Literatura 1 Literární komunikace Přehled témat a terminologie 1. část jaro 2016 Literatura Písemnictví – množina jazykových projevů (textů) esteticky zaměřených, tedy orientovaných na čtenářský zážitek z obsahu i formy Nezaměňovat s písemnostmi (=veškeré tištěné texty) Literatura – literární slovesnost - krásná literatura Součástí literatury je i ústní slovesnost Umělecká literatura (hodnototvorný subsystém literární slovesnosti) X literatura populární Beletrie = zpravidla fikční próza Typické rysy krásné literatury : X Rysy neliterárních projevů: subjektivnost objektivnost aktualizovaný jazyk běžný jazyk fiktivnost faktičnost intertextovost situovanost zážitkovost informativnost záměrný tvar prostá sdělnost konkrétní představa pojmová abstrakce otevřený smysl praktický účel Možná vnitřní členění literatury: Literatura umělecká X populární Literatura národní X světová Literární kategorie: próza, poezie Literární druhy: lyrika, epika, drama Literární žánry (viz epické žánry, lyrické žánry) Literární směry a literatura různých období (literární vývoj) Funkce literatury: Estetická funkce - tato funkce vyvazuje text z bezprostředních úkolů životní praxe - varianty estetické funkce: funkce magická, rituální, poetická, imaginativní, expresivní, katarzní, zábavná (rekreační, relaxační) Typické prostředky estetické funkce: zvláštní způsob záznamu, aktualizace jazyka, příběh Formativní funkce (didaktická, výchovná) Projevy formativní funkce: poučný příběh, zosobnění dobra a zla v postavách, hodnotící stanovisko Poznávací funkce (kognitivní) Není dána faktickými informacemi, ale myšlenkovým potenciálem Literární komunikace Komplexní proces zahrnující vznik a působení literárního díla na příjemce Základní model literární komunikace: tradice AUTOR geneze TEXT recepce PŘÍJEMCE (recipient, čtenář) /kódování/ /dekódování/ realita Kód – souhrn prostředků (znaků) a pravidel pro přenos informace (základní kód = jazyk) Jazykový kód – tvoří základ dorozumění Literární (estetický, kulturní) kód – soubor znakových prostředků vystupujících ve struktuře literárních textů; je vybudován na principu jazykového kódu; osvojuje se vzděláním (souvisí s čtenářskou i lidskou zkušeností) Poznání kódu = předpoklad dekódování. Kód autora a kód čtenáře – mohou se stýkat, být v napětí i se míjet. Denotace – základní, primární význam slov, vět i celých textů bez druhotných, odvozených významů Konotace – vedlejší významy, podprahové; navrstvení dalších vztahů na základní význam slov, vět i celých textů rozšířením jejich významového pole AUTOR ČTENÁŘ - faktický autor - faktický čtenář - modelový autor - modelový čtenář - sebevyjádření autora: - fikční adresát - subjektivizace - objektivizace - autobiografičnost - jméno autora Literární věda a její rozdělení Samostatná nauka zabývající se otázkami literatury a literární tvorby. Skládá se ze tří oblastí: - teorie literatury - historie literatury - literární kritiky Důležitou součástí literární teorie je poetika = nauka o tvaru literárního díla (literární morfologie). Struktura uměleckého díla Dílčí složky struktury literárních děl (vrstvy, plány, - „z čeho se dílo skládá“) mohou být vyjádřeny obecnými modely, které mohou mít ne zcela totožnou podobu. - např. model J. Hrabáka (Poetika): 1. jazyková výstavba…………………………………………………vnější forma 2. kompozice (tematická výstavba; v epice syžet)……..vnitřní forma 3. věcný obsah (v epice fabule)…………………………………věcný obsah 4. téma (hlavní myšlenka)………………………………………...myšlenkový obsah 1. 4. = postup čtenáře 4. 1. = postup autora Téma X námět Téma = ideový a dějový základ díla, ústřední myšlenka (základní informace, „kondenzace obsahu“), vyjadřuje smysl, ke kterému směřují všechny „nižší“ informace (motivy atd.). Téma odhalujeme až v průběhu četby. U složitějšího díla rozlišujeme: základní téma a dílčí témata (např. kapitol). Námět = čistě věcná informace, oddělená od myšlenkového hodnocení Věcný obsah díla (tematické složky díla) Základní jednotka tematické složky díla, nejmenší tematický stavební celek = motiv. Motiv = významová jednotka bezprostředně vyšší než slovo, která podává věcnou informaci o skutečnosti (např. přijela babička, na stole leží kniha). Obvyklé rozlišení motivů je podle obsahu na: dějové (dynamické), popisné (statické), charakterizační, přírodní, úvahové (reflexivní), interakční. Podle pozice (role) v textu na: dominantní (klíčové), vedlejší, návratné (motiv procházející celým literárním dílem = leitmotiv) Tzv. motivické komplexy: - v epice: - postavy - děje (události) - vnější svět (časoprostor) - vypravěč - v lyrice: - lyrický subjekt Postavy Literární postava je každá bytost, která účinkuje v příběhu. Bytosti pouze zmiňované jsou součástí prostředí, ne postavami. Postava je v příběhu buď přímo jednající subjekt, nebo objekt (neschopnost jednat). Motivace postav (jejich jednání) – důvod určité akce. Postavy se uplatňují v epice a dramatu, v lyrice je obdobou postavy lyrický subjekt. Druhy postav: - kladné – záporné – neutrální - fiktivní – reálné (historické) - přirozené – nadpřirozené – fantastické – hyperbolizované – antropomorfizované - ploché – plastické - konstantní – vývojové - postavy-definice – postavy-hypotézy - literární typ Charakterizace postav: - přímá = definuje postavu pomocí podstatných a přídavných jmen - nepřímá = implicitní, nemusí být zcela jednoznačná (je vyjádřena činnostmi, řečí a způsobem myšlení postav i vnějším vzhledem) - charakterizace jménem Typy jmen postav – např. - obyčejná - historická - expresivní (zvukomalebná) - symbolická - přezdívková - redukovaná Děje (události, fabule) Děj (fabule) = logická osa příběhu, kauzálně časový sled událostí; příhoda, o které se vypravuje; logika vztahů mezi postavami. Fabuli si čtenář sestavuje až po přečtení díla. Čas fabule = čas, o němž se vypravuje Fabulace = konstruování příběhu. Tlumočení příběhu = narace. Složky „minimální fabule“: výchozí situace – nevratná změna situace (zápletka, zvrat) – rozuzlení. Klasický model uceleného dramatického příběhu: expozice (seznámení s postavami, výchozí situace) – kolize (zápletka) – krize (rozvoj děje, vyvrcholení) – peripetie (retardační momenty, obrat naznačující opačné rozuzlení) – katastrofa (rozuzlení) Prostor Typy míst: - geograficky určená (reálná místní jména) - imaginární (fantastická) - typizovaná - symbolická (mytizovaná) Překračování hranic mezi místy (prostory). Motiv cesty. Mikroprostor X makroprostor. Popis prostoru: objektivní (nezaujaté pozorování, statičnost) X subjektivní (expresivní, selektivní, dějové) Vypravěč Fiktivní osoba, která vypráví příběh, ale nelze ji ztotožnit s autorem. Vyskytuje se jen v epice. Vypravěč může být řešen a tedy vnímán s různou intenzitou: - „promlouvání“ zdůrazňuje hlas vypravěče, jeho komentáře, vnímáme “fyzickou přítomnost“ vypravěče - „předvádění“ omezuje přítomnost vypravěče na minimum, situace se jeví jako nezprostředkované, „zrcadlené“ Řeč vypravěče X řeč postav …. Mohou být zřetelně odlišeny, ale i se prostupovat. DRUHY ŘEČI: Přímá řeč Nepřímá řeč Polopřímá řeč Nevlastní přímá řeč Řeč pronesená Řeč myšlená Vnitřní monolog Řeč zapsaná Monolog Dialog VYPRAVĚČSKÁ FORMA Ich-forma – řeč v 1. osobě singuláru i plurálu - slouží subjektivizaci Er-forma – řeč v 3. osobě - vede k objektivizaci Du-forma – 2. osoba singuláru (plurálu) - směřuje k adresnosti (dialog, dopis, drama) TYPY VYPRAVĚČE: 1. vševědoucí (nadosobní) – pozorovatel, plně informovaný, užívá er-formu 2. reflektor – také vševědoucí, ale do detailu ovládá jen jednu postavu, na kterou se soustřeďuje, užívá subjektivizovanou er-formu, „vnitřní oko“ postavy 3. přímý (personální, osobní) – účastník děje, postava, užívá ich-formu, tíhne k vnitřnímu monologu 4. „oko kamery“ (neosobní) – zaměření na vnější znaky postav, popis chování 5. autorský – osobně zaujatý, v ich-formě vyjadřuje svůj postoj k příběhu, nekdy se mění v postavu „autora“. Existují i jiné typologie vypravěče, např. vševědoucí (autorský), osobní, přímý a „oko kamery“; nadosobní, osobní a neosobní; subjektivní, objektivní. Pomyslným partnerem vypravěče je fikční adresát. ADRESÁT ve struktuře textu: - implicitní - explicitní (tematizovaný) - fiktivní (má vždy „tělo a hlas“, je regulérní postavou; „naslouchající či čtoucí“ postava) - fiktivní posluchač - fiktivní čtenář (fiktivní adresát neliterárních textů – deníkových zápisků, dopisu) - projektovaný (může být zpřítomněn pouhým oslovením) - „laskavý“ čtenář („Vidíte, čtenáři…“) Lyrický subjekt (lyrické já) Tematizovaný autor v lyrice. Nositel lyrické výpovědi. Prožitkové ohnisko básně. Nitrotextový subjekt. Rozdíl mezi postojem autora a lyrického subjektu ke skutečnosti může být nepatrný, ale i velký. V textu může být přítomen přímo („já“), skrze přímého adresáta („ty“), je přítomen i v textech užívajících 3. osobu j. č. (lyrika autoreprezentační X předmětná) Kompozice (tematická výstavba) Kompozice = způsob členění a spojování textu; uspořádání tematických a jazykově-stylistických prostředků do jednoho systému. V epice jde o syžet = způsob seřazení dějových složek; způsob uspořádání informací o fabuli. Můžeme rozlišit: Kompozici vnější (horizontální) – grafické členění. Vnitřní (vertikální) – založená na tematických posloupnostech. Mikrokompozici – uspořádání uvnitř jednotlivých částí. Makrokompozici (architektoniku) – celkové uspořádání textu. ZÁKLADNÍ KOMPOZIČNÍ PROSTŘEDKY (PRINCIPY): Symetrie (souměrnost) Opakování (repetice) Variace (obměna) Paralela (souběžnost) Kontrast Gradace (stupňování) Číselná kompozice KOMPOZIČNÍ POSTUPY EPIKY: Kompozice chronologická Kompozice retrospektivní Kompozice anticipační Kompozice rámcová (rámující) Kompozice řetězová Kompozice epizodická Souvislost literárního druhu a žánru s kompozicí: POEZIE: strofy, zpěvy, jednotlivé básně, cykly básní PRÓZA: kapitoly, oddíly LYRIKA: charakteristické je opakování, variování motivů, paralela, kontrast, gradace apod. (viz kompoziční prostředky) EPIKA: charakteristické je rozvíjení příběhu (děje) na základě věcné souvislosti (sukcesivnost = posloupnost, následnost; kauzalita) TITUL DÍLA = jeden z velmi významově exponovaných kompozičních prvků (vedle začátku /prologu/ a závěru /epilogu/) Základní členění titulů: tematické obrazné (metaforické) žánrové aluzivní Další varianty titulů: protagonistické esejistické dějové gnómické (sentenční) temporální replikové lokalizační bipolární objektové citátové (metatextové) mytizované mystifikační Varianty se často v jediném titulu kombinují. Jazyk umělecké literatury Literatura podle svých potřeb využívá všechny roviny jazykového systému: zvukovou (fonologickou), lexikální, syntaktickou a stylistikou. Fonologická rovina: Hlásková instrumentace – využívání zvykových kvalit hlásek (jejich záměrné hromadění nebo jiný způsob organizace). Typy hláskových instrumentací: eufonie (libozvučnost) X kakofonie (nelibozvuk) onomatopoie – nápodoba reálných zvuků paronomázie – spojení slov se stejným slovním základem aliterace – opakování hlásek nebo skupin hlásek na počátku slov nepravá etymologie - náhodná zvuková podoba naznačuje příbuznost zcela různých slov slovní hříčka (kalambúr) – spojení podobně znějících slov s různým významem Intonace (melodie) Lexikální rovina: poetismy neologismy synonyma / antonyma konkréta (X abstrakta častější v odborném stylu) expresiva slangová slova dialektismy historismy archaismy homonyma slova s více významy (mnohoznačná) + celá oblast obrazných vyjádření (viz básnické obrazy) Syntaktická rovina: Figury – atypické sestavy slov, záměrně se odchylující od neutrálního vyjádření a plnící estetickou funkci Inverze – převrácený (nepřirozený) slovosled Anafora – epifora – epanastrofa – opakování slov na začátku (konci, začátku a konci) veršů nebo vět Řečnická otázka – otázka nepředpokládající odpověď Apostrofa – oslovení nepřítomné (zprav. fiktivní) osoby nebo neživého předmětu Epizeuxis – opakování stejných slov za sebou Enumerace - výčet Exklamace - zvolání Klimax X antiklimax - stupňování, resp. sestupný postup / X gradace zasahuje i do kompozice/ Paralelismus –opakování stejných nebo podobných syntaktických konstrukcí Antiteze - dva významy (motivy, slovní spojení) v protikladném spojení, srovnání kontrastem Paradox – spojení pojmů, které si navzájem odporují (nejen na základě významů slov, ale i běžných představ); zdánlivě nelogické spojení představ, které má hlubší význam Oxymóron – spojení dvou slov s protichůdným významem, které se navzájem vylučují (vyskytuje se např. v příslovích a pořekadlech) Eufemismus – vyjádření nepříjemné věci mírnějším způsobem (jev kvalitativní) Litotes – zmírnění výroku pomocí dvojího záporu (jev kvantitativní) Pleonasmus – opakování slov stejného nebo podobného významu pro zdůraznění, působí dojmem nadbytečnosti Tautologie – rozvedení téhož sdělení dvěma nebo více slovy téhož významu, nepůsobí dojmem nadbytečnosti Apoziopeze – nedokončená výpověď, v textu ji vyznačují tři tečky nebo pomlčka Elipsa – výpustka, vynechání méně důležitých částí výpovědi (dají se domyslet) Anakolut – odchylka od pravidelné větné stavby; narušení započatého větného schématu vybočením z vazby uprostřed věty Zeugma – odchylka od pravidelné větné stavby; přísudek se spojuje s více podměty nebo předměty, ale hodí se jen k jednomu Polysyndeton X asyndeton (nadměrné opakování spojek X vynechávání spojek) Chiasmus – opakování stejného slova nebo slovního spojení v opačném sledu v rámci dvou vět Stylová rovina: Autorský styl se utváří na průsečíku různých rovin jazyka. Autorský styl – užší pojem (týká se jazyka) Autorská poetika – širší pojem (zahrnuje i specifické vidění světa) Básnické obrazy (tropy): TROPY = nepřímá pojmenování, použití slova v přeneseném významu METAFORA = nepřímé pojmenování, vzniká záměnou jednoho slova (slovního spojení) jiným slovem (slovním spojením) na principu podobnosti jevů. Metafora – lexikalizovaná (vodovodní kohoutek) - básnická (oba významy vnímáme stejně intenzivně, spojení dvou pojmů do jednoho obrazu – „sosny narazily čelem o čelo“) PŘIROVNÁNÍ – má vlastnosti metafory - má ale 3 prvky: porovnávaný – porovnávající – společná vlastnost „řítí se na něj jako lev“ = přirovnání „lev se na něj řítil“ = metafora - ustálená přirovnání = frazeologismy (chytrý jako liška) ALEGORIE = jinotaj, druh metafory uplatněný v celém textu; vyjádření obsahu, myšlenky, která nemůže být (není) vyjádřena přímo - příběh vyjadřuje skutečný (utajovaný) děj, který tvoří druhý plán textu a dává mu abstraktní smysl. - nejjednodušší alegorie = bajka EPITETON = zvláštní druh přívlastku epiteton constans (stálý) – váže se pevně k určitému podstatnému jménu epiteton ornans (ozdobný) – je originální, znamená oživení, neobvyklost PERSONIFIKACE = druh metafory, zakládá se na přenášení vlastností živých bytostí na neživé předměty, věci nebo abstraktní pojmy Antropomorfizace = přenášení vlastností specificky lidských (na neživé věci nebo na zvířata) SYNESTÉZIE = druh metafory, zakládá se na spojení dvou pojmů označujících různé smyslové vjemy - podstatné jméno (pravý smysl) + přídavné jméno (obrazné užití) - sloveso + jiný slovní druh METONYMIE = druh básnického tropu, záměna jednoho slova (slovního spojení) jiným slovem (slovním spojením) na základě vnějších vztahů nebo věcné souvislosti - časté i v běžné řeči (vypít skleničku, číst Hrabala, ulice spí…) SYNEKDOCHA = záměna jednoho slova (slovního spojení) jiným slovem (spojením) na základě kvantitativního vztahu mezi nimi - užívá se tehdy, pokud je celek charakteristický pro část, resp. část pro celek - pět druhů synekdochy: - pars pro toto - tutum pro parte - jednotné číslo ve významu množného - rod za druh - druh za rod ANTONOMAZE = druh metonymie, místo jména osoby se použije popis nebo nějaká charakteristická vlastnost PERIFRÁZE = nepřímé pojmenování se znaky metonymie, předmět nebo pojem se nepojmenuje přímo, ale opisem, vyjmenováním charakteristických znaků, vlastností HYPERBOLA = zveličování, nadsázka, patří k metonymii - za hyperbolu lze vždy nalézt slovo bez nadsázky SYMBOL = třetí hlavní druh tropu; nedochází u něj však k záměně slov, ale na prvotní význam se navrstvuje další, slovo nabývá abstraktní smysl /obecně každý znak, který vzniká na základě konvenčního označení/ IRONIE = druh nepřímého pojmenování, u něhož dochází k posunu významu do opačného pólu - dva druhy: - kladné hodnocení s negativním významem - výrazy s negativním významem jsou nositeli pozitivních hodnot Použitá literatura: Hrabák, J. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. Hrabák, J.- Štěpánek, V. Úvod do teorie literatury. Praha: SPN, 1987. Jedličková, A. Ke komu mluví vypravěč? Jinočany: H&H, 1993. Peterka, J. Teorie literatury pro učitele. Praha: PdF UK, 2006.