Jsou emoční projevy vrozené či získané? Jak se liší emoce v různých etapách života člověka? Jak je můžeme ovlivnit?

Na část první otázky jsme si už odpověděli v minulých kapitolách – minimálně primární emoce jsou získané, jakožto základní adaptivní evoluční mechanismy ani nemohou být jiné. Co ale ostatní emoce? Víme, že lidé se v projevech emocí liší, víme, že na to má vliv kultura. Víme ale také, že i v rámci jedné kultury se projevy emocí liší. Čím je to dané? Odpovědí je samozřejmě, že kombinací vrozené i sociální složky.

Katherine Bridgesová je autorkou teorie, že novorozenci nevlastní ještě žádnou konkrétní emoci, ale zato má jakousi univerzální emoční nastavenost. Když zataháte dítě v několika týdnech za nožičku anebo ho pohladíte – vždy trhne celým tělem. Ve třetím měsíci už ale umí dát najevo diskomfort nebo pohodu. Podívejte se na schéma vývoje emocí podle Bridgesové:

V dalších měsících se emoce propracovávají podle uvedeného schématu.  Emoce dospělého člověka se dále obohacují, především o komplexní emoce a vyšší city – lásku, vlastenectví, estetickými city a podobně. Dospělý člověk získává určité emoční kvality či vlastnosti, trvalejší specifické vzorce emočního chování a prožívání.

Vraťme se ale k rozdílům v projevu a prožívání emocí. Emoce, jak víme, mají i své fyziologické koreláty, proto část rozdílú. logicky spočívá v biologické podstatě člověka: lidé jsou rozdílní, rozdílné jsou i emoce. Součástí je temperament, v něm se například zrcadlí rozdílné tendence k emočním reakcím. Rozdíly, které nejsou dané konstitučně, mají svůj původ v sociálních vlivech. Jaké jsou?

Tak například často se říká, že "chlapi nepláčou", případně, že holčičky jsou "takové citlivé". Nevíme přesně, jaký podíl na emocionalitě vrozenost, kažodpádně mnohé současné výzkumy ukazují, že vliv sociálního prostředí, v tomto případě kulturních norem, jak má spárvně prožívat emoce chlapec a jak dívka,  má rozodující vliv na jejich pozdější emoční chování a prožívání. A tak, reakce okolí v ranném věku (" nebreč, jsi chlap"), vedou k tomu, že dívky se jdou v dospělosti po bolestném zážitku častěji vyplakat, zatímco mladí muži...opít.   

Konkrétní sociální okolí v němž dítě vyrůstá, působí na naše emoční vlastnosti nejsilněji. Již výše jsme uvedli, že pschopnost prožívat štěstí závisí na: pocitu bezpečí (základní důvěře) dítěte v okolí i na způsobu prožívání rodičů. Současné systémové terapeutické směry a teorie sociálního učení, z nichž vychází se domnívají, že deprese a jiné poruchy afektivity. ale i  se nědědí geneticky, ale sociálně, tzn. "odkouká se" jako typický vzorec chování