Literatura 1 Literární komunikace Přehled témat a terminologie 2. část jaro 2016 Versologie Versologie = teorie verše Tvoří ji : METRIKA –nauka o pravidlech a normách organizace verše (metru) STROFIKA – nauka zabývající se druhy, skladbou a uspořádáním ustálených strofických útvarů PROZÓDIE – nauka o rytmu a jeho specifickém využití ve verši VERŠ = základní stavební jednotka básnického textu, většinou jeden řádek (X základní jednotka prozaického textu = věta) Veršová promluva je členěna rytmicko-intonačně X uspořádání věty je závislé na gramatické normě Rytmus = rytmická organizace verše, je založen na pravidelném opakování některého ze zvukových prvků (nejčastěji přízvučných a nepřízvučných slabik; počtu slabik; krátkých a dlouhých slabik) - nejpodstatnější znak poezie (je i ve volném verši) Tzv. rytmický impulz = očekávání, že po skupině rytmických jednotek určitým způsobem organizovaných bude následovat jednotka organizovaná stejně. Rytmický impulz bývá záměrně narušován – dochází k tzv. momentu zklamaného očekávání s estetickým účinkem. Metrum = ideální (abstraktní) schéma básnického rytmu. V konkrétních textech vždy dochází k nepravidelnostem – odklonům od metra. Příklad nesouladu metra a rytmu (Toman, 1992): Už je podzim, hnědá hlína - ᴗ / - ᴗ / - ᴗ / - ᴗ X x Xx Xx Xx lepí se nám na paty - ᴗ / - ᴗ / - ᴗᴗ Xx x x X xx A z modrého nebe zbylo - ᴗ / - ᴗ / - ᴗ / - ᴗ x Xxx Xx Xx jenom Hance na šaty. - ᴗ / - ᴗ / - ᴗᴗ Xx Xx X xx METRUM RYTMUS Stopa = nejmenší metrická jednotka - tvoří ji skupina slabik, která vždy obsahuje rytmotvorný prvek – metrický přízvuk (důraz) Metricky zdůrazněná slabika = těžká doba, teze - Metricky nedůrazná slabika (slabiky) = lehká doba, arze ᴗ Druhy stop: TROCHEJ: - ᴗ (Já mám čtyři kapsy / jsou to kapsy na psy) DAKTYL: - ᴗᴗ (Koulej se, sluníčko, kutálej) JAMB: ᴗ - (Znám křišťálovou studánku, / kde nejhlubší je les) Trochej + daktyl ……. metrum sestupné Jamb …………………….. metrum vzestupné V české poezii existují čtyři hlavní PROZÓDICKÉ (veršové) SYSTÉMY: Sylabický (slabičný) - založený na opakování stejného počtu slabik (byl charakteristický např. pro folklórní básnictví) Časoměrný – založený na střídání dlouhých a krátkých slabik (obvykle bez rýmů; uplatňovala se např. za NO) Tónický – určující byl stejný počet přízvučných slabik SYLABOTÓNICKÝ – založený na stejném počtu slabik a počtu i rozložení slovních přízvuků (typický pro českou novodobou poezii) Tzv. přesah = neshoda mezi rytmickým a větným členěním ve verších, skladebný celek přechází je jednoho verše do druhého Vydechni si, země, lemovaná horami tam v modrém oparu! (F. Hrubín) STROFA (SLOKA) = vyšší jednotka básnického textu, skupina nejméně dvou veršů pravidelně se opakujících, graficky zvýrazněný významový, rytmický a intonační celek RÝM = zvuková shoda konců slov (slabik, hlásek) nebo slovních skupin na koncích rytmických řad (poloveršů, veršů) Třídění rýmů: - ze zvukového hlediska (vlastní rým, asonance; gramatický rým, rým štěpný, bohatý, rámové echo, absolutní rým, rým kalambúrní) - podle přízvuku (rým mužský, ženský) - podle rozložení ve verších strofy (rýmové schéma) Vlastní rým – shodují se celé slabiky Asonance – shodují se pouze koncové samohlásky Rým gramatický – rýmují se koncovky týchž slovních druhů Rým štěpný – kromě koncovky se rýmuje i část slovního kmene Rým bohatý – shoduje se i tzv. opěrná souhláska před první rýmující se slabikou Rýmové echo – jedno rýmující se slovo v sobě zahrnuje slovo jiné Rým absolutní – tvořen slovy, která se zvukově shodují, ale mají jiný význam Rým kalambúrní – shody se dosahuje přesmyčkou hlásek nebo slabik, hrou s mezislovními předěly Rým mužský – metrický přízvuk je na poslední slabice verše Rým ženský – metrický přízvuk je na předposlední slabice rýmujících se slov RÝMOVÉ SCHÉMA: aa bb cc …………..sdružený ab ab cd cd ……… střídavý abcb (abcd defe) ………… přerývaný abba …………………. obkročný abc abc ……………. postupný Literární žánry ŽÁNR = souhrnný název pro určité skupiny literárních děl, které mají společné znaky Žánr je výslednicí tematických, kompozičních a stylistických zevšeobecnění a má ráz ustáleného modelu. Pro současnou literaturu je charakteristické prolínání žánrů, žánrový synkretismus. Příklady epických žánrů: báje (mýtus), epos, kronika, legenda; novela, povídka, román aj. Příklady lyrických žánrů: sonet, óda, elegie, epigram, pásmo, kaligram aj. Příklady dramatických žánrů: tragédie, komedie, scénář Literatura pro děti a mládež a její žánry LPDM = tvorba určená nedospělým posluchačům (do 14-15 let) Kromě základních funkcí (estetické, poznávací a výchovné) plní LPDM i další mimoestetické funkce - např.: - magickou - fyziologickou - etickou - společenskou (socializační) - imaginativní LPDM tvoří tři základní složky: - slovesný folklór (lidová slovesnost) - tvorba neintencionální (četba mládeže) - původně určená jen dospělým čtenářům, která postupně přecházela do četby mládeže, a to: - vlastní volbou čtenáře nebo pedagogickým výběrem - díky záměrné úpravě děl pro dospělé (J. V. Pleva: Robinson Crusoe). - tvorba intencionální - určena dětem od zhruba 3 do 14/15 let - autor v ní uplatňuje tzv. dětský aspekt ŽÁNRY LPDM (ŽÁNROVÉ OKRUHY) členěné podle věkových kategorií recipientů: Dominantní žánry předčtenářského období: Lidová a autorská poezie říkadlového typu (říkadlo, rozpočitadlo, hádanka, drobné umělé verše), literární adaptace lidových pohádek (kumulativních, didaktických, zvířecích a kouzelných, jednoduché příběhy z dětského života, umělecko-naučné knihy, leporela, knížky-hračky, obrazové publikace, omalovánky, loutkové hry. Typické žánry čtenářského období mladšího školního věku: Lidová a autorský poezie (verše říkadlové, nonsensové, lyricko-epické), lidové a autorské pohádky (zvířecí kouzelné, novelistické, nonsensové), příběhová próza ze života dětí (často s prvky pohádky), dobrodružné a detektivní prózy pověsti, bajky, uměleckonaučná literatura. Typické žánry staršího školního věku: Dobrodružná a vědeckofantastická próza, příběhová próza ze současného života dětí a mládeže, próza s dívčí hrdinkou, literatura faktu (cestopis, populárně naučné knihy, encyklopedie) Folklórní žánry: 1. Společné dětem a dospělým Přísloví Pořekadlo Pranostika Lidová píseň 2. Původně určené dospělým Zaříkadlo Báje, pověst, pohádka a bajka Koleda 3. tvořené dospělými pro děti Lidové říkadlo (pragmatické, zábavné, nonsensové) Hádanka Ukolébavka 4. Tvořené dětmi Rozpočitadlo, škádlivka, dětská hra (jako dramatický útvar) Autorská poezie pro děti Lidová pohádka a její typologie: 1. Pohádka kouzelná (fantastická) Varianta: pohádka démonická 2. Pohádka zvířecí Zvláštní typy určené k výchově dítěte: pohádka pěstounská (didaktická), kumulativní 3. Pohádka novelistická Podtyp: pohádka anekdotická (žertovná) 4. Další typy: Pohádka mytologická Pohádka legendární Typy pohádek autorských (ve vztahu k jejich vývoji): Animistická (se zvířecím hrdinou) Biologická Parodijní Novelistická Sociální Civilizační Nonsensová (nonsensová-imaginativní) Pohádka propojující reálný příběh s fantastickými a snovými motivy Příběhová próza ze života dětí Řada žánrových typů a forem. Využívá postupů a prvků jiných žánrů. Povídka – prozaický žánr krátké nebo střední epiky, má jednoduchou fabuli, přehlednou kompozici, ztvárňuje významnou událost ze života jednotlivce nebo skupiny, často se uplatňuje i popis i dějová epizoda. Novela – soustřeďuje se na jeden poutavý, dramaticky vyhrocený příběh, směřuje k výraznému závěru, zpravidla jsou potlačeny popisné složky a epizody Román – žánr velké epiky, zobrazuje řadu postav, událostí, situací a vztahů, fabule je rozvětvená, objevuje se řada epizod Bajka Krátké prozaické nebo veršované vyprávění jednoduchého alegorického příběhu, v němž vystupují antropomorfizovaná zvířata (rostliny, věci i lidé) a které zpravidla směřuje k mravnímu ponaučení. Pověst Kratší prozaický útvar folklórní epiky, s jednoduchým dějem, jednou zápletkou. Na rozdíl od pohádky vychází z historicky doložených reálií (místo, událost, osobnost), vyskytují se v ní kouzelné prvky. Typy pověstí: Lidová X Umělá Místní X Historické Etiologické Erbovní a rodové Vyprávění ze života (o lidech) Démonické O hradech a zámcích Próza s přírodní tematikou Typy: Antropomorfizační zobrazení přírody (zvířecích postav), do kterého se promítá vnitřní a vnější svět člověka. Zobrazení skutečných přírodních reálií, vztahu člověka k přírodě a její poznávání. S věkem recipientů ustupují antropomorfizační prvky. Dobrodružná próza Klasický typ dobrodružné prózy s řadou žánrových variant (pirátský, detektivní, robinsonády, indiánky, mayovky…). Novější typy dobrodružné prózy – chlapecké romány, prázdninová dobrodružství, cestopisné prózy, sci-fi… Existuje řada přechodných variant. Uměleckonaučná literatura Věcné poznatky jsou sdělovány s větší mírou uplatnění beletrizačních prostředků (příběh, přítomnost literární postavy, dialogu, fantastických prvků, obrazných pojmenování apod.). Člení se zpravidla podle obsahového zaměření (tematiky). Prostředky literární komiky Jazyková komika: Zejména hravé, dvojsmyslné, stylově nepatřičné užívání slov, komické novotvary, slovní hříčky apod. Situační komika: „Svět naruby“ – nepoměr postav, zkreslení proporcí, nečekané zvraty situace (gagy)… Parodijní komika: Zesměšňující nápodoba slovesné předlohy. Hodnocení, smysl a interpretace literatury Otázky kritérií hodnocení (umělecké hodnoty) literatury nejsou (nemohou) být řešeny jednoznačně. Za obecná kritéria (znaky) umělecké hodnoty se zpravidla považují: Komplexnost – významové bohatství, hloubka Výraznost – přesvědčivost, tvůrčí zápal Původnost (originalita) – objevnost (jinost) Interpretace jako cesta ke smyslu. Interpretace je proces, při němž se zaměřujeme na specifičnost literárního sdělení. Sledujeme smysl (významy, dominantní myšlenky) textu i prostředky, jimiž autor sdělení smyslu dosáhl. Součástí interpretace je tedy analýza literárních prostředků (v jejich komplexnosti a jednotě, funkcích a vzájemných vztazích) – tedy zjišťování „jak je text udělám“ – a výsledkem má být hlubší pochopení jeho smyslu. Konkrétní interpretační postupy se liší podle jejího cíle, smyslu, účelu, subjektu interpreta, podmínek apod. (interpretace vědecká X interpretace didaktická) Použitá literatura: Hrabák, J. Poetika. Praha: Československý spisovatel, 1973. Hrabák, J.- Štěpánek, V. Úvod do teorie literatury. Praha: SPN, 1987. Jedličková, A. Ke komu mluví vypravěč? Jinočany: H&H, 1993. Peterka, J. Teorie literatury pro učitele. Praha: PdF UK, 2006. Toman, J. Vybrané kapitoly z teorie dětské literatury. České Budějovice: PdF JU, 1992.