ZÁJMENA
Francouzi nazývají zájmeny (pronoms) jen ta, která zastupují jména podstatná (stojí ve větě samostatně nebo ve spojení se slovesem: celui, chacun, lequel, moi, je viens), kdežto těm, která zastupují jména přídavná (jsou spojena s podstatnými jmény: ce livre, chaque livre, quel livré), říkají určovací adjektiva (adjectifs déterminatifs).
Osobni zájmena prízvučná
(Cvič. str. 32)
Sg. moi PI. nous
toi vous
( sot)
lui eux
elle elles
Prízvučných osobních zájmen se užívá:
1. není-li vyjádřeno sloveso (Lui courageux? „On že je statečný?" Qui frappe? Moi.),
2. je-li mezi osobním zájmenem a slovesem nějaká vsuvka (Lui, qui ľafait, aprétendu n'en rien savoir.),
3. ve spojení s absolutním participiem (Moi vivant, vous ríaurez rien á craindre.),
4. po kladném imperativu (Dites-le-moi.),
5. ve funkci doplňku (Ce sont eux qui ľont fait, ce n'est pas moi.),
6. pro zdůraznění podmetu nebo předmětu, vyjádřených bud neprízvučným zájmenem osobním, nebo podstatným jménem (Marcel ne ť en veut plus, lui. Vas-y, toi. Eux, on les reconnaitrait de loin.),
7. v protikladu (Moi,j'aime Balzac, lui préfére Zola.),
8. ve spojení s méme, seul, autres, encore, aussi (Elle-méme me ľa dit. Toi seul iras. Lui encore est venu. Eux aussi vous ont vus.),
9. jsou-li spojeny spojkou s jinými osobními zájmeny nebo s podstatnými jmény (Marie et moi, nous nous en sommes allés. Je ne veux les inviter, ni lui, ni elle.),
10. po předložce (Je n'aipas ma montre sur moi.),
11. po que a comme ve srovnání (II est plus sage que toi. Vous agissez commeJui.).
Osobní zájmeno zvratné
(Cvič. str. 33)
Vedle neprízvučné formy se, jež tvoří součást zvratných sloves, je prízvučný tvar soi. Toho se užívá:
1. je-li podmět neurčitý, na př.: on, quiconque, celui qui, quelqu'un, chacun, tout le monde, tout homme, aucun, nul, personne, rien (Chacun a travaillé pour soi. Personne ne peut vivre uniquement pour soi. Rien n'est par fait en soi.),
2. po slovese neosobním a po infinitive (Cest mal juger que de juger ďaprěs soi. U n'est pas bon de ne penser qu'á soi. II f aut aimer son prochain comme soi-méme.)
3. ve výrazech de soi, en soi, vztahujících se k zájmenu (Cela v a de soi.) nebo k podstatnému jménu (Ces choses sont indifferentes en soi.).
Někdy bývá lui místo soi: Chacun y pensait malgré lui. Mnohem častěji však naopak bývá soi místo lui nebo elle, a to nejen k vyvarování se dvoj-smyslu (Quand U a parlé á Joseph, U n'a parle que de soi. U ne fille qui travaille pour sa mére, travaillé pour soi.), nýbrž i jinde (Elle n'était plus fiére de soi. II apoussé jusqu'au bout ľexamen de soi.).
Osobní zájmena neprízvučná
(Cvič. str. 33)
Sg. nom. je  tu  U  elle PI. nom. nous
dat. me te lui lui (se) nous ak.    me te   le  la  (se) nous
vous ils elles vous lew leur vous   les les
V genitive se užívá prízvučných tvarů s předložkou de (de moi).
Dativ osobního zájmena leur (il leur a dit) nemá nikdy -s, na rozdíl od přivlastňovacího zájmena leur (leur enfant), které má -s, je-li spojeno se substantivem v plurálu (leurs enfants).
Místo osobního zájmena bývá ve franštině přivlastňovací:
Ořezávám si tužku. — Je taille mott crayon.
Pomazal jsi tni knihu. — Tu as sali mott livre.
Vyprala vám prádlo. — Elle a blanchi voire linge.
Šel jsem mu naproti. — Je suis allé ä sa rencontre.
Jde-li však o část těla, vyjadřuje se Francouz stejně jako Čech (Elle m'a serré la main. Je me suis briílé la bouche. Pourquoi ne lui as-tu pas mis un coussin sous la téte?) mimo vazby se slovesy zvratnými (Vrhl se mu k nohám. — // se jeta á ses pieds.).
102
103
f
Osobní zájmena středního rodu
(Cvič. str. 33)
Posledním zbytkem středního rodu jsou zájmena il a le (obojí z latinského illuď).
Neutrální il je podmětem v neosobních vazbách (il neige, ilfaut, il est sept heures). V některých neosobních spojeních chybí (Mieux vaut se taire. N'importe „na tom nezáleží").
Neutrální le nahrazuje cela (faites-le, je le sais). Bývá i ve funkci doplňku, jde-li o vyjádření vlastnosti, zaměstnání, náboženství, národnosti a pod. (Tu es sage, mais lui Vest plus encore. Etes-vous professeurs? Nous le sommes.)
Jde-li však o zjištění totožnosti, identifikaci osob a pod., musí být užito osobního zájmena shodujícího se v rodě a v čísle (Etes-vous les professeurs du College de France? Nous les sommes. Etes-vous la měre de cet enfant ? Je la suis. — V hovorové řeči by odpověd zněla: Oui, ď est nous. Oui, c'est mot.)
O místě a pořadí osobních zájmen ve větě víz str. 203n.
Opakování osobních zájmen
(Cvič. str. 34)
Je-li totéž osobní zájmeno předmětem několika sloves, musí se opakovat:
1. je-li v různých pádech (II ľa rencontre et lui a parlé de vous.),
2. v časech jednoduchých (Elle vous aime et vous respecte.).
V časech složených je opakování sice možné, ale ne nutné: II m'a rencontre et (m'a) salué.
U sloves zvratných se zvratné zájmeno nevyjádří, je-li tam zájmeno osobní: Faites-le asseoir. On ľa laissé enfuir.
Zájmeno, které je podmětem několika sloves, se opakuje vždy:
1. jsou-li slovesa v různých časech: Je vais m'en aller, mats je voudrais encore vous dire deux mots.
2. jsou-li slovesa v některém čase složeném a mají-li různá pomocná slovesa (Ce matin, il est sorti plus tot et il a rencontre Henri.) *)
3. jsou-li slovesa spojena jinou spojkou než et, ou, mais, ni (II est loué, parce qu'il est poli. II réussit toujours car il est appliqué.)
Podmětné zájmeno se opakuje zpravidla:
1. když po záporné větě následuje kladná (Je ne sorspas,je rentre. Elle ne fait rien et elle veut réussir.)**)
*) Mají-li obě slovesa totéž pomocné sloveso, je sice možné podmětné zájmeno neopakovat, ale v tom případě se nesmí opakovat ani pomocné sloveso: Elle a chanté et (elle a) joué du piano.
**) Když naopak po větě kladné následuje záporná, opakování i neopakování pod-mětného zájmena je stejně časté: II travaille ďur et (il) ne se fatigue pas.
■
2. po spojkách mais, ou a ve výčtech po sobě následujících dějů, je-li sloveso v 1. nebo v 2. osobě (J'étais en colére, mais je ne répondais pas. Je vinš, je vis, je vainquis.)
Mimo případy uvedené v poznámkách pod čarou je opakování i neopakování podmětného zájmena stejně časté před 3. osobou sloves v témž čase, nejsou-li věty spojeny žádnou spojkou nebo jsou-li spojeny spojkami et, ou, mais (La modestie plait: elle ajoute au mérite et fait pardonner la médiocrité. On naít, on grandit, on travaille et enfin on meurt.).
Podmětné zájmeno se zpravidla neopakuje:
1. jsou-li slovesa úzce spojena svým významem (lis jouaient ou chan-taient.),
2. po puis v živém líčení (Le train s'arréte un moment, puis s'enfuit.). Podmětné zájmeno se neopakuje nikdy, jsou-li slovesa spolu spojena
spojkou ni (II ne voit, ni n'entend.).
Zájmenná příslovce
(Cvič. str. 34)
En
En „odtamtud" (II est allé á Lyon, mais il en reviendra bientôt.) nabylo dalších významů a funkcí. Můžeme jím nahradit:
1. infinitiv s předložkou de (II s'est repenti ď avoir offense son pére. — // ľa offense, mais il s'en est repenti.),
2. de cela (Je n'en ai parlé á personne.),
3. pour cela (Je ľen aime encore davantage.),
4. de lui, ď elle, ďeux, ďelles, zvláště mluví-li se o věcech nebo zvířatech (II aun beau violon et il enjoue admirablement. Ce chien mord, n'en appro-chezpas.), někdy však i o osobách, je-li vyloučen dvojsmysl (Toute mere aime ses enfants et en prend soin.),
5. předmět s členem dělivým (Voilá du sucre; j'en ai acheté deux kilos. N'avez-vous pas des amis? Si, j'en ai quelques-uns.),*)
6. son, sa, ses, leur, leurs, přivlastňujeme-li věci, o níž se mluvilo v předcházející větě, a vztahuje-li se přivlastňovací zájmeno:
a) k podmetu slovesa étre, sembler, paraítre nebo devenir (Cette affaire est delicate; le succěs m'en par ait (m'en semhle) douteux. Le fleuve est débordé; les eaux en sont (sont devenues) troubles. Ale: ...ses eaux ont inondé toute laplaine.),
b) k doplňku (J'at lu voire recueil de poésies; une harmonie parfaite en est la qualité essentielle.),
*) Před adjektivem, vztahujícím se k en je v singuláru člen neurčitý (jf'ai acheté des oranges; je ť en donnerai une belle.), v plurálu předložka de (Regarde ces tableaux. J'enaivu de plus beaux.)
104
105
c) k předmětu ve 4. pádě (J'ai longtemps habite Prague; j'en connais toutes les curiosités.).
Poznámka: Někdy se vyskytne přivlastňovací zájmeno i tam, kde bychom čekali en (Le Rhin est magnifique; ses flots sont majestueux.).
Příslovce y „tam" nabylo též funkce zájmena a nahrazuje:
1. infinitiv s předložkou á (Je veux obtenir cetteplace etj'yparviendrai.),
2. á cela (J'y répondrai.),
3. á lui, á elle, á eux, a elles, jde-li o věc nebo zvíře (Le vase est brisé; n'y touchez pas. Comme tes raisons sont bonnes, je m'y soumets), po slovesech penser, songer a se fier dokonce i když se mluví o osobách (Les méres aiment leurs enfants et y pensent sans cesse. Cet homme n'est pas honnSte, ne vous y fiez pas.).
Přivlastňovací zájmena nesamostatná
(Cvič. str. 36)
Sg. mon, ma Pl. tnes
ton, ta tes
son, sa ses
notre nos
votre vos
leur leurs
K nejasnosti může dojít jedině v 3. osobě, přivlastňuje-li se něco jedné ze dvou nebo více osob, o nichž se ve větě mluví, na př. Charles est allé ver s Marie en lui tendant son livre může znamenat, že jí podával svou knihu nebo její knihu. Není-li to ze souvislosti patrno, lze říci son livre á lui (ä elle) nebo le livre de celle-ci.
Před slovem začínajícím samohláskou nebo němým A je mon, ton, son i v rodě ženském (mon habitude, ton écriture, son excellente měre).
Přivlastňovací zájmeno zdůrazníme přidáním:
1. adjektiva propre (Je ľai vu de mes propres y eux.),
2. dativem osobního zájmena (J'ai ma philosophie á moi. Son mensonge á lui, c'est une espěce de mirage.).
Je-li possessivní vztah jasný, užívá se místo přivlastňovacího zájmena určitého členu, a to zejména:
1. před příslovečným určením způsobu označujícím vzezření (II entra le chapeau sur ľoreille. Ilparla la cigarette aux lévres. Elle est allée les y eux baissés.),
2. před názvem části těla (Je lui ai tendu la main. Le bras me fait mal.). Přivlastňovacího zájmena se tu však užije, když
a) jde o děj nebo stav často opakovaný (Mon bras me fait mal. „Ta ruka mě zas bolí". Elle a sa migraine. „Má svou obvyklou migrénu."),
b) substantivum je určeno adjektivem (Onlui acoupesesbeaux cheveux.),
c) řeč je citově zbarvena (Elle est fier e de ses cheveux.).
Na rozdíl od češtiny se přivlastňovacích zájmen užívá
1. v oslovení příbuzných (Au revoir, monfils), známých (Merci, mon ami) a nadřízených důstojníků (Je suis ä vos ordres, mon général),
2. v některých ustálených výrazech a rčeních (II fait son droit. Ilpasse son examen. Ce metier ne nourrit pas son homme),
3. místo dativu osobních zájmen (viz str. 103).
Přivlastňovací zájmeno se opakuje před každým substantivem (Je vais vous montrer nos journaux et nos revues.) kromě:
1. před synonymy (Je le ferai á mes risques et périls),
2. před slovy označujícími touž osobu nebo věc (Cest mon ami et camarade ďécole),
3. v určitých výrazech (ses faits et gestes, en son dme et conscience, les noms de vos pere et měre).
Před přídavnými jmény určujícími touž bytost nebo věc se přivlastňovací zájmeno rovněž neopakuje (Votre bon et ságe conseil ser a suivi).
Před přivlastňovacím zájmenem nemůže stát neurčitý člen. „Jeden můj přítel" se přeloží un de mes amis, po případě un ami á moi.
Jiný slovosled než v češtině je u madame votre měre, monsieur votre pere atd.
Přivlastňovací zájmena samostatná
(Cvič. str. 37)
Číslo jednotné Rod mužský     Rod ženský
Číslo množné Rod mužský     Rod ženský
le mien le tien le sien le notre le vôtre le leur
la mienne la tienne la sienne la nôtre la vôtre la leur
les miens les tiens les siens
les miennes les tiennes les siennes
les nôtres les vôtres les leurs
Le (la) nôtre z le (la) vôtre se liší od nesamostatného zájmena notre a votre nejen členem, ale kromě toho i v písmu přízvukem složeným (accent circonflexe) a ve výslovnosti délkou a zavřeností o (v nesamostatném zájmenu notre a votre je naopak o krátké a otevřené).
V řeči spisovné se vyskytují samostatná zájmena ukazovací bez členu, jsou-li ve funkci předmětu nebo doplňku, zvláště po slovesech devenir, faire, prendre a rendre: Voilá les idées qu'il faudrait fair e vôtres. II a pris pour sienne ma proposition.
Místo prízvučného zájmena přivlastňovacího se po étre užívá osobního zájmena prízvučného s předložkou ä: Ces livres sont á moi.
106
107
Pro přivlastňovací zájmeno zvratné (samostatné ani nesamostatné) nemá franština zvláštního tvaru. Užívá se proto přivlastňovacího zájmena příslušné osoby: Je cherche mon chapeau (le mien), tu cherches ton chapeau (le tien) atd.
Ve franštině může u substantiva stát jen jedno přivlastňovací zájmeno nesamostatné, takže větu „Tvoji i moji přátelé již odešli" je třeba přeložit: Tes amis et les miens sont déjápartis. Podobně „Zde máte svůj i jeho lístek" zní francouzsky: Voici votre billet et le sien.
Ukazovací zájmena nesamostatná
(Cvič. str. 38)
Ukazovací zájmeno nesamostatné rodu mužského zní ce před slovem začínajícím souhláskou, tedy i před hlasným h (ce village, ce héros), cet před slovem začínajícím němým h (cet homme) nebo před samohláskou (cet enfant, cet aimable gargon). V rodě ženském má tvar cette (cette ville, cette harpe, cette ardeur, cette aimable femme). V množném čísle obou rodů je ces (ces villages, ces arbres, ces portes).
Ukazovací zájmena se opakují před každým substantivem: Qui vous a donné ce cahier, ces crayons et cette gomme? — Neopakují se však před adjektivy vztahujícími se k témuž substantivu: Uennemi a bombardě cette ancienne et fameuse cathédrale.
Ukazovací zájmena můžeme zesílit částicí -ci (na označení bytostí nebo věcí blízkých místně nebo časově) nebo -la (na označení něčeho vzdálenějšího): Ce livre-ci est á toi, cette poupée-lá á Henriette. Ces jours-ci, je ne me sens pas bien. En ce temps-lä, il ríy avait pas de guerres.
Někdy se -ci i -la může vztahovat k osobám i k předmětům stejně vzdáleným: Je préfěre cette aquarelle-ci á cette peinture á ľhuile-lä.
Jde-li jen o jeden předmět či o jednu skupinu předmětů nebo osob, zdůrazňuje se príklonkou -lá, i když ten předmět (skupina předmětů) je blízký a snad jej dokonce i držíme v ruce: Que ce petit tableau-lá est plil Ces gens-lá sont stupides.
Gallicismy: ce matin „dnes ráno", ce soir, cette nuit, cet été „letos v létě", cet hiver, cette année „letos", ces jours-ci „v těchto dnech", ce jour-ld „onoho dne", ne répands pas de ces nouvelles „nešiř takové zprávy!"
Ukazovací zájmena samostatná
(Cvič. str. 38)
Rod mužský Rod ženský
Sg. celui, celui-ci, celui-lá celle, celle-ci, celle-lá
Pl. ceux, ceux-ci, ceux-lá celles, celles-ci, celles-lá
Celui-ci (celle-ci...) stojí zcela samostatně. Označuje bytost nebo předmět bud blízký (1) nebo o němž se hned bude mluvit (2) nebo který byl uveden na posledním místě (3). Celui-lá (celle-lá...) označuje naopak bytost nebo věc vzdálenou (1) nebo o níž se právě mluvilo (2) nebo která byla uvedena na prvním místě (3):
1. Voilá de belles cravates! J'acheterai celle-ci, mais celle-lá me plait aussi.
2. Cette anecdote-lá est bonne, mais écoutez encore celle-ci.
3. Quelle difference y a-t-il entre une bonne et une belle femme? Celle-ci est un bijou, celle-lá un tresor.
Pouhého celui (celle...) se užívá:
1. před substantivem s předložkou de (z hovorové řeči proniká i do postavení před jinými předložkami): Voici mes livres et ceux de mon pere.
2. před vztažným zájmenem: Celui qui vous ľa dit a menti. Nenásleduje-li vztažné zájmeno bezprostředně, přidává se -la: Celui-lá
est bon qui fait du bien aux autres (La Bruyěre).
Ukazovací zájmeno samostatné před relativem může mít zesilovací částici -ci nebo -lá také v tom případě, když před ním stojí c'est, ce sont (Cest celui-ci qui me ľa dit.) nebo je-li vztažná věta vysvětlovači (Voilá les deux livres que j'ai achetés. Celui-ci, qui est relié, a coúté plus cher que celui-lá, qui est beaucoup plus grand.).
Ceci označuje předmět bližší, cela vzdálenější: Ceci est á moi, cela est á vous. — Ceci se vztahuje k tomu, co přijde, cela k tomu, co bylo: Retenez bien ceci: Le travail est un tresor. — // n'est pas arrive, mais cela ne me surprend pas.
Podobný je poměr mezi voici a voilá: Voici ce que j'ai encore ä vous dire: „..." — Voilá tout ce que j'ai voulu vous dire.
Neutrální ukazovací zájmeno ce
(Cvič. str. 39)
U zájmen se střední rod udržoval déle než u substantiv i adjektiv. Dosud se udrželo ce „to", jehož se užívá:
1. před zájmeny vztažnými: Je n'aipas compris ce que tu m'avais dit. Dites-moi ce dont vous parlez. (Toto ce se do češtiny nepřekládá.),
2. ve spojkových výrazech de ce que, á ce que, en ce que, jusqu'á ce que, pour ce que, porce que,
3. před slovesy devoir, pouvoir a étre: Ce doit étre mon portrait? Ce pourraient étre des soldats. Tu n'en sais Hen, c'est clair. Cétait merveille de voir comme il dessinait. Cest un médecin. Vivre, c'est agir. — Místo c'est bývá zpravidla il est, následuje-li adjektivum, na němž závisí infinitiv nebo věta s que: II ser ait bon de le lui dire. II est evident qu'il le sait.
108
109
Vztažná zájmena nesložená
(Cvič. str. 40)
I.
qui „kdo, který, kteří, která" de qui á qui que
Qui a que lze užít o osobách i o věcech, de qui a á qui pouze o osobách nebo o zosobněných věcech: Voilá ľhomme qui tne ľa dit. Apporte-moi le livre qui se trouve sur la table. — Ce sont les dames que nous avons rencon-trées hier. Voici les fleurs que j'ai cueillies. — Je vais vous donner Vadresse de mon ami ä qui vous pouvez vous adresser.
Ve významu „kohokoliv" je 4. pád qui (nikoliv que): Appelle qui tu voudras.
Ve franštině se vztažné zájmeno — na rozdíl od češtiny — musí vždy k něčemu vztahovat. Proto na př. větu „Kdo přijde pozdě, nebude si moci sednout" nutno přeložit: Celui qui viendra tard, ne pourra plus s'asseoir nebo ještě lépe Ceux qui viendront tard, ne pourront plus s'asseoir.
Qui...qui překládáme „jedni.. .druzí": Tous s'enfuirent, qui dans la montagne, qui dans les foréts.
II.
Vztažné „co" se překládá zájmeny qui, que, quoi (s předložkou) nebo dont, před nimiž bývá zpravidla ukazovací ce.
C e qui má funkci podmetu: Dites-moi ce qui vous afflige. II ne parle jamais de ce qui m'intéresse.
Ce que bývá:
1. doplňkem u sloves devenir, étre a paraitre: II est reste ce qu'il était. Je vous dirai ce qu'il est devenu. II n'est pas ce qu'il parait.
2. předmětem přímým (t. j. ve 4. pádě): Dites-moi tout ce que vous savez.
3. logickým podmětem neosobních sloves: Faites ce que bon vous semblera. Voilá ce qu'il vous f aut.
Pouhé que uvádí logický podmět: Qu'est-ce que la vérité? Cest une bonne école que ľécole de la maison. Quoi s předložkou bývá:
1. nepřímým předmětem: Sais-tu de quoi U s'agit? Cest en quoi tu ť es trompe. Ce á quoi vous m'obligez ne me plait du tout.
2. příslovečným určením: Je le lui ai dit, aprés quoi („načež") je m'en suis allé. J'ai pris mon parapluie sans quoi („jinak") je serais mouillé.
• Ce dont může nahradit de quoi (Ce dont U s'agit, est de grande importance.) kromě před infinitivem (Avez-vous de quoi vivre?).
Ce se neklade
1. po rien: II n'y avait rien qui ne fůt plaisant.
2. po tázacím que: Que lui a-t-il demandé á quoi il ne put répondre?
3. po nějakém slově neurčitého významu jako une chose, quelque chose, le peu: Voilá une chose á quoi il faudrait penser. Racontez-moi quelque chose qui me fosse rire. II a perdu le peu qui lui était reste aprés ľincendie.
4. po voici a voilá: Voici qui vaut mieux. Voilá qui est beau.
5. ve výrazech qui mieux est, qui pis est, qui plus est: II est intelligent, et qui plus est, trés applique.
6. v některých archaických rčeních: Coute que coůte. Vaille que vaille. Advienne que pourra. „Ať se stane, co stane". Que je sache. „Pokud vím." Je n'en ai que f aire. „Nevím, co bych s tím dělal."
Vztažná zájmena příslovečná
(Cvič. str. 40)
Dont nahrazuje de qui (duquel...): Je connais bien le film (la statue, les livres) dont vous avez parlé. Po dont je nutno klást předmět i doplněk za sloveso: Uécrivain dont je vous ai prété un roman hier, viendra me voir ce soir. {Dont nelze vždy užít — viz str. 112)
Oú bez předložky znamená „kde" nebo „kdy": Je l'ai rencontré dans la rue oú se trouve notre lycée. Cétait au temps oú les bétes parlaient. — D'oú značí „odkud, z čehož", (II me dira d'oú il vient. II m'a insulté, ďoú V on peut conclure qu'il était en trés mauvaise humeur.), par oú „kudy'' (II me dit par oú V on va á la gare ?).
Vztažná zájmena složená
(Cvič. str. 40)
Vztažná zájmena složená se skládají z členu určitého a ze zájmena quel. Obě složky splynuly v jediné slovo.
Mužský rod
Ženský rod
Sg. lequel duquel auquel lequel
Pl. lesquels desquels auxquels lesquels
Sg. laquelle de laquelle á laquelle laquelle
Pl. lesquelles desquelles auxquelles lesquelles
110
111
Zájmena lequel se užívá místo qui v 1. a ve 4. pádě poměrně zřídka, většinou v tom případě, když by věta s qui mohla mít dvojí význam, na př. La fille de mon ami, lequel vient de rentier des eaux, me ľa dit. Kdybychom užili qui, nebylo by jasné, zda se z lázní vrátil můj přítel nebo jeho dcera.
Jedině zájmena lequel (nikoli qui ani doni) se užívá:
1. je-li samo v 2. pádě, závisí-li'na substantivu s předložkou a vztahu-je-li se k věci: Voilá la rue au bout de laquelle je demeure. La science, pour ľavancement de laquelle tant de savants se sont dévoués, est un grand bien de ľhumanité.
2. když má samo předložku a vztahuje se k jménu věci nebo zvířete: Oú est le billet sur lequel j'ai écrit son adresse? Void le chien auquel j'ai donné des os. Cest la condition sans laquelle je ne consentirai á rien.
V obou právě uvedených případech lze užít lequel, i když se vztahuje k osobám, ale není to nutné, naopak se zpravidla dává přednost zájmenu qui: Le sculpteur aux statues de qui (duquel) tu ťintéresses n'est pas present. Les camarades sur qui (sur lesquels) je comptais, m'ont défu. Avšak po parmi užíváme lequel vždy a po entre zpravidla: Les touristes, parmi lesquels U y avait plusieurs étrangers, sont partis ce matin. Les demoiselles entre lesquelles il m'avait fait asseoir avaient de V esprit. — Po en je naopak vždy qui: Cest I'homme en qui je peux me fier.
Místo lequel s předložkou bývá:
1. oú: Cest la maison oú (= dans laquelle) il loge. La situation oú (= dans laquelle) elle se trouve est pénible.
2. ďoú (mluvíme-li o věcech): Voilá la prison ďoú (= de laquelle) il s'est enfui.
3. dont: La famille dont je descends vit dans notre ville depuis deux siécles.
4. que (zejména v hovorové řeči): Un jour que je lui racontais mes malheurs, il m'a ri au nez.
Přehled
„Kdo, který"
1. pád   qui pro oba rody i obě čísla
lequel, laquelle, lesquels, lesquelles
2. „     de qui jen o osobách
duquel, de laquelle, desquels, desquelles dont
3. „    á qui jen o osobách
auquel, á laquelle, auxquels, auxquelles
4. „ que
lequel, laquelle, lesquels, lesquelles
112
„Co"
1. pád   qui, ce qui (podmet), ce que (logický podmet, doplnék)
2. ,,     de quoi, ce dont
3. ,,     á quoi
4. „    ce que
Zevšeobecňuje se: osoba
Vztažná zájmena zevšeobecňovací
(Cvič. str. 42)
člen větný
podmět       Quiconque a beaucoup vu, peut avoir beaucoup retenu.
„ Qui que ce soit qui vienne, je ne lui ouvrirai pas.
doplněk      Qui que vous soyez, vous pouvez étre utile á ľ edification de votre patrie.
předmět
ve 4. pádě   Qui que tu vois arriver, annonce-le-moi. podmět       Quoi que ce soit qui arrive, restez tranquilles.
(V hovoru: Qu'il arrive quoi que ce soit...) doplněk      Quoi qu'il en soit, vous m'avez trompe. předmět
ve 4. pádě   Quoi que vous fassiez, faites-le bien. přívlastek    En quelque endroit que ce soit, je vous trouverai un jour.
doplněk      Quelle que soit la difficulté du probléme, je réussirai.
příslovečné
určení        Oú que tu ailles, n'oublie pas ta patrie. doplněk      Quelque (si) philosophe qu'il soit (= II a beau étre philosophe), il a son amour propre. Cet komme, tout illetré qu'il est (soit), a plus de bon sens que vous.
Tázací zájmena
(Cvič. str. 43)
Quel?
Quel „který, jaký (kdo)" se pojí k substantivu a shoduje se s ním v rodě i čísle. Ve větě bývá:
1. přívlastkem: Quel chapeau mettez-vous ce soir?
2. doplňkem u étre: Quelle („jaké") est son opinion? Quel („která") est ce livre? Cest Jean-Christophe de R. Rolland. [Comment („jaká") est ce livre? II est trěs interessant.] Quels („kdo") sont ces messieurs?
věc
vlastnost
místo
intensita vlastnosti
8-68-54-31
113
Lequel?
K lequel bývá připojeno substantivum s předložkou de nebo ďentre. Ve větě může být lequel:
1. podmětem: Lequel de vos élěves est le plus appliqué?
2. předmětem: Lequel*) ďentre ces vinš préférez-vous? Duquel de vos fréres parlez-vous ?
Substantivum s předložkou de nebo ďentre může být zamlčeno: Un de ces parapluies doit étre le vótre; lequel est-ce? Je voudrais parler á votre sceur. A laquelle?
Qui (Qui est-ce qui) ?**)
1. pád
2. „
3. „
4. ..
qui? de qui? á qui? qui?
qui est-ce qui? de qui est-ce que? á qui est-ce que? qui est-ce que?
Na rozdíl od vztažného qui je u tázacího 4. pád roven 1. pádu.
Qui? Qui est-ce qui? (.. .que?)
může být
1. podmětem: Qui est lá? Qui est-ce qui vous V a dit?
2. doplňkem: Qui es-tu? ------
3. předmětem: De qui parlez-vous? De qui est-ce que vous avez parlé?
A qui s'adresser? A qui est-ce que je peux rríadresser?
Qui voyez-vous? Qui est-ce que vous regardez?
České „čí" se překládá:
1. de qui, vztahuje-li se k doplňku: De qui est-il le fils?
2. á qui, vyjadřuje-li se vlastnictví: A qui est ce beau jar din?
3. různými opisy: Quel secours attendre? Qui va nous secourir?
Que (Qu'est-ce qui) ?
1. pád que?
2. „ de quoi?
3. „
4. „ nup?
ä quoi i que?
qú'est-ce qui? de quoi est-ce que? á quoi est-ce que ? qú'est-ce que?
tam qui)
*) Jde-li o osoby, lequel může být nahrazeno zájmenem qui.
*) V opisné formě naznačuje první relativum, zda jde o osobu (v tom případě je qui) nebo o věc (que nebo quoi), druhé označuje pád (v 1. je qui, v ostatních que).
Que může být:
1. podmětem (logickým) u sloves neosobních: Que vous faut-il? Místo podmětného que může stát:
a) qu'est-ce qui, může-li se slovesa užít osobně: Qú'est-ce qui reste ? Qú est-ce qui est arrivé?
b) qú est-ce que, je-li sloveso výhradně neosobní: Qú est-ce qúil y a? Qú est-ce qúil vous f aut?
2. doplňkem: Que devenez-vous? „Co je s vámi ? Co se s vámi děje ?"
3. předmětem: Que ferez-vous? Que faire? V hovorovém jazyce je ve spojení s infinitivem quoi (Quoi faire?). — Po předložce je ovšem quoi i v jazyce spisovném: De quoi s'agit-il? A quoipensez-vous?
4. příslovečným určením: Que túimporte?
Poznámka: Que (Ce que) mívá ve zvolání význam „jak", „kolik" nebo „proč": (Ce) Que vous etes heureux! Que de monde lá-bas! Que ne le disiez-vous pas plus tôt!
Opisná forma bývá ve funkci:
1. podmetu: Qú est-ce qui vous afflige?
2. logického podmetu u sloves neosobních: Qu'est-ce qúil y a de nouveau?
3. doplňku (zvláště u étre): Qú est-ce que c'est? — Je-li podmětem substantivum, infinitiv, ceci nebo cela, vynechává se est: Qú est-ce que la vérité? Qú est-ce que mourir? Qú est-ce que ceci (cela)?
4. předmětu: Qú est-ce que vous en savez? — De quoi est-ce que vous parlez? Avec quoi est-ce que vous V avez fait?
Poznámky: 1. Quoi „jakže, jak, co" stává také samostatně (Quoi? Tu n'y vas pas? Vous dites que je peux réussir, mais en faisant quoi?) nebo před přídavným jménem (Quoi de plus beau que la náture? Quoi de nouveaul A quoi bon?).
2. „Co?" se překládá:
a) que: Que vous faut-il?
b) qu'est-ce qui: Qu'est-ce qui vous fáche?
c) qu'est-ce que: Qu'est-ce que vous désirez?
d) qu'est-ce que c'est que: Qu'est-ce que c'est que Vart?
e) quoi: Quoi de nouveau?
3. „Co je to ?" se překládá:
a) qu'est-ce? (archaické)
b) qu'est cela? (trochu archaické)
c) qu'est-ce que cela? (hovorové)
d) qu'est-ce que c'est? (nejužívaněji!)
e) qu'est-ce que c'est que cela (ca) (hovorové, nedbalé).
4. V nepřímé otázce nemůže být tvar opisný. Užívá se tam:
a) qui o osobách: Dites-moi qui vous ľ a dit (qui vous avez vu, á qui vous avez pense),
b) ce qui, ce que, de quoi ... o věcech: Je voudrais savoir ce qui vous afflige (ce que je devrais faire, ce que c'est, ce que c'est que la vie, de quoi vous avez parlé),
c) que, quoi před infinitivem: Je ne sais que (quoi) faire,
d) quel před substantivem: Elle ne dit á personne quel áge elle a,
e) lequel stojí před substantivem s předložkou de (toto substantivum může být zamlčeno): Faites-moi savoir lequel (de ces chapeaux) vous choisirez.
Neurčitá zájmena
(Cvič. str. 44)
On
On může být ve větě jen podmětem: On y danse. „Tančí se tam." On est bien ici. „Člověk se tu cítí dobře." On sonne. „Někdo zvoní." Protějškem k on může být:
1. se: A la campagne, on se léve de bonne heure.
2. soi: On a souvent besoin ďun plus petit que soi.
3. nous: On devrait savoir que la modestie nous fait aimer.
4. vous: Cela vous fáche. „To člověka zlobí."
Po et, si, ou, oú a que bývá pro libozvuk /' před on: Et Von partit. Que ľ on aille aujardin! Si ľ on pouvait Ure dans ľavenir! Sais-tu oú ľ on fabrique ces chapeaux? — Toto eufonické /' se však neklade, začíná-li následující slovo hláskou // // entra au moment oú on lisait votre lettre.
Tel
Tel „který" mívá ve funkci přívlastku člen neurčitý: On ne verra plus un tel héros. Je však bez členu, stojí-li za předložkou de (Se rendre avec de tels soldats!) anebo když se k substantivu jím určenému vztahuje věta vtažná (Je vous préterai tel livre qui vous plaira.).
Je-li tel doplňkem, nemá člen a často stává v čele věty: Telle est ma volonté.
Tel označuje někdy něco neurčitého: Monsieur un tel. „Pan ten a ten, pan X." Tel vous loue, tel vous bláme. „Jeden vás chválí, druhý haní." Un tel vous applaudirait, mais pas moi. „Leckdo..." brille telle une vitre au soleil. „Třpytí se tak jako okenní tabule na slunci."
Tel... tel „jaký... takový": Tel pere, tel fils. Tel il a été, tel il sera toujours.
Tel que znamená:
1. takový, jaký je: Donnez-le moi tel quel.
2. jakýkoliv: Je voudrais louer une chambre telle quelle.
3. lecjaký: Desgens tels quels.
Tel que má různé funkce, proto se do češtiny překládá různě:
1. takový jako, takový, jak: Elle est telle que toi. H n'est pas tel que vous le pensez.
2. takový, že: Son zěle est tel qu'il réussira partout.
3. jako na příklad: La France était divisée en provinces, telies que Bretagne, Normandie, etc.
Mime
Méme je bud zájmenem (v množném čísle má tvar mémes), nebo příslovcem (jeho tvar se nemění).
Zájmeno méme bud označuje totožnost či podobnost (překládá se „týž, tentýž"), nebo zdůrazňuje či zpřesňuje (překládá se „sám, i on sám").
Le méme „týž, tentýž" stojí samostatně nebo před substantivem: // est toujours le méme. Donnez-moi du méme vin. Cest la méme chose. „To je totéž". — Člen bývá vynechán po de (Tous ses chevaux sont de méme espěce.) a v literární řeči někdy i jinde.
Méme „sám" stojí za samostatným osobním zájmenem nebo za substantivem: Le president est venu lui-méme. Les savants mémes ľestiment. „Sami vědci si ho váží."
Méme „i, dokonce i" je příslovce, a tedy nesklonné. Stává před substantivem s členem určitým nebo s přivlastňovacím zájmenem: Méme les savants ľestiment. „Dokonce i vědci si ho váží". Méme ses propres enfants le craignent. — Méme může stát také až za substantivem, k němuž se vztahuje: Les savants méme ľestiment. V tomto případě lze méme chápat též jako zájmeno, jak jsme viděli výše: Les savants mémes ľestiment.
Vztahuje-li se méme k poslednímu z několika substantiv, označuje gradaci: Ses amis, ses parents méme le bldment. „Jeho přátelé, ba dokonce i jeho rodiče ho kárají".
Méme se může vztahovat i k přídavným jménům (Méme vaincus, ils gardent toute leur fierté.) a k slovesům (J'imagine qu'il va se venger et méme je le redoute.).
Ne pas méme „ani ne, dokonce ani ne": Je ne ľ cd méme pas vu nebo Je ne ľai pas méme vu. — Je-li sloveso zamlčeno, říká se pas méme: Vous ne mangez que deux fois par jour ? Pas méme.
Autre
Autre má několikerý význam:
1. „jiný" (stojí v sg. za členem neurčitým, v pl. za de): Cest un autre coureur que Marcel. Un autre ne saurait le f aire. II y a encore d'autres pays intéressants.
2. „druhý" (u podstatných jmen s členem určitým v čísle jednotném): Cherchez á ľ autre bout de la chambre.
3. „ostatní" (u substantiv s členem určitým v plurálu): Apportez-moi les autres tableaux.
Autre se vyskytuje bez členu jen v příslovích, úslovích (Autre temps, autres moeurs.) a v jiných ustálených obratech, na př. entre autres, de temps á autre „časem", autre part atd.
L'un ... ľ autre se překládá:
1. „jeden ... druhý": Ni ľun, ni ľ autre n'en ont parlé.
116
117
2. „oba": Je les aime ľun et ľautre.
3. „navzájem, vespolek": Unissez-vous les uns aux autres.
Nous autres a vous autres se do češtiny překládá jen „my" a „vy": Nous autres Tchěques apprenons plus facilement le francais que vous autres Frangais n'apprenez le tchěque.
Autrui
Autrui „jiný, cizí, bližní" je dnes již výrazem jen knižním (II faut penser ä autrui.). V hovorové řeči je nahrazováno množným číslem zájmena autre (II f aut penser aux autres.).
Un
Un ve funkci neurčitého zájmeně se vyskytuje před vztažným zájmenem (En voilá un quiparle italien.). Kromě věty vztažné na něm může záviset též genitiv přivlastňovacího zájmena (Cest un des nôtres.) nebo substantiva (Voilá un de notre maison.).
Un se vyskytuje samostatně na označení osoby nebo věci, o níž se již mluvilo: Sans la Phédre de Racine, on ignorerait que Pradon en a composé une (Voltaire).
Quelque, quelqu'un, quelconque, quelque chose
^ Quelque stojí vždy ve spojení s podstatným jménem. V jednotném čísle má význam „některý, nějaký, jakýsi" (Savez-vous quelque nouvelle?), v množném „několik" (II répondit aprés quelques moments de reflexiou.). Quelques označuje sice neurčitý, ale malý počet.
Quelque může být také příslovcem (tedy bez plurálového -s), stojí-li před číslovkou, přídavným jménem nebo příslovcem. Do češtiny se v tom případě překládá:
1. „přibližně", „asi": Le musée se trouve á quelque cinquante pas ďici. Cela s'est passé quelque vingt ans plus tard. J'ai rencontré quelque trente ou quarante personnes.
2. „jakkoliv": Quelquepuissants que vous soyez, nous ne vous craignons pas. Quelque prudemment qu'ils agissent, tis ne réussiront pas.
Quelqu'un ^ „někdo, některý" stojí bud samostatně (Quelques-uns le m'e«íJ,(nebo'naněm závisí substantivum s předložkou de (Jouez quelques-unes de ces valses.) nebo adjektivum s předložkou de (Trouvez quelqu'un de compétent sur cette matiěre.).
Quelconque „jakýkoliv" stojí vždy za podstatným jménem: Prétez-moi un livre quelconque. — Často mívá význam pejorativní: // ne boitpas du vin quelconque. „Nepije ledajaké víno". Je ne lis pas des livres quelconques. „Nečtu bezcenné knihy".
118
Quelque chose „něco" je zájmeno neutrální, a proto přídavné jméno nebo participium na něm závislé má tvar rodu mužského: Apprenez-moi quelque chose de nouveau. Quelque chose s'est passé. — Užije-li se však ve smyslu zevšeobecňovacím, je přídavné jméno v rodě ženském: Quelque chose que vous ayez faite.
Quelque chose i quelqu'un lze užít emfaticky: Cest quelque chose! On est quelqu'un quand on occupe une telle fonction.
Chacun, chaque
Chacun stojí samostatně: Chacun a son gout. Ces volumes coútent cent francs chacun. Ils ont amené chacun leurs enfants. Vous remettrez ces livres chacun á sa place (ä leur place) „každou na její místo".
Chaque musí být spojeno s podstatným jménem: Chaque saison a ses plaisirs. — Chaque může být nahrazeno zájmenem tout (chaque citoyen — tout citoyen), případně množným číslem tous s členem (chaque jour — tous les jours, chaque matin — tous les matins, chaque soir — tous les soirs).
Protože chaque nemá množného čísla, je nutno užít tous: tous les trois dimanches „každou třetí neděli", tous les quinze minutes „každou čtvrt hodiny", tous les deuxjours „ob den", tous les trois jours „každý třetí den". Jsou však i jiné vazby: // a fait fusilier un soldát sur dix (les soldats de dix en dix) „každého desátého vojáka". Une maison sur cinq fut brůlée. „Každý pátý dům shořel = pětina domů shořela". // va rentrer ďun moment á ľautre.
Tout
Tout tvoří pravidelně ženský rod (toute, toutes), ale v množném čísle mužského rodu má tvar tous. Koncové -s se nevyslovuje, pojí-li se tous k podstatnému jménu, má-li tedy funkci přívlastku (tous les éleves), ale vyslovuje, má-li ve větě samostatné postavení, na př. funkci podmětu (Tous sont venus.).
Ve funkci samostatného zájmena tout znamená „všechno" (Cest tout. Tout va bien.), tous „všichni" (Tous pour un! Chacun pour tous! Nous sommes tous mortels.).
Ve spojení s podstatným jménem má tout dvojí význam: bez členu znamená „každý", se členem „celý": toute famílie „každá rodina" — toute la famille „celá rodina", tout pays „každý kraj" — tout le pays „celý kraj". I když jde o význam „celý", není ovšem člen před vlastními jmény měst (tout Paris „celá Paříž"), spisovatelů (J'ai lu tout Corneille.) a jejich děl (J'ai lu tout Britannicus.). Kromě toho není člen také v některých ustálených rčeních: agir en toute Uberte „jednat zcela svobodně",_ de tout cceur, aller á toute vitesse „jet plnou rychlostí", en toute bonne foi „ve vší poctivosti" atd.
119
V množném čísle se tous ve spojení s podstatnými jmény užívá vždy jen se členem, ale má význam „všichni" (jako v jednotném čísle bez členu: toutes les families „všechny rodiny", tous les pays „všechny kraje"). Ve významu „celý" nutno v množném čísle užít entier (Les villes entiěres, les pays entiers). Obdobně je to u slova monde v jednotném čísle {tout le monde „každý, všichni" — le monde entier „celý svět"). Tedy:
„celý" „každý" „všichni"
tout le village tout village
toute la ville toute ville
les villages entiers tous les villages
les villes entiěres toutes les villes
le monde entier tout le monde tout le monde
Tout ve významu „zcela" by se jakožto příslovce nemělo měnit. Většinou se skutečně nemění: Mes chers amis, allez tout doucement. Ils sont tout affligés. Elles étaient tout heureuses. Před přídavným nebo podstatným jménem rodu ženského, které začíná souhláskou nebo dyšným h, však je shoda v rodě i v čísle: Elles étaient toutes honteuses. „Byly zcela zahanbeny". Toute femme qu'elle est... „Jakkoliv je ženou...". — Obdobně se píše les tout-puissants ministres (tout beze shody) „všemocní ministři", ale la toute puissante directrice.
Poznámky: 1. Donnez-moi une tout („zcela") autre occupation. — Donnez-moi toute („každé, jakékoliv") autre occupation et je V accepter ai.
2. Tout před gérondivem buď zdůrazňuje současnost (Tout en causant, nous sommes entrés.), nebo znamená „ačkoliv" (Tout en écrivant, j'ai entendu tout.).
3. Tout „celek": Cela forme un tout parfait.
Maint, plusieurs...
K označení většího počtu se vedle příslovcí beaucoup a bien užívá zájmena maint „mnohý": Maint élěve ne le sait pas. Je vous Vai dit maintes fois „mnohokrát". Maint je dnes již archaické a užívá se ho hlavně v řeči spisovné a zvláště v ustálených rčeních.
Jde-li o středně veliký počet, užíváme zájmen plusieurs (je neměnné: plusieurs années), différents a divers. Jako u maint ani u těchto zájmen není člen: différentes espěces de fruits, diverses sortes ď automobiles.
Malý počet se označuje příslovcem peu a zájmeny quelques, quelques-uns, certains (vesměs bez členu). U certains může být de (ä de certaines reprises). V jednotném čísle stojí před certain člen neurčitý (Cest un certain succés.), ale zde ovšem již nejde o vyjádření počtu — certain tu je ve svém původním významu „jistý".
Aucun, nul, personne, rien...
Aucun „žádný" se užívá hlavně v jednotném čísle: 77 n'y a aucun danger. Je ne connais aucun ďeux. V množném čísle bývá jen u substantiv, kterých se užívá výhradně nebo převážně v plurálu: Je riai trouvé aucuns ciseaux. — Je n'ai fait aucun (s) projet (s).
Nul „žádný" je takřka jen literární (Nul obstacle ne me surprend.). V lidové řeči se udržel jen v několika obratech (Nulle part „nikde"), v příslovích (Nul miel sans fiel.) a ve významu „bezvýznamný" (Cet effort a été nul.).
Záporná zájmena (aucun, nul, personne, rien) a záporná příslovce (jamais...) mají někdy význam kladný, a to:
1. v kladných větách majících význam záporný (zvláště po avant que, sans que): Je partirai avant qu'il n'en sache rien. „Odjedu, než se o tom něco doví". II park sans qu'on Vécoute jamais. II s'en est allé sans regarder personne       aniž se na koho podíval".
2. v některých tázacích větách: Y a-t-il rien de plus beau ?
3. ve srovnáních nerovnosti: II est plus content qú'aucun de vous.
4. v podmínkových větách po si: Si vous le dites ä personne, tant pis pour vous.
5. ve větách vztažných po superlativu: Cest la meilleure critique qu'il ait fait sur aucun roman.
6. po záporných výrazech neosobních: II est inutile ď en rien dire á personne.
7. po douter: Je doute qu''aucun tableau vous plaise mieux.
8. v archaických výrazech: aucuns pensent, ď aucuns disent.
120
121