Erwin Panofsky Význam ve výtvarném umění Praha, Odeon 1981, originál New York 1955 Předmět interpretace Akt interpretace 1. Prvotní neboli přirozený význam Předikonografický popis A – faktický, B – výrazový – vytvářející (a pseudo-formální analýza) svět uměleckých motivů 2. Druhotný neboli konvenční význam Ikonografický rozbor vytvářející svět obrazů, příběhů a alegorií 3. Vnitřní význam neboli obsah vytvářející Ikonologická interpretace svět symbolických hodnot Vybavení pro interpretaci Opravný princip interpretace Ad 1. Praktická zkušenost Dějiny stylu (s ohledem na způsob, (obeznámenost s předměty a událostmi) jak byly v různých obdobích prostřednictvím forem vyjadřovány předměty a události) Ad 2. Znalost literárních pramenů Dějiny typů (přihlédnutí ke způsobu (obeznámenost se specifickými tématy a pojmy) jakým byla v různých obdobích prostřednictvím předmětů a událostí vyjadřována témata a pojmy) Ad 3. Syntetická intuice (obeznámenost Dějiny kulturních symptomů s podstatnými tendencemi lidského myšlení), neboli symbolů obecně podmíněná osobní psychologií a „světovým (přihlédnutí ke způsobu názorem“. jak byly v různých obdobích prostřednictvím témat a symbolů vyjadřovány podstatné tendence lidského myšlení) Interpretace výtvarného díla „Umělec je zaklet ve svém díle a to jej zjevuje nejen divákovi, který je pozoruje, ale i jeho vlastním očím.“ „Dešifrovat umělecké dílo a lidský obsah, jímž jej umělec naplnil, lze jenom tehdy, dovedeme-li k němu přistoupit jako ke složitému celku, jakým je každý obraz: povrchnímu pozorovateli se zdá, že stačí rozpoznat v něm podobnost se známými skutečnostmi a bavívá se tím, že obojí srovnává. Jeho pohled se zdokonaluje tou měrou, jak se učí vychutnávat způsob, jímž jsou vnější jevy reprodukovány, a vnímat krásu, kterou z něj umělec vytěžil.“ (René Huyghe: Řeč obrazů. Praha, Odeon 1973, s.116) Interpretace formální: rozbor a výklad formy (A.Riegl, H.Wölfflin, H.Focillon) Alois Riegl (1858-1905) - Die Stilfragen (Otázky stylu)(1893) – zkoumání formy uměleckého díla (viz Kant – dílo vnímáme podle formy) - forma uměleckého díla je dialogem s dobovými souvislostmi, materiálem a funkcí - pojem „Kunstwollen“ (umělecké chtění), „Umělecké dílo je pro něj výsledkem vědomého uměleckého chtění, které se prosazuje v zápase s funkcí, materiálem a technikou“(J.Kroupa:: Školy dějin umění s.158) - důraz na materiál – zavedení pojmů „taktilní a haptické“ kvality díla Heinrich Wölfflin (1864-1945) - užívá „nazíracích kategorií“, opět dílo posuzuje dle jeho formy a vytváří dvojice posuzovacích kategorií: lineární x malířské plocha x hloubka uzavřená forma x otevřená forma mnohost x jednota jasnost x nejasnost Henri Focillon (1881-1934) prostřednictvím zrakové zkušenosti a vnímání formy je třeba při interpretaci hledat cestu k myšlení umělce Interpretace obsahová analýza forma a slohu ve vztahu k obsahu (M.Dvořák, E.Panofsky) Max Dvořák (1874-1921) umění existuje jako nepřetržitý řetěz na sebe navazujících článků, výtvarné dílo je zosobněním duchovních hodnot a musí být interpretováno jako součást dané historické situace na základě dobových dokumentů Ervín Panofsky (1892-1968) spis význam ve výtvarném díle (1956) ikonologická metoda – syntetizující přístup ke vztahu obsahu a formy - tři vrtsvy (stupně) interpretace: 1.předikonografický popis – zkoumá přirozený (prvotní) význam (námět) díla (Panofského příklad: Pán sundává klobouk, početná společnost sedí u stolu u jídla) 2.ikonografický rozbor – zkoumá druhotný (konvenční) význam podle znalosti pramenů (Př. sundávání klobouku je pozdrav, „hodující společnost“ = Poslední večeře Páně) 3.ikonologická interpretace – zkoumá vnitřní význam (obsah) (Př. psychologické okolnosti pozdravu, způsob ztvárnění biblického námětu, dobový názor, stanovisko umělce) Interpretace psychologická (H.Read, R.Huyghe, H.Sedlmayer, E.Gombrich) každé dílo je jedinečným zobrazením bytí i psychologických souvislostí existence člověka ve společnosti Interpretace sociologická (A.Hauser, M.V.Alpatov, P.Francastel) Erwin Panofsky / Význam ve výtvarném umění / Praha, Odeon 1981, originál New York 1955 Předmět interpretace Akt interpretace 1. Prvotní neboli přirozený význam Předikonografický popis A – faktický, B – výrazový – vytvářející (a pseudo-formální analýza) svět uměleckých motivů 2. Druhotný neboli konvenční význam Ikonografický rozbor vytvářející svět obrazů, příběhů a alegorií 3. Vnitřní význam neboli obsah vytvářející Ikonologická interpretace svět symbolických hodnot Vybavení pro interpretaci Opravný princip interpretace Ad 1. Praktická zkušenost Dějiny stylu (s ohledem na způsob, (obeznámenost s předměty a událostmi) jak byly v různých obdobích prostřed- nictvím forem vyjadřovány předměty a události) Ad 2. Znalost literárních pramenů Dějiny typů (přihlédnutí ke způsobu (obeznámenost se specifickými tématy a pojmy) jakým byla v různých obdobích prostřed- nictvím předmětů a událostí vyjadřována témata a pojmy) Ad 3. Syntetická intuice (obeznámenost Dějiny kulturních symptomů neboli s podstatnými tendencemi lidského myšlení), symbolů obecně (přihlédnutí ke způsobu, podmíněná osobní psychologií a „světovým jak byly v různých obdobích prostřednic- názorem“. tvím témat a symbolů vyjadřovány podstatné tendence lidského myšlení) Pozice a úloha zprostředkovatele-interpreta (animátor, lektor, galerijní (muzejní) pedagog, průvodce, „šerpa“, „číšník umění“) Interpretační model podle Umberta Eca Umberto Eco: Interpretation and Overinterpretation. University of Cambridge, Velká Británie 1992 (Interpretácia a nadinterpretácia, Archa, Bratislava 1995) Intentio auctoris Intentio operis Intentio lectoris ??? Intentio animatoris ??? Interpretace–„specializované vnímání“(G. Dorfles), „realizování myšlenek autora“–E. Panofsky Lichtwark – Übungen in der Kunstbetrachtung von Kunstwerken, 1897, („nazírání“ – vnímání) Otokar Hostinský: O socializace umění O. Hostinský: Umění v dětské světnici Artefiletika- tvořivost+zkoumání (J. Slavík) E. W. Eisner: Educating Artistic Vision – Kultivace umělecké představivosti, 1972 DBAE-Oborově založená výtv.pedagogika(E. W. Eisner) Škola výtvarného myšlení (Igor Zhoř), Pedagogika iniciace – duchovní a smyslová výtvarná výchova (Jiří David) Události a témata 1863 – vznik Umělecké besedy 1874 – 1. impresionistická výstava 1883 – otevření Národního divadla po požáru 1886 – Manifest symbolismu – Jean Moréas 1887 – Mánes 1889 – Světová výstava v Paříži – Eiffelova věž 1889 – vznik skupiny Nabis (do r. 1903) 1890 – zemřel Vincent van Gogh 1895 – schválení asanace centra Brna, Edward Munch: Výkřik 1902 – Rodin v Praze 1905 – Munch v Praze 1905 – skupina Die Brücke (do 1913) 1907 – Avignonské slečny (cca 1906-1909) 1907 – skupina Osma 1909 – Manifest futurismu (F.T.Marinetti) 1909 – Klávesy piana – jezero – František Kupka 1910 – 1.abstraktní akvarel – V.Kandinskij 1912 – Akt sestupující se schodů – M.Duchamp 1913 – Černý čtverec na bílém pozadí – K.Malevič (1915 – Manifest suprematismu) 1913 – Kolo – M.Duchamp 1914 – Stojan na sušení lahví – M.Duchamp 1916 – Kabaret Voltaire, Curych 1919 – Bauhaus (do 1933) 1920 – sdružení Devětsil (do 1929) 1924 – Manifest surrealismu (A.Breton) 1926 – artificialismus (J.Štýrský, Toyen v Paříži) 1929 – vila Tugendhat 1936 – Frank Lloyd Wright – Kaufmannova vila (dům s vodopádem) 1942 – Skupina 42 1947 – Jackson Pollock – dripping Umění bez revolucí? Thomas S. Kuhn: Struktura vědeckých revolucí, Praha 1997, (originál z r. 1962) George Kubler: The Shape of Time (1962) Kuhn: „V tomto eseji znamená „normální věda“ výzkum, který je založen přísně na jednom či několika výsledcích vědy, jež určité vědecké společenství jistým způsobem uznává po určitou dobu jako to, co poskytuje základ pro její další praxi.“ (s.23) „Paradigma, v ustáleném významu toho slova, je nějaký přijatý model nebo schéma.“ (s.35) Paradigma – všeobecně přijímaný model současné vědecké praxe, který zahrnuje zákony, teorie, aplikace a odpovídající přístroje (dále terminologii a metody)… (volně dle s.23) „Revoluční věda“ „..za vědecké revoluce pokládáme takové nekumulativní události ve vývoji vědy, v nichž je staré paradigma zcela nebo zčásti nahrazeno novým, které je s paradigmatem starým neslučitelné“ (s.98) George Kubler – The Shape of Time 1. Koncepot stylu je nedostatečný (svazuje skutečnou podobu jevů do klišé, vysvětluje díla jen synchronně 2. Metafory z biologie (zrod, rozkvět, zánik) jsou neadekvátní 3. Metody dějin umění je třeba propojit s exaktními vědami (užít nebiologické metodologie – např. matematiku) 4. Nepsat biografie umělců jen jako chronologie 5. Neoddělovat formalistickou a ikonologickou metodu interpretace (nikoli originalita, ale řešení problému) Prvoobjekty – díla s novým řešením určitého problému Repliky – řeší proměňující se podobu problému (např. Remeš 1220-1250, Raffael – Vatikánské fresky aj.) Jan Bialostocki – aplikace teorie různě trvajícího historického času dle Fernanda Braudela 1. La longue durée – dlouhé úseky (s minimální změnou) 2. La moyenne durée – střední čas – slohové kulturní systémy 3. La courte durée – běžné události v dějinách Lorenzo Ghiberti – bronzová vrata Baptisteria ve Florencii (1402 – 1425) A. Z hlediska jiných dveří daného období i dřívějška B. Z hlediska gotického reliéfu C. V rámci vlastní Ghibertiho tvorby D. Z hlediska užití perspektivy v sochařském reliéfu E. Z hlediska vazby k antické tradici Interpretace, která sleduje revolučnost díla, nutně musí vnímat syntézu těchto kritérií V návaznosti na přednášky prof. PhDr. Jiřího Kroupy, CSc., zpracoval horacek@ped.muni.cz