o reakce účelové, avšak nevědomé, není to simulace, člověk je nemá pod kontrolou; sklony k podléhání afektům, k „výstupům“; nízká úroveň reflexe vlastních pocitů i chování („nepozná se“ ani ve vlastním popisu); třeba odlišit od hysterické osobnosti a od psychosomatických onemocnění (jiného typu) n nhypochondrická neuróza - přehnané obavy o vlastní zdraví, nadměrné sebepozorování; soustředění se na potíže, je velmi sugestibilní pro prožívání příznaků, o kterých je mu známo, že existují a mohou být vážné n n Neurózy – výskyt, léčba nNěkdy v životě až desítky procent lidí nPřístup: zaměřený na příznaky / na problém / na rozvoj osobnosti nPosilování schopností zvládat stres, práce se symptomy, práce s úzkostí (vč. relaxace, autogeního tréningu…), ventilování napětí nSkupinová práce: aspekt vztahů, možnost korektivní zkušenosti nÚčinná i farmakoterapie (otázka volby, zda nezbytná či vůbec vhodná) Poruchy způsobené stresem n nAkutní reakce na stres n nPTSD – zpožděná nebo protrahovaná odezva na traumatizující událost; příznaky: Øintruze – neodbytné, vtíravé tendence znovuprožívat událost a její konsekvence ve formě živých vzpomínek, obrazů, snů a Øpopření a k vyhýbání se situacím, lidem, místům nebo činnostem, které událost připomínají ØÚzkost, přehnané úlekové reakce ØDisociativní prožitky – „numbing“, později otupění, odcizení… Ø §Změny osobnosti, poruchy přizpůsobení n Poruchy osobnosti nprůkazná trvalá vnitřní struktura osobnosti, která se navenek projevuje dlouhodobým, ustáleným, trvalým chováním, které se vymyká od normy přijatelného prožívání a chování v dané societě. nspecifická kritéria: Ømodifikovaný či dysfunkční způsob poznávání a interpretace informací Øpřiměřenost nebo nepřiměřenost emočního vznětu či obecně odpovědi na emociogenní podněty Øschopnost nebo neschopnost ovládat impulsy, které vedou k uspokojování potřeb Øzpůsoby zvládání mezilidských vztahů Ønepřizpůsobivé, maladaptivní, dysfunkční chování v sociálních situacích obecně Øcož všechno je problémem pro osobu samu i pro okolí a Øforma tohoto chování je přetrvávající, dlouhotrvající Poruchy osobnosti nDříve oblast „psychopatií“ nDSM III-R: Øskupina podivných a výstředních (schizotypní, schizoidní, paranoidní) Øskupina emocionálně a dramaticky jednajících (histrionská, narcistická, hraniční, antisociální) Øskupina, kde dominuje strach a úzkost (odmítavá, závislá, obsedantně-kompulzivní, pasivně agresivní) Hraniční (borderline) porucha nImpulsivita, nejasná identita; nestabilita, nespolehlivost, nevypočitatelnost nČasté pocity nespokojenosti, prázdnoty nčastý výskyt období krizí – extrémně křehký typ; častější suicidální pokusy nSnížené vnímání kontinuity („žijí okamžikem“), slabá reprezentace vlastních emocí ˇ(„žijí tělem“ – častější PPP, excesy, promiskuita, ale i somatizace…) nNestálé, ale intenzívní vztahy; očekávání, že partner bude „ideálí matka“ nČasté selhávání, potíže s životní kariérou; současně mohou mít značný „drive“; originalita, schopnost zaujmout… nMKN 10 – emočně nestabilní osobnost - typ impulzivní, typ hraniční; nestálá osobnost n Narcistická porucha osobnosti §porucha sebehodnocení (přecenění či kolísání; pocit privilegovanosti, výjimečnosti – „princeznovský syndrom“) npotřeba obdivu (jinak deprese) nZaujetí fantaziemi vlastního úspěchu, síly, krásy, brilantnosti… nvztahy k lidem: podceňující, bez empatie; často bezohlednost, arogance; závist nebo žárlivost nČasté odvrhování původních přívrženců ndynamické směry: sebepotvrzování, anihilační úzkost, „zrcadlení“ místo zpětné vazby, pseudosublimace, projekce (odpovědnosti)… nkromě depresí častá somatizace somatizace či hypochondrizace, někdy demonstrativní pokusy o sebevraždu n Schizoidní osobnost n ntěžko snášejí blízkost druhého – strach ze ztráty vlastního „já“, strach přizpůsobit se nNěkdy až emoční útlum, chlad, odstup nebo oploštělost; ale i potřeba kontaktu nnápadná introverze njakoby nezájem o vnější svět: o názory a hodnocení okolí, obava z intimity, obtíže v adaptaci na společenské normy a zvyky často sklony k originalitě, nepřizpůsobivost normám a společenským konvencím nchybí jim cit pro odhad, jak na ně budou reagovat druzí nzájem o introspekci, fantazii; jen málo činností přináší uspokojení, potěšení npoměrně málo se vyskytuje jako „čistý“ typ n Úzkostná – vyhýbavá osobnost nDSM IV uvádí jako příbuznou kategorii vyhýbavou poruchu osobnosti (MKN 10 – anxiózní, úzkostná porucha) ntrvalé a pronikavé pocity napětí a obav npřesvědčení o vlastní sociální nešikovnosti, nedostatku osobní přitažlivosti nebo inferioritě vzhledem k jiným nnadměrné zabývání se tím, že čl. bude kritizován nebo odmítnut v sociálních situacích nnechuť stýkat se s lidmi, pokud není jisté, že bude oblíben nomezení životního stylu, zúžením životního prostoru kvůli potřebě jistoty nvyhýbání se sociálním nebo pracovním činnostem, které zahrnují významný mezilidský kontakt (strach před kritikou, nesouhlasem nebo odmítnutím) nv kontaktu výrazná nejistota, neurotický stud; příčiny různé, v rodině buď přílišná ochranitelskost, izolování od okolí nebo brutalita, zneužívání…; prognóza do značné míry záleží na prostředí, ve kterém se pac. nachází, přístup obdobný jako u schizoidní osobnosti Depresivní osobnost nvyhýbají se všemu, co by mohlo vyvolat odmítnutí (často jednají tak opatrně, jakoby nejmenší opominutí mělo způsobit katastrofu) n„strach ze ztráty objektu“ nastupuje už při představě, že by mohli někoho ztratit, rozzlobit; sami „nesmějí“ projevovat hněv, jsou výrazně intrapunitivní či autoagresivní, hypersebekritičtí nznačně identifikovaní - hledání předmětu k obdivování, sklon k ochranitelství, hyperprotektivitě… nNěkdy ale totéž očekávají od druhých; ostatní se však mohou symbiotickému „pohlcení“ bránit, což zpravidla dále posiluje chování depresanta; agrese v něm narůstá, kumuluje se či projevuje nepřímo nsklony k pocitům viny, pasivní agresi, fobiím – častá je agorafobie, sociální fobie (vyhýbání se situacím, „ze kterých se nedá utéct“) npříbuzné pojmy: pasivně agresivní porucha, závislá porucha Obsedantní osobnost ntriáda typických rysů: pořádkumilovnost, šetrnost, tvrdohlavost; celkově též malá flexibilita, sklon k pedantství nsklon mít všechno dopředu naplánováno nrigidita: nové situace znamenají potenciální nebezpečí npřehnané zabývání se produktivitou na úkor spokojenosti a mezilidských vztahů ntěžkosti působí využít fantazii nebo nechat věci otevřené (malá tolerance k neurčitosti) nuvažování v protikladech i tam, kde to není vhodné (myšlenky, plány, postoje apod. se navzájem nevylučují) nobčas se vyskytují nečekané projevy právě opačného chování (velkorysost, nepořádnost, rozhazovačnost…) nsklon kontrolovat ostatní nčasto odvolávání se na obecně platné ideály, ideologie nve vztazích může být základní obtíží už uznání rovnoprávnosti partnera, obecně malé uznání pro odlišné varianty, postupy… Hysterická osobnost ncharakterizována výrazovostí až teatralitou vystupování, nlabilitou, aktivitou (často bezplánovitou), potřebou uplatnit se nvelmi často mluví a činí dříve, než uvažují nnezřídka pocitem omezování (permanentní „boj za svobodu“) nvysokou obrazotvorností až fantazírováním, vnímavostí, sugestibilitou nspor touhy po stálosti, neměnnosti na jedné straně (stabilita rodiče) a strachu z definitivna na straně druhé nčasto také tendence k přehánění na jedné straně a k bagatelizaci (jako obraně) na další nkonverzní psychosomatické poruchy jako využívání „sekundárních zisků“ z nemoci, popř. pasivní agrese či manipulace (ne jako „prožívání tělem“ u hraničních osobností) nKonflikty; často vyvolávají rivalitní situace – příležitost ke srovnávání, vyvyšování…; též nápadně příjemné, atraktivní, svůdné vystupování apod.; někdy až motivy pomsty nmohou připomínat struktury narcistní, ale hledají potvrzení vlastní kvality, ne potvrzení vlastní existence npříbuzné pojmy: histrionská porucha, pythiatická p., psychoinfantilní osobnost n Antisociální porucha osobnosti nlhostejnost k pravidlům, závazkům, citový nezájem o okolí, chladnost nchování prakticky neovlivnitelné zkušeností, trestem nebo odměnou nnerespektují ostatní; malá tolerance k zátěži; agresivní explozívní tendence nvytvářet vztahy umějí, schopnost vztahy udržet je nízká (tendence k manipulaci partnerem, agresívnímu chování) nneschopnost zakoušet vinu, a priori předpoklad o vlastní nevině nspecifická kritéria podle DSM IV: nneschopnost přizpůsobit se sociálním normám a zákonům nzvýšená citlivost, aktivita, manifestující se agresivitou (časté rvačky, násilná trestná činnost) nztráta pocitu odpovědnosti za své činy nneschopnost udržet závazek, neschopnost plánovat nve vztazích dominuje manipulace, lež, lstivost… nneschopnost soucitu nsoučástí poruchy není sadistická porucha nebo schizofrenie nv populaci rozšířená porucha, častější u lidí s nižším vzděláním, častá u kriminální populace; spouštěcí moment – týrané dítě Paranoidní osobnost nnadměrná citlivost k negativnímu hodnocení (i předpokládanému) nneschopnost odpustit nnadměrný důraz na osobní práva a jejich vymáhání nsklon ke zdůrazňování vlastní osoby npodezíravost, vztahovačnost, sklon k dezinterpretaci chování a postojů druhých (i pozitivních a neutrálních) nSklon k patologické žárlivosti nVztahovačnost nedosahuje úrovně bludného přesvědčení, za určitých okolností lze korigovat Obecné otázky nVztah osobnostní struktury a poruchy nKompenzace a dekompenzace n„diagnostická citlivost“ vs. nezaujatý přístup nPatologizace vs. důraz na individuální svobodu i odpovědnost n??? n Vybraná literatura nDörner, K., Plog, U.: Bláznit je lidské. Praha, Grada 1999. nKalina, K.: Jak žít s psychózou. Avicenum, Praha 1987. nKratochvíl, S.: Jak žít s neurózou. Praha, Portál 2000. nRöhr, H.-P.: Narcismus – vnitřní žalář. Praha, Portál 2001. nRöhr, H.-P.: Hraniční porucha osobnosti. Praha, Portál 2003. nRiemann, F.: Základní formy strachu. Praha, Portál 1999. nZvolský, P.: Speciální psychiatrie. Praha: Karolinum 1996.